Č. 81 "KAINOVÉ VRAŽDÍ MÉ ÁBELY!"
Č.81. "KAINOVÉ VRAŽDÍ MÉ ÁBELY!"
Kardinálové, kteří se neštítí vraždit!
ERIČINA ZJEVENÍ
(Zápisky které vydal kardinál Hans Urs von Balthasar)
Eričina připravenost se týká významných církevních událostí. Důležité bylo zjevení o zavraždění papeže Lucianiho - Jana Pavla I., který se s ní později častěji setkal.
"Včera večer, skoro na konci modliteb v Božím světě, dostala jsem zřetelné poznání: V oné noci, kdy byl zavražděn papež Jan Pavel I., přišli k němu do ložnice dva muži. První měl smrtící injekci, druhý hlídal u dveří. Svatý otec se probudil a ihned pochopil, že ho chtějí zabít. Viděl i druhého muže. Nemohl a ani se nechtěl bránit, nýbrž přijal smrt dobrovolně a s láskou..Všechno šlo velmi rychle. Panna Maria mi ukázala, že se Svatý otec v posledních okamžicích zcela odevzdal, svěřil jí církev a příštího papeže. Pokud se nepletu, byl později druhý muž, který hlídal jako spoluviník, zavražděn.
To je všechno. Byla jsem velmi dojata, potom mi Ježíš daroval velký mír. BYLO MI ŘEČENO, ŽE TO, CO JSEM VIDĚLA O SMRTI JANA PAVLA I., NENÍ KONEC, NÝBRŽ ZAČÁTEK.....
DON LUIGI VILLA
Na žádost mnoha osob v Itálii i v cizině po více než dvaceti letech spolupráce s tímto odvážným knězem jsem se rozhodl napsat tento krátký životopis Don Luigi Villy, protože pokládám za nemožné mlčet o nepopsatelném a neustávajícím pronásledování, které musel vytrpět tento stařec, věrný a neoblomný Boží služební
Ing. Franco Adesso - Italský originál: http://www.unavox.it/ArtDiversi/DIV370_Don_Luigi_Villa.html
Kdo byl Don Luigi Villa?
Narodil se v Lecco 3. února 1918. Po absolvování gymnázia vystudoval teologii a přijal kněžské svěcení 28. června 1942. Svou první mši svatou slavil v katedrále v Lecco. Kněžskou službu pak vykonával v institutu comboniánů asi po dobu 10 let. Byl velkým lovcem povolání a velmi ceněným kazatelem, zvaným na mnohá místa v Itálii. Horlivě se věnoval pastoraci mezi mládeží.
Pro svůj vliv na mládež upadl v nemilost fašistického státu a vysloužil si dokonce rozsudek smrti. Ministr spravedlnosti Roberto Farinacci ho odsoudil s tímto zdůvodněním: „O P. Liugi Villa nevíme, kdo to je. Zdá se, že byl vyslán, aby pobuřoval mládež proti republice“. K exekuci zastřelením nedošlo, díky jednomu z úředníků ministerstva, který tajně informoval jednoho spolubratra dona Lugiho. Don Ceccarini ho upozornil, aby rychle utekl. Don Villa vyskočil z okna a utekl právě v době, kdy k institutu přijížděl jeep s ozbrojenými voják Rozsudek byl jeho břemenem až do konce války 25. června 1945, který konečně znamenal jeho vysvobození.
Pro rodinné neshody v roce 1953 opustil comboniánský institut a byl inkardinován na pozvání arcibiskupa z Ferrary Mons.Ruggero Bovelliho v této diecézi, aby zde založil Mezinárodní misijní hnutí.
Setkání s otcem Piem
I v těchto letech pokračoval don Luigi ve své činnosti kazatele a pořadatele duchovních obnov. V roce 1956 vykonal několik obnov pro studenty v Bari, kde při obědě snědl zkaženou paštiku a utrpěl těžkou otravu. Když se to dověděl jeho přítel don Berni, který byl vojenským kaplanem na letišti v Bari, letci ho umístili na ošetřovně letiště a tam se ho ujal plukovník lékař, který o něho pečoval až do úplného uzdravení.
Ještě než odejel z Bari, byl donem Bernim požádán, aby ho doprovodil do San Giovanni Rotondo. Když přišli na místo, řekl mu don Berni, aby na něho na jednom místě počkal a sám šel objednat oběd do restaurace „Santa Maria“. Don Villa se mezitím šel pomodlit do klášterního kostelíka.
Kostel byl prázdný a kněz si klekl v jedné lavici. Pojednou pocítil, že je někdo za ním. Otočil se a uviděl neobyčejně krásného mladíka, který se ho zeptal: „Chcete se setkat s P. Piem?“ „Ne!“, odpověděl Villa, ale mládenec naléhal: „Ale jen pojďte,P. Pio vás očekává!“ Don Luigi se zvedl a otočil se k osobě, která ho oslovila, ale nikoho neviděl. Muž, který pronesl pozvání,zmizel. Vstoupil tedy do kláštera a vystoupil až k cele P. Pia; pocítil intenzivní vůni květů a řekl to jednomu bratru, který procházel kolem, a ten mu řekl: „To je dobré znamení, dobré znamení!“. Řekl, že P. Pio se hned vrátí do své cely.
Během čekání si don Villa napsal na lístek 12 otázek, které chtěl pak položit P. Piovi. Brzy nato se otevřely dveře do sakristie v hloubi chodby. Jakmile P. Pio vstoupil na chodbu (byl od něho vzdálen asi 20 metrů), řekl: „Co zde děláte, otče Villo?“ Pak přišel až ke své cele č. 5 spolu se dvěma lékaři, kteří ho doprovázeli. Lékaři za několik minut vyšli a P. Pio zavolal dona Luigiho a uvedl ho do své cely. Tam mu odpověděl na jeho dvanáct otázek a rozmlouval s ním asi půl hodiny. Dal mu zvláštní úkol:chránit církev před působení zednářů, zvláště církevních.
Don Villa tím byl překvapen a zmaten řekl: „Ale já nejsem pro takový úkol připraven; navíc, musel bych mít záštitu některého biskupa“. P. Pio ho přerušil a řekl: „Běž k biskupovi v Chieti a on ti poví, co je třeba udělat“. Dva dni nato odjel don Villa do Bari a zašel k Mons. Gianbattistovi Bosiovi. Biskup se otázal: „Proč jsi tady?“ „Protože mě za vámi poslal P. Pio“, avysvětlil mu důvody.
Mons. Giannbattista Bosio
Mons. Bosio mu nakonec řekl: „To nebude možné, protože biskup má autoritu jen ve své diecézi a tvůj program je mnohem širší! Ale když ti to řekl P. Pio, kterého jsem nikdy neviděl a neznám ho, zajedu do Říma pro vysvětlení.“
Mons. Bosio se skutečně vypravil za státním sekretářem kardinálem Domenico Tardinim, aby s ním promluvil o úkolu,který P. Pio uložil don Villovi. Kardinál se ihned postavil proti, protože, jak řekl, takový úkol je vyhrazen pro špičky církve a nikoliv pro obyčejného kněze. Nicméně, když celá věc má svůj počátek u P. Pia, řekl, že o tom promluví se Svatým otcem. A tak se stalo
Když se Mons. Bosio vrátil od kardinála Tardiniho, oznámil P. Villovi, že Pius XII. schválil úkol, který mu uložil P. Pio, a to se dvěma podmínkami: Don Luigi se musí habilitovat z teologie a podřídit se vedení kardinála Ottavianiho, prefekta Svatého oficia, kardinála Piero Parente a kardinála Pero Palazziniho. Tito kardinálové ho měli vést a uvést ho do proudu mnoha tajemství, která souvisela s tímto papežským posláním.
Mons. Bosio předal donu Villovi „podmínky Pia XII.“, ale připojil k nim ještě jednu svou: „Přijímám úkol, že budu tvým biskupem, ale to ti říkám: „Nesmíš si v ničem začínat s Montinim!“ Překvapen těmito tvrdými slovy, don Villa se zeptal: „Ale kdo je Montini?“ Mons. Bosio odpověděl: „Uvedu ti příklad: Já jsem na této straně stolu a ty jsi na druhé. Na této straně je Mons.ian battista Montini; na druhé straně je zbytek lidstva!“ Je třeba poznamenat, že rodiny Montini a Bosio sídlily obě v Concesio (v sousedství Brescie v diecézi Chieti).
Don Luigi se tedy dal zapsat na univerzitu ve Fribourgu (Švýcarsko), kde získal licenciát z posvátné teologie v červenci 1963 a doktorát obhájil na Lateránské univerzitě 28. dubna 1971.
V druhé polovině roku 1963 se podruhé setkal s P. Piem. Sotva ho světec uviděl, řekl: „Už na tebe čekám hezkou dobu“, a stěžoval si na pomalost, s jakou don Luigi postupuje ve svém poslání, které mu svěřil. Na závěr setkání ho objal a řekl mu: „Odvahu, odvahu, odvahu! Protože církev je již napadená zednářstvím.“ A dodal: „Zednářství už dorazilo až do papežových pantoflí (Pavla VI.).“
Don Luigi Villa 2. - Tajný agent
Po všechna tato léta pracoval don Luigi Villa jako tajný agent kardinála Ottavianiho. Specializoval se na dokumentaci příslušnosti vysokých prelátů katolické církve k zednářským lóžím a zajímal se o určité delikátní záležitosti církve. Tato role učinila z dona Luigiho muže, který byl jako doma v kancelářích policie a vyšetřovacích a speciálních úřadů.
Když se v září 1978 během krátkého pontifikátu papeže Lucianiho objevil v Osservatore Politico seznam zednářů od advokáta Mino Pecorelliho, nebylo pro dona Villu překvapením, že zde našel jména mnoha z osob, na které již upozornil posvátné Officium jako na členy zednářských lóží. Jedním z nich byl významný kardinál Léon-Joseph Suenens, který byl odvolán ze svého stolce v Bruselu, protože byl zednář.
Jiným „bolestným“ případem byl kardinál Achille Lienart. Když don Luigi v Paříži čekal v blízkosti sídla zednářské lóže na muže, který mu měl potvrdit Lienartovu příslušnost k lóži, spatřil, jak k němu běží mladík, který ho „ocelovou“ pěstí udeřil do tváře a zvolal: „Existuje ďábel na této zemi!“ Don Luigi se uchýlil do jedné lékárny s ústy plnými krve, zlomenou čelistí a vyraženými zuby.
Také na Haiti jednou riskoval život. Odejel sem ve věci zvláštního poslání. Zatkli ho vojáci a odvlekli na jedno místo, kde měl být zastřelen. Ale don Villa zachoval duchapřítomnost. Požádal důstojníka, který ho střežil, aby směl nejdříve promluvit se superiorem místního semináře. Důstojník vystrašený touto žádostí obrátil se na své představené, a když se vrátil, řekl: „Zmýlili jsme si osobu“, a propustil ho.
K delikátním záležitostem, kterými ho pověřil kardinál Ottaviani, bylo setkání se sestrou Lucií z Fatimy. Jednoho dne řekl kardinál Ottaviani donu Luigimu: „Potřebuji tě poslat do Fatimy, abys promluvil přímo se sestrou Lucií.“
Don Luigi přijal tento úkol s radostí. Provázel ho jeden průmyslník, pan Pagnossin, konvertita P. Pia, který mu nabídl dopravu a ubytování v Portugalsku. Kardinál Ottaviani ho vybavil zvláštním osobním dopisem, který podepsal jako prefekt posvátného Officia a adresoval biskupovi v Coimbře. Dříve než mu biskup dovolil setkání s vizionářkou, vzal telefon a spojil se s Vatikánem. Odpověděl mu Mons. Giovanni Benelli, který dříve než dal odpověď, chtěl slyšet Pavla VI., protože rozhovor s Lucií byl povolen jen královské rodině a kardinálům. Mons. Benelli předal biskupovi v Coimbře zákaz Pavla VI. k rozhovoru se sestrou Lucií. Naléhání dona Villly, že má pověření od prefekta posvátného Officia, bylo bezpředmětné. Zůstal nicméně v Portugalsku s úmyslem překonat biskupův odpor. Po deseti dnech se svého záměru museli vzdát. Biskup mu pouze povolil, že smí celebrovat v klauzuře kláštera.
Po návratu do Itálie zašel ihned za kardinálem Ottavianim. Kardinál se cítil dotčen jednáním Pavla VI. a napsal mu protestní list. Když Villa opět přijel do Říma, Ottaviani mu řekl, že Pavel VI. se mu omluvil s tím, že toto rozhodnutí učinil kardinál Benelli. Kardinál však zdůraznil, že to byla obvyklá metoda a dvojí hra Pavla VI.
