To máme letos ale krásný léto, co? Takový horka a sucha jsem ještě v životě nezažil. A to už jedno léto pamatuju. To loňský bylo taky pěkný, ale na to letošní zdaleka nemělo. Možná je to tím, že si ho letos můžu užívat na zahradě. Háá, a to je to, na co se teď vymluvím ohledně takový velký pauzy od posledního příspěvku na tyto moje stránečky. Prostě skoro pořád jsem venku a nemám hda něco sepsat. Dokonce to dospělo tak daleko, že taťka sehnal takovej starší malej zavírací počítač a tento příspěvek je už psán zpola na zahradě a zpola v baráčku.

Tak co se nám to od posledně událo. Dvakrát jsem byl na Hluboké v zologické. Jednou s našima a jednou s dědou a babičkou. To byla paráda, obzvláště ta zvířátka, která se nějak hýbala, kmitala nebo hopsala - třeba ptáci, opice nebo taková veverka byla výborná. Oproti tomu medvěd byl celkem nezajímavej, stál a čučel. To už byl lepší ten chlapík co vedle něj zametal chodník.

Ve druhé polovině června jsem byl s rodičema a ještě s jednou spřátelenou rodinkou na týden "na kolech" na Kovářce. To je takový, mimo prázdniny, skoro opuštěný pionýrský tábor v lesích nedaleko obce Sedlo. Tam se mi móc líbilo a skvěle jsme si to užili. Na kolech jsme toho sice moc nenajezdili, bylo hrozný horko, ale nějaké výlety jsme přesto učinili. Jak autem, tak na kolech. No a nejlepší ze všeho bylo to, že tam byl bazén a obrovská, krásně posečená zahrada - co já jsem se tam nalítal.

Další "expedicí" byl začátkem července týden strávený u babiček. Rodičové jeli s kamarádama a se strejdou Liborem na týden někam s motorkama tak jsem si řekl co sám doma, ne, a vydal jsem se nejdřív na tři dny k nemanický babičce a na další tři dny ke křemežský. No jasný, že tam byli i dědové, strejdové a tety, ale jak je nám všem asi jasný, nikdo se doufám neurazí - bez babiček by to prostě tak nějak nešlo.

Jestli mi paměť dobře slouží, tak cílem předposledního výletu byl Orlík s projížďkou parníkem na Zvíkov a zpátky. To byla taky paráda. Počasí vyšlo, príma parta ...(c)Cimrman

A zatím poslední akcí byl výlet za medvědama na krumlovský zámek. Tam jsem ale vzal namísto rodičů opět dědu s babičkou von Nemanice.

Jo a přišel jsem o vlasy. Teda jenom o část každého vlasu. Zato už dvakrát.

A teď šup šup na trochu toho pochválení se ...

Co už dokážu:

• Sním už namazaný chleba, zbavený kůrky pochopitelně, nebo rohlík cestou z obchodu. Možná je to v mém věku normální, ale považte, mně vyrazil 17. srpna teprve šestý zub (dvojka vlevo nahoře - kdyby to náhodou někoho zajímalo). Piju nejen z mého hrnku, ale i z cykloflašky nebo brčkem.

• Už suverénně chodím a až skoro běhám. Při mém stylu běhu je sice rychlost stejná jako při chůzi, ale o poznání rychleji u toho ťapu. Pochopitelně, ještě sebou dosti často seknu, zvláště když se mi do cesty dostane třeba nějaká stoka nebo třeba kamínek, ale to nevadí. Řeknu si že jsem udělal "báp", očistím ruce a kolena a běžím dál. Jen ve zvláště povedených případech to spraví septonex, ale to bylo opravdu jen párkrát.

• Házím míčem a kopu do něj tak, že to vypadá jako bych to uměl, strkám ho před sebou ode vrat třebas až k lavičce.

• Sedám si na schod, na špalík nebo na malou židličku "pozadu". To znamená, že se kousek přec cílem otočím a pomalinku couvám až mi, například schod, podrazí zezadu nohy a já si dřepnu.

