RIEGROVOU STEZKOU OD PODSPÁLOVA DO SEMIL
Účastníci výletu:
babička Maruška, 65 let
děda Petr, 66 let, organizátor a propagátor výletu
vnoučata Jakub, 11 let
Barborka, 9 let
Toník, 5 let
Podniknout výlet na Riegrovu stezku jsem plánoval již asi tři nebo čtyři měsíce v době výjimečného stavu během koronaviru, kdy bylo jasné, že s dovolenými bude letos problém. Konkrétní obrysy dostaly naše jednodenní výlety po zrušené rodiné dovolené na chatě v Jiřetíně pod Jedlovou. Bylo rozhodnuto již dříve o tom, že doprava k našemu výchozímu bodu Riegrovy stezky, tedy do Spálova, bude podniknuta vlakem. Organizaci celého výletu, včetně zajištění jízdenek a proviantu, jsem si vzal na starost já.
Nepodařilo se mi najít vhodný vlakový spoj z Trutnova do Staré Paky tak, aby se bez nutnosti čekání provázal s dalšími vlakovými spoji. Proto se stala výchozím bodem našeho výletu Stará Paka, a bylo jasné, že tam se budeme muset přepravit autem. Původně jsme se s babičkou chtěli zastavit pro vnoučata u dcery v Bukovině u Čisté, ale konečná dohoda byla jiná. My jsme se do Staré Paky přepravili přímo z Trutnova, a děti nám na nádraží přivezli dcera se zetěm.
Rychlík Českých drah, který nás měl dopravit ze Staré Paky do Železného Brodu, hlásil 5 minut zpoždění. Malá komplikace, neboť v Železném Brodě bylo podle jízdního řádu na přestup pouze 5 minut času. Trochu mě uklidňovalo, že courák vždy na příjezd rychlíku čeká. Nakonec se všechny obavy ukázaly jako liché, vlak zpoždění smazal, a do Železného Brodu jsme přijeli ještě s malou časovou rezervou. Přestup se zdařil bez napětí. Osobní vlak ze Železného Brodu vyjel přesně, takže asi za 5 minut jsme vystoupili v naší cílové vlakové stanici, odkud jsme se dále vydali po svých.
Když jsme vystoupili ve stanici Spálov, bylo zde spousta lidí, aut, a hlavně lodí, kanoí a kajaků. Vše nasvědčovalo tomu, že se chystají na splavnění Jizery. První zastávka naší túry byla u Vodní elektrárny Spálov. Elektrárna byla vybudována v roce 1926 v secesním stylu. Původně byla osazena dvěma Francisovými turbínami o celkovém výkonu 2 MW (tuto je možno si prohlédnout vedle elektrárny), které byly v rámci modernizace v roce 1998 nahrazeny Kaplanovými vertikálními turbínami o celkovém výkonu 2,4 MW a roční výrobě 12 Gwh. Je třeba poznamenat, že modernizace nikterak nesnížila její původní autentičnost a krásu.
Od elektrárny jsme pokračovali Riegrovou stezkou, táhnoucí se údolím řeky Jizery. Riegrova červeně značená stezka KČT, která byla slavnostně otevřena 20. října 1909 právě Klubem českých turistů, vede souběžně s naučnou stezkou státní přírodní rezervace Údolí Jizery, otevřené v říjnu 1983. Čekala nás, až na pár výjimek, příjemná trasa s mírným převýšením, dlouhá asi 5 km. Cestou jsem naplánoval, jako aktivní účastník geocachingu, odlovení dvou keší. A tak jsme vyrazili, abychom se vzápětí zastavili, neboť vnoučata dostala hlad a na cestu se posilnili kouskem, nebo dvěma, pizzy, kterou si vezly z domova. Pak již nic nebránilo tomu, abychom se vydali na příjemnou procházku. Po odlovení první kešky, kdy jsme v nohách měli zatím pouze pár set metrů, jsme přišli po necelém půl kilometru k prameni Antala Staška, upravený semilským odborem KČT v roce 1925.
