Obrazy F.N.

S 2 sešit: druhá část povídky, Hvězdy a bludičky (Pokračování se sešitku S 1, ukončení v sešitku S 3)

 

Josef Varmuža

1893-1963

Hvězdy a bludičky.

Den byl pochmurný, ba ponurý. Mlha, visící od rána nad městem jako závaží, ještě zhoustla, snášela se níž a níže, mísila se kouřem a sazemi továrních komínů a tvořila hustý, olověný závoj jako těžký příkrov, který hrozil udusiti vše živé pod sebou. To nebyla mlha lehká, vzdušná, mléčná, bílá, která tan  v kraji, ve volné, čisté přírodě a na horách tak měkce přilíná a halí vše ve vzdušné závoje, ne, to zde byl tmavošedý, těžký smrtící rubáš.

Koruny a větve stromů naproti na nádvoří chudobince byly vlhce oslizlé, visely smutně dolů a kanuly z nich těžké, špinavé kapky, slzy plačící smutné jeseně. Nádvoří chudobince bylo prázdné, pusté, lavičky pod kaštany a lipami, na nichž posedávali jindy starouškové a stařenky, siví a vetší chovanci ústavní, byly opuštěné.

Na římse strojnických dílen se čepýřili vrabci a na střeše se choulili zamlklí holubi, k nimž se přimíchalo několik vran, starých to navštěvovatelek tohoto okolí.

Po dvoře ústavu přecházeli žáci ze strojnického oddělení v modrých bluzách a kombinézách, mezi nimi starý Matulík, velký, téměř dvoumetrový kolonát, kostnatý, se smetákovitými kníry a s dlouhým žebříkem na rameni. Matulík byl „vestálko“ ústavu, střežil a ošetřoval domácí krb, měl totiž na starosti ústřední topení a elektrické osvětlení.

By téměř stále v podzemí „v katakombách“ školy, ale zasvěcenci věděli, že je tam dole vedle hlavního kotle ústředního topení ve sklípku chová úctyhodnou baterii lahví dobrého, chladného piva. A kteří byli milovníci dobrého doušku, zaběhli si v pause na nějaký ten „hlteček tvrdej,“ neboť Matulík byl přející a rád postoupil ze svých zásob. Byl to jeho vedlejší příjem a vědělo se o něm, ale ředitelství přivíralo oko, ačkoli to byla „instituce“ školním řádem jistě nenařízená.

Ve třídě bylo chladno a šero. Ani široká okna nestačila propustit tolik světla zvenčí, které by zahnalo a vypudilo ty chmury choulící se v koutech. Šero ještě houstlo a zdálo se, že se stmívá a nastává večer. A bylo teprv po osmé hodině z rána.

Nálada ve třídě byla stísněná a zamlklá, někteří studenti skrytě zívali a podřimovali. Slova přenášejících profesorů k nim přicházela jako pod závojem a tlumená dálkou.

Profesor dr. Chudoba přecházel pomalu uličkou mezi lavicemi s knihou v ruce, chvílemi se zastavil a podepřel o lavici a přenášel klidným hlasem, který dnes pod tísnivou atmosférou působil konejšivě a uspávavě.

„Ach, sladká dřímota mi oči klíží,“ povzdechl si tiše soused sousedovi s přerývaným zívnutím.  Chudoba byl hezký pán, prostřední postavy, svěží, čisté, neotírané elegance, která působila ušlechtilým dojmem. Byla prostá, nebylo v ní nic šviháckého, násilně strojeného. Vlasy jeho byly světlé, kaštanové, husté, sčesané dozadu v měkkých vlnách, vous končil španělskou bradkou.  Hnědé oči ozbrojené zlatým skřipcem měly poněkud orientální řez, a měly zvláštní hluboký pohled, který někdy hluboce pronikal a jindy zase přezíral, jakoby se nořil v tajemnou dálku, ve tváři jemné svěží čisté pleti. Když hovořil, měl jeho hlas měkký hrdelní tón, a úsměv jeho sídlil více v očích, a byl provázen tichou, skrytou ironií.

Někdy rád vtipkoval na účet žáků a těmi vtipy poněkud kořenil tu neslanou kaši vyučování. Postižení to snášeli trpělivě a ostatní se škodolibě smáli. Ale byli spokojeni všichni, neboť tak často se vymkli nepříjemnému zkoušení.

Dnes jeho přednáška dovedla málo, kterého docela upoutat, tak byli všichni roztěkaní, nesoustředění, snad vlivem počasí neb ještě dojmů od včerejška.

Hovořil o básnictví románském o baladě a romanci o škole romantiků v Anglii, „Lacke School.“ Padla jména Colleridge, Kenillsvortl, Walter, Scott (Panna Jezerní), přešel k lordu Byronovi, který do básnictví přinesl prvky subjektivní, čistě osobní a vytvořil takový útvar básnický, epos moderní – reflektivní, kde mohutné přírodní popisy a historické se střídají s osobními subjektivními úvahami (a taky duševními rozpory).

Childe Haroldova pouť.

Lord Byron byl bouřlivák v literatuře i v životě. Mnoho cestoval, súčastnil se i povstání řeckého proti Turkům, dokonce je i financoval, ale zemřel ještě mlád. A po něm s v jho šlépějích i jiní básníci evropští, př. Karel Mácha (Máj, Cikáni) a snad i Hálek, Adam Mickijevič, Puškin, Lermontov.

Profesor přednášel zajímavě, mluvil mírným melodickým hlasem se zrakem ponořeným v dálku, jako by tam ty hrdiny těch balad, tragedií a eposů pozoroval, ale studenti neupoutal.

Konečně, nebyl to jejich „zástoj,“ obor a oni to všeobecné a literární vzdělání považovali za přítěž a zbytečnost.

Však to v životě potřebovat nebudeme, tak co s tím“Nebyli ovšem všichni takoví, bylo jich několik čtenářů a písmáků, někteří se pokoušeli i o verše, měli básnickou žílu, např. Ant. Šrámek a Červenka-Fanoušek písmák a kronikář. Ale ti byli v mizivé menšině. A jiní zase, kteří sice přijímali vše, co se jim podávalo na míse vzdělání, ale byli přísní „Fachmani,“ vlastní obor byl jim nade vše. Ale dnes byl jakýsi nešťastný den.

Václav Suk seděl zhroucen, schoulen do sebe, loktem se opíral o lavici, hlavu choval v dlani a tak seděl poloobrácen k oknu, dívaje se ven, aniž by něco pozoroval.

Byl duchem nepřítomen a slova profesorova k němu přicházela jako z velké dálky, jako vzdálené šumění a vlnobití, které naráželo na jeho vědomí a podvědomí, ale tříštilo se o hradby jeho netečnosti, odráželo se a opadalo zpět.

V hlavě cítil nepříjemný tlak a slyšel nepříjemný šum a hukot a oči, ač široce otevřené, zíraly do prázdna, nevnímaly ničeho z toho pohledu, který se naskýtal venku, neviděl mlhy, která se tam tak těžce převalovala, ani těch kaštanů na terase ad dílnami, obtížených pestrým mokvajícím listím, těžce opadávajícím k zemi, ani těch vran nemotorně přeletujících a posedávajících tam naproti.

Představoval obraz úplného zhroucení.

Profesor přešel po třídě a pohlédl nespokojeně k oknům. „Otevřete okna,“ poručil. „Je tu vzduch hanebný.“ Otevřenými okny proudil chladný van prosycený vlhkem a páchnoucí zemí a trochu hnilobou. Mlha se drala otevřenými okny i do třídy a její dotyk byl protivný a působil nepříjemně. Někteří žáci u oken se ošívali zimomřivě a třeli si mechanicky ruce.

„Nu, copak to je tam? Či je vám zima? I styďte se. A to je prosím mládež a nastávající vojáci. Mladík má být otužilý a tvrdý jako ocel. A vy se tetelíte jako staré babičky. Otužujte se, hoši, ve zdravém těle, zdravý duch a toho potřebujete. Pak budete taky jinak chápat. Někteří z vás mně připadají jako nedovařená nudle. Viďte, Horáku Tomáši, usmíval se profesor.

„Ó, mně není zima,“ zabručel Tomáš, „mně je docela příjemně.“ „Nu, tak je to v pořádku. Ale o všech bych to říci nemohl, tváří se trochu kysele a nespokojeně. Musíme si drobátko zopakovat probranou látku, to vám zase rozproudí krev v těle.“

Vyvolával některé mládence a zkoušel, ale výsledek nebyl valný. Hoši v zápase zkoušení prohrávali neslavně a profesor kýval nespokojeně hlavou.

„Nejede to, nejede, špatně jste se připravovali. Vašíčku, co s vámi? Nejste k životu ani k smrti, držíte tak, tak, sotva jeden chlup nad vodou jako obyčejně. Přidejte páry hochu nebo to špatně dopadne.

Šela za profesorovými zády se šklebil pitvorně do zadu, vytáhl si několik vlasů z šešulky na temeni, stáčel je a tahal nahoru, dělal toho „utopeného,“ a vyplázl na Vančuru jazyk.

Ten se usmál a vyprskl podezřele. Šela byl tak komický. „Co je vám tak směšného Vančuro,“ otázal se ho profesor překvapen.

Vančura se zarazil a sklopil zahanben hlavu. Neodpovídal, nechtěl přímo prozradit viníka, ale zahleděl se významně na Šelu.

Profesor pochopil. „Nu, ovšem, Šela, zase Šela, šašek třídy. Postavte se trochu muži, zdá se, že vám nečinné sezení nesvědčí. A hezky zpříma na obě nohy, tak.“

„Prosí, mně ta pravá noha bolí, mám v ní revma.“ „To nevadí, naopak, trochu námahy vám jen prospěje, to je náramně zdravé proti vašemu „regma!“

Profesor se usmíval ironicky a Šela kysela, dva magoři. „A co vy, Suku, sedíte tam jako rytíř truchlé podoby. Povězte nám taky něco. Zdá se, že jste tam usnul.“

Suk se teprv pomalu probíral z omámení. Chladný proud vzduchu vanoucí z okna mu chladil hlavu, ale nestačil ještě k tomu, aby odvanul ty všecky chmury alkoholického opojení, které mu strašily a honily se v hlavě. Probíral se násilně k vědomí, ale nedařilo se mu dobře. Otázku profesorovu slyšel jen neurčitě a ani ji dobře nerozuměl.

Skladby rámcové! Co to je? Co vše se dá do rámce vtěsnat! Kdysi slyšel o tom něco zvonit, ale už se mu to dávno všechno popletlo. Kde by si vzpomněl na Dakameron, Povídky Cantenberské, Novou radu (Smila Fl. z Pardubic), a arabské pohádky „Tisíc a jedna noc.“

Mluvil, mluvil, zakoktával se, napínal paměť, ale nešlo to až nakonec uvázl na úskalí nevědomosti a nemohl dále.

„Čím dál, tím hůř, jeden neumí nic, druhý zcela nic. To je ještě míň než nedostatečná. Vidím, že jste se vůbec neučil, nepřipravoval.“

„Prosím, já jsem se učil,“ namítal Suk.

„Nuže, odpovídejte, vždyť na to čekám. Máte slovo, ukažte, co umíte.“ Ni, nešlo to, darmo. Ani nová otázka zde nepomohla. Marné úsilí. „Nuže, sedněte si a podřimujte dále. Ale co dobrého vydřímete, ukáže konference. Vy jste mně pěkný „Junák český z Čáslavského kraje.“ Špatnou čest děláte svému rodnému kraji. Opravdu rytíř smutné postavy.“

Profesor kýval hlavou a psal dvojku.

Suk usedl zrudlý rozčilením i hanbou. Jak to řekl? Rytíř smutné postavy? Což je tak směšný, ubohý? To snad ještě ne.

Seděl zase opřen bokem k lavici a pohlížel ven. Bylo mu hořce a zlobil se na sebe a na všecky.

„Suku, jak to sedíte? Posaďte se slušně zpříma,“ upozornil jej profesor. Suk se pohnul nevrla a pokrčil ramenem. A zase pohlížel ven oknem. Na druhé napomenutí vůbec nereagoval. Profesor se rozčílil. „Nerozuměl jste? Neumíte se slušně chovat? Takový dospělý a takový klacek!,“ rozkřikl se hněvivě. Ale pak zchladl a pravil studeně: „Ale nebudu zde s vámi zde konferovat a ztrácet slova,“ a šel ku katedře a bral třídnici, kde psal případnou poznámku k Sukovu jménu.

„Tak hochu, však se sejdeme u Filippi. V konferenci vám navrhnu trojku z mravů a to ostatní bude vám přidáno, abyste se naučil slušnému a korektnímu chování. Píle a slušnost, to vám schází a právě vám, který, však víte, proč. Máte napravovat zvrzanou minulost a zatím - ,“ mávl profesor rukou.

Nezodpověděnou otázku dal Uherkovi, který ji zodpověděl až příliš podrobně,ale bez velkého zájmu, lhostejně.