Dokud žil Pius XII., byl Vatikán vůči donu Villovi mnohem přátelštější. Kromě kontaktů, které přímo souvisely s jeho činností agenta, obědval nebo večeřel nejméně padesátkrát s kardinály a biskupy. Ale když se dostal k moci Pavel VI., cítil se vyloučen z veškeré pohostinnosti i z možnosti podnikat akce na ochranu katolické víry.
Záměrné nezdary
Don Villa zavdal podnět k řadě prospěšných děl, která však i za Pia XII. byla odsouzena k zániku. Již v roce 1953, brzy po své inkardinaci v diecézi Ferrara plánoval založení velkého misijního hnutí tvořeného převážně techniky. S označením I.M.I Istituto Missionario Internazionale). Ale ihned mu v tom zabránili.
21. dubna 1957 založil don Villa Euro – afro – azijské hnutí, které bylo spojeno s jinou jeho revue, která měla stejný titul, a pro které měl již řádné schválení svého biskupa Gianbattisty Bosia. Ale i ono mělo krátký život a brzy mu je zakázali.
Stalo se tak po prvním vydání jiné jeho revue zvané: „Východo – západní kolokvium“. Zakázali mu také založit „Centrum teologů pro potírání modernismu a progresismu“ v církvi. Zákaz přišel přímo od Jeho Excelence Mons. Benelliho, druhého sekretáře Pavla VI. Ve stejném období mu zednář sekretář Benelli zakázal pořádání Kongresů trvalého studia. Stačil uskutečnit jen první tř 1. Ortodoxie a ortopraxe, Řím 1. - 4. října 1974
2. Žena ve světle katolické teologie, Florencie 16. - 18. září 1975.
3. Křesťanství a ateistický komunismus, Řím, 20. - 22. září 1977.
Zatímco u prvních dvou kongresů v Římě účast kardinálů znemožnila Benellimu v zásahu, v případě florentského kongresu dostal kardinál Florit z Říma příkaz zabránit účasti všeho florentského kléru. Kardinál znechucený takovým příkazem ihned oznámil donu Villovi, že zajistí předsednictví jednoho biskupa po celou dobu trvání kongresu. Tak se také stalo.
K jiným iniciativám, které musely padnout, patří „třetí větev“ řeholníků – laiků přidružených k různým misijním institutům jak zdroj povolání ke kněžství. Iniciativu pak napodobily různé misijní instituty, ale jeho počáteční projekt skončil tím, že se sekularizoval.
Don Villa osobně zajistil misijním seminářům kolem padesátky hochů, ze kterých se stali misijní kněží. Bylo z toho všeho zřejmé, že mu není dovoleno udělat ani krok, uskutečnit žádnou ideu na obranu katolické víry. Z toho důvodu byl don Villa nucen odmítnout také nabídky přátel i nepřátel. Odmítl totiž některé nabídky budov a velké částky peněz. Dokonce jeden kardinál mu chtěl odkázat svůj vlastní majetek: dvě velké školy, základní a střední, které byly v provozu, dvě vily s 60 ha oliv a kostel.
Také kardinál Siri mu nabídl konvent benediktinů. Don Luigi však všechno odmítl, protože již předvídal bouři, která by se v církvi zvedla, a proto dal přednost tomu zůstat chudobný, nebýt svázán s žádnými ekonomickými záležitostmi, ale především zůstat svobodný a zabývat se posláním, které přijal od P. Pia a Pia XII., a pomáhat církvi v uzdravení z temnoty, v jaké se nacházela díky útokům církevního zednářství. Z toho důvodu řekl „ne“ také dvěma velmi zámožným Američanům, kteří mu nabízeli miliardy, pokud upustí od vydávání revue Chiesa viva. Měl také miliardovou nabídku od jednoho amerického advokáta, který byl ochoten platit plně hnutí zaměřené na likvidaci tradiční církve a založení „nové, triumfující“ církve.
Don Villa byla velmi aktivní také jako kněz a usiloval o spásu duší. Zvláštní případ se stal v roce 1957, když se setkal s velkým spisovatelem Curzio Malaparte. Ten byl nejdříve spjat s fašismem a v závěru života s komunismem. Na konci života ležel na římské klinice s rakovinou.
Curzio Malaparte
Jeho pokoj střežil pověstný komunistický rváč Secchia, aby zabránil ve vstupu každému, kdo nepatřil k levici. Chtěl zabránit ve vstupu i don Villovi, ale Malaparte se usmál a řekl: „To je charakter. Musí bojovat!“ Jindy když ho don Villa navštívil, mluvil s ním o svém novém projektu a Malaparte byl tak nadšený, že mu slíbil autorskou podporu, pokud se uzdraví. Naposled mu Malaparte řekl, že po mnohém uvažování mu daruje vilu na Capri jako první sídlo jeho díla, které chce založit. Ale nedošlo k tomu, protože v dalších dnech obsadili pokoj různí komunisté z periodika „Vie Nuove“, kterým se podařilo získat slibovanou vilu. (jak, to se don Villa nikdy nedověděl!)
Don Luigi Villa (3) - Don Villa a Bescia
Těžká situace, ve které se ocitli rodiče, přiměla dona Villu, že přijal inkardinaci ve své diecézi u Mons. Gianbattisty Bosia. Doporučil mu to státní sekretář kardinál Tardini. Byla to inkardinace přísně tajná. V pracovně arcibiskupa byl přítomen jen jeho sekretář Mons. Antonio Stopani. Ale Mons. Bosio se souhlasem Říma a místního biskupa umístil dona Villu do Brescie.
15. září 1962 totiž otevřel don Villa v Brescii na Codolazza di Concesio formační dům pro řeholní sestry pod titulem Dělnice Neposkvrněné Panny Marie. Dílo se zrodilo pod patronací Mons. Bosia. Stařičký biskup z Brescie Mons Giacinto Tredici zemřel v roce 1964 a vystřídal ho Mons. Luigi Morstabilini.
Nový biskup slíbil 12. prosince 1964 Mons. Bosiovi, že v krátké době vystaví schvalovací dekret institutu. Totéž slíbil za tři dny donu Villovi. 2. února 1965 přijal don Villa určité omezující podmínky týkající se externích povolání. 4. února ujistil Morstabilini Mons. Bosia, že dekret je „zajištěn“; 7. února navštívil Mons. Morstabilini farnost, ve které se institut nacházel, a poctil dona Villu svou návštěvou. 18. května po rozhovoru s Mons. Morstabilinim ujistil Mons. Bosio dona Villu, že schvalovací dekret bude co nevidět vystaven. Ale 1. července 1965 obdržel don Villa dopis z kurie v Brescii, ve které ho biskupský legát informoval o odmítavém postoji komise ve věci schválení institutu.
Dotčen tímto nepřátelským postojem a dvojakostí oznámil don Villa Mons. Bosiovi, že hodlá požádat o inkardinaci v jiné diecézi. Biskup byl z toho rozmrzelý a odpověděl: „Nedělejte to, nedělejte to kvůli mně!“ Situace však přiměla trpělivého a dobrého Mons. Boscia k rozhodnému kroku. „Tak dost“ – řekl donu Villovi. „Konec konců tvým biskupem jsem já. Když nejsou schopni pochopit moji ohleduplnost a lásku, zajedu do Říma a napíši ti.“
4. prosince 1965 napsal Mons. Bosio donu Villovi: „Drahý otče, můžeš oznámit svým dcerám, že Neposkvrněná vyslyšela moje a jejich prosby. Protože jsem viděl, že v Brescii se nic nehýbe, navštívil jsme kardinála Piero Palazziniho...“ Dopis končil slovy: „.... nemám sice v Římě razítka kurie, ale můžete oslavovat „založení“ o svátku Neposkvrněné. „Dokument vám pošlu co nejdříve.“
8. prosince 1965 předal Mons. Bosio donu Villovi „Dekret“, který kanonicky schváluje institut „Dělnic Neposkvrněné Panny Marie“.
20. května 1967 byl institut přemístěn do města na ulici Galileiho 121 v Brescii, kde je dodnes.
Několik dní nato, 25. května 1967 však Mons Gianbattista Bosio zemřel. Don Villa nevěděl vůbec nic o nějaké nemoci nebo jiném zdravotním problému, který by naznačoval možnou biskupovu smrt. Ještě několik týdnů před smrtí řekl Mons. Bosio Villovi: „Až půjdu do důchodu, chtěl bych žít u tebe v institutu.“ Sestry byly nadšeny při pomyšlení, že budou mít mezi sebou tak významnou a slavnou osobnou. Když Mons. Bosio zemřel, byl don Villa právě v zahraničí. Ihned po návratu se odebral do Chieti ke hrobu zesnulého, aby se zde pomodlil.
Novým biskupem v Chieti a tedy přímým nadřízeným dona Villy se stal Mons. Loris Capovilla, jeden z nejzavilejších nepřátel P. Pia, bývalý sekretář Jana XXIII. a někdejší osobní sekretář Pavla VI. v letech 1963 – 1967. Don Luigi se za ním ihned vypravil, aby s ním promluvil. Místo aby s ním nový biskup projednal otázku jeho inkardinace, snažil se ho více než hodinu přesvědčit, aby nepsal články proti komunismu, protože, jak řekl, sovětskýkomunismus zvítězí a bude třeba uzavřít pakt s Moskvou
Smrtí Mons. Bosia se don Villa ocitl jako v kleštích: na jedné straně bývalý Montiniho sekretář Mons. Capovilla, na druhé straně biskup v Brescii Mons. Morstabilini. Mons. Capovilla žádal dona Villu, aby se inkardinoval v Brescii, zatímco Mons. Morstabilini naléhal, aby zůstal v Chieti a pokračoval ve svém díle v Brescii, ujišťoval ho o své důvěře a úctě a radil mu, aby počkal, až čas dozraje.
14. února 1968 si don Villa v dopise generálnímu vikáři v Berscii Mons. Pitro Gazzolimu posteskl na „nedostatek inteligence a upřímnosti“ Mons. Morstabiliniho a na jeho licoměrnost a referoval o dvou dopisech, které to dokládají:
V jednom svém listu, který biskup napsal po schválení institutu v Římě 8. prosince 1965, se tento biskup omlouval, že nemohl tento dekret vystavil on sám, ačkoliv takový byl přece jeho úmysl, a obviňoval kuriální komisi, že mu v tom zabránila. V druhém dopise adresovaném jednomu faráři v Bergamasco tvrdil tentýž biskup něco zcela opačného: uznává, že don Vila dekret získal, ale píše, že pokud by to záleželo na něm, nikdy by takový dekret neschválil.
V září 1968 dostal don Villa od generálního vikáře v Chieti Mons. Marinise „ultimatum“, aby se dal do konce roku inkardinovat v Brescii. 5. prosince 1968 se don Villa rozhodl napsat dopis kardinálu Pietro Palazzinimu a informovat ho o všech těchto manévrech, které měly „ohrozit“ institut sester, který založil. Toto všechno jsou však teprve začátky intrik „nepřátel“ dona Villy, kteří nikdy nejednali čestně a otevřeně, ale vždy za zády, s podlostí a neštítili se žádného prostředku, ani pokusů připravit ho o život.
Začátek křížové cesty
Doba, kdy se v posledním období pontifikátu Pia XII. donu Villovi dostávalo ve Vatikánu vždy dobrého přijetí, byla zkrátka pryč a nastala doba izolace a pronásledování. Pouto vlídné přízně Pia XII. náhle vystřídala zášť a nevraživá politika, kterou je možno vyjádřit heslem: „ignorujte ho a dejte ho ignorovat!" Uvedu dva příklady, které demonstrují toto odlišné jednání.
Jednoho dne požádal don Villa andělského Pia XII. o audienci. Ihned ji obdržel. Přijetí se konala ve velkém sále, kde bylo mnoho osob. Papež si zavolal dona Villu k sobě a po krátké výměně slov ho vzal za ruce a objal, aby tak přede všemi projevil, jak si váží tohoto kněze, kterého tajně pověřil těžkým úkolem, jakým nebyl pověřen žádný jiný kněz.
Jak odlišné, přímo opačné bylo setkání dona Villy s Pavlem VI.! 14. června 1971 jedna sestra z institutu Dělnic Neposkvrněné Panny Marie Natalina Ghirardelli byla přijata v soukromé audienci Pavlem VI., který jí chtěl gratulovat a poděkovat za portrét, který mu namalovala a věnovala k 50. výročí jeho kněžství (1970). Don Villa sestru jako její představený doprovázel. Od vstupu do salonu, kde papež seděl, konstatoval don Villa, že Pavel VI. všechnu svou pozornost věnoval výlučně řeholnici, hleděl na ni jako zamilovaný, stále ji obdivoval a tiskl jí ruce po celou dobu audience. I když don Villa stál těsně vedle sestry, papež na něho nepohlédl ani na jediný okamžik. Na gesto, jímž chtěl donVilla věnovat papeži některé své knihy, reagoval Pavel VI. tak, že aniž by se na něho vůbec podíval, pokynul levou rukou sekretáři Mons. Pasqualu Macchimu, ale pro kněze nenašel ani jediné slovo. Na konec rozhovoru věnoval Pavel VI. sestře růženec. Donu Villovi jen podal krabičku s růžencem bez jediného pohledu. A takto se choval papež až do okamžiku, kdy se sestrou vyšli z místnosti. Při této příležitosti don Luigi pochopil, že toto nevysvětlitelné jednání papeže Montiniho znamená pro něho počátek křížové cesty. A tak se také stalo.
