Bavorsko, Švýcarsko, Rakousko 2015
Německé Bavorsko, Švýcarsko, Rakousko 2015.
Naše letošní dovolená směřovala do Rakousko –Německo – Švýcarského pomezí.
Je to jedna z nejnavštěvovanějších oblastí v Evropě. A pro Němce je to v tuzemsku místo, kam všichni míří na své vysněné dovolené. A tak jako my máme například Český ráj, tak Němci si tento dálniční úsek se speciální soustavu vyznačených přilehlých cest, nazvali jako Die Romantische Strasse. Toto romantické cestování začíná Mnichovem a pokračuje dálnicí A8 (a po jejím přilehlém okolí) a končí hranicí s Rakouskem. Ve skutečnosti končí kousek za hranicí, v nedalekém rakouské Salzburku.
A co vše zde najdete? Je toho opravdu moc a vybere si zde snad každý. Jsou to nejen krásné zasněžené Alpy s nejvyšší horou Německa Zugspitze, ale spousta bavorských hradů, klášterů a zámků a v neposlední řadě Bodamské jezero. A to jsem udělal jen rychlý výběr, jen namátkou. Ve skutečnosti toho je daleko víc. Není v silách člověka, za jednu dovču vše obsáhnout a prostě si musí vybrat jen něco.
V Německu jsou drahé hotely a tak se vyplatí ubytování v Rakousku. Byli jsme ubytováni v Lermoosu v perfektním hotelu Lärchenhof a odtud jsme vyráželi za poznáním. Náš výběr byl následující.
Německo: Mnichov, hrad Neuschwanstein a Linderhof a klášter Ettal, Garmisch-Partenkirchen, adrenalinová soutěska Partnachlamm, květinový ostrov Mainau, Kostnice (J. Hus).
Rakousko: Tyrolské Alpy, Lermoos - hotel Lärchenhof
Švýcarsko: Největší evropský vodopád (Rheinfall), Bodamské jezero.
Postupně tu budu doplňovat povídáním a obrázky cíle našich návštěv, hned jak to budu mít zpracované. Začínám tedy ostrovem:
Květinový ostrov Mainau na Bodamském jezeře.
Mainau je soukromý ostrov, patřící původem švédské šlechtické rodině - rodu Bernadotte. Je to jakási obrovská botanická zahrada a překrásně udržovaný park. Najdete tu snad vše, od nejrůznějších květů až po bambusový háj, palmy i obrovské sekvoje z Kanady. Uprostřed ostrova je kostel a zámek majitelů. První stopy po osídlení pocházejí z doby 3000 př. n. l., z mladší doby kamenné. V roce 15 př. n. l. si Římané podrobili místní keltské obyvatelstvo a zbudovali na ostrově vojenský tábor - castrum, loděnici a stanici římské bodamské válečné flotily. Časem se zde střídali různí majitelé, dokud si ho roku 1853 nezvolil bádenský velkovévoda Fridrich I. za své letní sídlo. Ten pověřil své zahradníky zbudováním rozličných zahrad, alejí a arboret.
Dnes se zde nachází, mimo jiné, velký stylový hotel, přístav, skleníky s tropickými rostlinami i s exotickými motýli a kaktusy. Dále je tu zábavný dětský park s bazénem, zoologickou zahradou se zvířaty, které jsou zde vybrány dětem k pohlazení a hraní. Ostrov je s pevninou propojen mostem a patří do rajonu nedalekého města Kostnice. Procházka po ostrově je nádhernou pastvou pro oči ale i zajímavým poznáním z říše květin i stromů.
Ještě pár slov k Bodamskému jezeru. Jezero je třetí největší v Evropě, má plochu 536 km² délku 63 km, šířka asi 15 km a je napájené řekou Rýn. Průměrnou hloubku 90 m. Ale pozor! Max. hloubka je 254 m !!! Je v nadmořské výšce 395 m a je to největší sladkovodní zásobárna pitné vody v Evropě. Ještě jednu zajímavost má. Nikdy skrz něj nevedly žádné hranice, protože nebyly nikdy nikým dohodnuty a tak je celé jezero společné Německu, Rakousku i Švýcarsku. Jezdí přes něj trajekty a je tu čilý rekreační lodní a plachtařský ruch. Délka pobřeží je 273 km s častými rekreačními objekty, plážemi a mnoha městy. Na jezeře se nacházejí tři ostrovy a všechny jsou obydlené. Dá se říct, že polovičku pobřeží jsme si objeli. Asi by se zde dala užít velice pěkná dovolená.
