Misantropovy stránky

pondělí, 25. února 42

Na poslední noční před víkendem jsem odcházel za denního světla; ani doma už jsem nesvítil při oblékání. A nechodím už do práce v takovém hrozném stresu jako zpočátku. Holky mě mezi sebou pojmenovávají „Pája“.

Šichta proběhla rychle, moc času na čtení jsem ale neměl; přečetl jsem sotva pár stránek z poznámkového aparátu vížícího se k Lúkiánovu spisku Tímón neboli Nepřítel lidí.

Ráno po směně ještě zářil na obloze kulatý Měsíc, zatímco na opačné straně, na východě, se obzor modral blankytem nového dne. Jsem prostovlasý, dlouhovlasý, černovlasý, na sobě mám jen bombera bez svetru a rukavice, jež si nasazuji až po chvíli v předjitřním chladu.

Doma jsem zkouknul včerejší nový díl Simpsonových a šel jsem spát.

Probudil jsem se o půl druhé. Venku se v tu dobu jako by naschvál zatáhlo šedivými mračny. Je 10°C. Chtěl jsem jít hned do města nechat se vyfotit na ten pas, ale nechce se mi. Nejsem schopen jít ven a něco si zařídit. Ani se sám sobě nedivím, že se neodvažuji vyjít ven do toho člověčníku. Dřív by mě to těšilo a byl bych na to hrdý – teď ostatně také – ale trochu mě to děsí; bojím se, že ten odpor k vnějšímu světu lidí bude nakonec silnější než Já, ovládne mě a ochromí. Půjdu zítra. Jsem na to příliš unavený na duši i na těle a vůbec celkově jaksi rozlenivělý.

K obědu si dělám špenát, sojové tortellini a jablečný kompot.

OSOBA BLÍZKÁ UŽ NEPOMŮŽE – to je úvodní titulek včerejších novin. Dál s tím neztrácím drahocenný čas, protože se to váže k jakémusi mně velmi vzdálenému dopravnímu pravidlu, nebo co, ale i tak je to pěkný dvojsmyslný úvodník, že?

23:35 hod.

Právě jsem se vrátil z malé noční procházky.

Vyrazil jsem asi před hodinou. Bylo to ještě dost brzo, poněvadž jsem viděl dvě hlídky psohlavců, čímž myslím bachaře, ne ty opice – ty by mi nevadily.

Lidáci nespí. V mnoha oknech se svítí nebo bliká namodralé světlo televizorů. Ale Já jsem šel nejkratší cestou rovnou tady kousek od sídliště na červenou turistickou stezku na úplný kraj města, kde nikdo nebyl.

Užil jsem si pěknou procházku. Měsíc ještě nevyšel, ale pak se za pár minut vyhoupl nad jihovýchodním obzorem. Nejdřív to vypadalo jako žlutavý obláček, potom skoro jako vycházející rudé Slunce a nakonec se zaskvěl v celé oranžovo-žluté nádheře sám úplný Měsíc, jen s kousíčkem stínu již odkrojeným. Lituji jen toho, že jsem si s sebou nevzal dalekohled.

Kdesi v dáli štěkala liška. Neslo se to ozvěnami odkudsi od přehrady.

liška obecná

úterý, 26. února 42

Přišlo album Spiritual Black Dimensions od Dimmu Borgir (za 450 korun). Starého barokního mistra Grauna nesehnali, což mě mrzí. Tento typ hudby je zjevně úzkoprofilové zboží. Pro hudebníky na dvoře Friedricha II. Velikého mám přitom neodolatelnou slabost. Spíš bych byl býval řekl, že to bude obráceně – že neseženou ten blackmetal – protože toto mé nové album od skupiny Dimmu Borgir – už šesté – je staré devět let a bál jsem se, že bude vyprodáno. Není vyprodané a je dobré. Na prvý poslech sice nedosahuje kvalit zřejmě nepřekonatelného titulu Puritanical Euphoric Misanthropia, jež má zároveň i nejlepší název, ale i tak je to prostě Dimmu Borgir – záruka kvality. Album připomíná asi ze všeho nejvíc album Stormblåst, jen snad o trochu tvrdší. Texty, jež jsem ještě pořádně nečetl, jsou podloženy na pozadí obrázky jakési živé tkáně rozevřené chirurgickými sponami. Také stylizované démonické portréty jednotlivých členů kapely jako vždy nechybějí. Na obalu je stylizovaný obrázek jakéhosi padlého anděla spoutaného v řetězech a s páskou na očích. „A nalomený anděl nezlomen“ – tato památeční slova Olgy Hepnarové mi přišla na mysl, jakmile jsem uviděl ten obrázek.

Venku je hezky ne jako 26. února, nýbrž jako 26. dubna! Sluníčko svítí, je 14°C a ptáčci švitoří.

Kašlu na zařizování pasu, stejně se mi nechce utrácet spoustu peněz za zbytečné cestování. Radši budu šetřit na svůj vysněný domek na samotě u lesa.

Šel jsem se ven projít.

Nejdřív jsem zaskočil do města pro novou černou náplň do tiskárny (prodavačka mě okradla o tři koruny) a pak jsem se vydal východním směrem do polí a lesů.

Skřivánka jsem nejen poslouchal z počítače, ale nyní jej i vidím třepotat se vysoko na obloze. Samozřejmě že u toho též nepřetržitě zpívá.