Don Luigi Villa 4. část - Revue Chiesa viva (Živá církev)
K tomu, aby mohl vést bitvu, kterou mu P. Pio svěřil, sloužila Donu Villovi revue, která musela být vyloučena z církevního dohledu a útlaku. Mons. Bosio mu poradil, aby se zapsal do Sdružení novinářů a založil svou osobní revui, aby ji církevní autority nemohly nějakým způsobem zrušit. Don Villa se tedy registroval v Ordine nazionale dei Giornalisti a dostal číslo 0055992. V té době vydal již na třicet publikací (teologických, asketických, literárních, politických) a více než tisíc článků v denících a časopisech.
V roce 1971 založil Don Villa se spolupracovníky a dopisovateli ze všech kontinentů revue "Chiesa viva". První číslo vyšlo v září 1971. Několik měsíců nato se setkal s kardinálem Midszentym, kterého Pavel VI. pokořil, degradoval a odvolal z jeho diecéze, protože nechtěl držet ochrannou ruku nad komunismem. Kardinál si přečetl celé první číslo Chiesa viva a byl jím tak nadšen, že podepsal vlastnoručně kopii, kterou četl, a po dvouhodinovém rozhovoru s Donem Villou prohlásil: „VĚŘTE MI, Pavel VI. VYDAL KŘESŤANY VŠECH ZEMÍ DO RUKOU KOMUNISMU.“
24. září 1971 přinesl Messagero Abruzzo článek s titulkem: Arcibiskup jde od penze (Capovilla). Z pokladen diecéze zmizeloasi milion lir a Mons. Capovilla šířil zprávy, že vinu na tom má předchozí biskup Mons. Bosio. Policejní prefekt oznámil Pavlu VI., že pokud Mons. Capovilla do tří dnů neopustí diecézi Chieti, obviní ho a pošle do vazby. Mons. Capovilla byl proto přeložen do Loreta.
Ale boj proti Donu Villovi pokračoval. Zástupce státního sekretáře Pavla VI. zednář Mons. Giovanni Benelli přišel s novou strategií. Hovořil se svými spolupracovníky v tomto duchu: „Je třeba umlčet toho Dona Villu.“ Když někdo namítl: „Eminence, ale to musíte napřed dokázat, že nemá pravdu“, zmatený kardinál odpověděl: „Tak ho ignorujte a dejte ho ignorovat!“
Ale to nestačilo. Hlas Dona Villy zazníval ze stránek Chiesa viva a TENTO HLAS MĚL BÝT UMLČEN!
Za skutečnost, že nebyla napadena frontálně, vděčí revue Dona Villy okolnosti, že zástupcem jejího šéfredaktora byl německý a židovský filozof a konvertita prof. Dietrich von Hildebrand, kterého Pavel VI. znal, ale kterého se také obával. Začali působit na spolupracovníky – teology, kteří působili v Chiesa viva. Mons. Benelli napsal každému z nich dopis, aby přestali spolupracovat s Donem Villou. Ten se o tomto kroku Svatého stolce dověděl jen proto, že jeden jeho spolupracovník ho ihned informoval o „ideji, která byla sugerována shora". Chtěli tak vytvořil kolem Dona Villy spálenou zem.
Nepřátelé Dona Villy v domluvě s klérem, který dává přednost klidu před námahou, sáhli ke strategii pomluv. Don Villa se stal „lotrem“, „podvodníkem“, „fašistou“, „antisemitou“, „člověkem mimo církev“, „heretikem,“ „knězem se zvrácenými předkoncilními a konzervativními tendencemi“, „narušitelem lásky, který otevírá cestu očerňování“, je posedlý pýchou a pokládá se za „detektora pravdy“... a nakonec byl označován za „autora hanopisů, který nebyl dosud potrestán jen proto, aby nebyl ponižován kněz, kterému je dvaadevadesát“.
Nicméně Chiesa viva žila dále. Aby ho demoralizovali, sáhli k telefonátům, inzultacím, pomluvám, kletbám a hrozbám i uprostřed noci. To se táhlo dlouhý čas.
Některé pokusy o atentát
Aby umlčeli takového kněze, jakým byl Don Villa, na to existovala jen jedna bezpečná metoda: fyzická likvidace. Na Dona Luigiho bylo skutečně podniknuto SEDM POKUSŮ O ATENTÁT. Uvedu tři z nich.
1. Don Villa se vracel autem z Říma do Brescie. V blízkosti Arezza je na pravé straně silnice asi 100 m hluboký sráz. Právě v tomto úseku si všiml, že ho sleduje auto, které se pokoušelo vytlačit ho z vozovky na sráz. Don Villa již viděl před sebou smrt, když v tom se objevilo policejní auto. Don Villa začal troubit, aby policii přivolal, ale agresor šlápl na plyn a zmizel. Pán ho zachránil od jisté smrti. Když o tomto incidentu vyprávěl kardinálu Palazzinimu, přítomný prof. Luigi Gedda prohlásil: „Tak to už jsme tedy ve válce!“
2. Don Villa se vracel autem od svého přítele Dona Berniho, faráře v Corlanzone u Lonigo (prov. Vicenza). Odbočil z autostrády na státní silnici, která ho měla dovést na místo určení, když náhle pocítil, že mu ruce i nohy zcela ochrnuly. Cítil se paralyzovaný. Kdo mu mohl dát taková narkotika? Následovala zatáčka a Don Villa viděl, jak jeho auto sjelo na trávník a mířilo k 6–7 metrů širokému kanálu hlubokému přes dva metry plného vody a bláta. Vidělto všechno jako ve snu a nebyl schopen nic podniknout. Auto se už nacházelo takřka na pokraji kanálu, ale těsně před ním se motor náhle zablokoval a auto zůstal na místě stát. Byl to velký zázrak. Za několik vteřin by se byl ocitl v kanále a auto by byla jeho rakev.
Když auto tak náhle zastavilo, bylo to pro kněze jako probuzení. Když vystoupil z auta, bylo kolem několik lidí a městský strážník, který mu nabídl, že ho odveze do nemocnice. Ale Don Villa to odmítl, protože cítil, že už může nasednout do auta a odjet.
3. Několik měsíců později navštívil Don Villa jednoho „přítele“ kněze, u kterého poobědval, vypil kávu a nastoupil cestu domů. Již během cesty začal pociťovat nevolnost. Kdy přišel domů, jeho stav se tak zhoršil, že rychle volal lékaře. Lékař konstatoval otravu jedem. „Nedali vám otrávenou kávu?“ Během několika dnů se lékaři podařilo zažehnat nebezpečí.
Po nějakém čase jsem doprovázel Dona Villu k jednomu vysoce postavenému hodnostáři, který byl velmi kovaný v problematice zednářů uvnitř církve. Byl jsem přítomen rozhovoru týkajícího se tzv. Lista Pecorelli (Pecorellův seznam zednářů v církvi) který byl uveřejněn v Chiesa viva několik dnů před oním pokusem otrávit Dona Villu. Jeden z přítomných opakoval slova, která o tomto seznamu prohlásil kardinál Silvio Oddi. Kardinál řekl: „Na tom seznamu jsou všichni jedna parta“, a ten druhý odpověděl: Lista Pecorelli je seznam osob kardinála Casaroliho“, a dodal: „Casaroli je hlavou čtyř vatikánských zednářských lóží. Pak následovala věta, která mi umožnila pochopit skutečný smyl zveřejnění tohoto seznamu, který zpracoval Mino Pecorelli, sám člen lóže č. 2 a vedoucí revue „OP“ („Osservatore Politico“)
Jeden z přítomných totiž řekl, že Lista Pecorelli byla publikována samotnými zednáři, aby zabránili Casarolimu stát se papežem. Casaroli měl totiž ve Vatikánu tak velkou moc, že ho mohla zastavit jen massoneria, POKUD SI HO SAMA ZA PAPEŽE NEVYBRALA..
Kardinál Casaroli, státní sekretář Vatikánu Když Chiesa viva zveřejnila zprávu o Casaroliho příslušnosti k zednářské lóži, řekl Jan Pavel II. monsignorovi, který mu to oznámil: „Vím to, vím, ale nemám nikoho, koho bych postavil na jeho místo“!
Don Luigi Villa 5.část - Benelli, Casaroli, Ruini
Mons. Giovanni Benelli byl nejdříve státním prosekretářem, pak od roku 1977 biskupem ve Florencii a hned nato se stal kardinálem. Po smrti Pavla VI. se pokoušel dosáhnout papežského stolce, ale konkláve zvolilo kardinála Siriho. Nehoráznými hrozbami dosáhl Benelli toho, že Siri abdikoval. Jako kompromisní kandidát byl pak zvolen kardinál Luciani a přijal jméno Jan Pavel I. Po 33 dnech pontifikátu byl však zavražděn. Byl to sám Don Luigi Villa, který požádal kardinála Palazziniho, aby dal provést obdukci, a rozšířil v tisku podezření z vraždy papeže. Kardinál dal ihned provést trojí vyšetření, která se uskutečnila jako „lékařské návštěvy“. Výsledek všech tří byl shodný: „Vražda“.
Zveřejnění Pecorelliho seznamu vyloučilo z okruhu kandidátů Casaroliho. Po druhém střetu mezi Benellim a Sirim byl zvolen kardinál Karol Wojtyla jako předurčený a vyvolený kandidát zednářů. Po smrti kardinála Benelliho 1982 se stal Casaroli nejmocnějším mužem Vatikánu.
Ale Chiesa viva měla nadále své platné a odvážné spolupracovníky, kteří neopustili bitevní pole, a byly mezi nimi také osobnosti s vysokým postavením, které otevřeně spolupracovaly s časopisem a bránily Dona Villu. Jednou z nich byl Mons.Nicolino Sarale, který pracoval na Státním sekretariátu v letech 1978–1995. Toho roku zemřel. Mons. Sarale psal pro Chiesa viva knihy a připravil čtyři kompletní cykly homilií pro kněze. V posledních letech svého života vedl rubriku „Osservatore Romano“, ve které demonstroval rostoucí vnitřní krizi církve. Mons. Sarale byl nejen spolupracovník, ale také „exponent“ Dona Villy na Státním sekretariátě. Psal dlouhé listy o nejdelikátnějších a ožehavých otázkách církve. Byl to člověk upřímný a odvážný, každý měsíc obdržel 50 exemplářů Chiesa viva, které šířil také na sekretariátě. Měl odvahu bránit Dona Villu i proti vysokým prelátům, dokonce proti papeži.
Několik dní po smrti tohoto velmi drahého přítele si Don Luigi srovnal některé věty, které slyšel od tohoto kněze, a některé články z tisku, a přišel, aby mě upozornil na zvláštní okolnosti smrti Mons. Sarale, která nastala 27. září 1995. Don Villa mi vyprávěl o své návštěvě u Mons. Sarale, který mluvil o svém zdraví a o nemoci svých kolen, kterou mu lékař léčil injekcemi v této části těla. Vzal si od něho obal těchto injekcí a ukázal ho svému lékaři, který se podivil nad tím, že by tyto injekce měly sloužit při onom neduhu kolen, a dodal: „TYTO INJEKCE VYVOLÁVAJÍ RAKOVINU!"
Mons. Sarale zemřel při operaci, která ho měla zachránit od rakoviny žaludku. Nemoc se objevila náhle a s neuvěřitelnou prudkostí. Po jeho smrti propukl v tisku skandál týkající se lékaře Jana Pavla II., který se dostal na toto místo bez jakéhokoli výběru. Po tomto skandálu se lékař náhle ztratil ze scény. Nebyl to tentýž lékař, který aplikoval podezřelé injekce na kolena Mons. Sarale?
90. léta byla svědkem sestupu kardinála Agostino Casaroliho a kardinála Ugo Polettiho, předsedy italské biskupské konference a vikáře Jeho Svatosti, a současně vzestupu Mons. Camilla Ruiniho. Kardinálové Casaroli a Poletti figurovali v Lista Pecorelli i s datem své zednářské iniciace a se svým krycím jménem.
Kardinál Casaroli byl praporečník prokomunistické politiky Pavla VI. zvané „Ostpolitik“ a od svého nástupu do funkce státního sekretáře po boku Jana Pavla II. byl nejmocnějším mužem Vatikánu, který podobně jako kardinál Ugo Poletti udělal skvělou kariéru za Pavla VI. ze zcela zvláštních důvodů.
