Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. část

Reinlebensborn.JPG

 

sobota, 26. května 41

Dopoledne jsem šel znovu na přehradu. Byla tam spousta lidu, jak jsem ostatně předpokládal, přesto jsem si zaplaval. Lyska se dostala do nějakého sporu s kachnou; chvilku na sebe útočily. Já se koupu, ale blíží se bouře a začíná pršet. Déšť je to krátký, teplý, drobný a nijak tedy nepříjemný. Procházím se podél břehu. Těch kachen je zde ukryto v rákosí víc. Jedna tu plove i s osmi malými kachňátky. V potoce, jenž napájí rybník, plavou malé rybky. Je hezky, ale na obzoru už se černá další bouřkový mrak. Rychle zpátky do stanu. Začínám číst Lucretiovo dílo O přírodě. Jedna bouře střídá druhou. Když konečně ustanou, je už šero.

 

neděle, 27. května 41

Dnes jsem byl na místě zvaném Hirschl, což je blízký zalesněný pahorek s roztroušenými skalisky. Krásně se zde v hájemství ticha medituje. Vylezl jsem si na jedno takové hebkou travičkou porostlé skalisko, maje pod sebou pěkný smíšený les a před sebou dálný výhled do polí. Před lety byly místní stromy nižší a to byl potom rozhled ještě lepší. Rostou tu borovice, jež mě právě teď bombardují šiškami. Jednu z nich „zpracovává“ veverka v rozsoše větví. Sedí tam opřena o kmen, huňatý ocásek rozprostřený nad sebou jako slunečník, šikovnými předními tlapkami si tu šišku přidržuje a ostrými zoubky se prokousává k výživným semínkům. Sojka putuje lesem a hledá si potravu. Krátkými přelety mezi nižšími větvemi stromů pátrá po kořisti v podrostu. Když v něm něco k snědku objeví, snese se dolů a s čímsi v zobáku zase vylétne nahoru do větví. U jednoho kosa tím asi vzbudila nelibost, protože na ni podnikl krátký vzdušný výpad. Dole kvete louka, již protíná koryto potůčku. Louka je nesečená, takže přímo přetéká záplavou nejroztodivnějších květin. Moji pozornost upoutal jakýsi zvláštní motýl. Ačkoli jsem si jeho podobu vtiskl do paměti, v mé knize o motýlech jsem ho nenašel – nebo nerozpoznal. Mnohé rostliny také jako bych viděl poprvé, natož abych je dovedl správně pojmenovat. Jakkoli se považuji za přírodního filosofa, je zdrcující pravdou, že mé znalosti přírodopisu jsou povážlivě chatrné. Chtěl bych toho tolik poznat, tolik se toho naučit, tolik si toho přečíst, tolik toho zkrátka prožít, že ani devatero životů devatera koček by mi k tomu nestačilo.

Večer se strhla bouře. Živly řádily výboji klikatými ze dvou světových stran. V přítmí lesa se rozžíhala ztemnělá obloha dvojnásobně a hromy duní a protrhávají ticho hned vzápětí. Silná bouře. Připomíná mi jedno bouřlivé odpoledne v thajské džungli. Stromy se kolem mne kácely zasaženy bleskem, liják hnal blátivou vodu z úbočí, proměniv pralesní stezku v řečiště divokých vod, zatímco opodál seděla spokojeně veliká ropucha, která bučela jako kráva, pijavice mi lezly až na krk a do vlasů a mezi nohama se mi propletl zelený had s žábou v tlamě. To byla bouře! Cestovní pas mi tehdy promokl tak, že jsem si musel nechat vystavit nový, a papírové bankovky jsem sušil na slunci. Dnes sice žádný liják nebyl, pouze normálně pršelo, blesky nesrážely stromy, ale jinak ty záblesky byly stejně silné a ostré jako v tom Thajsku tenkrát. Trochu jsem se bál.

 

pondělí, 28. května 41

Ráno jsem si odcvičil své penzum dvouset kliků, dřepů a dalších posilovacích cviků s činkami, naučil jsem se novou lekci řečtiny, prosvištil asi stovku německých slovíček a frází na zkoušecím softwaru – a hurá do přírody! Duje silný vítr, věštící změnu počasí. V parku, přes nějž chodívám, se nedaleko ode mne s praskotem zřítil strom. Praskání to bylo ohlušující, jako když se štípají třísky, ale desateronásobně zesílené. Překvapilo mě, jak dlouho to trvá než takový nalomený strom definitivně dopadne na zem. Chvíli ho podpíraly okolní stromy svými jako soucitné ruce nastavenými větvemi, ale jeho pád byl nevyhnutelný a nakonec se jim přece vysmýknul. Dopad kmene na zem byl také hlasitý; otřásla se pod tím nárazem celá zem. Duje holt silný vítr. Nějaký hraboš mi asi na třech místech prohryzal stan. Ach ne, mám jej teprve od loňska! Dírky to jsou malé, že by se jimi neprotáhla ani myška, zato by jedním tím otvorem mohl prolézt slimák, a to nemám rád, protože pak všechno zaslintá. Budu to muset opravit, až ovšem najdu lepicí soupravu, kterou jsem založil, nevím kam. Šel jsem si zaplavat na přehradu. Nikdo tam skoro nebyl, pouze jeden rybář za ohybem, a co oko nevidí, to duši netrápí, neb zdání je nám milejší než skutečnost. Vítr žene půl metru vysoké vlny k pobřeží. Kachny se snaží letět proti větru, leč marně mávají křídly a namáhají se, a tak znovu přistávají tam, odkud vzlétly. Káně dosedla na vyčnívající chvoj a rozhlíží se bystrým zrakem po kořisti. Strnad na střeše jedné rybářské chaty pěje neúnavně svůj charakteristický nápěv s prodlouženou poslední slabikou. Zase jsem viděl toho motýla, kterého jsem včera nedokázal určit. Tentokrát už ho někde v knihách najdu; myslím, že jsem ho včera viděl v té knížce o motýlech, již jsem si půjčil v knihovně. Někdy bych chtěl mít s sebou v přírodě celou knihovnu nebo raději rovnou počítač. Zajímá mě všechno, co vidím žít a hemžit se tu spolu se mnou, ale často jsem krutě bezradný a nevědomý – a času je tak málo... Některé krávy v koncentráku mají temena hlav nastříkána růžovou barvou. Chuděry. Nějaký necitelný hlupák si z nich asi tímto odpudivým způsobem tropí šprýmy. Ty krávy jsou opravdu chuděry; je mi jich líto, jak s nimi ti lidáci zacházejí; zrovna s nimi, s takovými dobrotivými tvory, kteří nikomu neubližují a jsou tolik užiteční nám, rozvážným filosofům. Fakticky je lituji, jako každého, kdo je nucen žít, trpět a umírat v hrubiánských spárech lidských pazour. Každý na světě si zaslouží soucit, jen lidé ne. Ti by měli naopak pykat za to, kolik utrpení vynášejí na svět; měli by živořit ve strachu, bídě a ponížení, dokud by je někdo nebo něco nevymazalo z povrchu zemského. Nikdy už se s lidmi nesmířím. Nenávidím je čím dál víc. Někdy si představuji, že je vraždím jednoho po druhém. Pomalou bolestivou smrtí, aby trpěli až do posledního dechu. Nechci se na ně ani dívat; na ty jejich blbé, odulé tváře bez výrazu, zrudlé z horka a z teplého piva. V obličeji se jim nezračí jediné dobro, jediná ušlechtilá myšlenka. Jsou jen na obtíž. Nejlepší je, když jsou někde zalezlí v práci nebo ve škole, protože jak mají moc volného času, nudí se, jdou a hledají, koho by otravovali a potrápili. Takový nekonfliktní typ, jako jsem například Já, se mezi nimi téměř nevyskytuje. Nevychovanost a nevychovatelnost jsou jejich základními vlastnostmi. Ještě jsem kupříkladu nepřišel někam, kde by v houští netrůnila nějaká ta jejich jedovatě barevná plastiková flaška či taška. Ať jdu kamkoliv, ať jdu kudykoliv, kam oko pohlédne, všude je po nich akorát svinčík. Jedou na motocyklu pět sekund po lesní cestě – už to je bezohlednost! – a les pak po nich smrdí ještě dalších pět minut. Respekt k cizímu soukromí a udržování slušné intimní vzdálenosti je jim také cizí. Klidně se na vás nalepí, neuhnou, nepočkají, až přejdete, a když se jim snažíte vyhnout, sami jdou za vámi jako pejsek, až mám někdy dojem, jako by se chtěli se mnou „milovat“ (Já mám pro tuto činnost lepší, jadrnější slovo!) nebo se kamarádit, povídat si či mi vlézt rovnou do prdele. Prostě verbež. Hnusáci. Příště půjdu raději lesem než kolem nich po hrázi.