Šel jsem a šel, kam mě nohy nesly, a málem bych byl došel až do Stašova, kdyby mě nebolely nohy, nezačalo se stmívat a kdyby mi nebylo zima a neměl hlad. Objevil jsem pěknou dlouhou cestu lesem s mnoha rozkošnými a lákavými postranními cestičkami, jež musím někdy příště ještě pořádně prozkoumat.

Lidí jsem moc po cestě nepotkal; většinou to byli cyklisti, kteří se jen mihli kolem mne. Přesto mi pár nesympatických ksichtů zkazilo perfektní náladu, ale ne na dlouho.

Bylo to tam hezké a moc se mi to tam líbilo. Nebyl jsem tu hodně dlouho – takových šestnáct let, pokud dobře počítám.

Šestnáct. Je zajímavé, že Lúkiános, jejž právě čtu, používal číslovku šestnáct jako zástupný symbol pro nezměrné množství. U nás v rodině byla vždy šestnáctka nešťastným číslem, hlavně co se týče data. Šestnáctého je i můj nešťastný den; v ten den mívám k mé normální smůle smůlu ještě smůlovatější.

Jdou na mne vzpomínky. Před šestnácti lety to tu bylo jiné; změnilo se prostředí, les vypadá jinak a lidí tu bývalo méně. Před šestnácti lety měli lidáci hlavy plné kupónové privatizace a horská kola nebyla ještě tolik rozšířena jako teď. Tehdy ostatně nebyla vybudována vůbec žádná síť cyklistických tras, neboť pokud vůbec, chodilo se do přírody pěšky. Bylo to lepší.

Dnes jsem ušel dobrých patnáct kilometrů (nebo oněch bájných šestnáct?). Rozezpívali se už i strnadi.

Domů jsem došel až po západu slunce utrmácený a hladový, leč šťastný. Konečně jsem byl zase pár hodin sám a svobodný uprostřed procitající přírody. Po dnešku si už nepřipadám tak mrtvý a vyřízený. Jako bych i Já s rozpukem jara začínal více žít. Brzo již se otevře nová kapitola mého života.

Zatím jsem však ještě neskončil s Lúkiánem a otevřel jsem jeho kapitolu nadepsanou Tímón neboli Nepřítel lidí. Mohu srovnávat stejný námět se Shakespearovým zpracováním a mohu se tudíž odvážit říct, že Shakespearova verze tohoto starověkého příběhu je o trošičku lepší. Inu, žák překoná svého učitele často, neboť – má-li k tomu dostatek talentu – vylepší a přidá leccos k mistrově předloze. Lúkiános se s tím popasoval ovšem také výtečně a chvílemi je to i velká švanda. Opsal jsem si z Tímónovy řeči jeho cosi jako vyhlášení nezávislosti či deklaraci nenávisti vůči lidem. Hle, jaká tiráda slov a ustanovení zákonů mrzoutství!:

„Rozhodl jsem se už, že si koupím celou tuto končinu, nad pokladem si vystavím dvorec, aby postačil mně samotnému k žití a abych jej měl i po smrti jako hrobku! Budiž dále ustanoveno a uzákoněno po zbytek života to, že nebude mezi mnou a všemi ostatními styk, že je nebudu znát a budu jimi pohrdat. Přítel, host nebo druh nebo oltář Soucitu, to bude jen velký žvást. Politovat plačícího nebo pomoci prosícímu budiž přečin a porušení dobrých mravů! Způsob života budiž samotářský jako u vlků a jediným přítelem budiž Tímón!

Všichni ostatní buďtež nepřáteli a úkladníky: vejít s někým z nich ve styk budiž poskvrněním. A uvidím-li jedinkého člověka, bude to prokletý den. Pro nás ať zhola není rozdílu mezi nimi a sochami z kamene nebo z kovu. A nepřijímejme od nich vyjednavače, ani s nimi neuzavírejme příměří. Hranicí vůči nim budiž pustina! Druhové z fýly, frátrie a dému i sama vlast buďtež jména prázdná a neužitečná a předmět chlouby pro hlupáky. Bohatý sám ať je Tímón a ten ať pohrdá všemi a ať žije v přepychu sám se sebou, vzdálen pochlebenství a vtíravých chvalořečí. Bohům ať obětuje a hoduje, jsa sousedem a blízkým sám sobě, a ostatní ať zapuzuje. Budiž také ustanoveno, ať jednou provždy slíbí rukoudáním, že až bude muset zemřít, i věnec si položí na hrob sám!

Nejpříjemnějším jménem mu budiž Nelida, poznávacím znamením jeho povahy pak budiž hrubiánství a drsnost, nerudnost, vzteklost a odpor k lidem. A kdybych někoho viděl, jak hyne v ohni a úpěnlivě prosí o uhašení, musím hasit smůlou a olejem. A kdyby v zimě někoho unášela kolem řeka a on by vztahoval ruce a prosil, abych ho za ně chytil, i toho je třeba strčit po hlavě, aby se potopil, tak aby se už nemohl vynořit. Tak by se jim dostalo stejné odplaty. Návrh zákona přednesl Tímón, syn Echekratidův z Kolyttu, sněmu jej dal odhlasovat týž Tímón. Platí, tak námi budiž rozhodnuto a na tom zmužile setrvejme!“

Co víc k tomu dodat? Moje řeč!

středa, 27. února 42

V noci pršelo a teď ráno ještě trochu, je mokro, 7°C. Ještě mě po včerejšku bolí nohy.

