Cesta Duchovního Srdce

FILIPOVO EVANGELIUM

Apokryfické (tj. nezařazené do Nového Zákona) Evangelium osobního učedníka Ježíše Krista, Apoštola Filipa, nalezené až v roce 1945 archeology v Egyptě, obsahuje důležitou informaci, sdělenou Filipovi Ježíšem Kristem.

Týká se nejvyšších meditačních technik, přivádějících duchovního praktikanta do Příbytku Boha Otce, označovaného Filipem jako «Svatební Palác». V Evangeliu se umělecky prolínají dvě linie výkladu: linie sexuální lásky mezi lidmi — a linie nejvyšší lásky k Bohu, přičemž první je chápána jako předobraz druhé.

Evangelium je napsáno vysoce uměleckým jazykem, je vytvořeno na způsob podobenství.

Do současné doby toto Evangelium ruskojazyčnému čtenáři nebylo známo. Tři jeho předchozí vydání, zařazená do tematických sborníků, byla připravována překladateli, kteří sami nechápali smysl textu. Udělali pouze pokusy «doslovného» překladu, které se ve výsledku ukázaly jako nesrozumitelné soubory vzájemně nesouvisejících slov.

Práce na přípravě tohoto vydání byla provedena na žádost a za osobní účasti Autora Evangelia. Prototypem této verze překladu jsou vydání [45,62]. Drobným písmem jsou k textu Evangelia přidány komentáře.

* * *

1. Žid plodí Žida, a ten může být nazván prozelytou. Ale prozelyta nemůže zplodit prozelytu.

Ti, Kdo přišli z Pravdy, jsou takoví od samého počátku. A Oni plodí druhé Lidi Pravdy, ti posledně jmenovaní se už musejí jen narodit (v Ní).

Prozelyta je ten, kdo přijal víru.

Přicházející z Pravdy jsou Přicházející z Příbytku Boha Otce. Oni jsou schopni provést do něho Svoje učedníky, umožnit jim «narodit se» v něm.

2. Otrok může doufat jenom v to, že se stane svobodným. Nemůže počítat s dědictvím po svém pánovi.

Ale Syn je nejen Synem, ale i Spolumajitelem jmění Otce.

Syn Boha Otce, jsoucí jedné Podstaty s Ním, je Spolumajitelem Jeho jmění.

3. Existují ti, kdo dědí pomíjivé. Oni sami patří rozkladu, a proto také dědí to, co se rozkládá.

Ale Ti, Kdo dědí Nepomíjivé, jsou sami nepomíjiví. Stávají se majiteli Nepomíjivého, i pomíjivého.

Lidé rozkladu (ve skutečnosti) nedědí nic. Neboť co může zdědit zpráchnivělý člověk?

Jestliže ten, kdo opustil tělo, zdědil Život Pravý — znamená to, že On není mrtvý, ale bude žít.

Ten, Kdo dosáhl Otce díky úsilím o sebezdokonalování, získává po smrti svého těla Život Pravý. On se stává Spolumajitelem s Otcem — jak v Nebeském, tak i na Zemi.

4. Ale pohan neumírá vůbec, protože on nikdy (doopravdy) ani nežil. Proto také nemá smysl mluvit o jeho smrti.

Ten, Kdo přijal Pravdu, začal žít. Při tom mu hrozí, že zemře: vždyť přece žije.

Zemřít — v daném kontextu — označuje sejít s Cesty k Otci. To je duchovní smrt.

5. Ode dne, kdy se vtělil Ježíš, přišlo štěstí, ožila města, smrt odstoupila.

6. Dokud jsme byli židy, každý z nás měl jenom matku. Ale od té doby, kdy jsme se stali křesťany, máme Otce i matku.

V židovské tradici byl Bůh nazýván Otcem. A Ježíš Svým následovníkům doporučil, aby nazývali Otcem pouze Boha Otce, a ne pozemského rodiče.

Filip říká, že praví následovníci Krista teď získali pravého Otce.

7. Ti, kdo sejí v zimě, sklízejí úrodu v létě.

Zima — to je světské. Ale léto je jiný eon. Budeme sít v zimě na Zemi, aby v létě byla úroda!

Proto nemáme Boha prosit kvůli zimě: vždyť po zimě je léto.

Jestliže se někdo pokouší získat úrodu v zimě — on nesklidí úrodu, ale jenom vytrhá výhonky.

V jižních šířkách sejí v zimě, a ne na jaře, jako u nás.

Řeckým slovem «eony» se označují prostorové dimenze; mezi nimiž jsou ty, které jsou nazývány peklem, rájem, Příbytkem Boha Otce.

«V zimě», tj. dokud jsme na Zemi, musíme pracovat, abychom «v létě» byli v dostatku a blaženosti vyšších eonů.

