Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápisník mrtvého muže - 5.

28. 1. 2010

zapisnik-mrtveho-muze.jpg

 

čtvrtek, 31. ledna 42

Mám ji! Mám tu knihu! A opět vypůjčena a zaslána z knihovny v Havlíčkově Brodě! To musí být bohatě vybavená knihovna! Samé dobré tituly tam mají! Asi se tam odstěhuji. Ve zlatém šedesátém osmém stála kniha pouhých 10 korun. Dnes by stála – pokud by vůbec vyšla – tak 200 až 300 korun. Těším se na četbu. A uvažuji o tom, vzít si ji dnes na noční do práce; knížka je to malá, tak akorát do kapsy...

Obrazek

Na náměstí rozestavovali a rozbalovali své zboží trhovci na pravidelném čtvrtečním Wochenmarktu. Je přesně 0°C. V takové zimě jim to postávání na mrazu nezávidím; Já bych si v takové zimě ani nic nekoupil, ani bych chvíli nepostál u stánku a nepodíval se, co mají. Beztoho nic nepotřebuji. Ještě že jsem ve fabrice pěkně za větrem a v teploučku. Brr! Kdepak – nesnáším zimu!

Mladým kuřákům školou povinným zima ovšem nevadí a bafají za školou jako fabriky. Rychle, než jim skončí pětiminutová přestávka; pokoutně a potajmu, aby je nenačapal pedagog! Takové kouření by mě také nebavilo. Ostatně kouření je již tak zoufale nemoderní, drahé a zdraví škodlivé, že kouřit může jen hlupák; však hloupost je moderní stále a čím dál víc.

Lidé chodí sem a tam s mobily u tlamy, řvou do nich, nebo jdou kolem a line se z nich, odkudsi zpod kabátu – čert ví z jakého přístroje – jakási odpudivá „hudba“. Hnus. Když pak přicházím zpátky na sídliště, je to jako bych přicházel do koncentráku – všude hlídky bachařů se psy. Hrůza vyjít ven! Připadám si jako v blázinci. Do toho Havl. Brodu se odstěhuji asi do místního ústavu pro duševně choré; tam by to mohlo být možná normálnější než ve skutečném světě; ostatně myslím si, že většina takzvaných „bláznů“ tamo ubytovaných jsou stejně jen dobrovolní emigranti za hranice našeho šíleného světa tam venku za vysokým plotem tiché ústavní zahrady, jež kdysi bývala v majetku nějakého odloučeného kláštera či šlechtického sídla. Takže oni, ti takzvaní „blázni“, budou nejspíš v dnešních neutěšených poměrech to jedině pravé a nové duchovenstvo i nová šlechta.

Vyměnili jsme si s mámou rádia. Ona dostala můj automat s pamětí, u něhož se stejně před časem porouchal CD přehrávač i magnetofon, Já její klasický aparát s knoflíkem na ladění. Ji nebaví hledat a ručně přelaďovat stanice, Já poslouchám jen jednu stanici (Vltavu) a ještě k tomu málo.

 

pátek, 1. února 42

Včera večer, když jsem vstával do práce, všiml jsem si, že je venku ještě poměrně světlo; silné příšeří sice, leč již ne taková černá tma jako předtím, v nejtemnějším a nejsmutnějším období roku. Slepičími krůčky se poznenáhlu přece jen přibližuje jaro. Napadlo mě, že mi nebude obzvlášť příjemné chodit na jaře, v létě za pěkného teplého počasí někam do fabriky. To je nemilá zkušenost, jíž jsem se rád a ochotně odnaučil za ty tři uplynulé roky prázdnin. Nu, co dělat; musíme tam všichni!

Ženským ve fabrice zavřeli šatnu a nesmějí tam chodit, leda v předepsaný čas na přestávku. Pánské šatny se toto nařízení naštěstí netýká – zatím. Ženské nadávají jako špačci. Však říkám, že to je v práci jako v kriminále. Zanedlouho nás připoutají k mašinám na vodítko jako psa; však i ti psi mají dneska větší svobodu než člověk. Mám podezření, že za tímto novým „opatřením“ stojí ten vůl vedoucí – Jílek se jmenuje –, který měl včera jakýsi zostřený inspekční den – den buzerace. Jistě to má již jaksi zahrnuto ve své zparchantělé povaze a také to má jistě nařízeno „shora“, aby byl takový – pročež si vrchnost umí vždycky vybrat ty správné typy, které jsou schopny všech nízkostí a všech jakkoli stupidních a nepopulárních úkolů se ujmou se servilní bravurou otroka, jemuž byl svěřen malý podíl na moci, i kdyby to bylo jen nad partičkou udřených bezvýznamných žen, jež se neumějí samy bránit takové jednoznačné zvůli. Takhle to totiž chodí všude a je to čím dál horší. Již pesimisté za římských dob prohlašovali, že cras poterunt fieri pessima sicut heri, čili česky „zítra se může stát to nejhorší stejně jako včera.“ Já jsem takovéto zostřené poměry dosud nikde nezažil. Ten vůl je tak blbý, že kdyby na jeho místo nainstalovali infračervený detektor pohybu na bázi fotobuňky, jenž by se rozječel ostrým sirénním zvukem ohlašujícím každé chvilkové přerušení činnosti na monitorovaném pracovišti, stalo by se jeho pracovní místo nadbytečným – stejně jako je nadbytečný on sám jako člověk. I ten tupý automat by byl jistě lidštější než člověk. Je to vůl. A že v tom má prsty právě on, o tom jsem přesvědčen. Nikdo jiný – chci říct: větší vůl – mně nenapadá.