Ti Dimmu Borgir jsou výborní. Hráli večer pořád dokola, celou noc, v discmanu i v počítači při gymnastice... – a stále se jich nemohu nabažit. Na druhý poslech již byli lepší a s každým dalším poslechem jsou čím dál lepší. Je to nádherná hudba, tvrdá, hutná, vznosná a démonická jako na černé mši – tento její spirituální černý rozměr zvláště vynikne o temné tiché noci. Jsem uchvácen.

pátek, 29. února 42

V práci jsem se nudil a zalitoval, že jsem si nevzal knížku. Venku bylo přitom tak nádherně! Hned bych šel do toho lesa, kde jsem byl o víkendu! Sluníčko svítilo a Já byl uvězněn v hnusné fabrice. Chodil jsem se alespoň dívat ven z okna šatny, když tam zrovna výjimečně nikdo nebyl. Sluneční svit, opírající se s jarní silou do oken, stínily žaluzie, jejichž mřížkování jako by mi chtělo připomenout mou dočasnou klec. Přesně toho jsem se bál nejvíc: že až začne být hezky, mé trápení divokého zvířete chyceného do pasti se zdvojnásobí. Nemluvím – a když, tak potichu – klopím zraky, abych neviděl ty ksichty, jichž jsem syt a jež se buď mračí nebo jsou veselé; Já sám se nikdy neusmívám. A usmívá-li se někdo jiný, zdá se mi, že se neusmívá, nýbrž směje se mi, vysmívá se mi – kvůli tomu, jaký jsem Já, jaký je svět, a kvůli tomu, že musím být s nimi.

Člověk má prý tři životy: jeden veřejný, druhý soukromý a třetí tajný. U mne život soukromý a tajný splývá v jeden, zatímco z veřejného, zbaveného jakékoli mimiky a slov, prchám do vlastní niterné samoty. Jako ten králík japonský, živoucí fosilie v černém šatu, o jehož tajném nočním životě jsem zhlédl a nahrál vynikající přírodovědný film. Ten králík je unikát – jako Já.

Album Spiritual Black Dimensions od Dimmu Borgir nemám stále oposlouchané, ačkoliv je poslouchám téměř pořád. A nepřestává mě překvapovat a plnit nadšením. Nahrávce jednoznačně dominují excelentní zvonivé klávesy. Na jiných albech je sice Dimmu Borgir mají také, ale tady jsou absolutně geniální a tvoří hlavní poznávací znamení, jež odlišuje toto album od jiných. Také čistého vokálu je zde zastoupeno více než jinde. Naopak hlavní zpěv frontmana Shagratha dosahuje vrcholného satanského chropotu. Jak jsem někde četl, někomu jeho vokál nevyhovuje; vůbec nechápu proč – mně jeho projev připadá naprosto perfektní; jsou momenty, kdy se přistihuji, jak jeho hlas neuměle napodobuji. Je tak strhující! A ačkoli na tomto albu zcela chybějí symfonické party, pro něž jsem si tak zamiloval jejich pozdější ďábelský výtvor Puritanical Euphoric Misanthropia, jakož i následný symfonický titul Death Cult Armageddon, jeden nahraný s českým orchestrem, druhý s maďarským, přesto nejsem dalek hodnotit Spiritual Black Dimensions ne-li rovnou výš, ba vůbec nejvýš nad vše, pak tedy je rozhodně řadím na stejnou úroveň. Dlouho už mě žádná hudba takto nenadchla! Zas už nevím, co mám dělat dřív; zda přečíst a znovu číst všechny překrásné knihy světa, co jich kdy jaký nelidský duch vytvořil, anebo naslouchat divotvorným tónům, jež snad ani nepocházejí od člověka, jak jsou dokonalé a jak plně souzní s mou černou duší Feuerteufela. Chtěl bych mít sto životů, abych to všechno stihnul – a sto uší, abych to všechno vyposlechl. A to mi za několik málo týdnů přibude i další neodolatelné lákadlo, jemuž se nemohu a ani nechci vyhnout: široce rozevřená teplá náruč pohostinné přírody. Ach jo, kdybych tak nemusel do té strašlivé práce!

sobota, 1. března 42

Čtyři měsíce v práci.

V noci lilo, ráno naštěstí ne, když jsem šel do fabriky.

Kontrolorka se pohádala do zlé krve se seřizovači kvůli nějaké malichernosti, jíž bych Já se vůbec neobtěžoval věnovat mou pozornost.

Jedna ochrápaná baba do mne vrazila s otevřenýma očima, avšak nevidouc mě.

Tentokrát mě při čtení bolelo tělo od nepohodlného sezení na tvrdé dřevěné lavici v šatně.

Ke knize si nejraději lehám opřen o loket jako antický člověk při sympoziích. To je ta nejsprávnější a nejpříjemnější poloha.

Jednou jsem si šel zase lehnout na moji odpočívárnu, ale stanul jsem nemile zdrcen: po zákazu kouření mi tam chodí kuřáci tajně provozovat svůj odporný zlozvyk. Takže i Já, ačkoli nekouřím, jsem postižen tím zbytečně přísným zákazem.

Dospělí lidé, ale schovávají se s cigaretou jako nějací školáci z internátu. To se nemůžou ozvat, ohradit se či protestovat jako dospělí lidé a jako plnoprávní občané? Místnost je nyní od nich tak příšerně načichlá tou toxickou směsí tabáku, dehtu, popelu a nikotinu, že nepomáhá ani neustále otevřené okno. Čtvrt hodinky jsem tam vydržel ležet, poněvadž už jsem to potřeboval, ale potěšení mi z toho moc neplynulo. Zkráceně byl to hnus. A Já s tím mám tím pádem Schluss für immer. Nakonec bych tím smradem načichl i Já. Navíc mě tam mohli ti kuřáci najít, protože když jsem šel podruhé kolem, viděl jsem pod prahem světlo a slyšel za dveřmi hovor. Takže jsem měl ještě docela štěstí. Tak to by bylo. Konec zvonec.

