Misantropovy stránky

pátek, 9. května 42 (2008)

Ano, je to tak: Žiji!

Konečně po dlouhé zimě plné strádání žiji!

Obživnul jsem na celých šest dní celopodnikové dovolené.

Po návratu z dentistovy ordinace jsem si sbalil saky-paky a odešel do sudetských lesů zvaných Balda. Došel jsem až na úplný okraj této země zaslíbené, tohoto ráje znovunalezeného, až do nejzazších jeho končin. Žádný konec světa to sice není, o čemž svědčí výmluvné haldy odpadků, ale hlavní věcí je to, že tam je ticho, klid, odloučenost od lidí a krásný rozlehlý les jakoby bez konce.

Šel jsem tam naslepo; vůbec jsem nevěděl, kam se tam vrtnu. Utábořil jsem se nakonec na velmi pěkném místě, ne dokonale, leč dostatečně krytém, kam za celých těch šest dní nevstoupila lidská noha a ani se žádná taková hnáta hnusná kolem nepotloukala. Ideální to není, ale stačí to. Zatím.

Nedaleko odsud pod strání v rokli se nachází dětský prázdninový tábor, jenž je nyní přirozeně prázdný. Prozkoumal jsem jej. Líbilo by se mi mít ho celý pro sebe. Je tam pěkně – jako všude tady. Místo si oblíbily i místní srny, jichž je tu hodně. Jsou ze mne trochu paf, protože na takové zjevy, jako jsem Já, si tu zřejmě odvykly, neboť dětským táborem se procházejí naprosto běžně, majíce v okolních houštinách a lesích své příbytky. Jednu mrtvou srnku v rozkladu jsem nalezl přímo před jednou z chatek a také jednoho čerstvě uhynulého zajíce.

Jak jsem řekl, zvěře je tu dost. Pokaždé jich spousty potkám, vídám, nechtěně plaším. Je to paráda: zase žít mezi zvířaty. To je ta nejlepší věc na světě.

Kousek od stanu roste borůvčí. Voda je od mého tábora dosti vzdálená, ale je to k ní pěkná procházka. Chodím pro ni zadem lesem kolem toho dětského tábora, poněvadž vpředu se musí jít kolem jakýchsi víkendových stavení a právě o víkendech tam nějací lidé bývají. Těm se milerád vyhnu už jen proto, že nechci, aby o mně vůbec někdo věděl, a za druhé nenávidím lidi, takže se na ně nechci ani dívat, ani je potkávat. Vodu tedy nabírám až dole, skoro u malé silničky, která se vine místním lesem. Voda tam vyvěrá – nebo je spíš svedena – do malého lesního koupaliště, které je však, lidužel, jinak naprosto neudržované a neopravované. Proč někdo dopustil jeho dezolátní stav je záhadou, protože jinak by to tam bylo pěkné koupání uprostřed tak malebného lesa. Betonové dno s mizivými známkami po bývalém modrém a bílém nátěru je zaneseno bahnem, voda špinavá. Jen tak zběžně jsem ve vodě zahlédl brouka potápníka, zelenou žabku a podlouhlého tvora, který žije pod vodou a na svou ochranu se oblepuje drobnými kaménky – larvu chrostíka. Také párek kachen jsem jednou přistihl na březích tohoto opuštěného koupaliště. Byla to dojemná scéna: Já se blížil ke koupališti jako k nějakému africkému napajedlu, kachny na druhém břehu mě bedlivě pozorujíce. Nabírám vodu do láhve, piji (výtečná voda!) a usedám na protější břeh. Vzájemně se s kachnami pozorujeme, kachny jsou posléze zcela klidné, Já zcela spokojený. Opravdu jako kdesi u tropického napajedla v džungli, kde spolu pijí v míru všichni tvorové. Nezapomenutelný zážitek.

Jak jsem již řekl: les je tu obzvlášť krásný, nejen svou pustotou a rozlehlostí, nýbrž i skladbou porostu. Zdá se, že lesníci se snaží ve zvětšené míře než jinde vysazovat kromě obligátních smrků také buky. Ty jsou v tomto ročním období zvlášť krásné pro své nově vyrašené zelenkavé listí. Celá příroda kvete a voní. Vzduch je tak prosycen vůněmi z nespočetných květů, že samotné dýchání je omamující, nejen pohled. To samé ve městě. Tam kvetou právě šeříky jako v památném roce 1945. Tady v lese nahrazují šeříky hlavně trnkové keře, od nichž se line sladká vůně a bzukot nalákaného hmyzu. Jedna vosa seškrabává vedle mne z posedu buničinu, z níž pomocí slin vyrobí papír na své hnízdo. Šikovný tvoreček. Na cestě potkávám různobarevné brouky, také drabčíka, jemuž dali lidáci nepěkný přívlastek „smrdutý“. Lidák smrdutý – to by sedělo na člověka! Drabčík vycítil, že je středem nevítaného zájmu, a tak na svou obranu a jako hrozbu zvednul zadeček.

Žádnou zmiji jsem ještě neviděl, ani žádného hada; z plazů jen malou ještěřičku a ještě k tomu mrtvou.