Prošil jsem si prst prošívačkou, když jsem se snažil uvolnit v ní zaseklou sponu a ta mi vystřelila do ukazováčku. Bolelo to jako sviňa a bolí to dosud. To jsem netušil, jak mohou být kancelářské potřeby zákeřné a nebezpečné! Ale jinak byla noční v pohodě. Tu knížku bych nevyužil; raději jsem si šel jednou lehnout, když jsem se nudil.

Ráno doma po směně jsem si pár stránek přečetl, než mě zmohla ztěžklá víčka. Vypadá to dobře, velmi dobře! Možná si tu knihu někde seženu a koupím. Názvy některých povídek mi jsou silně povědomé; nejspíš z rozhlasu.

Soukromí lékaři chtějí další poplatky.

Před svítáním měla být vidět na obloze těsná konjunkce Venuše s Jupiterem, ale neviděl jsem nic, protože jsem vhodnou dobu prošvihnul sledováním Akt X na videu – a stejně bylo oblačno. Úkaz měl vypadat nějak takhle (snímek dole je z roku 2004, kdy nastala podobná situace):

Obrazek

Venku fičí severák, vzduchem prolétávají sporadické sněhové vločky; je 0°C. Víkend začíná. Nechystám se nikam ven; což mi připomíná, že jsem dlouho nebyl na procházce nikde v lese za městem. V takovém mizerném počasí mě to ani neláká. Stejně je všude plno lidí. Můj čas k toulkám přírodou přijde na jaře a v létě. Teď to nemá cenu. Chci si hlavně užít toho Villierse (poznámka pro příští generace: opravdu se v mém století ještě vyskytovali podivíni, jako jsem Já, kteří dovedli mít požitek z krásně napsané duchaplné věty, tak jako jiní mají požitek z krásně stavěného těla, z tvaru karosérie či z dobrého jídla! Nekecám!).

 

sobota, 2. února 42

V noci jsem propadl kouzlu básnivé prózy Villierse de l’Isle-Adama. Zajímalo by mne, jak se to jméno vlastně správně píše, poněvadž v knížce samé se vyskytují obě možnosti zápisu: s pomlčkou i bez pomlčky. Možná že jde o nejednotnost, jež není chybou, a možné a správné jsou tedy obě možnosti. Jako francouzštinář mohu potvrdit, že francouzština zná takové možnosti; například ve spojce à, kterou je možno psát na začátku věty i bez toho accent grave nad velkým A. Čeština je na tom v nejednotnosti podobně a pravopis se v ní mění dokonce snad každých dvacet let vždy po změně politického režimu. S řečtinou se to má zrovna tak – tam je možných dokonce i víc možností pravopisu, což mě ze začátku dost mátlo. Takže nyní opustím tyto ortografické úvahy a budu se věnovat samotné tvorbě Villierse de l’Isle Adama.

První povídka Slečny de Bienfilâtre mi připomněla jiného geniálního francouzského povídkáře: Guy de Maupassanta – byť inspirace bude spíš opačná. Opsal jsem si z ní jednu hlubokomyslnou větu:

„Jsou bolesti, při nichž se neodvažujeme pronést jediné slůvko útěchy.“

Druhá povídka Věra měla v sobě zase něco z Poea a zároveň i z Huysmanse.

Líbí se mi zejména jazyk Villiersův; jeho nevšední obraty a překvapivé příměry, kupříkladu perly tohoto typu:

„Och! Hned při prvních slovech připadala jim mínění šosácké společnosti jako let nočních ptáků, vracejících se do temnot!...“ (krásný příměr!) „A když pak zjistili, že svět je nechápe, jak by si přáli, odvrátili se od něho brzy po svém sňatku, žili v naprostém ústraní v tomto starém, zasmušilém paláci, jehož hustě zarostlé zahrady tlumily úzkostlivě jakýkoliv zvuk zvenčí.“ (to mě velmi oslovuje! Já jsem se také odvrátil od lidí; nejprve pudově a potom i vůlí a rozumem. Na lásku nemám ani pomyšlení a na pohlavní lásku nemyslím vůbec. Investoval jsem za život do lásky příliš mnoho času, peněz a energie. Marně – a zbytečně mnoho. Vzdal jsem se hledání přirozené družky, jakou je dopřáno si najít každému zvířeti. U lidí je láska zvrácená – jako všechno. Přesně jako v té úvodní povídce Slečny de Bienfilâtre. Připadá mi to už jaksi nepatřičné a nedůstojné misantropa. Olga je mrtvá, tak jako Věra Villiersova, a tím to zhaslo. A teď bych ještě potřeboval tu tlumící staletou zahradu. Čtu si hluboko po půlnoci, avšak ticho a klid na četbu přesto nemám úplný, neboť končí páteční noc a lidáci se vracejí ožralí z hospod; a čubka dole v přízemí si již několikrát uštěkla! Raději mám víkendy, které vycházejí na pracovní dny – to je pak v noci v baráku i v okolí větší klid na duchovní dobrodružství; ty protivné lidské pazvuky mě vracejí ze světa krásné literatury a idylických snů zpátky tam, kde už jsem byl dost dlouho, čeho jsem již přesycen, co je mi protivné a co z duše nenávidím – do polidštěné, do zčlověčené reality nového tisíciletí);

nebo tato část:

