... je něco po pátý ráno, svítá a já už se nemůžu dočkat toho, až uvidím moře. To už totiž bude k cíli jenom zanedbatelných pár desítek kilometrů a budu se moci konečně natáhnout. Máme za sebou přibližně třináct hodin jízdy a něco k tisíci kilometrů. Abych to upřesnil, startem nám byly České Budějovice a cílem nám bude chorvatské město Ploče, odkud nám jede trajekt do Trpanje, městečka na poloostrově Pelješac. Odtud je to už nějakých , no kolik to může být, no tak maximálně pár kilometrů do Divny. Tam budeme teď něco okolo deseti dnů bydlet, prý se má v Čechách následující dny dosti ochladit.

Ještě se vrátím na chvíli k té noční cestě. Ta probíhala dosti v klidu až na jeden z projevů černého humoru našeho auta. To si někde u Vídně vymyslelo, že na nás bude něčím poblikávat a vybralo si k tomu kontrolku dobíjení. Protože dvasta kilometrů od domova, zvláště směrem pryč, na dovolenou, zrovna neoplývám smyslem pro tento druh humor, utáhl jsem milému autíčku jeden z kontaktů na baterce a mělo po hehe. Pak už si nic podobného za celou dovolenou dovolit nedovolilo.

Pozn. autora: Cestu do Croatije doporučuji zvolit přes Vídeň, Graz, Maribor, Zagreb, Knin atd. Je to cesta s maximálním využitím dálnic a přitom bez placení za jakýkoli rakouský tunel, předpokladem je samozřejmě dálniční známka (10 dní za 7,6E) . Za dálnice ve Slovinsku se platí 0,8E, v Chorvatsku potom 18Kun. Pro kompletnost informací trajekt z Ploče do Trpanje stojí pro auto a čtyři lidi v sezóně 172Kun, po sezóně pak 144Kun.

Jak už jsem se zmínil máme, už asi od února, zamluvený baráček v lokalitě nazvaná Divna. To jsou všeho všudy čtyři baráky, dva z nich neobsazené, a malý kempík, po sezóně téměř neobsazený, to vše v uzavřené zátoce orientované na severoseverovýchod. K nejbližšímu, trvale obydlenému místu je to asi čtyři kilometry. Tím je vesnička Duba. Je to takové poklidné místo, sice s určitými známkami osídlení, ale bez možnosti nákupu potravin a podobných povyražení. Ta jsou možná až v asi osm kilometrů vzdáleném městečku Trpanj. Tam už je to i s restauracemi, hotely, trafikami, cukrárnami a hlavně ... s poštou.

Teď už zbývá jenom okouknout a rozdělit kdo bude následující dny kde hlavu svou skládat, vybalit, nafouknout lehátko, najít trochu rovný plac na pláži, natáhnout se a pak už to jde samo, dohnání spánkového dluhu jde jako po másle.

2.den

Ráno se probouzím, to už jsem na posteli uvnitř domu a mám takový pocit, určitě ho znáte, že chvilku nevím kde zrovna jsem. Podle náklaďáku pod okny jsem určitě doma v Budějcích, ale něco mi nesedí. Doprobouzím se tedy úplně a zjišťuji, že auto není pod okny, ale před okny a jsou to hasiči a doplňují sousedům vodu do nádrží pod barákem. Té je v těchto končinách, obzvláště letos, jako šafránu. Od února tu totiž spadlo pouhých 10 mm srážek a tak se voda musí kupovat. Představuju si, že to tu funguje podobně jako u nás s objednáváním uhlí. Ve vodních (uhelných) skladech si objednáte kolik chcete tun vody a s určitou nervozitou čekáte, kam vám to ti jelimani zase složí.

Ke snídani jsme měli návštěvu. Ne, že by jsme ji zrovna snědli, prostě se tu po ránu objevili tři pánové – úředníci a jeden z nich si, na můj vkus dosti drze, bez vyzvání přisedl k našemu stolu a začal se vyptávat kdo jako jsme a jak tu jako dlouho bydlíme čí že jako ten barák ve kterým bydlíme je a kolik za něj jako platíme a hned si to všechno psal a dokonce si opsal všechny naše pasy a hádáte správně, byla to kontrola z finančáku.