Po necelém kilometru chůze jsme přišli k další, tentokrát Hvězdiččině studánce. Ta již nevypadala tak upraveně jako ta Antala Staška. Po chvíli jsme přišli na místo, kde byla na břehu Jizery něco jako písková pláž. Sešli jsme tedy svahem na břeh řeky, aby se děcka trochu pobavila házením kamenů do vody. Pak se mašírovalo dál. Celou stezku jsme procházeli kolem řady monumentálních skalních bloků, což se dá předpokládat vzhledem k tomu, že je zčásti vylámaná ve skále. Některé se nacházejí přímo na stezce. Pomalu jsme se blížili k tunelu, který je rovněž, „překvapivě“, vydlabán ve skále a nachází se 1,5 km od Spálova. Po zdolání tunelu jsme dorazili k lavičce, umístěné pod skalou a kde jsme se rozhodli uspořádat malý raut a využít jednak darů naší země, nebo spíše dceřiny zahrádky, a také pultů prodejen. Po kratším odpočinku, při němž jsme zkonzumovali řadu dobrot, nalézajících se v batozích, pokračujeme za odkrýváním dalších krás a zajímavostí stezky. Každou chvíli jsme z protějšího břehu slyšeli dunění vlaku, projíždějícího čtveřicí Říkovských železničních tunelů. Jeden z tunelů prochází pod Via ferratou Vodní bránou a druhý pod Krkavčí skálou. Cesta nám ubíhala dobře, nikam jsme nechvátali, počasí nám také přálo. Teplo bylo tak akorát, a protože takřka celá stezka vede ve stínu lesa, bylo nám příjemně. Přestože jsme na začátku cesty od Spálova potkali jen pár turistů, tak asi od poloviny stezky začalo přibývat jak turistů, tak i jejich čtyřnohých přátel. Zkrátka, na stezce začínalo být těsno.
Dalším nejbližším cílem naší cesty po necelých dvou kilometrech jsou přístřešek Pešorest a Böhmova vyhlídka, odkud je nádherný výhled na tok Jizery, sevřený z obou stran skalními velikány, místy vysokých až 40 metrů. Výhled to byl jedinečný, i když zde bylo také přelidněno. Od Böhmovy vyhlídky nás čekalo první, a jediné větší převýšení celé stezky. Když se nám s Kubíkem podařilo babičku vytlačit do kopečka, cesta se opět srovnala do převažující roviny, a tak jsme mašírovali dál.
Po 2,5 km přicházíme k jímacímu jezu a domku jezného na 103,5 km toku Jizery. Jímací jez byl postaven jako součást Vodní elektrárny Spálov již v roce 1921 v rámci první etapy výstavby vodního díla. U domku jezného jsou tři česla, která zabraňují vtoku hrubých nečistot do odtokové štoly. Ta je vystřílená a vylámaná ve skalním masivu v délce 1760 metrů. Tvrdé vyvřelé horniny se odvezlo více než 420 železničními vagóny. Na štolu navazuje vyzděný úboční kanál dlouhý 437 metrů. Voda naakumulovaná nad jezem tak proudí k elektrárně nejprve štolou a poté kanálem celkem téměř 2200 metrů. Jímací jez ubral kaňonu na romantice. Zatímco dříve Jizera pod galerií proudila a zurčela, dnes je takřka stojací. I přesto jde o zajímavou a technicky ojedinělou stavbu.
Od jezu pokračuje naše cesta v poklidném tempu dále směrem k visuté lávce v kaňonu řeky Jizera. Po necelých dvou stech metrech se nám při vstupu na visutou lávku, zvanou též Galerie Riegrovy stezky, otvírá jedinečný pohled na skalní masivy na obou březích řeky. Původně byla tato soutěska široká pouze 1 metr. Vzhledem k častým záplavám, které ohrožovaly přádelnu továrníka Schmitta v Bítouchově, nechal roku 1870 továrník rozšířit soutěsku na dnešních 15 až 20 metrů. Stavba samotné lávky (visuté galerie) započala roku 1908. Skála, ve které je galerie ukotvená, je z albitické žuly, která je velmi tvrdá. Ukotvení 77 metrů dlouhé ocelové lávky, která je ve výšce 5,5 metrů nad hladinou řeky, bylo z tohoto důvodu velmi složité. Zpřístupnění lávky proběhlo roku 1909. Při pohodlné chůzi po lávce jsme se mohli obdivovat vysokým skalním masivům na obou březích řeky Jizery, z nichž nejpůsobivější byla Vodní brána na protějším břehu. Na skalním vrcholu jsme spatřili několik horolezců, kteří zdolávali různé stupně obtížnosti ferraty, zbudované na bráně. Posledním úkolem, který jsem měl k vykonání, bylo dokončení virtuální kešky „Údolí Jizery u Semil a Bítouchova – Galerie.