„Zesnulá!? Nikoli! Což duše houslí odlétá v posledním tónu prasklé struny?“

A tak dále – mám dojem, že bych mohl a musel takhle vypsat půlku knížky, protože některé věty-perly nemohou stát osamoceně, nýbrž musí jim předcházet i to, co je před nimi, aby plně vynikla jejich nesmírná krása a působivost. Myslím, že si tu knihu koupím.

Je sucho, pod mrakem, 3°C. Malý žlutohnědý brouček cestuje po stěnách kolem okna, černý pavouček je zřejmě zalezlý někde v koutě a po zlatoočce se slehla zem. Pouštím si z počítače příjemně znějící zpěv rehka domácího.

Obrazek

Večer pilně pokračuji v četbě Krutých povídek. Některé jsou opravdu kruté, krutě pravdivé. Třebas Dva auguři, která líčí formou krutě sarkastickou poměry v nakladatelstvích a vydavatelstvích novin, jež se řídí heslem doby „pryč s duchem!“ Zde jsem si opsal malou ukázku:

„Za našich dnů je nezbytně nutné, aby si každý vážný literát osvojil zásadu: Buď průměrný! (...)Udělali jsme pokroky. Lidský duch postupuje! Dnes si celý třetí stav nepřeje nic jiného – a to právem – než aby si mohl v klidu a podle potřeby ulevit a škytnout, aby mu žaludek dobře trávil. A protože má zlatem i počtem sílu stáda rozvztekaného na pastevce, je lépe se mu přizpůsobit. – Teď však přijdete vy a chcete ho přimět, aby spolkl aloeová projímadla v obalu z tepaného zlata. Rozumí se samo sebou, že se bude vzpírat a škaredit, neboť nechce, aby mu byl násilím pročištěn rozum! I vrátí se hned zase ke mně, vrátí se už ze zvyku, který je jeho druhá přirozenost, neboť jeho chuti lahodí mnohem více sprosté víno, jež mu podávám ve svém otřelém poháru. Nikoli, básníku, dnes není génius v módě! – Králové, byť se nám zdáli sebenudnější, uznávají a hýčkají Shakespeara, Molièra, Wagnera, Huga atd.; republiky posílají do vyhnanství Aischyla, pronásledují Danta, popravují Andrého Chéniera. V republice, víte, mají na starosti jiné věci než dbát o génia! Mají plné ruce práce, jak víte.“

Tolik malá ukázka – ale dobrá je samozřejmě celá povídka. V podstatě totéž jízlivě posmutnělé přemítání nad stavem literatury a postavením génia nebo talentovaného jedince v ní a v době nepřející skutečnému umění, poněvadž je nepotřebuje a ani nerozpozná od kýče a od plevele, traitoval také například Leopardi, najdeme je u Schopenhauera, dokonce i u Haška (v humornější poloze), najdete to koneckonců i u mne.

Neodpustím si ještě jednu ukázku, neboť se týká těch zpropadených tiskových a pravopisných chyb, jichž je v každém psaném projevu plno, což zřejmě nerozčiluje jen mne:

„A hleďme, ve vašem (rukopise), podívám-li se na něj lépe skřipcem, pozoruji cosi jako krasopis – což už je předem špatné znamení. To byste se mohl dostat do podezření, že svým článkům věnujete jakousi péči. Ale skutečný novinář, který je dokonalým představitelem svého záslužného povolání, píše ráz na ráz, úplně jedno, co mu zrovna probleskne hlavou – a především: nepročítat nikdy napsané! Pryč s tím, jak jsem to napsal! (...) V redakcích, milý pane, nemáme kdy přemýšlet o tom, co a jak napíšeme, když venkovský vlak čeká na naše stohy papíru (...). Nám stačí úplně, má-li předplatitel dojem, že něco čte, chápete? A kdybyste jen věděl, jak je mu všecko ostatní jedno! (...) – Pravopisné a mluvnické chyby!... (...) Měšťák si přeje chyby, pane! Má radost, postřehne-li je.“