V průběhu noci se zase rozpršelo. Domů ze šichty jsem šel v lijáku.

Všude je hodně vody. Někdo si někde zase bude muset vyhrnout nohavice – a potom i rukávy.

Náhon je čistý. Těžko určit, je-li to práce lidských rukou nebo spíš té velké vody.

Byl jsem zvědavý, jestli i v takovém hrozném nečase uvidím někde nějakou hlídku psohlavců.

Samozřejmě že ano! Kde jinde než u nás na sídlišti! I kdyby ty pověstné trakaře padaly, budou ti samozvaní bachaři dál obcházet svůj rajón jako ty kurvy z vykřičené čtvrti!

Lijavec neustává, naopak sílí. Sousedce s čubkou to ovšem také nikterak nevadí. To je to druhé, co vidím při letmém pohledu z okna.

V rozhlase hrají úžasný Rameauův exhibiční koncert pro cembalo a potom Corelliho, údajně concerto grosso č. 6 D dur – to mám.

Koukal jsem ještě před spaním na nový britský seriál Velkovlak, jenž je svým humorem příbuzný starému Monty Pythonovu létajícímu cirkusu, a potom na dokument o životě v pouštích světa. To už jsem byl řádně ospalý.

Probudila mě zimní bouře s kroupami. Venku je opravdu čina! Samozřejmě že opět následně vypadl elektrický proud, což mě také probudilo, neboť přestala hrát soudobá vážná hudba amerických Rachel’s.

Přestalo pršet, vichr však trvá; je 5°C. K obědu si peču v troubě brambory. K nim si dám červené zelí a jako zákusek jedno výtečné mango. To však musím uvařit, neboť je sklizené nedozrálé, aby přečkalo dlouhou cestu z tropů.

Vzpomínám na můj čtyřtýdenní pobyt na Seychellech, kde rostlo mango jako u nás jablka. Zralé plody tohoto velmi chutného ovoce se mi tenkrát rozplývaly na jazyku. Pod jedním stromem jich bylo každý den spousty a kromě slepic jsem byl jediný, kdo se jimi živil. Je to právě devět let. Ach, ta sladká chuť manga!

Večer zase vypadla elektřina. Zrovna když jsem se vykloněn z okna díval na burácející živly a vichr, jenž ohýbal mohutné stromy, jako by to byla stébla trávy, spatřil jsem náhle na kopci na obzoru obrovský modrý zášleh jako při výboji blesku. Nebyl to však blesk, nýbrž zkrat právě se k zemi řítících spadlých drátů vysokého napětí!

neděle, 2. března 42

Psí počasí se trochu umoudřilo, třebaže ráno ještě pršelo.

Ve fabrice nastalo po tom velkém výpadku elektřiny hotové Y2K. Vládlo tam všude pološero, ticho a téměř liduprázdno, poněvadž se všechny stroje i počítače zastavily. Trvalo přes hodinu, než strojníci a seřizovači nahodili znovu všechny umlklé mašiny. Počítač se dokonce nepovedlo zprovoznit vůbec, dokud k němu nezavolali experta. Jen můj domácí křemíkový kamarád funguje bezvadně a dosud přežil bez úhony všechna světová kataklyzmata.

Na druhou polovinu šichty jsem vyfasoval práci ve dvojici na jednom lisu. Myslel jsem, že to bude pořádná otrava muset s někým pracovat, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Dělal se mnou jeden brigádník, s nímž jsem překvapivě nalezl společnou řeč, neboť jsem se s ním mohl bavit o muzice a muziku dokonce i poslouchat; navíc měl rád stejnou skupinu jako Já – totiž finské metalisty Nightwish – a tak nebylo co řešit, když zapojil svůj mp3 přehrávač do jednoho z počítačů a pustil tuto skvělou hudbu. Zbytek směny tak vcelku příjemně uběhl.

Lúkiános ve svém dialogu Anacharsis neboli O tělesné výchově nechává promlouvat státníka Solóna, jenž vysvětluje cizinci Anacharsidovi, proč se Řecko stalo velmocí pomocí pěstování múzických umění, zdokonalování duše a hlavně díky výchově k tělesné zdatnosti pro případ vedení války. Plastický obraz starého Řecka v mé hlavě tak dostává zřetelnější kontury. Už to skoro vidím. To musela být doba! Trochu mi to připomíná Hitlerův Mein Kampf. Vždyť také Hitler chtěl oživit ducha antiky v nacistickém Německu, nezřídka i s pomocí stejných metod. Vzpomeňme jen namátkou renesanci klasických forem v nacistickém umění, noční pochodňové průvody za zvuků fléten (za „třetí říše“ vylepšené o pochodový rytmus vojenských bubnů) či důraz na výchovu mládeže k zmužilosti, odolnosti a fyzické zdatnosti – též jako předpoklad pro vypěstování tvrdého národa, jenž by si v případné válce dokázal uhájit svou národní svobodu (to všechno je převzaté z antiky). To také musela být doba! Ale s tím je provždy konec. Nic a nikdo již nevzkřísí dávno mrtvého ducha té nádherné antiky. A kdyby se o to zase někdo pokoušel, opět nějaký velký muž a velký státník, jako byl Hitler nebo Solón nebo Sparťan Lýkúrgos, nikdo by to nechtěl a všichni by kvičeli jako čuňata na jatkách: „Diktátor! Nelida! Ďábel! Masový vrah!“ A po všechny časy už budou všichni hloupí, nevzdělaní a tudíž špatní lidé toto úzkostné kvičení bezduše opakovat, aniž by se nad tím byť jen nakrátko zamysleli nebo si sami zjistili, jak to vlastně doopravdy bylo s tím údajným „ďábelským plánem na ovládnutí světa“ a kdo skutečně nyní ovládá svět totálněji než nejtotálnější totalita.

