Dorozumívání koní
Jak všichni jistě víme, koně řadíme mezi stádová zvířata. To znamená, že kolem sebe potřebují mít své druhy, a jsou tedy nuceni se mezi sebou nějak dorozumět. Už jen stádová hierarchie je důsledkem jakési interní komunikace. Každý kůň má ve stádě svoji pozici, ať už se jedná o matku s hříbětem, mladého koně, či vůdčího hřebce. Ten si v souboji vydobude svou pozici, a všichni členové ho jako svého vůdce respektují - má jako první přístup k vodě, ke žrádlu, avšak zároveň se musí snažit stádo ochránit před nebezpečím. Pojďme se tedy tomuto koňskému jazyku podívat na zoubek...
Koně se dorozumívají mnoha různými způsoby, ať už pomocí zraku, sluchu, čichu - feromonů, chuti, dotyků, různým vzdycháním, frkáním, ržáním nebo držením těla a výrazem tváře.
První jedinec musí mít důvod, proč určitý signál vyšle a způsob, jakým ho vyšle. Druhý jedinec musí být schopný pomocí senzorů s receptory signál přijmout, vzkaz zaznamenat a v neposlední řadě ho také dešifrovat, zjistit význam zprávy, a odpovědět.
Mezi nejpodstatnější dorozumívací signály řadíme řeč těla. Různými pozicemi těla, a hlavně hlavy a uší, dokáže kůň naznačit nejrůznější nálady a úmysly. Protože koně jsou ve vizuální komunikaci opravdovými mistry, systém jejich reakcí na držení těla je na mnohem vyšší úrovni, než je tomu u většiny ostatních kopytníků.
Rozlišujeme různé typy postojů, tzv. vzrušený postoj s vysoce drženou hlavou a ocasem, který se často pojí také s vysokou akcí končetin a je typický převážně u plnokrevných arabů. Oproti vzrušenému postoji existuje i tzv. odpočinkový postoj se skloněnou hlavou i ocasem. Za jakých okolností však kůň zaujímá tyto pozice a proč? Závisí to na celkové míře vzrušení. Nesmíme zapomenout, že se koně chovají ostražitě a jsou neustále připraveni k útěku, jelikož schopnost útěku je pro ně otázkou života a smrti. Příprava k pohybu zapojuje všechny svaly, které zvedají tělo nad zem - tzv. antigravitační svaly, umožňující koni vyrazit již na sebemenší podnět. Svým vzrušeným postojem proto mohou upozornit ostatní koně ve stádě, že se něco děje a že se možná blíží nebezpečí. V opačném případě postoj odpočinkový říká stádu: "Vše je v klidu, nebezpečí se neblíží."
Výraz tváře, respektive pozice huby a nosu může být dalším projevem vzrušení a napětí. V důsledku působení svalů odpovědných za pohyb huby, nosu a pysků, je koňská tvář schopna mnoha výrazů, ačkoliv je velmi těžké jim porozumět. Mezi takové nejednoznačné výrazy patří sevření pysků (vysunutí horního pysku). Dochází k němu velmi často u mladých koní při napjatosti.
Různé pozice hlavy kůň zaujímá taktéž při zkoumání neznámého předmětu, pohybu či zvuku, hlavně proto, že většina smyslových orgánů (oči a uši) se nachází právě v oblasti hlavy. Jelikož jsou však oči umístěny po stranách hlavy a jsou tmavé, lidé oční pohyby zaznamenávají jen těžko. Po hlavě a očích se na daný objekt zaměří uši, nastražené směrem dopředu. Díky jejich tvaru a umístění velmi dobře slouží k přenosu informací, zejména pak zpráv vedoucích ke zvýšené opatrnosti. Na rozdíl od pohybů očí můžeme ušní pohyby registrovat poměrně snadno a můžeme se tím naučit hodně o tom, co kůň cítí a jakým směrem zaměřuje svoji pozornost. Když podněty pro koně začnou být dostatečně zajímavé, prostě otočí hlavu a uši požadovaným směrem. Koňské uši jsou u zdravých koní velmi pohyblivé a zaznamenávají podněty přicházející ze všech stran. Jsou schopny se pohybovat nezávisle na zbytku těla, řídí je 13 uchohybných svalů. Uši kůň využívá taktéž k obraně, prostřednictvím klopení uší. Uši jsou sklopeny dozadu a natočeny směrem ke stranám hlavy. Klopení uší se však v průběhu času spojilo s agresivitou a v současnosti má zcela jednoznačný význam: „Jdi mi z cesty!"