Fotografie z květinového ostrova Mainau
Náš hotel v Rakousku.
V Rakousku jsme byli ubytování v Lermoosu v hotelu Lärchenhof. Bylo to vlastně kousek za hranicemi Německa, na pomyslném pokračování „Romantické cesty“ a dálnice D8 , tentokrát ale už Rakouských Tyrolských Alpách. V podstatě uhnete na velkém parkovišti pod hraniční horou Zugspitze, přejedete hranici a sjedete pár serpentýn dolů směr Salczburk a jste v Lermoosu. Podle sinice je jeden hotel za druhým. Zde je o proti Německu mnohem levnější ubytování i služby. A obsluha je tak nějak srdečnější.
Hotýlek byl pěkný, útulný. Ráno nás vzbudilo krásné sluníčko, a když jsme vyšli na náš balkon, okamžitě jsme začali fotit. Z balkonu, byl úchvatný výhled na Alpy. Měli jsme přímý výhled na nejvyšší horu Německa Zugspitze (2962 m. n. m., hranice mezi Rakouskem a Německem). Na jejím vrcholu stojí veliký kříž. Rozhled byl nádherný i na okolní Alpské štíty, které zářily svými zasněženými vrcholy. Pokaždé když si člověk vylezl na balkon, vše vypadalo trošku jinak. Například bylo zajímavé pozorovat, jak zasněžené Alpy neuvěřitelně dlouho září do noci. Svítily svojí bělobou ještě dávno po západu slunce, přesto že kolem hotelu už byla tma a dole svítily pouliční lampy. Z hotelu jsme vyráželi na výlety do Německa a Do Švýcarska.
Pár obrázků z našeho ubytování a jeho okolí
GarmischPartenkirchen. Trocha historie města.
Na začátku to byla vlastně města dvě a to s poměrně spletitou historií. Garmisch (západní část) a Partenkirchen (východní část) byly po mnoho staletí oddělené města, která si nebyla moc nakloněna.Partenkirchen (městský kostel) vznikl jako římské město (řím. Partanum) na obchodní stezce z Benátek do Augsburgu a je poprvé zmíněno v roce n.l. 15. Dnešní jeho hlavní ulice, Ludwigsstrasse, jde po původní římské silnici.
Garmisch (zkomoleně: germisch – směsice) je nejprve zmíněn zhruba v 800 letech, později jako Germaneskau (německý okres) což naznačuje, že v určitém okamžiku germánská většina obsadila osadu na západním konci údolí.
Během konce 13. století, se toto údolí, v rámci hrabství Werdenfels, dostalo pod církevní správu a to až do roku 1803. Tato oblast byla poté řízena kníže-biskupským zástupcem zvaným jako Pfleger (správce nebo dozorce) celého hrabství, které se nacházelo severně od Garmisch.
Města Garmisch a Partenkirchen však nadále zůstala oddělena vyznáním i názvem, dokud jejich příslušní starostové nebyli donuceni Adolfem Hitlerem, spojit obě odtržená města v jedno a to v roce 1935. Důvodem bylo očekáváné konání zimních olympijských her v r. 1936.
Později během 2. světové války byl Garmisch-Partenkirchen hlavním nemocničním centrem pro německou armádu. I po válce, bylo tohoto zařízení používáno armádou Spojených států, jako rekreační středisko pro vojáky rozmístěné v Evropě a jejich rodiny.
Dnes je sjednocené město zkráceně nazývané prostým zkrácením názvu, jako GaPa. Město GaPa je nejčastěji spojováno se zimnímy sporty. V r. 2011 se zde konalo mistrovství světa v alpském lyžování. Každoročně se zde na Nový rok koná závod ve skocích na lyžích, který je součástí tzv. Turné čtyř můstků.