Z rostlin mě zde upoutaly – a zároveň jsem se je tím naučil i pojmenovat – krásná, drobná a štíhlá violka rolní (dole nalevo) a mokrýš střídavolistý (dole vpravo).

Posedů je tu také hodně, jeden lepší, hezčí a lépe umístěný než druhý. Zvlášť se mi líbí prostorný posed postavený mezi dvě břízy. Tento nádherný posed nestojí v lese, nýbrž na úzkém remízku uprostřed luk. Je sestaven ze tří lavic do půlkruhu a uprostřed je široká podlaha z klád. Velmi příjemné posezení je na něm; jako v nějakém altánku. Někdy si tam s sebou vezmu knížku na čtení a možná i malou svačinku. Je tam opravdu hezky, tam vysoko v korunách stromů a přitom jako v domečku.

Ty posedy mi dávají možnost dlouze pozorovat zvěř, obhlížet nekonečné obzory a odpočívat po dlouhých slastných procházkách. Nikdo mě při nich neruší a pokud se vyhýbám hlavním lesním cestám, kudy občas projede nějaký ten cyklista na horském kole, mám klid. To je něco, co mi už hodně dlouho chybělo. Lituji, že jsem promarnil tři roky prázdnin v Reinlebensbornu. Tam je veta po klidu, kdežto tady je nádherné ticho oživené jen zpěvem ptáků a kročeji jednoho šťastného živého muže.

Spí se mi tu dobře a snadno; spím dlouho a často; a zdají se mi tu hezké uvolněné sny, žádné hrůzostrašné šílenosti jako tam v tom strašidelném baráku! Ano, jsem šťastný. Tady ano. Tady jsem totiž skutečně živý.

Že jsem sem nešel vloni! Je to sem sice daleko, ale stojí to za námahu. Ona to ostatně ani žádná velká námaha není; cesta mi zabere jen asi dvě a půl hodiny. Každý den po práci bych ten pochod absolvovat nechtěl, ale víkendy mám poměrně dlouhé (celé tři dny), takže dokud mě odtud něco nepříjemného nevypudí, zamířím vždy o volných dnech jedině sem, nikam jinam. Jsem zvědavý, kolik šťastných let tu prožiji než tady tu idylku zase lidáci zničí jako zničili Reinlebensborn.

Stan jsem nechal sebevědomě na místě. Do dnešního dne jsem tu strávil dohromady již devět příjemných a ničím nerušených dní a za tu dobu se kolem nic podezřelého, čeho bych se měl obávat, ani nešustlo. Za pět pracovních dní se vrátím; co by se mohlo stát? Nanejvýš někdo velmi nepravděpodobnou náhodou může objevit můj prázdný stan. Z toho si nic tuze nedělám. Přece se nebudu pořád tahat s veškerým vybavením tam a zpátky! Z toho jsem vyrostl! Bude to mé letní sídlo, má víkendová „chalupa“. Pouhý stan ovšem není bytelná chalupa z kamenných zdí; nenechaví lidáci mívají proto pocit, že když naleznou v lese stan, že se na něj nevztahují majetnická práva a že do něj tedy mohou lézt, jak se jim zlíbí. Někdy mám chuť vyrobit si na stan cedulku s nápisem SOUKROMÝ MAJETEK. NEDOTÝKAT SE!

S jídlem to nakonec dopadlo tak, že jsem si ty sušenky ani nenamáčel ve vodě, protože to chutnalo jako pomeje, ale místo toho jsem je normálně nechal v ústech rozpustit slinami i bez žvýkání a bez namáčení. Takové dětské piškoty se rozplývají na jazyku jedna báseň! V mlýnku na maso jsem si navíc doma pomlel pár tuhých veganských salámů, takže pestrost stravy byla tím pádem zaručena i bez zubů. Zase jsem nad něčím vyzrál!

Když mi došlo jídlo, vypravil jsem se dvakrát do dvou různých vesnic. Poprvé do Dittersbachu, neboli do Stašova, podruhé do dolní Jedlové, bývalé to sudetoněmecké obce Schönbrunn. V obou vesnicích lze ještě zahlédnout staré polozbořené usedlosti po odsunutých Němcích. Obě na pohled hezké vísky jsou od mého tábořiště vzdáleny asi tak stejně, to jest zhruba hodinu příjemné procházky. Do Stašova-Dittersbachu se jde lesem, do Schönbrunnu zpočátku též, ale pak kolem celé plejády různě velkých rybníků a rybníčků. Tam jsem viděl kachny, lysky, poláky, labutě a další vodní ptactvo. Obě vísky jsou velmi pěkné. Chtěl bych v některé z nich žít. Na venkově, na rozdíl od měst, nepotkáte čokla na ulici ani před krámem, ani žádné psohlavé hlídky, jež by lemovaly okrajové části sídlišť, jako je to vidět u nás v Políčkách. Tento otřesný městský manýr na venkov naštěstí ještě nedorazil. Nanejvýš na vás nějaký ten voříšek zabafe odkudsi zpoza plotu. Vesnice jsou lepší než města. A v Jedlové (v Schönbrunnu) mají dokonce i vlastní obecní lidovou knihovnu! Stašov má také spoustu vlastních rybníků a kromě toho i početná stáda krav a něco málo koní (asi sedm).

