Přerušená píseň... a pokání
Přerušená píseň... a pokání
Jediný způsob očištění duše od neřestí je pokání.
Jak se kát? O tom už bylo hodně a podrobně napsáno [1,5,7], ale já to ukážu na vlastním příkladě.
Vladimír nám nedávno vyprávěl, jak se kdysi, když se teprve učil vzájemnému kontaktu s Bohem v pravoslavné tradici, stala taková příhoda. Tehdy poradil svému mladému pravoslavnému příteli, aby uskutečnil pokání v kostele. Dotyčný se vrátil a přímo zářil! Vladimír se ho zeptal:
– Tak co, kál ses?
– Kál!!!
– A za co ses kál?
– ... Nevím...
– A jak ses tedy kál?
– Přece takhle: "Jsem hříšník, Pane Bože! Jsem hříšník, Pane Bože! Jsem hříšník, Pane Bože!"...
... I já jsem se zpočátku uměla kát jen o trochu lépe, než tenhle chlapec. Nejednou jsem se sice zabývala prohlížením celého svého života abych si vybavila v paměti situace, které přinášely bolest a utrpení druhým bytostem, a prosila je za odpuštění... A zdálo se mi, že už jsem si vzpomněla na všechno...
Avšak je třeba pochopit, že práce na vlastním očištění a přeměně nemůže být udělána jednou provždy...
A tak nás Bůh občas znovu a znovu přivádí ke vzpomínkám na to, co jsme si ještě neuvědomili a nesmyli kajícností.
... Například jsme jednou trhali květ střemchy na med. Byl s námi Božský Lao. Ale mně bylo tak špatně, jako bych měla zemřít, skoro jsem omdlévala... Snažila jsem se pochopit, v čem je příčina.
– Lao, co není v pořádku?
– Podívej se: ty trháš květy, které jsem tě učil držet na dlaních Lásky, na dlaních rukou duchovního srdce! Ty je mechanicky otrháváš: jsou na jídlo – a to znamená, že máš na to právo... Ale není to tak úplně pravda!
Uvědom si: ty květy ti dávají svoje životy, svoji vůni, svoji lásku – a ty nemáš právo přijímat tyto dary bez vděčnosti k nim!
A ještě si vzpomeň na všechny ty Moje děti v rostlinných tělech, jimž jsi odejmula životy zbytečně...
... A já jsem vzpomínala na kytice polních květin, natrhané v dětství, na věnečky z pampelišek... Vzpomínala jsem si na lekníny – severské příbuzné indických lotosů: vytahovali jsme je z vody, abychom si z nich udělali korále. Zpřelámali jsme jim přitom stonky, na kterých se pak neživě pohupovaly umírající překrásné květy...
Kála jsem se a prosila za odpuštění – a učila jsem se nikdy nezapomínat na tyto Laovy lekce...
... Ale úplně nedávno, když už byla energetická čistota a průzračnost v mém těle mým obvyklým stavem, jsem zjistila malé ztmavnutí, které nešlo odstranit žádnými metodami. Dost dlouho jsem se pokoušela to vyřešit sama, ale nedařilo se mi to...
* * *
Přijeli jsme k Bábadžímu. Zodpověděl nám různé otázky a navrhoval, abychom mu pokládali ještě další.
Odhodlala jsem se – a zeptala se na tu situaci.
Vladimír mi předal Bábadžího odpověď:
– Takové věci mají karmické příčiny.
Je od tebe požadováno ještě větší pokání. Týká se to tvé "turistické" minulosti.
..."Turistická minulost"... S turistickými výlety v dětství a mládí jsem měla spojeny jen samé světlé vzpomínky. Na turistické výlety mě můj tatínek přivykal už od raného dětství. V létě byly na kajaku nebo na kole, v zimě na lyžích. Tatínek se na takových túrách vždy úplně změnil, stával se naprosto jiným člověkem... Teď už chápu mechanizmus té změny: on se v přírodě ponořoval do anáhaty a žil duchovním srdcem, a měnil tak všechny naše výlety ve štěstí kontaktu s přírodou.
Proto jsem si dlouho vůbec nemohla vzpomenout na nic špatného, co jsem tenkrát mohla udělat. Výlety... Podivuhodná krása rozlehlých prostranství říčky Vuoksy, kde jen pouhou třetinu prostoru zaujímá pevnina, kde se z jezerní hladiny zvedají kamenné ostrovy, porostlé borovým lesem, mechy a lišejníky, a všechno ostatní je jen voda, průzračná vodní hladina...
