019. Příjezd
V posledních dnech čelil Snape obrovské nervozitě. Ustavičně pracovali na domě a jeho vybavení a zároveň se blížil konec měsíce, což pro Severuse znamenalo jediné, a to – KEVIN.
Byla to náhoda. Vyšel právě ven, když si všiml přijíždějícího vozu, což mělo za následek obrovskou paniku, která ihned vypukla. Vběhl do domu a způsobil zemětřesení. Lucius i on si museli obléci vhodnější šat. To, co měli na sobě, bylo špinavé a ne tak zcela mudlovské. A Severus chtěl, aby vše proběhlo hladce a bez komplikací.
Kevin vstoupil do prázdného domu. Bylo otevřeno. Zdálo se, že na jeho klepání nikdo nezareagoval. Vešel a rozhlížel se kolem. Nový strop, nová okna, podlaha, žluté stěny a naprosto prázdný obývací pokoj.
„Toby?“ odrazilo se od stěn.
Do místnosti vtrhl Snape jako velká voda. Když si to uvědomil, prudce se zarazil. Neměl by se tvářit, že se na něj těšil jako na vysněný dáreček pod vánočním stromečkem.
„Ahoj,“ pozdravil ho hlasem, který by za jiných okolností nepatřil Severusovi Snapeovi.
„Ahoj,“ oplatil mu Kevin stejně milým hlasem. „Ty se někam chystáš?“
„Ne,“ odpověděl Snape zmateně a nerozuměl, kam tím jeho přítel směřuje. Kevin si ho zvědavě prohlížel, a to jej mátlo.
„Já jen že jsi tak svátečně oblečený. Myslel jsem, že děláš na domě.“
„Já…“ pohlédl Snape na svůj šat. „Tohle je můj pracovní oděv.“
Kevin si ho změřil uznalým pohledem. „Vážně super. Sekne ti to, i když si nemyslím, že je to nejvhodnější šat k ušpinění.“ Pak se rozhlédl po domě. „Tak kde můžu začít?“
„Prosím?“
„Slíbil jsem, že ti pomůžu,“ usmál se návštěvník.
„Já…“ začal Snape a uvažoval, jak jeho pomoc odmítnout, aby to neznělo nezdvořile. Přece ho nenechá u sebe pracovat!
„Skvělé, můžeš dodělat to umyvadlo v koupelně.“ V místnosti se zčista jasně objevil Lucius.
„Když mi řeknete, kde to je,“ usmál se na něj Kevin. Pak k němu přikročil a podal mu ruku. „Já jsem Kevin Stoner. Těší mě.“
Lucius podanou ruku přijal a oplatil mu úsměv. „Larry, Larry…“ zaváhal u svého příjmení.
„Taylor,“ ozval se Snape. „Larry Taylor, můj přítel. Larry, to je Kevin, jak jsem o něm mluvil.“
„Moc jsi o něm nemluvil,“ pokáral ho Malfoy. „Tak půjdeme na tu koupelnu?“
A dřív než stačil Severus cokoli namítnout, zmizeli po schodech nahoru. Vyběhl za nimi.
Lucius již Kevinovi popsal daný problém, a ten se po vyhodnocení situace pustil do práce. Malfoy stál za jeho zády a zaujatě ho sledoval. Severus ho popadl za tričko a odtáhl ho z místnosti.
„Na slovíčko.“
Sotva se ocitli na chodbě, Severus spustil. „Co to má sakra znamenat?“
„Nevím, o čem mluvíš,“ zatvářil se blonďák zmateně.
„Tak ty nevíš,“ zavrčel Snape. „On je náš host a ty ho taháš do práce. Už si vzpomínáš?“
„Ale Severusi,“ pokračoval Lucius v tiché hádce, aby je Kevin neslyšel. „Říkal, že ti pomůže. Tak jsem mu dal úkol. Navíc je to mudla.“
„Tohle už nikdy neříkej,“ a když se Lucius zatvářil zmateně, dodal: „…že je mudla. Je jako ty nebo já. Rozumíš?“
A zrovna když Lucius přikyvoval na souhlas, objevil se ve dveřích Kevin.
„Co se to tu děje? Nějaké problémy?“
„Ale vůbec ne,“ nasadil Severus falešný úsměv a pustil Luciusovo tričko, jež dosud svíral, čímž si Luciuse přidržoval ve výhrůžném gestu.
„Může mi jeden z vás pomoct?“ předložil svou prosbu Kevin.
„Ale jasně,“ přikývl Lucius a hrnul se dovnitř za ním. Taktak ho stihl Severus zadržet. Kevin nic z toho naštěstí neviděl, neboť už byl k nim opět zády.
„Tohle je moje práce,“ zavrčel Snape, vystrčil Luciuse ze dveří, aby se sám přemístil ke Kevinovi. On bude jeho pomocník! Lucius na ně ze dveří vrhl žárlivý pohled.