Kitzbühel a Innsbruck jsou odtud nedaleká města a dohromady to vše zde tvoří velké alpské centrum zimních sportů.
Adrenalinová soutěska Partnachklamm pod ledovcem na Zugspitze.
Tak vzhůru do Alp.Partnachklamm je jedna z nejpozoruhodnějších velikánských strží v Bavorských Alpách. Malá říčka Partnach si tu hluboko prorvala koryto do okolního strmého terénu. Na délce něco přes kilometr svého toku tu vytvořila fascinující přírodní scenérii v podobě kolmo zařízlé průrvy, široké většinou jen 3 až 5 metrů, ovšem 85 až 100 metrů hluboké. A touto úzkou průrvou, za velkého řevu se valí dravá říčka Partnach. Je napájená z nedalekého ledovce na Zugspitze.
Od začátku 19. století byla říčka využívána k plavení dřeva, což se ale příliš neosvědčilo, protože v úzkém profilu často docházelo ke vzpříčení klád a tím k ucpání plavebního prostoru. Místní obyvatelé pak často museli doslova s nasazením života ucpané koryto uvolňovat. Vzpomínkou na několik takových osudných havárií jsou pamětní desky umístěné u křížku ve vstupu do údolí ale i plastiky na skalách v soutěsce. Zážitek je to veskrze adrenalinový, procházíte skoro potmě, čelovka či baterka je velice vhodná.
Je to v podstatě nepřetržitá řada tunelů ve skále. Občas na vás vykoukne trochu světla. Všude na vás padá z výšky spousty vody, někde dokonce procházíte skrz vodopády. Měl jsem velký strach o fotoaparát, kožená bunda byla jen tak tak ochranou. Chtělo to pláštěnku. Fotit se tu bez blesku v podstatě nedá. Občas se s velikým rachotem ze shora zřítí rampouchy či kusy ledu. Jste sice kryti převisem skály ale ten rachot a šplouchanec v takto stísněném prostoru – no je to velice působivé. Upozorňovali nás, že je to až dost adrenalinové, pravda, ale copak si takového něco mohu nechat utéct? Bylo to super, i když jsme to nestihli a šel jsem tam až za soumraku, ale tak jsem zase ušetřil!
Otevřeno je celoročně, v létě od 8 do 18 hodin, v zimě pak od 9 do 17 hodin (mimo tuto dobu je rokle volně přístupná ale pouze na vlastní nebezpečí). Dospělí platí vstupné 3,- €, děti pak 1,50 €. V nabídce jsou ale i rodinné slevy. Pokud přijedete autem, pak můžete pohodlně zaparkovat u Olympijského stadionu, odkud je to ke vstupu do rokle jen asi 2,5 kilometru pěšky (dále se jet nedá, je tu zákaz vjezdu). Určitě to stojí za ten zážitek!
Zámek Hohenschwangau a Neuschwansteinem v Bavorsku
Určitě jste jej někde viděli, určitě ho znáte z pohledů, časopisů či kalendářů. A nebo ho znáte z filmu Walta Disneya jako zámek pro Sněhurku. Také ho najdete v každém Disneylandu, jako hlavní exponát. Jeho pohádková silueta korunovaná věncem věží a zarámovaná okolními štíty Bavorských Alp, je notoricky známá.
Ano jedná se o na jeden z nejnavštěvovanějších zámků světa o Neuschwanstein. Má spousty přívlastků, jako fantastický, pohádkový a romantický ale třeba taky nejznámější turistický kýč na světě apod. Fakt je, že je to jeden z nejromantičtějších a nejznámějších hradů-zámků na světě. V sezoně ho denně navštíví v průměru 6 000 lidí a od jeho zpřístupnění veřejnosti už ho vidělo víc než šedesát milionů návštěvníků.
Neuschwanstein je každopádně místem, které nenechá chladným zřejmě vůbec nikoho. I já jsem si kdysi dávno snil, že až se mi naskytne příležitost …. A sny si máme plnit, že!
Neuschwanstein (Nová Labutí skála) je asi zhruba sto kilometrů od Mnichova a nemusíte mít obavy, že byste ho nenašli. Všude je spousta poutačů a proudy aut a autobusů tam prostě jedou. První frontu vystojíte při příjezdu na odstavná parkoviště, druhou na vstupenky a třetí na prohlídku. Ale už jen pohled vzhůru do skal a na jeho okolí vám vše vynahradí.