• Když mám po ruce terén bez hrbolů a nejlépe trošinku z kopce, umím trošku jezdit na takové té odpichovací motorce. Ano přesně na té, které se nemůže většina pětiletých dětí vzdát i přesto, še už mají prošoupané tepláky i na kolenech.

• Krásně chodím spát, jak po "O" tak po večerníčku. Jde o to, že po uložení ani nepípnu, natož abych brečel. Dokonce o to sám někdy požádám. Řeknu prostě "haá", začnu si lehat na podlahu a už je to zařízeno. Trvá to tak už takový tři měsíce a jsem opravdu zvědavý, jak dlouho mi to vydrží.

• Ráno se probudím, vstanu, uklidím si dudlíka na místo kam patří (takový pytlík pověšený na postýlce) a za neustálého žbrblání čekám, až se jeden z rodičů alespoň malinko pohne ... a je vyhráno máámáá, máámáá popřípadě táátáá, táátáá. A to oni nevydrží. A musí vstát taky. A hrát si se mnou. A to mě baví...

• Umím jak dělá kůň, kráva, ovce, koza, sova, slepice, prase, kočka, pes, zajíc (hop hop), opice (krčím nos a funím) a ryba (naprázdno mlaskám), říkám "máma", "táta", "bába", "dědááá", "teta", kafe, kamna a slunce že "páí", já že jsem "bu-báák", trumpeta troubí "ta-tááá", bagr je "aba", autobus zase "apa", zvon dělá "bi-bááám", náklaďák dělá "tss tss", a na otázku zda zlobím kroutím hlavou div nespadnu. Pravda, nečemu rozumí jem mí nejbližší, ale co...

• Podle, tento týden zveřejněných, výsledků agentury BobekFactum končí devět z deseti mých "káká" v nočníku. Sice to nehlásím předem, ale mám mé potřeby nějak sesynchronizované s tím, kdy mě, hlavně mamka, na nočník posaďuje:-). To je zpravidla ráno, po obědě a večer. Nějaký z těhle termínů totiž většinou vyjde a to je pak radosti, na obou stranách.

• Když cinkne mikrovlnka křičím "ham".

. ...a hlavně, už vím kde je na klávesnici "enter".

Co se mi nelíbí:

• Zní to zvláštně a možná mi to už ani nebudete věřit, ale já sem opravdu nemám co zařadit. Možná sem tam pár situací, kdy se neshodnu s rodiči na tom, co právě budu dělat - to se chvíli vztekám. Ale jinak je i třeba několik dní za sebou kdy ani "neceknu".

• Ááá přece něco se najde. Usínat bez dudlíka se mi nelíbí. Přesto, že ho už nějakou dobu nepoužívám, tak na usínání ho poměrně důrazně vyžaduju.

Co se mi líbí:

• Jezdit v nákupním košíku po obchodě. Tam je věcí a lidí.

• Ráno, právě když pomůžu rodičům, nebo jednomu z nich, se kóóónečně probrat, tak si mě dají k sobě do postele, já udělám packama prosím prosím a je mi podána jedna z mých knížek. A to se mi moc líbí, když si spolu "čteme" obrázky. Já jich už většinu znám a tak trošku napovídám.

• Taťka si nechal dovést pár tun písku a moc dobře udělal. Já mu na něj chodím dělat "bábá", tunely a roznášet písek po zahradě. Nebo ten obrovskej kopec prostě jenom přelejzám. Na to, abych si nějakej písek schoval třeba až do plínky, to bohatě stačí.

• Začíná mě bavit činnost, jak bych ji jen nazval ... vymejšlet si lotrovinky. Prostě třeba když někomu něco podávám, tak na poslední chvíli uhnu, když mám v kropáčku vodu tak hledám nejblížší cizí nohy nebo když někdo chce abych se šel k němu pochovat, tak se těsně před ním zastavím a začnu pomalinku couvat. U ničeho z toho nechybí spiklenecký úsměv "žižkovského pepíka" a jisté jiskřičky v očích.

... jéje to už je hodin, tak ... haá, haá .... pá pá, Váš Matěj.