Misantropovy stránky

Středa 4. září 54

A už jsme o rok starší. Noc pod stanem byla dlouhá, temná a krutá. Bylo mi zima. Před spaním jsem poslouchal Telemannovu Vodní hudbu. Vyspal jsem se docela dobře, ale vzadu na hlavě jsem po probuzení nahmátl bolestivé místo, zřejmě otlačené od nepohodlného tvrdého lokte, jímž jsem si ji podložil. Točí se se mnou svět a vědomí mám dosud jako ve snách.

Ráno v lese je slunečné, avšak stále chladné. Domů jdu až po osmé hodině, až se za školními dítkami zavřou dveře učeben. Cesta je krásně volná, nejen lesem, ale i předměstími až k domovu. Mámu zastihuji nahou v koupelně, chystajíc se k lékaři. Má špatná játra a podezření na zelený zákal oka. Jsem sám. Mluvím alespoň s tátovými fotografiemi a s prázdnou tátovou postelí, na níž si jej představuji dosud ležícího, dokud byl ještě doma a živ. Trochu to pomáhá, ale mnoho ne. Ale kdyby mne slyšel a viděl někdo cizí, kdo nechápe... nebo máma... tak by asi nechápali. Já to také nechápu. Je to smutné.

Máma přišla unavená, pustila si bednu, na jejíž otupující zvrácený obsah se já s ní dívat odmítám, nechci a nemohu, a pak si zalezla do ložnice. Jsem zase sám. Teď už budu takhle pořád sám. Připravuji si pokrmy, piji kávu, spravuji své počítačové stránky a chodím na lodžii ohřívat se chvilkami na jižní sluníčko. Má čím dál slabší sílu. Na koupání mohu již letos zapomenout. Smutný konec léta.

Čtvrtek 5. září 54

Nad ránem jsem viděl tátu ve snu. Promítly se mi jakési dávno zašlé vzpomínky z letních prázdnin, protože v tom vidění jsme se nazí sprchovali před jakýmsi koupalištěm. Táta měl na pravé hýždi hlubokou vpadlou jizvu, jakoby po zahojení strašného úrazu, který ovšem nikdy neutrpěl. Snad se v tom vidění sloučily do znamení pozměněné obrazy včera viděné nahé matky v koupelně a tátova naražená kyčel s modřinou, když údajně upadl a již nikdy nevstal. Přesně před třemi měsíci jej odvezli do léčebny dlouhodobě nemocných. Bez návratu. Utíká to. Hrozně rychle to utíká. Aspoň že jsou ty sny. Můžeme v nich vidět naše blízké, kteří nás navždy opustili, a my můžeme být zase na prchavou chvilku spolu. Stýská se mi po tobě, tati!

Ráno po osmé jsem vstal z postele jako z mátožného snu, sbalil si jídlo a pití na jeden den a odešel do lesa. Tam jsem se pouze pod stanem nasnídal, zabalil si s sebou malý plundrový závin a láhev s pitím a odcházím na čtyřapůlhodinový výlet, směr Korouhev, tamní hřbitov, bývalé dědovo stavení, Šrednerova skála, Údolí nebeského klidu, řeka Svratka a zpět.

Tahle pouť je moje nejoblíbenější. Táhne se po vrcholcích naší krásné rodné Vysočiny, odkud jsou k vidění úchvatné obzory a úžasné rozhledy. Počasí je skvělé: slunečno a teplo. Ve vsi téměř nikdo nebyl, jen hrající si děti v zahradě mateřské školky a jakási ženská na hřbitově. To nemám rád, když někdo ruší svou přítomností mé rozjímání nad hroby předků. Ženskou jsem pozdravil, jakožto nově příchozí cizinec, ale dál jsem si jí nevšímal, zamířiv rovnou k náhrobku prarodičů a praprarodičů. Všiml jsem si pouze, jak ženská zvědavě sleduje, koho přišel ten černě oděný neznámý navštívit v místě věčného spánku. Ať se podívá. Nevadí mi to. Naopak jsem hrdý, když lidé vidí, že nezapomínám na své zdejší kořeny a mám o ně péči. Ometl jsem listí z náhrobní desky, narovnal květiny a svítilny a postál v krátkém zahloubání. Pak jsem přešel do dolní části hřbitova, kde leží strýček Vláďa. Jeho svíce dohořela před jednatřiceti lety. Bylo mu pouhých devětačtyřicet. Jeho plamen také sfoukla nelítostná mrtvice, stejně jako tátův. Až kameník dokončí své dílo, budou tu táta a Vláďa spočívat spolu, než k nim přibude nakonec i máma. Zajímalo by mne, kam kdo hodí jednou mé ostatky.

Pokračuji dál vsí okolo bývalého dědova stavení. Noví obyvatelé jsou doma, okno do kuchyně je otevřeno. Stále si dobře pamatuji, jak to uvnitř vypadalo. Kdyby to byl můj domov, věděl bych, kde co je, vyznal bych se tam, vešel bych tam jako domů.

Místo toho míjím dnes už cizí dům a stoupám nahoru do strmé stráně nad vesnicí. Tamní lavička pod Borkami je již zarostlá a rozpadlá. Přesto na ní sedě krátce odpočívám s výhledem na rodnou klidnou ves mé matky.

Nahoře na kopci rostou ovocné stromy. Jsou tu hrušky a švestky. Hrušky jsou příliš tvrdé a prožírají se do nich vosy a sršni. Zato švestky jsou výborné! Trhám, kam až dosáhnu, a jím za chůze. Báječné chutné švestičky! Člověk s sebou ani nemusí mít jídlo a nají se při cestě – jako každý správný poutník.

Na kopci Bezděku ještě výš stojí osamělá hruška, ale ta plody nemá. Letos ne. Já však ještě pamatuji doby, kdy byly její větve obsypány maličkými hruštičkami, sladkými jako med. Ale kdeže jsou ty doby našich mladých let. Stárneme všichni: lidé i stromy. Nerodí-li se tu již hrušky, výhled je odsud do širého kraje stále nebeský. Za mámina dětství a mládí se tu prý rozhořívaly jarní pohanské ohníčky, takzvané pálení čarodějnic, které musely být viditelné velice daleko.

Další mou zastávkou je znamenitá skála v lese, zvaná Šrednerova. Nijak vysoká skalka, ale jediná největší pamětihodnost zdejšího lesa. Druhá taková, která se nazývá Švédova, se nachází odsud dál, mimo můj směr, ale až tak daleko dnes nezajdu.

Ocitám se nyní v rozkošném lesním údolíčku, jež jsem nazval Údolím nebeského klidu. Ten klid a opuštěnost jsou tu opravdu jakoby nebeské. Je to moje nejzamilovanější místo z celé Vysočiny a rád se sem vždycky vracívám. Od prvního dne, kdy jsem sem poprvé zavítal, vracím se sem pravidelně rok co rok jako tažný pták na své hnízdiště, kde se vylíhl z vajíčka svých rodičů. Několikrát jsem tu také samozřejmě stanoval a dosud na ta léta s láskou vzpomínám. Připomínají mi je i hustě popsané stránky mých deníčků z té šťastné doby mého mládí. Zdalipak se sem ještě někdy vrátím na delší pobyt pod stanem? Já doufám, že ano.

Tajemnou záhadou zdejšího údolí je zapomenutá neznámá studánka, kterou tu neznámo kdy zrobil z těžkých čedičových kamenů neznámý člověk. Ani máma, která se tu před dvaaosmdesáti lety narodila a žila, nemá o téhle tajemné studánce sebemenší povědomost. Je to záhada, kterou zřejmě už nikdo nerozluští, neboť původce již dávno zemřel a svědkové nejsou. Voda z té studánky nevytéká, pramen je slabý, ale uvnitř, v přítmí stíněném kapradím, v hloubi bujně zarostlého břehu, pod nímž proudívají jarní vody vyhloubeným korytem, tam voda je, tam se leskne hladina křišťálově čisté vody, kde přebývají vodní živočichové jako v jakési tajemné jeskyňce. Zvláštní, tajuplné místo. Každý rok tady „otvírám“ svou studánku, o které nemá nikdo nejmenší tušení, v tajuplném obřadu dávných Čechů. Snad je to tak lepší, že jsem jediný žijící Staročech, kdo o téhle studánce ví a opatruje ji jako oko v hlavě. Kdyby ji objevila ta současná ničemná, ničeho si nevážící odnárodněná tupá hovada s lidskými tvářemi, která všude leda pohazují odpadky, láhve a nedopalky... Ne, ty konce si nechci ani představovat. Ti by s ní zametli!

