16. Nedokážu říci ti sbohem
Jenomže Snape ho celý týden ignoroval. Vyhýbal se mu a jednal s ním stroze. Většinu času uklízeli laboratoř. Snape tu práci přenechal zcela Jackovi, takže se tam ani neukazoval. Jack ho vídal pouze ve Velké síni, ale tam neměli možnost si promluvit. A když se přece jenom vhodná chvíle naskytla, nikdo z nich ji nevyžil. Snape se co nejrychleji vypařil.
Jack byl zklamaný. Jeden večer kvůli tomu dokonce probrečel. Proč si myslel, že by mezi ním a Snapem mohlo něco být? Ze Snapeova chování bylo zřejmé, že jej nechce. Jack pro něj nic neznamenal. Willy měl pravdu. Severus si chtěl ten večer pouze užít. Nic víc. Jak ho Jack teď nenáviděl.
Tohle byl Jackův poslední den v Bradavicích. Vše mělo příchuť nostalgie. Jack si užil poslední snídani s učitelským sborem, naposledy si prošel bradavické poschodí a chodby, zamířil do knihovny, minul učebnu lektvarů, laboratoř a s těžkým srdcem se na pár vteřin zastavil před Snapeovým kabinetem. Snape mu ale neotevřel a nesevřel ho ve svém náručí. Jack je pro něj vzduch. Byl mu dobrý jenom jako asistent. Občas se mu kvůli tomu pomyšlení chtělo brečet.
Slzy si ale schoval až do svých komnat.
Balil si věci. V tomhle svetru se poprvé setkal se Snapem. A tuhle košili měl na sobě, když ho Severus poprvé políbil, tohle oblečení měl na sobě ten osudný večer. Tohle byla ta ponožka, kterou tehdy hledal pod tou pohovkou, dokud ho neobjevil Snape.
Povzdechl si. Usedl za klavír a naposledy nechal rozeznít ty struny v něm. Potřeboval svůj žal vykřičet do světa. Dát mu konkrétní podobu a klavír mu v tom pomáhal. Až opustí Bradavice, opustí i tenhle překrásný hudební nástroj.
Na jeho tváři se zaleskla drobná krůpěj. Ten klavír mu sehnal Snape. A jakou radost mu tehdy udělal. Tehdy si myslel, že Snapeovi na mě opravdu záleží.
Vzlykl.
Jak šeredně se mýlil!
Nesnášel se za to.
Může si za to sám.
Hledal něco tam, kde nic není.
Je to jeho chyba.
Seděl na posteli, vedle sbalený kufr a tvář schovával ve dlaních. Už za hodinu opustí Bradavice navždy. Už nikdy nebude Snapeovi tak blízko.
Zatracený chlap.
Využil ho.
Willy měl pravdu.
Proč si pořád vybírá své partnery mezi nesprávnými?
Snape mu přece za ty slzy nestojí.
O hodinu později stál už před ředitelskou pracovnou. Právě odsud se měl pomocí letaxové sítě dopravit do Příčné ulice. Do Londýna.
Londýn.
To byl jeho domov.
Jak vůbec vypadá jeho pokoj?
Nejspíš stejně jako když odcházel.
Zaklepal.
„Vstupte,“ vyzvala ho ředitelka.
Vzal za kliku a otevřel. Pokusil se vecpat dovnitř s dvěma k prasknutí narvanými kufry. Teprve když je propašoval přes práh, vzhlédl. Ředitelka stála za svým stolem. Jenomže to nebyla jediná osoba v místnosti. Jack se setkal s párem chladných černých očí. Naproti ředitelce seděl v křesle Severus Snape, který se ohlížel přes rameno, aby viděl na chlapce.
Chlapec se zarazil a nervózně polkl. Nečekal, že tu Snape bude. To mu celou situace pouze ztěžuje.
„Pane Talkingu, jdete na čas. Máte už vše sbaleno?“ ozvala se milým tónem ředitelka
„A-ano,“ zakoktal Jack a zavřel dveře. Zůstal však stát na místě.
