Výroční zpráva 2006
20. 9. 2010
Letos byly pro studenty připraveny zhruba stejné akce jako každým rokem, tj. prohlídka DJKT ,exkurze do Českého rozhlasu v Plzni (1.B, 1.C), zhlédnutí dvou představení ve Státní opeře v Praze (2.C). Novinkou pro studenty nižších ročníků byl hudební pořad pana Benedikta Karpíška s názvem Nebojte se klasiků (prima a sekunda) a Kořeny americké lidové hudby (tercie a kvarta).
Polovina třídy 2.C (hudebníci ) měla v červnu poprvé možnost prohlédnout si nové prostory nejposlouchanějšího rádia v České republice, Impulsu. Hudební ředitel Jan Hanousek, pocházející z Rokycan, nás vždy srdečně přivítá a rád nás provede celým rádiem. Tentokrát jsme měli opět štěstí na známé osobnosti (v minulých letech jsme se potkali např. s Hankou Kousalovou nebo Petrem Lesákem). Za mikrofonem seděl Vlasta Korec, moderátor reality show Vyvolení. A tak jsme se s ním na památku museli vyfotit.
Ve školním roce 2005-06 zaznamenal velký úspěch náš pěvecký sbor, který už na gymnáziu funguje čtvrtým rokem. Kromě drobných akcí (zpívání pod vánočním stromem, vystoupení na majálesu...) se poprvé zúčastnil soutěže gymnaziálních sborů v Praze Gymnazia Cantant. K překvapení všech se umístil ve zlatém pásmu a byl navržen jako host na celostátní přehlídku této soutěže do Brna. (viz článek Saši Halenkové v Rokycanském deníku)
Přišli, viděli, zazpívali a zvítězili
Je pátek 24. února 8 hodin ráno a právě začíná zkouška školního sboru před odjezdem na soutěž gymnaziálních sborů do Prahy. Rozezpívat se, dopilovat poslední detaily, domluvit pořadí písní a může se jet.
Nejdříve se jdeme podívat pro inspiraci na soutěž skupiny A (vyšší třída). Ukazuje se, že do auly tamějšího gymnázia se bohužel nevejde příliš mnoho lidí. Proto po odzpívání prvního z 5 soutěžních sborů naše paní učitelky rozhodují, že se půjde do nedalekého Carrefouru pro pomyslné zabití času. Část z nás zůstává a ukazuje se, že je to dobře. Odkud jsou sbory, zapomínám již po první písni a jediné rozeznávací znamení je barva jejich oblečení. „Černobílí“ jsou velice slušní a při jejich poslechu se tiše ozývá z našich řad : „No, co my tady pro Boha děláme!?“. Ve sboru „modročerných“ dáváme s děvčaty větší pozor na pánskou část než-li na kvalitu zvuku. Přicházejí „Batikovaní“. Osobně to komentuji jedním slovem - podprůměr. Příliš se mi to nelíbí. Vícehlasy nejasné a rozpracování písní dost divné. „No, co je tohle?“ slyším od své kolegyně Evy Pechové. Přichází poměrně četný sbor oblečen v oranžovočerné. „Co se jí na nich nelíbí?“ ptám se sama sebe. AHA! Poslední dívka. To bude ono. Celá v oranžovém, v uších a na krku má usušená kolečka pomeranče a na hlavě dva culíky a něco jako korále. No prostě skvělá “hypísačka“. Sbor začíná zpívat. Andrea Benedů stojící opodál jen prohlásí „Ta holka je nějaká zfetovaná, ne?“. Myslím si to samé. Kroutí se, směje se a prostě vypadá dosti zvláštně. Ach. Nával husí kůže a beroucí dech hlas se začal linout z jejích úst při sólu. Všichni jen pokyvují hlavou a úžasem ani nedýchají. Ohromující potlesk. „Právě jsme slyšeli vítěze,“ řekly jsme skoro současně s Andreou a Evkou. Potlesk stále zní. Stále. A stále. Konečně potlesk utichl, ale i tak doprovázel Oranžovočerné i při odchodu. Prostě nádhera. „Odchod!“ zaslechli jsme od jedné z nás. Vše sebrat a jede se na naší část soutěže.