Když se totiž stal Montini milánským arcibiskupem, rozhodl se přemístit jinam „Il Popolo d´Italia“, dobře konsolidovaný list, který vydávala diecéze Novara. Tamní arcibiskup Vincenzo Gremigni protestoval, protože takový akt nebyl v jurisdikci Montiniho. V prvních dnech ledna 1963, pouhých šest měsíců před jeho volbou papežem, poslal Montini arcibiskupovi v Novaře dopis takového obsahu, že při jeho četbě dostal Gremigni srdeční záchvat a zemřel. Dopis našel pomocný biskup Mons. Ugo Poletti a schoval si ho. Když se Montini stal papežem, pronásledoval ho stín Mons. Gremigniho v osobě Mons. Polettiho. V roce 1967 dostal italský tisk náhle zprávu, že smrt Mons. Gremigniho měla co do činění s novým papežem.
Ihned nato začala obdivuhodná kariéra Mons. Polettiho, o kterou se přičinil Pavel VI.: Poletti se stal biskupem ve Spoleto, viceregentem Říma, tedy nejtěsnějším spolupracovníkem kardinála Angela Dell´Acquy, státního sekretáře a papežova zástupce (1969), a předsedou Italské biskupské konference (CEI, 1985). A již 1986 se stal Mons. Camillo Ruini chráněncem kardinála Polettiho. Nejdříve sekretář CEI a dále v roce 1991 byl Mons. Ruini navrhován na vysoká místa ve Vatikánu, a to v rychlém postupu: byl jmenován kardinálem, papežovým vikářem a předsedou CEI a tyto funkce zastával po mnoho let. V roce 1991 se stal kardinál Camillo Ruini nejmocnějším mužem Vatikánu.
Ve stejném roce 1991 začal Don Villa publikovat v Chiesa viva dlouhou sérii článků o neokatechumenálním hnutí, až byly tyto články vydány souhrnně v knize Bludy nauky neokatechumenálního hnutí, dokumentující 18 bludů tohoto hnutí, které vedl Francesco Argüello, zvaný „Kiko", a jeho družka, bývalá řeholnice Carmen Hernandezová. Tyto útoky se však velmi nelíbily kardinálu Ruinimu, který byl oficiálním protektorem tohoto heretického hnutí.
Další hrozba smrti a „proces“
V 248. čísle Chiesa viva z února 1994 byl článek pod titulem: „PDS - vyložme karty“, (PDS - postkomunistická levicová strana) jehož jsem byl autorem. BYL TO ÚTOK NA KOMUNISMUS A ODHALENÍ JEHO ZEDNÁŘSKÉHO PŮVODU, lépe řečeno dokazoval, že komunismus není nic jiného než politická verze tajného satanského programu Řádu iluminátů z Bavorska na zničení katolické církve a křesťanské civilizace. Tento článek chtěl Don Villa ydat také jako samostatný separát a rozšířit ho po všech italských městech.
26. února 1994 jsme ho rozdávali v piemontském městečku Ivrea. Problém byl v tom, že v separátu byla také Lista Pecorelli o příslušnosti některých prelátů k zednářským lóžím, a mezi ně patřil také Mons. Luigi Bettazzi, biskup v Ivrei. Ten se rozkatil a oznámil, že podává žalobu na autory publikace. Pak změnil názor a žaloval pouze Dona Villu.
V Brescii to vřelo. Mnozí kněží si mysleli, že konečně přišel den, kdy bude umlčen Don Villa, který „útočí“ na biskupy, jako je Bettazzi, právě v posledních číslech Chiesa viva č. 247 a 249, kde byl publikován také velmi kritický článek o rozhovoru s milánským kardinálem arcibiskupem Maria Martinim z The Sunday Times z 26. dubna 1993.
Mnozí s netrpělivostí čekali, kdy konečně přijde ke slovu „spravedlnost“! Jakoby na tom nebylo dosti, v Chiesa viva č. 254 a 255 ze září a října 1995 publikoval Don Villa další kritický rozbor interview kardinála Martiniho v „Le Monde“ 4. ledna 1994.
V Brescii bylo živo. Sám biskup Bettazzi soptěl a 30. listopadu 1994 napsal Donu Villovi velmi ostrý dopis, ve kterém mimo jiné požadoval „satisfakci a náhradu způsobených škod“ a ujišťoval, že „požene věc až do krajnosti“.
Osudový 31. leden však přešel, a nic se nedělo! Kněží v Brescii byli šokovaní a neuměli si vysvětlit, jak mohl proces tolik očekávaný a probíraný v tisku skončit překvapivě a s takovým zklamáním.
Vzpomínán si, že koncem roku 1994 mě Don Villa požádal, abych mu napsal dopis adresovaný státnímu sekretáři kardinálovi Angelu Sodanovi, ve kterém mimo jiné byla věta, že „neměl v úmysludát se „zasebevraždit“, a proto všechna jména kardinálů….Ihned nato kontaktoval advokáta Dona Luigiho advokát biskupa z Ivrei a sděloval, že biskup Bettazzi žádá naléhavě Dona Villu o přijetí. K setkání došlo v prvních lednových dnech. Sotva biskup Bettazzi vstoupil do kanceláře Dona Luigiho, žádal, aby souhlasil se stažením žaloby. Rozhovor trval asi hodinu.
Následoval dopis z 9. ledna 1995, ve kterém Mons. Bettazzi děkoval Donu Villovi za jeho přijetí a ujišťoval, že je „přesvědčen o jeho dobré víře“ a připojil větu: „... pokládám za vhodné udělat to, co jsem chtěl udělal hned, totiž stáhnout žalobu...“ Dopis končil slovy: „… a na shledanou v ráji, kde se konečně prokáže, že k mým hříchům absolutně nepatří hřích mého členství v zednářské lóži“.
Ale Don Villa ještě nebyl v ráji, a proto napsal 28. března 1995 státnímu sekretáři kardinálu Angelu Sodanovi dopis, ve kterém ho žádal, aby byl Mons. Bettazzi odvolán z diecéze Ivrea, uvedl k tomu 11 závažných důvodů a připojil doklady o členství tohoto biskupa v lóži. Poukázal, že Mons. BETTAZZI JAKO PREZIDENT „Pax Christi International“ SE ÚČASTNIL SATANSKÉHO PLÁNU, KTERÝ SE DNES NAZÝVÁ New Age A KTERÝ SMĚŘUJE KE ZNIČENÍ KATOLICKÉ CÍRKVE A KŘESŤANSKÉ CIVILIZACE.
Vždy jsem si kladl otázku, zda onen „proces – fraška“ Mons. Bettazziho měl něco společného s články Dona Villy o dvou interview kardinála Martiniho. Jednoho dne mi Don Villa ukázal knížku, ze které vysvítalo, že kdyby se kardinál Martini stal papežem, státním sekretářem by byl okamžitě jmenován Mons. Bettazzi…
Don Luigi Villa 6. část - Pavel VI. blahoslavený?
V dalších měsících jsme šířili tiskovinu P.D.S. - vyložte karty, ale výsledek byl opět ten, že přicházely vyhrůžky smrtí. Dostal jsem pohlednici, na které byla „pěticípá hvězda“ a hrozba smrtí. Následovaly další hrozby telefonem i faxem.
V tom období jsme šířili články z Chiesa viva o interview kardinála Martiniho v The Sundy a Le Monde. V lednu 1996 vyšel další kritický článek s příslušným separátem o knize kardinála Martiniho „Izrael - svatý kořen“, ve kterém kardinál vyzýval katolíky, aby četli Talmud. 19. prosince 1988 odstoupil pro stáří biskup Bruno Foresti a vystřídal ho Mons. Giulio Sanguinetti, dřívější biskup v La Spezia Sarrana a v Savoně.
Mons. Sanguinetti byl jako mladý biskup generálním vikářem biskupa v Chiavari Mons. Luigiho Maverny, jehož jméno také figuruje v Lista Pecorelli s iniciací 3/6/1968, matr. 441/c a pseudonymem LUMA.
6. února 2000 vydal Don Villa knihu Odpovězte, Eminence, která přivedla Martiniho do nesnází, a jako odvetu chtěl využít Mons. Sanguinettiho k neobratné sebeobraně. Biskup poslal kardinálovi osobní dopis ze 7. března 2000 zaměřený proti Donu Villovi. Aniž by uvedl jediný omyl v uvedené knize, očerňoval Dona Villu za jeho spisy o Pavlu VI. a používal obecné fráze jako „očerňovací kampaně“, „jednostranné a radikalizující interpretace“, „porušování lásky“, „zoufalé konzervativní a předkoncilní tendence“... Nakonec Mons. Sanguinetti sliboval kardinálovi „...vynasnažím se ho, jak jen možno, umlčet prostředky, které odpovídají těmto výlevům pyšné nadřazenosti nadutého obránce pravdy“.
Nevěděli jsme, k čemu byl dopis určen, ale stalo se, že kardinál tento dopis zveřejnil v Církevním zpravodaji, a tak ho dal obecně ve známost milánskému kléru. Mons. Sanguinetti se lekl a zareagoval na to tak, že požádal Dona Villu o rozhovor, a protože argument o zednářské infiltraci se týkal také jeho, sotva otevřel dveře, monsignore ihned spustil: „Vy si myslíte, že já jsem zednář?“ „Ale jistě“, odpověděl Don Villa, a jako doklad mu připomněl skutečnost, že byl generálním vikářem biskupa zednáře Mons. Maverny (který byl později odvolán z diecéze právě na zásah Dona Villy), a pak také fakt, že to ví z bezpečných pramenů od samotných zednářů. Biskup neodpověděl, ale odešel do druhé místnosti, aby zde ulevil své zlosti, a pak se vrátil poněkud zklidněný. Don Villa totiž obdržel kopii dopisu, který napsal jeden doktor z Milána a který ho informoval také o situaci v diecézi. Tento dopis vyžadoval patřičnou odpověď, která představovala hned čtyři články: od Dona Villy, od jednoho známého jezuity, od významného advokáta mezinárodního práva a od generálního prokurátora u kasačního dvora. Odpověď byla zveřejněna v Chiesa viva a vytištěna také jako separát. Rána z milosti nesměla otálet. V říjnu 2000 poslal Don Villa na nejvyšší místa Vatikánu a jezuitského řádu obálku obsahující dokumenty s tak závažným obsahem, že měly učinit konce kariéry kardinála Carlo Marii Martiniho v Miláně.
Dokumenty doprovázel dopis, který podepsal Don Villa a já a ve kterém byli adresáti upozorněni, že pokud by se přihodilo cokoliv rodinám těch, kteří poskytli svá svědectví a doklady, obsah obálky byl předán také desítkám osob na magistrátu a na policejním ředitelství a první, kdo by byl stíhán, by byl kardinál Martini.
V té době se projevoval Mons Sanguinetti jako velmi spřátelený nejen s kardinálem Martinim, ale také s jeho hlavou kardinálem Camillo Ruinim. V Chiesa viva se objevilo velké množství článků proti neokatechumenálnímu hnutí, jehož byl kardinál Ruini, nejmocnější muž ve Vatikánu, oficiálním protektorem. Krátce po prvním roce episkopátu v Brescii měl Mons Sanguinetti 19. prosince 1999 v Paláci sportu setkání s neokatechumenáty z Lombardie, Verony, Piacenzy a Fidenzy, při kterém jim dodával odvahy pro jejich činnost v tomto heretickém hnutí.
Za několik měsíců 13. května 2000 publikoval Don Villa knihu Hereze v neokatechumenální doktríně, která popisovala 18 základních herezí tajného Kikova katechismu. Mons. Sanguinetti pak musel absolvovat delší „cestovní“ úkoly, které ho zavedly až do Jižní Ameriky. Na Mons. Sanguinettiho vzpomínají v diecézi Brescia ještě pro jiné jeho dílo. Tři měsíce před svým odchodem z diecéze posvětil 23. září 2007 první kostel třetího tisíciletí ve své diecézi. KOSTEL, KTERÝ SE STAL v podstatě SATANSKÝM CHRÁMEM, stojí na kouzelném místě na úpatí pahorku Padergnone v předměstí Rodengo Saiano a je známý pro svůj spirální půdorys vnější kamenné zdi, která určuje jeho podobu.
Pavel VI. blahoslavený?
Masonerie ovšem chtěla mít svého člověka Pavla VI. na oltáři a to odpovídalo plánu pozvednout na oltář hned papeže dva: Jana XXIII. a Pavla VI., aby tak ještě více vynikl „nadpřirozený charakter“ II. vatikánského koncilu. Bylo to v průběhu konání XXXV. valného shromáždění italského episkopátu, když kardinál Ruini oznámil před papežem a biskupy rozhodnutí zahájitproces blahořečení Pavla VI.