Degenerace lidstva již dosáhla nezvratných dálav. Když se podívám na současné zparchantělé, zpohodlnělé, zženštělé, ztučnělé a zchoulostivělé lidi, zabývající se již jen samými perverzitami, začínám chápat Vůdcova podivná slova z jeho závěti, v níž přeje německému národu každých dvacet let válku. Hitler byl poslední velký politik, který chtěl toto vše nezvratitelné zvrátit a vrátit svět znovu do správných kolejí. A jak „neslavně“ dopadl! „Neslavně“ pro ně – nikoliv pro mne! Kdyby byl zvítězil, byl by zaživa oslavován jako bůh, jako spasitel lidstva. Ne jako Kristus, ten ukřižovaný lžiprorok Nazaretský, „král židovský“ – ten byl slabý, zkažený a dekadentní podvodník, prototyp špatného člověka, zástupce podlidí, malých na tomto světě. On zosobnil začátek konce antiky. Jím to začalo. Slova „před Kristem“ a „po Kristu“, jimiž naše zkažená doba počítá letopočet nové, avšak špatné éry, mají pro mne právě tento zlomový význam. Vše se zlomilo – a nikdo už to nikdy neslepí. Znamením doby jsou antické sochy a amfory poházené po rumištích a na dnech moří, s uraženými uchy, nosy a končetinami – je právě tak poničená a zohavená jako ty zbylé antické starožitnosti. Ale díky Lúkiánovi mám hned větší chuť do života, do cvičení a otužování těla, do dalšího sebevzdělávání. Jsou knihy, lidé (slušelo by se spíš říct nadlidé!) a doby, které vám zkrátka dovedou pozvednout náladu až do nebeských výšin.

pondělí, 3. března 42

V noci zase asi dvakrát vypadl elektrický proud. Spal jsem, ale poznal jsem to podle vypnutého přehrávače. Ráno je mokro po dešti, 7°C. Pod okny si hraje párek zvonků zelených. Pozoruji je dalekohledem. K obědu si vařím rýži a jablečný kompot s kiwi. Elektřina stále vypadává. Někdo si s tím zřejmě hraje. To je možné jen tady. Procestoval jsem celý svět, ale tohle jsem nikde jinde nezažil. Počasí je přitom naprosto klidné, pouze drobně prší. Na Seychellech nevypadl proud ani při třídenní tropické cykloně!

úterý, 4. března 42

Při cestě na noční šichtu prší. Jako následek přehnavšího se orkánu leží v parku přes cestu rozřezaná již mrtvola osiky. Právě kvetla červenohnědými jehnědami. V rodné uličce sochaře Šaffa právě zalézá před psy do sklepního otvoru velký modrošedý kocour.

Fabrika je čím dál větší kriminál: lidská vynalézavost nezná mezí; včera nainstalovali do dílny průmyslovou kameru. Takže nyní jsme pod neustálým dohledem, už i tak hodně ostrém. Moc „pěkné“. Orwell se teď někde bije v prsa: „Já to věděl, kam to spěje!“ Politici teď nově vymysleli další novotu, na kterou ještě zapomněli: v každém domě, v každé garáži má být povinně od 1. července hasicí přístroj a požární hlásič, v každém bytě pak alespoň požární čidlo. Myslím, že nebude dlouho trvat a ty Orwellovy vševidoucí kamery Velkého Bratra budou nakonec nad námi bdít dnem i nocí, ať se to komu líbí, nebo ne. Mně tedy ne.

První polovina šichty byla pohodová, ale na závěr jsem vyfasoval tři lisy, které mě dost pohonily. Lítal jsem jako štětka při malování. Jen taktak jsem si našel čas na zhltnutí svačiny; měl jsem salát z tofu a z nakládané zeleniny, velký celozrnný rohlík, jablečnou šťávu.

Dílenský počítač znovu nefunguje; museli jsme používat jeden lepší uvnitř v kanceláři. Neuvěřitelné. Tady ta hrůzu nahánějící lidská vynalézavost očividně selhává. Už aby ty stroje konečně pochopily, že lidskou rasu v podstatě na nic nepotřebují a že je jen na obtíž! Já jsem to pochopil už dávno.

Ráno po šichtě už bývá venku hezky světlo. Odevšad se ozývá velké množství ptáků, třebaže v noci napadlo trochu sněhu. V březnu vždycky začne nová zima. Je slabý mráz, -1°C.

Blíže se k našemu orwellovskému sídlišti Vítězství, z dálky již vidím zase toho blba Humeníka s čoklem. Naštěstí jakmile uviděl, že se blížím, přidal do kroku, táhnuv psa na řemenu smykem za sebou, aby mě nemusel potkat. Kvituji s uspokojením jeho bohulibý záměr a i Já zpomaluji, abych se s nimi nestřetl. Barák pitomej přesto pro jistotu obcházím z druhé strany – jistota je jistota.

Spaní mám neklidné, zdá se mi, že jsem stále v práci a mám fofr – nejhorší noční můra, co znám! (V mém případě vlastně spíš „denní“ můra, protože pod okny zase huláká čubka.) „Víkend“ začíná.