Suk seděl zrudlý rozčilením a hanbou a ruce se mu chvěly. V očích se mu dělaly mžitky a v hlavě šumělo. Až po chvíli zchladl a pak seděl zbledlý strnule a hleděl upřeně do jednoho bodu, mlčky, bez hnutí. Uvnitř cítil prázdno, jen tam kdesi tlačil osten ponížení a křivdy nezaviněné. Křivdy? A snad ani ne. Vždyť je to jeho vina, sám si ji zavinil. Zatracený flám! To jsou následky toho hýření.

Vyučování pokračovalo po tom nepříjemném intermezzu dále svým klidným způsobem. Profesor Chudoba se zřídka rozčílil a pohněval, ale když se stalo, tu se zcela změnil.

Oči mu potemněly a rozšířily se a v jejich hloubi zářily temné blesky a tvář ztuhla jako maska. Nu a pak ovšem nebylo zdrávo tomu, koho postihl jeho hněv.

Sukovi již nevěnoval pozornost, jen když odcházel, dotkl se jeho zhroucené postavy letmým pohledem.

„Hej, Suku, tys to pěkně dopracoval, nechtěl bych být ve tvé kůži,“ dobírali si ho mládenci. „Na tvém místě bych na mou milou milovanou -.“  „A co bys, nic bys. Mlčel bys a čekal věcí příštích.“  „Jenže ty věci příští budou ošemetné. Chudoba nezapomene a neodpustí.“

„A kdo ví. Či znáš ho dokonale? Je přísný, ale spravedlivý a snad by se našla nějaká cesta k nápravě, záchraně.“ „To půjde opravdu těžko.“ „Doufejme, že ne. Přemýšlej o tom suku a nevěš malomocně hlavu, jinak by z toho byla pohroma.“

„A co je vám do toho? Moje věc a vás bolet nebude, starejte se o sebe,“ odbýval je Suk nevrle.“ „No, no, jen se tak nedělej, ještě budeš rád nějaké dobré radě.“

„Mnoho dýmu, málo pečeně. Vaše zbytečné řeči nepomohou. Jednat se musí,“ pravil Vančura.

Další debatu ukončil hlas zvonku a příchod nového profesora. Přednosta Wenzel byl dnes pořádně nebručený. Měl chudák rýmu (kde k ní as přišel?), oči měl zarudlé a kýchal přes tu chvíli. Analogie v přírodě. Ty ubohé kapky venku, které tvořila protivná mlha a co kanuly z pochýlených větví, měly sestry i u pana profesora.

Taky mu občas vyřinula slza, kapka z nejhlubšího nitra a usadila se na špičce nosu, kterou pan profesor neuspěl utřít, a ona skanula soucitně do klína nebo na příložník žáka, u nějž právě opravoval výkres.

Přednosta tiše zaklel a zasakroval a rychle ji setřel kapesníkem, ale to již bylo pozdě, potměšilá slza zanechávala nepříjemné stopy.

A přednosta bručel a bručel. „Tož jsem Franta, teď se žáci učí malovat mořské panny a vodné slípky a venuši v lázni, ale nedovedou správně nakreslit nejjednodušší ozdůbku. To je listovec? To je pletýnka na pekařském krámě a místo vaječníku máte zde špekové knedlíky! Vymažte to všecko, já vám to opravovat nebudu!“

„A co vy, Horáku, co to zde máte? Co ten kára zde dělá a ten kanafas? Pryč s tím a ať to zde neuvidím.“ Kára a kanafas! Horák si orámoval výkres, chtěl udělat něco zvláštního, ale přehnal to, provedl ten rám tak „bohatě,“ že vyhlížel opravdu jako pruh „károvaného“ kanafasu. Seděl tam jako „pěst na  oku,“ a zastiňoval, zabíjel celý výkres.

Teď se postavil u Vašíčka a prohlížel nevraživě jeho dílo. Pohnul a pokrčil nosem jako králík, až mu spadl skřipec. Byl to jeho obvyklý způsob, chtě-li lépe prohlédnout. Skřipci to nikterak nevadilo, byl uvázán na černé šňůrce a zůstal viset. „Tak tohle to, to je palác Vendranin v Chálergi, že no? Ale jeho tvůrce a stavitel by ho jistě nepoznal. A co jsou to tam za krůty ve vlysu?“ „To jsou přece orlové!“ 

„To že jsou orlové? To jsou kropenaté slepice. Vykreslil jste jim pečlivě každé peříčko, že opravdu tak pestře kropenatých ptáků ani není. Pěkní orlové. Ani ty pařáty nejsou orlí, to jsou nohy kohoutí. To prý je palác, to je kukaň na slepice! Mohl by z toho být nanejvýš plakát pro nějakou drůbežárnu nebo slepičí farmu. To je hrůza jací jste vy kreslíři. A ty barvy! Kde jste tu barvu vzal? Vždyť to je barva na housata a ne na fasádu paláce. Byl jste si pro vzorek na ni na husím pastvišti?“

„Jak pravím, mořské panny, Venuše, ale takové jednoduché věci nedovedou. Z vás budou jednou architekti, bohu budiž žalováno!“

Tak to šlo stále a jeho: Tož jsem Franta, mu přeskakovalo ohrádku zubů každou chvíli. Bouřil, ale od srdce mu to nešlo, jen z plic. Byl to takový ventil, kterým ulevoval své nabručené, překypující náladě.

Přednosta Wenzel! Hoši mu říkali: Dóda (dědeček) a jiní ho překřtili na „Prenk Bib Dódu!“ Jméno bylo tehdy časové a trochu populární v té pohnuté době za války balkánské, bylť to jeden z Albánských náčelníků Armaut či Malísor. Wenzel ovšem neměl v sobě nic Armantského, dravě Albánského.

Byl nevelký, dosti obtloustlý, maličko bambulatým nosem, s menší bradkou úplně šedivou. Podobal se úplně spisovateli Jakubu Arbesovi, jako by byli bratři.

Přestože někdy spouštěl hrůzu, byl dobrý a shovívavý a slabším žákům stříhal otázky, až se té „stačky“ zodpovídal, aby ho nemusel potopit. Z míry dobrý člověk a při vyučování zábavný. Nikdo by neřekl, že ten náš zástoj stavitelství a architektura může být i zábavný, že to nejsou jen suché cifry a studené linie jak by myslil.

Wenzl svou přednášku proplétal samorostlými vtipy, anekdotami a historkami ze své zkušenosti a prakse tak přilehavými, které byly k popukání a nebyly vždycky salonní jako celá látka.

Byl již starý, sloužil několik let přes čáru, mohl jít dávno do pense, ale nešel. Miloval školu a své povolání a myslím, že by se mu stýskalo po své práci a navyklém prostředí. A přece odešel a náhle a tak divným způsobem. Však se k tomu ještě dostaneme.

Přednosta teď kýchl tak upřímně až mu skřipec spadl. Vyčistil si upřímně nos a uslzené oči, nasadil skřipec a prohlížel a bručel dále.

Palác hlavního poštovního úřadu ve Vídni! „Ten genius tam nahoře se vám povedl, Vojtku. To má být klasická postava? Jaký to má nos? Jako král Jan Neapolitánský nebo gaskoňský kadet Cyrano z Beržeráku. Řízu má jako celtovou plachtu a do ruky jste mu dal místo věnce pletenou vánočku a v té druhé, to je pochodeň? Vždyť je to koště ze sněmu čarodějnic! Pro Boha, jaké to máte oči, jaký postřeh? Nemáte smyslu pro tvar ani linii. Zbláznil by se s vámi jeden.“

Profesor se hrabal rozčileně ve zbytku vlasů za ušima a pobíhal mezi lavicemi. A mládenci se skrytě usmívali, věděli, že i když se nejvíce rozčiluje, že to není nikdy tak zlé.

Z Cyranovského nosu se obratem tužky udělá snadno klasický a planoucí pochodeň nebo hořící koště, vždyť je to vlastně jedno, či ne? A když se složí celtová plachta do pěkných záhybů, bude z ní docela slušná říza, kterou nemusí pohrdnout ani paní Venuše, či Afrodité, nebo jak se ty Olympské panny jmenovaly.

Suk seděl nad svým výkresem ze začátku tupě a netečně. Výkres představoval barokní besídku v sadě zarostlou divokým vínem. Byla to pěkná, ba téměř skvostná práce, ale jej nyní nezajímala. Vnitru mu ještě hlodaly následky toho výstupu s dr. Chudobou a nepřekonal dosud nervní trnutí rukou. Už poznal taky, co jsou to nervy. A to je všecko následek toho zatraceného hýření. Tak to nejde, musí jednou obrátit nebo to špatně skončí. Obrátit a začít jinak. Není-li k tomu však již pozdě a má-li k tomu ještě dosti síly a vytrvalosti? Ach, být, či nebýt? To je otázka!

Příliš dlouho chodil a bloudil po křivých cestách a teď bude ten obrat těžký. Konečně se však vytrhl ze své apatie a obrátil zřetel ke své práci. Zahleděl se do ní a ponořil se v ni. Vzal štětce a ponořil se do světa barev, do toho světa, který mu byl nyní nejbližší. Osvěžil se barevnými vidinami a pracoval nyní zručně.

Bylo ku podivu, jak se dovedl změnit za tu chvíli. Kde se vzal v té jeho pokřivené duši, strhané a porušené neřestí ten smysl pro barvu a línii, ten správný postřeh a jistota s jakou volil barvy a odstíny, ty tóna barevné, které hovořily a téměř zpívaly? Snad přece v něm byly dvě bytosti, ta jedna fádní a všednodenní a materielní a druhá čistá a umělecká, hovořící tónem zvuku a barvy?

Když se tak zabral do práce, oddal se jí cele, nedbal okolí a zpíval štětcem a barvou. Nepozoroval ani profesora, který stanul za ním a chvíli jej pozoroval. „Myslím, že ty barvy trochu přeháníte, nezdají se vám příliš pestré?“ Suk se vytrhl z práce a prohlížel si své dílo. „Je to podzimní příroda, pane profesore a ta hýří barvami a přehání sama, zvláště je-li ozářená světlem odpoledního slunce. Je to divoké víno a to dovede zahořet.“ „Hm, jste si tím jist?“ „Viděl jsem a vidím. Mám rád barvy.“

„Vidíte i to co jiní lidé nevidí, že ano! Nesmíte se však příliš oddávat svým barevným visím. Jsme ve škole a musíme se držet předloh. Dejte tam trochu více stínu. Nu, ale jinak je to – tedy dobré,“ pochválil zdrženlivě. Jeho špatná nálada pominula a usmíval se přívětivě. Už ani chyby u ostatních žáků se mu nezdály tak těžkými chybami. Horákův „kanafas“ přehlížel dobrácky posměšně, genius už měl klasický nos a pochodeň hořela docela přijatelně. Vašíčkova „slepičí kukaně“ se podobala zase středověkému renesančnímu paláci a ti orlové měli svůj královský vzhled.

Mlhy venku zatím se protrhaly a odtáhly stranou, nebe se trochu vyjasnilo, slunce prohlíželo stydlivě skulinami šedých mračen a i ve třídě bylo světleji, přívětivěji a útulněji. Vyjasnilo se v přírodě i v lidských srdcích.

„Co budeš dělat, Václave,“ ptal se Vančura Suka v polední přestávce, na cestě ze školy?“ „Proč, co myslíš?“ „Totiž v té nemilé záležitosti s drem. Chudobou?“  „Co bych dělal, nic. Myslí, že zde se nedá ani nic napravovat. Stala se chyba a já si to odnesu. Ale stane-li se to nejhorší co se dá očekávat, pak bude konec. To budu již na dně a pak nezbude mně nic jiného než - ,“ zamlčel se významně.

„To by bylo více než zbabělé, o tom raději ani nemluv. Nikdy není tak zle, aby nebylo lépe. Vždycky se najde skrytý východ ze slepé uličky, do níž nás život nebo nepřízeň osudu zahnala. Jen neztrácet odvahu a podívat se mu tvrdě do očí. Ani zde nepadlo ještě poslední slovo a věděl bych nějaký východ. Co kdybys zašel za Chudobou a požádal o prominutí? Co tomu říkáš?“

„To neudělám. Za prvé by mne vyhodil a nic by to nebylo platno a pak nechci se ponižovat, propadl bych se hanbou. Mám toho dost ještě od rána. Ty jeho . . .  oči, ty se zavrtají až do ledví.“

„Nu, tak hladce by to ovšem nešlo, to se ví, že důkladnému kázání bys neušel, protože, upřímně řečena, zachoval ses k němu neslušně a nějaké pokání musíš snášet. Ale myslím, že by ti prominul. Není tak docela mstivý a nesmiřitelný. Je spravedlivý a pochopí, když mu vysvětlíš. Však já vím taky, co ti bylo. To je tvoje vina, ale musíš být upřímný a nic namalovat a dělat ze sebe neviňátko. No, však mně rozumíš.“

„Rozumím, ale těžko, nechce se mi do toho kyselého jablka kousnout. Ne, nemohu.“ „Neříkej ne, rozmysli si to dobře. Však tě neubude. Myslím, že od toho závisí i tvá budoucnost. Což, kdyby tě vylili?““Už jsem řekl prve co by bylo.“

„Právě proto musíš. Dej si říct a bude to dobré. Nu, uvažuj o tom a odpoledne jednej.“ „Uvidíme,“ broukl Suk nespokojeně. Myšlenka na odpoledne, co podnikne, byla mu krajně nepříjemná, obracel ji, omakával se všech stran, píchala a odpuzovala a těžce se s ní smiřoval. Konečně, co mu zbývalo jiného? Tak zle a jinak ještě hůře. Snad – se podaří, snad!