Po snídani vyrážíme nakoupit nějaké to pečivo do Trpanje, dále uváděno jen jako „do města“, a na krátkou seznamovací projížďku okolní krajinou. Vypadá to tu fakt nádherně. No jen si to představte, krásný moře co mění barvu od hodně tmavé modré do světlé podle toho jak svítí slunce a podle toho jaký je povrch dna. Voda v něm je tak čistá, že lodičky na ní se pohupující vypadají, jakoby se vznášeli. Nebe až kýčovitě tmavě modré je jak vymetené a všude skály porostlé křovím, které nejpíš následkem sucha, hraje všemi barvami. Zrovna tak, jako u nás stromy na podzim. A to jen ten důvod proč bych tu nechtěl žít ani omylem. Všude, ale všude skály a kamení a když už jakoby les, tak je to uschlé pichlavé křoví. Na dovolenou to není špatný, jó prostě jsme už na jihu, ale na nějaký dlouhodobější pobyt ... asi né.

3.den

Tak se to konečně dostavilo. Už od večera to vypadalo, že se ráno budeme mít na co těšit a vono jo. A to prý, že v téhle zátoce je vždycky klid. Jak říkám, pořádný moře má mít pořádný vlny, jinak to není moře ale prachvobyčejnej přesolenej rybník. A tak aby jsme to neprošvihli, vlítli jsme do vody už v sedm ráno a teď šup a hup a nadechnout a hup a šup a zase obráceně a teď zase po zádech ... jóó, tak to by šlo. Za hodinku nebo dvě bylo najednou po všem a jak se potom ukázalo, byly to jediný pořádný vlny, který nám tu moře mělo tuto dovolenou nabídnout. Jen vítr po nich zůstal a to takový, že to vypadalo, že tento den to moc na koupání nebude. Dokonce když jsme lezli z vody, tak byla venku větší zima, nežli ve vodě uvnitř. Ono to teda nakonec tak nebylo, přes den se nakonec udělalo krásně, ale my se už rozhodli, ještě pod vlivem těchto studených ranních větrů, pro výlet.

A tak jsme vyrazili do Orebiče a odtud trajektem do městečka Korčula na ostrově hádejte... no Korčula. Tož je to městečko vskutku pěkné a takové jako příjemné. Takový jako malý Dubrovník. Starý kamenný hradby, krámečky, hospůdky, úzký uličky, balkóny s kytkama a s takovým jako trochu nepořádkem na těch balkónech, to aby bylo vidět, že se tu opravdu žije, že to není žádná rezervace. Příjemná procházka, kafe v přístavu pod jedním ze slunečníků jedné z místních kaváren ... tak takhle si představuji dovolenou. Dokonce i pár motorek si někdo nechal na ostrov lodí dovést a tak je na co koukat, třeba RT-čko a F-ko od BMW a Transalpa od pana Hondy a pár mopedů a skůtrů. Ty jsou pro změnu od hodných tatínků k vánocům.
Dalším cílem byl úplný konec poloostrova Pelješac a to vám z vrchu nějakýho kopce, vypadá přesně jako..., teď mě nenapadá ten pravý popis, jakoby konec poloostrova z vrchu nějakýho kopce. Jako by jste koukali na dost pěkně udělanou, podrobnou, plastickou mapu, takovou tu jako mají generálové, když plánují kudy táhnout na Řáholec.

Po cestě je možno vidět zajímavý úkaz. Protože je v jednom úseku mezi silnicí a mořetem poměrně úzký pruh jakési pláže a lidí je tu místy až moc, někteří z nich sedí na kraji silnice samotné, která je v těchto místech kousek nad úrovní ostatního terénu. Normálně sedí přímo na asfaltu a rekreují se. No jsem zvědavý, jak budou doma vysvětlovat ty sedřený záda od aut, např. „No bylo tam fakt nádherně, a ty náklaďáky, ty mi chvílema až vyrážely dech.“