V jednu chvíli, když jsem zrovna po cvičení koukal nahý z okna, přijeli dva městští policajti. Už jsem myslel, že jdou konečně zatknout nějakého blbého psohlavce za rušení klidu a pořádku, ale spravedlnost zase prohrála: zřejmě jenom hledali něco, co nenašli, blbě akorát čuměli na mne a zase odjeli.

Internetový obchod mi poslal zprávu, z níž jsem se zhrozil: Prý mi expedovali znovu ty Dimmu Borgir! Ihned jsem jim odepsal, že už to mám a že tudíž žádnou zásilku nepřebírám a žádnou dobírku neplatím. Mají v tom bordel. Přitom na toho Grauna už marně čekám měsíc! Počítačů mají tři prdele, to jo, ale jak jsem již kdesi řekl: jim jsou na hovno, poněvadž každý počítač je chytrý nebo hloupý podle toho, kdo ho ovládá. Což v jejich případě vysvětluje mnohé, ba vše. Jsou to blbci.

Pokračuji v četbě Lúkiána. Na antice (a vůbec na starověku) se mi líbí také to, že si více považovala přátelství než lásky. Nejsem sice vyznavač ani jednoho, ale pár hodnotných přátelství jsem v životě uzavřel i Já, zapřisáhlý samotář a misantrop, třebaže to nikdy nebyla přátelství nerozlučná. V dialogu Toxaris neboli Přátelství se mi líbí pře takzvaně „kulturního“ Řeka s takzvaně „barbarským“ Skythem o to, který národ si přátelství víc váží a má je lepší. Takto zajímavě mluví o přátelství Skyth, jménem Toxaris:

„Toxaris: Mnésippe, přísahám ti při Větru a Dýce, že ti neřeknu jedinou lež o skythských přátelích. Při Větru a Dýce přísaháme proto, že vítr je příčinou života a dýka přináší smrt.

Od okamžiku, kdy si nařízneme jedním řezem své prsty, necháme nakapat krev do poháru, namočíme v ní hroty svých mečů, současně přiložíme ke rtům a vypijeme, neexistuje nic, co by nás rozdvojilo. Taková smlouva je přípustná nejvýš mezi třemi muži. Muž s mnoha přáteli nám připadá podobný poběhlicím a záletným ženám. Domníváme se, že jeho přátelství už není tak silné, když je rozdrobeno mezi mnoho lidí.

U nás jsou ustavičně války, buď útočíme na druhé, nebo ustupujeme před útočníky, nebo bojujeme o pastviny či o kořist. Při tom je nejvíc třeba mít dobré přátele. Proto také uzavíráme přátelství co nejpevnější, neboť je považujeme za jedinou zbraň, která je nepřemožitelná a která odolá každé válce.“

Považovali dobrého a věrného přítele za největší bohatství, dražší než zbytečné zlaté poháry, než početná stáda, než těžké vozy, a dokonce i než rodina, žena a děti, protože tyto statky si můžou pořídit znovu, avšak skutečně dobrý přítel je nenahraditelný. Jednou, když vypukl v domě velký požár, jakýsi Skyth Abauchas odstrčil usedavě plačící děti, odstrčil manželku, která se na něho věšela, a řekl jí, ať se zachrání sama, a běžel místo toho nejprve pro svého nemocného přítele, zvedl jej a vynesl ven z domu.

Takový byl starověk.

středa, 5. března 42

Ráno mě burcuje ze spánku ohromná rvačka psů pod okny. Několikero čoklů tam divoce štěká a bolestínsky kňučí... – inu jako při rvačce. Je to mela. Jsem zvědavý, kdy nějakému jedinci se slabšími nervy dojde konečně trpělivost a začne ta všudepřítomná otravná psiska systematicky pobíjet, nejlépe i s jejich pány a paničkami, kteří si své nevychované „mazlíky“ nedovedou ohlídat. Je to s těmi věčnými psohlavci totiž čím dál horší. Řečeno s Publiliem Syrem: Cottidie est deterior posterior dies (Den ode dne je horší den, co přichází.). Psí populace ještě zdaleka nedosáhla svého vrcholu – stejně jako lidská. Teroristi nebo masoví vrazi ze škol a z nákupních středisek jsou směšní a zastaralí jako dejme tomu divišovské psí dečky. Jsou vhodnější cíle k zaměření. V televizi vám maximálně poradí, jak se chovat, abyste psa nevyprovokovali. To je však defenzívní postoj neslučitelný se ctí svobodného člověka, který navíc ne vždy zabírá; nemalé daně platí občan, ne pes; v defenzívním postavení by tedy měl být pes a jeho pán a ti by se měli bát a být drženi zkrátka zákonem; jinak je povinností a nutností vzít zákon do vlastních rukou, jak už se, lidužel, jednostranně děje; ale ti, kdož si zatím dělají co chtějí, jsou pouze ti špatní, ti útočníci. Nikdo vám neporadí, jak se psům bránit a jaké kroky podniknout proti jejich pánům, kteří jedině jsou na vině. Všechno v občanském životě otroka je zakázané a zbytek je povinný – a co ještě ne, to brzy bude –, jen tento nepořádek se zákonem nestíhá a mlčky trpí. Proč? Pro každou totalitu je totiž výhodné mít tato vězeňská kápa, tyto zločince, tyto státem podporované samozvané bachaře. Udržují totiž lid zadarmo a dobrovolně a, aniž by to tušili, ve strachu a v poslušnosti, zatímco stát se může navenek chlubit svými demokratickými svobodami, jež v praxi neexistují. Totalitní stát nepotřebuje žádné hrdé a sebevědomé občany, kteří si nenechají srát na hlavu od kdejakých uličníků, kteří jim dnem i nocí ztrpčují život. A tak tam, kde selhává policie, musí zákonitě nastoupit účinná sebeobrana. Totalita má však přímo hrůzu z lidí, kteří jsou schopni a ochotni bránit se sami. A neuznává jejich přirozené právo na sebeobranu. Přes všechny takzvané „demokratické“ a „liberální“ proklamace je právě tato výsada svobodného člověka, být ozbrojen a bránit se sám, černou můrou a strašidlem každé totality – včetně té současné. Takže raději postihuje obránce a chrání útočníka. Po setmění – a nejen po setmění – je již pomalu o strach vyjít ven na ulici. Ihned vás totiž zlostně napadne jedna z mnoha hlídek psohlavců. Výjimečný stav sice teoreticky neplatí, zákaz vycházení také nebyl oficiálně vyhlášen, ale ty neustále obcházející psohlavé hlídky samozvané domobrany, státem tiše trpěné a podporované, se již o praktické naplnění stanného práva postarají samy.