Mlha už zmizela docela a vyjasnilo se i slunce vysvitlo, ale bylo mdlé a bledé a hřálo jen tak slabě, jako úsměv starého, chorého člověka.

Nebyl to již ten zářivý úsměv včerejška, ten mámivý přelud plného léta. Byl to již jen dohasínající úsměv na tváři usínající přírody. Větve stromů byly již silně prořídlé a jejich pestře barevná okrasa ještě včera hýřící v celé nádheře, se choulila v kupkách po zemi, pod kulovitými akáty a širolistými platany zde v té Giskrově ulici, druhdy Hřbitovní, v té tiché, osamělé ulici, která ústila na severu do prázdného prostranství, ven za město, kde se ještě stydlivě šířil lán řípy, jako by sem zabloudil nedopatřením.

Vedle po levé straně se prostíral ještě zbytek starého hřbitova ohrazený sešlým prkenným plotem se zbytky starých pomníků a poloskácených křížů, s neurčitými obrysy zapadlých hrobů mezi zanedbanými pěšinami. Tam se krčila lavička pod starými, přerostlými akáty a posmutnělými zeravy a cypřiši. Bylo to tiché, posmutnělé a zapadlé místo kam málo kdy někdo zabloudil, leda nějaký student s knihou, nebo osamělé děvče, hledající samotu nebo útěchu.

Byl to obraz staroby a opuštěnosti a pozvolného rozkladu a k němu se hodil docela i ten vetchý strážce tam v malém domku u vchodu, staroušek šedivý a vousatý a roztřesený, jeden z těch ubožáků čistících ulice, který už nemohl udržeti ani to koště. Poslední útočiště těch posledních.

Zde na tomto svatém poli odpočíval a poslední sen snil abbé Dobrovský, jezuita a frcinauer a básník Fr. Sušil, taky kněz, ale jejich pozůstatky jsou již dávno přeneseny na ústřední hřbitov „na centráku.“

Zde nahoře, na konci ulice Giskovy a Veveří byl dříve již okraj města, pravá periferie, tam, kde „lišky dávaly dobrou noc.“ Kromě starého chudobince, který zde dumal jako poslední výspa, poslední útulek těch osamělých a opuštěných, hostinec u „Krásné vyhlídky“ (zurschöne aussicht), výletiště a zábavné místnosti Brňanů, kde hýřila hudby a zábava na každou neděli dlouho do noci a staré cihelny, pokuřující a podřimující jako starý výměnkář, nebylo ničeho, leda skládka smetí.

Teď bylo jinak. Docela za městem strměla budova české techniky o třech pavilonech spojených v patře vyklenutými obloukovitými chodbami, byly tu školy obecné a měšťanské i ta průmyslovka a stavitel Pavlů zde postavil a vykouzlil skupinu největších činžáků pětipatrových, palác Tivoli (na rohu ulice Tivoli) a „Pavlů Hof.“ „Krásná vyhlídka i cihelna byly již odsouzeny k zániku. Pak se to místo v nedlouhé době měnilo. Život je změna a růst a ovšem na druhé straně úpadek a zánik. Tak jde svět.

„Tož co, Václave, půjdeš,?“ tázal se Vančura odpoledne před začátkem vyučování Suka. Ten mlčel a hleděl zachmuřeně před sebe. „Nerozmýšlej se mnoho a jdi, teď je právě k tomu čas.“ Suk rozvažoval a odvažoval a konečně přikývl rezignovaně. „Půjdu, vem to nešť, padni oko nebo zub. Však horší to nebude, než je to nyní. Pokořím se do prachu země. Ale za výsledek neručím.“

„Jen odvahu a výsledek bude dobrý, uvidíš.“  A Suk šel. Šel pomalu a shrbeně jakoby nesl na ramenou břímě celého světa. Jen aby byl doktor v kabinetě sám, myslil si. A byl opravdu sám, seděl u stolu a něco si tam psal. Suk vešel pomalu, uctivě pozdravil a zůstal stát shrbeně u dveří.

„Ajta, to jste vy,“ odpověděl doktor, aniž to se odvrátil od své práce. „nuže, co mi přinášíte muži,?“ tázal se pochvíli.Suk přešlápl, polkl na prázdno a vy\koktal jakousi omluvu. Profesor mlčel a zabýval se svou prací a Suka si nevšímal. Až po chvíli odložil péro, otočil se a zadíval se na Suka. „Tak vy prosíte za odpuštění? Vida, teď jdete do prosa a prve jste si počínal tak, že to přesahovalo meze slušnosti. Nemám nejmenší chuti odpouštět a měnit své rozhodnutí.“  „Promiňte, pane profesore, necítím se vinen, stalo se to docela bezděky proti mé vůli. Nebylo mně dobře, b\l jsem rozčilen a nebyl jsem mocen sám sebe.“

„Tomu se divím, takový mladý a ztrácí nervy. Člověk má být vždycky a všude pánem své vůle a odpovídat za své činy. A ovládat se, nezapomínat na nic. A zvláště vám je to třeba.Však víte, že vaše postavení zde není právě příznivé. Vaše minulost není bezvadná a byl jste zde přijat vlastně nějakou – nu, proti znění školního řádu. Opakujete jeden ročník již po druhé. Zapoměl jste na to? Jen něco málo a půjdete zase, odkud jste přišel. Ale teď mně řekněte upřímně, co vám bylo.“  „Bylo mně tuze špatně.“ ¨

„To je lehká výmluva, ale tak se vymlouvá každý. Nuže,?“ upřel naň oči a prohlížel si jej pronikavě. Suk toho pohledu nesnesl, zarděl se a sklonil hlavu. Přiznal se, že včera, tento – to přece nelze.

„Ach, vím už a rozumím dobře, včera jste hýřil a dnes to byly následky toho. Nezapírejte, vím a poznám to dobře. Vaše postava, vaše oči to prozrazují i váš nos. No, již jste poznamenán. Co myslíte, člověče? Takový mladý a tak začínáte, ba už vlastně jen pokračujete na šikmé ploše, která vás zavede bůh ví kam! Nebylo by to poprvé. Známe takové ptáčky. *Ó, známe své Papenhajmské! Dobře je známe. Tatínek posílá peníze těžce ušetřené, sám sobě utrhá je, aby měl ze synáčka pána a připravil mu lepší budoucnost, a ten místo učení, studování, peníze utrácí, prohýří v pochybných místech v pochybné společnosti, ano, ano, a ještě s lehkými holkami.

Styďte se! A to chcete být inteligent, vzdělaný člověk?  Není vám líto vašeho mládí a vašich rodičů, které tak klamete, a přímo okrádáte? Čím je váš otec?“  „Je rolníkem v Polabí u Čáslavě,“ „Tedy sedlák. A patrně se stará, pracuje a střádá mozoly na vás a pro vás a vy zde tak lehkomyslně a bezohledně mrháte mládím a zdravím a klamete ho! Styďte se!

Profesor se vztyčil, tvář zpřísněla a v očích se rozevlály spravedlivé blesky rozhořčení. Jeho slova dopadala jako údery na Sukovu pochýlenou hlavu, který je přijímal trpělivě jako zasloužený trest mlčky. „A s takovými lidmi máme mít útrpnost a odpouštět jim?  K tomu nemám nejmenší chuti!“

„Pane profesore, já – přiznávám se k tomu, je to pravda, Ale chci obrátit a napravit. Zápasím s tou vášní a chtěl bych se z ní vymanit. Je pravda, že se mně to vždy nedaří, neboť někdy je to silnější než já, ale chci a mám nejlepší vůli, abych byl lepší, abych se očistil. A proto prosím, promiňte a buďte v tom nápomocen.“

„Nápomocen, já a kterak a proč? Jsou to jen fráse a výmluvy, nevěřím ve vaši dobrou vůli. Myslím, že jste už tomu zlu docela propadl. Červivé jablko už nebude zdravým. Co s vámi muži? A jak to stojíte? Odložte ten nešťastný postoj a tu poníženou posici! Jste muž a buďte mužem a jako muž snášejte důsledky svého jednání. Ano, tak je to Václave Suku, škoda toho jména pro vás. Činíte mu jen ostudu. Neschází, než aby ten slavný virtuos byl váš příbuzný.“ (Josef Václav Suk) „Je to můj strýc.“

„Váš strýc? Je-li to možná! Nu, vy jste se nevydařil po něm. Zde padlo jablko daleko od stromu. Kéž byste následoval jeho příkladu v pilnosti a vytrvalosti. Snad dokonce hrajete? „Housle trochu ovládám,“ přiznal se Suk zdrženlivě.  „Nu, vida, přece něco. A proč jste v tom nepokračoval?“ Suk pokrčil rameny. „Sešlo z toho nadání, k tomu nestačilo.“ „A nebo vám scházela píle a vytrvalost. Jako vždy, jako vždy. Takoví jste vy hoši a jednou toho budete litovat.“

Pohlíželi chvíli na sebe a mlčeli. Profesor si prohrábl vlasy a přísný výraz z jeho tváře zmizel. „Nuže, mladý muži, protentokrát prominu a zapomenu. Ale, pozor! Ještě jedno klopýtnutí a už vám nic nepomůže. Žádné flámy více a práce, píle a vytrvalost. Činím to jen s ohledem na vašeho strýce, kterého si vysoce vážím. Buďte mu podoben a čiňte jeho jménu čest. No a už jděte,“ propustil ho s úsměvem.

Suk se s úklonou vypotácel a za dveřmi si oddechl. Uf, to byla lázeň. Ještě teď mu brněla hlava a ošíval se jako po důkladné sprše. Jen když to dobře dopadlo, chvála bohu.

„Nuže, jak jsi pořídil,?“ tázal se jej Vančura. „Už je to urovnáno. Ale byla to, na mou duši, lázeň, ten mně vypral prádlo. Stál jsem tam jako na pranýři a ten mně svlékal do naha a bičoval nemilosrdně. Je to přísný soudce, ten mně pročesal svědomí. Raději bych trpěl facky než jeho mravoučné kázání.“

„Nu, vidíš, je přece kavalír. Teď je na tobě, aby sis udržel jeho přízeň. Musíš přitáhnout, Václave a přičinit se.“ „Což o to, já bych rád, jen vydržím-li. Vím, že musím obrátit.“  „Však ono to půjde, jen chtít. Při dobré vůli, vše jde do hůry!“

I aby do nich tisíc karlátek uhodilo. Zatrápení holomci, řvou a rámusí, že to vyhlíží jako někde v manéži. Ve volné pause, v hodině němčiny – „Němci z pece ven!,“ sešli se v umývárně a teď tam sněmují, vlastně popouštějí uzdu svým nižším náklonnostem. Umývárna byla takové zátiší, kam se uchylovali ve volných chvílích, kde se to pohodlně kouřilo, debatovalo nebo jen lelkovalo a čekalo se na věci příští.

Malá místnost s prázdnou skříní, s mříží ústředního topení, splachovací vanou a několika vyřazenými stoličkami, s košem na všeliké odpadky, to bylo celé zařízení. Mládenci posedávali na „almaře,“ na mříži topení, na okně i na zemi, jak se dalo, jedni bávčili nezbytnou cigaretku, jiní pojídali přesnídávku, sklenici mléka a slanou housku nebo uzenku od školníka Halouzky, po případě „biflovali,“ snažili se v několika minutách v pravit do hlavy trochu těch vědomostí, kterých budou potřebovat v příští hodině

Což bylo úsilí, jehož výsledek neodpovídal vykonané námaze, neboť v trvající  hluku bylo těžko soustředit myšlenky k určitému bodu a předmětu.

Dva si tam v těsném koutku vyřizovali nějaký slovní spor, doprovázený nějakými málo lichotivými přezdívkami, soubojem na facky. „Ty svidroňu,“ volal Ralča na Robíčka a mnul si oteklé oko. „Jen nechej na hlavě, ty s tvýma žabíma očima,“ poslal mu Robíček svůj trumf, hladě si naběhlý nos.

Přezdívky seděly dobře. Robíček šilhal docela podle předpisu a Kalovy oči nezadaly v ničem očím žabím. Byli to dva tromotlukové, facky seděly dokonale a zápas byl sledován s živým zájmem.