Kouzlem nechtěného humoru je v knížce právě tato pasáž „zpestřena“ na konci jednou takovou tiskovou chybou, když slovo „šéfredaktor“ je tam vytištěno jako šéfredakror. To už ale není vtipné. Spíš to dosvědčuje nevykořenitelnou dysgrafickou ubohost, jež se literaturou táhne více než dvě staletí, ne-li déle, či od prvopočátku dějin písemnictví vůbec. Rozhodně však bude pokračovat dál, co bude lidstvo lidstvem – to je jasné. Teď se například v internetovém herbáři, jejž pročítám, objevila reklama na blížící se svátek sv. „Valenentýna“... Co dodat? Nejenom jsou ty všudypřítomné reklamy otravné jako práce, ale ještě jsou v nich takovéto debilní chyby! Psát to hovado neumí, číst taky ne, jinak by si to po sobě přečetl a chybu objevil a opravil, ale přesto je úspěšným byznysmenem! Jak je to možné? A platilo by to i naopak? Že by byl jedinec vynikajícího vzdělání, výjimečného talentu a jiskrné inteligence též úspěšný v běžném životě, třeba jako podnikatel? Myslím, že ne; že je to vyloučeno. Určitě by ani tím podnikatelem nechtěl být. Pakliže se vůbec někdo takový mezi lidmi vyskytuje – o čemž pochybuji – pak žije nutně někde v ústraní, nikdo ho nezná, nemá žádné přátele ani rodinu a je takzvaně „chudý“, protože veškerý volný čas věnuje pěstování a zdokonalování ducha a na žádné nízké kšefty, obcování s lidstvem a život veřejný ani nepomyslí. Takový jedinec obvykle není dítětem svého století; zaspal dobu – jako Já.

Villiers de l’Isle Adam byl zchudlým šlechticem s prastarými kořeny sahajícími prý až kamsi do 11. století. Musel tedy těžce nést vládu buržoazie, prostřednosti a sprosťáctví. Myslím, že to je právě ten důvod, proč jeho dílo oslovuje i každého aristokrata ducha, jenž se přitom nemusí nutně honosit šlechtickými předky. Je to i můj případ.

Předchozí povídka Vox populi zase upomíná nejvíce na Maupassanta; třeba na jeho kratičkou črtu v povídce Horla u příležitosti svátku francouzské republiky 14. července; črtu, která se rozrostla v duchaplnou a v několika řádcích výstižnou úvahu o politice a o životě jako takovém.

 

neděle, 3. února 42

Hned jak jsem otevřel ráno oči, spatřil jsem přímo nad sebou černého pavoučka, kterak sedí na dřevěné závěsné liště od chybějících záclon. A minulé noci tu poletovala droboučká křehoučká muška, krátce si mi sedla na prst a zase odletěla neznámo kam. Knížkou se pak proplétal roztoč. Vypadá jako miniaturní termit. Je slunečno, 15°C, ve stínu však jen 1°C. Šel bych ven, ale odrazuje mě volná neděle políčského měšťáka. Když vím, že nemohu jít nikam daleko za město, kde bych byl celý den sám a sám, jen se zvířaty uprostřed přírody, nejdu nikam. Raději si budu číst.

V povídce Nebe jako reklamní návěští předvídá Villiers de l’Isle Adam to, o co již byly učiněny reálné pokusy (naštěstí prozatím zakázané) a čehož se i Já hrozím – nadhodil jsem toto téma také, nezávisle na Villiersovi, v mé knize Bůh nesmiřitelného hněvu. Opět se potvrzuje, že stejní duchové mají stejné myšlenky, stejné obavy. Nebe sice ještě není přeměněno v reklamní poutač, ale bohatě stačí, že na něm není klid a stalo se rejdištěm všelijakých strojů. Některé z nich už ostatně táhnou za sebou vlající reklamní transparenty! To v době Villiersově ještě nebylo, aby se po obloze bez ustání míhala letadla, stíhačky, vrtulníky a další stroje. Nejenže na nebi není klid, ale v noci je i více osvětleno pozemskými světly, neboli – jak říkají zoufalí astronomové – nebe je „světelně znečištěné“. Dříve muselo být noční nebe až magicky přitažlivé, plné hvězd, jež se musely jevit zřetelněji, ve větším počtu a blíže k zemi. Není divu, že nebesa a hvězdy na nich měla pro naše předky takový obrovský význam. Tehdy si snad mohli lidé po právu nalhávat, že jsou blízko nebi — ale dnes? O takovou vesmírnou krásu jsme ochuzeni a přemnozí z nás si tu čistou klenbu nebesky neposkvrněné nádhery ani nedokáží představit, a tak jim ani nechybí a dnešní příšerný stav považují za zcela normální a přirozený. Jenže on není. Je zkažený Lidstvem s velkým L, jak píše toto klaté slovo Villiers de l’Isle Adam. V důsledku celkového znečištění zemské atmosféry průmyslovými exhalacemi musí být denní nebe naopak potemnělejší než v dávné minulosti, sluneční svit už není tak jasný, barvy nejsou tak zářivé jako kdysi. Hrůza pomyslet, kam až nás všemocný Pokrok zavede. Jednou nebude rozdílu mezi nocí a dnem, neboť noc i den budou stejně matné, šedivé a špinavé – ocitneme se jakoby ve stálém zatmění, kde přestanou růst rostliny a poslední zbylá zvířata přestanou rodit mláďata. Jen zdegenerovaný člověk bude dál uměle přežívat v tomto nehostinném, polostinném prostředí, bude se dál přemnožovat, dál bude spokojený, aniž ví přesně proč a s čím, dál mu to bude všechno jedno.

