Jdi na obsah Jdi na menu
 


Srnonoš 5.

28. 9. 2018

srnonos.jpg

Pátek 29. června 52

Tentokrát se vracím do lesa už v noci, přesně o jedné hodině s půlnoci. Stará dobrá jistá pustá noc. Ráno bývá v ulicích příliš mnoho lidí, což nemám rád. A stejně jsem i v noci po cestě viděl a slyšel lidi, které jsem vidět nechtěl. Zapomněl jsem, že je Den lidských hovad a že ve skutečnosti už vlastně začaly prázdniny. Haranti už ráno do školy zřejmě nejdou, soudě podle řevu, který se ozývá z nájemné chaty, poslední to výspy lidství, okolo níž jsem chtěl projít do lesa. Ale když jsem zdálky slyšel ten řev, raději jsem se obrátil a vzal jsem to oklikou přes liduprázdný a klidný Liboháj. Prázdniny jsou tady, zachraň se, kdo můžeš! Já se snad zachráním v osamělém lese.

Vzpomínám na mé poslední dny školy, kdy se rozdávalo vysvědčení. Pamatuji si stále velmi dobře na mé první vysvědčení, jako by to bylo včera. Dostal jsem tenkrát jednu velkou jedničku, s níž jsem se šel pochlubit mámě do krejčovské dílny, v které byla zaměstnána jako švadlena. Vybavuji si vždy onu vůni nových látek, po kterých voněla celá dílna, pokaždé když nyní čichám nějaký nový kousek zakoupeného šatstva. Máma měla z mé jedničky velkou radost, já také. Malý čiperný hoch s rozzářenýma očima míval tehdy i svátek, jmeniny, neboť bylo Petra a Pavla a mne rodiče pojmenovali Pavlem. Byl to tedy svátek dvojnásobný. V pozdějších letech, kdy jsem potom dostával na vysvědčení horší známky, mne ty moje jmeniny trochu chránily před rodičovskou zlobou. Máma po letech s jistou nadsázkou tvrdívala, že to moje úplně první a žel i poslední krásné vysvědčení jí přineslo největší štěstí v životě. Není to strašné? Je neštěstí, že naše štěstí závisí na našem hodnocení někoho cizího, v tomto případě učitelky. Naštěstí jsem se i tohoto předsudku záhy zbavil. Ani ty jmeniny už dávno neslavím, ani svátky nikoho jiného, třebas mého nejbližšího příbuzného, a samotné jméno Pavel je mi protivné a používám je pouze v úředním styku. Já jsem prostě sám pro sebe Misantrop, a to je mé svobodné i umělecké jméno.

Jsem rád, že už se mne netýká ani to vysvědčení, ani ta škola, ani nic lidského, a že mohu mít vlasy dlouhé, jak chci, a že si mohu dělat, co chci, i když to tehdejší mládí bych teď znovu bral, i dobu, v které jsem vyrůstal a dospíval. U moci byli komunisti, štvaly mne jejich pitomé prázdné kecy, štvalo mne, že není žádná umělecká svoboda a že musím do práce a na dva roky na vojnu, ale ve srovnání s dneškem to byl ráj. Dnes, když slyším ze všech stran hnusné pokrytecké lži o svobodě, která není, a o lidskosti, která rovněž žádná není; když vidím, v co se zvrhlo takzvané svobodné umění, v jakou odpornou přehlídku všemožných úchyláren, pak chápu, že to komunisti po pravdě považovali, odsuzovali a trestali jako podvracení a pobuřování. Dnes bych šel rád třebas i na tu vojnu, kdyby vláda zavelela k obraně našich hranic před cizáky, ale dnes už to nikdo neudělá. Tehdy jsem rozumem nechápal, že obrana naší vlasti je nutná povinnost, tak jak to chápu dnes. Tehdy ovšem nebyly české země a náš národ samotný ani zdaleka v takovém ohrožení jako dnes, a ať byli komunisti jakkoli špatní v jiných věcech, nebyli to alespoň zaprodaní vlastizrádci, kteří jdou proti vlastním lidem, jako dnešní vládci. Naše země byla silná, bohatá, soběstačná, žili jsme si v klidu a míru, v dostatku, v bezplatné špičkové péči a všechno potřebné bylo levné. Co nám chybělo? Mně nic. A ostatním, kteří teď nejvíc řvou, jak to bylo dřív špatné a jak je to nyní výborné, těm asi nejvíc chyběla právě ta beztrestná možnost hrabat prachy pod sebe, okrádat a ničit tím životy lidí a zrazovat vlastní zemi. Snad už brzo začne někdo dělat konečně pořádek. Ale ten někdo bude mít hodně a hodně práce a bude musit mít hodně pevnou a tvrdou ruku.

Ráno je v lese krásně, slunečno a teplo. Brzo odpoledne, když jsem se už dost vyspal, se jdu projít. Posadil jsem se nadlouho na lesním paloučku, až jsem dostal hlad. Místo svačiny, sestávající z tmavého chleba a rostlinných pomazánek, které mám s sebou ve stanu, jsem dostal chuť na zdejší plané višně a třešně, které rostou v nedalekém lesíku nad Hloušovým rybníkem. Byly ještě lepší než minule; byly zralejší a bylo jich víc. Nemusil jsem je tentokrát sbírat ze země, protože rudými plody obtížené větve se samy skláněly pohodlně na dosah ruky. Lekl jsem se, že tráva pod stromy je zválená a pošlapaná od lidí, ale byly tu jen srnky, divoká prasata a kuny. Hlouš nemá naštěstí o této úrodě ani potuchy, jinak by určitě všechnu očesal sám, a na mne, na ptáky a na ostatní lesní zvířátka by nezbylo nic, a ještě by ji, hrabivec, prodával lidem v městě na trhu za přemrštěnou cenu, jak ho znám. Já jsem si těmi výtečnými višněmi a třešněmi nacpal mlsné bříško až k prasknutí, že jsem mohl sotva chodit, a ještě zbylo dost pro ostatní i pro příště. Odvalil jsem se s plným žaludkem zpátky na palouček, aby mi tam trochu slehlo než půjdu dál. Myslím, že dnes nebudu ani večeřet.

Srnečkovy ostatky jsou už tak nepatrné a tak rozházené po lese, že nemá smysl je hledat. Jsou pryč. I ta zkřivená noha kamsi zmizela. Zbývá tu kousek páteře, čelisti, jedna kost a dvě žebírka – víc jsem nedohledal. Tak končí život lesního zvířete; z jeho strojově dokonalého těla, které bylo řízeno vůdčí oduševnělou myslí, nezbylo po krátké době po úmrtí téměř nic. Jen ten zápis v mém deníčku bude svědčit o dřívějším srnečkově výskytu na tomto světě. Stejně tak jednoho dne skončím i já; nic po mně nezbude, kromě prchavých vzpomínek těch, kdož mne znali, a kromě mých spisů, které snad nikdo nebude číst, a kromě několika snímků, které si nikdo možná neprohlédne. Zaniknu zcela a zmizím z paměti současníků i budoucích. Totéž ale víceméně platí o každém, dokonce i o největších, nejslavnějších a zdánlivě nejnezapomenutelnějších tvůrčích duších lidstva. I oni, ti velikáni, pozvolna upadnou v zapomenutí a zbudou po nich jen hluchá jména bez obsahu a života. Po mnohých řeckořímských velikánech nezbyla ani podobizna, obrázek či socha, a z jejich často všestranného a obsáhlého díla se zachovaly pro současnost jen chatrné zlomky. My tyto duchy hodnotíme podle dochovaných zbytků, ale nic víc o nich nevíme. Jsou pro nás jako kolemjdoucí, které bez zájmu míjíme, krátce jim pohlédneme v bezvýraznou tvář a okamžitě na ně zapomenuvše kráčíme dál. Hérákleita si potom lehko pleteme s Hérákleem a jeden jediný vzletný výrok vytržený ze souvislosti přisuzujeme jednou Platónovi, podruhé Sókratovi, třebaže jde ve skutečnosti jen o starodávné přísloví, jehož původce nebyl znám už tenkrát ani jednomu z nich. Ač se o vzpomínkách, o odkazu říká, že jsou věčně živé, přece jsou mrtvé jako ten, na nějž jsou odkázány naše dočasné blednoucí vzpomínky. Je hodně špatné, zbude-li po nás jen neživé jméno kdesi zapsané a nanejvýš občas někým o výročích připomínané, ale co chceme víc? Na víc nemáme větší nárok než neznámé bezejmenné zvíře, které vypustí duši v rodném lese a zanedlouho jeho mrtvé tělo stráví hniloba, hlad a neúprosný čas. Zbudou jen tvrdé kosti, které nakonec pohltí zem a přetvoří je po nekonečně dlouhé době v základní stavební kameny věcí příštích. Naším náhrobkem je však nicota a zapomnění.