Obchůdky jsou tam zásobené dobře, byť ne přímo pro vegany, takže jsem musel z nouze sáhnout po tavených sýrech a jednou i – nevím, co mě to popadlo – po vepřové paštice. Ta paštika byla ovšem odporná, hnusná a nechutná, takže i tímto způsobem jsem si příkladně zase jednou připomněl, proč maso nejím; nejen ze solidarity se zvířaty a z obdivu k nim, nejen kvůli čistému svědomí, ale také pro tu odpornou chuť. Fuj! Nikdy více! Sýry jsem však skoupil všechny; všechen ten „ubohoučký“ vesnický sortiment; však jich mnoho nebylo.

Na přelomu dubna a května foukal od severu studený vítr, takže jsem zakusil zimy, ale teď napodruhé už bylo tepleji a zvláště dnes bylo již přímo krásně; domů jsem šel jen v maskáčovém tričku a v maskáčové vestě. Samozřejmě – vždyť mám jít zítra zase do roboty, takže se dělá hezky! Zase zpátky do lágru. Kam se hrabe zajetí babylónské starých Hebrejů! Tohle město není nevěstka babylónská, to je nevěstka políčská! Jak ji nenávidím!

Dočetl jsem v lese krásně a rychle Dějiny čtení. Šlo to dobře, neboť mě nic nerušilo a měl jsem na to hodně času. Docela dobrá kniha to byla, jen se autor vůbec ani slovem nezmínil například o Schopenhauerovi, který napsal celou knihu o čtení a o spisovatelích; nezmínil se vůbec o Poeovi, jehož skvostné a jedinečně geniální psaní vzešlo z hojné a kvalitní četby; nezmínil třeba Maupassanta, který napsal zajímavou stať o spisovatelích; nezmínil Nietzscheho, který nepsal jednoduše, ale naopak krásně metaforicky a symbolicky a který byl navíc filologem; nezmínil třeba Orwellův slavný román 1984, v němž občan Winston Smith se stane po přečtení „knihy“ jinak smýšlejícím a tudíž podvratným rebelantem v totalitě blbců (Manguel to přece nakousl, to s tím podvratnictvím čtenáře, leč nedokončil); nezmínil Tooleovo Spolčení hlupců, kde hraje hlavní roli Horáciovo čtení Boëtia; nezmínil ani slovem takového Huysmanse, jehož hrdina des Esseintes rozebírá dopodrobna své literární lásky! Je toho mnoho, co autor Dějin čtení opominul a co by do této knihy právem patřilo na první místa – místo biblí a jiných náboženských žvástů! Židáci zřejmě takovýto druh literatury nečtou, třebaže Alberto Manguel má prý knihovnu o 30 000 svazcích na svém zámku ve Francii. Jenže on čte zjevně jen samé humanisty jako poleno, samé feministické káči, samé židy, nábožné kretény, detektivky, časopisy a noviny nebo erotickou literaturu pro homosexuály. Samý brak. Manguel je navíc nesympatický už jen tím, že je zřejmě obrýlený, určitě okravatěný, astmatický, leč vysmátý chcípák, který jakživ nevytáhl paty do přírody (viz ilustrační foto vedle, jak jsem se jej dopátral na internetu). Prostě hovado.

Ale opsal jsem si z jeho knihy přesto plno zajímavostí a citátů, jako například tento výrok Menandrův:

„Ti, kdo umějí číst, vidí dvakrát.“

(Menandros: Sententiae)

Nebo tuto satirickou báseň, která se výborně hodí zrovna na Manguela:

Koupil sis knihy a zaplnil regály, ó milovníku Múz.

Znamená to, že nyní jsi učený?

Když si dnes koupíš strunné nástroje a lyru,

myslíš, že do zítřka bude říše hudby tvá?

(Ausonius: Opuscules – Spisky)

Tím se věru pěkně strefil sám do sebe!

Jako historickou zajímavost, k níž se křesťanstvo nezná, a jako doplněk k mému výkladu o počátcích šíření křesťanství po pohanské Evropě ohněm a mečem (viz moje dílo Rakovina na kůži Země), jsem si vypsal, že:

...v roce 415 patriarcha Cyril nařídil davu mladých křesťanů, aby vtrhli do domu pohanské filozofky a matematičky Hypatie, vyvlekli ji do ulic, rozsápali ji na kusy a její pozůstatky spálili na náměstí.

Dozvěděl jsem se také, že ten hajzl první křesťanský císař Konstantin, takzvaný „Veliký“ (nevíme co „veliký“ – asi kokot) – že zfalšoval Vergilia tak, aby se zdálo, že tento veliký pohanský básník předpověděl příchod Kristův a že opěval ve svých básních křesťanské „ideály“ (ideály čeho? – prznění přírody?).