Cestou zpátky volíme takovou docela pěknou asfaltku, která sice není vůbec v mapě značená, ale vypadá, že funguje jako obchvat Orebiče. A jak si tak jedeme, najednou, kde se vzal tu se vzal, takový houpák na silnici, že z auta před námi lítají jiskry. Naštěstí jsme stačili zpomalit natolik, že jsme to přejeli bez škrtnutí, naneštěstí to auto před námi bylo zrovna druhé auto naší expedice, skoro funglofka ze škodových závodů. A to se nedělá, chorvati zapráskaný. A ještě k tomu si ta silnice dovolí za chvíli prostě sprostě skončit. To by se v Čechách, no radši v Rakousku nebo ve Francii stát absolutně nemohlo. Vypadá to, že si asi opravdu původně chtěli postavit obchvat města, ale vrchní rozpočtář to nakonec zapomněl vynásobit dvěma (pruh tamsměru a pruh protisměru) a museli tedy v polovině skončit. Nezbylo mu ani na značku „Já jsem takový vůl, že tato silnice je díky mně úplně slepá“.

Pozn.: Parkoviště v Orebiči 5Kun/auto, trajekt na Korčulu 10 Kun/osobu.

4.den

Už známe nejoblíbenější a nejčastěji používanou větu místních obyvatel. Ta věta zní: „Bac ho do šumy“. Používá se tu jako odpověď na otázky typu: "Kam mám vyhodit ten starý sporák?" nebo "Kde bych se mohl zbavit toho rozbitého bojleru?" a nebo "Koupil jsem si nový vůz, nevíš kde bych mohl dlouhodobě parkovat ten starý vrak bez SPZ-tek?" Bac ho do šumy! Nevím, jak se to Chorvatsky pravopisně píše, ale vím co to znamená. Vyhoď to do lesa. A okolí podle toho taky vypadá. Na to jaká je Chorvatsko turistická destinace, tak se tu chovají jako prasata.

Píšu o tom v kapitole „4.den“ proto, že vlastně není tento den o čem jiném psát. Dneska se, mimo pravidelného ranního nákupu ve městě, jenom válíme, koupeme, válíme, potápíme, válíme a jezdíme na člunu. S tím jsme dnes, já s Míšou, dokonce objeli celý ostrov, který vlastně tvoří jedno rameno naší zátoky. Člun je sice nafukovací, veslovací, nemotorowy, oproti sériovému kusu je ten náš v úpravě LVUKK_PVTT (Levé Veslo Upravené Kouskem Klacku, Pravé Veslo Taky Tak), ale i tak príma vyjížďka. Po nás sice stejný výkon zopakovali i jiné členové naší výpravy, ale prvoobjezd je prvoobjezd, to je marný.

5.den

Hned ráno, v 6:15 ve frontě na první trajekt do Ploče, se neradi podrobujeme testu schopnosti vyrovnat se s nečekanou změnou plánu. Nevešli jsme se totiž těsně, asi o pět aut, na loď. Situace je to téměř tragická, atmosféra je nabitá napětím a nervozitou, vzduch tak nějak houstne a těžkne. Po spáncích se spouštějí první kapičky potu a všichni usilovně přemýšlejí, co se bude v nadcházejících chvílích dít. Čas jako by se zpomalil a všichni sledují zavírající se vrata trajektu ... svině!, opakuje si každý pro sebe. Test má nakonec překvapivě jednoduché řešení. Místo původního plánu, kde trasa výletu byla vytyčena body Medugorje, Mostar, Dubrovník předkládáme plán č.254/56 verze beta, Dubrovník, Medugorje, Mostar doplněný o návratovou fázi některým z večerních trajektů. Zbývá si už jenom na dveřích kanceláře Jadrolinija vyfotit jízdní řád, nemají totiž řádů na rozdávání, a jedéém.

V přeplněném Dubrovníku se nám podařilo zaparkovat v areálu nemocnice, tudíž zadarmo. Těžko říci, jestli je nemocnice v provozu, je totiž poměrně dost rozstřílená a poničená, ale skrze vystřílená a rozbitá okna jsou vidět takové ty typické nástroje medicínské tortury jako je rentgen, zubařské křeslo a já nevím co ještě. A ty právě vypadají docela zachovale, tak nevím. Dokonce po zahradě pobíhal nějaký pomatený dědula a tak je tu podezření, že tu mají, minimálně jako přidruženou výrobu, školu v přírodě pro Bohnice.

To co je na Dubrovníku nejzajímavější, totiž historické centrum obehnané hradbami, bylo oproti přecpanému zbytku města dosti prázdné, což není vůbec na škodu a sympatií k městu to rozhodně neubírá, spíše naopak. Nejspíše je to tím, že jsme vyrazili oproti ostatním o něco dříve. To přivstání mělo ještě jednu výhodu a to tu, že nás nestihlo odpolední úmorné horko a procházka po hradbách se tak stala velice příjemnou. To si tak jdete vycházkou, z jedné strany tmavé moře s jachtami, z druhé strany krásné kamenné baráčky nahuštěné na sebe tak, že jejich červené střechy splývají v souvislou plochu. A když sejdete dolu z ochozu, potkáte nějaký stromek a z něj padají mandarinky. A chodníky tu mají z nevím jakýho kamene, ale jsou těma věčnejma tůristama tak vyblejskaný, že by se z nich dalo olovrant pojesť.

K polednímu jsme vesničku Dubrovník opustili a přesunuli se do „BIH“ - Bosny a Hercegoviny. První zastávkou bylo známé poutní místo Medugorje. Tady nás překvapilo to, že se tu na poválečný poměry nemají zase tak špatně, všechny baráky nově postavený a vozový park složený tak ze sedmdesáti procent z mercedesů proložený sem tam volvem, sem tam jaguárem. Nejspíš tomu přispívá světoznámost, nebo alespoň evropoznámost tohoto místa a s tím spojený velký objem turistů. Na ty tu čeká nepočítaně krámečků a stánků se suvenýrama - no a to si musíte koupit babičko, když už se sem trmácíte takovou dálku a bůh ví, jestli se sem vůbec ještě někdy v životě podíváte…

Druhou zastávkou bylo válkou poznamenané město Mostar. Toho jsme většinu projeli a poté také prošli při hledání asi nejznámější místní turistické atrakce. Tou je, nebo spíše byl, mostík, ze kterého skákali dospívající hoši do vod divoké Neretvy. To nejspíš proto, aby dokázali, že už jsou dost dospělí a že můžou do kina na nepřístupný filmy. Teď mají kino nejspíš rozstřílený a tak jim někdo sestřelil i ten mostík. Ale jak to tak vidím, brzo se bude někde promítat, protože mostík se staví nový. Rozstříleného tu toho mají vůbec dost a to v nás vyvolává zvláštní, tedy ne zrovna příjemný, pocit. Náladě nepřidá ani žebrající, neodbytná matka vláčící s sebou dvě děti, nebo sem tam procházející příslušníci nějakých ?-FOR jednotek. Místní se s tím ale asi naučili žít a tak je běžným úkazem, že před několika patrovým barákem na spadnutí je hospůdka se zahrádkou a pod vystřílenými okny a ohořelou střechou krámeček s tabákem.

A abych nezapomněl, byl jsem poprvé v oblastech nebo ve městě, kde žije podstatná část muslimů a kde mají mešity. A tak bylo pro mne zajímavým zážitkem, když se v pět hodin odpoledne ozvalo z amplionů jakési halekání svolávajíce nejspíš věřící na večerní motlitby. Minimálně zajímavé.

Zajímavým zážitkem bylo také večerní odplutí trajektu při naší cestě zpátky. Zvednul se totiž takový vítr od moře, že odražení lodi od břehu se podařilo až tak po půlhodince usilovného snažení. Ta se skládala z kratších či delších pokusů vyrazit na volné moře, motory na pár minut na plný výkon, chvíle napětí, dva tři metry se to hlo, motory ubrat a nakonec větší či menší rána levobokem zpátky o břeh. Dokonce jsme ohnuli dva, na břehu stojící, stojany se zásuvkami, co je tam mají na elektriku. Když už se podařilo nakonec odrazit, ne tedy zrovna čistě - trochu to skřípalo, tak mne napadlo, jestli se my máme vůbec z čeho radovat. Když ta kocábka má takhle „předimenzovaný“ motory, jak se chce ten kapitán trefit v tom větru do toho přístavu. To bude rána. Myslím, že to ty pnojmatiky na bocích nezachrání a my se konečně dostaneme do novin… no nebudu to dále napínat, to, že tohle píšu, je snad jasným důkazem toho, že kapitán s partou podnapilých námořníků, přistáli bez ztráty květinky.