„Oč spor se mezi vámi zvedl synu Davié, synu Davié, oč spor se mezi vámi zvedl? A pouhou mi pravdu zděl, ó,“ zadeklamoval Vašíček a dloubl Kalla do žeber. „To pro uťatou s vrby sněť, z níž sotva život být měl ó,“ oplatil mu štulec Kalla. „A jakou smrtí žádáš si mřít synu Daviá, synu Davie.“ „Já žádnou, ale vrazím ti pár facek, to navždy bys s očí mi šel, ó, nedáš-li mně pokoj. Apagé satanas!“

Mládenci parodovali starou školskou baladu, ale Kallovi svítily v černých očích podezřelé ohníčky, proto ho raději Vašíček raději nechal na pokoji. Kalla byl odborník ve formování nosů, čiližto v plastické chirurgii a o to Vašíček nestál. Měl odstrašující příklad v Robíčkovi, jehož nos nabýval úctyhodných rozměrů.

„Nechte toho ogaři,“ napomínal je táta Vondráček. „Nesluší se, aby „inteligenti“ řešili diference a disharmonie v názorech takovým vulgárním způsobem.“

„Pro pána Jána, občané, proč pak zde tropíte takový pekelný rámus?,“ vrazil dovnitř „doktor“ Korotvička.  „Toť to vypadá, jako v jámě lvové a my jsme vli. „Ano, toto je jest jáma lvová a ty jsi prorok Daniel.“ „Ba ne, „doktor“ je prorok Habakuk, co přinesl Danielovi „proviant“ vzdušnou cestou za asistence anděla božího. Tak sem s tím doktore,“ vyzýval ho Vondráček a sahal po sklenici mléka a makové pleténce, kterou držel doktor v ruce. „Ale dovolte, boží muži Danieli, to přece není pro vás,“ chránil doktor svůj „přínos.“

„Ó ty duše hamižná a nepřející,“ zvolal Vondráček rozhořčeně, „tak-li plníš vůli boží, tak špatně jsi studoval Písmo?“ „Prorok Daniel prodlel sedm dní uprostřed lvů, táto Vondráčku nežli zlačněl a tys baštil teprv před hodinou. A tvoji „lvové“ tě nikterak neohrožují. Zahrejte mu serenádu svým řevem, králové pouště,“ vyzval „doktor“ slavného shromáždění.

A mládenci nedajíce se tuze pobízet, spustili řev opravdu bestiální, až okno drnčelo. „Doktor je fícrmauer, svobodný zednář, kde pak ten a Písmo, to byste tomu dali!“ „Všichni jsme svobodní zednáři, však máme ve znaku zednické kladívko a kružítko, a krokvici, a toto zde je naše zednářské lóže. Táta Vondráček je náš velmistr. Ať žije velmistr táta Vondráček!“

„Co ty víš o svobodných zednářích, Vašíčku? Slyšels někde něco zvonit a nevíš co. Zednáři nejsou zedníci,“ „To vím taky, ty mudrci, ale tolik vím, že to je a bývala tajná společnost, která usilovala o nový řád světa. Budovat a přebudovávat, změnit, učinit lepším. A proto ten znak: Kladívko a kružítko, nástroje našeho řemesla.“

„Hleďme ho, hleďme, Vaška, co on ještě všecko neví. Mně se zdá, že jsi taky jeden z nich. Přidej k tomu, že se ještě měli vzájemně podporovat a pomáhat si v tísni. A proto doktore, podaruj – ze svých přebytků svému lačnícímu velmistrovi.“

„Pozdě, pozdě již jest. Ale mistr Halouzka vedle má tam celou baterii sklenic a plnou opálku housek.“  „Bohužel musím s lítostí přiznat, že mám žalostný dales (?) a kapsa zeje smutnou a pustou prázdnotou. Pře prvním. Zdaš víte, mládenečkové, co to znamená? Že váš táta a velmistr lační, žízní, ó!“

„A ty doktore mluvíš a jednáš jako pohan a za toto neúctu k tátovi a velmistrovi dostaneš křest a sice  hobla! Hoši, chopte se ho!“

A hoši neleníce, popadli doktora a s velkou ochotou a škodolibou radostí mu jej dali na mříž topení, nedbajíc drsnosti prolamovaného plechového krytu. Bohužel, kalhoty doktorovy nebyly stejného mínění, zaprotestovaly a dostaly několik povážlivých trhlin. „Doktor“ zuřil docela nedoktorsky nad roztrženými kalhotami a hulákal z plných plic. „Vy holomci, ty kalhoty mně zaplatíte, ano? Myslíte, že kradu?“

Mládenci se spokojeně řehtali a dávali doktorovi uštěpačné rady, které ho rozzuřily ještě více. Pojednou se otevřely dveře a v nich se objevil jako duch starý ředitel, dle běžného termínu „škýz škýza,“ pan vládní ředitel Dvořák.

Nebylo na něm nic duchovního. Dědek plešatý, s knírem navoskovaným a tvrdě natočeným nahoru jako starý feldvébl, s tváří shrnutou k jedné straně ke zjihlému koutku jako by žvýkal gumu. Levé rámě zvedal o pět coulů výš a mluvil, jako by ta slova přežvykoval.

Byl to nervosní vrták, směšný patron, mluvící někdy trochu popleteně, hoši mu dávali různá jména a každé mu sedělo.

„Co je to zde za rámus?,“ cedil zdviženým koutkem, v němž třímal dlouhou špičku s tlustým doutníkem. „Který Honza s vrabčím mozečkem zde tak huláká? A co zde tropíte a nejste ve třídě?“  „Máme volno, pane vládní rado!“  „To neznamená, že musíte vyluzovat takový huronský řev jako smečka pomalovaných indiánů. Ať si nemyslí takové individuum s vrabčím mozečkem, že si zde může dovolovat! A co zde kouříte? Či nevíte, že kouření v obvodu ústavu je zakázáno? Je zde kouře jako v kotelně.“

„Prosím, to kouří kotlík školníkův s dřevěným uhlím.“ „Tak otevřete okno, ať se to provětrá, je to ždraví nebezpečné, ten kysličník uhelnatý. A chovejte se slušně nebo váš žavřu do karčeru.“

Starý potrhával levým ramenem, tvářil se velmi přísně a potahoval při tom doutník. Odcházel pomalu a důstojně, levou ruku v kapse kalhot, rámě o pět coulů nad normál a levou nohou zametal. Vůbec celá jeho levá strana byla nějak zdeformovaná.

„Heleďte ho škýza, nám zakazuje kouřit a sám hulí jako fabrika.“ „Inu milý brachu, až ty budeš vládním radou, taky si ledacos dovolíš. Zatím se musíš se svou „otavou“ schovávat po útulnách a lóžích.“

„Kam asi jde?“  „Kam by šel, do kavárny Belenvie, sedává tam u třetího okna a hulí havany.“ „A proč nejde do české kavárny.“ „On a Dolejš jsou dva. Inu, radové, kteří chodí v galla a s mečem po boku při parádách. Jako šorfšíci. To náš Dóda je přece lepší a je taky dosti velký pán.“ „Ale radou není. A vládní rada je dost velké zvíře.“

„Dóda by si ten titul zasloužil spíše než tenhle škýz. Je chytřejší a rozumnější, ale není byrokratického ducha a proto: sláva Dódovi!“

„Mládenci, všimli jste si Dolejše? Ten nějak omladil, co se oženil. I fousiska si dal přistřihnout „na anglicko“ a jak se strojí? Hotový švihák, měkký klobouček, elegantní světlé šaty, ve tváři zrůžověl a omládl o deset let. A jaký býval dříve ošumělý a oblýskaný. Inu, co by neudělal jeden pro mladou ženu!“

„Však ona není tak mladá, jak se dělá! Viděl jsem ji s Dolejšovou dcerou, nutila se do svěžesti a rozvernosti, ale vidět, že už má taky stáří harmonické, to nová vestálka páně Dolejšová domácího krbu. Je to směšné když se staří nebo obstárlí lidé takhle nutí do něčeho, co jim už nesluší. Inu, každý zamilovaný je tak trochu směšný,“

„Dóda i Šíma jsou taky vdovci a nevyvádějí.“ „Dóda je už na to trochu starý, ale Šíma, nechte být. Slyšel jsem, že za ním chodí nějaké cimfrlíny. Nevím co je na tom pravdy, ale jednu jsem viděl, když jsme „murovali“ tuhle na dvoře, vyhlížet z jeho kabinetu dívčí hlavičku. Tož nevím, kdo to byl, ale Šíma byl vedle celý rozesmátý. Nemá dcerku náhodou?“ „Tož to nevíme, snad.“

V – už ta rozprávka přestala bavit a vůbec celá ta zábava v „lóži“ a proto vyšel ven a loudal se chodbou, prohlížel visitky na dveřích kabinetů a sbírky modelů a kreslířských pomůcek v zasklených vitrinách. Sbírky byly velmi bohaté a bylo tam tolik zajímavých přemětů, sádrové odlitky, plakety, sošky ze sádry, pálené hlíny i kovu, modely krovových vazeb, mušle, ulity, vycpaní pestří ptáci i drobné zvířectvo.

Před Venuší Milosskou se zastavil přemítavě. Prohlížel si to bezruké a beznohé torso a uvažoval proč je ta panna tak nakloněná k jedné straně a co vlastně držela v rukou. A proč se tak záhadně usmívá?

Vedle se mračil Sokrates, nedaleko pospíchal okřídlený Merkur a tu byla busta Diova v celé přísné velebnosti. A po stěnách zasklené předlohy a vzorné žákovské výkresy, bylo se zde nač dívat a čemu se obdivovat.

V koutku před sbírkou fysikálního kabinetu se zastavil u okna plného květin a zahleděl se zamyšleně přes ulici naproti, tam, na balkon, kde hýřila sbírka krásných květů, mnohem krásnějších než zde uvnitř.

Byla to zde jen naše obvyklá okenní flora česká, květy venkovského děvčete, muškáty a pelargonie, betónky, balzamínka a jen dva cizokrajné exempláře, bodlinatý kaktus a zahradní protěž.

Protěž se zde vyjímala tak podivně, jakoby to ani rostlina nebyla, celá jaksi plstnatá a zimomřivá, zašedlá, ba i ten její kvítek byl pokrytý plstnatým jíním. Vyhlížela, jakoby ji celou vystříhal ze staré, šedivé flanelové kacabajky. Stála zde v koutku tak prostá a opuštěná v cizím prostředí. Jako by vzpomínala na své sestry tam v dálce na horách, na studených ledových svazích, kde se to tak krásně žije a dýchá v čistém horském vzduchu a silném slunci, nebi blíž, jinak než zde v té chladné, šedivé a zaprášené chodbě.

Utrhl si ten jeden šedivý kvítek a tiskl jej ke rtům, jakoby jej chtěl zahřát a vdechnout doň trochu života. A zase ponořil obličej do květů pelargonií a zíral naproti, zadumán, vzpomínaje na několik slovesných veršů, které nedávno četl.

„A za sklom kvety sů, nad nima záclona – no, zdvihlá vysoko, že nádher nezakryje – Ó, čo sa nakochám veď srdca rádo má – i oheň muškátov i sviečky petúnie!“

Naproti na balkoně vyšla mladá žena, dívka, či paní v růžovém župánku a rovnala něco mezi květinami. Byla hezká a svěží, byla jako krásný květ mezi květy. V. – ji pozoroval bezděky, tvář mezi květy, k nímž mechanicky přivoníval, pozoroval její ladnou postavu i vláčné pohyby.

I ona jej spatřila a vrhla sem několik letmých pohledů. Patrně bezděká pozornost mladíka uprostřed květů ji zalichotila. V. – se jí uklonil a ona se malouko usmála, doprovázejíc úsměv zvědavým a pátravým pohledem.

„Maličký flirt, myslil si, opětuje její úsměv. Co si asi myslila, pozorujíc jej? Je to zvědavost nebo je jí směšný ten mladý, prostý hoch, uprostřed pelargonií?

Když odcházela, znovu naň pohlédla svýma očima a usmála se. Měla vskutku krásné oči, ale ten úsměv, tomu nerozuměl.

„A kvitnů muškáty, kam noha moja kročí – mám život rád, och, rád, ten ťažko zabudnůt – v tom okne zakvitlom tých dvoje smutných očí!“

V duchu se mu zjevil pár taky tmavých očí, ale byly to oči jiné, tmavé oči Bětuščiny a dívaly se nań smutně, vyčítavě. ¨Ne, děvče drahé, nezapomenu na tebe, na tvoje oči pro dráždivé zraky z nuděné dámy. A zase se zahleděl dolů do ulice oddávaje se snění a neurčitým vidinám. Balkon naproti byl opuštěn a květy tam prosily marně o pozornost majitelky.

Jen záclona v okně se vlnila a po straně se tam kmitala drobná, bílá ruka. Sousedka patrně ještě neodešla a pozorovala zasněného mládence.

„Len z hlbín okna zrie žial očí tajomných – čo horko oplačů dušu milovanů!“ A kdo ví, koho tím myslil básník Martin Rázus.