„Posaďte se,“ pokynula na volnou židli vedle Snapea.
„Já…já…totiž,“ zakoktal se Jack. „Děkuji. Zůstanu raději stát.“
„Nedáte si čaj, kávu, zákusek?“ pokračovala.
„Ne, moc děkuji,“ odmítl Jack spěšně.
„Děje se něco?“ zeptala se podezřívavě a prohlížela si chlapce.
Pak pohlédla na muže v černém. „Severusi?“
„Pokud toho chlapce něco trápí, pak se mi bude určitě svěřovat,“ pronesl s ironií v hlase. „A ne, já s tím nemám nic společného. Po celou dobu naší spolupráce jsme spolu vycházeli. Nedivte se, že po tom všem, co ten chlapec v minulosti prožil, je přecitlivělý a labilní.“
Jack zrudl. Měl chuť se teď na Snapea vrhnout a rozsápat ho jako dravá šelma nebo přinejmenším po něm hodit něco hodně tvrdého.
„Paní ředitelko, je důležité, aby tu byl profesor Snape?“ řekl namísto toho.
„Myslela jsem, že byste se chtěli po těch týdnech vaší spolupráce důstojně rozloučit.“
„Ne,“ ozvali se oba jednohlasně.
„Pak tedy…“ znejistěla ředitelka. „Jacku, odvedl jste pro naši školu a pro projekt ministerstva mimořádnou práci.“
„Byl pouze asistent,“ přerušil ji Snape. „Plnil pouze mé rozkazy.“
„Že jsem byl pro Vás v jednu chvíli nepostradatelný,“ ohradil se Jack vztekle.
„Jenom jsem říkal, že sehnat asistenta narychlo by bylo velmi složité.“
„Chcete si všechnu slávu a uznání za společný projekt shrábnout jenom pro sebe, co? Já byl jen asistent, co se nijak nepřičinil při výzkumu, že?“ zuřil Jack. Musel konečně dát průchod všem těm emocím, které skrýval.
Pak dál s hořkostí v hlase pokračoval. „Všechno to byly Vaše poznatky, vědomosti a úsilí. Já jen slepě plnil ty Vaše pitomé příkazy.“ A shrnul to do jednoznačného závěru. „ Jste sobec. Udavte se Vaší slávou. Já o žádnou takovou slávu nestojím.“
„ A pokud je to vše,“ dodal uraženě Jack, „ můžete zase odejít. Vážně mě mrzí, že jsem Vás tolik obtěžoval.“
Snape se zvedl ze židle. Jack měl na chvíli pocit, že si teď na něm Snape vylije svou zlost, tak jako on na něm. Naštěstí se zmýlil. Snape prošel kolem něj a věnoval mu ledový pohled. Jack se tvářil uraženě a hleděl na druhou stranu.
„Sbohem, pane Talkingu,“ promluvil Snape chladně.
„Navždy,“ odsekl Jack chladně.
Za Snapem zaklaply dveře. Popravdě, takové rozloučení si Jack nepředstavoval. Ale Snape dostal to, co si zasloužil.
Ředitelka teď na něj překvapeně zírala.
„Omlouvám se,“ promluvil chlapec do ticha. „Nemohli bychom to trochu urychlit? Už se velmi těším domů. Nebyl jsem tam bezmála devět měsíců. Stýskalo se mi po tátovi a kamarádech.“
Snažil se vymyslet důvod, proč by neměl svůj odchod dále odkládat. Na tomhle místě už nechce strávit ani o minutu déle.
„Jistě,“ přikývla ředitelka a přistoupila ke krbu. „Všechno je zařízené. Výčepní Tom v Děravém kotli Vás už očekává.“
Pak vytáhla z kapsy váček s penězi.
„Toto je Vás plat za poslední měsíc plus prémie za Vaši obětavou práci po celý čas projektu. Odvedl jste skvělou práci.“
„Děkuji.“
Popadl kufry a přešel taktéž ke krbu, kde přijal váček s penězi.