Mezi ostatní pohybové reakce můžeme řadit potřásání hlavou či švihání ocasem, kterými se kůň většinou snaží odstranit si z blízkosti těla něco nepříjemného. Švihání ocasu může však dávat signály i ostatním koním, aby se nepřibližovali. Typické pro koně vylekané či napadené je stahování ocasu. Dalším, neprobádaným signálem mohou být také záškuby kůže.
Úkonem typickým pro hříbata a mladé koně je chňapání, vyjadřují tím svou podřízenost starším koním či dospělým hřebcům. Je výrazem strachu či neagresivního chování a je spojen s natažením krku směrem dopředu, svěšením koutků a častým otevíráním a zavíráním huby. Je to uklidňující druh chování, vedoucí k zastavení útoku. Bohužel ale není příliš účinné.
Koně mohou vydávat mnoho různých zvuků, ať už mechanických - jako například kopání nohou do dveří boxu, nebo frkat či šramotit nosem ve slámě. Ačkoliv poslední dva projevy mají spojitost s dýchací soustavou, nevznikají v hrtanu, tudíž se nejedná o hlasové projevy.
- Frkání je zvuk vydávaný v okamžiku, kdy kůň profukuje vzduch nosními dírkami za účelem jejich vyčištění od dráždidla (například kus sena či nepříjemné pachy) . Může též signalizovat druhému koni svou přítomnost, a to zejména v nočních hodinách.
- Větření - dochází k němu tehdy, kdy kůň vidí nebo cítí něco opravdu zajímavého, co by mohlo představovat případné nebezpečí. Jedná se o povrchové dýchání nozdrami, které přivábí pozornost ostatních koní podívat se daným směrem. Další funkcí je opět pročištění trávicího traktu, nebo příprava koně například ke trysku či k důkladnému očichávání. Větřením koně sdělují ostatním: "Je tady něco zajímavého a možná nebezpečného, takže buďte připraveni k útěku."
- Vzdychání - je to změna aktivity často vyplývající z nudy. Může se vyskytovat též při sedlání, ježdění či opakování stejné práce. Stejně ovšem může naznačit i konec nepříjemných pocitů nebo námahy.
- Kašlání - nejčastěji bývá spojováno s infekcí v dýchací soustavě.
Obecně koně řadíme mezi tiché živočichy, převážně proto, že se vyvíjeli na rozlehlých planinách a mohli tak spolu dobře komunikovat pomocí zraku. Jakýkoliv zvukový projev mohl spíše přilákat predátora a uvést je tak do nebezpečí. Ovšem při dnešních způsobech ustájení, kdy na sebe koně navzájem nevidí, mají mnohem větší sklony rámusit se vším, co mají k dispozici.
Hlasové ústrojí koně tvoří hrtan s hlasivkami, které se při výdechu vzduchu rozkmitají přerušením plynulého proudu vzduchu, a vydávají druhově charakteristické zvuky. Hlas zvířete vzniká změnou napětí hlasivek, velikostí hlasivkové štěrbiny a s tím související množství vzduchu, které hlasivkové membrány rozechvívá. Hlasové projevy u koní nazýváme jako řehtání. Kůň může řehtat s otevřenou i se zavřenou hubou, častější je však možnost první. Každý jedinec má individuálně rozpoznatelný hlasový projev.
