Pixie
Ačkoliv se tvrdí, že pixieové jsou prastarou britskou rasou, která ostrovy obývala ještě před příchodem jiných skřítků, démonů a víl, a která se potom raději odstěhovala na jihozápad, přece jen nezapřou jisté příbuzenství se skotskými brownii. Stejně jako oni, se pixieové přes noc rádi vrhnou na drobné domácí práce. Ale protože jejich partnery nejsou šetřiví Skotové, ale sedláci cornwallští a devonshireští, není jejich pomoc altruistická. Vyžadují určité sociální zajištění, jako je mléko k uhašení žízně, kbelík vody, v němž matky koupou své ratolesti a nějaký ten plácek, aby si po práci mohli zatančit. Narozdíl od browniů nemají žádné ubytovací nároky.
Pixiové – a už jsme v tom zase – totiž většinou přebývají na blatech. Jejich vodní původ prozrazuje i záliba v nočních jízdách na ukradených koních a ponících – když vám ráno stojí zpěněné zvíře před ohradou a má hřívu zamotanou do nerozčesatelných uzlíků, pak vězte, že okolní pixieové opět popustili uzdu (v tomto případě doslova) své vášni.
(Proklamovaná spojistost s vodním živlem je v tomto případě více než průkazná, protože kůň s ním byl spojován odedávna a téměř všude, vzpomeňte na tangieho, vodníky nebo na známá stáda Poseidónova).
Noční vyjížďky jsou sice oblíbenou, ale nikoliv jedinou zábavou tohoto potměšilého nárůdku. Nejraději se prohánějí ve vodě, rádi tančí za svitu měsíce a někteří z nich si střílí z lidí. Nejčastěji svádějí z cesty poutníky, občas se vplíží do domů a místo domácích prací hážou po lidech drobné předměty. Prostě si rádi hrají.
Vzhled je celkem jednoznačný – nejsou větší než lidská dlaň, oblékají se do zelené, aby se mohli rychleji a lépe ukrývat, mají do červena zrzavé vlasy. Nosánky mají pěkně nahoru, oči zelené (občas šilhavé), uši špičaté. Jako každý početnější strašidlácký národ, ani pixieové nejsou povahově stejní. Nejsou ani dobří, ani špatní a stejně jako u lidí – co jedinec, to individualita. Umí létat – nikoliv za pomoci křídel, ale prostou levitací. O jejich původu se vypráví, že jako rasa nejsou dost dobří pro nebe, ale ani dost špatní, aby byli internováni do pekla, a tak musí věčně žít na Zemi.
V Cornwallu, Devonshire, Dorsetu, Hampshire i Wiltshire, kde žijí, se o nich vypráví mnoho příběhů. Jeden – docela krátký – si dovolím předložit.
Někdy na počátku patnáctého století usoudili v jedné vesnici na ostrově Wight, že jejich starý kostel už není reprezentativním svatostánkem, ale místní ostudou. Rozhodli se tedy postavit nový. Ale kde? V bouřlivé rozpravě bylo nakonec vybráno místo přímo uprostřed vesnice a práce mohly začít.
Navezl se materiál a vytýčily základy. První den stavby práce postupovaly tempem přímo údernickým a když šli unavení vesničané spát, počítali, že tímhle tempem bude hrubá stavba hotova v několika týdnech.
Nazítří byla vesnice probuzena hněvivým křikem několika ranních ptáčat, která nemohla dospat, a ještě za šera se šla pokochat pohledem na včerejší dílo.
Po něm nebylo ani památky. Parcela vypadala jako minulý měsíc a všechen stavební materiál zmizel!
Než na místo činu doběhl poslední vesničan, už se vědělo kam.
Všechno bylo přes noc přestěhováno na vrchol nedalekého kopce.
Rozrušení vesničané dlouho nepřemýšleli. Znali svůj kraj a věděli, že ten, kdo dokázal provést takové kouzlo, nemohl být nikdo jiný, než pixieové. Co teď? Některé horlivé hlavy navrhovaly materiál snést a začít znovu, zlomyslní skřítkové určitě svůj vtip nezopakují, to by bylo pod jejich úroveň. Ale někteří si vpomněli na nedávné hádky při výběru vhodného místa pro nový kostel, a protože jim ta situace vytříbila rétoriku, nebylo těžké přesvědčit zbytek vesnice, že tentokrát nešlo o legraci, ale o přátelskou radu.
A tak se vesničané rozhodli lukrativní parcelu ušetřit a postavili svatostánek na vrcholu, který vybrali pixieové.
Nemuseli aspoň pracně snášet materiál dolů a unavovat pozdější generace vymýšlením nového jména tehdejšího malého sídla. Po čase se kopci začalo říkat Boží (God's Hill) a vesnice, existující dodnes, po něm dostala jméno – Godshill.
Zdroj: http://www.fext.cz/bestiar/index.htm