„Moc Vám děkuji. Vážím si, že jsem zde tak milém prostředí mohl pracovat. Moc rád jsem se podílel na tom projektu. Bylo mi ctí. Rád Vás ještě někdy uvidím.“
„Já Vás také. Opatrujte se, Jacku.“
Vzal své kufry a vstoupil do krbu.
„Na shledanou, paní ředitelko.“
Pak vyšlehly plameny a ředitelčina pracovna mu zmizela ze zorného pole. Právě opustil Bradavice. Dost možná navždy. Po 9 měsících se vrací domů, do malého londýnského bytu.
Vystoupil v Děravém kotli a šel svůj smutek zapíjet někam do mudlovského baru. Upřímně řečeno mudlovské prostředí mu vždy přišlo bližší.
Následující dny se snažil vrátit do normálního života. Ale co je normální život bez práce? Normální je chodit do zaměstnání a večer se vracet domů a ne ležet celý den doma a nudit se. A tak si našel aspoň nějakou brigádu jako uklízeč v supermarketu.
Chtěl chodit za kamarády, ale žádné neměl. Až na jednoho. A toho vidět nechtěl. Proti Willymu neměl nic. Měl ho rád. Ale věděl, že jakmile se s ním setká, začne Willy na téma: „Já ti to říkal, já tě před ním varoval.“ A to bylo něco, co opravdu nechtěl slyšet.
Jack totiž ještě nepřestal ve skrytu své duše doufat, že se Snape ozve. Že to vše bylo prostě malé nedorozumění. Že mu Snape řekne, že to, co se stalo tu noc, nebylo nic náhodného a bezvýznamného. Že Snapeovi na něm záleží.
Ale Snape se neozýval a naději u Jacka vystřídalo zklamání.
Naletěl mu. Naletěl Severusovi Snapeovi. Jak mohl být tak hloupý!
Až jednoho dne, asi 2 měsíce po tom, co se vrátil z Bradavic.
Když zazvonil zvonek a on otevřel dveře, spatřil nejprve obrovskou kytici, za kterou se krčil poslíček. Kytice byla určená pro něj spolu s malou krabičkou. Jack zamrkal překvapením a počáteční šok vystřídala nekonečná radost. Snape nezapomněl!
Když rozbalil balíček, našel zlatý řetízek. Šťastnější už Jack nemohl být. Ten večer si sedl k jednomu stolu s Willym, aby se mohl o své štěstí s někým podělit.
„Snape ti poslal květiny?“ divil se Willy a zíral na kytici na stole.
„Ano,“ přikývl Jack celý šťastný. „Jsou nádherné, že?“
„Pěkné,“ odpověděl Willy nezaujatě.
„Žárlíš,“ usmál se Jack rozradostněně. „Nikdy jsi nedostal tolik květin co já!“
„Ne, to ne, ale určitě to není nic, co bych ti záviděl.“
„Copak bys nechtěl dostat taky takové překvapení od muže, kterého miluješ?“
„Ne. Mě stačí tvůj táta sám o sobě. Je dokonalý,“ odpověděl a pak dodal: „ Co myslíš, že ta kytice znamená?“
„No, já nevím,“ zaváhal Jack. „Že mě má rád?“
„Aha, tak ty nevíš,“ zatvářil se Willy, že ho dostal. „To taky může být jednoduše promiň. Nemyslíš,“
„Proč by mi pak dával tohle?“
Ukázal na zlatý řetízek kolem krku.
„Jackie,“ vydechl Willy překvapeně a přisedl si k němu blíž, aby si to zlato prohlédl zblízka. „To je pravé zlato. Muselo to být šíleně drahé!“
„Vidíš,“ pocítil Jack zadostiučinění. „Kdyby mě nemiloval, neutratí pro mě tolik peněz.“
***
Pár následujících dní žil Jack jako v ráji. Snape ho miluje a z toho by dokázal žít po zbytek svého života. Byl šťastný. Tak dlouho se šťastný už necítil, že skoro zapomněl, co to slovo znamená. Vše ostatní mu bylo jedno. Na ničem jiném už nezáleželo.