„Len ťažko zabudnút v tom okne zákmitok tých dvoje smutných očí!“

Očí Bětuščiných! Včera, jaký den, vzpomínka tak krásná až bolí. Děvče drahé, jen tebe, je tebe mám rád a budu mít rád! Navždy? Kdo ví! Život je divný patron a splétá ty osudy jinak, než jsme si je ve své mysli vybájili.

Co z nás bude za pět, za deset let! Však mládí nemyslí, neuvažuje, žije jen přítomností, krásnému okamžiku. Přítomnost je krásná a chtěl by, aby bylo stále tak a nic se neměnilo. Budoucnost! Je v ní cosi cizího, neznámého a snad i nepřátelského.

Jsem snílek, nepraktický, pro mne je je přítomnost a na budoucnost nemyslím, nechci myslit, bojím se jí, že odnese, odplaví a potrhá vše krásné, čemu žijeme a čím se radujeme teď. Není ve mně nic praktického.

Nejsem jako Horák, který ví co chce a za čím jde. Ještě rok do maturity, pak rok prakse a teoretická zkouška a pak po roce oženit. Ó, Tomáši, je to příliš prosté, jednoduché a materiální. Vážná známost „na beton,“ která končí jen u oltáře!  ovšem, u tebe, který už víš kolik má ta tvoje Dulcinea spočitatelných knížek a kolik má spodniček v almaře (přece ji je počítal, když jste spolu osaměli a vyvolená tvého srdce se ti chlubila svou výbavou?) . To je pevná, solidní známost, ale tak bosácká! Tomáši, Tomáši!

Ale kdo by se ti divil a kdo by ti mohl něco vytýkat, že chceš brzy a pevně zakotvit, ty, který jsi byl vždy přehlížen a odstrkován, a byl všemi jen pro posměch. Dobře tak, Tomáši, dobře, jen ku předu, léta jdou, předběhla tě a jednou až budeš svým pánem a budeš si krájet svého bochníku, který bude dost velký, aby stačil ne jen tobě a tvým nejbližším, ale i malé armádě jiných, kteří budou na tobě závislí, pak si snad nerad vzpomeneš na ty obědy chudých studentů, které jsi dostával zdarma v alumnátu.

Léta jdou a půjdou. Ale ti na ně nemyslí a nepočítají, já první ne, který se bojím o krásný okamžik přítomnosti a vysněný přelud a ti ostatní, kteří žijí jen přítomností a chtějí žít, užít všeho, urvat co se kde dá.

Mnoho je takových! A ti ostatní taky nemyslí. Učit se, dřít, biflovat, aby byl profesor spokojen a ta známka aby byla uspokojivá a tatínek spokojen. A co bude dále to už jak Pán bůh dá.Však ono nějak bude a kdosi se o nás postará. Je tak těžko myslit, ale myšlení, intensivní myšlení, bolí!

„Co tak zamyšlen a co tam pozoruješ v té hloubce ulice?“ Vyrušil jej Suk ze zadumání. V. – se pousmál a pokývl lehce naproti, ale neodpověděl. „Nu, co je tam tak zajímavého, snad ti landveráci co tam jdou? Nemyslím, že by byli tak zajímaví a pozoruhodní,“ mínil pohrdlivě, měře si četu od „šestadvacátého,“ ty „loukvéry,“ kteří vyhlíželi opravdu jako „Falstaffova chasa.“

„Nu, ti právě ne, ale tam naproti. Maličké intermezzo, telepatie, chceš-li.“  „Nemluv tak učeně, řekni přímo, žes tu s nějakou křehotinkou koketoval. Hleďme Vančurku, pořád že on nic a zatím se spouští! Jožinko pozor, pozor!“

„Neužívej tak silných slov Václavíčku. Nic takového, aspoň ode mne. Několik letmých pohledů a lehounký úsměv, to je vše. Je to jen jako jemný letní vánek, který pohladí a rozčeří hladinu obilí.“ „A tebe to baví takové hloupostinky?“ „Proč by ne? V tom je právě skrytý půvab. Ale ze mne ten podnět nevyšel. Ty to ovšem nepochopíš.“

„Hm, a co tvoje nejmilejší? Či jsi už na ni zapoměl?“ „i nezapomněl, nejsem tak nestálý a přelétavý.“  V. – se zahleděl zase na balkon a Suk pozoroval rozvlněnou záclonu. „Někdo tam ještě stojí a dívá se na  nás.“ „Ať se dívá, když ho to těší.“ „Proč nezůstals  „v lóži?“ „Omrzelo mne poslouchat ty jejich žvásty. Ostatně mládenci odběhli k Matulíkovi na jednu „tvrdou,“ Matulík má dobré pivo.“ „Proč jsi nešel taky?“ „Děkuji, nechci. Nemám chuti a musím začít dělat dobrotu, když jsem to slíbil Chudobovi.“  „Nu, ovšem, to musíš ve vlastním zájmu, ne jen kvůli Chudobovi.“ „Vím to, vím, poznávám, že je nejvyšší čas abych obrátil. Příliš daleko jsem zašel. Poznávám to na sobě. Zničil bych se tím úplně. Trpí tím organismus i nervy. Dnes mně pořádně brněly a třásly se ruce. A proto: začnu nový život,“ pravil patheticky.  „Jen abys vydržel. Pouhá dobrá vůle nestačí. Musíš být vytrvalý ve svém předsevzetí.“  „K tomu mně dopomáhej Bůh a všichni svatí,“ pomyslil si Suk komicky.

„Však máš dobrého patrona, tož k tomu se utíkej.“ „Co ten s tím má co dělat? Ten přece nebyl, abych tak řekl, patron mazavků. To spíš Gambrinus, jak se mi zdá. Byl-li totiž svatým.“ „To nevím, byl-li svatým, ale to by byl divný svatý. Ten je patronem pijáků piva, ale spíše navádí k pití a učí pít, ne aby před pitím varoval.“

„Gambrinus, to je náš moravský Ječmínek a ten je mně sympatičtější. Král Ječmínek! Četl jsem od Svat. Čecha báseň  o králi Ječmínku, pěknou báseň. Král Ječmínek byl dobrý kníže, ale ztekl se tajemně, nikdo nevěděl kdy, kde a jak a zůstaly po něm jen tajemné zvěsti. Ale dobří Hanáci věděli kde je a kde ho nalézti. A v podvečer unaveni po lopotné práci, přicházeli ku vězení, kde dobrý kníže úpěl v dubové  žaláři a nelitoval úplaty a potom když jasný kníže trůnil uprostřed svých poddaných na prestole, vše se předním klanělo a každý vroucně k ústům tiskl plášť krále Ječmínka.“

„Myslím, že Sv. Čech tu báseň stvořil při sklenici litovelského, když cestoval po Moravě. Básníci taky pijí, bodejť by ne. I Neruda miloval víno, prý v něm hledal inspiraci. Opojení má být vznešené. Jenže v pivě není vznešeného opojení, roste z něj břicho a kazí se ledviny.“ „Balnea vina, venus,“ lázně, víno, láska, heslo starých poživačných Římanů. A prý: In vino veritas! Kdo ví! A když ti uteče rozum, tož potom hledej tu pravdu. Inu, jo, Václavíčku, tys holdoval příliš dlouho Bachovi a Venuši a teď musíš sloužit můsám. Budeš se opájet poesií a vědomostmi a to je taky vznešené.“

„My zde o tom vtipkujeme, ale ten problém je příliš vážný. Pro tebe i pro jiné. Pojímá se to příliš lehkomyslně. Problémy jsou právě proto problémy, aby se řešily a nedořešily. Bůh s nimi. Hle, už zvoní, konec zábavě.“

------------------------------------

V polední pause. Mládenci „přespolní,“ co dojíždějí na noc domů a kteří žijí a tyjí trochu cigánsky, jejichž kapsa trpí velkými úbytěmi, oběd odbývají nějakým tím bůčkem nebo za dva krejcary škvarkami a večer konejší žaludek slibem, až zejtra, již se posilnili více méně, nasytili tělo vitamíny a hormóny a teď se oddávají odpolední siest. Někteří „biflují,“ jiní jen lelkují nebo se zabavují různým způsobem.

Šela paroduje starého „škýza“ slovem i mimikou a jeho obraz je tak dokonalý, že je neodolatelný a k popukání. Šrámek mu při tom asistuje a jsou tak výborně sehraní, že poslouchat je někdo za dveřmi, měl by dokonalou ilusi „starého,“ jak přichází oznámit výsledek konference a udílí důtky a rozdává „karcery.“

A ještě něco: Nařízení od ministerstva: Při vykonávání praktických prací jste pojištěni proti úrazu. A proto kdyby některý ž-váš přišel k úrazu nebo se mu štalá nějaká nehoda, muší to okamžitě oznámit telefonicky úrazové pojiš´tovně. Rožuměli šte? Opakujte to vy!“ A vyzvaný opakuje: „Kdyby se při tom někdo zranil nebo zabil, musí , nemeškajíc, běžet a oznámit to telegraficky a bež průtahu sociální pojišťovně..“

„Tak dobře, pamatujte si to a nezapomeňte,“ procezoval pomačkaným levým koutkem „škýz Šela“ a odcházel důstojně s levou rukou v kapse nohavic a levým ramenem o pět coulů nad normál.Pak sehráli dohovor dvou předměstských šviháků v brněnském nářečí. „Cyprijánko!“ „Co chceš Frantiko?“  „Poď na gáblfruštyk!“  „Nepudo, já nemožo!“  „A proč bés nemohl, to be belo na mó miló!“ „No, dež tě řékám, že nemuč. Mám stró v kótě!“  „A Tondo, béls tam?“ „Bél!“ „A cos tam žhrál?“ „Khácl!“ „A bél dobré?“ „Bél!“

„A tě fošna, Francko! Ešče béváš gde spáváš?“  „A furt milá bracho. Dež nemůžu do kvartýru, lebo víš, že sem ztratil klóč od vémenku!“

Šela byl i zručný kreslíř a výborný karikaturista. Zobrazil na tabuli Čápa (spolužáka) v jeho přenesené funkci. Postava čapí s čepcem na hlavě a v zástěrce, jenž drží v zobáku nemluvně v peřince s krásným povijanem.

Kallu, který prý v noci šeredně chrápal. Hromotluk hovící si v kyprých „sypkách,“ rozcuchané vlasy, ústa nemožně dokořán pod energickým nosem a z úst se mu hrnuly chrapoty, jako když se rozváže pytel ořechů.

Anebo „starého,“ který si předvolal několik mládenců do ředitelny proto, že prý dlouho prodlévali přesčas ve třídě a plýtvali zbytečně světlem. Starý se chystal již ke spánku a přišel jen ve spodním prádle a v bačkorách.

Šela znamenitě vystihl jeho patku na lysé lebce a nekroucené kníry „ale Vilém II,“ a zvláště rozevláté tkaničky u jeho spodků byly zachyceny se smělým realismem.

Karikatury se mu jen hemžily a sypal je přímo z rukávů. Přenášel-li „Dóda“ stolařskou práci a připomněl-li, že jsou-li dvéře trochu úzké a nájemníci neopatrní, lehce se může stát, že pod náporem „líšenky“ s putnou na zádech nebo pekařského tovaryše s opalkou na hlavě podlehne klapačka dveří a vezme za své. Za několik minut na to kolovala  již po lavicích karikatura zobrazující líšeňko s devíti sohňama „spotnó“ na zádech dobývající se do dveří velmi energicky a z ubohé klapačky létaky třísky.

Zatím se scházeli i ostatní mládenci. Kobliha ukrýval něco tajemně pod kabátem, nějaký podlouhlý předmět, a když ho vybalil, z jevila se flintička vzduchovka.

„Haló Kobliho, nimrode, co s tím, chceš nás postřílet?“ „Kdes to vzal, tisíc kulí do pilulí?“ „Objednal jsem si na zkoušku. Až se nastřílím do omrzení, pak ji vrátím a bude věc vyřízena.“  „Myslíš, že to bude tak snadné?“  „Ó jé, ti budou rádi, když ji dostanou nazpět celou.“

„Podvod a klam, zradí se sám, Koblížku.“ „Žádný strach, teď si elegantně zastřílíme.“  „Tak ukaž, co neumíš. Že netrefíš tam tu vránu naproti na střeše dílen?“  „Na to se podíváme.“ Kobliha namířil, rána třeskla, vrána nadskočila a zmizela za hřebenem střechy. „Padla,“ volal Kobliha vítězně. „Nikdy ne, lekla se a uletěla tam do zahrady.“ „I nechlub se, myslíš, že jsi druhý Vilém Tell a nezasáhl bys ani stodolu.“

„To říkáš mně? Uvidíš.“ A Kobliha nabíjel, hustil pumpou a střílel jako o manévrech až popraskaly tašky na střeše. „Doktor! Doktor je střelec! Doktore, ty jsi přece lesák, ukaž jak se má zacházet s flintou!“

Doktor vzal bouchačku, prohlédl si ji pohrdavě a vyhlížel cíl. Naproti na poprsí římse se hašteřil chumel vrabců. Doktor si je vzal na mušku, přimhouřil oko a spustil. Vrabci se rozlétli, ale z římsy lítala omítka a kousky cihel. „Výborně doktore, je vidět, že jsi lesní muž, od „fochu.“  To tě druhý Vilém Tell, čarostřelec!“ „Ale jak to, žes žádného netrefil?“ „A ty si myslíš, že trefíš vrabce koulí na takovou vzdálenost?“ „No, no, mně se zdá, že tvá pověst je lepší než, tento –„

„Běž, postav se tam a ustřelím ti ucho u samé hlavy!“ „No, to sotva. To by muselo být ucho jako lopata a ještě bys ho chybil.“ „Nu tak se přesvědčíme, střílejme do terče. Uvidíme, kdo s koho.“

Položili si stoličku na stupínek jako terč, obrácené sedadlo sloužilo za cíl a střelnice byla hotová. Doktor umístnil první ránu přesně do středu. „Tak vidíš, Vašku a teď to udělej po mně!“ Vašíček opatrně mířil, ale  - běda réta, rána šla vedle a prorazila díru do dveří kabinetu.