Jako dodatek k fenoménu takzvaných „Potěmkinových vesnic“ jsem nalezl tuto pikantní historku:

V osmnáctém století v Rusku za vlády Kateřiny Veliké vydělal jistý pan Klostermann (ne ten náš šumavský bard, jiný) velké jmění tím, že prodával dlouhé řady vazeb naplněných odpadovým papírem, které umožnily dvořanům vytvořit iluzi knihovny, a tím získat přízeň své knihomilné carevny.

Pikantní jsou také nápisy v knihách, které měly odstrašit zloděje knih. Nejprve tento nápis ve staré angličtině:

My Master’s name above you see

Take heede therefore you steale not mee;

For if you doe, without delay

Your necke ... for me shall pay.

Locke doune below and you shall see

The picture of the gallowstree;

The heede therefore of thys in time,

Lest on this tree you highly clime!

aneb česky:

Před sebou vidíš jméno mého pána,

dej si pozor, abys mě neukradl;

protože jestli to uděláš,

bez odkladu mi za to zaplatíš krkem.

Podívej se níže a uvidíš

obrázek šibenice;

dej si tedy na to pozor včas,

nebo na ní budeš viset!

Tvrdá slova pro pouhého zloděje knih!

Ještě tvrdší, obšírnější, výřečnější a vynalézavější popis hrůz, jež čekají takového zloděje knih, se nachází v nápisu v knihovně kláštera San Pedro v Barceloně: 

Tomu, kdo krade knihu nebo si ji půjčuje od majitele a nevrací, ať se mu v ruce promění v hada a ten ať jej uštkne. Ať ochrne a všechny údy mu upadnou. Ať v bolestech chřadne a hlasitě volá o milost, ale jeho muka ať nepřestanou, dokud se nerozloží. Ať mu knižní červi rozežerou vnitřnosti na znamení červa smrti, který neumírá. A když konečně půjde vstříc konečnému trestu, ať jej pekelné plameny navždy stravují.

Brr! Takovou strašnou kletbu bych nechtěl na sebe přivolat! Raději teď něco humorného:

Vtipný je například tento epigram Martialův o otravných lidech-tlampačích, o směšných pisálcích bez sebekritiky:

Nic není tolik strašné jako ty.

Kdo vydržet má tyhle klopoty?

Ty předčítáš mi vsedě vstoje

i vleže různé plody svoje.

Ty předčítáš mi – za mnou chodě

dokonce čteš mi na záchodě.

(Martialis: Posměšky a jízlivosti)

Další úryvek pochází z projevu Josepha Goebbelse během pálení více než dvaceti tisíc židobolševických knih 10. května 1933 v Berlíně, tak jak jej přednesl k jásajícímu davu čítajícímu více než 100 000 lidí:

„Děláte dobře, když dnes házíte do ohně tyto oplzlosti z minulosti. To je mocný, obrovský a symbolický čin, který ukáže celému světu, že starý duch je mrtev. Z tohoto popela vstane fénix nového ducha.“

Pěkná řeč. Američané, když se stěhují, také pálí veškerou starou veteš, aby jim nové věci přinesly v novém místě štěstí...

Dosti vtipný je také tento epigram:

Men seldom make passes

at girls who wear glasses

(muži zřídka dělají návrhy

dívkám, které nosí brýle)

Dorothy Parkerová

Pěkný je citát od Virginie Woolfové:

„Někdy sním o tom, že až nastane soudný den a velcí dobyvatelé, právníci a státníci si přijdou pro své odměny – koruny, vavříny, jména nesmazatelně vrytá do nezničitelného mramoru –, pak uvidí Všemohoucí přicházet nás s knihami pod paží, obrátí se k Petrovi a nikoliv bez špetky závisti řekne: ‚Podívej, ti žádnou odměnu nepotřebují. Nemáme nic, co bychom jim dali. Oni milovali čtení.‘“

(Virginia Woolf: „How Should One Read a Book?“)

Další citát je od Oscara Wildea:

„Říkat lidem, co by měli číst, je obvykle stejně tak zbytečné jako škodlivé, neboť skutečné pochopení literatury je otázkou temperamentu, nikoliv učení; k Parnasu neexistuje žádný návod a nic, co se člověk může naučit, za to učení nestojí.“

Moje řeč. Ostatně, jaký byl mladý Oscar Wilde student, dokresluje tato epizoda z jeho oxfordských studií:

V Oxfordu dostal mladý Oscar Wilde u jedné zkoušky za úkol, aby přeložil z řečtiny novozákonní pašijový příběh, a poněvadž překládal snadno a přesně, řekli mu zkoušející, že může skončit. Wilde pokračoval a zkoušející jej znovu zastavili. „Ach, nechte mě pokračovat“, řekl Wilde, „chci vědět, jak to dopadne.“

Zajímavá je též podrobnost ze Stendhalova života: Pročítal prý Napoleonův zákoník, aby se naučil psát hutně a přesně.

Tak vida; Jack London opisoval Kiplinga, aby se naučil psát, Stendhal měl zase jinou metodu.

Následující tabulka nás seznamuje s tím, jak postupně s letopočtem rostl a narůstal počet potenciálních čtenářů ( = gramotných) ve střední Evropě:

Dnes je to možná těch slavných 99,99%, jako u komunistických voleb, ale stejně nikdo nic nečte, nerozumí, nechápe... – nemá potřebu.

