Tajemná komnata Dragon Knighta
Tajemná komnata Dragon Knighta
Aran se sehnul k zemi a zaklel nad jeleními stopami. Jelen, kterého po- střelil do nohy, se podle stop stále držel u stáda. Potřebuje, aby se jelen oddělil a zpomalil, potom by ho mohl lehce dostat.
Ušel po stopách další kilometr a došel k malým pahorkům, zase zaklel, celé dva dny se tahal za stopami. Teď stopy vedly přes malé pahorky, teď už vlastně nevedly, protože tam žádné nebyly. Vztekle odhodil luk.
Chvíli nadával, když si vylil vztek, otočil se a uviděl prase! Velké tlusté prase pasoucí se na malé loučce. Pohotově zvedl luk a natáhl šíp. I když bylo prase daleko asi sto metrů, musel pořádně zamířit…
„Mám ho!“ zvolal vítězoslavně. Šíp zasáhlo prase přímo do hlavy. Aran se k němu rozběhl. Vytrhl šíp a prase si hodil si ho na ramena.
Tak abych se vydal zpátky domů! pomyslel si a vydal se směrem na západ. Ušel asi pět mil a už ho krutě bolely nohy. Prase bylo těžké, cesta strašná a on byl vyčerpaný.
Na chvíli mrtvé prase položil a lehl si do trávy. Pozoroval bílé mraky na obloze a vítr mu rozčesával jeho hnědé vlasy. Ani si neuvědomil že tam leží už necelou hodinu.
Najednou jeho ucho uslyšelo tlukot. Rychle se nadzvedl a rozhlížel se. Nic neslyšel. Položil ucho k zemi, už ho zase slyšel. Někdo nebo něco se k němu blížilo. Slyšel mnohonásobný tlukot a řinčení.
Ihned mu došlo co jde stejným směrem jako on. Mnohonásobný dusot a řinčení oceli.
„Skřeti!“ pronesl Aran a přemýšlel, co tu skřeti mohou dělat. Moc dlouho nepřemýšlel, když mu došlo že jdou směrem do Lugadonu.
Musím varovat všechny ve vesnici! pomyslel si a rozběhl se na západ. Úplně zapomněl na prase, které pořád leželo v trávě tři míle za ním.
Po hodině běhu ho už bolely nohy, přesto nepřestával běžet. Zastavil se. Položil hlavu k zemi a dupot slyšel ještě silnější než naposledy. Podíval se za sebe. Už viděl, jak hlínu udusávají skřeti. Jdou rychle.
Bum Arana bouchla malá sekyrka (naštěstí tupým koncem) do hlavy.
Aran otevřel oči a díval se na jasně modré nebe. Ležel na hrubé hlíně s nohou v mraveništi. Pomalu se zvedl. Hlava ho bolela. Šáhl si na ní a s trhnutím odtáhl ruku. Na levé straně čela měl krvácející ránu. Po chvíli se mu začalo vybavovat co se stalo.
Skřeti! Předběhli mě! Musím varovat vesnici! Otočil se, slunce už zapadalo. Rozběhl se směrem ke slunci.
Hlava ho bolela, měl hlad a žízeň, ale přesto běžel dál. uslyšel hukot tekoucí vody. Dvě stě metrů před ním bylo jezírko.
„Voda!“ vykřikl a rozběhl se směrem k jezírku. Ponořil hlavu do vody a s velkými loky se napil.
Voda byla čistá a chladivá. Zvedl hlavu, naplnil polní láhev kterou nosil u sebe na výpravy. Ještě se jednou napil vody, zvedl se a rozběhl se. Po hodině už zase nemohl.
Zastavil se. Vydýchal se. A vyšel. Šel pomalu, aby se vydýchal. Po další hodině už viděl velké kukuřičné pole sedláka Saláta. Věděl že za polem už je vesnice. Zrychlil. Když šel přes pole si utrhl pět kukuřic. Čtyři si strčil za opasek a jednu si oloupal a začal jíst.
Doběhl k dřevěné ohradě vesnice. Nestihl to. Vrata byla vylomená. Vevnitř to ale vypadalo normálně, až na zabedněná okna a dveře u všech domů a na pustou vesnici. Nikdo nikde. Šel dál.
Zahnul za všechny domy, a už viděl jejich chatku. Šel blíž a uviděl vyražené dveře. Pro jistotu vytasil luk a natáhl šíp.
Prošel vylomenými dveřmi. Vevnitř byla spoušť. Všechno bylo rozházené, stůl byl převrácený, okna vysklená a všechno rozházené.
Vešel do obýváku, všude byla krev a skřetí mrtvoly, ale jeho otec tam nebyl.
Museli ho odvést na hrad! Ten král! Já ho jednou zabiju! Pomyslel si Aran a rozběhl se z obýváku. Zakopl však o medvědí kůži, která byla natáhlá na zemi. Když vstal, uviděl co bylo pod medvědí kůží.
Padací dveře? Kde se tady vzaly? Skrývá otec přede mnou snad něco? Ptal se sám sebe Aran. Otevřel padací dveře a skočil dolů. Byla tam tma. Chvíli jen stál a koukal do černoty. Jeho oči už začínali zvykat na tmu. Rozpoznal malý stolek na kterém stála svíčka. Zapálil ji.
Osvětlila se malá místnost. Kolem bylo hodně listin, poliček a jede velký stůl. Přešel ke stolu a vzal první pergamen, který uviděl. Bylo vidět že je starý a byl krásně čitelný. Na pergamenu stálo:
Potvrzovací Listina
Vlastnosti: Nadprirozená síla
Datum smlouvy: 30.16.3698
Jméno draka: Drawak
Barva draka: Rudá
Zvlástní znamení draka: Neumí létat, velmi rychle behá
Podpis Jezdce: Kenäi
Podpis draka: Drawak
Aran si to četl pořád dokola. Nemohl tomu uvěřit. Jeho otec byl jezdec! A měl draka! Jak je možné, že mu o tom nikdy nepověděl! Zajiskřila v něm jiskra naděje. Pořád je možné, že jeho otec ještě žije!
Jestli porazil všechny ty skřety, mohl ještě utéct! Musí ho najít! Musí jít za králem, ten bude vědět, kde je!
Nejdřív ale musím najít pomoc a zjistit o tomhle případu víc! Pomyslel si Aran a šáhl po dalším pergamenu. Otevřel ho. Byla to zpráva.
kenai potrebuji tvou pomoc na etu je to na jihu na elfskem ostrove
turan
bohužel
Aran si díky abecedě přeložil vzkaz:
Kenäi potřebuji tvou pomoc na Etu je to na jihu na elfském ostrově.
Tûran
Na elfském ostrově? Takže elfové mají nějaký ostrov? Vrtalo hlavou Aranovi. Moc dlouho nepřemýšlel, čas běžel. Strhnul abecedu z nástěnky a strčil si ji za opasek. Přešel k padacím dveřím, vyskočil, zachytil se za rám a vyhoupl se nahoru. V pokoji si vzal svůj batoh z medvědí kůže, který si vyrobil ve dvanácti letech. Vydal se ke dveřím a vyšel ven.
Venku svítilo slunce, jen sem tam zafoukal studený vítr.