Cesta Duchovního Srdce

Svoboda vůle

Mohla by vzniknout otázka: A jak to, že Bůh dopustil zařazení nekvalitního materiálu do Nového zákona?

Odpověď je taková: jedním z nejdůležitějších principů v Boží práci při naší výchově je poskytnout nám dostatečně velkou svobodu vůle, tj. práva výběru svojí životní cesty. Chceš jít ke Mně? — Pojď! Podej Mi ruku, pomůžu ti! Chceš jít na opačnou stranu? — No co, jdi si, ale snaž se, prosím, Mě přece jenom najít, Já Se ti budu po celý čas připomínat…

To, kam směřuje člověk sám, myslí a vědomím, je pro Boha důležitým ukazatelem toho, jak, jakými metodami tomu člověku pomáhat. Kvůli možnosti tento princip využívat dopouští Bůh dokonce i to, aby byly do Svatých knih, plných informací o Pravé Cestě, vřazeny informace uvádějící v pokušení.

Můžeme se na všechno tohle dívat jako na hodiny psychologie u našeho Nejvyššího Učitele; tyto lekce obsahují i často opakované testování naší úrovně duchovního vzestupu, a intelektové a etické vyspělosti.

V souvislosti s tím, co bylo řečeno, je vhodné uvést několik citátů z Nového Zákona. První je z 1. Listu Korintským (6:12) Apoštola Pavla: «Všechno smím, ale ne všechno je prospěšné…».

O tom samém mluvil i Ježíš: «Běda světu kvůli pohoršením! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda člověku, skrze kterého pohoršení přichází!» (Mt 18:7)

Princip svobody vůle má na zřeteli to, že výsledky každé etapy učení jsou vyhodnocovány periodicky, místo toho, aby byl člověk odměňován nebo trestán za každé přijaté rozhodnutí. Aby tohle objasnil, vyprávěl Ježíš podobenství o rozsévači (Mt 13:24-60):

Majitel pole na něm vysel dobré semeno. Ale v noci přišel člověk, nepřítel, a na to samé pole nasel plevel. Když vzešly sazenice, a vyšlo to najevo, ptali se sluhové hospodáře: «Nevysel jsi na svém poli dobré semeno? Odkud se na něm vzal plevel?… Chceš, abychom šli a vytrhali ho?» Ale hospodář odpověděl: «Ne, — abyste, až budete vytrhávat plevel, nevytrhali spolu s ním i pšenici. Nechte růst spolu jedno, i druhé až do sklizně; a já v čase sklizně řeknu žencům: skliďte nejdřív plevel a svažte jej do snopů, aby byl spálen, ale pšenici shromážděte do mojí obilnice». V tomto podobenství jsou «semena» informace — pravdivé nebo lživé. Ale každý člověk potřebuje čas — čas až do «sklizně» — aby si prostřednictvím vlastního hledání, vlastních rozhodnutí vyjasnil: kým se má stát — «pšenicí» nebo «plevelem».

Jestliže tě něco svádí, — Ježíš radil jednat se sebou drasticky, kvůli vlastnímu prospěchu: «Svádí-li tě tedy tvá ruka nebo noha, usekni ji a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší, abys chromý nebo zmrzačený vstoupil do Života (Pravého), než mít obě ruce nebo obě nohy a být uvržen do věčného ohně. A jestliže tě svádí tvé oko, vyloupni je a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší vejít do věčného Života jednooký, než mít obě oči a být uvržen do pekelného ohně!» (Mt 18:8-9).

Takový boj se sebou je také vyjádřením vlastní svobody vůle.

A právě tím, že využíváme svobodu vůle, utváříme svoje osudy.

… Ale svoboda vůle není neomezená.

Bůh se například vměšuje tehdy, když pro někoho nastal čas, aby udělal obrat ve svém životě, ale setrvačnost předchozího pohybu tomu brání. Připomeňme si alespoň prudké změny v životech těch, kteří měli to štěstí stát se osobními Ježíšovými učedníky, pronikavý obrat v životě Pavla, osudy množství lidí, které následně zachránilo ze tmy nevědomosti Učení Ježíše Krista.

Bůh se také vměšuje v těch případech, kdy lidé zamýšlejí něco, co by se stát nemělo, co uškodí duchovnímu pokroku někoho ze vtělených. Jestliže smýšlíme jinak — nechápeme to, bloudíme.

Bůh vládne dokonalou Láskou, dokonalou Moudrostí a dokonalou Sílou. On si nemůže «nepovšimnout», nebo něco «zaspat». A On také nemá žádné nepřátele, kteří by byli schopni efektivně proti Němu bojovat. Pohádky o Jeho «bitvách» s ďáblem — jsou všeho všudy pohádky, a pokud je někdo bere vážně — … charakterizuje to jeho intelektuální úroveň… Bůh je schopný materializovat nebo dematerializovat všechno, co si přeje, například, tělo zloděje, zamýšlejícího to, co se (objektivně!) nesmí přihodit.

Jestliže se už něco takového přihodilo — znamená to, že se to přihodit muselo, a Bůh byl «v obraze činu». Naším úkolem je pochopit příčinu toho.

Musíme se naučit Mu důvěřovat. (Přinejmenším bychom neměli dělat hlouposti, které by Ho nutily působit nám bolest).

Jestliže je svědomí čisté — není čeho se bát! A pokud čisté není — je třeba se upřímně kát a napravovat to, co jsme napáchali.

A pokud už svědomí čisté máme, ale stále se ještě bojíme něčeho pozemského, kromě možnosti uškodit někomu svojí neopatrností nebo nezkušeností, — znamená to, že je v nás ještě slabá víra, slabá láska k Němu. « V lásce není žádný strach, ale dokonalá láska vyhání strach ven… Kdo se však bojí, nedošel k dokonalosti v lásce». (1 J 4:18). «… Ani jeden z… (vrabců) nepadne na zem bez vědomí vašeho Otce. … Vám jsou ale spočítány i všechny vlasy na hlavě! Proto se nebojte. Jste dražší než mnoho vrabců!» (Mt 10:29-31)

A jestliže někdo bude říkat, že Bůh neexistuje, protože jsou zemětřesení, uragány, války, anebo že On je zlý, a proto já v něho věřit nezačnu, nebo že On si nedokáže poradit s ďáblem… — pak se snažme pochopit, že Bůh nemá v plánu udělat lidem na Zemi ráj. Pokud by na Zemi byl ráj — pak bychom neměli natolik mocné stimuly, abychom se z něho snažili dostat ještě někam jinam.

Naopak má pro nás význam pochopit, že tady nemůžeme žít v lenosti: jinak nás On bude popohánět bolestí — ale kvůli našemu prospěchu.

Život na Zemi — to není Život Pravý, je to jenom dost krátký učební kurz, příležitost stát se lepšími, napravit svůj osud pro životy nadcházející, přiblížit se ke Konečnému Cíli.

A pokud by nebyly války a další pohromy — pak by neexistovaly ani příležitosti projevovat nesobecké hrdinství ve prospěch druhých, nebo naopak, zrazovat ve strachu před bolestí nebo hrozbou smrti svého těla…

Pozemská kataklyzmata jsou jenom urychlovače evoluce lidí, do nich vtažených. Je to příležitost stát se lepšími.