Další zajímavost se týká Rogera Bacona, anglického učence z 13. století: Bacon předpokládal, že jednou budou díky sluneční energii možné lodi bez veslařů, kočáry bez koní a létající stroje.

O mnoho se nespletl; jen širší uplatnění slunečního pohonu v praxi chybí. Nu, pročpak asi, nadnárodní těžařské a olejářské firmy? Slunce totiž svítí zadarmo, pořád a pro každého, že? A to by nešlo tak jednoduše zpeněžit. No však vy jistě nakonec přijdete na to, jak ukrást i to Slunce, když jste nám už ukradli a poplenili Zemi!

Nejhroznější na celé té knize byl doslov „odborníka na slovo vzatého“. To byly plky, to byly žvásty beze smyslu, nuda a šeď vysvětlující, kterak se různí jiní „učenci“ přou o slovíčka! Nenávidím všechny ty úvody a doslovy v knihách! Kniha má obsahovat pouze to, co napsal sám autor. Nač ještě další vysvětlivky a zbytečné rozbory? Nestačí snad to, co podal autor? Někomu zřejmě ne. K nim Já ale nepatřím.

No, vidím a přehlížím, že jsem takto opsal polovinu knihy Dějin čtení. Brzo ze mne bude druhá Melanie Mladší. Ta měla vášnivě ráda knihy a opisovala si pro sebe všechny, ke kterým se dostala, čímž si vybudovala významnou knihovnu. Melanie žila v Římě, Egyptě a severní Africe. Narodila se kolem roku 385 a zemřela v Betlémě roku 439. Četla sice a opisovala jen samé nábožné knihy, ale i tak je její výkon inspirativní. Já to už vlastně dělám delší dobu také tak. Je to totiž nejlepší. A při ubohé kvalitě dnešního tisku, čímž myslím hlavně tiskové chyby, si je při opisování může misantrop alespoň opravit a upravit podle svého.

Pouze teď v úterý 6. května jsem podlehl chvilkovému afektu, když jsem si koupil Atlas jazyků za 699 korun. To byl bláznivý nápad! Na vině jsou moje staré rozvrzané boty. Hned první den v lese se mi rozbily a Já si šel v ono osudné úterý do města koupit nové. Peněženku jsem měl plnou, a tak jsem se nechal zlákat vystavenými knihami za výlohou, abych vkročil do knihkupeckého krámku „U Žida“. Ta knížka je sice pěkná na pohled, vázaná, barevná, obrázková, vytištěná na pěkném lesklém papíru... – ale těch chyb uvnitř zase! Hned na první straně s pořadovým číslem 7 jsem našel tři chyby! Kniha je špatně napsaná, špatně přeložená, uváděné anglické příklady větných syntaxí „nerezonují“ správně v češtině, protože byly opsány a přeloženy takzvaně „i s chlupama“, bez porozumění; ruština je lokalizována až někam do střední Sibiře; ugrofinský ostrov v Maďarsku chybí; a vůbec je to celé nejen jazykově, ale i fakticky nějaké pochybné.

Zatím jsem v četbě Atlasu jazyků moc daleko nepokročil, poněvadž čtu hlavně druhou knížku, kterou jsem si v úterý koupil, avšak jen z antikvariátu za pouhé čtyři koruny: Kulhavého ďábla, satirický román z roku 1707 od Alaina-Reného Le Sage. Zdálo se mi to jméno povědomé – snad z Huysmanse – nevím; každopádně jsem se trefil do skvělého a velice zábavného dílka.

Asmodej, kulhavý ďábel, odkrývá střechy domů a ukazuje donu Kleofášovi, jak opravdu lidé žijí. „Ať se podívám kam chci, všude vidím choré mozky.“

Španělskými reáliemi, dobou a „rytířským“ stylem vypravování je to trochu podobné Donu Quijotemu de la Mancha, a v osobách ďábelského učitele a lidského žáka to připomíná Fausta. Místy příběh přechází až v milostnou frašku. Výborné dílko. Skoro bez chyb, bez předmluvy, bez doslovu. To jsem zase něco objevil! Spíš bych dal 700 korun za Kulhavého ďábla než za ten odfláknutý Atlas jazyků. V životě už žádnou drahou knížku nekupuji! Všechno potřebné si příště půjčím a opíšu – jako Melanie.

pondělí, 12. května 42

Včera šel se mnou ven na krátkou procházku táta. Projevil to přání a Já mu ochotně vyhověl a ukázal jsem mu „Putinovku“ a posed v bývalém „Reinlebensbornu“. Teď už mohu; teď už tam mohu zavést nejbližšího člověka, protože tento les nikoho dalšího jako jsem byl Já neskrývá a žádné tajemství neodhalí. Dřevorubci se do něj zakousli s vervou vandalů. Stává se z něj cyklokrosová dráha. Jen ten můj posvátný dub je ještě jakžtakž nedostupný. K němu jsem tátu nezavedl. Vidíte? Můj dub si chci stále nechat žárlivě jen pro sebe. 