13. května 1992 předseda CEI a papežský vikář města Říma vydal dekret, kde mezi jiným stálo: Vyzýváme všechny jednotlivé věřící, aby nám sdělili přímo nebo prostřednictví diecézního soudu římského vikariátu všechny „zprávy“, o kterých se domnívají, že by mohly jakýmkoliv způsobem svědčit proti svatosti tohoto „Služebníka Božího“.
Ale Don Villa chtěl mít v té věci jasno. 25. května 1992 telefonoval svému příteli a věrnému spolupracovníku na Státním sekretariátu Mons. Nicolino Saralemu a požádal ho o informace o tomto rozhodnutí kardinála Ruiniho zahájit proces blahořečení Pavla VI. Nato Mons. Sarala sdělil Donu Villovi, že toho rozhodnutí učinil per vim (silou) sám kardinál Ruini,protože většina italského episkopátu BY TO NIKDY NECHTĚLA!
Proces blahořečení probíhal až do konce roku 1997. Donu Villovi bylo známo, že kardinál Pietro Palazzini poslal postulátorovi kauzy blahořečení list, ve kterém UVEDL TŘI JMÉNA POSLEDNÍCH HOMOSEXUÁLNÍCH MILENCŮ PAPEŽE PAVLA VI. Kardinál Palazzini byl v této věci autorita, protože byl správcem dvou sbírek dokumentů, které dokazovaly nezvratným způsobem NEČISTOU NEŘEST PROTI PŘIROZENOSTI u papeže Pavla VI. Don Villa proto rovněž napsal postulátorovi dopis, ve kterém se zmínil o tom, co mu sdělil kardinál Palazzini.
Kniha "Pavel VI. blahoslavený?" vyšla v únoru 1998 a já jsem se ujal úkolu zařídit expedici prvních 5 000 výtisků. Papež, kardinálové, biskupové a tisíce kněží obdrželi současně exemplář této knihy. Z Říma přišla zpráva, že papežův vikář kardinál Ruini zuřil a žádal, aby bylo vyšetřeno, z jakých prostředků financoval Don Villa tisk těchto knih, aby je pak mohl rozeslat zdarma tisícům členů italského kléru. Když se Don Villa dověděl o tomto telefonátu, odpověděl s úsměvem: „Bylo by třeba odpovědět panu vikáři Jeho Svatosti, že sponzory jsou tři osoby: Otec, Syn a Duch Svatý“.
Reakce byly děsivé, a protože jsem figuroval jako expedient, schytal jsem část této iracionální a hněvivé vlny. Dostali jsme dokonce několik výtisků s vytrhanými stránkami nebo popsanými černými fixy, které měly zneviditelnit ty nejhorší výrazy.
V diecézi Brescia bylo pozdvižení. Biskup Bruno Foresti slíbil kléru v Brescii, že bude napsán spis, který knihu Dona Villy vyvrátí. Od tohoto slibu uplynulo již více než dvanáct let a nic se na horizontu nerýsuje. Řádný boj na otevřeném poli není zřejmě vhodný k tomu, jak porazit Dona Villu.
Výsledek knihy byl zřejmý: kauza beatifikace byla zastavena. Nikomu se nepodařilo vyvrátit váhu a lavinu faktů, citací, dokumentů a fotografií shromážděných v knize, která činila zadost spravedlnosti a PRAVDĚ O PAPEŽI, JENŽ BĚHEM SVÉHO PONTIFIKÁTU KONAL PRAVÝ OPAK TOHO, CO BYL POVINEN PLNIT, jak se v den své korunovace zavázal slavnostní přísahou.
Don Luigi VIlla 7. část - Jan Pavel II. v Brescii
Ale byl tu někdo, kdo čekal na svůj zisk. Jediné řešení, jak prosadit blahořečení, aniž by bylo třeba se zabývat argumenty Dona Villy, bylo dát v sázku celou váhu papežské autority. Jen papežova návštěva v Brescii mohla vyřešit kauzu blahořečení Pavla VI. Návštěva Jana Pavla II. v Brescii byla ohlášena na 19. a 20. prosinec 1998. Příležitostí bylo blahořečení Giuseppe Toviniho z Brescie, ke kterému mělo být připojeno i blahořečení Pavla VI.
Ale Don Villa neztratil hlavu a 15. srpna 1998 napsal dlouhý dopis státnímu sekretáři kardinálu Angelo Sodanovi, ve kterém výslovně žádal, aby návštěva papeže v Brescii byla zrušena. Důvodem bylo rozšíření knihy Paolo VI beato? a nadšené dopisy, které dostal od významných osobností světa kultury z celého světa. Ale nejzávažnější důvod byla velká škoda, která by vzešla církvi, kdyby papež jednal tak, že nedbá na znepokojující fakta, o kterých hovoří a které dokumentuje kniha Dona Villy. V dopise Don Villa připouštěl, že jeho kniha používá tvrdých slov a že kléru, který na to není zvyklý, působí takový způsob těžkosti, ale vysvětluje, že to je jen „násilí lásky“ k církvi a že toto násilí je povinností, když jsou ve hře nejvyšší hodnoty víry: Kdo opravdu miluje církev, nemůže nepozvednout hlas, když vidí církev v úpadku. Naopak byla by to zbabělost dávat přednost mlčení před protestem. Tak jako je zbabělost nedostatek odvahy a citlivosti nechtít podpořit toho, kdo bojuje v první linii „dobrou bitvu“ pro víru. Moje kniha je proto nerozvážností jen pro toho, kdo má málo lásky k pravdě, kdo onemocněl povrchností a kdo se spokojí s tím, že se schová za paraván fráze: „Mějme se rádi!“
Mně je vlastní odvaha toho, kdo se cítí svobodný (Pravda vás osvobodí. Jan 8,32), abych byl opravdu odpovědný. Jistě je totvrdé řemeslo, být dnes odvážný. Nicméně je to také to podstatné, pokud chceme jít vpřed. Kdyby Kristus neměl „odvahu“ mluvit jasně a kárat (farizeje, zákoníky, učitele zákona, nejvyšší kněze), i On by umřel na lůžku!“ Pak pokračoval: „Ježíš je káral pro jejich velkou nevěrnost a pro úroveň jejich pastorace. Káral je právě za tuto zhoubnou ‚toleranci‘, jakou chovali vůči rušitelům víry, které nechávali klidně působit a stávali se tak spoluodpovědní za bludy, ke kterým byli věřící sváděni. Není právě oto případ Pavla VI.? Nedal Pavel VI. volný průchod všem liberálům, všem progresistům, všem více či méně heretikům, nedovolil jim vyhlazovat víru až do základů?
A tak dnešní církev budí dojem, že za sebou dokonce spálila stopy své křesťanské civilizace! Podepsaný autor pokouší se touto knihou nadzvednout škrabošku, aby se za ní podíval do zrcadla pravdy! A to je důvod, proč nikdo nemá právo zavírat oči nad tím, co se přihodilo v církvi z viny papeže, kterého by nyní chtěli dokonce postavit na oltář!“
A ještě: „A proto Vám, Eminence, opakuji: Jak může papež Jan Pavel II. dělat apologii, třeba jen rétoricko akademickou, Pavlu VI. po všem tom, co jsem napsal v dokumentu o něm a v listu, který jsem poslal celému italskému episkopátu – je tomu měsíc – a poukázal jsem na „fotografii Pavla VI, který má na své pravici jasně vyznačenou pěticípou hvězdu, „zednářský symbol“, tak jak byla zobrazena na původní bronzové bráně baziliky Svatého Petra v Římě a pak se objevila ve zvláštním vydání L Osservatore Romano 25. září 1977?“ Dopis končil těmito slovy: „V pevné a nadpřirozené naději, že tato moje nezbytná ‚žádost‘ bude Vaší Eminencí vlídně přijata právě pro lásku, jakou chovám ke svaté Církvi, mé Matce, Vás prosím, abyste také přijal mou kněžskou úctu v K. J. A M.
Ale žádost přijata nebyla a Jan Pavel II. se odebral do Brescie, aby vyřešil kauzu blahořečení Pavla VI. Proto 6. prosince 1999 vydal Don Villa druhou knihu o Pavlu VI. pod titulem. "Pavel VI. - Proces s papežem?" Bylo to prostě pokračování první knihy. Také tato nová kniha byla rozeslána papeži, biskupům a velké části italského kléru. Reakce byla tentokrát značně umírněná.
Zednářský pomník Pavla VI.
Nebylo to poprvé, co masonerie využívala celou váhu papežské autority k tomu, aby pošlapávala „dokázané“ pravdy, aby udávala špatný směr nebo aby přemohla nepřátelství celé populace. To se stalo roku 1984, když osobní sekretář Pavla VI. zednář Mons. Pasquale Macchi vydal pokyn ke zbudování pomníku Pavla VI. na malém náměstí u svatyně Panny Marie Královny na Sacro Monte Varese. Lid o tom nechtěl ani slyšet, ale návštěva Jana Pavla II. rozhodla o konečném umlčení veškeré opozice. Pomník známý pro zvláštnost, že je na něm ovce, která má pět noh, byl odhalen 24. května 1986 za přítomnosti zednáře Giulio Andreottiho, zednáře státního sekretáře Agostina Casaroliho a zednáře Mons. Pasquale Macchiho, osobního sekretáře Pavla VI., jehož jméno je uvedeno v Lista Pecorelli společně s Casarolim.
V listopadu 2000 jsem vydal knihu "Zednářský pomník Pavla VI.", ve které jsem ukázal, jak zednáři na této soše vyzvedli člověka Pavla VI. jako Vrchního zednáře a hebrejského papeže a glorifikovali ho pro jeho „tři akty zednářské spravedlnosti: že zradil Krista, církev a dějiny křesťanských národů“. Kniha Dona Villy Paolo VI. beato?, která vyšla 12 let po inauguraci tohoto pomníku, končí touto větou: „Pavel VI., člověk, který zradil Krista, Církev a dějiny“. Masonerie zvěčnila tyto „zrady“ v bronzu tohoto truchlivého monumentu: Don Villa naopak je odhalil v teologicko historickém traktátu o 284 stránkách.
Ale diskuze o Pavlu VI. nebyla ještě uzavřena, a tak 31. ledna 2003 vyšla třetí kniha „Nová církev Pavla VI.“, která má 380 stran a byla jako vždy expedována celému italskému kléru. Obsah této zničující knihy vyvolal velkou reakci – hrobové mlčení.
Je to ticho, které je příznačné pro politiku: UTOPIT VŠECHNO V MLČENÍ.
Ale ne všichni mlčeli. Jednoho dne mi Don Villa řekl: „Včera jsem dostal anonymní telefonát. Hlas mi řekl: ‚AŽ VY UMŘETE, MY POSTAVÍME PAVLA VI. NA OLTÁŘ!‘ Smáli jsme se tomu a hádali, zda to měl být projev moci, či spíše znamení jejího pravého opaku.
Don Luigi Villa 8. část - Dopis Dona Villy kardinálům
Nejdůstojnější Eminence, četl jsme v tisku, že 11. prosince kardinálové a biskupové zdolali horský štít teologů a vyslovili "ano“ k blahořečení Pavla VI., a to i přesto, že za celý svůj život se nikdy netěšil pověsti svatosti a byl navíc odpovědný za všechny škody v současné církvi, pokud neřekneme přímo, že výsledek jeho pontifikátu je skutečně katastrofální. Budiž mi tedy dovoleno přidat své slovo k tomu co napsalo „Avvenire" 19. března 1999 na str. 17 velkými písmeny: Ruini načrtl profil papeže, který změnil církev.
Opravdu!... Jak ji změnil, to jsme ukázali v naší „Trilogia montiniana“, která není ani vymyšlena, ani zfalšována ani vyvratitelná mými protivníky: Ti se omezují na pouliční drby a triviální útoky, ale nikdy neuvedou argumenty, „jak“, „kde“ a „proč“ jsou naše dokumenty v rozporu s pravdou. Jistě, říci „pravdu“ není nikdy urážkou, a to ani pro osobu Pavla VI., který již vstoupil do dějin a jehož život není mystifikace, ale objekt studia bez svatozáře kolem hlavy, protože tato svatozář by náležela také oné revoluci, kterou způsobila masonerie skrze něho a ve jménu II. vatikánského koncilu. Je tedy naší povinností ukázat schéma jeho domnělých ctností nezbytných pro jeho „blahořečení“. Kardinál Ruini ve své promluvě na závěr diecézního procesu řekl: „Jeho víra prozařuje jeho osobnost, září z jeho slov. V roce 1967 dal vznik Roku víry. V roce 1968 vyhlásil na Náměstí Svatého Petra Krédo Božího lidu, víru založenou na Nicejském krédu“.
Tuto svou domnělou víru, kterou kardinál, nazývá přímo vášnivou, popírá sám Pavel VI. ve své slavné promluvě o sebedemolici církve, ve které řekl: „Církev se nachází v hodině inkvizice, sebekritiky, mohli bychom přímo říct v sebedemolici. Je to církev, která jakoby zasazovala ránu sama sobě. Všichni očekávají od papeže gesta jasná a rozhodující. Ale papež má zato, že nemůže sledovat jinou linii, než linii důvěry v Ježíše Krista, kterému svěřuje svou církev více než kdokoliv druhý. Bude to on, kdo utiší tuto bouři“.