srnonos--ikonka-.jpg

Sobota 30. června 52

Sedmašedesáté výročí narození nejznámější české vražedkyně Olgy Hepnarové. Ještě tu s námi mohla být, kdyby… kdyby se věkem uklidnila, usadila. Jaká by asi byla, kdyby nezabila, ale kdyby se vdala, měla milujícího manžela, hodné děti, později vnoučata a v důchodu chatu či dům někde na samotě v ústraní, kde by její nenávist k lidem nebyla tak vražedná? My ji soudíme podle toho, co kdysi zamlada tak neuváženě provedla, podle knížky, která byla o ní napsána, či dokonce podle jednoho velmi nepovedeného filmu, který byl o ní natočen a v němž byl její obraz značně překroucen, ale o mnoho víc o ní vlastně nevíme. Já o ní také neznám nic bližšího než to, co mi bylo zprostředkováno a co jsem si dotvořil svou představivostí a citem. Co vím však jistě, je to, že lidská paměť dokáže zločince přetvořit v lidumila a z mírné plaché bytosti dokáže udělat krvelačnou saň. Některé osobnosti našich i světových dějin jsou tak již navěky možná vnímány úplně jinak, než jaké byly ve skutečnosti, takže například Ježíš, ten údajně jediný čistý a poctivý člověk, který kdy žil na této zemi, byl možná právě proto tím největším darebákem a podvodníkem všech dob, zatímco nezpochybnitelný zloduch a válečný zločinec Hitler byl možná největším dobrodincem lidstva. Kdo ví? My nevíme nic, přiznejme si to. Víme jen to, co nám někdo jiný namluvil. Ježíš nic nenapsal. U lidí, kteří nic nenapsali, máme důvodné podezření, že neměli žádné vlastní myšlenky, které by stály za zaznamenání. Ježíš možná proto nic nenapsal, abychom z jeho vnitřně vyprázdněných žvástů o lásce, dobru, odpuštění, Bohu a lidskosti nezjistili, že to byl docela obyčejný hlupák, zato však neobyčejný podvodník a lhář. My jsme ho neznali, my jsme je neznali, ani jednoho z nich jsme nepoznali, nebyli jsme u toho a nemůžeme se v tomto spoléhat na lidi, kteří celý život od kolébky po rakev bez ustání lžou a jejichž paměť je děravá, klamná, nestálá a plochá jako mínění davu. Často neznáme pořádně ani sami sebe, v paměti držíce jen to dobré, co jsme vykonali, leč zlé skutky z paměti vytěsňujíce. Naše paměť je stejný bezostyšný lhář a podvodník jako náš jazyk. Nevíme nic, neznáme nic než to, co je právě teď. A to, co je právě teď, uplynulo okamžitě do zapomnění, takže je úplně zbytečné chtít to jakkoli věrně zaznamenávat. Přesto pokračuji dál v psaní mého deníčku. Nebude-li v něm stát věrná pravda, bude z něj aspoň pěkné vyprávění s mravním ponaučením. S jakým? Inu, to už přece záleží jen na tobě, můj milý vzácný čtenáři, co si z četby odneseš, co si zapamatuješ, co zapomeneš a co jako obvykle lživě překroutíš! Já nemohu dělat nic než přemýšlet a pokračovat v psaní.

Jak bylo včera teplo, tak je dnes celý den zima. Fouká ledový vítr a letní sluníčko nehřeje. Vůbec je letos celkově chladněji, ale přitom s dostatkem slunečního svitu, a také proto se tolik daří ovoci. Už jsem ochutnal i první maliny. Byly slaďoučké.

Odpočívám ve stanu, čtu si Pohádky za oponou a spím. Jsem jako ten hloupý Honza, který byl ve skutečnosti chytrý, jen pro hlupáky byl hloupý, jenž „žil ve spaní a snění krásnější život než v bdění“. Tak nás nevědomky už od dětství utvářejí pohádky a určují naši povahu. Jaká moudrost nachází se v obyčejných – řeklo by se – pohádkách pro děti, ale nejen pro ně! Baví mě to. Líbila se mi i pohádka Labutí jezero, kde lidé jsou zlým kouzlem proměněni v krásné bílé labutě a jen láska může toto kouzlo zlomit a z labutí se opět stanou lidé. U mne je to však zcela opačně. Já jsem naopak jakýmsi zlým nedopatřením zaklet v lidském těle a jen nenávist mne může proměnit zpátky v krásné a svobodné zvíře, například v lesního srnce.

Večer vycházím z úkrytu na pravidelnou procházku. Beru si na sebe zimní kabátek, aby mi nebylo chladno. Ostatní srnci také opouštějí své denní pelíšky a vycházejí na pastvu. Obešel jsem celý les, pohladil na okraji pole dlouhé osiny ovesných klasů, rozhlédl se po kopečcích rodné vrchoviny a šeřící se tmou mířím k západnímu obzoru. V žitném poli zde plove hřbet skákajícího srnce a na tmícím se nebi září jasná večerní hvězda. Kdesi v dálce se ozývá rámus z nějaké taneční zábavy, nepatřičná hudba, která mne ruší. Je to naštěstí jediný dnešní příznak začínajících prázdnin; do lesa nepáchla žádná lidská noha, žádní výletníci ani houbaři, nikdo lidský, kdo by narušil můj klid a mou samotu, mou nekonečnou, báječnou samotu, která mne svým kouzlem chrání před zakletím do lidské podoby.

srnonos--ikonka-.jpg

Neděle 1. července 52

Včerejší ledárna pokračuje i dneškem, kdy začíná v průměru nejteplejší měsíc v roce a první prázdninový. Na pěšinkách v lesní trávě okolo stanu vyhledávám spolu s motýly bělásky prosluněná místa, kde bych se trochu ohřál. Ale jakmile rychle letící bílý mrak zakryje sluníčko, vracím se z léta rovnou zpátky do lednice – ne však do toho půvabného jihomoravského zámku s mohamedánskou vížkou, kterou prý nad ním kdysi vztyčili, aby se zavděčili blížícím se tureckým vojskům. Asi i tehdy jako dnes byli mezi námi takoví ústupní vlastizrádci a předposraní poraženci, kteří místo nedobytných hradeb před nepřítelem mu stavějí uvítací slavobrány.

Já se dnes úzkostlivě také držím za nesnadno prostupnou hradbou vnitřního lesa, neboť vnější nepřátelé – všichni lidé – obcházejí jistojistě kolem. Jednou až ke mně donesl ledový vítr ohlas jejich hlasů, z nichž mrazí stejně jako z toho větru. Ale byl to naštěstí jen ojedinělý závan a víc už jsem nic neslyšel. Za mými lesními hradbami jsem v bezpečí a v klidu před každým nepřítelem, který by se opovážil vniknout dovnitř se svou známou lidskou neomaleností. A znám takové ťulpasy, kteří musejí jít do lesa na houby, i kdyby žádné nerostly, jen proto, aby svým smýčením v houštinách lekali lesní zvěř a vyháněli škodolibě srnce z úkrytů – a mne s nimi. Dnes je však zatím klid.

Musím se mít na pozoru a držet se za hradbami stromů. Všichni lidé jsou mými nepřáteli, ať věřící či nevěřící, nikdo z nich nemá pochopení pro mou srnčí víru. Vím, jak zacházejí s ostatními srnci; jak je střílejí ze zálohy a jak si potom zdobí stěny svých lidských slují srnčími parůžky a jak pak také žerou jejich maso. Já nejsem člověk; já bych nikdy žádné maso do úst nedal – stejně jako ti srnci.

Uvnitř mých lesních hradeb je tak bezpečno a milo! Za souseda mám černého kosa, který má blízko odtud také své hnízdečko. Zpočátku z něho přede mnou s křikem poplašeně vylétal, ale nakonec si zvykl na neškodného srnčího muže, který mu neublíží, a na oplátku mu zpívá z vrcholových větví okolních stromů veselé písničky, které se linou po celém lese. Krásně je mi v tomto lese.

Zanedlouho tudy protahuje hejnko štěbetavých sýkorek a já mohu pozorovat na sluncem osvícených stěnách stanu jako v nějaké rozpustilé stínohře mihotavé obrysy těch milých ptáčků, kteří jako poslové dobrých zpráv obklopili můj pelíšek a hrají si na větvičkách, provázcích i na střeše mého plátěného příbytku. Je nám tady spolu hezky.

Na procházku vycházím až večer se srnkami. Dnes běhají ve východním vysokém lese. Jsou dvě a dlouhými plavnými skoky se přede mnou utíkají schovat do houští. Koukám, že už mají krásnou lesklou zlatohnědou letní srst, která jim moc sluší. Je zbytečné přede mnou utíkat a bát se mne. Ale ony se mne možná nebojí, ony třeba jenom nesnášejí lidi, tak jako já je nesnáším.

Veškeren ruch ustal. On tedy žádný nebyl, ale večerní ticho je v lese vnímáno tak nějak mocněji. Ach, jak je tady krásně! Zabydlil jsem se tu jako doma. To není les, to je obora; to není obora, to je zahrádka – a jestli máš srdce, tak to musíš cítit.

Nad západním obzorem září Večernice. Pod starou borovicí sedím opřen zády o její široký kmen a pozoruji netopýra proti tmavnoucímu nebi. Z úst vydechuji páru horkou jako má zvířecí krev. Nebude se mi chtít dnes v noci do města pro nové zásoby. Už abych se zase vracel.

srnonos--ikonka-.jpg

Úterý 3. července 52

Liduprázdnou měsíčnou nocí se vracím do svého srnčího lesa. Cestou tam i zpátky mne vždy provázívají jen toulavé domácí kočky, které sledují mé kroky svýma velkýma nehybnýma očima. Ale toho nepořádku a odpadků v lese, co tam přes den zanechali lidé, to je něco strašného! A to vidím jen to nejbližší, co osvětluje má svítilna! Neblahé období prázdnin a dovolenek se projevuje a mně drsným způsobem připomíná i takto. Každý rok je to stejné. Jak se dostanou lidé ven z měst a vesnic do přírody, je to slovem jedna hrůza. Láteřím na celé lidstvo a nejraději bych je vyhladil celé. Nebo bych aspoň zavřel všechny lidi do těsné ohrady a nepouštěl je z ní vůbec ven. Dříve jsem snil o svobodě pro všecky lidi (i pro zvířata), snil jsem o bezvládí, které jednou nastane, až se podaří lidi převychovat tak, aby se z nich staly ušlechtilé bytosti, které samy od sebe, úplně přirozeně a samozřejmě, nebudou škodit samy sobě, ostatním lidem, zvířatům ani přírodě – ale z takových neuskutečnitelných snů jsem dávno vystřízlivěl. Lidé jsou prostě chamraď; škodlivá, hloupá, zlá a nebezpečná sebranka potvor, kterou nikdo nikdy nepředělá a neudělá lepší. Kdo by tu lidskou chamraď mohl někdy v budoucnu vychovat k něčemu lepšímu, ne-li rovnou k šlechetnosti, jakou oplývám já? Oni sami? Ale oni sami jsou lidé, nikoli plaché lesní bytosti, jako jsou srnky anebo já! Jak by taková blbá, neuvažující lidská chamraď mohla sama ze sebe vychovat ušlechtilé tvory, nad kterými by nemusily dohlížet sbory najatých ozbrojenců, aby se lidé aspoň trochu chovali slušně, nezničili zemi docela a nevyvraždili se navzájem? Jak by to taková sebranka mohla dokázat? Co by ji k tomu přimělo? Co by se musilo stát, aby se lidé změnili k lepšímu? Vždyť po celé dějiny vidíme právě jen pravý opak; totiž to, že se lidstvo stále jen století za stoletím znatelně zhoršuje! S lidmi je to už k nevydržení, ale jejich náprava je přitom zhola nemožná. Musili by jedině přestat být lidmi nebo přestat být úplně; a k tomu se mají až příliš v lásce. – Počkat! Co jsem to řekl? „V lásce“? Ne, to ne, oni se nemilují, oni vlastně ani netuší, co to ta láska je, ačkoli o ní neustále hovoří, považujíce ji za nejvzornější projev svého lidství. Láska – kdo potřebuje tu jejich strašnou lásku? Jen lidé ji potřebují, jen potvory špatné a zlé, jen bezcenní slaboši, kteří nedovedou být sami se sebou o samotě i se svými klady a zápory. Lidé nemají žádné klady a přednosti, nic cenného a hodnotného v sobě nemají – proto tolik potřebují lásku; proto tolik potřebují jeden druhého; ale ne proto, aby pěstovali jakousi lásku, nýbrž jen proto, aby vespolek pouze zmnožovali své záporné vlastnosti a nectnosti, svou ubohost a zlost. Tímto způsobem se ovšem z lidí nevychovají ušlechtilé bytosti. Prvním krokem k jejich polepšení není tedy žádná láska, nýbrž nenávist ke své lidské podstatě a ke všemu lidskému. Kde jedině lze činit takové polepšující kroky? Jedině v naprostém osamění uprostřed nejhlubšího lesa, o který se nikdo nestará a kam za celý den nepáchne ani jedna lidská noha. A právě takový les a právě taková samota jsou mým domovem i skrýší. Tady přestávám být člověkem a stávám se ušlechtilou bytostí. Tady zahazuji všechno lidské a měním se v plachého srnce.

Dnes nám přeje i počasí: je jasno, slunečno a příjemně teploučko. Odpoledne jsem se nakrátko dokonce i svlékl donaha, protože mi bylo uvnitř stanu horko, a šel jsem se projít bos lesní travou, protáhnout své po všech stránkách osvobozené tělo a pookřát na hřejivém sluníčku.

Ukojiv takto své tělesné potřeby, zalezl jsem zpátky do pohodlí stinného příbytku, kde dál podřimuji, čtu si pohádky, přemýšlím, ale i jinak rozvíjím svého ducha k nelidské dokonalosti. Je to krásný úkol, jejž jsem si uložil, šlechetné životní zaměstnání. Přál bych sám sobě, nikoli lidem, aby i lidé na sobě takto pracovali. Jen kvůli sobě; měl bych větší klid. Ale vím, že to je zcela nesplnitelné přání – lidé jsou totiž chamraď, od které nebudu mít pokoj nikdy.

K večeru jsem se šel toulat lesem. No, ono to nebylo ani tak toulání, jako spíš pomalá zamyšlená chůze, doprovázená tichou samomluvou, přecházení od jednoho pelíšku k druhému a od jednoho kraje lesa k druhému. Svým mimořádně citlivým sluchem zachytávám ze všech směrů vzdálené řvaní lidských hovad, která mají naneštěstí pro mne prázdno a volno – prázdno v hlavách a volný čas to prázdno naplno rozezvučet. Mám sto chutí říci nějakému svému podřízenému, podobně jako ve veselohře Postřižiny: Kdo to tam tak lidsky řve? Jděte tam a vyřiďte mu, ať je zticha!“ Ale protože nemám nikoho, koho bych tam s takovým nevděčným rozkazem poslal, a ti řvouni by mne stejně neposlechli, nedá se proti tomu nic dělat. V tom lidském řvaní, které zvenku doléhá až do mého tichého lesa, i ti ptáci nějak nápadně umlkli a už to není ten radostný hlahol, jaký naplňoval celý les a celou přírodu na jaře. Se začátkem prázdnin se rozeřvali lidé a umlkli ptáci. Jako vždycky. Ale až dnes mi napadlo, že to snad nemůže být souvislost pouze náhodná, nýbrž příčinná, a že ti ptáci umlkají vždy o prázdninách právě proto, že lidé tehdy tolik řvou. Nedivil bych se tomu. Když lidé kvílí, vzdálí se víly. Slyšet je teď sotva vrkání lesních holoubků, sem tam ještě pěnkava, nějaký ten kos a budníček, k večeru smutné nápěvy červenek a tiché tikání lejska, toho malého drobného ptáčka, který kolem mne, sedícího na kraji lesa, poletuje a zvědavě si mne prohlíží hned z téhle větévky, hned z tamté anebo z oné. Zdá se, jako by mi chtěl projevit svou účast touto družností a vyjádřit jí, že mám pravdu, že mne chápe, že mi rozumí a že má stejné pocity jako já. Je to od něho milé a potěšující. Na oplátku se snažím vypadat také tak přátelsky jako ten malý lejsek. Snad si toho povšiml.

Lidé venku řvou, ale celý les je jenom náš, sem nejdou. Ochutnávám trochu prvních zralých malin, překračuji na cestě velkého spěchajícího střevlíka a potulku zakončuji při západním okraji lesa. Svým příchodem jsem vyrušil srnku, která rychle odběhla do houští. Také tam za chvilku půjdu za ní, poněvadž slunce již dávno zapadlo, na nebi září Večernice a oči mne už dnes pálí od přílišné námahy. Těším se do pelíšku, kde své bolavé oči v nadcházející noci konečně zavřu.

srnonos--ikonka-.jpg

Středa 4. července 52

Od desáté hodiny ranní jsem bez šatů, úplně nahý, protože je krásně teplo. Dočetl jsem Pohádky za oponou. Je to jedna z těch lepších knih, které jsem kdy přečetl. Zkusím doma v naší rodinné knihovničce objevit další takový poklad.

Ve dvě odpoledne se už ve stanu horkem dusím a musím ven. Rozložil jsem tedy v krátké lesní travičce v mírném polostínu pokrývku a na ní zcela nahý a bez ničeho jen tak ležím a dívám se do korun stromů.

„Nahý a jen tak bez ničeho“ – co znamená to „bez ničeho“? Znamená to základ veškerého života, na němž moudrý, nahý mudrc staví. Stavíme na nejjednodušších přirozených základech, nikdy naopak, tak jako to dělají lidé nemoudří, kteří nejprve chtějí mít všecko, a svou nahotu chtějí nejdříve odít nádhernými rouchy, a až pak teprve hodlají hledat základy pro svou svobodu a pro volnost těla. Ale základem a první podmínkou všeho moudrého žití je nejprve nemít nic, ani šaty, ani věci, ani peníze, mít jen svou přirozenou svobodu, a takto zmoudřet, a až teprve po zmoudření přidávat postupně ke své nahotě – duchovní i hmotné – něco malého a pěkného navíc, co ozdobí a upevní naši moudrost, nikoli co ji zadusí v oděvu a zničí v přepychu. Jedině tento postup je základem duchovní nauky moudrého člověka.

Je horko. Místo svačiny v podobě chleba s pomazánkou mám chuť na ty znamenité višně a třešně, které rostou nedaleko. Nechtěl jsem se kvůli tomu ani oblékat a jít tam jen tak beze všeho a nahý, ale co kdyby mne tam někdo překvapil; náhoda je vůl a člověk ještě větší; radši jsem si vzal na sebe krátké kalhoty, na nohy boty a klobouček na hlavu. Zamkl jsem stan, klíček od zámku na tkaničce jsem si uvázal na krk volným uzlem, aby mne to neškrtilo, a šel jsem.

Za chvilku jsem stanul pod planou višní a začal se krmit. Nikdo tam nebyl, ani Hlouš dole u rybníka, mohl jsem klidně zůstat nahý a nic by se nebylo stalo. Kolem přešla jen srnka, která náhle vyšla z kukuřičného pole a bez povšimnutí ve vzdálenosti asi deseti kroků ode mne zašla pomalu do lesíka. Krmil jsem se dál. Černorudé plody višně jsem skoro všechny otrhal a snědl. Na horní větve nedosáhnu, a tak jsem višně nechal být a přešel jsem k třešním. Těch je tady mnohem víc a každým dnem jsou zralejší a chutnější. Ty jen tak brzy nesním. Klovají do nich ptáci a pochutnávají si na nich kromě mne pak už jenom vosy a včely, jinak nikdo. Učiněný ráj. Když si vzpomenu, jaké nepravé „ovoce“ (hlavně to zahraniční) se prodává v krámech, nezralé a nechutné, i když se uvaří a dosladí, tak nedám dopustit, abych pohrdal správně uzrálým, slaďoučkým a bezplatným lesním ovocem. I malou červenou slaďoučkou lesní jahůdku jsem dnes cestou našel!

Nacpal jsem si bříško k prasknutí a chystal jsem se odejít. Ale kde je klíček od stanu? Je pryč, na krku nevisí! V tom zaujetí jsem si vůbec nevšiml, kdy a kde se uzel uvolnil a tkanička i s klíčkem upadla s krku na zem. No, to je nadělení! Co teď? Musím klíč najít, i kdybych ho měl hledat až do večera a potom třeba i potmě se svítilnou, nebo se nedostanu do stanu a budu ho musit rozpárat!

Prohledával jsem bezvýsledně každou píď země, na kterou jsem určitě vstoupil, ale ve vysoké trávě jsem už už propadal zoufalství. Až mi napadlo, že mi klíček spadl s krku nejspíš pod višní, když jsem vyskakoval na vyšší větve. Oddechl jsem si: po krátkém pátrání jsem ztracený klíček vskutku objevil pod višní. To jsem si dal!

S plným bříškem jsem se šťastně vrátil do úkrytu. Plná nálož čerstvých višní a třešní rozhýbala má střeva, a tak jsem letos vůbec poprvé použil svůj lesní záchod. Sedí se na něm v podřepu velice dobře v té nejlepší a nejpřirozenější poloze pro takový tělesný úkon a zároveň mi pohodlný posez umožňuje v klidu a tichu lesa přemýšlet a hloubat. Na záchodě se přemýšlí nejlíp. Na záchodě tělo vyměšuje odpadní látky, ale mysl na něm zároveň přijímá živnou látku k přemýšlení. Dokonalá souhra mysli a těla.

Vracím se poté na pokrývku a čtu si v novém čísle časopisu Fakta a svědectví. Hned první článek je věnován šedesátým narozeninám americké zpěvačky Madonny. Článek asi psala nějaká její příznivkyně, protože je veden až příliš shovívavě k této hrozné osobě. Já tedy takovéhle pitomé hvězdičky, jako je Madonna, nesnáším nejen pro to, jak a co zpívají, ale hlavně pro jejich zkažené mravy a společenské názory. Madonna by totiž mohla být odstrašujícím učebnicovým příkladem a hlavní představitelkou knihy, která snad nebude musit být nikdy napsána a která by se mohla jmenovat Úpadek a zkáza bílého rodu. Slova „vlastenectví“, „dědictví vznešeného bílého rodu“ nebo „čistota bílé krve“ jsou jí naprosto neznámá. Stačí se podívat na jejích šest dětí: samý černoušek nebo přičmoudlý míšenec. I ten blbý černoch, s kterým žila, se s ní rozešel, protože je bílá – ale ona? Darmo mluvit. Zastává leda rozkladné, krajně levičácké postoje a zvolení vlasteneckého presidenta Donalda Trumpa podle tohoto článku pouze „neuvítala“. Já jsem ale jinde četl něco zcela jiného a jednoznačně horšího: že ho chce zabít a poskytnout své stárnoucí vrásčité tělo každému, kdo Trumpa odstraní! Takové jsou ty dnešní nejoblíbenější bílé hrdinky! Že těm nestoudným děvkám není hanba!

Dnes je v lese tak nádherně, že se mi ani nechce zpátky do stanu, ačkoli slunce již zapadlo za hradbu stromů a mírně se ochlazuje. Oblékat se do šatů se mi nechce už vůbec a nejraději bych zůstal jen tak beze všeho a nahý. Ještě štěstí, že ta moudrost a volnost mi zůstanou, i když budu oblečen v oděvu.

Nyní je však nejvyšší čas na malou večerní procházku. Už se stmívá. Vykročil jsem. V tom příšeří najednou oživl klacík a mrštnými záhyby se mi klidil z cesty. Nebyl jsem si jist, zda je to zmije nebo užovka, ale byl to jen slepýš. Viděl jsem také ropuchu. Seděla v takovém důlku s očima zavřenýma a spala. Asi jí v té vlhké jamce bylo v horkém dni dobře, a tak tam usnula. Já ji budit nebudu a kráčím dál. Tma houstne. Dnes jenom projdu bez zastávky les od jednoho konce k druhému a posedím si až pod borovicí při západním obzoru. Rozloučím se na jeden den s lesem, zítra se podívám k rodičům, pojedu se na kole vykoupat k osamělému rybníku, naberu zásoby na další tři dny a budu spěchat zpátky. Počasí snad bude i nadále příznivé.

srnonos--ikonka-.jpg

Pátek 6. července 52

Ty prázdniny a svátky, to je něco hrozného! Těším se do lesa jako nikdy. Včera jsem byl u rybníka, ale vůbec se mi tam nelíbilo. Byl svátek Cyrila a Metoděje, svátek řízeného ničení naší původní přírodní víry, a podle toho to také vypadalo – ničemně. Všude se to hemžilo lidmi, kteří mě obtěžovali, a ovády, kteří mě bodali. Mnoho jsem jich pozabíjel – těch ovádů, ne těch lidí. Nedovedu se rozhodnout, kdo je horší: jestli hovada hmyzí nebo hovada lidská. Asi ta lidská. Neměl jsem tam vůbec klid. Pořád někdo jezdil kolem. Dvakrát jsem se už chystal, že pojedu zpátky domů, když mi k rybníku nějaké to lidské hovado na chvíli vlezlo, ale zůstal jsem, usnul jsem, ale nezvítězil jsem, a nakonec jsem odtáhl sám, když se sluníčko na dlouhou dobu skrylo za veliká mračna – také už se na to lidské hemžení nemohlo dívat.

Doma se ke všemu ještě táta zase omylem vychcal do kuchyňského koše na odpadky, místo do záchodové mísy, a já to po něm musil umývat a utírat. Plísním mámu za to, že se o tátu pořádně nestará. Když jsem doma, táta do koše nikdy nečurá, poněvadž přijde vždycky za mnou a já jej ochotně na záchod zavedu; ale máma na tátu místo toho zařve jako na psa, aby si záchod našel sám, on se jí, chudák, bojí zeptat, a pak to takhle dopadne. Táta je sám doma s mámou chudák a nemohu se dívat, jak je beze mne skleslý a smutný. Už aby bylo po prázdninách a po létě, abych se vrátil z lesa nastálo domů a zavedl tam znovu pevný řád a šťastný život pro všechny. Ještě nejméně dva měsíce to musíme vydržet. Hlavně já.

Dnes v noci, když jsem se po druhé hodině vracel do lesa obtížen nákladem zásob na tři dny, to venku řvalo opileckými výlevy a dokonce jeden ten předávkovaný dobytek stál bez hnutí i před hřištěm – ano, i tam, v tom tělocvičném zařízení, se samozřejmě vyskytuje nálevna laciného chlastu – a ve stoje tam spal jako kůň. Byl to strašidelný zjev. Stál tam, nebo stála – to se v dnešní době u těch zvrhlíků těžko rozeznává, zda je to kluk nebo holka – ve tmě, s bradou na prsou, opřen o zábradlí bez pohnutí a bez hlesu jako strašák v poli. Nebylo poznat, jestli spí nebo je mrtvý, a po pravdě řečeno, mně to bylo jedno. Hlavně že se neprobudil. Ten dobytek vypadal, jako kdyby ho stihla náhlá mrtvička. Dobře mu tak. Pro mne za mne by se mohli uchlastat třeba všichni lidé na celém světě, aspoň bych měl od nich pokoj – jenom bych předtím nemusil slyšet to jejich opilecké hulákání. Ty prázdniny a svátky, to je něco strašného. Těším se do lesa; tam snad bude klid.

Horkou neklidnou nocí, za zvuků ožralých lidských hovad, kráčím Libohájem okolo pomníku mistra Jana Husa. Právě dnes je smutné výročí jeho upálení pro pravdu, kterou měl, kterou hlásal a ctil a pro niž položil i život. Co těm dnešním ožralým dobytkům asi říká slovo „pravda“! Řekl bych, že nic a že možná ani nevědí, kdo Hus byl nebo že vůbec kdysi dávno žil. Pro někoho, jako jsem já, mistr Jan Hus žije dál a žije i pravda, která se v dnešní době opět zamlčuje, potírá a trestá. Pravda dnes tone ve stejných tmách jako kamenný pomník našeho národního světce. Osvítil jsem pomník mistra Jana svou svítilnou a jeho pravdu svým duchem. Co ta ožralá chamraď ví o pravdě, o cti člověka, o vyšším směřování nebo o hrdinském životě a smrti? Pro ty nemyslící dobytky je nejspíš největším hrdinstvím se ožrat a hulákat celou noc.