Dnes jsem tam byl znovu a sám. Bylo krásně a teplo jako v létě. Už obtěžují první komáři. Znaveny poledním horkem spí mnohé kachny v městském parku s hlavou stočenou nazad a zabořenou do peří. Toho mého staletého dubového stařešinu nahoře v lese stále obklopuje aura charizmatičnosti, i když jej jacísi chuligáni poskvrnili horolezeckým lanem a třemi podlážkami svázanými z kůlů motouzkem; ani nahoru se teď kvůli těm debilitám, jež na něj navěsili, nedá vylézt. Příště musím vzít nůž a odříznout od mého dubiska ty ohavné lidské přívěsky. Jako kdybychom si nevystačili jen my dva! Bez ozdob a v tichém souznění jako dva nejvěrnější přátelé. Jednou, za mnoho set let, ten dub možná bude opravdu posvátný a chráněný a významný – památný jako „Misantropův dub“ – kdož ví?

14. května 42

Dopoledne jsem vzal nůž a odřízl jsem od mého posvátného dubu ty lidské zvrhlosti. Jen ta lana jsem tam nechal prozatím viset, protože se dá dobře za ně uchytit, když lezu nahoru na strom. Musel jsem si na to vzít nejprve tu starou židli, již jsem tam předloni donesl. Mnohokrát jsem si na ní neposeděl, jak bych býval předpokládal, ale teď mi posloužila znamenitě. Dosáhl jsem díky ní na nejspodnější zrobenou podlážku a odřízl ji. Jinak bych se snad nahoru ani nedostal. Teď už mohu zase jako dřív vyskočit na první spodní větev dubu, vyhoupnout se švihem v podkolení nahoru a šplhat ještě výš až do rozsochy čtyř silných větví asi deset metrů nad zemí, jež jsou pod sebou seřazeny tak šikovně, že samy vytvářejí jakési sedátko.

Strávil jsem v koruně dubiska dobře půl hodiny. Vůbec se mi nechtělo zpátky dolů na zem. A zpět do lágru se mi nechtělo už vůbec. V lese panovalo krásné ticho jako kdysi. Ale je to falešný, dočasný klid. Opět tu ubyly další stromy a po cestách tu pořád někdo chodí nebo jezdí – víc jezdí.

Viděl jsem srnku s mládětem. Litoval jsem, že jsem si nevzal dalekohled. Nevyplašil je ani jakýsi muž, jenž procházel blízko nich po cestě; vyplašil jsem je až Já, když se mi ztratily z dohledu mých krátkozrakých očí a Já už se domníval, že jsou pryč. Nevadí, za chvíli by je stejně vyrušil cyklista v pestrém trikotu, a když ne on, pak určitě motorkář, jenž jej následoval. Na té cestě se zrovna tou dobou plazil slepýš. Měl štěstí, že jej cyklista minul. Přede mnou trochu popolezl stranou a to mu zachránilo život zcela jistě, neboť vzápětí se tudy přehnal ten motorkář.

15. května 42

Mám tři víkendové dny volna – čtvrtek, pátek a sobotu. Poté, co mi zubař vytrhl další zuby, tentokrát tři vpředu nahoře, mířím opět dychtivě a s pusou plnou krve na Baldu.

Uvědomil jsem si, že jsem po celou dobu hledal jedno báječné místo, jež mi utkvělo v hlavě jako dávná vzpomínka, a nakonec jsem zjistil, že tábořím blízko něho. Tehdy – už se stmívalo – jsem tady potkal myslivce, který se mě optal na něco v tom smyslu jako co tam pohledávám nebo tak něco. Tenkrát mi normálně tykal, jako každý; dnes mám šedivé vlasy, bezzubá ústa a vykají mi i lidé starší než jsem Já. A přitom je to historie ani ne dvacetiletá. Tehdy jsem sem chodíval na borůvky a na jednu stráň na jahody. Čím víc to tu procházím, tím víc se mi vracejí vzpomínky na tu dobu, tím víc ta místa poznávám. Je to však deprimující. Chtěl bych, aby se vrátila ta doba, devadesátá léta minulého století – ta byla nejlepší; nejšťastnější období mého života.

První den jako vždy skoro celý prospím. Ptáčci mi k tomu zpívají tu nejlíbeznější symfonii, jaká existuje. Cítím se jako v ráji. Večer nezapomínám na procházku, i když jedna přeháňka střídá druhou, mně to nevadí. Přeháňky to jsou bouřkové a střídají se tak rychle se slunečním svitem, že jsem měl v jednom okamžiku nevšední možnost pozorovat nejen jednu nádherně klenutou a barevnou duhu, nýbrž rovnou dvě vedle sebe! Dvě duhy zároveň, to jsem ještě asi neviděl.

Řepkové lány žlutě kvetou a omamně voní. Přičichávám k jejich zdánlivě obyčejným květům a nemohu se nabažit té rozkošné vůně. Provoňují celý přilehlý les.

Z jiných rostlin mě tentokrát zaujal rožec rolní, protože se mi líbí, ale pojmenovat jsem jej nedovedl. Doma v počítači jsem si jej zakrátko našel. Tu je, krasavec:

Nebo nádherně žlutě kvetoucí mochna nátržník, jediná mochna se čtyřčetnými okvětními lístky vykrojenými do tvaru srdce. Nádhera.