Večer se opět strhla bouře. Zatáhlo se tak, že se nedalo ani číst. Přečetl jsem si dnes všeho všudy jen dvě stránky z Lucretia. Blýskalo se jako ve fotografické komoře. Hrom burácel jako kanonáda a země se chvěla jakoby pod údery pneumatického kladiva.

Zdá se mi, že nám ty bouře rok od roku přibývají a že jsou silnější. Jednou stejně bezbožná příroda nastolí pro člověka takové nepříznivé podmínky pro jeho život, že napraví svůj omyl a vyhladí lidstvo.

Ukonejšen těmito myšlenkami, usínám.

Probouzím se do tiché tmy. Po bouři je veta, jen kapky vody tiše tepou do celty stanu, jak skapávají z ratolestí posvátného dubu.

Domů jdu v dešti.

 

úterý, 29. května 41

Ten motýl, jenž mi tak vrtal hlavou, se nazývá soumračník rezavý. Nakonec jsem ho tedy přece v knize našel. Obě jeho pohlaví se liší, což mě mátlo. Jeden den jsem tudíž viděl nevýrazně zbarvenou samičku a druhý den to byl sameček, který se dobře pozná podle tmavého proužku na předním křídle. Motýl patří do čeledi Hesperidae, což je velmi hezký název, neboť to znamená „dcery Noci“, podle řecké pověsti o třech božských strážkyních zlatých jablek, propůjčujících nesmrtelnost. Tato volba se tomu katalogizujícímu blbci Linnému výjimečně povedla, protože jinak vůbec přírodě nerozuměl, aspoň ne v duchu mém či v pojetí Lucretiově.

To byl ale génius, ten Lucretius! Předběhl dobu natolik, že teprve nyní začínají fyzici plně chápat, že měl v podstatě pravdu, přes některé jeho podružné omyly, jichž se občas dopouští každý. Sám sice zbytečně ostře kritizuje Hérakleita za malé dílčí chyby, ale i on, Lucretius, vyslovuje mimoděk jinými slovy Hérakleitovy slavné teze „panta rhei“, „vše plyne, vše je v pohybu“ a „boj a svár je otcem všech věcí“.

Z dosud přečtených stránek se mi nejvíc líbí Lucretiův ateismus a zdravý rozum, což mu však nijak nebrání používat poetických metafor z řecko-římské mytologie. Líbí se mi, jak pěkně a s citem se vyjadřuje o zvířatech a o přírodě. Zaujalo mě také, jak jednoduše, srozumitelně a názorně vykládá nemálo složitý princip makro- i mikrokosmu, dokonce i „moderní“ teorii entropie! To je prostě génius! A to jsem teprve na začátku! Čekají mě ještě jeho pochvaly a úvahy o mém oblíbeném filosofovi Epikúrovi, jakož i jiné perly, takže se mám na co těšit.

Skoro celý den jsem věnoval četbě Lucretia. Čtu pomalu, vychutnávám si každé slovo. Je to požitek číst něco takového. Tohle kdybych se býval učil ve škole, namísto těch suchopárných, nezajímavých faktů, nicneříkajících vzorečků a nerozluštitelných rovnic, možná bych byl získal větší chuť do učení a silnější náklonnost k vědění.

Zalepil jsem díry ve stanu a četl jsem si. Klidu jsem si však moc neužil. Z muničky se ozývaly série zkušebních výbuchů, po nichž jako by explodovala i sama nebeská báň; na střelnici někdo hodinu střílel puškou na betonové holuby, což s dvojnásobnou ozvěnou doléhalo až ke mně a k mým drásaným uším; stíhačky měly „letecký den“ – a vůbec si ten lidský ksindl dnes za pěkného počasí zřejmě vynahrazoval všechno to, co zmeškal v uplynulých bouřlivých dnech. Až večer se konečně ztišili a ulice zely prázdnotou.

 

středa, 30. května 41

Je pod mrakem a zima. Mně to však nevadí, do přírody chvátám.