Prošel jsem lesní pěšinkou celým údolím až na konec k silnici, kde už je to jenom kousek k řece Svratce. Tady, na jejím horním toku, je to ještě pouhá říčka plynoucí zvolna mělkým řečištěm, ale smočit se v ní nebo se z ní napít by se dalo. Musel bych ale zalézt kvůli koupání někam hodně stranou, což se mi nechce, a žízeň také nemám.

Bolí mě však nohy, a tak se chůzí pomalou, s tichými klidnými přestávkami na odpočinek, vracím po svých stopách zpátky. Nahoře nad Korouhví jsem si znovu natrhal na zpáteční cestu něco švestek a blum a scházím dolů do vsi. Už je tam trochu víc lidí, mých takměř sousedů a sourodáků, kteří mě samozřejmě nemohou znát, jako já neznám je, až na řídké výjimky vzdálených známých a ještě vzdálenějších příbuzných. Pro mne to jsou hovada s lidskými tvářemi jako všude jinde, jimž se rád vyhýbám.

Naposledy se loučím s tímto poutním místem posezením na lavičce nad vesnicí. Dál už jsou jen pustá pole, pastviny s kravami a les, domov můj, nyní jen přechodný. V něm mizím pro dnešek lidem všem a až zítra odtud zase vylezem. Byl to hezký výlet. Kdyby tak se mnou mohl jít chudák nebožtík táta... Tomu by se to líbilo.

K večeru ještě obcházím chůzí zamyšlenou les. Od střelnice zaznívají pravidelné výstřely. Bolí mě z nich hlava. Chodím a chodím... a najednou si uvědomím, že střelba ustala a kolem pohoda nastala. Stejně mě bolí hlava. Nakonec jsem si sedl zády ke stromu nedaleko stanu. Už se stmívá. Přijde veverka – nepřijde? Přišla! Běhá okolo mne tak dlouho, až nakonec skáče přes klacíčky přímo ke mně! Zrovna jako by mi chtěla skočit do klína jako nějaký ochočený mazlíček! Tu se pojednou přímo přede mnou zarazí – to jak mne rozpoznala – a hned hbitě rychle pádí zpátky a hop na protější strom, odkud se na mne dívá, mávajíc ohonem. Z toho stromu pak skočila na větev mého stromu, po níž šplhala na další strom a potom na další a na další... Uvědomil jsem si podruhé, že ta moje těžká, utrápená hlava už nebolí. Ten malý lesní roztomilý tvoreček ji vyléčil. Alespoň pro tento večer.

Pátek 6. září 54

Noc byla docela teplá a klidná, trochu během ní sprchlo. Spal jsem dobře. Ráno je zataženo, les je liduprázdný. Na předměstích však už nepotkávám nikoho jiného než hovada s lidskými tvářemi v doprovodu hovad s psími tvářemi. Je to hrozné. To ti lidé nemusejí do práce, že mají tolik volného času? Nesnáším tyhle přežrance, kteří se válejí v přepychu, nevědí roupama co by, a tak si pořídí psa, s nímž obcházejí města a předměstí a obtěžují obyčejné chodce. Já jsem zvyklý žít v skromnosti, ale jim bych ji dopřál třeba v podobě nějaké velké bídy, aby se tihle rozmazlenci museli uskromnit natolik, že by na podobné vylomeniny neměli ani peníze, ani čas. Už se těším na jejich protáhlé vyhublé lidské tváře, třoucí bídu s nouzí. To jim přeji – a ono to znovu nastane, poněvadž lidé jsou stále stejně špatní, takže ani dějiny, tvořené těmito neměnnými špatnými lidmi, se nemohou ubírat jiným směrem než špatným a neustále se opakovat! Až budou jednoho dne opět chodit v hadrech a za ukradený bochníček chleba je zase budou věšet na náměstích, já se budu usmívat a jim posmívat. Pak, až budou mít hlad, si možná vzpomenou na svoje psí mazlíky a jejich měkké pěstované masíčko jim přijde k chuti. Právě proto si ty psy někteří naši čeští eskymáci chovají – jako živou zásobárnu na maso – podobně jako králíky, prasata nebo i děti, proč to neříci natvrdo, jak to je. Vždyť to tvrdím stále, že lidé jsou v podstatě velice surová hovada a tu lidskou tvář jen předstírají důvěřivým hlupákům, kteří věří všemu, avšak nevědí nic a netuší nic.

Doma mi máma oznamuje, že kameník právě odvezl urnu s tátovým popelem na hřbitov, kde ji umístí na náhrobní desku hrobu, v němž jsou pochováni děda se strýčkem Vláďou. Včera jsem tam byl!

Když bylo dílo hotovo, jeli jsme se tam autem s mámou a sestrou podívat. Vypadá to pěkně: zlatým písmem vytesáno tátovo jméno a jeho životní údaje do zdobného kamenného pouzdra pro urnu. Chyb se kameník nedopustil. V pořádku. Umyl k tomu celý náhrobek. Stálo to přes šest a půl tisíce korun. Je to hezké. Teď mám o důvod navíc chodit tam na své pravidelné poutě – dokud budu mocen chůze. Doma tátovi ovšem jeho pomníček na stole v obýváku rušit nebudu. Ten tam zůstane. Dál tam budu pozdravovat jeho fotografii v ozdobném rámečku a dál budu před ní zažíhat mihotavé světélko elektrické svíčičky, aby se zdálo, že se v tmách komíhá tátova duše a že je stále se mnou. Zavzpomínali jsme společně na tátu, máma odříkala stručnou modlitbičku. Hotovo. Dokonáno. Tak už jsi tam, tati. A zrovna se tak hezky usmívalo sluníčko.

Úterý 10. září 54

Ráno září na obloze cosi, co jsem dlouho nespatřil: sluníčko! Čtyři dny jsem byl nucen strávit uzavřen doma. Bylo zima a vytrvale pršelo. V domě se už topí jako na podzim. Četl jsem si svoje vlastní spisy, poslouchal krásnou barokní hudbu a díval se na staré dobré české filmy. Z nudy a ze stesku probíral jsem se tátovými různými pozůstalými věcmi, písemnostmi, dopisy, pohlednicemi, obrázky jeho rodných Klatov, na něž celý život tesklivě vzpomínal, a bylo mi pojednou divné, že odešel, a přitom tu všecko zanechal, aniž si cokoli z toho s sebou vzal. Stále se s jeho smrtí, s jeho nebytím na tomto světě, nemohu jaksi rozumově vyrovnat. Pořád se dívám na jeho fotografie, jimiž jsem vyzdobil celý byt, protože se bojím, že čas setře z mé mysli donedávna ještě čerstvý obraz jeho podoby a já nejen zapomenu, jak vypadal, nýbrž zapomenu i na něj samotného. Ne, to je nemožné, že bych na tátu někdy zapomněl. Tak dlouho žít nebudu, abych na něj za čas zapomněl. Možná by mi to zapomnění ulevilo a já se znovu začal smát a veselit a znovu bych klidně spal jako dřív, když byl táta ještě živ... Ale nic už nebude jako dřív.