„Sláva Vaškovi, to byla trefa. Vašíčku, jen co je pravda, z tebe bude správný voják. Ubohé dveře, co ti udělaly?“ „To nic není, to byla rána na zkoušku. Ale teď, uvidíš,“

Druhá rána však minula zase cíl a zasáhla rozvrh hodin přesně do středu. „Výborně, Vašíčku, teď je to správně přesně uprostřed. To se každému hned nepodaří,“ smáli se mu mládenci. „Chudák rozvrh, ten to pěkně odnesl. Sklo je na padrť a díra uprostřed.  To bude mít Dóda radost!“ Mládenci se tak vesele bavili a dno stoičky vyhlíželo jako včelí plást, samá buňka po olověných koulích. Mládenci se bavili, stříleli vesele jako na šistótě, nedbajíce spoust které natropili. Ne jen stolička to odnesla, ale i zeď kolem ní, ta byla řádně proděravěná.

Kobliha měk radost z činnosti ostatních. Ten maličký, zakrslý Kobliha a z mrlínku pod Hostýnkem, Kobliha, který přes svou nepatrnost prováděl někdy velké věci. V druhém ročníku byl nešťastně zamilován a následkem toho z dišperce a nešťastné lásky propadl z matematiky, chudák a musel opakovat. Doktor Pavelček, chemik si jej dobíral v následujícím běhu: „Nó, Kobliho, už nejste zamilován,“ ptal se ho s posměšným výrazem a škodolibě. Kobliha se olízl a kýval záporně hlavou. A učil se potom dobře a matematika mu jela jen což.

Zábavu mládenců přerušil školník Halouzka. Když vstoupil do třídy, spráskl ruce. „proboha, páni, co to tropíte, co tomu řekne přednosta? Taková spoušť,!“ kýval třeslavou hlavičkou s šedivou bradkou.

Halouzka byl tenký stařík, trochu přihnutý, prošedivělý, s řídkou kozí bradkou. Hlavou ustavičně potřásal jako by se něčemu divil a myslil si: „No tohle to pěkně dopadne!“ A teď se měl čemu divit. „To bych rád věděl, jak a čím to spravíte. S tím nechci nic mít.“ „Nestarejte se pane vrchní, trochu sádry to spraví,“ těšili ho hoši. „No nevím, nevím,“ potřásal hlavou, utíraje tabuli.

Haluza který tam v lavici něco balil, volal naň přes rameno: „Hej, vy, jářku, nemáte tam kousek provázku?“ Halouzkovi se roztřásla hlavička ještě více. Popotáhl si vousy a až za chvíli odpověděl: „Mám, všecko mám, ale musí se mne slušně požádat, ne volat přes plot: hej, počkej, dej sem! Tak je to mladý pane!“

„Promiňte,“ omlouval se Haluza. „Nemohu si vzpomnět na vaše jméno.“ „Ó jé, Haluzo, to máš slabou paměť, vždyť máme stejná jména! Halouzka je přece miniaturní vydání Haluzy, ty Haluzo z Haluzovic.“ „Pardon, z Újezda u Sokolnic, pane Špatinko, neračte se mýlit.“ „Vida, a já myslil že z Haluzovic, jak se člověk mejlí.“ „Tak, tak, kýval hlavou Halouzka. „Pan Špatinka je správný člověk, však jsme spolu krajané ze Svitávky.“ „Toť pravda,“ přisvědčil Špatinka, zdrženlivě.

Špatinka se k tomu krajanství nehlásil s velkou ochotou. Halouzka se prohlašoval za hlavního školníka, ač byl jen školním sluhou a pak inu, dějí se věci!

Ta jejich dcéra! Lidi, ta vyvádí! Já se divím, že ji tak samu pouštějí. Vždyť ji tam už měl každý – ale každý choďák. „To není příjemná známost,“ mínil Špatinka.

„Halouzkova dcera! Tu zná více lidí, ó jé! Ta se vyvedla, ta je vykutálená.“ Vyprávěl známý Bouda. Přišla na návštěvu k nim, k jejich bytné, studenti ji pozvali k sobě (však se mnoho nutit nedala, šla velmi ochotně!) a pak(to šeptal již Špatinkovi do ucha!) „Nu a potom přiběhla pani bytná s pláčem: „Podívejte, pane, co mně udělali!“  „A co jí provedli?“, tázali se zvědavě hoši.  „Provedli jí to, co neočekávala a zač se velmi styděla. A nebo neprovedli to, nač byla připravena!“ „Nu, tomu ať si rozumí kdo chce!“

„Kdo máš uši k slyšení slyš! Nerozumíš-li tomu, Vašku, tím lépe. A, Míča nechtěl všecko vědět. Byl by tuze chytrej a pak bys brzy umřel. Však si ponech svoje chytrosti a vědomosti. Beztoho po nich nic néni. Myslím, že se to nehodí ani – s odpuštěním – štětináčkům. „To jsi téměř uhodl.“

„Já bych rád věděl, ví-li o tom Halouzkovi, co jejich dcera tropí. Přece dcera z dobré rodiny, a já nepochybuji o tom, že se aspoň pokládají za dobrou rodinu, a taková rajda.“ „Myslím, že o tom nevědí, aspoň ne o tom nejhorším. Poskytují ji takovou volnost, myslí si patrně, že uloví snáze vhodného ženicha. A možná, že se jí to i patrně podaří. Někdy mívají takové rajdy štěstí, když padnou na nějakého hloupého Frantu. Snad se podaří, snad ne. Je příliš známá, i její pověst.“

„Ale hoši, jaká je to rozprávka,“ vmísil se do hovoru Uherka. „To přece není předmět v hodný pro vás.“ „Co se ti na něm nelíbí, mistře Uherko?“ „Vůbec se mně nelíbí. Hrajete si zde na moralisty a sami jste nemorální. Nezapírejte, že pociťujete při tom vnitřní potěšení, když přetřepáváte a zlehčujete čest a pověst toho děvčete.“

„Ó jé, Uherka chce lámat kopí za pochybnou čest pochybné krásky. To tě moderní don Quijote! Znáš ji, Uherko?“ „Neznám a nechci ji znát, ale bavit se a pást se škodolibě na pověsti svého bližního, to je nečestné.“

„Uherka jde na to mravně a po katolicku. Ech, pardon, zapomněl jsem, že jsi reformovaný.“ „Nezáleží na tom, jaký jsem, mravnost a čest jest stále jedna, ať je z kteréhokoli tábora. A od vás to není hezké, ani správné. Jste mladí a zapomínáte na to jedno potřebné. Ale ovšem není divu při dnešní výchově. Kde není správné, pravé víry, tam není ani mravní zodpovědnosti.“

„To říkáš ty. Ale není-li to u tebe jen póza, zevní afektovanost, cítíš-li opravdu i uvnitř to co nám zde hlásáš.“ „Mluvím, jak cítím, to je moje přesvědčení. Co mně můžeš vytýkat? Můj život, moje činy jsou otevřené a nemám co skrývat a vždy za ně odpovídám a hlásím se k nim.“ „Inu, ty jsi evangelík a vy evangelíci - ..“ „Ne  proto, že jsem evangelík. I mezi námi jsou různí lidé a všude je koukol mezi pšenicí. Ale v našem sboru jsou dobří lidé, správní a věřící, upřímně věřící. Ach, víra vám schází, tak je to, hoši. A proto ta vlažnost, lehkomyslnost, lhostejnost a uvolnění mravů.“

„Kdo za to může? My jsme katolíci, ale jen na papíře.“ „Matrikoví katolíci, správně řečeno.“ „kdo za to může? Výchova, výchova v rodině a i dále v životě,“ pravil Smejkal. „Jsem taky katolík, jsem i orel, čemuž se vy smějete a honosíte se někteří svým sokolstvím a nejsem fanatik, s Uherkem si rozumíme dobře. Ale souhlasím s ní úplně. Mám taky své zásady ve víře, morálce i v životě. Ta lhostejnost se u nás příliš zahnízdila, víra není odbytá věc, jak hlásají někteří liberálové, kterým vy věříte. Ovšem je to tak pohodlné, svědomí spí, není zodpovědnosti. A následky? Jsou někdy smutné.“

„Což, vám se to pěkně mluví. Ale vy, Smejkale, nebo Uherko jste vskutku tak dokonalí? U tebe, Uherko bych mohl vytknout jakýsi rys sobeckosti a prospěchářství. Jsi dobrý obchodník a budeš dobrý obchodník. Budeš se řídit i při svých obchodech zásadou správnosti a nezištnosti? Nebo budeš mít pak dvojí morálku, jednu pro soukromý život a druhou pro živnost? Máš rád peníze, vím a nerad pustíš chlup, když nemusíš.“

„Jdeš milý brachu příliš daleko. Kdo mluví o naprosté dokonalosti? Člověk je jen člověk. Ale snažit se, snažit se ze všech sil abychom se přiblížili k té dokonalosti. Šetrnost, braši, neni skrblictví ani opatrnost. Tím je člověk povinen sobě a svým blízkým. Buďte opatrní jako hadové!“ Zdá se mi, že tenhle citát je trochu nemístný a násilný. Kristus tím myslil cosi jiného.“ „Snad, ale hodí se sem taky.“

„Uherka nám promluvil do svědomí, že se cítím opravdu jako po dobré lázni?“ smál se Tilc. „Nesmějte se tomu, Tilci, ta věc je příliš vážná, než aby se dala odbýt nějakým laciným vtipem. A hoši, ještě něco. Naše biblická společnost vydala Nový zákon, Písmo svaté v lidovém vydání a naším úkolem jest šířit ho tam kde k tomu ochota a dobrá vůle. Mám zde několik výtisků, můžete jej mít každý, kdo si přeje. Je to ovšem zdarma. Čtěte jej hoši, čtěte, přemýšlejte a uvažujte. Přemýšlejte, „zkoumejte a toho nejlepšího se držte.“

„Myslíš, Uherko? Já jsem hledal a okoušel všeho a přidržel se toho, co se mi zdálo nejlepší a – špatně to dopadlo. Zkazil jsem si žaludek.“ „I jsi s takovými vtipy. O takových věcech se nemá vtipkovat. A mládenci, ještě něco.“ „Co pak ještě, čím nás chceš ještě omráčit?“  „Nic strašného, jen chci upozornit, že v našem evangelickém útulku „v Betlemii“ přednáší dnes večer Angličanka m. Fulton o ženské otázce na východě, hlavně o postavení japonské ženy ve společnosti a v domácnosti. Byl bych rád, kdybyste se zúčastnili, pokud možno ve větším počtu a projevili tak zájem o věci kulturní a veřejné. Přednáška bude přirozeně v jazyce anglickém, ale bude tam tlumočník, který bude každou větu hned překládat do češtiny. Uslyšíte tedy i zvuk pravé angličtiny.“

„A tož to půjdu, rád omakat tykadly pravou angličanku. Jaká je, mladá, hezká, svobodná?“, ptal se Vondráček.  „Přijdi a uvidíš, neviděl jsem ji. Byl bych rád, kdybys jevil taky ještě jiný zájem, než jen osobní, ale i o její přednášku. Nuže, přijděte, počkám vás o sedmé u nádraží a uvedu.“  „Nu, tak půjdem, ať má i kultura něco z nás.“

-------------------------

Je opět neděle a dnes památka Všech svatých a všedh věrných dušiček zítra. Je takový mírný den, slunce září, ale nějak mdle a tlumeně a nehřeje, jen tak tiše laská, jako když měkká ruka pohladí. Obloha je mdle šedomodrá a protahují se po ní průhledné řasy jako jemné závoje.

Je to tichý, zádumčivý podzimek, již na sklonku a brzy přijdou dny kdy: „Šedivé mlhy nad lesem plynou jako duchové vlekouce se řadem – Vítr od západu studeně věje a listí na stromech smutnou píseň pěje.“

Dnes ještě ne, ale dlouho-li? „Mně pod oknem keř růží znovu zkvétá, k nim motýl pozdní ještě zalét bílý, jak poslední to pozdravení léta, jak truchlivý to úsměv u mohyly. Je to klamné zdání a zezad cítíš tu tesknou tuchu příštích smutných dní.