Před domem někdo nasypal ptáčkům kousek tvrdého pečiva. Kavky to měly zpucované raz dva. Dva kosi jejich lítou strkanici z uctivé vzdálenosti jen pozorovali.

Je chladno, zatažená obloha, ale neprší a je ticho a liduprázdno. Vládne pravá zádumčivá nálada podmračeného nebe.

Mám štěstí na zvířata. Dvě srny. A další vyrušená srnka raději pomalu překračuje kopec.

Dřepám si v zasněném lesním tichu. Vtom vběhla do lesa kuna! Jakmile mne spatřila, doběhla k nejbližšímu stromu a hbitě se po něm vyšplhala až nahoru. Cestou se zastavovala a vyjeveně po mně pokukovala. Nyní je tam někde nahoře ve vrcholových větvích, přeskočila na vedlejší strom a tam se mi již ztrácí z dohledu.

Z posedu pozoruji dalekohledem odpočívajícího srnce v trávě pod stromy. Zdá se zneklidněn, nozdrami něco větří, ale leží dál. Asi mě na tu dálku ucítil nebo mě viděl se mihnout. Teď je opět klidný, přežvykuje a klimbá. Vidím, jak se mu zavírají oči, hlavu má však stále zvednutou a uši napjaté. Obraz neskonalé pohody a nádhery. Přál bych mu, aby se někdy mohl zbavit obav a beze strachu aby směl spočinout a oddat se bezpečí. Možná by žil déle. Musí to být velice náročné na spotřebu životních sil být pořád takhle ve střehu. Přál bych mu, aby byl jako ten lopuch před mým stanem, jehož list má již asi metr v průměru. Nebo jako ta vysoká zelená bylina, jež svou výškou téměř se měří se mnou. Nebo i jako ten mohutný, zdravý dub koneckonců. Všichni tak čile prospívají a jsou silní! Není nikde v okolí větších, vyšších a mocnějších jejich druhů nad ně. Tak i Já vedle nich rostu a vzkvétám do síly a velkoleposti, nad níž v širém kole není. Trudno povědět, kdo komu poskytuje lepší příměr, zda oni mně, či zda Já jim. Jistě se cítí se mnou dobře, protože i mne jejich přítomnost oblažuje. Určitě cítí z mých obdivných pohledů všechnu tu něhu, která z nich vyzařuje. Já dýchám skrze jejich dech a oni skrze můj. Není to ta pravá harmonie v řádu světa? Vždyť i ty rostliny jsou živé a tudíž oduševnělé a musí si proto jasně uvědomovat, že jsme si navzájem druhými slunci, jež nás svým živoucím teplem zahřívá. Podobně i ta myška ví, že bytovat může bezpečně pod stanem mým, tak jako každý rok, a vybudovat si tam měkký pelíšek, kde ji nikdo neruší. Jistě svými dokonalými smysly vycítila, že nejen nějaké to semínko či drobeček utrousím, ale i to, že stvoření stejné podstaty jsou k sobě přitahována neodolatelnou silou animálního magnetismu, v jehož silovém poli je nám dobře.

 

čtvrtek, 31. května 41

Neprší, je střídavě oblačno, není příliš teplo ani příliš zima – ideální počasí na dvouhodinovou výpravu k jezírku. Jde se dobře, mnohem lépe, než kdyby bylo vedro. Cestou na mé pouti mizejícím světem mám ovšem oči dokořán; stanu před každým krásným výhledem na krajinu, zastavuji se u každé zvláštní či pěkné rostlinky, kvítku, u každého brouka či motýla. Co mám doma půjčenou tu knihu o motýlech, mám oči jen pro ně. Fantastičtí živočichové! Hýří barvami, lesknou se, až oči přecházejí, někteří jsou velcí jako ptáci, jiní létají jako kolibřík, další vypadá jako sršeň, mnozí migrují tisíce kilometrů, přežívají zimu, sají jen rostlinné šťávy... Báječní tvorové! To by žádný Bůh nevymyslel.

Kdesi nahoře na křovinaté stráni se zcela zblízka ozývá bažantí kohout. Nevidím jej však nikde. Jinde na louce sedí nepohnutě jako socha kočka na lovu. Na dalším místě v lesích zase zmizel při holoseči jeden značený strom, který nenesl jen turistickou značku, ale i ceduli s místopisným výškovým označením a nápisem ZELENÁ PRO VAŠE KROKY – LESY ČR JSOU TU PRO VÁS. Myslivecký posed přemístili, ale rozcestník, neřkuli ten smrk, na němž byl léta přibitý, neušetřili. Tak zas zmizel kus mého života.

Po jezírku pořád plují desítky kachniček jako minule. Dnes jsem přinesl místním kaprům a pstruhům krmení. Lámu jim malé kousíčky pečiva a sleduji, jak to do nich mizí. Nejprve připluly malé rybičky, které rozmočené drobty ožďubávají, a pak se z hlubin zjevily i velké ryby, jež doširoka otevřenými tlamami polykají celá sousta naráz.

Tohle mě baví, tohle krmení divoké zvěře. Je to pastva pro oči. Snažím se nalákat na drobečky i ta kachňátka, ale ta si jich nevšímají. Zajímavé. Ve městě se krmit nechají, ale tady ne. Tihle tvorečkové se bojí. Asi mají proč.

Najednou přišel zezadu tiše a nepozorovaně starý muž s manželkou a psem. Muž jde přisypat zrní kachnám, jeho žena a jeho pes na něj čekají na břehu. Je mi to trapné, a tak se zvedám k odchodu. Podruhé jsem letos tady a pokaždé sem někdo přišel. Tohle kdysi panenské místo je tedy také navždy ztraceno. Setřeli jeho panenský pel a udělali si z něj masokombinát a žumpu.

Když ten lidský ksindl odešel – pěšky!, stará škola, stará DDT generace, mladí by přijeli –, vrátil jsem se tam ještě jednou, abych dokončil krmení rybiček. Ještě že jsem nebyl nahý a nekoupal jsem se, jak tu bývávalo mým zvykem. Po dnešku už se tady k něčemu takovému tedy rozhodně neodhodlám. Ztracené, navždy ztracené a lidáky zprzněné místo.