Dnes ráno svítí sluníčko, a tak se jdu podívat do lesa na svůj stan, zda je v pořádku, a pobýt v něm až do zítřka. Po čtyřech dnech, kdy se s nebe spouštěly nepřetržité provazce dešťů, takže člověk nemohl jít ven málem ani na nákup, jsem již nutně potřeboval tuhle uvolněnou ranní procházku lesem až k mému ukrytému stanovišti. Ruce trochu zebou, ale tou chůzí se zahřívám. Cesta při okrajích předměstí je liduprázdná, pustá, volná, v lese též. Stan je v pořádku, netknut, suchý a útulný. Po snídani jsem si vlezl do spacáku, otevřel si rozečtené stránky mého Zápisníku živého muže a pokračuji v četbě. Je klid, celkem ticho, ozývají se sýkorky a lejsci. Uklidněn a příjemně znaven čtením zanedlouho pohroužil jsem se do posilujícího spánku vprostřed stále ještě letní přírody. Kéž by tohle moje poslední svobodné léto nikdy neskončilo!

Procitl jsem o půl druhé odpoledne do krásného dne, jehož dokonalost ruší jen hlučné stíhačky. Zdálo se mi o tátovi. Přišel jsem domů, asi z nákupu, do kuchyně. Zanedlouho se za stále otevřenými dveřmi do předsíně objevil táta, opřev se před záchodem jako stín mlčky o stěnu. Hned jsem k němu běžel, zda něco nepotřebuje, nemá hlad nebo zda nehledá záchod, jak jsem vždy činil v poslední době i ve skutečnosti. Posadil se beze slova na záchod. Vůbec mne nijak radostně nevítal, jako činil v posledních letech před smrtí. Musel to být výjev z mnohem mladších let, když táta ještě pracoval. Vypadal jako ráno po noční směně. Všecko zkrátka probíhalo jako dřív, když byl táta ještě živ, takže to nejspíš nebyl ani tak pochmurný sen o tom, jak se mi nebožtík táta postupně vzdaluje a rozostřuje na onom světě, jako spíš vidina nějakého dřívějšího všedního dne, kdy táta ještě žil, byl doma a chodil.

Potom přerušil své podivné mlčení prohlásiv, že by si dal čočku – to jediné, co nebylo hotové. A tak jsem vzal čočku, že ji namočím před vařením. Ale zaliv čočku vodou, okamžitě se z ní vytvořila hotová kaše k jídlu. Táta už však v kuchyni nebyl. Zmizel. Ani náš byt jsem už potom nepoznával: byl celý změněný, větší, prostornější, prosluněnější, s mnoha vzdušnými výklenky s velkými bílými sochami a otevřenými průhledy ven do bleděmodrého prázdného prostoru. Táta tu nikde nebyl. Jedna ta velká bílá socha se z vedlejší dvorany smála. Poznal jsem v ní vševládného věčně mladého syna ďáblova. Byl jsem to já!

A vtom jsem se probudil. Marně jsem se pokoušel znovu ještě na chvilku usnout a dosnít ten tajemný věštný sen, o jehož významu budu dlouho přemýšlet. Byl pryč a už jej zpět nic nepřivolá. Stejně jako tátu, jenž je v bytě přítomen již pouze v zastoupení na fotografiích. Byl pryč ten prchavý sen, stejně jako já, malý výsměšný čertík, a moje bezstarostné přehlíživé mládí a dřívější spokojená doba, kdy náš malý byteček byl obýván ještě celou naší šťastnou rodinkou a všecko – i ta čočka, tátovo oblíbené jídlo – šlo tak nějak snadno od sebe a hned. Všecko je pryč, všecko se rozplyne vniveč jako prchavý sen.

Odpoledne jdu na malou procházku po zarůstajících svých tajných lesních pěšinkách, které se díky mně opět obnovují, a využívám pozdního letního sluníčka, abych se na něm ohřál. Na ruku si mi při tom slunění sedlo malé křídlaté šidélko, a tak tu sedíme spolu dva.

Z míst na okrajích lesa, odkud je výhled k nedaleké Korouhvi, zalétají mé vzpomínky zase k tátovi. Už je tam, na místním hřbitově. Mohl bych tam za ním zajít, je to odsud blízko; ale teď ne, až někdy jindy a hlavně dopoledne, až tam nebude tolik lidí, kolik jich tam bývá teď odpoledne, což nemám rád. Nyní se musím spokojit pouhým dlouhým pohledem, po jehož přímce putuje můj duch za duchem tátovým. Tak jsme navždy spolu spojeni poutem nerozlučným i na tu dálku a nic už nás nerozdělí. Přes tuto útěšnou myšlenku jsem se dojetím a smutkem opět po delší době rozplakal. To je hrozné, co ten tátův odchod do Nenávratna se mnou dělá! Avšak nediv se, vzácný čtenáři, že pořád pláču; vždyť v tátovi jsem navždy ztratil jediného přítele, o kterého jsem se mohl kdykoliv v životě opřít. Proto ten hořký pláč.

Čtvrtek 12. září 54

Nad ránem ve spánku mě přišel navštívit táta. Zjevil se náhle za mnou, když jsem seděl u počítače. Otočil jsem se k němu. Usmíval se na mne a vysílen sesunul se zvolna na podlahu, kde si lehnul. Uchopil jsem ho jemně do náruče, zvedl jej a položil na svou postel. Byl lehoučký jako věchýtek, můj na kost vyhublý, slaboučký stařeček tatínek. Stále se na mne tak spokojeně díval a usmíval... Byl rád, že je se mnou a já s ním...

Krásný sen tím však skončil, za okny svítá a já bdím. Tátův duch se vrátil zpátky do obýváku do své fotografie v rámečku, z níž se dál na mne usmívá sedě polonahý v naší lodžii v létě roku 1986, před třiatřiceti lety. Stýská se mi po něm, stále se mi stýská po tátovi.

Ráno je jasné, teplé, slunečné počasí. Kráčím v zelených maskáčích téměř liduprázdnými předměstími k lesu. Ani houbaři, ta pažravá nenasytná hovada s lidskými tvářemi, dnes nedupou v lesích. S vysokou pravděpodobností blížící se jistotě ty hubaté huby, bez ustání lačné a chtivé hub, nakupují své hnusné houby jednoduše ve městě na trhu, namísto jejich zdlouhavého hledání po lesích, aby si ty nechutné houby mohli den co den rvát do svých nenažraných bezedných hub. Nenávidím houbaře! Na světě snad není hnusnějšího zlozvyku nad jejich úchylné slídění po houbách a jejich požívání. Zvedá se mi žaludek, když vidím ta hovada to dělat. Kdyby byla zeměkoule jedlá houba, ta nenažraná hovada houbařská by ji sežrala za týden!

Dnes mne v lese místo těch protivných houbařů vítá malý bláznivý zajíček, který po něm běhá sem tam jako janek. Samozřejmě se nakonec rozběhl i směrem přímo ku mně. Na tři kroky ode mne se zastavil, zpozorněl, napřímil svá dlouhá ušiska a běžel zase nazpátek. Bláznivý mladý janek. Přál bych si mít jeho mládí a také tak vesele běhat po lesích; ale jsem unaven, mám hlad a těším se, až si po snědení tří plněných šátečků pod stanem odpočinu a něco si přečtu před spaním v klidu a tichu své lesní skrýše. Na další procházku půjdu až později.

V jedenáct hodin vstávám, zneklidněn příliš bolestnými vzpomínkami na tátu. Musím ven, musím chodit – jen to mne uklidní. Jdu ven, ven z lesa, ven do otevřené širé a liduprázdné krajiny, kde mne netísní nic, ani myšlenky. Projdu se kolem vrchu Jelínku; to je má oblíbená procházka.

Brzy se přede mnou otevírá onen důvěrně známý, nádherný výhled na moji rodnou Vysočinu, který mne nikdy nepřestává uchvacovat. Ty širé prázdné prostory pod přívětivým letním nebem! Zde, jedině zde se mohu hodiny a hodiny toulat, aniž bych zahlédl človíčka! Takový veliký, rozlehlý pustý svět, ale jediné místečko pro mého tátu už v něm nikde není. To je divné... To je zrovna tak podivné, jako kdyby odsud najednou zmizel některý vrch nebo kopec. Ne, to nikdy nepochopím, že už tu táta nikde není.