Severus se hrdě točil kolem Kevina a celou dobu mu pomáhal. Vrhal přitom vítězné pohledy na Malfoye, který obcházel kolem, než ho Severus poslal do kuchyně připravit oběd. Jak ponižující!
Kolem jedné hodiny odpolední je zavolal Lucius na oběd. Připravil nějaké jídlo z konzervy. Když přišli z koupelny, jídlo již bylo naservírováno. Lucius seděl u stolu na jedné židli a naproti němu ležela druhá porce. Tam stála druhá židle, třetí (důsledek redukce nábytku). Kevin se posadil na poslední volnou židli. Lucius vrhl na něj omluvný pohled, ale Severus se zamračil. Tohle už Lucius přehnal. Moc dobře věděl, že to byl úmysl.
„Tak dobře,“ rezignoval. „Donesu si další židli.“
V duchu ale sliboval Luciusovi odplatu. Co si ten aristokratický panák o sobě vlastně myslí?
Na protest si donesl úplně novou židli, kterou ještě nerozbalili. Prozatím totiž nový nábytek uschovali a dočasně používali ten starý, než dají dům trochu do pořádku. Vítězně se na ni posadil. Ne, tahle židle nevrzala, byla pevná a pohodlná.
„Musím říct, Larry, že máš vážně vkus,“ přisunul se ke stolu a začal jíst svou porci. „Tyhle nové židle jsou vážně lepší než ty staré.“
Po obědě se začal Kevin vyptávat, do čeho se vrhnout teď. Severus váhal s odpovědí, neboť si nepřál, aby u nich Kevin pracoval. Chtěl být s ním. Užívat si. Povídat si nebo se procházet po okolí.
Nesnášel Luciuse.
„No, plánovali jsme, že doděláme tu koupelnu. Chtěli jsme zprovoznit sprchu,“ ozval se Malfoy.
Severus by mu nejraději utrhl hlavu. Zavrčel a věnoval mu ten nejošklivější pohled.
„Fajn,“ řekl nakonec rezignovaně. „My se s Kevinem vrhneme do sprchy a ty to můžeš zatím uklidit.“
Ukázal na ušpiněné nádobí.
Lucius se zamračil, ale to si už Severus odváděl Kevina jako nějakou trofej.
S Kevinem to vše bylo snazší a rychlejší. Bylo vidět, že tomu všemu moc dobře rozumí. Jak by ne. Byl to mudla. Kdo jiný by měl vědět o mudlovských vynálezech víc než právě on?
Koupelnu zařizovali a zprovozňovali celé odpoledne. Kevin vedl jejich pracovní skupinu, pokud to tak dalo nazvat. Severus a Lucius mu asistovali. Bylo legrační ty dva sledovat, protože když chtěl Kevin podat třeba šroubovák, Severus i Lucius se okamžitě po něm vrhli. Bylo to kdo z koho. Vedli totiž spolu malou osobní neviditelnou válku. Každý z nich chtěl Kevina pro sebe. Každý mu chtěl být blíž. Chtěli na něj udělat dojem a získat si ho. Jejich souboj samozřejmě probíhal utajeně. Kevin očividně zatím nic netušil.
Zrovna se Lucius natáhl pro klíč (pracovní nástroj), když se mu vyhrnul rukáv.
„Pěkné tetování,“ pronesl Kevin uznale. Lucius i Severus sebou trhli. Snape se zděšením pohlédl na Malfoyovo obnažené předloktí. Mráz mu běhal po zádech. Byl jako v té nejhorší noční můře.
„Ehm, díky,“ dostal ze sebe Lucius trhaně a měl nutkání znamení zakrýt.
Severus si intuitivně stáhl rukáv na levé ruce až k zápěstí.
„Co to je za motiv?“ vyzvídal Kevin.
Lucius byl sám trochu v šoku. „Lebka a… a had.“
„Zajímavé,“ pronesl Kevin zaujatě. „Můžu se podívat?“
Lucius trochu nesvůj přistoupil k němu blíž, aby si mohl lépe prohlédnout motiv na jeho ruce. Bylo zvláštní se takhle vychloubat se svým Znamením zla. Pro většinu kouzelníků to byl nepřijatelný symbol a vyobrazení toho nejhoršího zla v jejich světě. Druhou skupinou byli naopak Smrtijedi, z nichž každý měl stejné znamení, a nepotřebovali si jej vzájemně ukazovat. Kevin samozřejmě ten symbol nechápal, ale i tak se Lucius cítil značně nesvůj. Kdyby mohl, okamžitě by se zbavil té připomínky svého temného úseku života. Bylo to něco, na co nebyl v současné době ani trochu hrdý.