Ale tato slova znějí jako zrada povinnosti Kristova náměstka, který pro obranu víry používá vždy víru svých předchůdců počínaje ihned svatým Petrem, jeho prvním náměstkem na zemi. Proto rozhodné odmítnutí Pavla VI. bránit sám víru, je otevřeným odmítnutím vykonat to, co je jeho nejzákladnější povinnost. Proto jeho politika nezasahování byla odmítnutím oficiální povinnosti zasáhnout právě proti sebedestrukci církve, kterou on sám vyvolal. Odmítnutí představuje tedy autentický hřích opomenutí“. Jak tedy můžeme myslet na to, že postavíme věřícím na oltář k uctívání papeže, který tak těžce selhal ve své základní povinnosti a tou je hájit poklad víry?
Pavel VI. to odmítl a nesplnil základní povinnost Hlavy katolické církve, aby se míto toho postavil do služeb Lidstva a smířil všechny víry všech kultů do jediného univerzálního náboženství. Ale když snil o tom, že se stane velkým sjednotitelem národů, obětoval katolickou církev, Tradici, instituce a samotné věřící, aby vytvořil duchovní hnutí Democrazia Universale, která měla sloužit všem církvím světa. Pavel VI. tak již nerozlišoval Kristovu církev, která je jen jedna a ne dvě nebo více, byl prvním papežem, který ve svém zahajovacím projevu třetího zasedání koncilu 14. září 1964 vyvolával schizmatická a heretická náboženská sdružení, když říkal: „Ó církve vzdálené a nám tak blízké!... Ó církve, které jste předmětem našeho upřímného myšlení! Ó církve, naše ustavičné touhy! Církve našich slzí! ...“ a ohlašoval, a několikrát to pak opakoval, vzájemné odpuštění za vzájemné viny. Dále pak jeho ustavičná ekumenická propaganda vedla jen k uznání jiných křesťanských společenství a nikoliv pravých společenství spásy.
Potvrzením toho byla jeho návštěva v Ekumenické radě církví 10. června 1969, kde ho přijaly 234 náboženské společnosti. Zde přijal jejich mluvu a přímo se účastnil na schizmatu potvrzením křesťanského bratrství... mezi církvemi, které patří k Ekumenické radě církví a mezi katolickou církví, a ignoroval přitom, že není možno mluvit o bratrství mezi katolickou církví a disidenty. Naopak, on sám vyzvedal tuto myšlenku, když řekl: Katolická církev by se měla stát členem Ekumenické rady a pak řekl: Nedomníváme se, že otázka účasti katolické církve v Ekumenické radě dozrála do té míry, že by mohla a měla zaznít pozitivní odpověď. Otázka zůstává ještě na poli hypotéz, těžkých implikací a dlouhé namáhavé cesty.
Ale to byla taková jeho „sonda“, protože už už měl na rtech „ano“. Zkoušel to těmito slovy: „Duch zdravého ekumenismu, který oživuje a spojuje jedny s druhými...vyžaduje jako první podmínku každého zdravého styku s různými vyznáními, aby každý vyznával věrně vlastní víru.“ A zde Pavel VI. vyzval, abychom uznali pozitivní hodnoty křesťanů, které se nacházejí v jiných vyznáních, a otevřeli se tak každé možnosti spolupráce na poli charity a hledání míru mezi národy.
Padla zde otázka, zda se spása nalézá také v jiných z oněch 234 „církví“, členů ERC. Zatímco nauka katolické církve odpovídá vždy negativně, Pavel VI. naopak odpověděl souhlasně! Tato jeho idea se pak projevovala ve způsobu, jakým přijímal židy, muslimy, buddhisty, aby pak praktikoval při svých „apoštolských cestách“ „dialog“. Před Pavlem VI. nikdy žádný papežnemluvil o víře v množném čísle. Pavel VI. však mluví o tom, že „víry“ si vzdávají navzájem úctu.
Během cesty do Ugandy mluvil Pavel VI. o „ugandských mučednících. Šel navštívit tyto „katolické mučedníky“, ale smíchal je bez rozdílu s muslimy i s protestanty, protože podle něho zemřeli v ekumenickém duchu všichni spojeni vně dogmatických konfliktů. V Bombaji (kde mu hinduisté darovali malou modlu a buddhisté Buddhu) nerozlišoval Pavel VI. vůbec světová náboženství od náboženství katolického.
Mohl bych na téma víry dlouho pokračovat. Stačí připomenout ono skandální gesto, když předal Tukům s omluvným listem standarty ukořistěné u Lepanta, jakoby se jim omlouval, že jim nebylo dovoleno okupovat katolickou Evropu a přivést ji k islámu. Pokud jde o Krédo Božího lidu, které podle kardinála Ruiniho má být „vyznáním non plus ultra“, je třeba poznamenat, že tomuto vyznání předcházela papežova poznámka: "Chystáme se pronést vyznání víry, které není dogmatickou definicí, ani není odpovědí na duchovní požadavky dnešní doby!" Tím však odňal našemu katolickému Krédu punc neomylnosti, charakter, že se jedná o „zjevené pravdy“ božské víry a víry katolické, dosvědčené Písmem svatým a Tradicí.
U Svatého Petra můžeme číst: „Inde oritur unitas sacerdotii“ – odtud vychází jednota kněží – čili papež musí být poutem lásky, tedy jednoty. Pavel VI. naopak ctil a upřednostňoval „ty, kteří jsou vzdálení“, více než ty, kteří jsou si blízcí ve Víře a dával najevo často chladné přátelství, obdivoval řeč, náboženské rity a tradice těch „druhých“, ale pronásledoval ty, kteří náleží ke starobylé katolické tradici. Dveře jeho domu byly vždy otevřeny pro teology dobrodruhy, pro agitátory, pro ty, kteří šíří skandály a hereze, a nijak nezakrýval svůj odpor k tradicionalistům a integristům, kteří bránili to, co on chtěl bořit. Neexkomunikoval je, protože neměl k tomu kanonické odůvodnění, ale pečlivě dbal o to, aby se s nimi nemusel vůbec přímo setkat. To je více než exkomunikace, protože je to vyškrtnutí, dialektické potlačení protivníka, který, jako zde podepsaný, nikdy se nesnížil k bláznovstvím, vrtochům, extravagancím jako mnoho progresivních kněží, je poslušný jako Don Abbondio. Jak to řekl kardinál Garrone, je to odmítání druhé strany. O mnoha projevech této falešné Carita můžete číst v mých třech knihách o Pavlu VI., o jeho sektářství které má nádech schizmatu. Ano schizmatu, protože toto jeho odlučování určité části věřících od církve nám dává právo definovat jeho jednání jako hřích proti lásce, vedené vírou a nadějí; to v sobě nutně obsahuje také nenávist vůči Božímu království, vůči církvi, aby ji oslabil, aby ji vyrval duše skrze své rozkoly a hereze. Proto Pavel VI. nemůže nikdy pronášet své voláni: CHARITAS CHRISTI URGET NOS!
Po tom, co jsem napsal o Pavlu VI., jsem povinen zveřejnit velké tajemství smýšlení Pavla VI., modernisty skrze fakta a výroky, protože ony představují důvod mé reakce a mého velkého utrpení. Račte, prosím, Eminence vzít na vědomí tuto moji práci a výraz mé hluboké úcty a mé modlitby.
Kněz Luigi Villa
Don Luigi Villa 10. část
Číslo 451 Chiesa viva, červenec - srpen 2012 věnuje Don Luigi Villa podrobnostem týkajícím se Capella Paolina - kaple sv. Pavla, která sousedí se Sixtinskou kaplí a VE KTERÉ SE ODEHRÁL RITUÁL ČERNÉ SATANSKÉ MŠE, několik dní po volbě Pavla VI. na papežský stolec.
Při líčení rituálu a obřadních textů vychází autor textu Ing. Franco Adessa z knihy dr. Martina Malachiho „Windswept house - A Vatican Novel”. (Rozcuchaný dům – román o Vatikánu. Martin Malachi byl kněz – jezuita, exorcista, dosáhl tří doktorátů - z historie, archeologie a semitských jazyků.
Byl povolán do Říma ke spolupráci se Svatým stolcem a zastával funkci osobního sekretáře kardinála Bey. Byl také jeho tlumočníkem. Doprovázel Pavla VI. na jeho cestě do Izraele. Účastnil se zasedání koncilu, ale vývoj v církvi ho přiváděl do stále většího stresu.
Odešel proto ze služeb Vatikánu a stal se profesorem na Papežském biblickém ústavě. Znechucen vývojem jezuitského řádu požádal o zproštění řeholních slibů a odešel jako světský kněz do USA, kde si nejdříve vydělával na živobytí jako umývač nádobí, číšník a taxikář. Pod pseudonym psal velmi kritické knihy o vývoji v církvi a v jezuitském řádu. O některých skutečnostech mohl psát jen ve formě románů. Tak tomu bylo i v případě „Rozcuchané církve“. Podal mnoho významných svědectví a dosvědčil, že oba koncilní papežové prošli zasvěcením v lóži. Provedl tisíce malých a několik set velkých exorcismů.
Nakonec SE jako nepohodlný člověk STAL OBĚTÍ ATENTÁTU. Oficiálně se udává, že nešťastně upadl. V červenci 1999 byl nalezen ve svém bytě se zkrvavenou hlavou. V nemocnici těsně před smrtí stačil ještě říct, že ho napadl zezadu atentátník, kterého sám neviděl. Je pochovám na hřbitově Hawthorne v New Yorku.
O svém románu “Windswept house - A Vatican Novel” řekl, že 95% obsahu odpovídá zcela skutečnosti a 85% osob jsou osoby autentické s pozměněným jménem.
INTRONIZACE SATANA VE VATIKÁNU
»Intronizace Lucifera, padlého anděla, se uskutečnila v lůně Pevnosti Římské katolické církve 29. června 1963; je to ideální datum pro tuto historickou událost, která měla být první a pak nadále zachovávána. Jak dobře věděli hlavní strůjci tohoto obřadu, SATANSKÁ TRADICE VŽDY PŘEDPOVÍDALA, ŽE CHRÁM KNÍŽETE TEMNOT BUDE INAUGUROVÁN V DOBĚ, KDY PAPEŽ PŘIJME JMÉNO APOŠTOLA PAVLA.
Když 21. června 1963 skončila volba Pavla VI. , bylo na organizaci této události málo času, ale Nejvyšší tribunál rozhodl, že není vhodnějšího data pro intronizaci Knížete, než slavnost svatých Apoštolů Petra a Pavla. A nebylo k dispozici žádné vhodnější místo, než kaple sv. Pavla, protože se nachází v bezprostřední blízkosti apoštolského paláce. Mons. John Joysse
Russel (1897 - 1993), arcibiskup v Charlestonu (1950-1958)a pak v Richomndu 1958 - 1973, byl obžalován spolu s kardinálem Josephem Bernardinem ženou pod pseudonyme Agnes, že byla zneužívána od 11 et během okultního obřadu, kterého se musel účastnit, protože její otec byl členem sketty, která oranizovala obřad zvaný Vittima
Delikátní otázka ceremoniálu byl svěřena římskému kvardiánovi, který byl oddaným služebníkem Knížete. Byl odborníkem v sestavování obřadů v římské církvi a expertem na obřady Knížete Temnot a Ohně, prelát s kamennou tváří a rozštěpeným jazykem. Kardinál Joseph Bernardin (1928 - 1996) byl jako kněz sekretářem Mons. J. Joyce Russela. Biskupem ho jmnoval Pavel VI. a byl sekretářem a pak předsedou americké biskupské konference a aecibiskupem v Chicagu. Platil milionové odškodné STeven Cookovi a byl obžalován z pervrzního zneužívání ženy pod pseudoyme Agnes spolu s Johnem Russelem
Cílem každého obřadu, jak dobře věděl, bylo uctívat „ohavnost spuštění“. Ale posledním cílem toho obřadu bylo zajistit, že se uskuteční vstup Knížete do Pevnosti.
Kvardián promýšlel důkladně otázku bezpečnosti. Nápadné předměty jako pentagram, černé svíce a závěsy se mohly užívat i při římských obřadech. Ale jiné rekvizity, jako nádoba s kostmi a to, co vyvolává obřadný hluk, obětní zvířata a Oběti byly příliš nápadné. Měla se uskutečnit paralelní intronizace se stejným efektem Spolubratrem v satelitní autorizované kapli.