Odevšad, kam přijdu, vyskakují vyplašené schované srnky, velké i malé, polními cestami procházím kolem stád krav s telátky, které se lekají neznámého příchozího, na kterého tu nejsou uvyklé, a nad nimi létají draví ptáci.

Je hezky. Posedávám na vršcích, odkud mlčky hledím daleko do kraje. Našel jsem zplanělou hrušku s malými hruštičkami sladkými jako med. Pouštím se do nich hned, jsou však tvrdé jako led. Už to nejde. Ozvala se bolest viklajících se spodních zubů, horní už mám umělé. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem se takto s chutí naposledy v životě zakousl do podzimních jablíček na naší zahrádce a poprvé ucítil tu ostrou bolest od opotřebovaných zubů, která tehdy ochromila celou mou čelist. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že v životě ztrácím něco, co už se nikdy nevrátí: vlastní zdravý a silný chrup. Od té doby jsem toho nenávratně ztratil víc, například své bývalé husté, černé dlouhé vlasy a naposledy tátu. Je hrozné a otřesné se postupně takto navždy loučit s věcmi, schopnostmi a lidmi, které tvořily váš dosavadní život. Je to smutné být svědkem vlastního úpadku a muset si říkat stále častěji, jako říkával před smrtí táta: „Už to nejde... už to nejde...“

I nohy mě teď bolívají víc, a tak záhy obcházím Jelínek, procházím pohádkovým lesem podél skal, stoupám na vrchol a vracím se stejnou cestou zpátky do stanu. Mezitím uběhlo více jak čtyři a půl hodiny mého neopakovatelného života.

Vrátil jsem se ostatně právě včas, neboť hovad s lidskými tvářemi tou dobou přibývá. A ze vzdálené střelnice, kolem níž jsem dnes také chodil, se již začínají ozývat příliš hlučné a ostré výstřely, které se mi zařezávají do přecitlivělého mozku. To hovado otravné tam na kopci aby sám ďas spral!

Najedl jsem se a jdu si ještě sednout někam v lese pod strom, dokud je světlo. Noc se snáší čím dál dřív a trvá déle a déle. Přes stále ještě teplé letní počasí podzim se rychle blíží. A s ním nevyhnutná práce. Bude to strašné. Ta hrubá a surová hovada s lidskými tvářemi a s mravy lidožroutů mě roztrhají a sežerou zaživa, až se mezi ně po příjemně dlouhých deseti letech prázdnin opět dostanu. Radši bych bral bezbolestnou smrt v spánku, třeba v tom dnešním krásném jitřním spánku, kdybych věděl, že se na onom světě shledám s tátou, stejně jako se s ním shledávám ve snech. Bude to strašné. Tatínku, tatínku, proč je život tak strašný a zároveň tak slastný, že jím trpíce nechceme jej žít, avšak líto je nám se ho zbýt? Na to kdybys znal odpověď, vysvětlil bys celý svět.

Pátek 13. září 54

Noc byla krásná, měsíčná, avšak dlouhá a studená. Ale zavřel jsem stan a bylo to lepší. Ráno pokusně vstávám o něco dřív – už ve tři čtvrti na osm – a vydávám se na pochod lesem k domovu. Měl jsem raději spát až do osmé, jako vždycky, protože v té čtvrthodince navíc jsem ještě v lese zastihl odcházející nejčasnější hovada houbařská, která si přivstala, aby jim ty hnusy – ty hnusné houby, kterých je teď plný les i přímo před mým stanem, až to není hezké, ježto smrdí – aby jim je nějaká jiná nenažraná úchylná hovada s lidskými tvářemi nevyžrala dřív. Po hraniční lesní silničce ještě po ránu běhal nějaký bláznivý běžec v růžových úchyláckých barvách... Zkrátka a dobře: to jsem si dal! Tak příště zase až po osmé.

Přesně před měsícem měl táta krásný pohřeb s krásnou promluvou a krásnou hudbou. Proto jsme se svezli s mámou a sestrou jejím vozem na korouhvecký hřbitov, abychom nad tátovou urnou tiše zavzpomínali na lékařskými bezcitnými hovady umučeného zesnulého a rozsvítili mu na hrobě elektrickou svíčku.

Ano, takzvaní lékaři mého tátu umučili – to jim nikdy nezapomenu! On věděl, proč se jich celý život bál. Tátovu maminku, hezkou a mladou Mařenku, rozenou Tomanovou, doktoři také zahubili. A je mi jedno, jestli tomu říkají horečka omladnic, či jinak, já vím jediné: že nějaké hovado lékařské si prostě předtím, než na ni sáhlo, neumylo své špinavé ruce!

„Špinavé ruce“ – táta četl tu knížku od S. B. Nulanda o doktoru Semmelweisovi, průkopníku zachovávání přísné čistoty v lékařství a objeviteli příčiny horečky omladnic; máme ji doma, táta si ji koupil, když vyšla. Ten dobře věděl, proč musela jeho mladá maminka nedlouho po porodu zemřít... A tátův táta, můj dědeček, způsobil kdysi poprask, když jim utekl z nemocnice! Ten také věděl svoje o doktorech... Já o nich vím také své. Nenávidím ty bezcitné vrahy v bílých pláštích!

Máma nad tátovou urnou přednesla jakousi křesťanskou modlitbičku naprosto úchylného obsahu, zatímco já jsem k ní připojil říkanku, kterou jsem pro tátu složil 10. července, když byl ještě živ, a která se mu ohromně líbila:

Jsme dva věrní kamarádi,

co jsou rádi, že jsou rádi,

že jsou věrní kamarádi.

Tahle prostá říkanka, jež tátu tenkrát dojala, pohnula nyní i námi a myslím, že se stane naší novou tajnou modlitbou i do budoucna. Jen mezi námi dvěma byla zpečetěna tahle tajná přísaha věrnosti!

U hrobu máminých prarodičů a její maminky v jiné části téhož hřbitova se máma opřela o sousední náhrobek a ten se začal k naší hrůze kácet! Tak tak jsem jej zachytil, aby se nepoložil! Narovnat se jej už stejně nepodařilo. Mně se zdá, že už byl nahnutý, jak se o něj zřejmě máma dlouhá léta pořád opírá. Rychle pryč odsud, než máma vyvede ještě něco dalšího, co někdo uvidí a dá nám to k úhradě!

„A světlo věčné ať mu svítí...“ Nesmysl. Věčná je jen tma; světlo brzo dohoří, pokud je někdo znovu nerozsvítí. A za denního jasu to tak pěkně nevychází jako za noci. Hezčí by bylo zajít si sem po setmění, až vyniknou všechna ta náhrobní světélka a duchové zemřelých díky nim načas oživnou. Tak ožívá tátův duch každé noci doma v obýváku, vylákán ven z fotografie mihotavým světélkem elektrické svíčky.

Jsme dva věrní kamarádi,

co jsou rádi, že jsou rádi,

že jsou věrní kamarádi.

Sobota 14. září 54

V sedm hodin ráno jsem už nemohl spát, a tak jsem vstal a šel jsem do lesa – děti do školy nejdou a dospělí do práce také ne, takže je cesta volná. Vidím jen dva bláznivé běžce, jednu pitomou ženskou se psem a tlupu tří výrostků. Ostatní hovada s lidskými tvářemi dosud chrápou anebo ještě naštěstí nevyšla ven. Někteří lidé vstávají tak, až je to slyšet. Z jednoho domu jsem právě zaslechl příšerné zakašlání nějaké staré prohulené kuřačky – to jsou hrůzné zvuky hned po ránu!

V lese dnes ráno zatím nikde nevidno hovada houbařská, tak to snad takhle vydrží celý den. No ale, víte, je sobota a o sobotách a nedělích to bývá s těmi nenažranci šmejdivými všelijaké. Však uvidíme a uslyšíme.

Pokládám se v stanu na lůžko, snídám a čtu si. Je klid a ticho oživené štěbetáním lesních ptáčků, sluníčko se prodírá skrz mraky. Pohoda. Usínám.