Navíc jsem si při odchodu všimnul, že jezedáci vyklopili na protějším břehu jezírka hromadu hnoje. A Já si říkal, že zde něco smrdí! To jsou idioti! Ti to mají v těch hlavách opravdu vybrakovaný! „Člověk rozumný“! To „určitě“! Znečistit čistý vodní zdroj močůvkou z koncentráku! To jsou debilové, že jim není na světě rovno! Sami o sobě si domýšlejí, že jsou to nejinteligentnější bytosti na Zemi, ale přitom to jsou ti největší, nejškodlivější blbci, co kdy tato planeta nosila! Ať srovnám lidáky s kterýmkoliv jiným tvorem, i tím „sebehloupějším“, i když ve skutečnosti žádného hloupého tvora, mimo člověka, neznám, pořád mi vychází jako největší hovado bez mozku člověk. Ostatně, toho zrní, jež jim ten dědek nasypal, si kachny vůbec nehledí; raději chytají různou vodní havěť nebo lapají mušky ze vzduchu. Možná je to pro ně přirozenější potrava než nějaké zapařené mláto z lidských pazour. Jediné, kdo se na to zrní pro kachny s chutí vrhnul, jsou tři sojky, které se jím teď nerušeně ládují a smějí se a povídají si něco velmi nelichotivého o tak zvané lidské „inteligenci“... Jsem z toho celý špatný a cestou zpátky do základního tábora nadávám jako špaček. Všude bordel pozdního jarního odpoledne. Už jsou zase všichni doma. Je pozdní odpoledne, poslední máj, zášti čas... Projít tímto peklem zpátky do Reinlebensbornu, do mého prozatím čistého zdroje žití, je zkouškou nervů pro otrlé. Konečně dorážím do háje pod dubem. Slastné ticho a samota! Uklidňuji se poněkud četbou Lucretia a na hodinku usínám. Mám však neklidné spaní a děsivé sny. Sny o konci světa, jaký jsem znával a který lidé zničili. Měsíc dnes není „modrý“, jak se označuje v astronomické hantýrce druhý úplněk v jednom měsíci, nýbrž temně rudý jako Slunce, když vychází či zapadá, ale zlověstnější. Více než symbolické završení dnešního dne na konci času.

 

pátek, 1. června 41

Zdá se, že i ostatní tvorové se drží svých ustálených tras a pravidelných návyků jako Já. Potkávám denně například stále stejného obrovského hlemýždě. Jednou nahoře v lese, další den už se mezitím doplazil dolů, a tak pořád dokola. Je to stále tentýž hlemýžď. Nebo večer den co den vídávám na ulici podlézat do stejné zahrady stále téhož ježka.

Dnes jsem obcházel velkým okruhem kolem Hirschlu, to znamená i těmi místy, kde by se mohli vyskytovat ti tuří uprchlíci. Ale neuviděl jsem je tentokrát, ani skoro žádné nové stopy, jen pár otisků kopyt na blátivé cestě vypadalo čerstvě. Kdepak asi jsou? Něco se tu však děje. Buldozery, nákladní auta, bagry... Snad ne další rybník! To by bylo zlé, moc zlé, protože pak by se sem natahali lidi, auta a jiná neřádstva – scénář je pokaždé stejný v takových případech – což nemůžu potřebovat. Zase by zmizelo další místo, kde se dá volně užívat samoty a svobody pohybu v liduprázdné přírodě. Už by mi jich mnoho nezbylo v tomto kraji. Vůbec nevím, co bych dělal. Být furt doma nebo někde mezi lidmi, jako dřív, to by mě už nebavilo. Kde jsou ty doby, kdy jsem vzal batoh na záda a šlo se kterýmkoliv směrem, třeba i po silnici, a v kteroukoli dobu. Dnes už si musím hodně vybírat a hodně zvažovat kudy a kdy jít, aby se z výletu nestal horor. Ne však žádný horror vacui, spíš přesně naopak. Stále častěji se z té vycházky horor skutečně stane, i když se snažím seč mohu vyhnout se hustému provozu a lidem. Není prostě kam.

Pozoroval jsem v korytě potoka nějakého divného ptáka. Probíral se peřím a pak odhopkal kamsi z dohledu. Moc dobře jsem ho neviděl: převládající barvou byla hnědá. Možná skorec vodní. Všechno by tomu nasvědčovalo: potok, barva, chování...

Prohlížím si budovy zemědělského družstva. Zdivo zchátralé, pobořené, střechy děravé, všude špína, nepořádek, zpuchřelé dřevěné kolny či stodoly snad sto let staré. Věru nepěkný obrázek. Nechápu, jak může být tak zanedbaný takový životně důležitý resort, jako je zemědělství. Resort, který je základem všech ostatních. Výroba potravinářských surovin je přece to hlavní, bez čeho se nic neobejde. Jen nablýskané metalízy na autech zaměstnanců jsou přepychové.

 

sobota, 2. června 41

Celé odpoledne trávím v Reinlebensbornu. Čtu si a podřimuji. Od každého trochu. Jsem po všech stránkách unavený.

Je tu takové ticho a pohoda... – kam bych se hnal! Společnost mi dělá Lucretius, posvátný dub, hraboš, který šustí pod stanem a který slupnul všechny drobečky, jež jsem mu ponechal na kusu prkna, které používám jako práh, a ovšem je tu se mnou též ta vysoko se klenoucí zelená bylina, již jsem pojmenoval Lesanka. Bude z ní krasavice, sahá mi až po prsa.

Různý hmyz, jakož i pěvecký sbor ptáků ani nezmiňuji. Ti už patří jaksi k samozřejmé kulise tohoto posvátného okrsku. Jedni se hemží, abych věděl, že svět ještě nezahynul, a o druhých vím málem jen tehdy, když některý ptáček ze stálého osazenstva háje vymyslí úplně novou melodii nebo pozmění starou. To se pak zaposlouchám, a čtu-li právě, musím, a rád, odložit knihu, protože na obé se soustředit nedokážu.

Pohoda. Kéž by to tak trvalo věčně!

Začínají růst houby; už jsem viděl dva pěkné, baculaté kozáky a jakési penízovky. Houbaře však naštěstí ještě vidět není. Zřejmě dosud neohlásili začátek houbařské sezóny v televizi. V některých kulturnějších zemích, například ve Skandinávii, se houby nesbírají a na člověka, který si nese z lesa houby, se lidé dívají nevraživě jako na někoho, kdo plundruje přírodu. Já jsem téhož názoru, ale mně nejvíc vadí spíš to, že ti nájezdníci všude šmejdí a není od nich pokoj.