Na lukách zde hýří barvy až oči přecházejí. Hlavně vynikají nad jiné krásné modré pomněnky.

Je to prostě krása až oči přecházejí.

Hada jsem žádného ani na prosluněných stráních nikde nepotkal. Zvláštní. Vloni co jich bylo – a letos? Asi se tu příliš nevyskytují. Tím lépe pro mne.

Srnců také oproti minulému mému víkendovému pobytu ubylo. Mám takový dojem, že tu po nich někdo střílel, protože jsou zalezlí jako Já v hustých mlázích a už nejsou vidět všude volně po lese jako za prvé mé návštěvy. Přede mnou se určitě nemusejí tolik skrývat. Když jsem šel pro vodu, jednoho srnečka jsem potkal a ten přede mnou vůbec neutíkal; jen mě zdálky pozoroval a Já jeho. Radši jsem se proto ani nezastavoval, protože tím bych jej jistě polekal. Ale když viděl, že si jdu klidně dál svou cestou, zůstal i on naprosto klidný. Tak to má být v řádu přírody.

V lesním koupališti byly zase ty dvě kachny – kačer ve svatebním šatě a kačenka – a když jsem se blížil k tomuto improvizovanému napajedlu, pouze opatrnicky vylezly z vody na protější břeh, který není od mého nijak daleko.

Druhý den jsem tam šel znovu pro vodu, ale kachny jsem neviděl. Chtěl jsem proto koupališťátko obejít, ale kachny najednou vylétly z vysoké trávy na břehu, kde byly ukryty a kam jsem se k nim blížil, a uletěly nad stromy kamsi pryč.

Připomněly mi párek křepelek, jež jsem vyplašil hned v polích za městem. Ulétly přede mnou za remízek a posadily se na dráty elektrického vedení jako by to byli nějací holubi.

Ze živočichů mě nejvíc zaujal motýl otakárek ovocný. Jeho, myslím, také vidím živého asi poprvé. Byl na louce jenom jeden. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím, ale byl to on; znám jej z obrázků.

Viděl jsem datla, viděl jsem sršně.

Počasí se moc nepovedlo, neboť začalo pršet hned jakmile jsem vešel do lesa – přitom celý pracovní týden bylo hezky –, ale to nevadí, hlavně že mám volno a jsem v krásném prostředí bez lidí, bez hluku, bez smradu a bez ustavičného štěkání uřvané Čubky tam kdesi daleko v tom nenáviděném baráku. Hezky se udělalo až v sobotu, v poslední den víkendu. Takové deštivé vlhké počasí bylo rájem pro slimáky; hodně jich oblézalo můj stan a jeden velký, černý se dokonce dostal, neznámo jak, i dovnitř stanu. Asi jsem ho přinesl na batohu nebo na oblečení, nedostal-li se dovnitř nějakou skulinkou po loňských „myšičkách“.

Měl jsem strach, jestli mi za pět pracovních dní mé nepřítomnosti nebudou stan prokousávat také nějaké místní „myšičky“, ale naštěstí se ukázalo k mému ulehčení, že tato obava byla lichá. Takže bez obav mohu stan nechat na místě a znovu se do něj vrátit. Lidáci tu také žádné podezřelé stopy nezanechali. Cítím se zde bezpečně. Pouze na přístupové cestě jsem při sobotním návratu do města potkal tři různé cyklisty, jinak nikoho. Pakáž jedna rozlezlá. Tohle tu dřív nebývalo. Také klíšťata jsem nestačil vybírat z kůže; svědí mě z nich celé tělo.

Dočetl jsem Kulhavého ďábla. Výborná knížka.

Koně jsem viděl jednoho. Nejdřív jsem zaslechl ržání, když jsem seděl na posedu, a pak jsem uviděl i samotného původce toho nezaměnitelného zvuku; nezjevil se však pochopitelně sám, jak už je holt smutnou pravdou na tomto světě, nýbrž v pěším doprovodu lidáka v červené čepičce. Kůň to byl ovšem nádherný, dokonalá rasa štíhlého protáhlého těla a ušlechtilého vzhledu.

Měsíc (skoro úplňkový) jsem zahlédl jenom párkrát, když na pár chvil zdánlivě „vyplul“ zpoza mračen. Byl to však pohled úžasný.

Poslední den jsem jedl už jen samé dětské piškoty a byl jsem po nich úplně přejedený. Fuj. To se také nedá jíst furt.

Prozkoumal jsem také druhý dětský tábor v jiném údolí; jsou tu tedy dva. Až tu budou o letních prázdninách parchanti a jestli budou běhat po lese a řvát, tak asi brzo pomažu jinam; ale zatím je tu božský klid.

Odnesl jsem dokonce dvě pohozené plastikové flašky do města do kontejneru, protože denně kolem nich procházím a už jsem se na ně nemohl dívat. Kdybych je neuklidil Já, hyzdily by přírodu ještě dalších tisíc let. Jedna flaška byla neotevřená a dosud plná natlakovaného sifonu, etiketu však už zřejmě dávno smyl déšť i čas. Nechápu, že ji nějaký dobytek dopravil až sem a tady ji beze všeho pohodil. Takovou pakáž bych střílel na místě.