V poledne po obědě se vydávám na svou obvyklou čtyřapůlhodinovou potulku po lese. Je jasno, ve stínu chladno, na sluníčku ladno. Začínám tím, že se dlouho marně rozehřívám na výsluní. Slunce pálí, upíraje své zlaté paprsky přímo na můj černý úbor, ale stále se nemohu dost zahřát.

Konečně je mi teplo, a tak pokračuji k okraji lesa, odkud se smutně dívám směrem ke korouhveckému hřbitovu, kde odpočívá můj táta. On je teď středobodem všech mých myšlenek a vzpomínek, které se jen k němu sbíhají. Letos už nic jiného nevymyslím, nic nového neobjevím, protože všechny mé duševní síly se pnou k tátově památce, vyčerpávajíce se jediným námětem – jím. Také právě proto má žít myslitel sám, bez rodiny, bez dětí, bez přátel, aby jeho myšlenky nenarušovaly žádné rodinné svízele ani jiné lidské neštěstí.

Za toho pohledu mířícího směrem k nedalekému hřbitovu mi napadlo, že bych se tam mohl jít podívat po setmění, abych viděl, jak je náš hrob nasvícen. Měl bych tam jít ještě dnes, dokud je ještě hezky a stanuji poblíž. Až skončí léto, až sbalím stan a začnou mi pracovní povinnosti, nebude na to čas. Právě nyní je ta nejlepší doba navštívit za noci osvětlený tátův hrob (a zároveň i dědův a strejdův), popovídat si s ním, pustit mu náš oblíbený Bachův Koncert f moll a přednést mu naši společnou říkánku:

Jsme dva věrní kamarádi,

co jsou rádi, že jsou rádi,

že jsou věrní kamarádi.

Zatím je však ještě bílý slunný den, a tak pokračuji dál do nitra lesa. Objevil jsem v něm blízko mého jarního stanoviště cosi ležet na zemi. Byl to cizí stan! Stržený zmoklý stan, který tu někdo zanechal svému osudu i s pruty! Kolem se samozřejmě válí též mnoho odpadků, umělohmotných kabel přecpaných krabicemi a lahvemi od mléka, krabičkami od cigaret, od jídla a podobně. Jsou tu mezi smrčky nataženy provazy na sušení prádla i s kolíčky a všude je poházeno nedopalků, zmačkaná plechovka od piva, tužková baterie a jiný drobný odpad, dokonce „tampón na čištění pokožky“, jak jsem se dočetl na obalu. Něco takového nadbytečného vůbec ani neznám. Nač to může někdo potřebovat? A kdo? Jedině hovado. Hotová skládka! Divím se, že to tu kdosi neznámý jen tak zanechal. Jistě to bylo nebo byla taková ta novodobá odrodilá hovada s lidskými tvářemi, zkažená a zhýčkaná přepychem a snadným bydlem, která si neváží ničeho duchovního ani hmotného. Například toho stanu by mi bylo líto jej tady po jednom použití jen tak pohodit. Vypadá celkem v pořádku; potrhán není. Kdyby se nechal pořádně vysušit na slunci, mohl by ještě posloužit svému majiteli. Já bych ho ale nechtěl. Určitě bych z něj nedostal pach člověčiny po tom hovadu, i kdyby se sušil nevím jak dlouho. Musel bych se jej štítit. Stačí, že to tady po tom hovadu budu muset uklidit. Ten už se sem pro nic z těch věcí jistě nevrátí.

Je mi ale divné, kdy a jak dlouho tady kdo byl! Vůbec ničeho jsem si dřív nevšiml! Je však pravdou, že jsem se sem letos kvůli umírajícímu tátovi nedostával tak často jako vloni. Asi tady to zvrácené přežrané hovado nebylo dlouho. Ten nepořádek, který však po sobě stačil nechat, bohatě stačí i na týden. Já to smetí po něm nejspíš budu odnášet dvakrát tak dlouho, abych si to tady vyčistil! Hovado úchylné!

Tak vida: sotva jsem se odsud načas odstěhoval, hned se mně sem někdo cizí nastěhoval! A zrovna takové odporné poživačné hovado s lidskou tváří, které nemá žádný kladný vztah ani k přírodě, ani ke svým vlastním věcem. Koupí si stan a klidně jej po jednom použití zahodí! To je duševní zhýralost, to je duchovní vyprázdněnost, to je hmotný blahobyt! Já bych mu přál zažít pořádnou bídu a hlad! Přál bych mu všechno nejhorší nejen jako misantrop z nenávisti ke všem hovadům s lidskými tvářemi, ale i jako dobrý lékař, který nasazuje nemocnému přísnou hladovku, aby jej uzdravil. Není snad ukázkovějšího příkladu soudobé společenské choroby, jíž jsou nakaženi současní lidé, než právě tenhle nepořádek po tomhle chorém hovadu. Nenávidím lidi!

Na to, že je taková hezká slunná sobota, nehemží se les vůbec lidmi, jak jsem se obával dnes. Pouze jednoho chlapa s kolem jsem viděl a před ním se schoval. Možná to byl zase ten otrapa, jenž mi leze pořád na palouček, blbeček. Zatracený chlap!

Ocitl jsem se na mé loňské lesní zahrádce. Tady to bylo nejlepší. I když tu byli hadi, přesto to tady bylo hezké a rád se sem vždy znovu vracívám projít se, posedět a zavzpomínat na doby minulé, šťastnější. I dnes jsem tady narazil na jednoho hada: na užovku obojkovou. Když si vzpomenu, jak jsem se tady dřív válel nahý a bosý v trávě... tak je mi smutno, že léto již pomalu končí. A o kousek dál ještě překračuji nehybného slepýše! I ti plazové se po svém loučí s létem a vystavují se možná posledním hřejivým paprskům klesajícího slunce – tak jako já.

Vrátil jsem se do stanu na svačinku, poležel si do slunce západu a potmě, za svitu prvních nejjasnějších hvězd a obrovského žlutého úplňku, který právě vycházel, jsem se vydal přes les, louky a pole k blízké Korouhvi za tátou na hřbitov.

Měl jsem obavy, aby nebyl hřbitov zamčený a aby nebyl ve vsi příliš velký ruch, když je dnes večer ta horečka sobotní noci; ale obě ty obavy byly liché. Blížil jsem se rychle k osvětlené tiché a naprosto vylidněné vesnici. To není jako u nás ve městě, kde se to hemží courajícími ožralými hovady až do nedělního rána. Tady je pusto a klid, až na tlumené řvaní opilců v místním hostinci, který se nachází dole přes silnici přímo naproti duchovnímu stánku a příbytku zesnulých.

Otevřený a zcela volně přístupný hřbitov s kostelem jsou nasvíceny silnými světlomety. Byl jsem mile překvapen a potěšen tím, jak je celý hřbitov za noci hezký a přívětivý a vůbec ne strašidelný. Zcela jinak to působí na krasoduši člověka, když na téměř každém náhrobku svítí malé světélko svíček a svítilniček, každé jiné barvy. S hřbitovem za všedního denního světla se noční hřbitov nedá srovnávat. Za noci je rozhodně půvabnější a slavnostnější. A já jsem rád, že jsem se sem vypravil právě v noci.

Sedl jsem si na hrob k tátově urně s jeho popelem, řekl jsem: „Ahoj, tati!“ a přednesl jsem mu tichým hlasem naši společnou říkanku:

Jsme dva věrní kamarádi,

co jsou rádi, že jsou rádi,

že jsou věrní kamarádi.

Pak jsem mu přehrál jeho zamilovaný Koncert f moll od Bacha, který jej doprovázel i na jeho poslední cestě v rakvi, a zvedl jsem se k odchodu, rozloučiv se s tátou.

Obešel jsem ten nádherně nasvícený a osvětlený noční hřbitov ze všech stran, protože se mi líbil a protože pustá vesnice tolik lákala k prohlídce. Jinam jsem ale nešel (například k dědovu bývalému stavení), aby mne přece jen někdo z místních neviděl a jakožto cizího mne snad nepodezříval z nekalých úmyslů.