Čím víc se vzdaluji od města, tím víc řev postupně utichá, a čím víc se vzdaluji od lidí, tím víc se cítím svobodným. Za Šibeničním vrchem, kde strašidelně houká osamělý puštík, už panuje ticho a klid. Les je zkropen vlahým deštíkem a obloha je bez hvězd. Mou duši svlažuje lesní samota a mou hvězdou, která mne vede a za níž jdu životem, je pravda; právě ta pravda, pro kterou zemřel mistr Jan Hus, jehož památku dnes v noci tak ohavným způsobem pošpinili ti ožralí dobytci svým řvaním. Ale lidé nemohou nic natrvalo pošpinit a zneuctít – ani pravdu –, to už přece vím. I já se očistil, i já nakonec našel svou pravdu a čest – tady v lese.

Ráno je pod mrakem, ale teplo. Ticho však není. Od Políček až sem zaznívají jakési surové hudební údery, cizí našemu lesnímu lidu. Br, tam musí být zase lidí!

Po obědě jsem šel na třešně do lesíka nad Hloušovým rybníkem, odkud je na něj báječný krytý výhled. I na břehu toho rybníka se dnes vyskytuje velké množství té přemnožené lidské chamradě. Vidím tam lidi, stany, vozy… už jen houpačky, střelnice a stánek s pivem tam chybějí. Hloušův rybník je názorným příkladem toho, kam vede zesoukromění krajiny, převedené do majetku jednoho člověka. Během několika málo let odtud zmizel dřívější klid a liduprázdná příroda, kde jsme se já a ostatní srnci mohli bez omezení svobodně pohybovat. Nyní mohu jen odsud, z blízkého lesíka s planými třešněmi, skrytě a nenávistně pozorovat lidskou rozpínavost. Nesmí mne ta sebranka lidí tam dole u rybníka vidět, nebo jim bude divné, co tady dělám, půjdou se sem ze zvědavosti podívat, objeví zdejší úrodu a mám navěky po třešních. Přivlastní si je, oplotí to tady, dohola očešou a ještě se o ně porvou s jinými lidmi. Nikdy už nebude tento nyní nepovšimnutý kousek divoké přírody patřit všem obyvatelům lesa, včetně mne, nýbrž jen lidem, kteří jej nakonec zničí, tak jako všechno, kam kdy přišli, přicházejí a ještě přijdou. Je to chamraď.

Mnoho třešní už tady není. Ubývá jich. Ale najedl jsem se jich dosyta a cestou ochutnal i několik malin. Ty ale nejsou tak dobré jako třešně. Maliny jsou letos malé, špatně vyvinuté a málo chutné. Jakási trpká pachuť po nich v ústech zůstává... jako po lidech; i ti jsou duchem malí, rozumem nevyvinutí a povahou nechutní. Jen trpká vzpomínka na ně v duši zůstává při odloučení se od nich v mém šťastném srnčím lese.

Posadil jsem se do svého pelíšku na mém oblíbeném lesním paloučku. Cinká zde potichoučku svým jednotvárným hláskem nejmenší budníček a uspává mne tím. Jdu si lehnout do stanu, je to odsud kousek; odsud je vůbec všude kousek – nejblíž je však odsud ke štěstí.

Ve stanu odkládám veškeré šatstvo a úplně nahý se ukládám k spánku. Vzdálená hudba zní dunivě dál. Prokleté prázdniny, prokleté lidstvo!

Večer až do tmy se procházím po lese za pokračujících ozvuků vzdálené živé hudby, dunění bubnů a výkřiků různých zpěváků. Všichni ti takzvaní zpěváci ale vykřikují úplně stejně a úplně stejně rušivě. Je s podivem, co všechno je dnes považováno za zpěv: co nejhlasitější nesouladné ječení, řev anebo i jen pouhé mluvení. Mně ty výkřiky znějí úplně stejně odporně jako to noční hulákání těch opilců dole na předměstí.

V lese při západním okraji jsem viděl divočáky. Bylo to početné stádo sviní i s malými prasátky. Divočáci se hnali v řadě za sebou a potichu ven z lesa, kde se ztratili v žitném poli. Příkladná prasata v žitě. Ale prasata mířila zřejmě dál, až k dalšímu poli s kukuřicí, možná i kvůli mně, protože běžela jen kousek ode mne a mohla mne tedy vidět stejně dobře jako já je, ačkoli už byla velká tma. Na jejich poklidném chování ale nebylo znát, že bych jim jakkoli vadil nebo že by mne vůbec viděla.

Šel jsem se potom do toho žita podívat, poněvadž jsem tam zdálky viděl jakýsi vyšlapaný prostor a byl jsem zvědav, co to je a co tam najdu. A skutečně jsem tam našel zválené klasy obilí jakoby od prasat. Viděno z výšky ptačího nadhledu možná to zválené žito tvoří nějaký záhadný obrazec, který by mohl být pokládán za nesrozumitelný vzkaz od mimozemšťanů. Ale tenhle kruh v obilí neudělali žádní návštěvníci z vesmíru, nýbrž jen obyčejná divoká prasata, která vyběhla z lesních houštin, kde se kromě jejich doupat nachází i úkryt můj.

srnonos--ikonka-.jpg

Sobota 7. července 52

Je hezky, teplo a sluníčko svítí. Bylo by škoda strávit tak krásný den pod stanem, a proto si brzo odpoledne dělám pelíšek pod stromy a úplně nahý se tam opaluji. Čtu si při tom slunění nové číslo časopisu My.

Časopis se tváří jako vlastenecký, ale některé nábožné a lidské, příliš lidské články mne v něm dopalují, a proto už ho nechci, až vyprší předplatné. Vlastenectví křesťansky založených lidí je podle mého názoru i zkušeností vždy přinejmenším podezřelé a téměř jistě pochybné. Pravým českým vlastencem nemůže být někdo, kdo se podílí na celosvětovém židovském spiknutí na ovládnutí světa nebo kdo je alespoň duchovně spřízněn s mezinárodním křesťanstvím, které, jak víme, má jednoznačně židovský původ. Ježíš byl Žid a první křesťané byli rovněž Židé. Já zásadně nevěřím Židovi, už vůbec ne mezinárodnímu Židovi ani jeho křesťanským následovníkům. Kdo je křesťan? Duševně úchylný člověk, zrádce všeho přirozeného a odpadlík od víry v přírodu – to je ten podivný netvor zvaný křesťan! Naší pravlastí jsou nekonečné lesní tišiny, nikoli poušť. Naším původním národním náboženstvím je víra v přírodu, nikoli scestné židokřesťanské bláboly o všestranném jediném Bohu Stvořiteli pro všechny národy. Tomu ať věří duchovně vyprahlý pouštní Žid, nikoli svobodné lesní dítě matky přírody!

Mámě se tenhle časopis také dvakrát nezamlouvá. Je sice nábožná, ale na ni je to prý zase příliš složité; mámě se líbí pouze pitomé drby a jiné úžasné novinky ze společnosti; nejradši má tudíž jednoduchý a bezduchý Blesk. Po kom já jsem, to je vážně největší záhada „stvořené přírody“!

„Stvořená příroda“ – jaký protimluv! Může být něco přirozeného stvořeno, myslím někým stvořeno? Může někdo stvořit, tedy vyrobit, v tomto náboženském smyslu dokonce z ničeho, jen silou ducha, cosi přirozeného? Co vůbec znamená, že je něco přirozené? Podle mne je přirozené to, co vzniká samo sebou, silou vševládnoucího zákona z něčeho, co je v té či oné podobě přítomno všude a ve všem. Přirozený je pramen vyvěrající vody, ale vodovod je stvořené dílo lidských rukou. Člověk nestvořil lesní studánku, stejně tak jako příroda nestvořila domácí studnu. Přirozené je tedy něco, co nikdo neudělal uměle, ale co vzniklo samo. Stejně tak žádný Bůh nebo Stvořitel (nebo člověk, který si vymyslil, vybájil a vylhal tohoto Boha Stvořitele) nemohl stvořit přírodu, prostě proto, poněvadž by to nebyl výtvor přirozený, ale umělý. Výraz „stvořená příroda“ je tedy naprosto nesmyslný protimluv.

Večer po západu slunce se procházím chvilku po rychle se šeřícím lese, mlsám maliny z jednoho moc dobrého keříku a pak jdu ještě přes louku na třešně. Jsou opět výtečné a objevil jsem navíc ještě jednu planou višničku s dalšími sladkými rudočernými plody. Napříště jich bude pořád dost, teď už nemohu, protože jsem plný.

Vraceje se přes louku zpátky do lesa, přeběhla mi přes cestu lištička a mrštně vklouzla do polí. Na louce se pase srnec a dva zajíčci. Srnec na mne dlouho kouká, nevěda, co má dělat nebo co udělám já. Já si jdu dál svou cestou při okraji louky a srnec nakonec ustoupil k lesu, zajíci s ním, načež všichni tři zmizeli v lese. Já ovšem též. Jdu si ještě na chvilku sednout na bobek pod borovici s výhledem na západní obzor. Prasata tudy dnes neprošla, zato vzdálená hudba a rušivé výkřiky lze slyšet tak jako včera. Zítra je neděle, tak doufám a si zoufám, že snad veškerý rámus skončí.

srnonos--ikonka-.jpg

Neděle 8. července 52

Ráno trošku sprchlo a celý den je oblačno, ale teplo. Dnes to nicméně na opalování není, leda na krátkou chůzi naboso po zvlhlé lesní půdě na pěšinkách mnou vyšlapaných v trávě okolo stanu. Je to jako kdybych chodil doma po koberci, snad jen s tím rozdílem, že doma bývá na podlaze sucho, pokud tam máma něco nerozlije.