8. Kdo tak nebude postupovat — nesklidí úrodu. On, ještě navíc, nejenže nesklidí úrodu, ale i v sobotu se jeho síla ukáže jako nemohoucí.

Kdo nebude horlivě pracovat na sebezdokonalování v průběhu celého vtělení — nezíská pro sebe žádné dobré plody po jeho skončení.

Filip symbolizuje lhůtu, vyhrazenou pro tuto práci, obrazy «zimy» nebo «pracovního týdne»; poté nastupuje čas odpočinku — «léto», «sobota» (sobota je u židů dnem odpočinku).

9. Kristus přišel «vykoupit» některé: osvobodit, spasit. On «vykoupil» ty, kdo byli cizí, udělal je Svými.

A On poté oddělil Svoje — ty, které vykoupil ze Své vůle.

On předurčil Sebe (na cestu obětavého sloužení) tehdy, kdy si Sám přál — a ne až tehdy, kdy se odhalil lidem, ale On Se předurčil ode dne Stvoření Světa.

On byl vtělen, a On — když Sám chtěl — potom Sám Sebe odstranil. On přebýval mezi loupežníky, a zmocnili se Ho jako zajatce. On osvobodil sebe, a zachránil také ty, kteří byli v tomto světě považováni jak za dobré, tak i za špatné.

10. Světlo i tma, život i smrt, pravé i levé jsou bratři jeden druhého; jsou neoddělitelní jeden od druhého (ve světských lidech). A proto mezi nimi — i dobří nejsou dobří, i špatní nejsou špatní, a jejich život není život, a jejich smrt není smrt.

Takže každý musí začít tím, aby si tohle všechno v sobě utřídil.

A ti, kdo se odtrhli od světského, se stávají celistvými, věčnými.

Člověk, který se vydá na duchovní Cestu, v sobě musí oddělit pravé, věčné, cenné pro život ve vyšších eonech — od falešného, náležejícího jenom tomuto světu. Poté je zapotřebí pěstovat v sobě to první a zbavovat se druhého.

Ti, kdo to kompletně vykonali, se stávají věčnými v Božských eonech.

11. Význam, který se přikládá věcem pozemským, je velké zbloudění. Neboť ony odvádějí myšlenky od Toho, Kdo je neměnný, — k tomu, co je přechodné. A pak dokonce i ten, kdo slyší o Bohu, nechápe (pod tímto slovem) Neměnného, ale přemýšlí o přechodném. Stejně tak je to i se slovy «Otec», «Syn», «Duch Svatý», «Život», «Světlo», «Vzkříšení», «Církev» — lidé nepoznávají Neměnného, ale přemýšlejí o přechodném, pokud už předtím Neměnné nepoznali (vlastní duchovní zkušeností). Světské lidi ta slova jenom klamou.

Ale pokud by ti lidé pobývali v (Božských) eonech — nepronášeli by ta slova uprostřed světských starostí a věcí. Protože tyto pojmy mají vztah k (Božským) eonům.

Tak i v naší zemi v současnosti mnozí používají výkřik «Pane Bože!» jako nadávky, v těch samých situacích, kdy druzí právě tak, jako oni, používají vulgarizmy.

A Boha Otce, který je Vesmírným Oceánem Prvotního Vědomí, začali kreslit na ikonách v podobě stařečka na obláčku.

A Kdo je to Svatý Duch — to stěží chápou i mnozí «pastýři», o jejich «ovečkách» už ani nemluvě.

A pod slovem «život» většina «věřících», stejně jako ateisté, chápou jenom život v těle, a oplakávají ty, kdo opustili tělo; litují je...

12. Jedinečné jméno se uprostřed světského nepronáší — je to jméno, kterým Otec vyznamenává Syna. Ono je nade vše. Ono je Otec. Syn by to jméno neobdržel, pokud by se nestal Otcem.

Ti, Kdo nosí to jméno, to vědí, ale nemluví o tom. A ti, kdo to jméno nemají, si to o Nich nedomýšlejí.

Pojmenování se ve světě zrodila kvůli tomu, že není možné poznat Pravdu bez nich.

Pravda je jediná, ale Ona je představována Množstvím¹. Je to kvůli nám: abychom byli přivedeni k poznání Jediného přes lásku k Množství.

Lidé, kteří osobně nepoznali Otce, nejsou schopni uvidět a poznat ani Syna. A jestliže se Syn pokusí s nimi mluvit o Svojí sounáležitosti s Otcem — takoví lidé se na Něho jen rozzlobí.