Na zpáteční cestě jsem však přeci kohosi živého potkal: toulavou kočku. Přikrčila se, uskočila, ale neutíkala; jen se za mnou ohlédla jako za přízrakem, který se potichu vytrácel do noční tmy.

Neděle 15. září 54

Noc byla chladná a dlouhá – jako všecky současné noci na konci léta. Bylo mi zima a spát se mi už k ránu nechtělo. Byl jsem příliš příjemně zabalen ve spacím pytli jako v kukle na to, abych jej rozepnul a pustil si třeba hudbu. Nudil jsem se. Nakonec jsem si oblékl tátův zimní kabátek a četl jsem si, chroupaje při tom dvé ovesných tyčinek. Byly čtyři hodiny ráno a v lese panovala stále jakoby nekonečná mrazivá měsíčná noc. Ani domů se mi nechtělo odcházet do té zimy.

Avšak měl jsem jít raději domů dřív, protože ráno v osm, když mne probudil budík, bylo již všude plno lidí. V lese též. Někdo taktéž v černém, jako já, stál na lesní pěšince nedaleko od místa nálezu toho cizího stanu. Asi mne neviděl, protože čučel do krabičky, jejíž modrá obrazovka svítila jasně v stínu lesa. Hovado přišlo do lesa na houby, nebo čučet do přístroje a u toho bučet napříč stoje? Ať už přišel ten vetřelec na houby, nebo jen takzvaně „na houby“, to jest „na hovno“ čili „na nic“, je jedno – hovado je to tak jako tak.

Vytratil jsem se nenápadně do hustého lesíka, kde jsem sebral všechen včera nalezený odpad, kromě zbořeného stanu – ten si nechám na jindy – a kráčel jsem tím odpadem obtížen jako s vánoční nadílkou statečně k městu a k nejbližší třídicí popelnici. Lidí a psů a jiných různých cour a couralů courá v tomto nedělním jitru příliš. Co hůř, musím navíc stihnout jít ještě jednou ven, a sice nakoupit. Tady však už byl ke mně osud milosrdný a dopřál mi v klidu a míru pokojně nakoupit v téměř liduprázdné samoobsluze.

Je hezky. Jasné a slunné nebe slibuje na dnešek odpoledne příjemné posezení v mém koutku u zdi naší lodžie. Škoda, že už tam se mnou nemůže sedávat nebožtík táta.

Pondělí 16. září 54

Ačkoli jsem se dlouho do noci díval na všechny díly staršího českého pětidílného seriálu Byl jednou jeden dům, stejně už jsem za svítání nemohl spát. Musel jsem stále myslet na tátu – a stále jej před očima vidím – jak takhle jednou ráno se šoural pod okny mezi tújemi a garážemi na nákup s velkou zelenou kabelou na kolečkách, v ošuntělém kabátě a o holi. Ani se za mnou tenkrát neohlédl, třebaže jsem se za ním díval z okna mého pokoje. Je pravda, že jsem na něj nevolal, jen jsem ho mlčky a zamyšlen pozoroval, uvědomiv si tehdy asi vůbec poprvé, že je táta už moc starý.

Jedna z věcí, které si v souvislosti s tátou vyčítám, je právě ta, že jsem nechodil nakupovat s ním, abych mu pomohl nebo abych byl prostě s ním, třebaže mi to několikrát nabízel a já většinou odmítal. Ono to bylo totiž dost strašné, rozčilující a únavné s ním nakupovat, protože zběhal mnoho obchodů a nakupoval mnoho zbytečných věcí a vymluvit si to nedal. Ale stejně mě to mrzí a nemohu teď kvůli smutným vzpomínkám v klidu spát.

Snad se dnes vyspím v lese. Mnoho příležitostí už k tomu letos nebudu mít – podzim se blíží a teploty mají klesat. A pak práce. I z toho mám špatné spaní. Jako kdybych měl jít do vězení. Však vězení a zaměstnání, to se rýmuje, to spolu ladí.

Ten seriál Byl jednou jeden dům se mi líbí. Nejvíc se mi líbily dvě scénky, obě se týkající malířství: v jedné si pozůstalí příbuzní všimnou, že obraz nebožtíka nad jeho rakví pláče jako zázračný obraz Panenky Marie Čenstochovské nebo jako v Lurdech, avšak jiný z přítomných v tom nevidí žádný zázrak, nýbrž docela obyčejné fušerství malíře, který obraz jistě namaloval nějakým sajrajtem, a teď to teče. Darebák!

Druhá scénka mne dojala svým neobvyklým vyjádřením prostého vlastenectví prostého člověka. Zatímco po záboru českého pohraničí nacistickým Německem litoval bohatý podnikatel, pan domácí a městský radní v jedné osobě, že mu Němci zabrali jeho venkovský statek, chudý nemajetný malíř oproti němu v slzách oplakával celou tu uloupenou zem, v které pramení všechny naše krásné české řeky. A já jsem se málem rozplakal také. To byl ten nejkrásnější projev vlastenectví, jaký jsem kdy slyšel. A znovu je mimo jiné v tomhle seriálu k vidění uskutečňováno jedno mé toužebné přání: zatírání nenáviděných cizojazyčných nápisů. Toho bych se rád dožil.

Nasnídal jsem se v lese a spal jsem poté až do tří hodin odpoledne. Skvěle jsem se prospal, jak jen v lese lze. Zdálo se mi, že kdosi prošel za hlavou lesní trávou. Ale nebyl to sen. Skutečně jsem zaslechl čísi lehké kroky, jen si nejsem jist, zdali to bylo hovado s lidskou tváří, či jen neškodné lesní zvíře. Nechtělo se mi jít to zjišťovat a spal jsem dál.

Po procitnutí do ticha svého lesního útulku se cítím odpočatý, s hlavou čistou, nebolavou, netočící se. Vydávám se na procházku po lese.

Nejdřív mířím přímo k nalezišti onoho cizího zbořeného stanu. Zarazil jsem se. Někdo s ním pohnul, převrátiv jej. Asi nějaký náhodný zvídavý houbař. Rozhlédl jsem se, není-li kdož nablízku. Nikde nikdo. Začal jsem zkoumat vnitřek stanu, dřív než jej složím a vyhodím. Abych jej měl v čem odnést, obětoval jsem kvůli tomu svůj vlastní obal od stanu – nevadí, mám doma ještě jeden starý. A zkoumaje vnitřek toho strženého mokrého stanu, učinil jsem další ohromující nález: objevil jsem látkovou tašku plnou injekčních stříkaček! A hned mi bylo jasné to podivné chování toho neznámého vetřelce, který tu tak nakvap úplně všecko opustil. Byl to těžký feťák a narkoman, který se v samotě lesa oddával své zhoubné neřesti, a někdo ho zřejmě našel a vyrušil. Anebo to byl těžký cukrovkář. Proto ty záhadné tampóny na očistu kůže, které jsem zde nalezl a nedovedl si vysvětlit jejich účel! Čistilo si jimi vpichy od jehel, hovado odporné závislácké! Opět se mi dělá nevolno z pomyšlení, jaké zvrácené hovado s lidskou tváří obývalo za mé nepřítomnosti můj les. Sáhl jsem pudově po svém noži připraveném za pasem na nejhorší možnost, že by se tu to hovado zfetované náhle objevilo, vracejíc se na místo zločinu proti sobě samému. Je to dobré, nůž mám v pohotovosti.

Dále jsem uvnitř nalezl mokré a plesnivé šatstvo, plesnivý chléb, pomazánku, domácí švestkové čili (asi to mělo být správně spíš čatní) a nedopitou láhev minerální vody. Až na to šatstvo, které nepoberu, všecko zítra ráno odnesu do města a vyhodím. To jsou nálezy! A doufám, že už nikdy se tady tohle hovado zfetované neobjeví.

Už chápete, proč nemám rád lidi? Všichni jsou něčím zfetovaní: jedni omamnými látkami, druzí svými vymyšlenostmi, ale všichni jsou mi něčím nepříjemní nebo dokonce nebezpeční. Všichni lidé jsou hovada, která nenávidím!