„Pěkné. Máš ho už dlouho?“
„No,“ zaváhal Lucius. Nedokázal si představit, že by si jenom tak mohl s někým v klidu povídat o tak vážné věci. Ono to totiž nebylo jenom nějaké tetování a Lucius nebyl na podobnou reakci zvyklý. „Ano. Už je to pár let.“
„Jasně,“ vyrušil je Severus, „tak co kdybychom pokračovali v naší práci?“ Tvářil se přitom značně znepokojeně a nervózně. „Larry, co kdybys raději obstaral nějakou večeři?“
„Co kdybychom si na večeři někam zajeli?“ navrhl naproti tomu Kevin.
Lucius přikývl.
„A můžeme zrovna vyzkoušet tu sprchu,“ usmál se Kevin. „Jestli nevadí, rád bych se trochu opláchl, než vyrazíme. Dojdu si pro věci. Mám je v autě.“
Zatímco Kevin okupoval jejich koupelnu, ti dva seděli v kuchyni.
„To si nemůžeš dávat větší pozor?“ zavrčel Snape.
„Jak to myslíš?“
„To znamení,“ mračil se Severus.
„Nemůžu za to. Nedá se to schovat, to jistě pochopíš. Musím s ním žít. Navíc Kevin ani neví, o co se jedná. Buď v klidu.“
Severus odvrátil hlavu. To se snadno řekne. Jenomže když se jedná o tak závažnou věc! To, že byl Smrtijed, s ním zůstane už navždy. Nikdy se toho znamení nezbaví, i kdyby si to přál ze všeho nejvíc. Není to něco, na co by byl hrdý.
„A něco jiného bys mi nechtěl vysvětlit?“ zeptal se Severus přísně jako za svých učitelských let na škole v Bradavicích.
„Ani ne,“ zavrtěl hlavou Lucius a tázavě pohlédl na svého společníka. „Měl bych?“
„Snad jsem ti jasně řekl, že nechci, aby Kevin u mě pracoval!“
„O nic přece nejde,“ uklidňoval ho Lucius. „Sám se přece nabídl.“
„To ještě neznamená, že toho hned využijeme,“ zuřil Snape.
„Je to mudla. Umí to,“ bránil se Lucius.
„My bychom to zvládli i bez něj,“ ujistil ho Severus.
„Jistě,“ přikývl Malfoy. „Tak to bych chtěl vidět. Možná tak za padesát let.“
„Jestli ještě jednou něco řekneš, až se zeptá, co má udělat, vyhodím tě z domu a můžeš se vrátit do Obrtlé.“
„Ale no tak, Severusi, jenom jsem využil toho, že je mudla a rozumí tomu. Bez něj bychom byli bezradní. Ještě teď by nám netekla sprcha.“
„Tak bychom se nekoupali. To je toho,“ rozhodil Severuse rukama.
„Vidím, že hygiena ti nic neříká. Měl by sis vzít příklad z Kevina.“
„Tak dost,“ naštval se Snape. „Opovaž se o něm ještě něco říct. Nemáš právo ani vyslovit jeho jméno, natož mluvit o něm. Kevin je můj! Já si ho našel! Já ho viděl první! Ty,“ ukázal na svého společníka, „si najdi svého mudlu.“
Najednou zaslechli tlumené blížící se kroky. Někdo vkročil do dveří. Severus se ohlédl přes rameno a vše jakoby se odehrávalo zpomaleně. Jeho oči si našly Kevina. Stál na prahu, kolem krku ručník, na sobě jenom bílé boxerky, mokré rozcuchané vlasy. Severus viděl drobné kapičky vody stékat z jeho vlasů po tváři. Trvalo to jako věčnost.
Kevinovy oči přeletěly místnost a pak si našly jeho oči. Čas se zastavil. Spojovala je tajemná neviditelná síla. Upřeně zírali jeden druhému do očí, jakoby se tam snažili něco najít, přestože nevěděli co. A ve chvíli, kdy se na něj Kevin usmál, propukla v Severusově srdci přímo sopečná erupce. Jakoby jeho srdce zalévala horká láva.
„Půjdete se taky koupat?“ přerušil ticho Kevin, čímž uťal onu magickou chvíli, ovšem Severus byl stále jako v transu. Nepřítomně mávl rukou k Luciusovi, aniž by odtrhl zrak od Kevina. „Běž, ty Luciu-. Prostě běž.“
Malfoy se zvedl od stolu a odešel z místnosti. Přesně tohle Severus zamýšlel. Ukrást si pár minut jenom pro sebe a Kevina.
Jeho přítel se posadil na uvolněnou židli vedle něj.
