Kapitola čtvrtá: Starověrci
Kapitola čtvrtá:
Starověrci
Jednoho dne přišla do poustevny žena se třemi malými dětmi. Ztrhaná, s očima plnýma zoufalství a strachu, sotva se držela na nohou únavou. Jedno nemluvně, přivázané k hrudi šátkem, přidržovala rukama, dvě další děti – chlapec a děvčátko, šesti až sedmileté, se samy přidržovaly jejích šatů.
Žena padla před starcem Nikolajem na kolena, a dětem to také nařídila... Ty poslušně klečely vedle matky. Nemluvně slaboučce zaplakalo, jako by už ztratilo naději, že se svým pláčem něčeho domůže. Žena podala nemluvně dcerce. Děvčátko navykle vzalo nemluvně a začalo ho houpat a konejšit: «Utiš se, utiš se, buď tiše...»
A žena ke starci pozvedla oči plné strachu a vykřikla:
– Pokřti nás na svoji víru! Zachraň nás! Náš zpovědník, báťuška Kalistrát, nás všechny upálí, a jestliže ne on, tak nás upálí střelci. Zachraň děti: jsou nevinné!... Nejsem učená – mluvit... My jsme staré víry, co byla od Krista a Apoštolů... Odpusť, jestli to říkám nesprávně... Přišli nás, jako heretiky, sluhy antikristovy, upálit... A náš zpovědník Kalistrát řekl, že sám všechny – při modlitbách – spálí, aby už dál neutíkali, ale hned šli – k Pánu Bohu na Nebesa... A já jsem se polekala, ne kvůli sobě, ale kvůli dětem: jsou ještě malé!
– Kde zůstáváte?
– Nahoře po řece... Půl dne jsme odtamtud běželi...
Starec se náhle prudce zvedl. Přistoupil k Alexejovi. Hlasem, změněným vnitřním napětím, tiše pronesl:
– Rozumíš tomu, co se děje?
– Ano...
– Tak běž, zastav ty blázny! Utíkej, co ti síly stačí! Kristus je s tebou!
...Starec Alexejovi požehnal.
Už na odchodu uslyšel Alexej znovu klidný a laskavý hlas starce:
– A ty počkej, má milá, odpočiň si, a už neklečte, zvedněte se! Nemáte se už čeho bát, budete zachráněni!
* * *
Alexej běžel neschůdnou cestou, větve ho šlehaly po obličeji, nohy mu vázly tu v písku, tu v rozbahněné půdě, mokré cípy mnišského šatu mu překážely, lepily se na větve, pletly se pod nohy...
Alexej se zastavil, aby si vydechl a podvázal si cípy šatů provázkem. Ale nemohl popadnout dech. Zdálo se mu, že mu uvnitř všechno hoří a dere se ven hrdlo rozdírajícím sípavým chroptěním, a že mu srdce bije někde v hrtanu...
Rozběhl se znovu z posledních sil...
Modlil se k Ježíšovi – a běžel..., běžel...,běžel...
… A potom za ohybem řeky uviděl ohromný sloup černého dýmu. S poryvy větru se k Alexejovi donesl zpěv modliteb. Potom to všechno přerostlo ve výkřiky hrůzy a bolesti... V záři plamenů, vyšlehlých k obloze... A pak začaly výkřiky utichat...
Alexej doběhl za ohyb řeky a pochopil, že přiběhl pozdě...
V dálce na kopci dohoříval srub, ve kterém už patrně všichni zahynuli...
Střelci, opouštějící sídlo starověrců, cestou podpalovali zbylá stavení... Všechno halily kotouče černého kouře...
Alexej padl na kolena a modlil se.
Zoufalství, únava, nesnesitelná bolest ze vší té probíhající hrůzy!
«Ježíši, proč tohle dopouštíš? Jak to všechno změnit?»
Potom Alexej vystoupil na kopec.