Z povídky Stroj na slávu jsem si zatím opsal tuto malou část – souvisí to tak trochu a navazuje na Dvojici augurů:

„...podle našeho mínění je na celé zeměkouli za století (a možná ještě déle) sotva víc než stovka lidí, kteří se snaží opravdu porozumět tomu, co čtou, a nedívají se na to jen jako na nálepky na kelímcích s hořčicí.“ (vynikající a vtipný příměr!)

 

pondělí, 4. února 42

Táta viděl před domem mého dvojníka. Běžel se ke mně do pokoje honem ujistit, zda jsem doma, protože iluze byla prý dokonalá: stejná chůze, stejné oblečení, stejný černý kulich. Nebylo to poprvé. Lidé mě vídají – či mého dvojníka – nejen tady v Políčkách, ale i například v Praze a na jiných místech, ačkoliv mé skutečné Já se v tu dobu nachází prokazatelně zcela jinde.

Můj záhadný dvojník zřejmě řádí i ve fabrice, protože si mě vzal dneska na paškál mladší vedoucí Radek Zezula, s nímž si každý tyká, a vyzvídal, jestli prý mám u sebe telefon. Když jsem se dušoval, že žádný telefon nemám a zeptal jsem se po důvodu takové zvláštní otázky, bylo mi řečeno, že prý nějaký podnikový pohlavár viděl na dílně sedět u kontrolního stolku nějakého černovlasého chlapa, jak si hraje s mobilem. Rázem mi svitlo! To myslí tu ohromnou „aféru“, kdy jsem byl napomenut tím volem Jílkem, protože jsem si hrál nikoliv s mobilem, nýbrž s digitálním diářem! Je totiž rozevírací, takže jej omylem považovali za mobilní telefon. Tentokrát už jsem měl výmluvu připravenu a řekl jsem, že to nebyl mobil, nýbrž kalkulačka, a že jsem počítal výrobu. Uvěřil mi a vzal to s humorem. Ale stejně mě to zase naštvalo. Světe, zboř se! To je zase „aféra“! Jak dlouho to budou rozmazávat a pitvat? A kam až to dojde? Na vrchní ředitelství? Divím se, že mě za to nevyvedou na dvůr a nezastřelí! Pro výstrahu všem ostatním, kteří by si taky chtěli s něčím hrát v pracovní době! To je neskutečné; připadám si jako ve snách. Tahle fabrika není kriminál – ta je horší než total Einsatz im Reich. Celý den tam couraly jakési zahraniční delegace, tak toť se ví, že všechno muselo být richtig. Bossové tam šmejdili až do večera a práce bylo nad hlavu. Jsem z toho docela unavený a otrávený. Nejlepší jsou noční směny; ty ranní jsou moc hektické.

U Simpsonových včera zase jednou vypadl zvuk. A zase se mi to moc nelíbilo. Díl se jmenoval Všechny cesty vedou do krimu (zase je v tom blízko ta Itálie!). Bart se dostal do výchovného lágru – to je ukradené ze South Parku – a Marge zatkli napůl omylem za distribuci drog – to je také podobné South Parku. Já nevím – ty simpsonovské vtipy a humor jsou už nějaké vyčpělé a stále tytéž. Někdy je to dokonce až trapné. Málokdy se u toho zasměji. Tato řada (již XVII.!) je ze všech předchozích nejhorší. Snad jen Speciální čarodějnický díl byl jako již tradičně dobrý, jinak je to šeď, průměr a nezáživná „omeleta“, čímž myslím stále dokola omílané nic. Je načase ten seriál už nějak se ctí ukončit; poslední dobou už se na to nedá koukat.

Zato Kruté povídky jsou výborné. Radši spěchám od videa zpátky ke knížce. Povídky Duke of Portland anebo právě rozečtená Účastník posledních obřadů mi opět připomněly Huysmanse. První z jmenovaných povídek připomíná Huysmansův román Naruby, zatímco druhá zmíněná povídka se podobá spíše románu Tam dole (francouzsky Là-bas)také od Huysmanse. Do toho všeho je přimíchána pikantní špetka Poea a též snad kapka s příchutí Stevensona. Vše je namícháno vkusně a chutně. Velice dobře se ta knížka čte. Je tam všechno: láska i smrt, tragika i komika, štiplavá satira, zasněnost, zjemnělé estétství, poetika i mystika – a především velké umění a duchaplnost pravého francouzského espritu. To všechno se navzájem nenásilně doplňuje a tvoří jeden velkolepý celek. Zatím dobré. Často jako bych četl své knihy, své obraty, své myšlenky. Výborné. Jde mi to z duše. Hladí to duši.