Chůze naboso po orosené trávě je prý léčivá; úspěšně jí léčil nemocné lidi slavný slezský rodák Vincenz Priessnitz. Také sprchami, a to tak zdařile, že podle Priessnitze nazvali Poláci samotnou sprchu – prysznic. Ono je to vlastně příbuzné se slovem prýštit, takže to není až tak od věci. Já se však chůzí v rose léčit nemusím, protože nemám z čeho; pro mne je to jenom velmi příjemné a dodává mi to radost z života, což také není zanedbatelný statek, z něhož vyvěrá samo zdraví.

Odpoledne až do tmy jsem se potuloval po lese nebo v jeho blízkém okolí, například v planém višňovém a třešňovém sadu, kde jsem se krmil sladkým ovocem. Stále ho tu zbývá pro jednoho dost a dost.

Vraceje se ze sadu zpátky do lesa, viděl jsem zase jako včera srnce. Stál proti mně zadkem na kraji kukuřičného pole, takže mne zprvu nezpozoroval. Šel jsem dál svou cestou a otáčel se za srncem, zdali si mne všimne. No a protože se srnci stále kolem sebe ohlížejí – já ostatně též –, nakonec mne také uviděl. Dlouhým vysokým skokem zaplul do kukuřice a zmizel. Já rovněž zmizel, ale do lesa.

Dnes je v lese krásné ticho. Všechen rámus, který zazníval zvenčí po čas svátečních dní, ustal, lidé se unavili a já pookřál. Takové ticho, jaké dnes v lese panuje, jsem dlouho neslyšel. Občas pípne nějaká ta pěnkava nebo pěnice na zvýraznění toho ticha, aby nebylo zase až příliš mrtvé a tísnivé, ale jinak šumí jen vítr ve větvích stromů. Je tady krásně. Nebude se mi odsud chtít, až půjdu v noci do města pro nové zásoby.

srnonos--ikonka-.jpg

Úterý 10. července 52

Celý den prší. Mně to ale nevadí, já v suchu pod stanem klidně spím anebo si čtu časopis My.

Už dříve jsem se zmínil, jak mne v tomhle časopisu štvou jednak chyby a špatný sloh a za druhé příliš lidské a křesťanské vyznění. Bodejť ne, stojí-li za jeho vydáváním křesťansky založení lidé! Ti jsou schopni tu svou blbou pokoru vecpat všude, třeba i za slovo „pokořit“: pokořil to nebo ono – ale pokorně, to nezapomenou dodat. „Pokorně pokořil.“ To je hrozné. Je to nejen nesmysl, ale také hnusná odpornost. Stejně odporné jsou ty chyby, například: „Nad otázky čtenářů se zamýšlí naše spolupracovnice.“ – Zvláště odporná je tato chyba uvozující nářky nad klesající úrovní znalosti našeho mateřského jazyka. Tohle na tom nesnáším nejvíc; že někdo lká nad něčím, co přitom sám dělá. Možná by pomohlo si po sobě poctivě přečíst, co napíší, ale na to není „v dnešní uspěchané době“ čas. To je zajímavé; já nepamatuji, že bych někdy žil v uspěchané době. Vždycky jsem si udělal čas na důležité věci, ale pro ně je jaksi vlastní písemný projev a dojem, který zanechá, věcí nedůležitou. Nemají-li tedy oni čas opravit své články, já nemám na oplátku čas je číst!

To je hrozné, jak se dnes špatně píše i mluví! Lidé vůbec neznají vlastní jazyk, jeho základní slovesné tvary ani významy slov. Čeština umírá. Samozřejmě, učí-li se děti místo češtiny znát omamné látky, pohlavní zvrácenosti a všelijaké barevné menšiny. Která vskutku národní a vlastenecká vláda bude chtít jednou, až se kolo dějin otočí, napravit a obnovit vzdělanost, bude musit zavést jako hlavní a nejdůležitější předmět důkladnou výuku jazyka českého.

Jazyk je základem všeho. Čeština, vlastivěda a dějiny našeho národa budou musit být jednou prvořadými vyučovacími předměty. Jen nevím, najde-li se ještě někdo, kdo bude tyto předměty znát tak dokonale, aby je mohl vyučovat. Dnes nikoho takového nikde nevidím. Všichni náš mateřský jazyk komolí a przní, až hrůza. Snad vůbec nejhorší je to míchání češtiny s cizími jazyky. Dříve se tomu napůl nehezky a napůl odborně říkalo „bastardisace řeči“. Čeština je dnes bastard. Bastard znamená česky míšenec, ale také darebák. Všechno neštěstí naší darebné a smíšené společnosti je výsledkem postupného upouštění od vysoké vzdělanosti a čistoty naší národní řeči a krve. Společenské potíže se tím jen prohlubují. Nevzdělaný míšenec je zpravidla darebák, kdežto vzdělanec urozeného původu bývá většinou ušlechtilý a vznešený. Celý svět, celý náš věk je darebák.

Dříve znávali vzdělaní lidé dokonale především svůj rodný jazyk a tvořili jím krásná umělecká díla; vedle toho uměli také řecky a latinsky, takže rozuměli přesně významu cizích slov a mohli se tak vyvarovat tvoření různých slovesných nesmyslů, jako je například reálná skutečnost nebo lidová demokracie. Převedou-li se tyto příkladné nesmysly do češtiny, vyjde hned chyba na světlo: skutečná skutečnost a lidová lidovláda. Ale skutečnost je vždycky skutečná a lidovláda je vždycky lidová, tak nač plýtvat cizími slovy, když lze všecko vyjádřit hezky česky!

Dnes nezná nikdo nic pořádně, ale zato to umí všecko smísit v jednu darebáckou změť řečí i hodnot. Jak může být dnes cosi trvalého, neumí-li to nikdo pořádně a bez chyb ani vyjádřit? Proto už nečtu nic nového, co páchne darebáctvím dnešní doby. Bastardisace a nivelisace, zesurovění všeho na jednu nízkou úroveň – takové je znamení této zvrácené doby. Žel, podléhají této době i ti, kteří se snaží jít proti ní – to je na tom asi to nejzoufalejší.

Celý den stále drobně prší. Ptáčkové obletují můj stan a poskakují vesele po jeho střeše, zobajíce tam drobná semínka či hmyz. Je to milé.

Teprve večer déšť ustává, a tak se mohu projít po lese. Je mokro a chladno, což nemám rád, ale v téhle zemi a v tomhle lese jsem doma, zabydlený ve své lesní zahrádce Čech, kde se mi líbí víc než v nehostinném cizím světě, a neznám nic lepšího. Však bude zítra možná zase hezky.

srnonos--ikonka-.jpg

Středa 11. července 52

Ráno zatím neprší, ale ani nesvítí sluníčko. Je mi zima. Na sousedním smrčku se cosi náhle pohnulo. Pátral jsem očima, co to bylo, až jsem to našel. Sedí tam nehybně jakési ptáčátko, sotva odrostlé a opeřené, a kouká na mne. Vypadá podle stavby těla a zbarvení peří na mladou pěnkavu. Kde se tady vzala? Netušil jsem, že tady pěnkava odchovává mladé!

Je mi zima, a tak zalézám zpátky do vyhřátého pelíšku. Po časopisu My mám teď k čtení poslední předplacené číslo časopisu Šifra. V úvodníku se píše, že je čas na změnu, myšlena změna v rámci časopisu. Ano, skutečně je čas – ale na odhlášení či spíše neprodlužování dalšího předplatného. O Šifře totiž platí téměř totéž, co o My, s tím rozdílem, že tady je více toho nadzemského a zásvětního; v chybách, špatné češtině a špatném slohu je to stejné. Ono je to v psaném slově teď vůbec všude stejné – stejně špatné. Proto se po letošním krátkém poznávacím výletu do naší hloupé, úchylné a nevzdělané současnosti navrátím brzy zpátky k moudrým a krásným knihám minulosti a hlavně k mým vlastním spisům; po všem tom prznění češtiny a po vší všivé lidskosti, s kterou jsem se setkal v duševních netvorech současného světa, se už těším zpátky domů, do staré dobré vlasti mých vlastních spisů a výpisků z četby. Poznal jsem velice rychle, že dnešní doba je ztracena, nadlouho ztracena, protože ji určuje a ještě dlouho bude určovat dnešní mládež, která je hloupá, blbá, nevzdělaná, nevychovaná a k ničemu vyššímu nesměřující. Vidím-li někde za oknem, na ulici, v městě při nákupech nebo, chraniž nás všemocná příroda, dokonce v lese nějakého mladého člověka, chce se mi zvracet z toho odporného zjevu, který se mi naskýtá. To je prostě k zblití ta dnešní mládež. Dál mohu říci jen to, že přesně tak, jak dnešní mládež vypadá, tak také uvažuje, mluví a píše – a naopak samozřejmě: jak píše, tak i vypadá. Zkrátka k zblití. Nebyl bych zamlada věřil, že jednou budu jako kdysi staří lidé odsuzovat mládež, ale nemohu jinak; to se nedá, protože není zač ji chválit, přičemž je na druhou stranu mnoho příčin a důvodů ji nenávidět. My jsme byli také pěkní syčáci, já jsem takový i teď, ale oproti dnešní mládeži jsme byli rozhodně ve všem lepší, natož pak já: my jsme se bouřili a chtěli jsme lepší svět – a uměli jsme přirozeně mluvit a psát. My jsme měli ještě vzdělání, a byť třeba jen bylo pouhé základní, přece bylo lepší než dnešní vysoké. My měli přehled o světě a věděli jsme, jaký byl, jaký je a jaký by mohl být – ale co ví o světě dnešní mládež, co ta zná, jaké hodnoty zastává, o čem sní a kam směřuje? Myslím, že to víme všichni, my, jimž ještě zůstaly v hlavách zbytky zdravého rozumu: dnešní mládež nic kloudného nezná, její vyznávané hodnoty jsou zvrácené, nesní už vůbec o ničem, leda o hromadě peněz, a nesměřuje k ničemu dobrému. Zítřky už nejsou tak světlé, jako bývaly kdysi. Ani ta mládež už není tak krásně zkažená, jak ve všech dobách vždy bývala – je dnes mnohem a mnohem zkaženější.