Je pod mrakem a občas poprchává. Počasí se zhoršuje a konec se blíží. Také já budu musit brzy opustit tento les. Smráká se. Nastává temno. A v noci prší.

Středa 18. září 54

Je slunečno, avšak velice chladno. Máma mne přesvědčuje, abych už sbalil stan a šel si raději shánět práci. Nechce se mi udělat ani jedno z toho a oddaluji nevyhnutné, dokud to jen trochu jde. Je léto dosud, ale podzim se dnes velmi přiblížil – jako smrt. Kdyby byl táta doma, už bych to byl pro letošek dávno sbalil; ale jsem teď v naprosto stejném postavení jako před dvanácti lety, když jsem dopisoval svůj Reinlebensborn. Jakmile sbalím stan na zimu a kvůli zimě, nezbude mi nic jiného než nastoupit do práce. Proto odkládám, jak jen dlouho mohu, to nevyhnutelné, čemu se beztoho nakonec nevyhnu – jako smrti. Vždyť tohle je možná moje poslední svobodné léto v životě! Tak proto to odkládání a zadržování nevyhnutného osudu navzdory velkému již chladnu a dlouhé temnotě.

Procházím pustým lesem k svému doupěti. Nárazový studený vítr sráží listí se stromů jako na podzim. Sluníčko svítí a trochu hřeje, ale uvnitř stanu je zima jako v lednici. Hned zalézám do studeného spacího pytle, abych si jej vyhřál, dokud jsem ještě rozehřátý chůzí. Po chutné snídani, sestávající z tmavého chleba s čočkovou indickou pomazánkou a z jablečné přesnídávky, si chvilku čtu a pak se ukládám k zdravému a posilujícímu spánku v tichu a klidu prosluněného, leč chladného lesa, kde tak konejšivě šumí studený podzimní vítr.

Po třech hodinách vstávám, oblékám tátův zimní kabátek a jdu dočistit nepořádek po tom zfetovaném hovadu, které se v létě drze vetřelo do mého lesa, aby v něm provozovalo svou zvrácenou neřest. Naplnil jsem celý třicetilitrový pytel na odpadky, přičemž nejobjemnější a nejtěžší byly ty zmoklé plesnivé hadry. Vyhozený plesnivý chléb po tom hovadu už začal nějaký hraboš ohryzávat. Možná je to týž, který prohryzal na jaře můj stan a kterého jsem zahlédl i u tohoto stanu, dokud tu byl. Plný pytel neštěstí a svízele jsem schoval při cestě domů a zítra jej ve městě vyhodím. Snad se s ním opravdu zbavím i všech mých dosavadních letošních neštěstí a svízelů.

Konečně je les zase čistý. Ani žádná hovada s lidskou tváří jsem dnes nikde v lese neviděl, jen dvě hezké plaché srnky a mnoho lesních ptáků a ptáčků.

Večer po západu slunce jsem šel ještě jednou na malou procházku. Přiblížil jsem ten objemný a těžký pytel neštěstí a svízele po tom feťákovi blíž k silničce, abych měl v noci ušetřenu námahu aspoň o ten kousek cesty k městu. Vraceje se zpátky, uviděl jsem na jedné větvi sedět kalouska. Mnohokrát jsem jej slyšel naříkavě volat, ale nikdy jsem ho takhle zblízka, za světla a na vlastní oči neviděl; znám ho jen z obrázků. Seděl jako vyřezávaná soška na stromě a také si mne samozřejmě všiml. Kroutil svou ušatou hlavou jakoby nevěřícně ze strany na stranu, aby mne lépe viděl. Šel jsem dál svou cestou jako bájný Temnonoš, před nímž ustupuje denní svit a za nímž postupuje noční tma.

Ve dvě hodiny v noci jsem se probudil, dosyta vyspán. Světlá měsíčná noc bude ještě dlouhá a studená. Jdu domů. Dávno jsem nešel takhle za noci domů. Díky tomu jsem potkal znovu po čase ježka – letos vůbec poprvé. Pustota noci se mi líbí. A nezvyklou prázdnotu nočního města si pochvaluji ještě víc.

Pátek 20. září 54

Ráno jsou ojíněné střechy a tráva, z úst vydechuji páru. Máma mne znovu nabádá, abych do té zimy nechodil nebo abych se teple oblékl a vzal si také něco na hlavu. Ani mi nic nemusila říkat; vždyť vidím sám, že příroda už příliš studí a mne pudí z lesa ven. Už to nejde, už to nejde... jak říkával před smrtí nebožtík táta. Mně je také tak úzko jako před umřením. Každý podzimní návrat z lesa domů je vždy podoben tísnivé smrti. A letos ještě ta nutnost práce k tomu...

Mysle na to, nemohl jsem hrůzou dospat, hledaje očima oporu v tátových zpodobeninách rozmístěných po mém pokoji. Ale ty obrázky jsou beznadějně němé, neživé a ani sám táta už není živ, aby mne podpořil, potěšil nebo třeba jen zabral za kliku od mých dveří, jako dřív.

Je mrtvo, bezútěšné mrtvo u nás doma a ani venku v lese nemohu kvůli mrazivému chladu pookřát. Sbalím to. Je však pátek, hovada s lidskými tvářemi už od samého jitra chystají se na bujaré oslavy konce pracovního týdne, po tři dny a noci bude všude mnoho ožralů a ochlastů, a to určitě nebudu mezi ně vycházet z lesa, plnou polní se stanem nesa. Musím počkat do pondělí; to bude zrovna první podzimní den, bude snad tepleji podle předpovědi, a tak to bude aspoň pěkná rozlučka s lesem a se svobodou. Pak ať mě ti lidožrouti s lidskou tváří třeba sežerou – stejně budu uvnitř mrtev a oni chroupat budou kosti mé jako mrkev...

Ve stanu jsem posnídal a dlouho si pak četl před spaním. V jednu hodinu obědvám, znovu si dlouho čtu a ještě hodinku pospávám. Potom se jdu projít po lese, abych zahnal tíživé vzpomínky na tátu, které se mi ihned usadily v příliš bdělé a nezaměstnané mysli. Ne že bych je tou chůzí cele zahnal, to ne, spíš jsem je jaksi rozběhl a tím nadnesl, takže se zdály lehčí, a také je občas přerušilo usměvavé sluníčko, čiperný ptáček či dvě hravá a neposedná srnčí mláďata. Příroda utěšuje, protože neumírá a poněvadž její tvorové jsou jakoby věčně mladí a svobodní – tak, jak se cítím být v přírodě i já, člověk v této době osiřelý a zarmoucený.

Některá rozkošná lesní zákoutí mne přímo uklidňují a slaďují s všemocnou přírodou a dlouho v těch tišinách prodlévám nehybný jako kámen, který zná ustrnutí a žal a žitím je zmámen.

Vyšel jsem z lesa na prosluněnou louku, hledě ke kravičkám, jež se pasou za malým lesíkem na pozadí kopečků mé rodné krásné Vysočiny. A tu opět vyskakují z kopřiv táž skotačivá dvě srnčátka, která jsem viděl předtím v lese! To jsou ale roztomilá stvoření, na která je radost pohledět! Člověk má hned lepší náladu. Snad se mi ti mladí srnečci dokonce ukazují schválně, aby mne potěšili, vidouce mne toulat se smutného, zadumaného a osamělého po lese; vždyť zvířata dovedou projevit víc útrpnosti a soucitu než lidé, ta bezcitná tupá hovada s předstíranými lidskými tvářemi! Jak říkám: člověk má hned lepší náladu, když je ve společnosti zvířat, avšak nikoli lidí.

Tu náladu mi však rychle kazí jakési hovado s lidskou tváří, blížící se zdola přes louku od Hloušova rybníka. Táhne kolo, a tak před ním zalézám zpátky do lesa, kam snad za mnou nepůjde.