Obzory již nejsou jasné a teď v odpoledním úžícím se slunci mizejí kontury, rozplývají se a usedají tam šedé. V nich zmizely jasné obrysy Pálavských kopců tam na jihu a zde na Františkově vrchu v parčíku kol obelisku je nyní klid, ticho. Jen zdola sem zaléhá řinčení tramvají a šumot a neurčitý halas chodců v davu, který v nepřetržitém proudu se šine a spěchá jedním směrem, tam kol kláštera křížovníků k mostu a Vídeňce na Centrálku – Ústřední hřbitov.

Všichni spěchají uctít památku svých milých, pokud tam někoho mají a jiní, ti lhostejní, mládež většinou jdou jen tak na procházku, aby shlédli nádheru vystrojených hrobů, užít ještě pěkného odpoledne, a ano, pobavit se. Člověk už je takový.

To vše pozoroval Vančura stojící tam nahoře u zábradlí a zírající do hlubiny pod sebou. Pak sešel dolů na Pekařskou, kde stálo několik kolegů na křižovatce, kteří tam lelkovali a prohlíželi si zvědavě kolemjdoucí, zvláště mladý ženský svět.

„Muž Galilejští, co tu stojíte, hledíce do nebe?“ „Ajta, Vančurka, kde ses toulal hochu sám? Pojď mezi nás.“ „Půjdu, proč bych nešel. Neboť vězte, že „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich.“  „Samé citáty z Písma. Tos ten Uherkův Nový zákon tak pilně studoval?“ „Kdybys chodil pilně na kázání, slyšel bys je častěji.“ „Bože můj, kdy já jsem byl naposledy na kázání! Už se ani nepamatuji.“

„To vím, rád ti věřím. Ale měl bys chodit, tvá duše potřebuje trochu té nebeské many.“  „Vida ho, kazatele. A jak pak hoši se vám líbila včera ta Angličanka a její přednáška?“ „Mne zklamala Angličanka mis i její přednáška. Angličanka byla hubená a dlouhá a nohy měla příliš velké a její úsměv, v tuze červené tváři byl přes míru cukrový, až mně bylo z té sladkosti na nic,“ mínil Veselý.

„Angličanky jsou prý většinou všecky takové. To už je taková rasa. Nu, ale přednáška?“ „Ta nám toho moc nepověděla. O čaji o přípravě čaje, že je tam žena jen poníženou služkou svého muže, to celkem taky není nic nového. Nejdůležitějším úkolem a znakem dobře vychované dívky je znalost přípravy čaje. Čaj a jen čaj, to bylo čaje, br. Měl jsem z něj v žaludku rybník, třebaže jsem ho nepil!“

„To vím, čaj a žádný rum, viď táto!“ „Kam jdem, hoši?“ „A tož když jdou všichni na Centrálku, pojďme taky. Uctíme taky památku mrtvých.

Hoši sešli úzkým průchodem mezi domy po schodech na Annenskou a po mostě přes strouhu, kde se ve špinavém koželužském závodě otáčelo staré, omšelé, mechem a lišejníkem porostlé vodní kolo na spodní vodu. To vodní kolo bylo do jisté míry unikát, omšelá památka ze starých dob. Byl to zde velmi špinavý koutek Starého Brna, v tom bývalém podhradí a páchlo to tam nesnesitelně. Těsně z vody trčely opršelé velké, plísní pokryté zdi, špinavá voda vybíhala z náhonu, narážela na široké lopatky kola a ubíhala s šumotem dále.

Zde, v těchto končinách pod Františkem bývaly asi ty pověstné mlýny a valchy brněnské, které za pruského obležení pod Bedřichem II. byly vypalovány a bourány samýni obránci města, aby neztěžovaly obranu. Strouha byla v těchto místech otevřena, ubíhala tam níže ke sprchovým lázním Brausebodu,“ tam mizela v klenuté stoce a ubíhala neznámou cestou pod vysokou nádraží a dráhy směrem Křenové a Dornychu.

Mládenci minuli rozsáhlý komplex budov nemocnice uu sv. Anny, ten útulek trpících a tu byl již klášter králové u Křížovníků, kdysi útulek p. Fr. Křížovského, hudebního skladatele staršího data, autora skladby „Utonulá.“ V průčelí hlavní budovy byla zasazena kovová pamětní deska skladatelova.

„Při odhalení té pamětní desky jsem byl,“ mínil Vančurka. „Byla to tehdy oslava a taky trochu manifestace českého Brna. Myslím, že si oslavenec zasloužil něco více, než jen pouhou takovou plaketu. Ale nepřízeň a odpor radnice, která házela klacky pod nohy a mařila všecky české národní podniky. Bohu budiž žalováno že nemáme v Brně jednoho českého pomníku. „Utonulou jsem slyšel, zpívalo ji „pěvecké sdružení moravských učitelů,“ nádherná perlička.“

„Já taky, bylo to tehdy v zimě dopoledne, pamatuji se dobře, v českém národním divadle na Veveří. Bylo tehdy zatraceně zima, mrzlo jen což, ale nás zahřívalo nadšení z umění. „Však zpívali ještě jiné věci. „Pomořany“ a nějakou baladu, jméno jsem zapoměl a národní písně: Tancuj, tancuj, vykrůcaj, Já jsem z Kutné hory a jiné. Bylo to nádherné. „Moravští učitelé“ jsou pašáci, jen co je pravda!“ Když jsem byl v Přerově v „kursu,“ ve čtvrté měšťance, tož v naší učebně mívali večer zkoušky. Několikrát jsem je tam zaslechl, když jsem šel náhodou večer vedle. A taky tam měli vyvěšeny své trofeje, které získali při svém turné po Evropě. Věnce a prapory. Tenkrát jsem ještě o nich mnoho nevěděl, snad nebyli ještě tak známí a proslavení jako teď,“ vzpomínal Vančura.

„Lidi milí, v těchto končinách se nikdy dobře nevyznám a přece jsem se zde kdysi nachodil. Šlapával jsem bratrovi měchy při cvičné hodině varhan. Ale to bývalo vždy večer a chodili jsme ne obvyklou cestou, nýbrž postranními uličkami a jakýmisi temnými a tajemnými průchody jako spiklenci. Ve dne bych to ani nenašel. A najednou jsme se zjevili na nábřeží blízko učitelku. Bylo to takové tajemné a záludné. Je to ještě z toho starého Brna.“

„Však již jsme tady u něho, u toho učitelku, čili „pedagogie.“ „Ty české školy jsou rozstrkány po takových zapadlých končinách, jakoby pro ně nebylo důstojnějšího místa. I ta naše průmyslovka si vyběhla tam, kde dávaly kdysi lišky dobrou noc. A česká technika? Ta je docela na výstrkově.“ „Zdá se teď, ale jen do času. Někdy to tam bude nejelegantnější čtvrť. Stavitel Pavlů tam učinil slibný začátek. Ten jeho „Pavlů Hof,“ to je přece něco znamenitého.“

„Však tam na místě naší průmyslovky bývalo prý smetiště. Když kopali základy, nemohli dojít ani na dobrou základní půdu, stále se jim to tam bořilo a zasouvalo.“ „A jaká je to teď pěkná budovička, něco echtes!“

„Však zde na Víděňce, to už je zase jiný svět.“ „Víděňka, Křenová, Dornych a Cel, ráj plotníků. Hrome, to je tu lidí a všecko se to hrne směrem na Centrálku. Tam musí být tlačenice.“  „A kdyby tam ti mrtví všichni vstali, to by byla teprv tlačenice. To by bylo: Ech, jak je to v té baladě? Vstávej, umrlče nahoru a otevři mi svou komoru! Tělu do hrobu přísluší, běda, kdo nedbal o duši.“

„Přestaň a nevzpomínej. Špatně ses to učil, neumíš nic.“  „No, netvrdím, že umím, ale tak nějak to bylo.“

Domky ulice byly nižší, skromnější, řídly a nakonec už jen sem tam ojediněle a ulice vyústila v prázdnou pláň. A zde bylo již to „město mrtvých.“ Dav lidí zhoustl, že bylo těsno projít. Před hlavní branou se tísnil chumel povozů a lidé procházeli a rozcházeli se na vše strany po hlavních alejích i postranních cestičkách mezi hroby a pomníky. Zde to byla nejstarší  část hřbitova, kde se již dávno nepohřbívalo.

zde to vyhlíželo jako ve starém anglickém parku. Stromy byly již mohutně vyrostlé. Platany, staré akáty, modříny, zeravy a cypřiše tvořily nad hlavou klenbu a vrhaly hluboký stín na cesty a stafáž.

„To je lidí,“ povzdechl si Veselý. „A kde zůstali ti „pozůstalí“ truchlící? Vidím zde jen zvědavé, lhostejné nebo rozesmáté tváře.“  „Možná, že těch kdo tu leží, není pamětníků a už nemá kdo pro ně truchlit.“ „A přece si na ně někdo vzpomněl. Vidíš ty věnce a kvítí.“  „Inu, bolest už dávno přebolela a zůstala jen pieta, vzpomínka. Život patří zase jen živým.“

Hřbitov byl trochu svahovitý, rozdělený v několik teras nad sebou a za sebou, spojených nízkými schůdky. Mládenci procházeli oddělení a prohlíželi pomníky a nápisy.

„Hleďte, hoši,“ zastavil se pojednou Beránek, „zde, vidíte? „Abbé Dobrovský!“  „Vskutku, Dobrovský,“ podivili se hoši. „Jaká náhoda. Kdo by si pomyslil, že se s ním shledáme. Alespoň po smrti mu vzdejme čest a věnujme vzpomínku, která mu patří.“ „Dobrovský, jezuita, osvícenec, freimauer, (svobodný zednář) duch svobodný, učenec, patriarcha a vlastenec z doby probuzenecké. A zde nakonec zakotvil.“ Sem byly přesunuty jeho pozůstazky ze starého hřbitova, tam v ulici Giskrově.“ „Na to už si sotva kdo vzpomene, ba sotva kdo ví, jaká osobnost a pod tím jménem skrývá.“ „Ba, právě světská sláva.“

„Myslím, že by zde někde měl být někde být Fr. Sušil a Vincenc Brandl, (1834 – 1901) ten archivář. Taky již staří páni.“ „Brandl? Přiznám se, že ho neznám, ani jsem o něm neslyšel.“ „Ten pracoval v historii a tuším v archeologii. Byl to sběratel a objevitel starých památek. Býval taky hostem a velmi oblíbeným tam v klášteře na Starém Brně.“ „A Sušil taky starý pán. Taky patří již minulosti, i jeho dílo.“  „Zde vidíte, co znamená člověk, jedinec v koloběhu života, v tom víru a zápolení na pozadí věčnosti a vesmírné nekonečnosti. Vteřina, okamžik a pak už jen prchavá vzpomínka a po ní co? „ „pozůstalí a truchlící! Dlouho-li? I ti zapomenou.“

„Pozůstalí „truhlící,“ propověděl posměšně Veselý, překrucuje nápis na protějším pomníku. „Ten jejich zármutek a truchlivost asi už dávno vyprchal.“

„Neposmívej se Veselý Leoparde. Nevíš že „posvátná místa jsou kamkoli kráčíš? K obloze ty synu Pelhřimova vznes se vyvýše pohled!“  „Vide ho, už je v Kollárovi: Ale, milounký, vězte, že vaše je leda řeč, nevidím v ní krásy žádné!“  „A ty jsi zase v Čelakovském, jenže: „Tať brachu, leckomu na svou hleděti krásu nedá! Porazím tě tvou vlastní zbraní!“ „Taky dva staří páni, Kollár a Čelakovský, kteří patří minulosti.“ „Teď mládenci klobouk dolů.“  Přicházeli k prostému, ale důstojnému pomníku na hrobě vedle cestičky. „Zde odpočívá Pavlík, prostý český dělník, který padl pod bodákem německé soldatesky, německého vojáka osmačtyřicátého ve bráně besedního domu, při demonstracích r. 1908. Vzdejme mu čest a věnujme mu „minutu ticha.“

Hoši smekli klobouky a stanuli mlčky u hrobu. Na hrobě byl prostý věnec a planulo tam několik svěc. „Na toho asi taky už málo kdo vzpomene. Jak rychle se zapomíná! Kde jsou ty sliby a přísahy skládané nad hrobem při jeho pohřbu? Slova a jen slova.“ „nechte řečí, ale činy znejte, co je do slov, planých záměrů?“

Ten hrob zde bude jako památka, vykřičník německé zvůle a brutálnosti a výčitka naší národní vlažnosti a lhostejnosti. Ten hrob měl zmizet pod záplavou věnců a kytic a zatím co? Takoví jsme, smutná kapitola. Ono se zapomíná na vše, na vše, i na to nač by se zapomínat nemělo!“ „Inu jo, už je to tak. Ale byly to časy při těch demonstracích v tom osmém roce. „baže byly. Tenkrát to šlo na nůž. Můj známý a bejvalý spolubydlící Blažek si tehdy vysloužil srdeční vadu. Viděl, jak policajt sekl šavlí do hlavy nevinného diváka. To jej tak rozčililo, že obráceným tlustým koncem hole, aniž by se dlouho rozmýšlel, „natřel“ milého policajta taky pře ni. Policajt padl jako zralá hruška, ani nevzdychl. Ale Blažkovi bylo potom úzko. Ostatní strážníci vrhli se s tasenými šavlemi k němu a teď „Byla noha pá.“ Jinak kdo ví, jak by to s ním dopadlo. Snad by jej rozsekali. Ale Blažka zachránily jen jeho dlouhé a rychlé nohy. Čelem vzad,  první ulice vpravo, druhá vlevo a pak „gerade hinter den nase!“ Běžel, že by jistěvyhrál světový rekord. Ale památka mu zůstala.“ „Však jsme to poznali v menším měřítku taky i loni a Kobliha se taky vyznamenal. Srazil policajta s koně kamenem.