A pak vyrazíte strmými asfaltkami nahoru a za každou serpentýnou na vás čeká krásná výletní restaurace s pěkným posezením a vyhlídkou. A když nahoře popadnete dech po výstupu do prudkého kopce (případně se můžete nechat nahoru vyvézt kočárem taženým koňmi), otevře se před vámi kouzelný pohled, rámovaný z jedné strany rovinou s poli a vesnicemi a ze strany druhé strmými skálami a roklemi. No a nyní si ještě musíte počkat, až se na vás dostane řada na prohlídku zámku. Na zámku se bohužel ani náhodou nesmí fotit a to ani za příplatek. Ale něco na internetu se vždy dá najít, a tak vám to tu vkládám.
Pokud se rozhodnete vystát si frontu na vstupenky a prohlídku (můžete si koupit i audioprohlídku v češtině) a máte jen trochu smysl pro romantiku, tak interiér zámku vás určitě ohromí. Jen na králově posteli pracovalo 14 řezbářů víc než čtyři roky, a až uvidíte její zdobnost, pochopíte proč.
Skutečně fascinující dojem vyvolávají trůnní a hudební sál, vyzdobené obrazovými cykly. U královy pracovny dokonce objevíte i malou umělou jeskyni, která vznikla opět z rozmaru pomateného panovníka. Hlavním motivem je labuť, kterou měl v erbu rod Schwangau, za jehož následníka se Ludvík II. považoval, a která je navíc symbolem čistoty.
Pro stavbu svého zámku si Ludvík II. vybral skutečně působivé místo. A přitom mu nešlo o to blýsknout se před návštěvami nebo honosně reprezentovat. Podivínský král stavěl zámky výhradně pro sebe. Budoval je v málo přístupných místech bavorského království a utíkal do nich před lidmi, aby se v romantickém prostředí oddával svým snům o středověku a germánských mýtech.
Králova fobie z lidí byla ostatně vyhlášená. Nejenže se odmítal účastnit jakýchkoli veřejných ceremonií, ale postupem času situace dospěla tak daleko, že v divadle, které se rozhodl navštívit, nesměl být kromě něj jediný divák. Takovýchto privátních představení se pro něj odehrály víc než dvě stovky.
Kromě toho utíkal Ludvík II. do Neuschwansteinu před svou matkou Marií, která až do své smrti přebývala na zámku Hohenschwangau, a se kterou neměl dobré vztahy. Hohenschwangau stojí vzdušnou čarou jen několik stovek metrů od Neuschwansteinu a k prohlídce obou zámků můžete vyrazit z jednoho parkoviště. I tento jsme samozřejmě navštívili. I tento opravdu stojí za to a i v tomto je přísný zákaz pořizování jakéhokoliv záznamu. Snad něco na netu pro vás najdu.
Zadlužený král
I když se poloha Neuschwansteinu jeví z návštěvnického hlediska jako naprosto idylická, odborníci neustále sledují pohyb podloží a už několikrát se musely skalní stěny zpevňovat. Vlhké klima navíc neprospívá vápencovým průčelím, která se musí každých několik let renovovat.
Ludvík byl však myšlenkou na pohádkový zámek posedlý a trval na jeho postavení, ačkoli stavba, která začala roku 1868 (dokončená byla až v roce 1892 ve zredukované verzi), vyšla na šest milionů marek, což byla v tehdejší době horentní suma.
Není však pravda, že Neuschwansteinem král zruinoval státní pokladnu, protože stavbu financoval z privátních prostředků. Ačkoli se Ludvík topil v dluzích (byl tak zoufalý, že například naváděl své sloužící, aby vykradli banku a peníze mu přinesli), na zámku skutečně nešetřil.