 

úterý, 5. února 42

Celou noc jsem prospal, což u mne bývá málokdy. Ráno jsem po pravidelné kávě a následné gymnastice a músice posnídal vločkovou polévku se zeleninou. Je nadále sucho, zataženo a poměrně teplo 4°C. Pod okny huláká čubka. Na internetu se objevil zajímavý složený snímek tříměsíčního putování neobvykle zjasněné komety Holmes po obloze:

Obrazek

středa, 6. února 42

Holky jsou nějaké načuřené, od té doby, co jim zavřeli šatnu. Jsou načuřené i na mne. Tváří se, jako by všechny najednou dostaly „krámy“ a Já za to mohl. „Nóóó, to je on, který má šatnu otevřenou a jediné prokletí svého pohlaví mu spočívá v tom, že se musí jednou za tři dni oholit! Nebo ani nemusí, když se mu nechce!“ – Je možné, že by mi to záviděly? Inu, proč ne. Nic si z toho však nedělám. Na druhou půlku šichty jsem zalezl k vahadlům a tam jsem je aspoň neviděl a nepotkával je, abych se na ně nemusel koukat. Jsou teď už načuřené, i když mi mají dělat na počítači čárové kódy. Musím se je konečně naučit dělat sám, abych je pak už vůbec na nic nepotřeboval! Vybarvily se. Tříměsíční doba hájení skončila. Myslím, že mě prokoukly. Zpočátku si mohly mou uzavřenou povahu vysvětlovat jako jakousi začátečnickou ostýchavost, ale teď už jim musí být jasné, že je to spíš pohrdání a nenávist.

Po šichtě, vraceje se na ubikaci, jsem zase potkal toho blba Humeníka hlídkovat na sídlišti s čoklem! To je strašné! Tentokrát jsem je obešel kolem baráku pitomýho, abych se nemusel rozčilovat, protože ten jeho čokl nevycválanej by na mne určitě zase skočil. Opravdu „luxusní adresa“, tahle „rezidence“! Sere...

Doma jsem při sledování televizního dokumentárního seriálu Paměť stromů vyžahl litr pomerančového džusu a šel jsem spát. Unavený a otrávený vším, jen ty stromy mi dodaly trochu síly do další mátožné existence, do dalšího takzvaného „života“ v podstatě mrtvého muže. V příštím životě chci být stromem. Po cestě do práce a z práce potkávám před gymnáziem jednoho stařešinu – je to rozložitý javor klen, jenž vypadá skoro jako nějaký baobab nebo sykomora. Kolem proudí kolony aut a on to nehybně sleduje. Vždycky, když jej míjím, myslím na to, jaké časy a doby asi nepohnutě zažil, jakých událostí byl němým svědkem a čeho se to dožil na své staré kořeny.

V parku jsem zaslechl překrásně modulovanou předjitřní píseň kosa. Nebyl to tedy jen ten ostrý varovný tíkot, jímž se občas ozve, nýbrž nádherná melodie, skoro jarní. Také tu velkou bílou kočku jsem dnes ráno potkal. Seděla rozšafně na okenním parapetu v jedné ulici, kudy procházím. V té ulici se mimochodem nachází rodný dům sochaře Vojtěcha Eduarda Šaffa, jenž se zde narodil přesně o sto let dřív než Já. Jsou tu staré malebné domečky s ještě původními zdobenými vraty či dveřmi a celá ta ulička, vedoucí kolem hradeb, kostela a knihovny na náměstí, má středověký ráz. Je to celkem dobrá procházka; vnitřkem města totiž jezdí málo aut.

Spal jsem až do poledne, spánkem neklidných snů. Je 7°C a trochu sprchlo. Po obloze táhnou šedá mračna. Uvařil jsem si zeleninovou polévku a vymačkal šťávu z asi dvou kilogramů pomerančů ze slunného Řecka, značky ZEUS.

V poledne se naším orwellovským sídlištěm Vítězství najednou rozječely sirény. Konec světa! Že by konečně? Ne, nikolivěk, žel, nikoli. Zase nic. Asi za minutu siréna utichla a ozval se neosobní mužský hlas, zbavený jakékoli barvy a intonace v hlase:

„VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE! VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE!“...  –

Tedy vlastně ne; ozvalo se pouze stejným prázdně dutým hlasem:

„ZKOUŠKA SIRÉN! ZKOUŠKA SIRÉN!“

„Zkouška trpělivosti“ měl spíš ohlásit! Připadám si jako v antiutopii.

Poslouchám Trylek, pořad staré hudby na stanici Vltava. Na pořadu je Locatelli a Scarlatti. Nádhera. Balzám. Villiers de l’Isle-Adam měl zřejmě také rád starou hudbu – na úkor „moderny“, již zřejmě nesnášel – pokud lze soudit podle jeho povídky Tajemství staré hudby, věnované Richardu Wagnerovi. Abych byl upřímný, čekal jsem však od této povídky spíše nějaký skrytý esej. Nicméně z náznaků soudím, že onu nemelodickou „modernu“ (doslova „kočičinu“, jak píše) příliš nemiloval. Také ona dedikace Richardu Wagnerovi mi dává smysl. Tento německý romantik totiž nakrátko obnovil krásné, táhlé, zasněné a trochu melancholické melodie ve století, v němž hudba zaznamenala úpadek.