Večer poletují dole na předměstí hejna křičících rorýsů. Květy se zavírají.

 

neděle, 3. června 41

Celý den prší. Jsem doma a využívám škaredého počasí k činnostem, jež od dubna, kdy jsem venku pod stanem, zanedbávám. Takže cvičím, neboť jsem za ty dva měsíce dosti nepravidelného posilování již značně zeslábl, hraji si s počítačem, dívám se na video, čtu si, poslouchám hudbu a podobně.

Vyhlížím také často ven z okna. Na jednom ze stromů před domem se zřejmě uhnízdily kavky, protože hlučně a agresivně napadají každého, kdo se k tomu stromu přiblíží, nejvíc psy. Však jsou to také jediní tvorové, jež je na ulicích nejvíc vidět. Samotného člověka se jen tak procházet nebo dítě si hrát, to neuvidíte; jedině někoho s čoklem šmajdat nebo auto projíždět lze vídat nejčastěji. Docela mě baví sledovat, jak každý čokl utíká od toho stromu se staženým ocasem pryč.

To kavčí krákání a povykování a jejich nálety a dorážení na vetřelce připomíná trochu nejlepší sekvence z filmu „Ptáci“. Jen ať těm čoklům dají zabrat!

Toho sousedovic uřvaného blbce jsem nějak dlouho neviděl, a hlavně neslyšel. Že by se konečně splnily moje tužby a ten parchant uštěkaný chcípnul? Ne, lidužel, je tady též, ale zdá se, že s ním chodí někam dál od domu, „oblažit“ svou otravnou existencí také někoho jiného, a ne jen pořád mne. Je to neštěstí mít za sousedy lidi, kteří na vás neberou ohled. Nenávidím je a nemluvím na ně.

Našel jsem v hlávkovém salátu plže. Vystrkoval růžky, co že se to děje a kde se to ocitnul. Hodil jsem ho z lodžie dolů do vzrostlého porostu trávy. Padal do měkkého. Pro někoho je ovšem plž v salátu „svinstvo“, které se nezachraňuje ani nepouští na svobodu, nýbrž zabíjí či vyhazuje do koše anebo ještě do horších míst či mís. Ale i ten plž je živý tvor, zrovna jako my, který se bojí o svůj život.

Jednou jsem viděl babu, jak schválně zašlapává na cestě plže. Takové lidi bych za trest také rozmašíroval pod bucharem, aby věděli, jaké to je. Kdyby tak šlo celé lidstvo takto jednoduše zašlapat do prachu cest!

 

pondělí, 4. června 41

Venku už neprší. Komunální služby sekají přímo pod mými okny trávník. Randál je to příšerný, co „vyluzuje“ ten křovinořez. Musím rychle odsud vypadnout. Tráva je nyní nepěkně sesekaná až ke kořínkům, až na holou půdu. Je to hnus. Práci nedodělali, takže se mám na co „těšit“ ještě zítra. Takové sečení je mor na motýly a na hmyz vůbec.

V lese je vlhko, ale hlavně klid. To jsem potřeboval. Zajímám se teď o brouky. Stáhnul jsem si o nich z internetu spoustu informací a už po prvním čtení jsem si některé druhy zapamatoval tak, že jsem schopen mnohé z nich pojmenovat. Kdo by si také nezapamatoval taková vydařená jména, souznící s podobou, jako je třeba mandelinka nádherná nebo krasec měďák! Jméno pro velkého zeleného pavouka, jenž se jmenuje maloočka smaragdová, je rovněž vydařené. Baví mě prolézat po čtyřech lesním podrostem a hledat brouky a jiný tam ukrytý hmyz. Překvapuje mě, jak mnoho jich tam je: na listech rostlin, na stéblech, na zemi, v hrabance, na rubové straně listů... Je jich spousta a každý jiný. Až mě bolí oči, jak je namáhám zaostřováním na ty malé tvorečky, kteří by dokázali nahnat strachu, kdyby byli o hodně větší. Až na mne z té bolesti očí doléhá ospalost. Musím si jít lehnout. Doma se kloudně nevyspím. Je tam moc rámusu. Nejlíp se spí v lese.

Večer a v noci padla na širý kraj nádherná předpotopní mlha.

 

úterý, 5. června 41

Od šesté hodiny ranní rachotí pod mým oknem nesnesitelným rámusem motorové žací stroje Technických služeb. Šel jsem spát ve tři hodiny ráno – před třemi hodinami – a teď tohle! Jsem však tak ospalý, že nemám ani sílu vstát a jít pryč odsud, daleko do lesů, kde je ticho a klid. Proč to sekají? Co peněz to musí stát! Mně by se přitom líbilo, kdyby zde tráva rostla bujně a divoce až do výši ramen! Co živočichů by v ní mohlo žít! Jaká druhová pestrost živočichů a rostlin by se zde, před našimi prahy a před našimi okny, mohla vyskytovat! Ale v tomto sterilním úhoru, sedřeném až na půdu? Hlavně, že mají chudí co na práci; jako by jim ty peníze nemohli dát i bez toho rámusu a bez devastace posledního kousku úrodné savany, jež navštěvuje naše nepřirozené domovy, než se zalknou v betonu parkovišť, garáží a silnic. Za tři hodiny, kdy jsem vstával, nebyla ještě „parta hic – práce nic“ s dílem hotova, a za další hodinu, kdy jsem již nabíral směr do polí, pracovali stále.

