Vzpomínky Assirisovy žákyně
Vzpomínky Assirisovy žákyně
Kdysi jsem byla žačkou jedné z "lesních škol" Božského Učitele Assirise. To moje minulé vtělení mi Bůh ukazoval jen v maličkých epizodách, nikdy úplně neuspokojil moji nadměrnou zvědavost. Pouze ve vzácných případech, když to On sám považoval za prospěšné, mi polehoučku poodhaloval oponu minulosti.
Tohle je to nemnohé, co se mi z těch vzpomínek v současnosti zdá být zajímavé:
... Je letní ráno... Jsou mi tři nebo čtyři roky. Sebe pochopitelně nevidím, ale jen pociťuji. Dívám se ze svého maličkého těla...
Louka je zalita slunečním světlem. V dálce je vidět les, dotýkající se nekonečné modři oblohy nad vrcholky stromů.
Náhle mě naplňuje radost – a já běžím vstříc člověku, který mi připadá velmi velký. Vyzařuje klid, sílu a lásku, a já ho vnímám jako blízkého, rodného: možná otce nebo učitele... Stav bezmezné lásky a důvěry k němu je ve mně právě tak přirozený a všeobjímající jako krása a radost kolem: louka, posetá květinami, les, svit slunce...
Přibíhám k tomu člověku, přeplněná radostnou láskou, – on chytá ohromnýma silnýma rukama moje maličké tělíčko a vyhazuje ho nahoru... A... – já úplně ztrácím pociťování těla... Ocitám se v prostoru Světla, a všechno ostatní mizí... Je jen nekonečné moře Světla... Zmizela louka a les, a já plavu v tom Světle...
Ale velké a silné ruce mě chytají – a všechno se vrací na místo: louka a les, i květiny a obloha... A radost – neuvěřitelná! Jiskřivá radost! Jsem plná radosti z této laskavé něžné hry!...
A ruce mě znovu vyhazují... Je jenom Světlo..., ještě..., ještě..., ještě...
* * *
Právě teď, když jsem zapisovala tyto řádky, se Assiris náhle rozesmál a začal mi vysvětlovat, že tohle vůbec nebyla lekce v "lesní škole". Ale bylo to jednoduše naše první setkání. Takhle mě našel.
* * *
... Táborový oheň, hvězdná noční obloha... V aureole světla, vyzařovaného do noci ohněm, můžeme spatřit bělovousého starce v bílém oblečení, mlčenlivě sedícího v podivuhodném klidu. A já jsem výrostek ve věku 12 – 14 let... Sedím v "pozici učedníka"... Ne, to sedí moje tělo. Ale já jsem vědomí, antropomorfní, osvobozené od těla. Učím se od ohně tanci...
Nejvíc ze všeho mě, současnou, udivilo, že v tomto tanci není přítomna lidská emocionalita a domýšlivost. Je to pokus předat stav ohně, takový, jaký je, s jemu vlastním rytmem a pružnou pohyblivostí jazyků měkkého plamene.
Měla jsem pocit, že se čas zpomalil, zdálo se mi, že se stařec dívá na oheň už nekonečně dlouho...
A – absolutně přirozeně jsem chápala, že já nejsem tělo, že já jsem duše-vědomí. Tělo může i nebýt, ale já – jsem.
* * *
... Z oslav příchodu jara mi zbyly v paměti útržkovité obrazy, propletené pronikavým pocitem štěstí. A také – několik slok písní...
Oslav se účastnili obyvatelé vesnice a žáci "lesní školy".
Všechno to začínalo vítáním vycházejícího slunce.
... V měkké předjitřní mlze stojí v podivuhodné jednotě muži i ženy, starci i děti. Vládne klid a mlčení... Čeká se na svátost...
Z prostoru za obzorem se pomalu vynořuje sluneční kotouč. Lidé zvedají vzhůru ruce, vítají Slunce a Vesnu! Je to také svátek uctívání Vyslance "Boha Slunce" – Assirise. A Assiris Svým Božským Světlem všechny zahaluje...
... A potom – spousta táborových ohňů a chorovodů. A ruce vědomí, vycházející z duchovních srdcí, které všechny spojují. Všichni v chorovodu se slili v jednotné vědomí. Pocit nezměrného štěstí ze splynutí osvícených duší...