Povídka Přecitlivělost je právě takovým esejem v přímé řeči. Esejem však nikoli o hudbě, nýbrž o umění povšechně, lépe řečeno o duši umělcově. Docela pěkně v ní povídkář vylíčil, v čem se liší cit umělce od takzvaného „citu“ všedního člověka.

„Co nás ve skutečnosti dělí, není jen rozdíl, ale nepřeklenutelná propast – nekonečno.“

Také se mu skoro povedlo předpovědět televizi! Hle, co píše:

„Ostatně se mi zdá, že dnes se kdekdo více nebo méně vzdává jakýchkoliv pocitů. Doufám, že bude co nevidět v každém velkém městě několik desítek divadel, kde běžné události života budou hrány mnohem lépe než ve skutečnosti, takže se už nebude nikdo příliš namáhat, aby žil sám. Kdo se bude chtít vzrušit nebo rozlítostnit, koupí si sedadlo – a hotovo! Nebude tato oklika ze stanoviska zdravého lidského rozumu tisíckráte lepší?... Proč se vyčerpávat ve vášních, náležejících obratem ruky minulosti?... Nač se nepozapomene za půl roku? – Ach! kdybyste věděla, jaké množství ticha nosíme v sobě!...“

Povídka Velmi ošidné! je skvěle vystavěná a vypointovaná; prolíná se v ní sen o smrti se skutečným životem, přičemž skutečný život, zasvěcený například práci, obchodu, je nakonec vnímán jako horší než smrt. Výborná povídka. Vyskytuje se v ní – a nejen v této – spoustu originálních výrazů a obratů. V této se mi líbilo využití slova „madrigal“ pro přemrštěnou a pokryteckou intonaci hlasu, který má působit na neznámé lidi mile a zdvořile:

„Nuže, tváře se co nejzdvořileji a nejpřívětivěji, vkročil jsem s kloboukem v ruce a s úsměvem na rtech – uvažuje o nějakém tom madrigalu, kterým bych pozdravil paní domu – (...) a tak dále.

Velmi vtipné, velmi jemně vtipné! Připomíná to trochu až styl autora Spolčení hlupců Johna Kennedy Toolea!

Slunce započalo nový jedenáctiletý cyklus svého magnetického pole. Sluneční minimum skončilo. Nová sluneční skvrna, objevivší se na jeho povrchu, zahajuje období slunečního maxima. Zítra má být kromě toho prstencové zatmění Slunce, viditelné však pouze z Antarktidy. Takže to bude podívaná hlavně pro tučňáky.

Obrazek

V noci, asi tak po odbití hodiny duchů čili po půlnoci, jsem se chtěl jít projít venku mezi stromy, sednout si na lavičku, zahledět se do nebe a užít si trochu tiché samoty na čerstvém vzduchu, po vzoru Villiersova Richarda, vévody Portlandského, stiženého leprou, jenž se také vydával na osamělé noční procházky za svitu planoucích pochodní. Jenže lilo jako z konve, a tak jsem vyšel alespoň na lodžii. Páchlo to tam po cigaretách, zaléhal tam ruch ze silnice a dlouho mě nebavilo jen tam tak stát opřený zády o zeď. Nicméně nápad to je dobrý; budu se jej držet a třebas jej uskutečním v některých dalších probdělých nocích...

Ten Villiers mě nejen plně zaměstnává, inspiruje, baví a poučuje, ale mám s ním i společnou řeč a "krade" dokonce moje myšlenky! Jako například v povídce Touha být Člověkem. V ní mi "ukradl" posedlou myšlenku stát se strážcem majáku. Vykonat nějaký krutý zločin proti lidskosti a v tichosti zmizet nadobro do opuštěné samoty na nepotřebný maják a dožít tam jako stylita na vrcholu sloupu kdesi uprostřed pouště.

Povídka Přístroj na chemický rozbor posledního vzdechu je opět satirickým úšklebkem nad stoletím Pokroku:

„Další úspěch! – Naše vítězství nad Přírodou jdou do nekonečna! Hosanna! Máme sotva kdy, abychom se nad tím zamyslili! Jaký triumf!... Nad čím bychom se měli vlastně zamyslit? – Proč a nač? – (...) Nuže, vyhrňme si rukávy a do toho, do toho, nepřešlapujme na místě!“

A dále následují všechny ty známé a bombastické výkřiky v jazyce reklam; přehnané, zkoprňující a absurdní.

Zajímavá je tato pasáž, koketující až s misantropismem!:

„Běda! Sebezarmoucenější tvář, sebehojnější potoky slz (...) nevzkřísily ještě nikoho k životu. A vezme-li se to rozumně, je to vlastně náramné štěstí!... Vždyť bychom byli za chvíli na této planetě namačkáni hůře než slanečci v době tření! Přitom, jak se rychle množíme, bylo by to zde přímo nesnesitelné (to už je!). Zaručené předpoklady našich národohospodářů (asi myslí malthusiány) by se splnily v čase co nejkratším: důstojný Polyp lidský zašel by překrveností – a – až by se dospělo k poznání, že ani občasné války a epidemie nejsou dostatečným ventilem – nezbylo by lidem nic jiného než se na potkání zabíjet, budou-li mermomocí chtít dýchat nebo se jakžtakž pohybovat po této zeměkouli – na tomto světě, kde, jak nám Věda dokazuje svými vzorci, jsme při tom všem pouze dočasný a obtížný hmyz (chudák hmyz – ten to zase schytal!).