6.den

Už už jsem si myslel, že dneska nebude o čem psát a že se budu muset v deníčku zmínit o tom, že se nám zkazily dvě sklenice se zavařeným kuřetem. Je to sice tragédie, ale použít to jako hlavní téma dne, to by bylo přeci jenom trochu slabé. A jak si tak o tomhle přemýšlím, ležíce a čachtajíce si nohy v moři, slyším najednou nějaký nesrozumitelný křik nebo řev. Po chvilce v tom rozeznáváme slovo „pomoc“. První co mě v první chvíli napadlo, a nebyl jsem sám, bylo něco v tom smyslu jako „no to si někdo dělá blbou srandu“. Za pár vteřin vám ale dojde, že v tom hlase je něco víc, něž jen snaha prostě hodně zařvat. Projedete očima hladinu a vidíte ho. Je tak něco okolo padesáti metrů od břehu a divně mává rukama. A to už to jede. Kdo je ve vodě, ať s matračkou nebo bez ní, ten kmitá tím směrem. Vedle nás mají nějací postarší němci zaparkovaný motorový člun a tak než k němu stačí doběhnout alespoň jim ho odvážu a pomůžu s ním na vodu. Když se odtud vrátil pan Suchý, sdělil nám, že to byla křeč v noze a že všechno dobře dopadlo. Alespoň, že tak. Možná že to špatně odhadnul a dostal se mezi pevninu a ostrůvek. A tam je totiž většinou a zpravidla proud, potvora jeden. A ten je pro takovýho plavce dost nepříjemný. A to von asi nevěděl. A ještě, že se nestyděl zařvat…

Když už je klid, tak si teta Iva zdobí konce prstů tím, že si na ně maluje štětečkem červené flíčky. Libor si taky zdobí prsty, ale jinak. Inkasuje bodlinu z mořskýho ježka, co ho chtěl vylovit. Má ale tak rozmočený ruce, že jde ozdoba z kůže snadno ven a vůbec tam nedrží… k zlosti! :-)
Víte co je to Olgoj Chorchoj. U sousedů vedle nás bydlí asi čtyři rodinky a mají s sebou něco k deseti kusům dětí. A ty děti nevěděli, co je to Olgoj Chorchoj. Ony jenom tušili, že v olivovém háji za naším barákem , něco straší. A tak jsme jim to všechno večer vysvětlili, že je to schopný i sežrat děti asi tak velký jako jsou ony a že když je to nesežere, tak jim to alespoň nedá spát. A tu se ukázalo, že i členové naší výpravy, kteří už prožívají druhou polovinu svého stoletého života, jsou schopni si hrát. Psal se dopis od neviditelného námořníka, do písku se dělaly obrovské otisky chodidel. To aby děti ráno viděli, že tu něco opravdu straší.

7.den

Ráno dokud je stín je poměrně frišno. Až skorem chladno. Až když vyleze slunko nad skály, můžeme odložit šusťákovky a zůstat jenom v mikinách a teplákách. A když vyleze ještě výš, odložíme i to a jdeme se potápět. No potápět, je to takový to šnorchlování a až když je na dně něco zajímavýho, tak se trochu potopit. Jen trochu, než začnou bolet uši, hlouběji ne.

Tato činnost nejvíc baví asi Míšu. Na to, že ze si ze začátku dovolené ani nechtěla dát do pusy šnorchl a vůbec to vypadalo, že bude koukat pod vodu spíš ze břehu, tak teď abychom ji dostali z vody, musíme pořádat něco jako výlov. Už se s úlovkama skoro dotahuje na nejlepšího škeblelovce Libora.

K večeru jedeme konečně do města na pizzu. Řeknu vám, já jí dal celou a byl jsem nafutrovanej až to hezký nebylo. Míše stačila, na přivedení se do toho samého stavu, jenom půlka. Podobný je to i s ostatníma a tak nám postarší servírovací pani balí zbytky do papyru aluminioweho, ať máme na ráno.

No a na večerní procházce přístavem je vždy něco takového jakoby příjemného.