Po opuštění galerie nám do konce (vlastně začátku) Riegrovy stezky zbývalo něco málo přes 300 metrů a ocitli jsme se na kraji Bítouchova, místní části města Semily. Bohužel, u informační cedule o Riegrově stezce se tísnilo příliš mnoho turistů, takže jsem pro její snímek musel použít jinou techniku pro jeho získání. Takže jsme pokračovali dále, neboť odpočinkové místo bylo plné, a navíc na přímém sluníčku. A teď, těsně před polednem, bylo již velké teplo, takže jsme toho ani moc nelitovali. Prošli jsme okolo ČOV, parkoviště a hned za ním jsme přešli po provizorní lávce přes Jizeru a na druhém břehu jsme se osvěžili chladnou říční vodou. Pokračovali jsme ulicí Kolonka, kde si Kubík zkusil jednou rukou zvednout tovární komín. Po krátkém občerstvení na lavičce, nacházející se podél cyklostezky Greenway Jizera po které jsme se pak vydali na další pochod. Jakmile jsme přešli řeku Jizeru, čekala na nás třetí keška, Semilská lávka. Nález se díky dětem podařil a proto jsme se přesunuli dále. Lávkou jsme přešli přes vodu do parku Ostrov. Nádherné místo, kam nikdo kromě dětí, chodců, cyklistů a zvířat (mám na mysli psy, kočky, králíky, morčata a další čtyřnohá stvoření). Takže je tam klid bez zapáchajících výparů z motorových vozidel, a děti si mohou bez obav hrát a bavit se. Bohužel, ještě než jsme došli na toto Bohem políbené místo, ocitli se čtyři členové naší výpravy na malém pustém ostrově a jejich záchrana si vyžádala nemálo sil. Záchrana se podařila a my se mohli i s hladovými trosečníky přesunout ke zdejší spižírně nejrůznějších dobrot, za které je však potřeba zaplatit. Když se hladoví trosečníci nasytili a uhasili žízeň, vydali jsme se na další pochod. Opět jsme přešli vodu a jako další cíl jsem vybral návštěvu Muzea a Pojizerské galerie, kde měla být podle mne další keš. Jak se však ukázalo, plán byl mylný a keška zde nebyla. Byli jsme však ochotným personálem nasměrováni za roh do Turistického informačního centra. Tam už jsme byli úspěšní a podařilo se nám odlovit poklad v podobě truhly s kódovacím zámkem. Po zalogování a vložení TB jménem Toník, a krátkém rozhovoru s personálem, jsme pokračovali v další chůzi, která, ač to nebylo plánováno, skončila ve zdejší cukrárně. A zase se mlsalo a hodovalo. Tedy, abych byl přesný, hodovala hlavně vnoučata. Po neplánované, ale nutné zastávce jsme pokračovali směr nádraží se zastávkou u Penny Marketu, kde jsem plánoval odlov další kešky. S politováním však musím konstatovat nezdar, protože u stromu, kde se měla nacházet v budce na stromě, seděl na lavičce pán, podle našeho „mudla“, takže odlov nebyl možný. Proto jsme dali zpátečku a radši se ztratili, po pár desítkách metrů jsme vyšli po schodech na ulici a přímou cestou se vydali k vlakovému nádraží. V průběhu trasy jsme, dnes již podruhé, prošli tunelem, tentokráte zbudovaným pod železniční tratí. Asi po půl hodině jsme se docourali na semilské nádraží.
Do odjezdu vlaku zbývalo ještě asi 50 minut, takže nám nezbylo než sednout v čekárně a čekat. Alespoň mohli někteří z nás využít nádražních toalet k vykonání potřeby. Během čekací doby byly zakoupeny jízdenky na vlak a z nádražního automatu káva a horká čokoláda. Asi 10 minut před příjezdem vlaku, kterýbyl hlášený na 15:06 hodin, jsme se přesunuli na perón, a tady jsme se nakonec kýženého vlaku dočkaly. Nastoupili jsme do zcela plného vlaku, jedno z mála volných sedadel zabrala babička, já s vnoučaty jsme se ustavili u nástupních dveří. Každou chvíli odbíhaly děti k babičce, vždycky na střídačku. Barborka nebo Toník nebo Kuba. Ještě že cesta netrvala dlouho a zhruba po 15 minutách jsme vjížděli na nádraží ve Staré Pace. Vystoupili jsme, na parkovišti nalezli do auta a vyrazili domů, do Bukoviny. Tak skončil náš výlet na Riegrovu stezku.
Rekapitulace výletu: celkem jsme ušli asi 8,5 - 9 km, zkonzumovali šišku vysočiny, pět housek, několik kusů pizzy, krabici jablek, dvě okurky, balík žvýkaček, pytlík gumových bonbónů, dva párky v rohlíku, jeden toust, dva chlebíčky, dva zákusky, a k tomu odlovili čtyři kešky a viděli spoustu krásných a zajímavých věcí a památek. Mimo to jsme podnikli cestu vlakem, během které jsme na trati ze Staré Paky do Železného Brodu projeli soustavou čtyř Říkovských železničních tunelů. Co se mne týče, celkem podařený výlet.
Náhledy fotografií ze složky RIEGROVOU STEZKOU OD SPÁLOVA DO SEMIL