To budiž řečeno těm posměvačům – snad je znáte? (ale ovšem, že je známe!) – těm záludným spisovatelům, které dlužno číst několikrát, chceme-li vniknout v pravý smysl jejich slov“ (moje řeč).

Kupujte přístroj na chemický rozbor posledního vzdechu! A Villiers se opět strefuje šípem ironie do tuctového čtenáře:

„Račte si přečíst přiložený návod! Pročtěte jej pozorně a pečlivě, a nikoliv zběžně a povrchně (jako čtete, milý čtenáři, právě teď moje řádky)" (a moje též!).

Výborná knížka.

 

čtvrtek, 7. února 42

Oblékl jsem se do blackmetalového ohozu. V práci jsem tentokrát dělal uraženého Já a s nikým jsem se nebavil, nikoho jsem si nevšímal. Byl jsem tak mlčenlivě protivný, že jsem si začínal myslet, že jsem to přehnal a že snad holky po dnešku sepíší petici za moje propuštění či přeřazení na jiné pracoviště.

V celých Políčkách neteče voda z kohoutků. Prý nějaká havárie. Na internetu nejsou samozřejmě informace žádné – jako v každé jiné zaostalé zemi. Prý se dvakrát pokoušeli něco oznámit rozhlasem – tím venkovním, veřejným, jímž včera zkoušeli sirény – ale také se to moc nepovedlo. Hlavně že otravovali se sirénami! To bylo opravdu veledůležité! Vyzkoušeli sirény, ale na zkoušku rozhlasu zapomněli... To je scéna jako vystřižená z nějaké kocourkovské komedie. Nejdřív měl být vodovod opraven do sedmi hodin večerních, nyní se povídá cosi až o dopoledni příštího dne. Jsem zvědav, jsem zvědav. Jinak holt budeme zase chodit se džbery k potoku jako kdysi... Někteří lidé z toho budou šílet a jančit a bezradně pobíhat, Já jsem na chaos konce světa připravený a těším se na něj.

Vodu nakonec, uličníci, pustili již o deváté večerní. Obyčejná voda, řeklo by se, ale jak je potřeba a jak to bolí, když najednou zničehonic není...!

Usínal jsem za vzteklého řevu čoklů, jenž zazníval zvenku z ulice. A pak jdi, vyznavači klidných procházek, jdi se projít po setmění někam ven! To aby sis s sebou vzal hůl či rovnou samopal, protože na ulici není bezpečno. Je to hrůza, co se někdy zvenku ozývá za zvuky! Až jde z toho strach! A to jenom proto, že se nějaký chudák opozdil a narazil na některou z četných hlídek samozvaných bachařů se vzteklými psy. Jako v gangsterské čtvrti. Jako za stanného práva, kdy platí zákaz nočního vycházení. Výjimečný stav vyhlášený vojenskou juntou sice není, ale prakticky je to totéž. Ven se stejně nedá jít a užít si to bez nepříjemných setkání a zážitků.

 

pátek, 8. února 42

2°C, zamračeno, leč sucho. Vstával jsem s radostným zpěvem ptáků. Jsou to sýkorky na starém vysokém modřínu před ubikací. Ten modřín chtějí lidáci porazit. Chtějí jej zavraždit jen proto, poněvadž jeho rezavé jehlice jim zanáší vítr na parapety oken. Verbež. Jsou však i tací zdegenerovanci mezi námi, jimž vadí i tichounké hrdlení hrdliček na střechách nebo neškodné vosí hnízdečko v trhlině domu. Je to prostě pakáž.

V poledne se vyjasnilo. Na slunci vystoupila teplota až na 17°C. Pozoruji dlouho z okna ptáky venku. Nevadí mi ani tolik stará Pásková se svými třemi čokly, nevadí mi školačky v dálce kouřící, ale jakmile vylezl před barák ten blb Humeník, i když tentokrát bez doprovodu svého nezbytného čokla, mám rázem po zábavě i po náladě a s hnusem se odvracím od okna i od světa.

Česko volí prezidenta. Jde to však mimo mne. Je to jen jakási vzdálená ozvěna čehosi, co se mne netýká, co mne však přesto dostihlo svou neomalenou vtíravostí. Je to pro mne jako ten Villiersův „let nočních ptáků, vracejících se do temnot“. Ten by mne ještě zajímal, na rozdíl od jakési volby kohosi. Nechci o tom nic vědět. Beztak mi za to jistě přijde vyúčtování. Ano, mně – komu jinému!

K obědu mám thajské rýžové nudle s dušenou zeleninou a řeckou zmrzlinu Aténa. Pouštím si z počítače zpěv rehka zahradního. Připomíná mi časné loňské jaro v táboře R1. Tam mi bylo dobře a tam se ozývala jeho melodická písnička pořád. Ach, kdeže jsou ty časy!

Obrazek

další část >>>

<<< předchozí část