Hlasová komunikace koní většinou nemá žádný specifický význam, ovšem existuje i pár výjimek - například vášnivé řehtání hřebce téměř vždy souvisí s rozmnožováním. Může také naznačovat, v jakém rozpoložení se kůň nachází, je-li rozrušený nebo ospalý. Kůň často řehtá, pokud je odloučen od svých druhů a volá je nazpět. Je ovšem těžké rozeznat význam sdělení, pokud nevidíme koně a jeho řeč těla.
Ačkoliv u člověka je dorozumívání prostřednictvím čichu v podstatě minimální, jelikož nedokážeme pachům porozumět, u koní můžeme čich zařadit mezi jeden z nejdůležitějších smyslů.
Pachové zprávy jsou tvořeny produkty kožních žláz, vylučující speciální látky - tzv. feromony, které jsou rozváděny povrchem kůže. Vyskytují se však také například v moči a výkalech a předávají tak dalším koním řadu zpráv, stejně tak jako pach potu, vydechovaného vzduchu apod.
Velmi důležitá je i pachová zkušenost hříběte získaná těsně po narození, pro vytvoření adekvátní reakce na různé druhy pachů a pro vytvoření vazby mezi klisnou a hříbětem.
Pachy mohou být shromažďovány na určitém místě. Důkazem toho jsou hřebci, kteří močí v místech, kam se již předtím vymočili jiní koně. Je dokázáno, že ve skupině volně žijících koní se až 80 % koní vyválí v místě, kde už se předtím válel jiný kůň. Důvodem pro toto chování je pravděpodobně pokrytí těla pachem skupiny, ačkoliv nelze vyloučit i důvod jiný. Vůně feromonů může být charakteristická pro všechny členy skupiny proto, že požírají identické krmivo a mají tedy stejný pach vydechovaného vzduchu, moči a výkalů.
Hlavní roli hrají pachy také při poznávání domovského prostředí. Je jedno, o jaký pach se jedná, ale kůň se jím bude řídit i na velké vzdálenosti.
Velmi významné jsou ovšem pachové zprávy související s rozmnožováním. Jejich funkce spočívá v synchronizaci chování hřebce a klisny tak, aby došlo ke spáření. Fungují často i jako afrodiziakum.
Feromony obsažené v moči klisen v průběhu říje mohou hřebci testovat pomocí flémování, díky němuž je hřebec schopen zjistit informaci o stavu říje klisny. Jedná se vlastně o ohrnutí horního pysku. Za současného stažení nozder hřebec pysk prakticky otočí naruby za účelem nasávání pachů. Tímto způsobem se uvede do činnosti tzv. Jacobsonův orgán. U hřebců se toto chování projevuje nejčastěji v souvislosti s rozmnožováním, ale je možno ho vidět i u klisen a valachů, zvláště při výskytu obzvláště neobvyklých chutí a pachů.
Zapojení chuťových receptorů je velmi úzce spojeno právě s očicháváním.
Dosud u koní nebyla zaznamenána chuť vedoucí k zásadnímu odporu k dané potravině. Ke komunikaci prostřednictvím chuťových a dotykových vjemů dochází v okamžiku, kdy se dva koně v rámci hygieny, nebo rozmnožovacích rituálů navzájem ošetřují a olizují (grooming). Významná dotyková komunikace také nastává mezi matkou a hříbětem. Jinak ovšem koně mezi příliš kontaktní zvířata nepatří.
Dotyková komunikace je v hojné míře využívána i mezi koňmi a lidmi, například při čištění koně dochází k utužování vztahu a přátelství s jezdcem, či ošetřovatelem.
Podtrženo sečteno, jsme-li ochotni alespoň minimálně proniknout do řeči koní, naučit se, jak vyjadřují svou libost a nelibost, a pochopit, jak komunikují mezi sebou, práce s nimi se nám o mnoho zjednoduší.