Sešel z očí, sešel z mysli. V klidu a bezpečí známého lesa se opět uvolňuji a zklidňuji. V jednu chvíli mne sice nakrátko znovu znepokojil jakýsi pach člověčiny, ale byl to jen prchavý závan dýmu s příměsí vůně bramborové natě. To nic není; někdo si někde prostě rozdělal sváteční ohníček a vzdušné proudy ten pach donesly až k mému rozcitlivělému chřípí. Zase je dobře, i když sluníčko klesá stále níž a níž k západu, osvětlujíc nyní již jen vršky stromů. Zase ten den utekl nepozorovaně jako ploužící se kalná voda, unášející padlý list počínajícího podzimu, zase jsme všichni starší, zase jsme blíž Nevyhnutnému a naše barvité vzpomínky na minulá prožitá štěstí a neštěstí jsou zase o trochu bledší a šedší – jako světlo tohoto dne, které víc a víc pohasíná, až zhasne docela a rozhostí se temnota a chlad.

Neděle 22. září 54

Píši poslední kapitolu mého deníku.

Nastává jitro nového slunného dne, kdy vstávám, abych naposledy odešel do své lesní skrýše.

Cesta tam je hrozná: míjím samá hovada s lidskými a psími tvářemi a nikoho jiného. Jeden z těch mnoha psů mi očichává nohy a jiný na mne dokonce temně vrčí a to ženské hovado, které jej vede, má co dělat, aby jej udrželo z mého dosahu a zuřivě se na mne nevrhl! K tomu z blízké zahrádky přizvukuje další pes, který z toho výjevu celý rozrušen štěká.

Je strašné muset někam jít za město v neděli ráno. Těch otravných a nebezpečných hovad je tolik, že lituji, že jsem dnes raději nezůstal doma a nešel to sbalit až zítra.

Přede mnou jde do lesa ještě někdo, ale tam se mi někde naštěstí ztratil. Jsem v lese sám – konečně. Svítá. Bude hezky. Byl bych zůstal doma s mámou, kterou tam samotnou drtí sklíčenost; byl bych se dnes doma ještě letos naposled slunil v lodžii, probíral se tátovou pozůstalostí a pročítal jeho deníkové zápisky; ale dnes je poslední hezký letní den před zítřejším dnem podzimní rovnodennosti, den nejvhodnější k rozlučce s lesem a svobodným a bezstarostným životem, který mi umožnil prožít chudák táta.

Chudák táta. Jeho deníčky nemají žádnou uměleckou hodnotu, ale jejich citová cena je nesmírná. Poznávám z nich to, co jsem jen tušil, neboť táta se nikomu jinému nesvěřoval než právě svým deníčkům. Stále v nich jednoduchými holými větami opakuje, jak je smutný a nešťastný a jaký má hrozný život. Tak si říkám, že snad neonemocněl ani tak úbytkem a nakonec i úplným zhroucením rozumu a duševních schopností, jako spíš úbytkem radosti z života, a z čisté sebeobrany se raději dobrovolně pomátl na rozumu, aby si už dál nemusel ostře a jasně uvědomovat své trápení.

Co z toho života chudák táta k stáru měl? Vnuci, z nichž se těšil, odrostli, a tak se zcela upnul na mne. Ve svých deníčcích si každý den zapisoval, kdy jsem byl s ním doma, kdy a v kolik hodin jsem přišel a odešel, že jsme se spolu dívali na televizi, že je smutný a brečí, když za nocí odcházím kamsi do lesů, že máma na něj celé dny jenom řve, protože něco koupil špatně, a vůbec, jaký je s ní hrozný život.

Je to děsné čtení tyhle tátovy deníčky, poschovávané v hlubinách jeho skříně. Jejím otevřením se přede mnou rozevřela závratná propast, do níž po hlavě padám a z níž se potom škrábu ven celý rozbolavělý. Teď je smutno zase mně, takže jsme vyrovnáni. Ach, kdyby tak šlo vrátit čas, aby byl táta doma zas... tak napravit daly by se naše chyby... kdyby... kdyby... Kdyby co?... Pravděpodobně by to dopadlo všechno stejně. To je prostě osud. Každý osud člověka je víceméně nešťastný a smutný. Takový už je život. Teď jsem se svou dávkou smutku a osamění na řadě já, tati, z toho si nic nedělej. Tobě už je dobře. Každému je dobře, kdo nemusí žít.

Poslední den – smutný den. Poslední letošní den v lese prožívám, jako by byl dnem posledním i v celém životě. Sluníčko se mile usmívá, zatímco já se rmoutím. Chodím smuten po lese a vzpomínám na to, co jsem tady zažil a jak jsem se tu měl dobře. Všecky ty dobré vzpomínky posléze vždycky vyústí do bolestných myšlenek na tátu, protože tehdy, v těch šťastných dobách prožitých v tomto útulném lese, byl táta ještě při síle, doma a živ. Ale to všecko už není, co bylo dřív. Teď nyvě hledím směrem ke Korouhvi, kde leží tátův tklivý hrobeček.

Je to smutné loučení, letos trojnásob smutné. Nejen protože končí léto, ale navíc i protože táta už není doma a živ, a za třetí musím začít pracovat. A tak nějak se to nyní všecko sešlo do toho jednoho dnešního rozlučkového dne.

Kdyby dnes aspoň po lese necourala ta hovada otravná houbařská! Před jednou výpravou jsem musel prchnout, zrovna když jsem si sedl na můj oblíbený palouček, oddávaje se klidnějším úvahám. Utekl jsem odtud do jistějšího zátiší na mém loňském stanovišti, jež jsem nazval zahrádkou Srnonošovou, kde teprve jsem nalezl uklidnění. Ale i tudy zřejmě někdo nedávno prošel, protože pohnul mým „domovním znamením“, to jest srnčím parůžkem, který jsem zastrčil vztyčený do starého trouchnivého pařezu a který na něm nyní leží.

Je krásný, byť trochu chladný den. Chodím po lese až do úplného vyčerpání. Takhle nutkavě chodíval i táta, dokud mohl, a pak už to nešlo... pak už to nešlo... Najednou mi napadlo, co kdybych teď tady náhle potkal tátu, co bych mu asi údivem řekl? „Jé, ahoj tati, kde se tady, prosím tebe, bereš? Vždyť jsi umřel a my jsme tě pohřbili žehem a v Korouhvi máš na hrobě urnu!“ – Ale on by naprosto klidně odvětil: „To není pravda, ty spíš a zdá se ti jenom hrozný sen, vždyť vidíš, že žiju.“ – Jenomže tohle není sen; na to už je příliš dlouhý; sny – i ty nejdelší – netrvají takhle dlouho, a nejsem to tudíž já, kdo spí, nýbrž táta – to táta spí věčným spánkem, z kterého nikdo neprocitá.

Nacházím jisté stopy po lidech. Někdo rádoby vtipně umisťuje houby do větviček stromů na mé tajné cestičce, kterou zřejmě objevil. Dělá to snad proto, aby mi tím dal najevo, že o mé skrýši ví. Je mi to jedno. Jsem tu poslední den v životě. A zítra ráno to balím. Od zítřka mi začne zcela jiný život. Sem už se nikdy nevrátím.

Jiné hovado zasrané se vysralo přímo za jedním mým oblíbeným poseděním pod stromy opět nedaleko od mého nynějšího a posledního stanoviště! Ještě že to po sobě to hovado s lidskou tváří zahrabalo, abych to nemusel čichat. Nemohlo se, hovado nečisté, vykálet někde stranou, v houští; musí to udělat tam, kudy chodívám, a na mém oblíbeném místě! Ale teď už je to také lhostejno. Stejně sem už nepřijdu. Je konec. Se vším je tady už konec. Aspoň mi ta lidská hovada, která se tu přemnožila, ulehčují loučení – poslední loučení s tímto lesem, který mi byl kdysi rájem.

Den pomalu končí. Lehl jsem si znaven do stanu, kde přečkám poslední noc v lese. Ach, jak rychle uplynul ten dnešní poslední den na rozloučenou! Tak rychle, jako celé tohle pokažené, nešťastné léto, jako celý tátův život. A teď jsem na řadě já, tati!

<<< předešlá část