Dlouho se díval na spáleniště, kde zaživa uhořeli lidé:
«Kdo to podpálil? Jejich stařešina – svoje vlastní..., zaživa..., ženy..., malé děti...? Nebo střelci-karatelé – na rozkaz? Ale jaký je rozdíl v tom – kdo?... Jedni lidé, věřící v Ježíše, odsoudili k mučednické smrti druhé, v Ježíše také věřící... Jak je něco takového možné?!»
Do poustevny se Alexej vrátil až za tmy. Potácel se únavou. Pociťoval vnitřní prázdnotu, bylo mu tak, jako by oslepl duší... Pusto a temno uvnitř... Jak žít? Jak se modlit?
– Nestihl jsem..., – zašeptal sotva slyšitelně, a možná že ta slova ani nezazněla, že se jenom pohnuly rty rozpraskané do krve.
Ale starec Nikolaj i tak všechno pochopil.
Neutěšoval ho. Řekl s laskavostí v hlase:
Umyj se! Opláchni se z vědra, oblékni si čisté! Pomodli se a ulož se k spánku!
Alexej poslechl.
Vylil na sebe vědro vody... Voda ho doslova spálila svým chladem, ale pak jako by se mu ulevilo... Potom se oblékl do čistého...
Modlit se dál už nemohl, spát – také ne...
Alexej šel tedy znovu k starci Nikolajovi, který seděl na dvorku u malého ohníčku. V jejich jediné společné cele spala žena a její děti, které dnes starec už patrně pokřtil.
Alexej si sedl vedle něho.
Dlouho mlčeli.
Alexej se díval na jazyky plamenů a stále přemýšlel o těch, kdo dnes zahynuli v ohni...
Zkusil si sám sebe představit na jejich místě: «Polekal bych se smrti za víru – nebo ne? Jak to poznat, dokud se čas smrti nepřiblížil a neprošel tou zkouškou on sám – před Bohem?»
Potom to přece jen nevydržel a promluvil:
– I předtím jsem věděl, že starověrce křtí násilím, že je vyhánějí z míst usídlení, že mohou popravit ty, kdo k herezi svádějí druhé... Ale, tohleto...
Ty, synku, se netrestej, že jsi to nestihl. Smrt těl není strašná... A duše jsou nesmrtelné! Strašně je jen z těch, kdo druhé odsuzují na smrt!
Kolik jen mučedníků za víru v Krista přijalo smrt!... A my se teď jejich svatosti klaníme!...
Ale to, jestli se křižujeme dvěma nebo třema prsty – to je lidské, světské, tak si to myslím.
Ty už jsi neprožil tu dobu, kdy se všichni křižovali dvěma prsty. Ale já – prožil...
Strašná neštěstí lidem ten rozkol přinesl! A ještě mnoho neštěstí přinesou nerozum a krutost lidí, kteří Vůli Boží na svůj způsob vykládají.
– Ale Bůh – proč něco takového dopouští?
– Nevím... Možná Bůh doufá, že lidé, kterým byla darována svobodná vůle, přijdou k rozumu... A že On neposlal na Zemi Svého Syna Ježíše nadarmo! Že možná, přece jen, Ježíšovo Učení o tom, že lidé jsou jeden druhému navzájem bratry a sestrami, a že mohou žít v lásce k Otci Nebeskému a ke svým bližním – nebylo lidem dáno nadarmo... Možná, že Bůh čeká, až lidé, po tom, co uvidí takové hrůzy, začnou to Učení Ježíšovo plnit...
Skončíme už o tom!
Mnoho krve bylo prolito a nemálo se jí ještě prolije!...
– Takže je třeba něco dělat?!
Mnoho těch, kdo se o to pokoušeli bylo popraveno...
I já jsem to zkoušel, ano i ty, zdá se, jsi to také zkoušel...
Ale ti střelci přece jen plní nařízení carevny Sofie, a ne si jen tak po liduprázdných lesních stanovištích rozkolníky hledají!...