Mezi tím přešli do nově založené části hřbitova, tam kde se se teprv nedávno začalo pochovávat. Jaký rozdíl! Tam takový park, stromy, okrasné keře, spousta květin a zde jen ještě prázdná, holá, beze stromu i křovíčka, cestičky ještě neupravené v šedivé, a nažloutlé, mazlavé jílce. Skutečně pustá, smutná, osiřelá lada.

Jen řídký, vyprahlý drn, něco mateřídoušky, metlice a vřesu. Obraz truchlivé prázdnoty, skutečné pole mrtvých. I ty nemnohé krásné pomníky a kříže se zde tak divně vyjímaly, jakoby sem ani nepatřily.

„Zde je to takové divné a smutné, docela jiné než tam naproti. Teprv zde člověk poznává a cítí, že je na hřbitově. Tam mezi tou okázalou nádherou zůstává člověk chladný a lhostejný, jako na výstavě, ale zde je to přirozenější a i ten zármutek a bolest musí být opravdovější a cit srdečnější!“

„Vančurka začíná básnit. Nechceš se nám zde rozplakat?  „A tobě je to k smíchu, necítíš nic, když tak procházíš mezi těmi hroby?“ „A co by? Já vím, pocit marnosti a nicoty a tak dále, jak se to říká a píše. Marnost nad marnost, všichni musíme umřít, jednou na svět, podruhé s něho. Co ti pomohou všelijaké meditace? Svět patří živým a ti to zde již svůj úkol dopředli.“ „V tobě je málo citu, mistře veselý, tys jistě nikoho blízkého neztratil, že tě cizí bolest nedojímá!“ „A k čemu to? Zachovat si jasnou a veselou mysl, to je hlavní, nepoddávat se zbytečně citům, z toho nic není.“  „Inu, ty jsi Veselý a chceš dělat čest svému jménu. Veselý Leopard.“

Hoši si zde prohlíželi náhrobky pozorněji, nebylo zde toho tolik rozptylujícího.  „Doubravka Šímová,“ krásný náhrobek, z bílého mramoru, nahoře přeražená lípa, smutně se klonící. „Hle, to bude asi Šímová paní, Doubravka Šímova.“ „Kdo ví, možná, že i dcera.“  „Proč myslíš? Co se ti zdá, či nezdá?“ „Myslím ten pomník, vlastně ten symbol, zlomená lípa. To je znak, symbol mládí násilně zlomeného života, přerušeného v plné síle vyrostu.“ „Ani bych nemyslil. Symbolem života zničeného v prvním rozpuku, v rozkvětu sil je zlomená svíce. Kdežto zde, strom, lípa, zlomená v plné síle plození a zrání, to je znakem života v rozkvětu tvořivých sil již dozrávajících, nesoucích ovoce. Tedy zde žena, mladá matka.“ „Ten pomník sám vám toho mnoho nepoví?“ mínil Veselý. „Co by potom měl znamenat tadyhle ten pohár, nebo půllitr vedle?“ „Já bych soudil, že to byl nějaký mazavka, který rád trunčil a tohle si poručil postavit na hrob. Snad ti pozůstalí truchlící mu přicházejí obden nalívat doň nějaký doušek a on si to v noci přijde vypít, aby mu lampička nevyhasla.“ „Veselý, ty jsi bohaprázdný člověk, že si tropíš posměšky z takových věcí i na posvátných místech. To je profanace, rouhání. Jen aby tě nepřišli ti mrtví tady potom v noci postrašit. Dej si pozor! „ Napomínal položertem Vančura.

„Brr, až po mně mráz jde, to bude strašné. Už ho slyším, jak ťuká na okénko. „Hej, má panenko, tu jsem již. Pohnul se obraz na stěně a křikla panna zděšeně!“ Brr, děkuji, nechci.“ „Toto jsou mně řeči, tak mluví korunovaná hlava? Monarcho, panovníče Josefe, panovníku osvícený! Řeč vaše jest vašeho veličenstva nedůstojná!“ 

Veselý byl velmi podoben císaři Josefu II. Táž postava, obličej, modré oči, nos, výraz tváře. Obléct jej do obleku doby rokoka, dát mu na hlavu bílou paruku s copánky, kordisko po boku, věru že by se Josef II, nemusel stydět. Proto jej hoši nazývali někdy „osvíceným monarchou.“ Byl to chytrý kluk, ale povídavý a někdy toho napovídal příliš a spletl všechny kouty dohromady.

„Co je pravda, to je pravda, půllitr je půllitr a tan má své určení. Raději mu tam měli postavit tuplák.“ „Je to přece antická váza, ty Matěji!“ „Tož ať si je. I z vázy se může pít. A staří Řekové byli taky mazavkové a rozuměli vínu. To byli břichopáskové. Přece Sybarys, město břichopásků. Ti jistě nepili vodu z Lethe.“

„Nechte řečí a raději pamatujte na pana Navrátila. Sluce je již nad západem. Svůj úkol jsme vykonali, uctili jsme památku mrtvých, zvláště pan Veselý a můžeme jít. Odpočiňte v pokoji, po boji, věrné dušičky!“ „Vsadím se, že už dál nevíš!“ „A prohrál bys, žalostně prohrál. Chceš-li, vyzpívám to ten celý chorál.“

„Nuže, spusť, to bude důstojné zakončení naší návštěvy.“ A Beránek pokračoval a Vančura mu přizvukoval. „Věčné slávy vyvolené dětičky. Na prosby své božské matky, promiň nám vše nedostatky, Kriste, pro svou drahou krev, odvrať od nás již svůj hněv.! Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, až my budem umírat, umírat!!“ 

Hoši zpívali dvojhlasně tlumeným barytonem a melodie se krásně nesla tichým, usínajícím vzduchem klidného podvečera. Kolem jdoucí se zvědavě ohlíželi a naslouchali se zálibou nábožné písni.

„To bylo báječné, mládenci, kde jste se tomu naučili?“ „I kde, zítra to uslyšíš v každém kostele. Jsi přeci křesťan a katolík.“ „A co tom pan Veselý říká?“ „Jsem překonán a dojat až k slzám. Ta píseň mně chytla za srdce, už se nebudu posmívat mrtvým,“ povzdechl si Veselý s komickým dojetím.

„Tak, tak, Poldíčku Veselý, polepši se a čiň pokání. Dnes a zítra je velký den. A když za ně, za ty nebožtíky utrousíš ještě nějaký ten otčenáš, tím lépe a nebeský účastní ti to připíší k dobru na stránku, dal!“

„Mládenečkové, činím návrh. Vyjděme si tuhle tou pěšinou na návrší nad Pisárky a pokochejme se pohledem na to naše milé Brno s ptačí perspektivy. Myslí, že je to dnes poslední pěkný den, kdy jsme si tak vyšli ven za hradby. Zítra bude jinak, cítím to každým nervem. Nastane změna.  „Víš to jistě? Jak to poznáš?“ „Stará zkušenost. Zítra je Dušiček a dušičky musejí plakat. Podívej se na slunce, jak zapadá a chladí se. Nastane změna.“

„Moc dlouho jsme měli krásný podzimek, ale dá-li se jednou do dešťů, bude to již trvale. „Krásné dny Araujeuzské“ budou ty tam.“

Než se vyšplhali na návrší, slunce již zapadalo za jejich zády. Dole pod nimi v údolí nad řekou se tvořila šedá stříž lehké mlhy a šero stoupalo z šedých zákoutí a halilo pomalu vše do svých závojů. Naproti však, ta návrší, Žlutý kopec, Špilberg, Františkův vrch, byla ještě osvětlena a planula sírovou žlutí ve svitu hasnoucího slunce a zdálo se, jakoby tam někde planul skrytý oheň.

Obloha za nimi již temněla a v osvětlených oknech plála světelná záře. „Je to přece jen krása, z téhle strany vyhlíží Brno docela pěkně. Ty sady na Špilbergu a na Františkově, jak září ve své pestré okrase.“ „No, za několik dní bude po parádě a zůstanou tam jen holé kostry. Co dělat, je to změna.“

„A ty svahy, jak jsou z této strany příkré. Představte si tam teď ty bašty a hradby. To byl potom tvrdý oříšek pro nepřítele.  Ale bylo to zase pustější a ponuřejší než teď. Tak je to mnohem hezčí. Jen ta kasárna nahoře ten pohled hyzdí. Mělo by tam být něco výstavnějšího, impozantnějšího.“ „To jistě, takhle svatovítský chrám nebo něco podobného.“ „Pohleďte, tam Petrov, tam na Františkově ta gotická katedrála, jak krásně se tam vyjímá. A vůbec, celý ten kout s této strany, je to prostě báječné v tom osvětlení.“

Obloha nad západem za jejich zády vzplála najednou intensivní žlutí celá, jakoby tam odněkud šlehaly plameny. Celý ten obraz vpředu zahořel sirným ohněm a planul, hořel a zářil. Bylo v tom něco skvělého, ale i temného, ponurého. Obraz Sodomy a Gomory zničené sírou a ohněm. Obloha vzádu za ním byla již temná a tím intenzivnější zářil na tmavém pozadí.

„Hle, Hospodin trestá Sodomské za jejich hříchy,“ propověděl Veselý skrytou myšlenku všech. Bylo v tom něco krásného, ale i zlověstného, zjevení Apokalypsy. Ale netrvalo dlouho, obloha ztemněla, barvy rychle pohasly a vše se tím rychleji halilo ve večerní soumrak.

„Je konec hoši, konec představení. Pojďme, již se připozdívá.“ „Nu, viděli jsme něco, co se neuvidí každý den. Bylo to jako na divadle. To bylo jako předzvěst konce. Tak nějak snad to bude i o soudném dni.“ „Brr – „, otřásl se Veselý. „Nemaluj čerta na stěnu, Vančurko!“ „Nu, takové atmosférické zjevy vždy něco znamenají. V tropech, na stepích to bývá obyčejně tornádo, smršť. A vzpomeneme-li tu pohromu na Šumavě v letech šedesátých, ten orkán, který zničil celé pralesy a vyrval i s kořeny, tehdy ji taky předcházel takový přírodní úkaz: ohnivá, sírově žlutá záplava na západě.“

„Tohle to znamená aspoň změnu v počasí, důkladnou změnu.“ „Ať už je to jak chce, ale my můžeme říci, že jsme svůj den neztratili. Krásně jsme ho užili a důstojně ukončili. A odneseme si v duši krásný obrázek. Že je to lepší, taková vycházka ven do přírody, než sedět někde v zakouřeném lokále, nebo bloumat po korse a nahlížet krasotinkám pod klobouček.“

„Tak, tak Vančurko, tys zasáhl hřebíček do hlavičky.“ Šero v ulicích zhoustlo a sem tam planula již pouliční světla. Hoši se rozdělili do dvou skupin a hovořili o tom, co je právě zajímalo.

„Dnes by bylo jít do divadla. Dávají přece „Strakonického dudáka,“ a dnes poprve v nové úpravě! Výpravu řídí akademický malíř Wenig, to musí být skvostné.“  „To taky bude. Strakonického dudáka znám, ale v nové úpravě ho chci taky poznat. Wenig je přece známý malíř rokoka a baroku. A ty jeho barvy jaké volí, ty kroje, dámy v krinolínách, je v tom jedinečný půvab, krása svého druhu.“  (Jan Wenig: 12/2/1885 – 8/9/1939)). Ilustroval taky Karafiátovy „Broučky,“ to je taky skvost, perlička.“  „Mně se líbí to jeho zvláštní ladění barev, tlumených a přece zářících.“ „A proto musím vidět „Švandu.“ Však je již na čase, že se ředitelství rozhodlo dát na program zase něco lepšího než je ten věčně uplakaný a strašidelný Rampachův „Mlynář a jeho dítě.“ Hrávali to do omrzení a znali to již v každém zapadákově.“