Našel jsem také vytracenou müsli tyčinku. Ležela na cestě dobrých čtrnáct dní a také mě rozčilovalo kolem ní denně chodit. Až jsem se naštval, zvedl ji, rozdělal, přičichl k ní, jestli není zkažená, načež jsem zjistil, že není – a snědl jsem ji. Byla dobrá. Ale těch dvaadvacet korun, které stála, bych za ni nedal.

Tu pakáž lidskou bych sem vůbec nepouštěl. Akorát tady dělají nepořádek, nic jiného, žádný užitek z nich není, naopak. Držel bych je pěkně zkrátka v kleci, kam patří i s jejich čoklama.

Na zpáteční cestě mě minuli dohromady tři cyklisti. Na očích to má tmavé brýle a prosviští přírodou ani si ji neprohlédne. Co z toho může kdo mít? I za pomalé chůze našinci leccos zajímavého ujde, natož z úzkého sedla, když musí dávat pozor na cestu a dívat se skrz černé brýle hlavně před sebe. Nevidí nic, nepochopí nic, nic se nenaučí, k ničemu nezíská vztah. Kdyby ta kola neměli, nikdo z těch současných degénů by sem jakživ pěšky nedošel a byl by tady od lidáků svatý pokoj.

Blíže se k sedmé hodině večerní k lágru, na západním obzoru se kupí černá mračna, jimiž probleskují ohnivé atributy bouře.

pondělí, 19. května 42

Prší bez ustání už druhý den.

Navštívil jsem knihovnu. Šel jsem tam v lijavci a narychlo, když jsem si uvědomil, že už se naplnil termín odevzdání minulé výpůjčky, a šel jsem tudíž naprosto nepřipraven; vůbec jsem nevěděl, co si půjčím tentokrát. Dlouho jsem hledal po regálech a nic vhodného mi nepadlo do oka. Všechno mi připadalo nudné. Nakonec jsem si vybral útlou knížečku, kterou jsem kdysi vlastnil, leč nerozumně prodal: Ecce Homo od Nietzscheho. Toto je ovšem reprint z roku 2001 původního vydání z roku 1929. To původní vydání jsem právě kdysi měl a pak zbrkle prodal. Tento reprint má oproti originálu totálně zmršenou obálku. Jsou na ní jakési hnusné barevné omalovánky, „mailart“ zvané, naprosto se nehodící k Nietzschemu, naprosto nesouvisející, naprosto blbé. Lituji, že jsem tu knížku kdysi tak zbrkle prodal za pár šupů. Tahle vypadá přímo hrozně. Ti moderní degéni zase něco zkurvili!

V noci jsem si vytisknul mé vlastní výpisky z Thoreauova Waldenu v malém kapesním formátu a barevně, bez chyb, s vodoznakem javorového listí. Povedlo se mi opravdu rozkošné dílko! Je toho osm stránek. Dnes v noci ty stránky ještě sešiji v robotě prošívačkou. Jsem na sebe pyšný.

Přišla mi dvě nová CD:

1. Dimmu Borgir – In Sorte Diaboli
2. Francesco Geminiani – Concerti Grossi, op. 4

U nich jsem s obaly navýsost spokojen; hle:

Vnitřek bookletu Dimmu Borgir je pak dokonalé mistrovské dílo, koncipované jako středověká kniha, včetně gotického písma, maleb, červených iniciál a podivných ďábelských klikyháků. Jako vždy skvělá práce dvorního umělce Dimmu Borgir Němce Joachima Luetkeho!

Součástí disku je skvělé video k úvodní skladbě alba „The Serpentine Offering“. Video znázorňuje šíření křesťanství ohněm a mečem, včetně zotročování, znásilňování žen, poprav, mučení a upalování čarodějnic. Jeden z křesťanů se při pohledu na ty hrůzy obrátí v satanskou šelmu s hadím pohledem, spálí rituálně bibli a nakonec vede pohany do vítězného boje proti křižákům. Video končí nápisem „Bitva nikdy nekončí“. No..., po pravdě řečeno, už jsem viděl lepší videoklipy od Dimmu Borgir! Těším se teď ještě samozřejmě nejvíc na hudbu.

Hudbu italského barokního mistra Geminianiho poslouchám již nyní. A je to nádherně křišťálová hudba jako z bysterského zámku. Obal je dvojitý s prostřiženým okénkem v papírovém obalu barvy mědi. Velice originální, velice nápadité a vkusné, velmi působivé. A za pouhých 142 korun! Obě CD však dohromady za 694 korun i s donáškou až do domu. Srovnání obou cen – tak nápadně rozdílné – opět mimoděk dokazuje to, že ceny nejprodávanějších disků jsou nesmyslně předražené a že by se tudíž dala hudba na kompaktních discích pořídit mnohem levněji, kdyby na tomto čistém prameni nedřepěly „žáby-hyeny“ hudebního „průmyslu“.

Jinak jsem však spokojen. Škoda, že musím v noci do roboty.

další část >>>