A ty radši přemýšlej, jaké papíry máme Jefimii s dětmi napsat, aby už je nechali na pokoji...
* * *
Příštího rána starec Nikolaj naplnil Aleksejův ruksak zásobou všemožných potravin. Alexej dokonce pozoroval s určitým neklidem, jak velice se vyprázdnily jejich sýpky, ale potom «se srovnal», odehnal hříšné myšlenky a zaradoval se nad štědrostí starce Nikolaje, který na sebe a na svoje potřeby vůbec nemyslel...
Starec mu nařídil doprovodit Jefimii s dětmi do vesnice a pomoci jí zařídit se v nějakém prázdném domě.
Takových domů tam bylo hodně, protože se lidé odsud přestěhovali kvůli práci v rudných dolech, kde se dobývalo železo a měď.
Dokud šli, Jefimie vyprávěla o tom, že je vdova, že jejich zpovědník Kalistrát nařídil jejího muže zbičovat za neposlušnost. A že ho ubičovali k smrti...
Vyprávěla to docela klidně, obyčejně, bez slz.
Vysvětlila, že v té občině žili všichni ve strachu.
Pak vyprávěla, že v druhé občině – její rodné – kde žila před manželstvím, něco takového nebylo. Všichni věřili ve «spasení», mezi lidmi bylo přátelství a dobré vztahy. Ale tady, v občině u Kalistráta, se všichni všeho báli. «Antikrista» se báli, «konce světa» se báli, pronásledovatelů za víru se báli, toho, že začnou být v nemilosti u zpovědníka se také báli...
A jakmile ona zůstala bez muže, kterého nazvali «přisluhovačem ďábla», začal pro ni s dětmi naprosto strašný život. Tolik strachu si protrpěla, že se rozhodla se utéci.
A vtom přišli střelci a přečetli nějaký papír s nařízením. Vyplývalo z něj, že kamkoliv se poděješ, smrt tě nemine... A tak se rozhodla změnit víru a tím zachránit děti.
Potom se začala opatrně vyptávat na novou víru:
– Odpustí mi Bůh, že jsem změnila víru otců a dědů? Smiluje se nad dětmi?
… Alexej ji uklidňoval, jak mohl.
Ve vesnici jí pomohl co nejrychleji vybrat dům...
Lidem, kteří se přišli podívat, co se tam děje, řekl, že z Boží Milosti teď s nimi bude žít vdova s malými dětmi. Řekl jim, aby si navzájem jeden druhému po křesťansku pomáhali. Ještě začal mluvit o Ježíšovi, o přikázáních dobra... Jakoby si vzpomněl, že kdysi pronášel plamenné řeči...
Poslouchali ho mlčky... Uviděl pohledy... jakoby prázdné a nechápající... A zmlkl...
Zeptal se na to, jestli od něho někdo něco nepotřebuje?
Napsal dvě žádosti těm, kdo se k němu obrátili s prosbou o pomoc...
Když šel potom Alexej zpátky, přemýšlel o lidech, co zůstali ve vesnici: chudí, negramotní, a nemají žádnou práci – pro Boha!... Aby přežili, zaplatili daně a nezemřeli hladem – to je celý jejich život!... K čemu je takový život? Ale oni všichni žít chtějí, doslova se z posledních sil drží této své žalostné existence!...
«Pouč mě, Ježíši, jak by jim bylo možné pomoci?» s touto prosbou se Alexej ponořil do modlitby a vykročil rychleji k poustevně.
Tam, jako oheň svíčky před ikonou, rovnoměrně a klidně zářila a zahřívala všechno kolem duše starce Nikolaje. Vedle něho bylo pro Alexeje snazší snášet všechny životní zkoušky, jako by starec Nikolaj kolem sebe vytvářel malý koutek «země zaslíbené» svým klidem a hloubkou svojí víry – neotřesitelné v jakýchkoli zkouškách.