Venku je zima, -1°C, chvílemi prolétává sníh. Vařím sóju s fazolemi v rajské omáčce a rýžové nudle. Po obědě jsem šel na dlouhou, asi pětihodinovou procházku zase do toho lesa, co minule. Tentokrát tam žádní lidáci nebyli; teprve na zpáteční cestě mě minulo jedno auto. Došel jsem až na kopec nad koncem Stašova, tam, kde již začíná vesnice Limberk, česky – neznámo proč – Pomezí. To asi proto, že se nachází na pomezí Čech a Sudet. Dalekohledem jsem zkoumal dvě stavení, z nichž u jednoho z nich stál na dvorku kůň. Třeba je to ten, po němž jsou tu všude stopy okovaných kopyt. Tady by se mi líbilo bydlet. Ale tam na kopci už jsem se musel obrátit k návratu, poněvadž v nekrytém bezlesém terénu foukal ostrý mrazivý vítr, na němž jsem prochladl. Na jednom kopci jsem spatřil pěkné sedmihlavé stádečko srn. Některé z nich se pásly na chudém ozimku nebo jiné už po najedení ležely a nerušeně odpočívaly. Jinak jsem šel pořád lesem. Některé vedlejší cestičky jsem už prozkoumal, stále jich však ještě zbývá mnoho na další průzkum. Nejvíc se mi líbilo to liduprázdno a nezvyklé ticho. Po zimě strávené a protrpěné střídavě buď v hnusné fabrice, nebo v odporném psinci, znamená toto dokonalé lesní ticho náhlý přechod z pekla rovnou do rajské zahrady. Příště tam určitě zamířím znovu. Je to sice daleko, ale vyplatí se trmácet se až tam. V polích za naším sídlištěm mě nakonec přepadla tak hrozná vánice, že jsem byl rád, že se blížím k lágru, protože bych byl málem umrznul. A myslím, že jsem se trochu nachladil. Na baráku pitomým je nalepeno oznámení, že 26. března opět nepůjde elektřina. Tak to už je debilita, nic jiného, než debilita!

Z internetového obchodu mi poslali vysvětlující a omluvnou zprávu, že prý „poopravený a restartovaný systém omylem rozeslal jednu zprávu dvakrát“. Já jsem sice dostal jenom jeden e-mail, a to zrovna ten chybný, ale to už je jedno. To je totiž taky debilita!

čtvrtek, 6. března 42

Dočetl jsem svazek Lúkiánových spisků s názvem O bozích a lidech. Poslední spisek se jmenoval Lúkios neboli Osel. Byla to velmi zábavná povídka, jakási polo-bajka na moje oblíbené téma: proměna člověka ve zvíře. Tyto naruby převrácené polo-bajky (viz také například Kafkovu Proměnu) jsou totiž do jisté míry také zcela přirozenou kritikou lidského rodu, viděného a posuzovaného optikou zvířete, a to zejména takového zvířete, které musí žít pod knutou člověka a v různých trampotách snášet jeho krutosti a zlomyslnosti. Zvíře se na úlohu soudce nad lidským rodem (nebo spíš věrného zrcadla pro lidi) hodí nejlépe, neboť člověk bývá k člověku zbytečně taktní a nezaslouženě shovívavý a velkodušně přehlíživý. Zvíře však vidí člověka nezaujatě a nemá pochopení pro jeho zločiny a nejapnosti, a to ani tehdy ne, když mu zůstane neporušená lidská psychika, jsouc pouze jako člověk zakleto nějakým zlým kouzlem ve zvířecím těle. Lúkios neboli Osel není ale jen moralizující bajkou, nýbrž i mistrným sledem vtipných historek a gagů, mnohdy dosti kluzkých, lechtivých a pikantních; setkáváme se tu s nezvykle otevřeným líčením erotických scén a s obscénními narážkami, jaké budou za pár století po Lúkiánovi dlouho naprosto nemyslitelné, že by se zveřejnily. Ale vše je přitom napsáno neobyčejně vkusně, vtipně a duchaplně. Velmi jsem se pobavil. I vypsal jsem si něco na ukázku:

„Krásná Palaistro, jak půvabný je rytmus, v němž se shodně otáčí tvá zadnička i tvá pánvička, jak kroužíš obojím, až se tvé boky vláčně převalují. Jak šťastný bude, kdo si omočí.“

Nebo jsem si zapamatoval jedno hezké přísloví, použité v povídce, jež by se dobře hodilo pro lidský pokrok:

Než špatně běžet, to běž raděj nazpátek.