8.den

Onehdá padlo rozhodnutí, že už výletů bylo dosti a že se po celý zbytek dovolené budeme už jenom válet u móře a střídat to s odpočíváním. No ono popravdě už není ani moc kam jezdit, to ale nebudeme nikomu říkat, co? A tak se poctivě držíme plánu interně zvaného „regenerační“, až asi do dvou hodin. A to se stáváme očitými svědky události, místními dlouho toužebně očekávané. Prší. Od května je to letos poprvé. Zároveň je to poprvé, kdy to najednou není nějak na koupání a tak zjišťujeme, že „Člověče nezlob se“ v šesti lidech s taktikou „vyhazuj jak to jde“, je na dobrý dvě hodiny jedna hra. A kde se vzalo při postrkování barevných figurek po počmáraným papíru tolik napětí, netuším.

9.den

Od sousedů se dozvídáme, že dnes, okolo páté hodiny odpolední, má být na moři mezi Orebičem a Korčulou svedena námořní bitva. Asi ne opravdická, současná, ale něco jako ve stylu historického šermu. Jenom s tím rozdílem, že bojující nemají meče a štíty ale lodě, kanóny a kapitána s hákem namísto ruky. A protože takovou podívanou suchozemec z jižních Čech asi jen tak neuvidí, vyrazili jsme se na to podívat. A to si nechte vyprávět … nic jsme neviděli. Čekali jsme snad hodinu a nic se nedělo, ticho po hladině. Zřejmě došlo k nějakému informačnímu šumu, protože jak jsme se později dozvěděli, imitace přestřelky se opravdu konala, ale až někdy před sedmou hodinou.

Nicméně stejně dobře, že jsme jeli. Abychom měli dobrý přehled nad bitevním mořem, vyjeli jsme až ke kostelíku pod horou zvanou Svatý Ilja a odtud je krásný výhled na celý Orebič a pro toho, kdo má dobré oči, i na Korčulu.

Večer neunikla starší část výpravy (konkrétně pět osmin z celku) pozvání na večeři do rodiny Antého Šeputa, majitele toho baráčku, ve kterém bydlíme.

10.den

Poslušně hlásím, že dnes se opravdu nic zvláštního ani nezvláštního nestalo. Snad jen to, že předposlední den naší dovolené je k nám počasí vrcholně milosrdné. Skoro celý den nám leje jako z konve. Alespoň nás zítřejší odjezd nebude tolik mrzet. Dokonce jsme si jednomyslně odhlasovali, že pojedeme už ráno a ne večer, jak stálo v původním itineráři.

Pro dokreslení toho, jak je dneska hnusně, vám musím sdělit, že jsme se i s celým „Člověče, tak už se nezlob“, přestěhovali do kuchyně. Za celou dovolenou poprvé. Jsme dokonce svědky bleskového zásahu, nebo spíše zásahu blesku do hladiny, tak něco okolo kilometru od nás. To vám byla prda.

11.den

Přesun domů byl zahájen odjezdem už o sedmé hodině ranní. Trajekt jel sice až v devět, ale po zkušenosti s frontami čítajícími více aut nežli trajekt pojme, jsme se rozhodli zvětšit předstih … a byli jsme první. Z toho vyplývá, že přibližně v deset začala ta nejnepříjemnější část dovolené. Tou je přibližně 14-ti hodinová cesta. Moc mě to teda nebaví a hned po příjezdu domů jsem si říkal, jestli já tohle vůbec budu někdy znovu podstupovat. Asi to chce nějakou dobu na zapomenutí a pak člověk udělá tu samou blbost znovu.

Auta, zvláště naša eR děvetnáctka, si určitě zaslouží pochvalu za to, že to celé jela celkem bez problémů. Jen Oktávce došel nejdříve nějak olej a po špatném odhadu netankovat už v Rakousku, ale až v Čechách, došla málem i nafta. Naštěstí jsme, po asi pěti zavřených pumpách, narazili na jednu, která měla otevřeno i o půlnoci. To už palubní počítač ukazoval, že obsah nádrže vydrží ještě na 60km, zatímco kilometrovník u cesty naznačoval, že na hranice je to kilometrů 52.

Jinak musím konstatovat, že mně osobně lepší vyhovuje vyrazit ráno a dojet po půlnoci nežli vyrazit večer a dojet dopoledne - tohle si musím podtrhnout, až nás zase napadne jet` někam na jih … a že bych tedy zase jel, jak tak přebírám ty fotky …