Dnes jsem šel na východ, poli a lesy a kolem rybníků, do bývalých minerálních lázní, jež kdysi také sloužily jako zotavovna SS a kde se nyní konají náboženské poutě. Šel jsem však ještě dál, až k nejbližší vesnici. Do té jsem už nevstupoval – ze známých misantropických důvodů. Jen jsem ji zdálky z kopce dlouze pozoroval dalekohledem, jako se obhlíží nepřátelské území. Vesnička je to celkem malebná – odsud – s několika rybníčky a s chovnou stanicí koní, kteří se pasou na protější stráni. Je to pěkné na pohled. Je zde hezky a klid. Dřív, asi tak před patnácti lety, jsem sem chodíval poměrně často. Líbilo se mi tady. Rostly zde hojně borůvky a jahody a vůbec to tady byla taková pěkná, nerušená, asi desetikilometrová trasa. Dnes se sem nerušeně dostat je už také horror non vacui. Dřív jsem tu za celou cestu nepotkal človíčka. Nelžu! Proto jsem to tu měl tak rád. A dnes jsou všude davy lidí a kolony aut. Na jednom kratičkém úseku jednoproudé asfaltované silničky, již jsem prošel za dvanáct minut, jsem musel uskakovat před čtyřmi auty! To dřív nebývalo. Také na ty borůvky už sem dávno nechodím, protože jsou zde vždy zástupy hrabivých česáčů, jež nesnesu a kteří stejně všechny bobule orvou do bandasek a kýblů takovým způsobem, že na mne, který trhám zásadně jen z ruky do úst, nezbude nic a ještě k tomu na mne nevraživě sočí jako na nevítanou konkurenci, která jim ubírá jejich nezaslouženou žeň. Houbařů a rybářů a chatařů a podobného ksindlu je zde nyní také až příliš. Ale když jsem se na konci strastiplného putování zmizelou krajinou mládí posadil do lesního mechu, abych si před zpáteční cestou odpočal a posilnil své znavené údy jídlem a pitím, odměna byla veliká, neboť jsem stanul v nekonečné říši ticha a pohody. Jediný škaredý zvuk, vygenerovaný lidskou cháskou, jsem nezaslechl. Dokonce jsem našel v jedné prohlubni malý rozkošný pramének, jenž tu skromně vyvěral. To je skoro jako kdyby mě sem sama bezbožná Příroda za odměnu zavedla! I s jedním zajícem jsem se potkal v polích, a s koroptví, dnes již také vzácnou a ohroženou vyhubením. Já jsem na řadě.

Po návratu do Reinlebensbornu jsem zjistil hroznou věc: Reinlebensborn, moje „pevnost Misantropa“, se otřásla v základech! Kácelo se zde – a kácelo se hodně a blízko! Přesto se podle všech známek zdá, že ačkoli lesní dělníci pronikli hluboko na moje území, přece nepronikli až do samotného tábora pod posvátným dubem. Ten je skrytý v houští a nemuseli jej proto vidět. Zítra tu musím být brzo, abych kontroloval nastalou situaci, protože se určitě dělníci ještě vrátí, minimálně aby naložili a odvezli klády, jež zde nechali v hojném počtu ležet. Je jich dost, čímž les opět o hodně víc prořídnul. Za pár let už bude mít příliš negativních „P“: příliš průsvitný, příliš průhledný a příliš průchodný. Já věděl, proč jsem časně zjara hledal jiné místo! Nezbývá mi než doufat, že alespoň pro letošek „hradby“ této mé tvrze odolají náporům člověka. Co bude za rok, až budu muset kromě jiného i pracovat, to si netroufám předpovídat. Situace se mění každým dnem, leč trend je jistý: lepší už to nebude.

Zato doma mě čekalo milé překvapení! Přišlo mi poštou nové hudební cédéčko. Je to satanistický blackmetal francouzské skupiny SETH s názvem „Divine-X“. Cena za toto mistrovské múzické veledílo černé magie je docela levná: „jen“ bratru 359 Kč, i s poštovným, balným a dobírkovným, doručeno do 24 hodin. To jde, ne? Hned jsem si ten disk rozbalil a vložil do discmana. Á, vynikající! Na první poslech výborné album! Misantropická symfonie, lahodící mému sluchu. Hned úvodní výkřik do tmy je jako z partesu: „Vyvraždit celé spektrum lidstva!“ Blackmetal mám ze všech hudebních žánrů nejraději. Cítím se s těmi kapelami – většinou severskými – spřízněn i názorově; mnohé z nich také veřejně deklarují svoji nenávist k lidstvu a některé pro ni používají dokonce i stejné slovo jako Já. To slovo zní „misantropie“. Jsem nadšen. Moje trhlá matka mě skrápí svěcenou vodou. Soused shora nám zase vytopil koupelnu. Možná, že též svěcenou vodou. Nelíbí se mi žít s lidmi.

 

středa, 6. června 41

Probudil jsem se dost pozdě, až po desáté ranní, a hned jsem pospíchal do Reinlebensbornu.

Nikdo tu nebyl a nic se tu nedělo. Klády po včerejším kácení se tu na hromadách povalují nedotčeny. Dnes už mi ten pohled nepřipadá tak hrozný a ohrožení tak reálné jako včera, i když to hrozné a reálné skutečně je.

Odložil jsem batoh, nasnídal se a vydal jsem se k přehradě, neboť je tropický den.

Šel jsem zadem, lesem, ale zklamal jsem se. Dnes tam bylo příliš mnoho rybářů, dokonce i školou povinná děcka, ačkoli nevím nic o tom, že by už měli parchanti prázdniny.

Nemám chuť se před takovým davem koupat. Jdu znechuceně zpátky. Možná bych sem mohl chodit spíš večer a koupat se pěkně o samotě při měsíčku. To je nápad! Zkusit bych to mohl, nebylo by to ostatně poprvé, po setmění zde snad už nikdo nebude.

Když jsem šel zpátky přes louku, přijel ke mně znenadání traktorista.

Co může chtít?

Co jiného než otravovat!

Otevřel dveře od traktoru a povídá, abych se tu moc nepotuloval, neboť prý se zde potloukají zdivočelý býk a jalovice.

Okamžitě mi svitlo: Už o těch „mých“ uprchlých turech tedy vědí!

Prý bylo dáno oznámení do škol, povídá dál ten traktorista, aby děti kvůli tomu nechodily do lesa.

Neřekl jsem na to takticky nic, abych náhodou neprozradil nic, co nechci, a jen jsem pokýval hlavou na znamení, že rozumím a beru na vědomí. Kdyby věděl, že to vím lépe než on a dříve než on! Neřekl jsem však nic.

Uprchlíci byli tedy možná viděni až tady někde! No, ono to tu není až tak daleko od místa, kde jsem je viděl Já... Pomyslil jsem si jen:

„Blbci, kdybyste věděli, co vím Já!“

Neuvěřitelné! Utečou krávy, které se každého člověka bojí tak, že před ním utečou do lesa jako srnky, ale lidé, kteří nesnesou, aby bylo něco svobodné a divoké, už z nich dělají zločince a krvelačné šelmy.

„Zdivočelý býk a jalovice“! To zní opravdu výhrůžně. Až na to, že ten „zdivočelý býk“ je malý bezelstný býček a ta „zdivočelá jalovice“ je jeho plachá a ostražitá ochranitelka, možná dokonce i jeho vlastní matka.