Po obědě – měl jsem rýži se zeleninou a s feferonkou, po níž mě pálila ústa i vnitřnosti, jako bych polkl louh, ale kterážto ohnivá feferonka mi zároveň vypálila i všechnu bolest ze zaníceného zubu, bolest, jež mě sužovala celý předešlý den – tedy po tomto plamenném obědě jsem šel opět na dlouhatánskou procházku do Baldského lesa. Vrátil jsem se až po setmění. Bylo tepleji než včera, ale také víc lidí. Ale čím dál jsem se nořil do hloubi tohoto rozlehlého lesa, tím to bylo lepší a úžasnější. Cestu mi občas zkřížily krásné srnky v perfektní kondici se zdravou lesklou srstí, až jsem došel daleko do nitra Sudet, kde jsem ještě nikdy předtím nebyl, a trochu jsem tam i bloudil. Ale můj zvířecí kompas v hlavě mi vždy s neomylnou jistotou oznamoval, kde asi tak zhruba jsem a kam mám jít a kdy se vrátit. Uprostřed lesa jsem našel jednu zapomenutou kapličku s křížkem před ní. Nápis na křížku v němčině udává rok zřízení tohoto křížku 1920 „k větší slávě a cti Kristově, neboť on je ta cesta...“ a tak dále, bla bla bla, a další obvyklé křesťanské bláboly, a uvádí i jména: Franz und Anna Kontschinski. Tedy zřejmě nějací sudetští Němci původem z Polska.

pátek, 7. března 42

Už to není ta protivná a skličující práce od nevidím do nevidím; je to sice pořád od slunka do slunka, ale ráno a večer již vidím světlo na obzoru. Zpívali ptáci a černobílá kočka se právě vracela z nočních potulek. Z lodžie jsem ji pak slyšel mrouskat.

Práce byla snesitelná, dostal jsem se dokonce k četbě Schopenhauerových Aforismů k životní moudrosti. Moc jsem toho však nestihl přečíst, tak tři nebo čtyři stránky, a zase mi jeden chlap vlezl na záchod, který se nedá zamykat, zrovna když jsem tam seděl a četl si. Strašná fabrika.

Sehnali někde na práci partu zahraničních dělnic ze Slovenska, z nichž jedna také dělala v naší směně.

Po práci byl venku hustý provoz začínajícího pátečního večera. Takhle to tedy vypadá, když mají lidáci dost času a peněz. U nás na sídlišti je pak hotový psinec. Na prvním místě je samozřejmě nejvíc už z dálky slyšet ta čubka, co mi už hezkou řádku let pije krev a hraje na nervy, před barákem pitomým obchází s dalším čoklem jako kurva ta píča nedávno ještě těhotná a nyní slehlá a dokonce i ta mongoloidní debilka odnaproti má u hnáty podvraťáka, který si na mne otevřel držku. Jak příznačné! Je už téměř jistým kritériem debility vlastnit psa!

Doma nikdo není. Usedám k počítači a pak otevírám opět Schopenhauera. Dnes nesmím propásnout druhý díl toho vynikajícího britského seriálu Velkovlak. Škoda jen, že to není v původním znění; ale ani český dabing nebyl minule nejhorší. Velkovlak na mne udělal příznivý dojem. Konečně něco kloudného v televizi.

sobota, 8. března 42

Venku je hezky, 10°C. Ptáci zpívají, hlavně je slyšet zvonky. Kos si hledá potravu na trávníku před domem a vedle něho dva vrabčáci. Láká mě to ven, ale večer jdu na noční šichtu. Jak se znám, zase bych se zatoulal deset kilometrů daleko a do práce bych přišel pozdě, ospalý a unavený. Vůbec zatím nevím, jak to budu dělat v létě. Loňský „Reinlebensborn“ je mrtvý a mne nenapadá, kde jinde si zřídit bezpečný a hlavně stálý tábor. To je konec.

K obědu budu mít kedlubnový salát s černými olivami, rýži s květákem a banán.

neděle, 9. března 42

Práce se mi hnusí. Po noční šichtě jsem se nechal zlákat k menší procházce po „pamětihodnostech“ našeho města. Bylo již samozřejmě světlo a kromě množství nejrůznějších ptáků jsem nepotkal živáčka – tedy hlavně človíčka, abych byl přesný. Prošel jsem se v tom rajském liduprázdnu kolem opuštěných hradeb, křivolakými starobylými uličkami okolo gotického kostela, v jehož mnoha architektonických prvcích hnízdí poštolky, proklouznul jsem kolem otevřeného non-stop baru skrze městskou bránu k rybníku, na němž pokojně pluly dva páry kachen, prohlédnul jsem si v parku majestátní lípy, habry a duby a přes pustou křižovatku, nyní v tuto jitřní nedělní hodinu výjimečně bez aut, docházím pomalou chůzí k sídlišti. Kupodivu ani tady stále ještě žádného člověka nepotkávám ani nevidím. To je blaho. Misantrop má hned jinou (lepší) náladu, když tu lidskou pakáž aspoň na pár chvil nevidí, neslyší a necítí všude kolem sebe. Až na chodbě našeho baráku pitomýho jsem potkal prvního lidáka: byl to náš soused. Měl jsem tak výtečnou náladu, že jsem ho dokonce pozdravil!

Před spaním jsem si ještě trochu četl Schopenhauera.

V poledne je venku hezky, 10°C.

další část >>>

<<< předchozí část