„Hodně se to tu změnilo za tu dobu, co jsem tu nebyl,“ začal Kevin. „Je to tu hezké. Myslím, že se mi tu začíná líbit. Až to tu doděláš, bude to perfektní.“
Ticho. Severus ztratil schopnost řeči. Vše, na čem v tuhle chvíli záleželo, bylo, že Kevin je tu s ním, tak neuvěřitelně blízko. Na dosah. Stačilo málo, aby se ho dotkl. Jenom trochu posunout svou ruku ke Kevinově. Bylo by to tak snadné.
„Stýskalo se ti?“ vypadlo zcela nečekaně z jeho úst. Neplánoval to, ale odpověď zrovna na tuhle otázku mu v dané chvíli připadala životně důležitá. Nikdy by ho nenapadlo, že by byl schopný takovou větu zformulovat. V normálním stavu by něco takového ze svých úst nikdy nevypustil. Situace byla ale vážná. Jeho mozek si vzal dovolenou a nechal v tom Severuse samotného.
„Po tobě?“ ujistil se Kevin, že otázku pochopil správně. Ujištění zřejmě nepotřeboval, neboť pokračoval i bez odpovědi. „Ano, vlastně ano, abych byl zcela upřímný. Ale doufám, že další dny si to vynahradíme. Co ty na to? Snad se taky konečně blíže poznáme. Zatím jsme tu možnost neměli.“
Severus měl pocit, že se vznáší na oblacích. Sní. Zaručeně musí snít.
„Zítra někam vyrazíme. Co ty na to? Je tu Hadrianův val nebo Yorkshire Dales. Mohlo by to být super.“
„To ano,“ přikývl Severus. Měl zvláštní pocit, hodně zvláštní. Vzpomněl si na Hipogryfy. Nesmíte s nimi přerušit oční kontakt, jen upřeně jim hledět do očí. A přesně to samé teď dělal s Kevinem. Neměl odvahu oční kontakt přerušit, ačkoli věděl, že Kevin není hipogryf a není nebezpečný, přesto z nějakého důvodu z něj nemohl spustit oči. Jako by ho k tomu nutila abnormální magická síla. Tohle je opravdová magie.
Místnost zaplnilo ticho. Ani jeden nevěděl, co říct. Přesto to nebylo trapné ticho. Vůbec nebylo nepřijatelné, naopak jako by se přesně pro tuhle chvíli výborně hodilo.
„Nevíš o nějaké dobré restauraci tady v okolí, Toby?“ přerušil ticho opět Kevin. Jeho otázka způsobila, že Severus na něj přestal zírat a vrátil se do reality.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ne, já nevím.“
„Dobře, to nevadí, nějakou najdeme. Nemyslím, že by to měl být problém.“
Zase to ticho, které se začalo mezi ně vkrádat. Tentokrát Severus věděl, že toto ticho musí něčím prolomit, ale vůbec nevěděl kam stočit řeč.
„Co – co ten tvůj případ?“ vykoktal konečně. „Jak jsi mi o něm říkal. O té vraždě v uzamčeném bytě.“
„Sebrali nám ho,“ odpověděl Kevin. „Převzali ho z FBI.“
„A-aha,“ vykoktal.
„Nevím, jestli budou chytřejší než my,“ zapochyboval Kevin. „Neměli jsme mnoho důkazů, ale třeba z toho něco vyčarují.“
Severusovi se stáhly vnitřnosti. Ať o kouzlení raději ani nemluví.
„A kam se chystáš s přáteli ten další týden?“ zeptal se raději, aby změnil téma.
„Do Španělska. Do Barcelony, do Madridu, k moři a tak různě. Neplánujeme zůstat na jednom místě. Mám rád pohyb. Něco ti odtamtud přivezu. Chtěl bys?“
Napadlo ho, že nejvíc by si přál, aby Kevin dovezl zpátky hlavně sebe. Polilo ho horko, ale věděl, že to nemá nic společného s okolní teplotou. Sklopil oči. „To by bylo od tebe milé.“
„Příště můžeš jet s námi,“ navrhoval Kevin.
„Díky.“
Bylo to zvláštní. Zpočátku mu nevadilo bavit se s ním o čemkoli, ale teď to bylo jiné. Možná proto, že mu ještě před pár dny na Kevinovi vůbec nezáleželo. Bylo mu jedno, jestli ho už nikdy neuvidí, ale teď si to nechtěl ničím pokazit. Chtěl, aby Kevin zůstal.
Pořád ale nechápal jedinou věc. Proč tu Kevin ještě pořád je? Byl si jistý, že jiní by odjeli a už nikdy se nevrátili. Ale Kevin byl jiný. Sám na sobě neviděl nic zajímavého. Nebo možná právě naopak. Je zvláštní tak moc, až to lidi děsí a odhání od něj. Kevin mohl odjet a už nikdy se nevrátit. Nemusel si kvůli němu komplikovat život.
Opravdu ti stojím za ty těžkosti a starosti, které ti přivozuji?