K Hlaholu, místu, kde máme zpívat, se náš autobus nedostane, a i když řidič zastavuje nejblíže, jak to jde, je to stále dost daleko pro naše chlapce, kteří s sebou nesou poměrně těžké kombo k elektrické kytaře Martina Bezděky. Zastávka u Vltavy, foto a můžeme jít dál. Konečně se dostáváme na místo. Necháváme bundy v šatně a jdeme do sálu. Místnost s vysokým stropem ohromuje snad úplně všechny. „Na řadu jdete jako první, tak se jděte rozezpívat,“ říká nám koordinátor, co má celou akci na starosti. Malá zkoušecí místnost, nával nervozity, znovu zopakování písní a jejich pořadí, ale to už přichází koordinátor a říká osudovou větu „Tak pojďte“. Nástup našeho poměrně malého sboru očividně nebudí strach u ostatních. Naše nervozita se prohlubuje, neboť je nutné přivítání a představení poroty. Naším trojřadem šumí slova touhy: „Ať už to máme za sebou!“ A začíná to. Píseň “Cotton needs a picking“ probíhá v pořádku. „Uf, žádná chyba“. Druhá a třetí a čtvrtá. Stále vše v pořádku. Jediná chyba je ta, že za paní učitelkou Poláčkovou, naší sbormistryní, kterou musím pořád sledovat, sedí parta pubertálních kluků. Jejich posměšky nutí ke smíchu nejen mě, ale , jak se později ukazuje, i spoustu dalších. Vysvobozením je dívat se do stropu nebo zavřít oči, což ovšem nejde moc dlouho, kvůli dynamice. Takže zatnuté pěsti a sevřené půlky proti smíchu, jsou jediná řešení. Konečně přicházejí “Přátelé“, naše poslední píseň. Všechny se do ní obouváme s chutí. Snad poprvé děláme vše tak, jak máme. Otvíráme pusu, zpíváme nahlas a vše na sebe navazuje tak, jak má. Konec! Úklon a mizíme. Na vyhlášení zůstává jen paní učitelka a my ostatní spěcháme na autobus a domů.
Pondělí 27. února slyším tu osudnou větu : „Získali jsme zlaté pásmo!“. Nejdříve nevěřím. Běžím si to ověřit a opravdu. Paní učitelka mi to potvrzuje.
Nečekaně příjemné umístění a navržení našeho sboru jako hosta na celostátní přehlídku gymnaziálních sborů v Brně. To je věc, se kterou nikdo nepočítal. Přišli jsme na soutěž, odzpívali, rychle zmizeli a vyhráli.
Celostátní přehlídka Gymnazia Cantant v Brně po nás byla velkou zkušeností. Měli jsme zde možnost zhlédnout vystoupení nejlepších pěveckých sborů z celé republiky. Je pravda (a studenti, kteří se akce účastnili, se mnou budou určitě souhlasit), že jsme se na chvíli ocitli v trochu jiném světě. A možná o to více jsme byli zděšeni, že zde a s naším repertoárem máme vystupovat. Všude zaznívaly čtyřhlasé skladby bez doprovodu ( a my měli jen tříhlasé s doprovodem), všichni byli společensky oblečeni (my jsme zářili červenými tričky).
Po té, co jsme celí ztrémovaní přicházeli na místo, kde jsme vystupovali, jsem zjistila, že Jirkovi Slobodníkovi i teď, kdy jde o všechno, za krkem sedí jeho věrný přítel, potkan. (Původně měl Šedouš pobývat v uzavřené krabici, ale prý se nějak rozbila). Představa, že mu potkan při zpěvu sleze po rameni dolů na mikrofon a vyděsí tak všechny přítomné v sále, zejména v předních řadách, mě odvahy nedodala, Spíše naopak. Ale vše dopadlo dobře, sbor zazpíval, jak nejlépe dovedl, publikum nám tleskalo a Šedouš zůstal na místě.
Celí unavení, ale šťastní, že jsme to zvládli, jsme nasedli do autobusu a vyrazili do našeho maloměsta, Rokycan.
O naší S.koro A.matérské R.ockové S.kupině mohu s jistotou tvrdit, že už není amatérská. Za tři roky své existence se vypracovala na nejlepší školní kapelu v Rokycanech (nikdo přece neví, že je jediná) a má i své webové stránky (www.sars.kvalitne.cz).
Složení skupiny se bohužel každým rokem mění. Letos vypadalo takto: Martin Bezděka – kytara, Roman Lenner – bicí, Jiří Slobodník – zpěv, Petr Sloup – kytara a Tonda Buble – basová kytara. Posledně jmenovaný nás bohužel musel opustit. Odmaturoval. Místo něj jsme však naštěstí našli skvělou náhradu. Adéla Benýrová z tercie byla ochotná na post „basáka“ nastoupit.
Avšak největší změna přišla až s Irenou Hůlovou (2.C), která se v kapele objevila jako zpěvačka a doprovodná vokalistka. Píseň Skater boy od Avril Lavigne ji sedla přesně na míru.
Stalo se již tradicí, že školní kapela S.A.R.S. završuje své celoroční snažení na majálesu. Ale tentokrát si kluci udělali generálku v jednom z rokycanských klubů, kam sezvali všechny své příznivce. Úspěch byl ohromný a všem se jejich vystoupení moc líbilo. Příští rok je čeká však ještě těžší úkol. Najít za sebe náhradu. Tři z nich totiž maturují.
Mgr. Vladana Poláčková
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář