TAKOVÝ NORMÁLNÍ PŘÁTELÉ
2. 5. 2010
Takoví normální přátelé
Tak co budeme dělat?
Parta spolužáků a zároveň nejlepších přátel se znuděně procházela po Kopaninách a přemýšlela, jak se zabavit, než se nudou zcela rozloží.
„Vymyslete něco, než tu všichni nudou zdechneme.“ Žadonil Honza.
„Můžeme si zpívat, třeba Skákal pes!“ Navrhla Renáta.
Všichni se na ni podívali a jejich výraz napovídal, že kdyby pohled vraždil, padla by jejich přítelkyně k zemi mrtvá.
„A potom se můžeme chytit za ruce a odtančit do města…“ komentoval to všechno Filip.
„Á, mám otázku!“ vybafla najednou Martina.
Jak to dořekla, všichni se v tu chvíli pokřižovali a doufali, že se ta otázka netýká právě jich, neboť Martininy otázky nepatřili zrovna do kategorie tipu „normální“.
„Adame,“ pokračovala dál a vyděšených výrazů svých kamarádů si nevšímala. „Dělá ti dobře, když ti v kapse vibruje telefon?“
Všichni propukli v hlasitý smích, jen Adam pozoroval cestu před sebou a přemýšlel, kdy naposled mu v kapse vibroval telefon a on si to užíval.
„Ne, nijak zvlášť to neprožívám.“ Odvětil nakonec.
„Alé, nedělej!“ dolovala pořád Martina.
„Ne, fakt. Martino, žádné vibrující předměty uložené v oblasti hýždí mě nevzrušují!“
Martina zmlkla, i když podle jejího výrazu bylo zřejmé, že by chtěla ještě pokračovat. Adam jí za to v duchu poděkoval.
„Vy jste ale neslušní! Kdyby vás tak slyšela má máma! Vyhubovala by mi a už nikdy bych se s vámi nemohla stýkat.“ Snažila se svým přátelům domluvit Renáta, která byla pověstná tím, že nikdy, ani za těch nejhorších podmínek, nevyřkla jediné sprosté slovo.
„Vyprdni se na to…“ mávl nad tím rukou Filip a hodil po Renátě spiklenecký pohled. Ta se ho snažila ignorovat.
„Ahoj!“ ozvalo se za společenstvím přátel.
Většina mladistvých se otočila, a když zjistila, kdo to na ně zavolal, pozdrav opětovali. Až na Petra. Ten se stále smál Filipově radě pro Renátu a protože byl nahluchlý, pro svůj smích pozdrav neslyšel.
„Ahoj, Andreo.“ Vydala ze sebe Renáta a rozešla se směrem k nově přítomné kamarádce. „Prosím tě, ani sem nechoď!“ chytila ji za paži a snažila ji odvést někam jinam.
„Co jste jí zase udělali?“ Zeptala se vážně Andrea všech ostatních.
Přátelé jen pokrčili rameny, až na Filipa, který si pro sebe začal pískat.
„Mluví tady sprostě a myslí na neslušné věci!“ vysvětlovala Renáta svůj důvod, proč by za nimi Andrea neměla chodit.
„Vyprdni se na to!“ Mávla nad tím Andrea rukou a pobídla ostatní, aby si dali pro příště pozor.
„Tak jo,“ prolomil ticho Honza, když ho omrzelo stát na místě a houpat se na patách. „Na pět minut jsme se zabavili, co budem dělat teď?“
Adam chtěl něco navrhnout, ale protože Honzu znal, ani mu svůj nápad nesvěřoval, jelikož si byl jistý, že by ho zase poslal někam.
„Půjdeme na maják!“ skoro zakřičela Martina nadšením.
„Zase ti chybí opačný pohlaví? Teda ten rozhled?“ opravil se Adam, když spatřil Martinin vražedný pohled.
„Co?“ zeptal se Petr.
„Nic, že koupím babičce pohled.“ Promluvil Filip Petrovi přímo do ucha.
„Aha! Tos měl říct rovnou! Taky jeden koupím!“ souhlasil s ním jeho nahluchlý přítel a vytáhl si z kapsy hřeben. Pročesával své dlouhé husté kudrnaté vlasy a co chvíli zaječel, jelikož mu užitečný nástroj vytrhával z hlavy jeho drahocenný porost.
„Ale ne!“ snažila se Martina vykroutit ze svého zcela nápadného úmyslu.
„Martinu ovládají hormony!“ Smál se jí Filip.