Ale od té doby co mu Snape poslal ten dárek, o něm nic neslyšel. Nenapsal ani se neozval. Dokonce ani nepřišel, v co Jack doufal ze všeho nejvíc. Po tom všem, té kytici a hlavně zlatém řetízku prostě přijít musí. Přijít a vyznat mu nehynoucí lásku. Popadnout ho do náruče, přitisknout k sobě, přiblížit jejich rty a políbit jej. Nakonec se zamrknout v Jackově pokoji a provádět tam spolu nemravné věci.
Každý večer usínal Jack s myšlenkou na Severuse. Představoval si, jak zítra přijde a vyzná mu lásku. A každé ráno doufal, že dnes je ten den, který se stane nejšťastnějším dnem v jeho životě.
Jeho sny se ale nenaplňovaly. Až do teď.
Někdo zazvonil. Jack byl ve svém pokoji. Zvonek ho vytrhl z jeho činnosti. Trhl sebou.
Kdo to může být?
Willy někoho čeká.
Nebo jeho otec?
Oba přece nejsou doma.
To je zvláštní.
Snape!?
Při té myšlence vyskočil ze židle.
Je to možné?
Že by to bylo už tady?
Vyběhl ze svého pokoje do koupelny. Potřeboval se upravit.
Zvonek zazvonil podruhé. Jack se spěšně dočesal a vyrazil ke dveřím. Třesoucíma se rukama odemkl dveře a otevřel s úsměvem na rtech. Ale úsměv mu brzy zmrzl. Místo Severuse tam stál nějaký nesympatický, tlustý a zámožný muž asi kolem padesátky.
Zatímco se Jackům úsměv vytratil, na mužově tváři se naopak objevil.
„Pane Talkingu, jak rád Vás vidím!“
„Přejete si?“ zeptal se Jack stroze.
„Jmenuji se Jeremy McPerry a jsem z nahrávací společnosti. Všiml jsem si Vás, když jste nahrával album s Vaší skupinou. Musím říct, že jste velmi talentovaný a okamžitě jste mne zaujal. Jste přirozený talent. Rád bych s Vámi hovořil. Mám pro Vás nabídku, která se neodmítá.“
Jack otevřel dveře víc, aby mohl ten zavalitý chlap dovnitř. „Pojďte dál.“
Vedl ho po schodech do prvního patra.
„Mimochodem,“ ozval se tlouštík. „Dostal jste ode mne můj dárek?“
„Dárek? Jaký dárek?“ podivoval se chlapec. „Ne, vůbec nic jsem neobdržel.“
„Jednalo se o kytici růží a drobný šperk. Řekli mi, že Vám to doručili.“
Jack se na schodech prudce zastavil. Po zádech mu přeběhl mráz.
„Nic jsem nedostal. O… o ničem nevím,“ koktal a snažil se řetízek zastrčit ještě víc za košili, na které si zapnul knoflík, aby ji měl až ke krku. Otočil se k cizinci.
„Omlouvám se, ale zapomněl jsem, že… čekám důležitou návštěvu. Nemohu Vás dnes přijmout. Je mi to moc líto. Přijďte prosím někdy později. Mám teď spoustu práce. Nezlobte se.“
„Ovšemže, chlapče,“ usmál se muž. „Nic se nestalo. Zjistím, co se stalo s těmi dary.“
„Jistě, to byste měl,“ usmál se Jack křečovitě a popoháněl tlouštíka k domovním dveřím.
„Tak tedy přijdu za týden,“ loučil se ve dveřích onen muž.
„To, to nejde,“ koktal Jack. „Odjíždím. Nebudu doma.“
„Pak tedy zde je má vizitka,“ natáhl k němu svou masitou ruku. „Zavolejte mi.“
„To určitě udělám,“ ujistil ho Jack.
„Promiňte, zvoní mi telefon,“ zabouchl mu nezdvořile dveře přímo před nosem.
Jak mohl být tak hloupý!?
Willy měl zase pravdu.
Snape je hajzl.
Obyčejný lhář.
Jak mu to mohl udělat?
Nenávidí ho.
Rozbrečel se.
Takže Snapeovi na něm nezáleží.