Záhadná smrt v jezeře
Král si ale svého vysněného zámku příliš neužil, protože jeho duševní choroba se neustále horšila a v roce 1886 musel být zbaven svéprávnosti. Stalo se tak poté, co komise odborníků vyslechla osoby z jeho okolí a vyhotovila posudek, ze kterého jasně vyplývalo, že král je "pomatený." Jeho podivínské chování se projevovalo už ve velmi útlém věku a bylo nejspíš podmíněno i dědičnou zátěží, protože duševní choroba propukla i u jeho bratra.
Ludvík například odmítal podřizovat se střídání dne a noci, takže vstával v osm večer, kdy posnídal, kolem druhé v noci obědval a k ránu večeřel. Postupem času se u něj začaly objevovat nesmyslné záchvaty vzteku, netajil se úmyslem skoncovat se životem, trpěl halucinacemi a nesnesl, aby se na něj kdokoli díval, takže lidé při rozhovoru s ním museli upírat zrak na podlahu. Svému služebnictvu dával nesmyslné příkazy a chtěl například, aby zařídili, aby měsíc svítil v jeho ložnici a nikoli na nebi.
Po vyhotovení psychiatrického posudku zbavil soud krále svéprávnosti a ustanovil mu dva opatrovníky. Komise ho odvezla z Neuschwansteinu do zámku Berg, kde ho převzali do péče ošetřovatelé. Druhý den král po mnoha letech posnídal ráno a dopoledne byl se svým psychiatrem na procházce. Ten mu slíbil i procházku večerní, a protože se král choval klidně, lékař odmítl doprovod dalšího personálu.
Když se však muži nevrátili ani po dvou hodinách, začalo pátrání a po dalších čtyřech hodinách byly objeveny jejich mrtvoly v jezeře. Zatímco královo tělo neneslo žádné známky násilí, obličej psychiatra byl poškrabaný a na krku měl známky škrcení. Nikdo neví, co se doopravdy stalo, ale předpokládá se, že se král chtěl utopit a psychiatr se snažil mu v tom zabránit. Při následné potyčce tak nejprve Ludvík utopil jeho a pak sám sebe.
Megalomanský projekt
Ačkoli se při jeho stavbě inspiroval středověkým hradem Wartburg a především operami svého velkého oblíbence Richarda Wagnera, Neuschwanstein poskytoval Ludvíku II. veškeré myslitelné pohodlí a přepych. Na stavbě zámku pracovaly tři stovky dělníků a stavělo se i v noci za svitu lamp. Spotřebovalo se 465 tun salzburského mramoru, 1 550 tun pískovce a téměř půl milionu cihel.
Ve všech více než dvou stech pokojích královského zámku se počítalo s centrálním horkovzdušným topením. Tekla zde teplá a studená voda a toalety měly automatické splachování. Sloužící přivolával král elektrickým zvonkem a měl sem dokonce zavedený i telefon. Jídla se z kuchyně přepravovala výtahem.
Ještě bych tu chtěl upozornit. Za zámkem Neuschwansteinem vede značená a poměrně dost strmá cesta k mostu Marienbrücke, kterým je překlenuta hluboká (90m) strž. I když budete uťapaní z výstupu na zámek, vůbec neváhejte a vydejte se sem. Od nikud neuvidíte tak pěkné výhledy a je to vlastně jediná možnost pořídit trochu slušné fotky. Je z něj jedinečný výhled na celý zámek a ne jen na něj. Most sice asi na tak velký nápor lidí nebyl stavěn, ale zdá se, že zatím drží. Určitě to stojí za to.
Základní informace se můžou vám třeba se hodit.
Při výpravě na jeden z nejnavštěvovanějších zámků světa se však musíte obrnit trpělivostí. Všude jsou mraky aut, motorek a autobusů a mraky lidí.Pod oběma zámky jsou k dispozici velká parkoviště, kde za osobní auto zaplatíte 5 eur.
Vstup do zámku Neuschwanstein vyjde dospělého na 12 eur, prohlídka zámku Hohenschwangau o dvě eura méně.
Značenou cestou se kolem zámku dostanete až k mostu Marienbrücke, který se klene přes hlubokou strž. Je odsud jedinečný výhled na celý zámek.
Nejprve jsme navštívili zámek Hohenschwangau a pak teprve Neuschwansteinem , kde byl veliký nával a dlouho by se čekalo
Fotografie z obou zámků naleznete zde