„Zdivočelý býk a jalovice“! To zní jako kdyby se tu proháněla dvě rozzuřená monstra, jež kopyty divoce hrabají, kopají, dupají a víří prach, z chřípí jim syčí pára, z očí jim šlehají plamenné blesky a jež naberou na dýkovité rohy každého, kdo se jim připlete do cesty. Přitom to jsou pouze dvě vystrašená zvířata, která asi někdo týral tak, že už to nemohla vydržet a využila první neb poslední příležitost k útěku. Tak to asi nějak bude. Skutečnost je tedy zcela opačná. To spíš lidé teď budou zuřit a zdivočele pobíhat s kulovnicemi v rukou jenom proto, poněvadž jim utekli z koncentráku dva nevinní vězni. Nakonec by i mne vyhnali z té louky a zakázali mi volně se pohybovat! Tento podtón jsem totiž jasně vycítil z jeho „přátelského sdělení“!

To je prostě verbež, ty lidi. Každý den se o tom přesvědčuji a utvrzuji znovu a znovu. Nesnesou, aby bylo cokoliv volné, a když žije něco bez jejich kontroly, snaží se aspoň vzbudit v ostatních lidech strach z těch bytostí. To je známá humanistická taktika, která se již tolikrát osvědčila, od té doby, co je člověk člověkem – vládnout pomocí lží a strachu, naučit člověka bát se přírody. –

Tak oni jsou stále na svobodě! To je úžasné!

 

čtvrtek, 7. června 41

Sameček a samička pěnkavy zobají společně smrková semínka, veverka opodál to zvědavě pozoruje a čtyřčlenná aliance sojek zahání s křikem káni.

Dnes je hezky, avšak vlhko po včerejší odpolední bouřce. Žábám se to však zjevně líbí, protože jich všude mnoho poskakuje, až se bojím, abych nějakou nezašlápl. Ale vypadá to, že si dávají pozor a vždycky včas uskočí. Přece jen se neřítím rychle jako auto.

Náladu mi kazí řev motorové pily, která se zakousává do okrajových částí Reinlebensbornu. Je to o nervy. Dokud mě však nenajdou nebo nevyhodí, vytrvám. Třeba se ta statisíciletá vyhlazovací válka člověka proti přírodě přežene kolem, aniž by zasáhla a zničila můj posvátný háj a mne z něj vyhnala. Alespoň pro dnešek.

Odpoledne bylo zase bouřlivé. Večer se vyjasnilo. Procházím se po nyní již ztichlém lese a vzpomínám, jaké to tady bylo před patnácti lety skvělé, a padá z toho na mne smutek.

Večerní tmou mě provází dusot srnčích kopýtek a míhající se stíny netopýrů.

 

pátek, 8. června 41

Tropický den. Ani se nepokouším jít se někam vykoupat, protože všechny dostupné vodní plochy mají zabrány lidáci. Nový rybník za Hirschlem už získává tvar a jeho budoucí sypaná hráz se již zřetelně rýsuje. Dělníci finišují. Sem už také asi nebudu chodit, jako málem nikam, protože mě takové procházky zalidněnou a zpustošenou krajinou jen rozčilují a mám z nich jen deprese. Stále nemohu přijmout ten jednoduchý fakt, že ta liduprázdná příroda, kvůli níž jsem opustil všechny své blízké osoby a všechna města, přestává existovat. Ještě k tomu jsem se dnes dozvěděl, že rodiče prodají zahrádku, takže další kus mého života zmizí. Sice jsem v poslední době na tu zahrádku, jíž jsem říkal důvěrně „poustevna“, nechodil kvůli nesnesitelnému řvaní sousedů, psů, travních sekaček a projíždějících automobilů, ale mám na ni pěkné vzpomínky z dřívějška, kdy tam ještě zdaleka nebylo tak rušno jako teď. Proč se musí všechny domy, všechny zahrady budovat pohromadě na jednom místě? Nicméně jako místo klidu, ticha, relaxace a rekreace už ta zahrádka dávno nevyhovuje mým specifickým požadavkům, natož jako poustevna! Ale smutno mi po ní stejně bude.

Celý den se potácím v depresích. I ta zvířata se chovají nějak divně, chorobně. Jedna srnka se přihnala z lesa na louku, nekouká nalevo ani napravo, skáče po dvou jako mimochodník nebo jako střelená šípem, sem tam si uškubne travičku a s otevřenými ústy mizí v lese. Já na to zírám také s otevřenou pusou. Možná je to tím vedrem. Jinde v lese jsem vyplašil z křoví jinou srnku, a ta utíkala tak bezhlavě, že cestou narážela do malých stromků. O kus dál jsem vyrušil odpočívajícího srnce v korytě potoka. Vyrazil tak prudce, že na parůžky nabral kdesi kus jakési modré nylonové síťoviny a s tímto vlajícím barevným chocholem na hlavě prchal jako o život. Chudák, ten vypadal! Jestlipak se nějak dokáže té nechtěné „ozdoby“ zbavit? Snad ano. Říkám: samé chorobné a podivné výjevy dnes vídám. Římané věštili budoucnost z letu ptáků, Já bych mohl klidně věštit podle těchto srn – a vlastně i bez nich. Stačí se podívat kolem sebe. Starý dobrý svět mizí a nahrazuje jej Huxleyův „zbrusu nový svět“, který se mi nelíbí. Ach ne! Kdybych neměl útěchu ani v pohledu na zvířata, co by mi pak zbylo? Ještě že mám stále svůj čistý zdroj žití v lesích Reinlebensbornu. Už i na něj lidáci zle dotírají, ale pod svícnem je tma, jak se říká. Je tady klid a mír, kam bych se hnal, když všude jinde už je s krásou konec. Akorát mám z toho nervy nadranc a sebevražedné deprese. Uprchlé tuří vězně jsem neviděl, pouze jedno jejich malé čerstvé lejno a množství nových stop. Možná se naučili žít jako srny, po zkušenostech s lidmi: přes den se schovávat v houští a na pastvu vycházet až po setmění. Večer jsem slyšel z toho směru bučení. Dnes se mi nechce jít domů, přespávám proto v lese.

 

sobota, 9. června 41

Noc byla klidná, uklidňující. Ráno se probouzím jako znovuzrozený, chmury jsou vzdálené a deprese jsou pryč.