13. Pozemští vládcové si přáli lidi oklamat; protože chápali, že lidé jsou jednoho původu s tím, co je skutečně důstojné. A tak vzali význačné názvy a dali je špatným věcem — aby touto cestou lidi oklamali a připoutali je ke špatnému. A teď ti pozemští vládcové, jakoby z milosti, doporučují lidem, aby se vyhýbali «špatnému» a lnuli k «dobrému» — těm lidem, kteří se s nimi znají. Ti pozemští vládcové se snaží udělat z lidí, předtím svobodných, otroky navěky.

14. Existují síly, které dávají člověku (vládu), a nepřejí si ho přitom spasit. Ony to dělají, (aby si ho podrobily).

Člověk, který se chtěl spasit, přinášel obětiny. Ale, pokud je člověk rozumný, pak (jasně chápe, že) obětiny nejsou nutné a zvířata není třeba «bohům» obětovat . Ve skutečnosti ti, kdo předkládali zvířata jako oběť, jim jsou sami podobní (úrovní rozvoje)...

Když se obětování vykonávalo, pak (byla zvířata předkládána «bohům»). Ačkoliv byla nabízena živá, ale umírala.

Ale když se člověk Bohu nabízí mrtvý, (pak, opravdu,) bude žít.

Tady si zaslouží komentovat poslední odstavec.

Jde o to, že člověk přece není tělo. On je vědomí, duše. Proto není správné říkat, že je člověk mrtvý, jestliže zemřelo jeho tělo: zemřelo konkrétně tělo, ale sám člověk — ne.

Také můžeme mluvit o smrti člověka (jako duše, tj. duchovní mrtvosti) v tom smyslu, který vkládal v tato slova Ježíš,  když říkal: «Pojď za Mnou a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé!» (Mt 8:22; L 9:60).

Ale v tomto úryvku Svého Evangelia měl Filip na mysli jinou «smrt» — smrt nižšího individuálního «já» člověka, kterou se rozumí realizace jeho Vyššího «Já», tj. Splynutí rozvinutým vědomím s Tvůrcem. Takový Člověk získává Život Věčný v Příbytku Tvůrce ve Splynutí s Ním.

15. Před příchodem Krista nebylo pokrmu Nebeského. Bylo to, jako v ráji u Adama: tam bylo mnoho stromů — pokrmu pro zvířata, ale nebylo zrna — pokrmu pro lidi. A člověk se živil tím samým jídlem, jako zvířata.

Ale když přišel Kristus — Dokonalý člověk — přinesl Pokrm z Nebes, aby se lidé živili lidským jídlem.

Lidé bez pravdivých vědomostí o svém předurčení a Cestě, žijí životem plně srovnatelným se životem zvířat. Ale Bůh dal prostřednictvím Krista lidem duchovní pokrm, hodný lidí.

16. Pozemští vládcové si mysleli, že to, co dělali, dělali svou vládou a ze své vůle. Ale ve skutečnosti to všechno potají vykonával Svatý Duch jejich prostřednictvím — vykonával to tak, jak On Sám považoval za potřebné.

Ale také i opravdové poznání — to, které existovalo prvopočátečně, Oni všude rozsévají. A mnozí lidé ho vidí, když ho rozsévají, ale jen nemnozí si na něj vzpomínají v čase sklizně.

Svatý Duch řídí, když je třeba, konání lidí. Ale oni to obvykle ani netuší.

Konkrétně, On — prostřednictvím špatných lidí — vytváří druhým lidem potíže v podobě pokušení, lákadel, například takových jako falešné doktríny. Ale dělá to kvůli napomáhání intelektuálnímu rozvoji vtělených lidí. Vždyť oni sem byli posláni se učit, a ne jenom žít.

Smysl našich životů na Zemi je v našem zdokonalování, které se musí dít ve třech základních směrech: intelektuálním, etickém a psychoenergetickém. A naším Učitelem je Bůh.

Snaživí žáci, když tu Školu ukončí, jsou zváni, pokud se stali toho hodnými, Otcem do Jeho Příbytku, aby se tam s Ním sjednotili navěky.

Ale neprospívající žáci zůstávají věčnými «repetenty», otroky tohoto světa.

Čas «sklizně» je «konec světa»: Škola se vyprazdňuje, důstojní se stěhují do Příbytku Otce, a obohacují Ho Sebou; ale údělem ostatních je «tma vnější»: rozpad, smrt duší.

… Použití zájmena «Oni» ve vztahu ke Svatému Duchu si zaslouží zvláštní komentář. Není to chyba: Svatý Duch je opravdu souhrn mnoha bývalých lidí, kteří ve svém zdokonalování dosáhli práva přebývání v Nejvyšších eonech.

1 Mluvíme o «Jediném (Jednotném) My» — Souhrnu Všech Dokonalých, kteří se vlili do Prvotního Vědomí a představují Jeho Podstatu.