Kardnál Casaroli byl státním sekretářem Pavla VI: a Jana Pavla II. Podle knihy "Attentato al Papa" byl informován o připravovaném atentátu na papeže, ale nic v té věci nepodnikl. Byla hlavním nositelem tzv. "Ostpolitik". Martin Malachi ho označil za jednoho z účastníků černé mše v kapli sv. Pavla 23. června 1963.
Když byli shromážděni všichni účastníci a obě kaple a jednotlivé předměty nezbytné pro obřad v římské kapli, mohl se obřad uskutečnit ve své úplnosti v daných prostorách. Byla nezbytná jednota srdcí a úplná shoda slov a gest v satelitní i mateřské kapli. Vůle a mysl účastníků se musela soustředit na dosažení cíle Knížete a překonat všechny vzdálenosti. Volba satelitní kaple byla jednoduchá. Během let věrní Knížete v Římě prohlubovali nenarušenou jednomyslnost a ustavičnou jednotu úmyslů s přítelem kvardiánem, Lvem, biskupem v kapli v Jižní Karolíně. Lev nebylo jeho pravé jméno. Byla to jen přezdívka, která ho popisovala. Bujné šedivé vlasy na jeho hlavě připomínaly všem lví hřívu. Během čtyřiceti let, co tato Excelence založila tutokapli, rouhavý charakter jeho obřadů dal jeho kapli pověst, že byla pokládána mateřskou kapli ve Spojených státech. Lev byl potěšen ctí, že jeho kaple byla zvolena za satelitní a nebylo třeba mu vysvětlovat, že posledním cílem není vražda organizace římsko-katolické, nýbrž její přetvoření na opravdu užitečnou instituci, homogenní a přizpůsobenou velkému světovému řádu, kde se bude zabývat pouze lidskými záležitostmi a předměty přednostně humanistickými.
Kardinál Jean-Marie Villot byl sekretářem papežů Jana Pavla I. a II. Patřil do lóže Rosa-Croce. V knize G. Gaezzattiho a F. Pinottiho "Wojtyla segreto" je označen spolu Mons. Macinkusem za původce smrti Jana Pavla I. M. Malachi ho jmenuje jako jednoho z účastníků černé mše v kapli sv. Pavla.
Jako experti svého formátu začali kvardián a americký biskup připravovat pro dvojobřad listinu jmen a inventář rekvizit.
Seznam jmen, který připravil kvardián pro římskou kapli, obsahoval ty nejvýznamnější osobnosti: církevní preláty vysokého postavení a významné laiky. Byli to věrní služebníci Knížete v lůně pevnosti. Někteří z nich byli vybráni, kooptováni a instruováni v římské skupině v průběhu let, jiní tvořili novou generaci instruovanou, aby uskutečňovali plány Knížete v nejbližších desetiletích. Všichni věděli, že musí zůstat nenápadní a nepozorovaní, protože Zákon říká: Záruka našeho zítřku je v tom, že dnes BUDOU VŠICHNI VĚŘIT, ŽE NEEXISTUJEME!
Seznam biskupa Lva zahrnuje muže i ženy, kteří již zanechali své stopy v životě spolků, ve vládě a ve společnosti. Ale Oběť, děvčátko, muselo být hodné ceny Obětování Nevinnosti. Seznam rekvizit, které paralelní obřad vyžaduje, se soustředil především na prvky, které se měly uskutečnit v Římě. Satelitní kaple měla mít soupravu ampulí, které obsahují Zemi, Vzduch, Oheň a Vodu. Schránku s kostmi. Černé a rudé Pilastry. Štít. Problém synchronizace obřadu mezi dvěma kaplemi byl důvěrnou záležitostí Lva. Svazky potištěného papíru nábožně nazvané Misály byly připraveny pro účastníky v obou kaplích a byly jak obvykle napsány v bezvadné latině. Obě kaple byly telefonicky spojeny, aby obě místa mohla zahájit příslušnou část v „pravý čas“.
Následuje popis vlastnhoí obřadu, který byl rouhavou parodií katolické mše včetně konsekračních slov: (V dalším textu jsou uvedeny jen stěžejní části vzývání pozn. Překl.) » Kredo: „Věřím, že Kníže tohoto světa bude tuto noc nastolen v této starobylé Pevnosti a že zde vytvoří Nové Společenství.“
Slova obětování znějí: „Žádáme Tě, náš Pane Lucifere, Knížeti Temnot, Shromažďovateli všech těchto našich obětí, abys přijal naši oběť ke spáchání množství hříchů.“
Vzývání: „Přijď a ujmi se vlastnictví tohoto Domu Nepřítele. Vstup do paláce, který je připraven pro Tebe. Sestup mezi své věrné služebníky, kteří Ti zde připravili lože, vztyčili Tvůj oltář a požehnali ho s hanebností. S ohledem na Svatosvaté Instrukce Vrcholu Hor, ve jménu všech Tvých spolubratří se ti klaním, Kníže Temnot. Se štolou všech bezbožností vkládám do tvých rukou Trojí Korunu Petrovu podle pevné vůle Lucifera, tak, abys zde mohl panovat, aby mohla existovat jediná Církev, Univerzální Církev Široká a Mocná Kongregace Mužů a Žen, Zvířat a Rostlin, tak aby náš Kosmos byl jen nesmírný a svobodný.“
Pak byl čten Autorizační Zákon: „Jak to chtěli Svatosvatí Starci a Shromáždění, autorizuji a uznávám tuto Kapli od nynějška jako Interní Kapli, kterou On přijal do vlastnictví, On, kterého jsme instalovali jako Pána a Velitele našeho lidského osudu. Kdokoliv tedy skrze tuto Interní kapli bude ustanoven jako nástupce Papežského Úřadu, musí přísahat on a všichni, které bude řídit, že bude dobrovolným nástrojem a spolupracovníkem Zakladatelů Domu Člověka na Zemi a nad celým Kosmem Člověka. Musí přetvořit staré Nepřátelství v Přátelství, Snášenlivost a Asimilaci, které budou aplikovány do výchovy, práce, ekonomie, obchodu, průmyslu, prostředí, kultury, života, životního způsobu a způsobu, jak chápat smrt. Tak bude formována Nová Éra Člověka. Vy, všichni přítomní, přísahejte, že všechno vaše konání a jednání bude zaměřeno na uskutečnění Univerzální Církve Člověka.“ - „Slavnostně přísaháme.“ - „Jste ochotni podepsat tuto vůli svou vlastní krví s vědomím, že Lucifer vás ztrestá, nebudete – li věrni Slibu a Úkolu?“ - „Jsme připraveni.“ - „Přijímáte vy všichni, že tímto Slibem přenášíte vaše duše z rukou Dávného Nepřítele do rukou našeho všemohoucího Pána Lucifera?“ - „Přijímáme.“
Kvardián nabodl zlatým bodcem levý palec každého delegáta a tento zkrvavený palec přitiskl každý na své jméno v seznamu Autorizačního Zákona. Pak zazněl stříbrný zvonek a všichni vyšli na Dvůr sv. Damase. Bylo časně ráno svátku svatého Petra a Pavla. Kardinálové a kněží žehnali členům gardy a nasedali do svých limuzín.«
Ředitel Vatikánských muzeí Antonio Paolucci popisuje význam Capella Paolina : Jako srdce křesťanství, ještě více než Sixtinská kaple, je to místo identity katolické církve a když je na oltáři vystavena Nejsvětější Svátost, je role papeže být strážcem Corpus Christi z legitimity apoštolské posloupnosti, věrnosti a pravověrnosti, s jakou zde dokonale vystupuje.
Takto vypadala Cappella Paolina V roce 1960: Na oltáři byly svíce, kříž a obraz Panny Marie
V létě 2009 přinesl tisk tuto zprávu: „30. června 2009 byla zástupcům tisku představena restaurovaná Capella Paolina v samém srdci vatikánského paláce. Mnoho let byla uzavřena a nevyužívána, ačkoliv se zde nacházejí fresky nesmírného významu od Michelangela. Také oltář byl přebudován. TATO KAPLE JE ÍSTEM, KDE SE SHROMAŽĎUJÍ KARDINÁLOVÉ NA ZAČÁTKU KONKLÁVE dříve než vstoupí do Sixtinské kaple, aby složili slavnostní přísahu podle příslušných předpisů.
Capella Paolina v roce 1978 před konkláve k volbě Jana Pavla II.. Oltář je obnažen , kříž a obraz Panny Marie zmizely
Právě o tomto velkolepém´místě kolují různé hypotézy, také o skutečnosti, že kaple byla znovu konsekrována v dlouhém obřadu Benediktem XVI.“
Cappella Paolina v roce 2009. Oltář je odstaven od zdi.Vrátil se (v jiné podobě) kříž a obraz Panny Marie. Na této zprávě je každému nápadné, že tato Capella Paolina, srdce křesťanství, místo identity katolické církve, kaple, v níž papež zastává funkci strážce „Corpus Christi“, místo, kde se shromažďují kardinálové na počátku konkláve, byla po mnoho let uzavřena a nevyužívána. Všechna tato slova včetně oněch o „kolujících hypotézách“ jen POTVRZUJÍ TĚŽKÝ A ZÁVAŽNÝ STUPEŇ ZKORUMPOVANOSTI KLÉRU, KTERÝ PŘEKRAČUJE ZKAŽENOST TĚLA A DUŠE A UTÁPÍ SE V NAPROSTÉ ZKÁZE DUCHA.
Ve své knize „Windswept house”, autor, jezuita, exorcista prof. Martin Malachi, na str. 492 – 493 píše:
»Náhle se stalo naprosto neoddiskutovatelnou skutečností, že během tohoto pontifikátu organizace římské katolické církve nesla v sobě trvalou přítomnost kleriků, kteří praktikovali kult Satana, a velmi ho oceňovali; biskupové i kněží se oddávali sodomskému hříchu a zneužívali děti; řeholní sestry praktikovaly černé obřady kultu Wicca a udržovaly lesbické vztahy... Každý den, i v neděli a o svátcích byly konány svatokrádežné a rouhavé obřady u svatých oltářů lidmi, kteří se kdysi nazývali kněží. Tyto akty a svatokrádeže se děly s vědomím nebo alespoň mlčenlivým souhlasem kardinálů, arcibiskupů a biskupů... Tvořili menšinu, asi desetinu z posvěcených osob, ale PRÁVĚ TATO MENŠINA OBSAZOVALA překvapivě NEJVYŠŠÍ A NEJODPOVĚDNĚJŠÍ MÍSTA. Byly zde dvě zvláště znepokojující skutečnosti: vytvořila se stabilizovaná síť skupin homosexuálních kleriků a sdružení satanistů a TATO SÍŤ MĚLA AŽ NEZŘÍZENÝ VLIV A MOC!
Obálka knihy "Sodomské obřady "slavné a několikrát vyznamenané katolické badatelky v USA Dokt. Randy Engel. Kniha má 1282 strany a obsahuje četná jména a podrobnosti o všeck kněžích, biskupech a kardinálech, kteří měli problémy s americkou justicí ve věci nečisté neřesti proti lidské přirozenosti
V roce 2006 vyšla ve Spojených státech slavná a vyhledávaná kniha doktorky Randy Engel: Sodomské obřady -Homosexualita v římskokatolické církvi, která má 1282 strany a uvádí bibliografii dalších 350 knih s podrobnostmi o tomto světě zkaženosti a sexuálních zvráceností, které dosahovaly nepředstavitelných rozměrů. V prvních dvou oddílech je popsán historický vývoj homosexuality mužské, individuální i kolektivní, oddíly III. a IV, mají název „Americká církev a sexuální revoluce“ a „Homosexualizace americké církve“. Kniha končí V. oddílem - „II. vatikánský koncil a poslední dílky stavebnice“, který začíná slovy: „Žádná změna v nauce ani kázni církve nemůže mít v církvi místo bez vůle papeže“.
I masonerie znala dobře toto pravidlo; od dob Nubia, Hlavy Alta Vendita t. j. Hlavy Satanského řádu bavorských iluminátů, OSNOVALA masonerie PLÁN VNITŘNÍHO ZNIČENÍ KATOLICKÉ CÍRKVE a předvídala revoluci, která musí vycházet shora. Proto všechno úsilí zednářů bylo zaměřeno k tomu cíli, ABY V ČELE CÍRKVE STANUL PAPEŽ, KTERÝ BUDE JEJICH!
TAKOVÝM PAPEŽEM BYL PAVEL VI., KTERÝ ZMĚNIL CÍRKEV!!!
P. Gabriel Amort je oficiální exorcista diecéze Řím. Ve své knize "Memorie" uvádí, že ve Vatikánu jsou kardinálové, biskupové a kněží, kteří patří k satanské síti. Pramenem jeho informací jsou osoby, které byly v kontaktu s touto skutečností, a přiznání démonů v rámci exorcismů. Také P. Gabriel Amort, oficiální exorcista diecéze Řím, je informován o existenci satanských sítí mezi klérem. V jeho Pamětech čteme:
Satanisté ve Vatikánu?