Loďky kloužou po hladině, my přistáváme, vystupujeme na břeh ostrova... A tam – v malých žulových prohlubinkách roste spousta kozáků a křemenáčů, borůvek a brusinek. A skály, zvedající se nad vodu, nás zvou, abychom vystoupili až na vrcholek a uviděli z výšky jezerní krajinu podivuhodné krásy... Úchvatná svítání, západy slunce...
Můj tatínek mohl v mnoha ohledech sloužit za vzor k napodobování: nikdy jsme neporáželi živé stromy na oheň, nikdy nám ulámané chvojí živých smrčků neposloužilo jako podestýlka pod stany; tatínek ani nedokázal sám lovit ryby: on přímo fyzicky pociťoval bolest žížaly, kterou je třeba napíchnout na háček... O etice stravování jsme tehdy ani on, ani já nebo maminka nic nevěděli..., a pochopitelně jsme tedy jedli i salám, a maso a ryby z konzerv...
... Stále se mi nedařilo najít tu konkrétní příčinu, o které mluvil Bábadží. Začala jsem Ho znovu prosit o pomoc...
A tehdy jsem si vzpomněla na jeden výlet, který se natolik odlišoval od všech ostatních, že už byl téměř vymazán, zapadl v hlubinách paměti...
Tehdy bylo všechno jinak. Bylo mi tenkrát tak osm až deset let. Tuto túru nevedl můj tatínek, ale jeho přítel – lovec a rybář s velkými zkušenostmi.
Vůbec to nebyl zlý člověk. To právě on před časem naučil mého tatínka turistickému životu ne vodě.
... Pluli jsme po říčce s nízkými, močálovitými břehy, porostlými křovím. Každou noc jsme přes řeku natahovali síť – a ohromné ryby se stávaly jejími obětmi... A potom jsme je jedli...
Ale jednou nám on s radostí a hrdostí přinesl svou trofej – zabitou lesní sluku...
To je ono!... Teď jsem pochopila, že jsem tomu přišla na kloub...
Znovu jsem uviděla mrtvé tělíčko ptáka – se skelným pohledem velkých kulatých očí, měkkým hnědým peřím a podivuhodně dlouhým zobákem. Tehdy jsem si poprvé dokázala uvědomit, že ho přece – zabili! A že se tato maličká trofej lovecké vychloubačnosti ani nemohla stát skutečným jídlem pro devět lidí...
Nemohu si už vzpomenout: jedla jsem ho tehdy, nebo nejedla?... Ale, hlavně! Já jsem se tehdy tomu uvědomění uzavřela – hrůzou jsem zavřela oči duše... A přitom příležitost pochopit byla tak blízko... Mohla jsem uskutečnit první uvědomělou volbu duše... Ale byla jsem zbabělá – a tak jsem dál žila tak, jako všichni: s očima zavřenýma před svědomím...
... Tehdy jsem ještě o lesních slukách nic nevěděla, dokonce jsem je ani neviděla... Vždyť jsem už vždycky spala, když tito podivuhodní ptáci přelétávali velice nízko nad řekou a křovím s dlouhými "nosy", spuštěnými dolů, když naplňovali večerní soumrak a ranní úsvit svými tajemnými nenapodobitelnými písněmi.
Až teď, o mnoho let později, jsem se hodně dozvěděla o jejich životě, poslouchala jsem jejich písně, dokonce jsem i natáčela na kinofilm jejich obdivuhodný let...
Teď jsem velice dobře chápala velikost svojí viny! Prosila jsem za odpuštění toho ptáka, který, poslušen Božského volání jara a lásky, zpíval svoji píseň..., ale pak zahřměl výstřel člověka-šelmy, který přerušil jeho život... i tu jeho píseň...
... V posledních letech, když jsem se účastnila práce s Vladimírem, jsem je nejednou viděla velice zblízka... Občas se i stávalo, že když sluka pocítila pole mojí lásky, zůstala na několik sekund viset ve vzduchu asi metr od mojí tváře. S údivem mě pozorovala: vážně je tohle ta, která vyzařuje takovou lásku?... Ale já jsem jí jako odpověď mohla poslat jen nové porce lásky, protože v houstnoucím soumraku ji už videokamera nedokázala natočit...
Nad zemí dál zněly překrásné písně lesních sluk, kolih a bekasín... A kdesi v dálce se znovu ozvaly výstřely... "Udatní" lovci pokračovali ve zkracování ptačích životů...