Dočetl jsem Lucretia. Nyní se pročítám a listuji obrázkovou knížkou o motýlech. Je to nádhera. Díky této knížce tak mohu určit, že ta černá otrněná housenka, již jsem našel mrtvou na botě, patří babočce síťkované a že žije na kopřivě.

Pozoruhodné na motýlech se mi zdá nejvíc to, že tu úchvatnou nádheru křídel, již všichni obdivujeme, vytvářejí dospělci až na samém konci života. Je to tedy jakési karnevalové loučení s životem, odchod s celou parádou. Motýli tak stráví většinu života jako žravá, pro někoho možná škaredá housenka, která se krásou dospělci nemůže rovnat, zatímco poslední smrtelné stadium života, na samém prahu smrti tak říkajíc, je plné barev, páření a cucání nektaru. Někteří dospělí motýli jsou dokonce tak plně spjati jen se svou individuální smrtí, ale zároveň i se zrodem svých potomků, že nemají ani sosák, jímž by mohli přijímat potravu, neboť stejně tak jako tak brzy zemřou, a místo jídla se raději věnují plození nových generací. Samičky často ani nelétají, ani se nekrmí, jen vábí pohyblivějšího samečka s vyvinutějšími tykadly a kladou vajíčka. Nic jiného už nemá cenu. Jen naposledy zahýřit barvami a dát život novým motýlům. To mi připadá na jejich životě nejvíc fascinující, to završení díla smrtí. Motýli, myslím, ztělesňují ten životní princip, který Nietzsche akcentoval příměrem dozrávajícího ovoce.

Obloha je bez mráčku a slunce promítá na stěny stanu stíny dubových ratolestí. Velká sršeň jeví zájem o můj stan. Asi se jí také líbí. Zde jsem šťasten. Krátké pochůzky po lese a posezení na starém posedu mi stačí a plně vyhovují.

Objevil jsem při kmeni smrku pěkné ptačí hnízdečko. Jestlipak je obydlené...? Hups! Jakýsi pták odtud vyskočil a plachtěním těsně nad zemí opouští úkryt. Podíval bych se dovnitř, zda tam nejsou vajíčka nebo holátka, ale hnízdo je špatně přístupné, v pichlavých křehkých větvích, a ještě bych je mohl nechtěně shodit nebo poničit, což nechci. To ne, raději nebudu rušit. Sám nemám rád, když se v okolí potlouká nějaký lidský vetřelec. Zajímavé: chodím tudy kolem toho stromu s hnízdem pořád, ale všiml jsem se ho až teď. Později, při návratu, jsem to místo obhlížel zdálky dalekohledem a viděl jsem vykukovat z toho hnízda nějakého ptáčka. Ale jaký druh to je, to jsem nedokázal určit, vinou přítmí a tím, že jsem viděl jen hlavu.

Po lese se honcují zajíci a čmeláci cosi hrabou v jehličnaté padance. Lesanka před mým stanem mi už dosahuje po ramena. Po stromech běhají veverky a s klonícím se sluncem vycházejí první srny na pastvu. Večer před odchodem domů se vždycky dívám na obojí, louče se s Reinlebensbornem – na srny i na západní obzor. Tož zítra zase na shledanou, moji milí!

Dole na předměstí potkávám zase toho samého ježka na témže místě, kterak podlézá pod plotem do téže zahrady. Pokolikáté již? To je vzájemné načasování! A to nemáme hodinky ani on, ani Já! Dva lidé s přesně seřízenými hodinkami by se takhle pravidelně nedokázali setkat! Ale my dva ano, protože nás řídí hlas přírody.

 

neděle, 10. června 41

Zacvičil jsem, poslechl jsem si pár ptačích hlasů z počítače, zopakoval dvě lekce řečtiny a o polednách jdu do lesa.

Cestou nikde nikdo, všichni zalezlí v tomhle vedru doma u nedělního oběda. Pro někoho to šťastný den není, jako například pro jednoho pěkně rostlého krtka, který v hodince smrti vylezl na povrch zemský, aby zde na pěšině vydechl naposled. Včera večer tu ještě neležel. Vypadá dosud jako spící, ale jeho životní pochody již ustaly. Zvláštní pohřební rituál, odebrat se na věčnost tam, kde nikdy krtek nežil, to jest nahoru, k nebi. My, blbí lidé, se odporoučíme dolů, do pekla. Snad to ten krtek dělá proto, aby podzemí, domov jiných krtků, neposkvrnil svou tlející mrtvolou, zrovna tak, jako chcíplého člověka šoupnou do hlíny, aby nezasmradil zemi. Třeba je to u toho krtka též jakási obdoba takzvaného „nebeského pohřbu“ Tibeťanů nebo „hyrkánského pohřbu“, jak o něm psal Cicero, kdy se lidská zdechlina předhodila dravé a mrchožravé zvěři, aby tak mohlo mrtvé lidské tělo dříve opět splynout s přírodou a dát život živým.

Mysle na tyto neradostné věci, uvědomil jsem si, že už jsem dlouho neviděl mého podnájemníka hraboše. Že by se mu něco stalo? Že by ho někdo sežral? Že by také zemřel? Ale ne, jako z udělání, jako na zavolanou, jako kdyby četl mé myšlenky, přišel se ukázat a krátce zašustit pod podlahou! Neuvěřitelné, taková telepatie!

Knížku o motýlech mám přečtenou – ono tam toho textu bylo minimálně –, ale prohlížet se dá stále, díky těm nádherným obrázkům. Ty barevné vzory a kombinace a tvary by nedokázal vytvořit žádný celosvětový kazisvět na světě – a myslím tím vás, lidi! Ten pohled nikdy neomrzí.

Čtu teď knihu o jarních bylinách hájů a lesů. Dopodrobna se zde popisuje asi čtrnáct druhů našich rostlin, jen úvod je více všeobecný, což je dobré pro nevědomé laiky, leč enthusiasty, jako jsem Já. To mě taky zaujalo. Ono se řekne obyčejná „kytka“, co jenom roste a nic nedělá, ale to jsem netušil, jak složitý je to organismus a jak složitý může být její život. A co teprve její duševní život! Dýchá jako my, brání se nepřátelům a spolupracuje s přáteli, přemisťuje se, reaguje citlivě na vnější podněty, v létě se chystá na zimu a i v zimě roste pod zemí a shromažďuje energii na jaro. Tyhle knížky o přírodě mě baví. Lepší než nějaké lidské vymyšlenosti, báchorky a namyšlenosti.

5. část >>>

<<< 3. část