G.A.: „Ano, i ve Vatikánu jsou členové satanských sítí.“
A koho zahrnují? Jedná se o kněze nebo prosté laiky?
G.A.: „Jsou mezi nimi kněží, monsignoři a také kardinálové.“
Promiňte, ale odkud to víte?
G.A.: „Vím to od osob, které mi to mohly sdělit, protože mají bezprostřední informace. Je to také věc, kterou přiznává sám Démon přinucený k poslušnosti během exorcismu.
Je o tom informován papež?
G.A.: „Samozřejmě, že je o tom informován! Ale dělá to, co může. Je to obtížná záležitost. Papež Benedikt je Němec, je tedy ze země, která je na tyto otázky alergická. V Německu nejsou exorcisté. A přesto papež nám věří. Měl jsem příležitost mluvit s ním o tom třikrát, když byl ještě prefektem Kongregace pro nauku víry. Jestliže nám tedy věří...“
Je tedy pravda, co řekl Pavel VI., že do církve pronikl Satanův dým?
G.A.: „Je to bohužel pravda, protože také v církvi máme adepty satanských sítí. Mluvil o tom 29. června 1972. Jistě tím prolomil led a zvedl roušku mlčení a cenzury, která trvala příliš dlouho, proto to nemělo praktické důsledky. Chtěl někoho, jako jsem já, nemohl nic udělat, vyvolat poplach a dosáhnou konkrétních výsledků.“
Pavel VI. tedy věděl, že Satanův dým vstoupil, a oznámil to právě 29. června, kdy byly slouženy dvě černé mše, aby byl Satan ve Vatikánu intronizován. I když nadzvedl roušku, nemělo to praktické důsledky .
Můžeme se domyslet, že vzývání Lucifera, které prováděl bývalý biskup z Charlestonu John Joyce Russel slovy: Se štolou všech bezbožností vkládám do tvých rukou Trojí Korunu Petrovu podle pevné vůle Lucifera, tak, ABYS ZDE MOHL PANOVAT, aby mohla existovat jediná Církev, Univerzální Církev a po odložení tiáry, které provedl Pavel VI. 23. listopadu 1964, a po odstranění tiáry i z apoštolského symbolu, které provedl Benedikt XVI., mohli tito papežové pouze mluvit, ale nikoliv dosáhnout praktických výsledků, PROTOŽE SE VZDALI MOCI VLÁDNOUT V CÍRKVI.
A proč vůbec došlo k rozhodnutí odložit tiáru a odstranit ji ze znaku Svatého stolce? Bylo to osobní rozhodnutí nebo nařízení někoho jiného?
Přesnou odpověď najdeme ve slovech, která při černé mši pronesl mezinárodní pruský delegát, když četl na závěr mše Autorizační Zákon: "KDOKOLIV tedy skrze tuto Interní kapli BUDE USTANOVEN JAKO NÁSTUPCE PAPEŽSKÉHO ÚŘADU, MUSÍ PŘÍSAHAT ON A VŠICHNI, KTERÉ BUDE ŘÍDIT, že bude dobrovolným nástrojem a spolupracovníkem Zakladatelů Domu Člověka na Zemi a nad celým Kosmem Člověka. Krátce předtím prohlásil, že tato Interní kaple nyní náleží Jemu a jeho jsme nastolili jako Pána a Velitele našeho lidského osudu" (Lucifera).
Do dějin vstoupila tato fakta:
- rozhodnutí o volbě kardinála Roncalliho (papež Jan XXIII.) učinila masonerie;
- volba kardinála Montiniho se uskutečnila na zásah několika členů židovské masonerie B´nai Brith; volba kardinála Karola Wojtyly na papežský stolec byla výsledkem zásahu Zbigniewa Brzezinského, hlavy B´nai Brith v Polsku. Jeho velkým elektorem je zednář kardinál König.
- že to byla masonerie, kdo rozhoduje o volbě papeže, dosvědčuje dopis kardinála Baggia, který ihned po smrti Pavla VI. napsal velmistrovi italské lóže, nabízel mu své služby a připomínal mu jeho slib, že ho učiní papežem.
Don Luigi Villa 11. - dokončení
Není tedy možno říct, že tito ubozí papežové dělali, co mohli, mluvili, ale bez praktických důsledků, protože tito papežové naopak velmi dobře věděli, kdo nyní ve Vatikáně poroučí, kdo si je skutečně vybral a ve které kapli padlo toto rozhodnutí. Mohli bychom se také ptát, zda se Pavel VI. osobně účastnil černé mše v Capella Paolina 29. června 1963. Ale to by už byla pouhá zvědavost druhořadého významu.
Když víme, že dílo demolice katolické církve – jak dobře věděl Mons. John Joyce Russel – nespočívalo ve zničení vedení katolické církve, ale V JEJÍM PŘETVOŘENÍ na užitečný homogenní nástroj, na velkou světovou organizaci, která SE BUDE ZABÝVAT VÝLUČNĚ HUMANISTICKÝMI OTÁZKAMI a bude zaměřena na výstavbu Domu člověka na zemi, Nové éry Člověka a VÝSTAVBOU UNIVERZÁLNÍ CÍRKVE ČLOVĚKA. Stačí nám, když vidíme, jak Pavel VI. v čase celého svého pontifikátu uváděl ve skutek podstatu a obsah ďábelských přísah, složených do rukou mezinárodního pruského delegáta.
Pavel VI. hlásal křesťanství sňaté z kříže, nahradil bohopoctu Kultem Člověka, nadpřirozený řád řádem přirozeným, Boží zákon prvenstvím svědomí, Boží království prvenstvím světa, míru a ráje na zemi. Evangelizace s nadpřirozeným hlásáním byla nahrazena dialogem, který se opírá o lidské prostředky a nesměřuje k obrácení. Idololatrie člověka se projevuje v hlásání náboženské svobody jako základního a absolutního práva člověka. V Písmě svatém však čteme: „Proklet buď člověk, který doufá v člověka, OPÍRÁ SE O POHÉ TĚLO A SRDCEM SE ODVRACÍ OD HOSPODINA (Jer 17, 5).
Proroctví Panny Marie v La Salettě ve Třetím tajemství z Fatimy neznamená nic jiného, než že Satan si činí z papeže svého zástupce na zemi. Apokalypsa nám líčí, že Antikrista představují tři šelmy: drak, první šelma, která vystoupí z moře a druhá vystupující ze země, která má dva rohy, je podobná andělu, ale mluví jako drak.
Kabalistické zednářství to vyjadřuje ve své třetí zednářské Trojici, kterou tvoří Lucifer, Vládce tohoto světa a Patriarcha světa. Zástupcem Satana je tedy druhá šelma, masonerie a patriarcha světa. Proto se demolovaná církev zabývá velkým světovým řádem a objektivně humanistickými otázkami. Jestliže se papež stane Zástupcem Lucifera s povinností poslušnosti vůči němu, kterou ukládá i svým podřízeným, je téměř jisté, že tato skutečnost bude také vyjádřena kabalistickou symbolikou.
Zednářský pomník Pavla VI. na Sacro Monte Varese je příkladem uplatnění tohoto pravidla, stejně jako pěticípá hvězda na ruce Pavla VI. na bronzové bráně baziliky Svatého Petra. Tuto bránu instalovanou u příležitosti jeho 80. narozenin žehnal i s oním masonským znakem na hřbetu své levice sám Pavel VI.
Zbývá základní bod, jak dokázat, že Pavel VI. přijal na sebe kabalistickou postavu Patriarchy světa a projevil aspiraci na tuto pozici. Když v roce 1943 zemřela Judita Alghisi, matka Pavla VI. byl na hřbitově Verolavecchia postaven pomník bez jediného křesťanského symbolu, ale označený pro nezasvěceného nerozluštitelnými, ale evidentně zednářskými symboly. Když Don Villa oznámil tuto skutečnost Posvátnému Oficiu, obdržel od kardinála Ottavianiho a kardinála Palazziniho informaci, že těmito symboly dal označit náhrobek osobně sám Giovanni Battista Montini. Co jiného chtěl tím vyjádřit než své aspirace na trůn Patriarchy světa. Tento symbol dešifrovaný podle kabalistické číselné symboliky vyjadřuje zednářskou konfesi v trojí masonskou trojici. Třetí z těchto trojic je popsána výše.
Své svědectví o hluboké spřízněnosti papeže Montiniho vydávaly za jeho života i po jeho smrti nepokrytě samotní zednáři. Jeho pontifikát se stal popřením 250 let trvajícího boje církve proti masonerii, 16 encyklik a 590 odsouzení, která vrcholila encyklikou Lva XII. Humanum genus. Během pontifikátu Pavla VI. byly v Itálii přijaty zednářské zákony o rozvodu, potratu a odloučení církve od státu. Za celý svůj život neřekl jediné slovo proti komunismu a terorismu. Jeho každodenní četbou u snídaně byl komunistický tisk. Všude podporoval i tu nejextrémnější levici, jak ve Španělsku, tak v Severním Vietnamu.
Když Pavel VI. 6. srpna 1978 zemřel, jeho osobní sekretář Mons. Pasquale Macchi okamžitě spálil všechny jeho osobní poznámky a korespondenci. Zůstává otázkou, co bylo v těchto dokumentech tak nebezpečného, že musely být ihned zničeny. Není také známo, zda se tak stalo na pokyn samotného Pavla VI.
Velmistr Gamberini o Montinim v den jeho volby prohlásil: „Toto je muž, který pracuje pro nás“. Hrabě Lion de Contis, odborník na zednářské otázky, napsal: „S Piem XII. jsme my zednáři zmohli jen velmi málo. Nyní s Pavlem VI. jsme však zvítězili.“
Dominikán Felix Morlion, známý zakladatel mezinárodní univerzity Pro Deo mi jednoho dne vyprávěl o Mons. Montinim a děsivých vztazích mezi církví a masonerií. Montini mu osobně sdělil: „Neuplyne ani jedna generace, a mezi těmito dvěma společnostmi bude uzavřen smír.“ Spíše než předpověď hodnotil dominikán tato slova jako „rozhodnutí|“, které se pak realizovalo během pontifikátu Pavla VI., který nastoupil na papežský stolec díky svému velkému elektorovi zednáři kardinálu Suenensovi, který měl rozhodující slovo i v „předkonkláve“, které se konalo ve Grottaferata ve vile Umberta Ortolaniho, známého jako „mozek lóže P2“. Pavel VI. také jako první přijal zednářskou delegaci jmenovanou B´naid Brith 3. června 1971, o které pak psal na první stránce L´Osservatore Romano.
V nekrologu, který zveřejnila zednářská revue k smrti Pavla VI., čteme: „Pro nás je to smrt TOHO, který přivedl k pádu odsouzení zednářství Klementem XII. a jeho nástupci. Je to poprvé v dějinách moderního zednářství, kdy zednáři mohou vzdát poctu u rakve papeže bez dvojakosti a protiřečení.
(Pramen: Chiesa viva 451 - Lumen de Lumine)
2. VÝROČÍ ÚMRTÍ DONA LUIGI VILLY
18. listopadu 2012 odevzdal Don Luigi Villa svou duši Pánu, kterému sloužil věrně 92 let. Narodil se v Lecco 3. února 1918 a jako mladík vstoupil do řádu komboniánů. 28. června 1942 přijal kněžské svěcení. Jako mladý kněz za italského fašismu zachránil několik desítek Židů a málem to zaplatil životem.
Opustil řád komboniánů a jako diecézní kněz založil nejdříve ve Ferraře Mezinárodní misijní hnutí. Rozhodujícím bodem jeho života byla setkání s P. Piem, který mu oznámil, že JEHO POSLÁNÍM JE Z BOŽÍ VŮLE BOJOVAT PROTI CÍRKEVNÍMU ZEDNÁŘSTVÍ. Papež Pius XII. mu určil za spolupracovníky tři ze svých kardinálů. Z pověření Pia XII. získal licenciát teologie, založil v Brescii kongregaci sester Dělnic Neposkvrněné a plně se věnoval demaskování zednářů a jejich rozhodujícího vlivu na čelné osobnosti Vatikánu a především na 2. druhý vatikánský koncil. Založil měsíčník Chiesa viva, kterého do letošního září vyšlo 463 čísel. Kromě tuho napsal řadu knih a menších publikací. Charakteristickým rysem jeho práce byla důsledná dokumentace všech faktů. Byl terčem pronásledování, kritiky, pomluv i atentátů. Řada spolupracovníků ho opustila, ale žádné překážky a protivenství ho nezatavily v jeho Bohem svěřeném díle. Jeho pohřeb se konal 20. listopadu 2012 ve farním kostele Santa Maria Crocifissa di Rosa a jeho ostatky byly uloženy v malé kapli v klášteře Dělnic Neposkvrněné Panny Marie. Z celého světa přicházely kondolenční dopisy, které dodnes postupně zveřejňuje revue Chiesa viva.