Odpoledne se dalo opět do deště. Zatrápené „sucho“! Už jsem se pro dnešek loučil s pravidelnou večerní procházkou, mysle si, že se snad projdu až v noci, kdy půjdu domů, když jako zázrakem právě večer déšť ustal a vysvitlo sluníčko. Ptáčkové tou dobou zase zvesela poskakovali po mém stanu a já byl rád, že se mohu aspoň jednou za den protáhnout a projít. Už jsem potřeboval rozhýbat kostru a provětrat si hlavu. Jsem přespalý, přeleželý a číst mne už nebaví. Teď chci jenom chodit a chodit po lese až do tmy.

Slunce zapadlo a já se blížil potichoučku k mé oblíbené borovici při západním obzoru, kde se naposledy loučívám s dnem. Zrovna jsem si tak polohlasně pro sebe říkal, že se divím, že jsem nepotkal žádného slepýše, který většinou po dešti vyleze, když jsem stanul nemile překvapen. Za mou borovicí kdosi stál, opíraje se o ni!

Byl to jakýsi mladík s dalekohledem zavěšeným na prsou a díval se do dálky. Tak se na témž místě dívávám já. Bylo mi to náhlé setkání nepříjemné a snažil jsem se ten trapný pocit zakrýt hovorem. Mladík neodpovídal a jen se stále díval před sebe do dálky. Po několika bezvýznamných slovech jsem nakonec naoko prohlásil, že jdu zpátky druhou stranou, a zmizel jsem místo toho potajmu ve své lesní skrýši.

Bylo to trapné. Kluk byl sice nemluva a zřejmě také nějaký samotář jako já, ale přesto nebo právě proto bych ho tady – a na mém místě k tomu! – velmi nerad potkával znovu. Doufám, že už ho tady nikdy neuvidím. Chci být sám a nechci tady nikoho dalšího potkávat. To bylo, doufám, naposledy. Je velmi nepříjemné už jen to zjištění, že se po mém lese někdo večer potlouká. On si možná pomyslil totéž. No však ještě uvidíme, kdo s koho a čí bude tenhle les! Však uvidíme, co přinesou další dny.

srnonos--ikonka-.jpg

Pátek 13. července 52

Pátek třináctého je hloupá pověra. Neboť pro mne to vůbec není smolný den ani nešťastný, nýbrž naopak mimořádně šťastný, a to i přesto, že mi přeběhl přes cestu černý kocour. Toto domácí zvířátko bylo totiž jediným živým stvořením, které jsem při svém nočním přesunu do lesa potkal. Žádní lidé ani vozidla, žádný pohyb ani řev, jen pustá tichá tmavá noc, kterou nekazil ani mírný deštík, jenž záhy ustal. Tak to má být.

Celou cestu jsem myslil na toho nemluvného mladíka s dalekohledem, který mi minule obsadil mou vyhlídku pod borovicí při západním okraji lesa. A dospěl jsem nakonec k názoru, že ten už se tam neukáže. To nebyl žádný nemluva, on se mne bál! Byl celý bez sebe strachy a doslova oněměl hrůzou. Proto se nehýbal od stromu, aby měl krytá záda, a proto nic neříkal, aby mne případně nepohněval ani jediným popuzujícím slovem. Proto ten jeho utkvělý pohled do dálky, protože tam hledal možnou pomoc nebo svědka! Měl ze mne strach.

Já se mu ani nedivím. Představte si, že se k vám večerním lesem zezadu, zcela tiše a znenadání, přikrade jakýsi divous v ruských maskáčích, postarší sice a s bílými rozcuchanými vlasy, ale jinak mladistvého vzezření a pevného, rovného držení těla, sveřepý to zjev, neznámá osoba, která může být nebezpečná, která může mít u sebe nůž nebo dokonce palnou zbraň a která by vás mohla tady, na pustém místě beze svědků a pomoci a téměř v noci třeba zardousit nebo i ubít holýma rukama, pak se tomu mladíkovi vůbec nedivím, že měl asi strach. Však mi v lesích pořád nějací náhodně potkaní lidé říkají, že se mne děsí, poněvadž chodím tiše a nenápadně jako duch. Představte si navíc, že jste mladý, dosud nezkušený člověk, který se poprvé o prázdninách zatoulá na okraj šerého pustého lesa, kde se zpoza stromu z nočního stínu pojednou za vašimi zády vynoří starý, zkušený a životem ošlehaný muž v plné síle, a ten bez bázně a hany hovoří tak, že je na první dojem hned znát, že je v lese jako doma, že v něm snad dokonce i v nějakém úkrytu žije, že les dokonale zná a že oplývá i jistou zálesáckou moudrostí. Co si pomyslíte? Že mu tenhle les patří a vy že jste tu nevítaný vetřelec. A co si tedy odnesete z takového zvláštního setkání? Že s velkým ulehčením odsud poběžíte pryč a napříště se tomuto lesu raději vyhnete!

Nevím, co on, ale tohle jsem si odvodil z mého uvažování cestou nočním lesem já. Zrovna kolem té borovice se pokaždé prosmýkávám při příchodech a odchodech, neboť se nachází u přístupové cesty. Posvítil jsem na její široký kmen svítilnou. Nikdo u ní nestojí. Kdo by tu také v noci stál a proč? Ale i kdybych tu znovu někoho přistihl, přišel bych k němu klidně zase a zas bych se s ním dal drze do řeči, protože vím, jak mu to bylo nepříjemné a že ho tím nejlépe zapudím. Tentýž postup by ostatně s jistotou odsud zapudil i mne, kdyby se našel nějaký drzoun, který by mne sem chodil pořád otravovat.

Ráno opět prší. Zavřel jsem vchod do předsíňky stanu a spím dál. Okolo poledne je však venku hezky, a tak se v přestávkách mezi dalším spánkem, jídlem a čtením procházím po pěšinkách okolo mého stanu, po lese, který je už nadobro mou zdomácnělou zahrádkou.

Stále ještě se nořím do rozečtených stránek posledního čísla časopisu Šifra. Další už nechci. To je strašné, jak hrozně jsou tam ty články psány, jakým příšerným slohem, jakou úděsnou češtinou a s kolika chybami! Obsah některých článků je sice zajímavý a byl by i poutavý, ale většina z nich má velmi slabou úroveň, neúplné důležité či podstatné podrobnosti anebo jsou to kolikrát takové nesmyslné splácané bláboly, že je prostě vynechávám. Úvodník slibuje od příštího čísla změnu k lepšímu, ale na tu už nejsem zvědav, protože jí nevěřím. Člověk, který slibuje, že se polepší, nikdy nebude lepší. Každá změna k lepšímu – a mnoho jich nebývá – přichází obvykle nepozorována, sama sebou a nechtíc. Tohle číslo ještě dočtu do hořkého konce a končím s celým tímhle časopisem. Ústřední myšlenka časopisu „pro ty, kteří čtou i mezi řádky“ mi byla blízká, stejně jako mnohé názory a zaměření jeho pisatelů, ale musí se to umět. Oni to neumějí. Někomu, ba většině jejich čtenářů, to možná takhle špatně stačí a vyhovuje, protože nepoznají rozdíl mezi špatným a dobrým psaným slovem, ale pro mne, jako pro mrzoutského nelidu, odkojeného krásným písemnictvím, básněmi a vysokým mudřectvím, je to zatraceně málo. Nevím, co jsem si od nějakých blbých lidských časopisů sliboval. Jsou umělci a neumětelové, mistři a filistři. Pravda, někdy jsou i ministři filistři, to když se například náš zemský president Miloš Zeman nedávno v projevu zmínil o tom, že novináři jsou pouhými filistry, zeptal se za ním sedící nový ministr Hamáček kohosi vedle: „Co je to filistr?“ Doufám, že se mu dostalo patřičné odpovědi: „Filistr je slouha, Hamáčku, přesně takový slouha cizích zájmů, jako jsi ty!“ Bezbožná přírodo, co má ten člověk za vzdělání, odkud se vzal v naší české vládě takový nevzdělaný trouba a vlastizrádce, v čem spočívá důvod jeho začlenění do vlády mé země! Nevím. Ale mezi řádky lze vyčíst, že důvodem je právě to, že je to nevzdělaný blbec a filistr. Neboť jsou mistři a filistři. Mistři jsou spisovatelé, kteří píší moudrá a nadčasová díla, a filistři jsou novináři, jež Schopenhauer nazýval nádeníky, kteří píší do novin včerejší zprávy a vydávají dobové časopisy. Šifra je, lidužel, jeden z nich.