Ani ten dárek nebyl od něj.
Jak mohl být tak hloupý?
Willy měl pravdu.
Zase.
Jak ho jenom mohlo napadnout, že by mu Snape posílal květiny?
Kde dal hlavu, když si naivně myslel, že mu Snape koupí ze svého skromného platu tak drahý šperk?
Strhl si řetízek z krku. Už ten krám nechce ani vidět.
Myslel si, že se mu uleví, když se ho zbaví, ale bolelo to pořád stejně.
Jak ho jenom mohlo napadnout, že to bylo od Snapea?
Jak?
Kdyby to bylo od něj, Snape by měl dost odvahy připojit své jméno, než ten prolhaný tlusťoch.
Nevěděl, koho z nich nenávidí víc.
A co teprve až se to dozví Willy!
Ty jeho řeči: já si to myslel, já ti to říkal, Snapeovi nikdy nevěř.
A navíc po tomhle bude muset uznat svou porážku.
Willy zase vyhrál.
Od toho dne už Jack o Severusovi nepromluvil ani slovo. Vyslechl si předlouhé kázání od Willyho, jaký je Snape hajzl a že věděl celou dobu, že to takhle skončí. A i když chtěl Jackovi jenom pomoct, bral to za špatný konec. Willy ho nikdy nedokázal pochopit. Bylo to nespravedlivé, že Jackův jediný opravdový přítel, byl zároveň jediným člověkem, který mu dokázal ze všech nejvíc ublížit. Ale nikdy to nebylo přímo Willyho chyba. Dělal jenom to, co podle sebe pokládal za správné. Ale vždy se to otočilo proti Jackovi.
Jack si nakonec opravdu sbalil věci a odjel do Ameriky. Nechtěl utéct jen před Willym a Snapem, ale také před tím otravným tlusťochem, který se ho snažil zkontaktovat a nabídnout mu nahrávací smlouvu. Paradoxně odmítl to, po čem celý život tak horečně toužil. Chtěl skládat, zpívat a nahrávat, ale ne s tímhle chlápkem, který se ho snažil dostat do postele. Dnes si sebe samého cenil mnohem více než tehdy a nehodlal udělat další chybu. Rozhodl se začít nový život v Americe, ať už bude jakýkoli. Ať už bude zpěvák, manažer, číšník anebo obyčejný popelář.
Amerika je veliká a zajímavá země. Bude mít dostatek příležitostí zapomenout na Snapea. Možná že právě tam na něj čeká láska jeho života.
Nasedl do letadla a odletěl. Začínal od nuly. Pracoval jako květinář a po večerech chodil po barech. Ve své práci potkával spoustu lidí. Chodili k němu muži všeho věku, zaměstnání a barev pleti a žádali kytice pro své manželky, přítelkyně, matky anebo milenky. Jack vždy doufal, že i on někdy dostane kytici od muže, který ho bude opravdu milovat. Jak těm ženám vždy záviděl!
S Willym se samozřejmě usmířil. Věděl, že měl pravdu a myslel to s ním dobře. Párkrát za ním Willy přijel a uspořádali pánskou jízdu. Měl Willyho rád. Byl to vždy jeho jediný přítel a on o něj nechtěl přijít. Stejně jako Willy o něj. Jenom ho kolikrát napadlo, co by se stalo, kdyby si Willy tenkrát vybral místo jeho otce jej – Jacka.
Proč Willy? Copak sis nevšiml, co k tobě ten nesmělý chlapec cítí? Že jsi pro něj vším? Že by byl pro tebe schopný všeho, kdybys mu tehdy řekl ano? Udělal jsi z jeho života nikdy nekončící boj. Nikdy tě nepřestal milovat, přestože ví, že nikdy jeho nebudeš. Opravdu to tak muselo být? Zlomil jsi mu srdce a zničil všechny jeho romantické sny a představy o lásce. Musí jít dál, přestože je to pro něj tolik těžké. Nikdy se tě nevzdá, i když tě bude mít pouze jako přítele. Nikdy nepoznáš, jaké to je.