V jednotném pohybu, jako jarní potůčky, proudí chorovody. A ohně táboráků hoří – jako symboly Božského Plamene!
Radost vzchází: slunce vychází!
Soulad! Harmonie! Sepněme dlaně!
Srdce k srdci – s láskou usiluje!
Srdce se srdcem ať se slije!
V chorovodu tančí břízky a smrčky,
Obloha krouží, směje se obláčky!
Srdce zpívá s ptačími trylky!
Radost na křídlech letí do dálky!
Slunce vychází – radost vzchází!
Stromy a ptáci tancují s námi!
Jarní písně nám potůčky zpívají!
Slunce Svaroga září nad námi!
V té jasné záři svými srdci splynem!
V tom Srdci Jednotném, kde je Božský Plamen!
Staneme se Láskou, stvořenou pro Boha,
Před skokem do Nekonečnosti Svaroga!
V "lesní škole" byli učitelé různého typu. Ale hlavním Učitelem vždy zůstával Bůh, představovaný konkrétním Božským Učitelem – Assirisem, Synem (Vyslancem) Svaroga. On zadával hodiny meditace, vysvětloval a předváděl, a přitom ponořoval do Své Hlubiny... Byla to komunikace s Učitelem a Přítelem, a zároveň s milujícím Otcem.
* * *
... Dívám se na průzračnou Kouli zlatavého Světla – právě takhle se přede mnou tentokrát Assiris objevil. Dává mi nový úkol.
Chytám se Jeho Božského Vědomí svýma rukama vědomí, a – přestože se jedná o obyčejný úkol – naplňuje mě tento dotyk znovu hlubokou úctou, láskou a něžností.
Poté se Ho dotýkám ústy duchovního srdce a – jako vědomí – se roztékám... a shromažďuji se znovu ve stavu "ne-já". Já už nejsem, ale je všechno kolem mého předchozího "já"...
A já současná – s údivem poznávám techniku "totální reciprocity", které mě až v mém současném vtělení učil Vladimír Antonov...
V tomto mém stavu mě Assiris spouští do Vědomí Země – a dále, do hlubin prostranství, naplněných Živým Vědomím-Světlem. Při tom snadno mění měřítka. Mohu snadno všechno vidět jak uvnitř, tak i zvenku. Assiris říká: "Ty nejsi, jsem jenom Já! Já jsem ve všem! Ty jsi také Já. A není teď nic, co bys mohla považovat za sebe!"
Poté proběhne ještě jeden obrat vědomí – a já se ocitám na povrchu jakéhosi ohromného něžného Božského "Slunce", a dívám se pohledem vědomí nahoru od jeho povrchu.
Vím, že se mám stát Jím celým. Ale... zatím se mi vůbec nedaří Ho sebou obemknout. Jenom se trošičku propadám do hloubky – ale i z toho mě naplňuje nevysvětlitelná blaženost...
* * *
Teď jsem viditelně starší, nežli v předchozích epizodách. Svoboda, kterou pociťuji, mi dovoluje úplně zapomenout, že je někde moje materiální tělo: protože já jsem teď ohromné průzračné tělo vědomí...
Jak snadný a nádherný je pohyb!...
Já mohu objímat louky i les, a pociťovat všechny bytosti, žijící v nich, mazlit se s nimi a hladit je svýma nekonečnýma rukama duchovního srdce!...
A vepředu, ne zpoza horizontu, ale přímo zpod povrchu Země, vychází "Slunce"-Assiris. A já, jako kdysi v tom dětství, Mu běžím vstříc, natahuji ruce,... a vbíhám do Něho – Živého "Slunce" – jako do brány, kterou mi On otevírá Svým Duchovním Srdcem...
... Nepociťuji teď, kde je hranice toho, co jsem znala tehdy, a co jsem poznala teď... Vždyť pro Boha neexistují ty ostré hranice, které oddělují jedna naše pozemská vtělení od druhých... Od toho stupínku, na kterém jsem se tenkrát zastavila, pokračuje Lekce, která probíhá i teď... – lekce Lásky a poznávání Stvořitele.