Odpoledne není na obloze ani mráček, když jsem se po krátké toulce lesem dostal až k divokému sadu třešní. Byla tam se mnou také nějaká srnka. Trhám z nejnižších převislých větví sladké červené plody, z nichž mnohé už opadávají samy. Ty na zem spadlé nechávám srnkám. Dole u Hloušova rybníka se vyskytuje zase plno jakési rybářské sebranky a za lesem zní zdálky opět rušivé dunění bubnů a strašlivý lidský kvil, jenž má být asi zpěvem. Volný konec týdne už je zase tady!

Večer není pod mou borovicí nikdo, jak jsem správně předpokládal. Škoda jen, že znovu prší, a tak se vracím do stanu. Nevadí, už je stejně tma.

Nocí zní zdálky tlumená živá hudba. Ani trochu se mi nelíbí. Zřejmě je tam dole ve městě nějaká přehlídka cizokrajné hudby, protože tam opět do divošského víření bubnů hrůzostrašně kvílí nejspíš nějaká černá huba, která neumí zpívat a nemá hlas. Tohle není naše vznešená bělošská hudba, to je nářek opic z pralesa. Teď tam hraje pro změnu nějaký potřeštěný nosatý klezmer. Tam to musí vypadat. Představuji si, že se tam po sobě na hromadách odpadků válejí samí pohlavně zkažení a nakažení úchyláci a lížou si ožralé držky a chlípné zadky. Když si představím, že kvůli výrobě proudu na ozvučení těch hlučných nástrojů se kdesi znečišťuje, otravuje a ničí přírodní prostředí, hodil bych tam na ně nejradši pumu! Ach ne, raději to všechno zaspat a ráno se probudit v jiném lepším světě bez lidí...

srnonos--ikonka-.jpg

Sobota 14. července 52

Br, to byl škaredý sen! Kde se takové sny berou v tomhle báječném lidském světě, o jehož dobro s takovou láskou pečuje tolik prachatých lidumilů a lidumilných nevládních sdružení? Odpověď na tuto poněkud poťouchlou otázku ponechám tobě, vzácný čtenáři. Mně se zdálo, že přišla nová Moc. Dostavila se do našeho báječného lidského světa nenadále přes noc ze dne na den jako smrt, aby jej udělala ještě báječnějším a lidštějším. Na druhý den se musili všichni občané dostavit na zvláštní úřad – nevím, kde se vzalo najednou tolik úřadů a úředníků, stejně jako je mi záhadou, proč se lidem říká občané, když jsou přece všichni lidé občany a všichni občané lidmi, nemajíce na výběr, ale to je vedlejší – tedy každý občan a člověk musil druhý den předstoupit před svého úředníka k výslechu. A lidé šli, strachem bledí a zamlklí, protože každý sebemenší nesouhlas, odpor, liknavost nebo nepatrné prodlení se bez milosti trestalo okamžitým zastřelením. Úředník mocného úřadu věděl na každého občana všecko: jaké má názory, jaká stanoviska, čeho se zúčastnil, co nebo koho podpořil, co obhajoval, co se mu líbilo i nelíbilo, co odmítal nebo co vítal, zkrátka nic, co v minulosti občan udělal, neušlo pozornosti mocného úřadu, a ten nyní podle toho přísně soudil a krutě trestal. Na každého se něco našlo, co se nové Moci nelíbilo. Trestu neušel ani ten, kdo minulé společenské zřízení nenáviděl a podrýval, ani ten, kdo je miloval a stavěl. Všichni lidé, kteří se nějak veřejně projevili či jinak odvážně vybočili z nemyslícího davu, putovali rovnou do koncentráku – také nevím, kde se jich tolik přes noc vzalo. Bylo to hrozné. Stačilo, aby měl někdo jen trochu jiné oblečení nebo jiný účes, třebas se člověk špatně učesal, takže mu odstávaly vlasy, a hned se na něj na ulici úředník rozeřval, co si to dovolil. Nejmírnějším trestem byl ostrý výslech. U výslechu byla z naší rodiny nejdřív máma. Vrátila se sice také zamlklá, jako všichni, ale klidná a lhostejná – na ni nic úřad neměl, ona byla naprosto bezúhonná. Prohodila jen, že zítra mám přijít k výslechu já a že mám s sebou vzít všechny svoje spisy. Zbledl jsem jako stěna. Věděl jsem, že jsem ztracen, protože to, co jsem kdy napsal, by krutě potrestalo vězením, mučením a smrtí každé lidské zřízení na tomto světě, kdyby mohlo, a to nejlidštější nejkrutěji. Nešel jsem tam a kupodivu mně nenapadlo ani utéci do lesa. Chyba. Druhý den, podle očekávání, vtrhlo několik neurvalců k nám do bytu, aby mne násilím dovlekli před mocný úřad. Právě jsem seděl na tátově posteli, držel ho za ruku, aby se ničeho nebál, a rozmlouval jsem s ním. Otočil jsem se na ty lidskoprávní vrahy s poukazem, aby měli soucit alespoň s tím starým a nemocným člověkem, mým tátou. Odpověděli, že oni mají veliký soucit, poněvadž jsou přece lidumilové, a bez dalšího vysvětlování tátu zastřelili. „Tak, a teď už můžeš jít s námi.“

A vtom jsem se naštěstí probudil. Kolem je liduprázdný, svobodný les, a předjitřním příšeřím se line svobodná píseň drozda brávníka. Ulevilo se mi. Nebyla to skutečnost. Naštěstí. Některé mé sny jsou ale vážně velmi znepokojivé a často, žel, i prorocké...

Ráno svítí slunce a obloha je bez mráčku. Vstávám a jdu si na sluníčko ohřát záda. Jeho hřejivé paprsky jsou příjemné. Přede mnou stojí malá krušinka s plody načervenalými i černými a na jejích zelených lístcích se sluní ploštice, brouček, moucha i lesní vosička. V ranním tichu vrkají jen holoubci a cinká budníček. Všichni tvorové jsou svobodní a šťastní a mají radost ze života – tak jako já. Rozhlížím se po své lesní zahrádce, která je mi po tom strašném nočním snu ještě dražší. Je tady krásně. Když je člověk svobodný, tak má cenu žít. Jen aby i tohle nebyl jenom krásný sen, ze kterého nakonec procitnu v nějaké té lidskoprávní hrůze, která se na nás chystá…

Po obědě ze sebe shazuji veškeré šatstvo jako neužitečnou přítěž a stelu si pelíšek v polostínu pod stromy. Přečetl jsem tam poslední článek posledního čísla časopisu Šifra a víc jej nechci vidět. I ten poslední článek byl hrozný blábol psaný hroznou bastardisovanou češtinou. Pisatel nevynechal snad jedinou příležitost, aby v tom blábolu nepoužil nějaké cizí slovo všude, kde to jen bylo aspoň trochu možné. Asi si myslil, že bude on i článek vypadat chytřejší a odbornější. Tento dojem se mu ovšem nepovedlo navodit, spíš naopak. Článek pojednával o včelách a o jejich „úžasné“ schopnosti rozeznat nic od něčeho, tedy nulu od jedničky a správně ji zařadit do číselné řady. Vynechám-li starou vědeckou zásadu, která zní latinsky sine ira et studio a česky „bez hněvu a zaujatosti“, mně to až tak úžasné nepřipadá, spíš běžné. Myslím, že tuhle „úžasnou“ počtářskou schopnost má i ten nejmenší tvoreček bez mozku a že podobný pokus byl mimochodem úspěšně proveden i u kůrovce a že bez mozku, jak známo, jsou v současnosti spíš všichni západní vědci, kteří nemají sice pod čepicí, zato však mají v kapse. A bez mozku jsou dále zřejmě i ti, kteří tyto „úžasné“ objevy špatnou češtinou šíří v časopisech, jako je Šifra. Tu už vážně nechci vidět.

Dnes bylo hezky. Je krásné celý den ležet nahý na sluníčku a dívat se do korun stromů. A když pak nastane ta nejsmutnější denní hodina, kdy se hřejivé sluníčko skloní za hradbu stromů a je třeba se obléci, je to srnčímu člověku až líto. Ale nedá se nic dělat, taková je neúprosnost časoběhu.

Večer jsem se vypravil na třešně. Asi už naposled, poněvadž jich mnoho nezbývá. Dnes jsem se za zbývajícími třešněmi musil plížit vysokou travou, aby mne ta chamraď od Hloušova rybníka neviděla. Všechno jsem snědl sám, něco naklovali ptáci, něco je nedosažitelně vysoko a něco padá samo na zem. To je potrava pro srnky. Tráva pod stromy je sešlapaná ode mne a od srnek. Tři z nich jsem viděl na louce, když jsem odcházel na palouček, abych si odpočinul. Poté jsem se ještě chvíli procházel po lese a nakonec jsem stanul pod starou borovicí při západním obzoru. Nikdo tady není. Zde mám také vyseděný pelíšek. Je jenom můj – stejně jako celý les, na který se snáší tma. Na jasném nebi září večerní hvězda. Sobotní nocí zní vzdálená hudba, dnes jemnější a alespoň ne tak hlasitá jako včera. Slyším zvuk píšťal a bubínky. To by mohla být nějaká slovanská nebo pohanská hudba. Takovou bych ještě vzal na milost. Ta je naše, ta je mému srdci asi tak nejbližší.

6. část >>>

<<< 4. část