Renáta nad tím vším jen smutně kroutila hlavou. Adam pozoroval Martinin najednou velice koncentrovaný pohled do prázdna a doufal, že nepřemýšlí nad žádnou další otázkou. Honza si povzdychl, protože mu bylo jasné, že takhle se nikdy nikam nedostanou a on se bude muset pohupovat na patách zřejmě až do konce tohoto dne. Andrea vzala Renátu jednou rukou kolem Ramen a snažila se ji uklidnit.
„Víte co bysme mohli dělat?“ zeptal se najednou Adam.
„Ne!“ vyštěkli po něm všichni.
„No, já taky ne!“ dořekl svůj nápad a začal se hlasitě smát.
Ostatní jej jen nepřítomně pozorovali a Petr byl šťastný, že není sám, koho považují za obyvatele notoricky známého psychiatrického ústavu v Bohnicích.
Na maják!
„Pojďte třeba pro Sojlu,“ navrhla Renáta. „Alespoň tu bude někdo normální, s kým bych si mohla popovídat.“
„Jo, jasně. Popovídat - ‚Já muset do obchod pro rohlík!‘“ Napodoboval Filip Sojlu, jejíž čeština nebyla zrovna ukázková díky jejímu mongolskému původu.
„Nedělej si z ní srandu,“ napomenula ho Martina. „Chtěla bych vidět tebe, kdyby ses přestěhoval do Mongolska a chtěl se domluvit s klukama ve třídě. Jó!“ vyjekla najednou, sotva domluvila Filipovi.
„Jak si myslíte, že mají Mongolci velký –.“ Chtěla se zeptat na další ze svých otázek.
„Martino!“ přerušila ji Renáta. „Zase začínáš? Já odejdu domů!“
„No jo, už jsem zticha.“ Sklopila Martina oči a zatvářila se jako mučednice.
„Děkuji.“ Usmála se na ní její slušná kamarádka.
„Tak co? Jít pro Sojla teď?“ Zeptal se Filip.
„Ano!“ Vypískla Renáta a zatleskala si.
Zbytek přátel jen zakroutil očima a rozešel se směrem k Sojlině domu.
Zvonek zazvonil, ale nic se nedělo.
„Asi není doma.“ Uvažoval Petr trošku nahlas, aby slyšel, co sám říká.
„Co?“ Utahoval si z něj Filip.
„ŽE ASI NENÍ DOMA!“ zařval Petr tak hlasitě, že by to probudilo i mrtvého.
„Neřvěte!“ Uklidnil je Honza stejně silným hlasem.
„Chováte se jako magoři.“ Komentoval to všechno Adam.
Byl strašně náladový. Klidně se mohl jednu chvíli smát a za pár vteřin už dokázal nadávat na celý svět. Doháněl tím své přátelé k šílenství.
„Co máš zase za náladu?“ Zeptala se ho Andrea.
Adam na ni pohlédl svým tupým pohledem a ona pochopila, že teď není pravá chvíle se na něco ptát. Raději by měla počkat, až se uklidní. Jak ho znala, zhruba za půl minuty už by se měl začít zase smát.
„Zazvoňte ještě jednou!“ Vyštěkla skoro hystericky Renáta, neboť myšlenka na to, že by v tomhle blázinci měla být úplně sama, pro ni byla horší než noční můra.
Dveře se konečně otevřely.
„Sojlo, ahoj, půjdeš ven?“ zeptala se jediná vychovaná dívka hned, sotva se mezi dveřmi a pantem objevila škvírka.
„Jo. Já jít ven. Tak počkat. Já obleču se.“ Uklidnila mongolská přítelkyně Renátu a ta si spokojeně oddychla.
„Renčo?“ oslovila ji mezitím Martina. „zkoušela si někdy sbalit nějakého kluka?“
Ačkoliv tato otázka byla zcela normální a neúchylná, Renátu vytočila do obrovských rozměrů.
„Martino! Žádala jsem tě, aby ses mě neptala na takovéto věci!“
„Ale vždyť se neptám, jestli jsi už souložila! Jen mě zajímá, jestli jsi už zkoušela někoho sbalit?!“ Hájila se Martina.
„Ne, nezkoušela!“ odsekla jí její přítelkyně.
„Ale -.“ Chtěla se občas úchylná kamarádka ptát dál, ale když viděla Renátin výraz, raději zmlkla.
„Renčo, klídek.“ Tišila jí Andrea.
„Téda, Renčo, ještě že tu Andrejku máš!“ rozplýval se nad tím vším Adam, kterému už se stačila vystřídat nálada. Andrea se na něj usmála, kdežto Renáta se ho snažila ignorovat, jak to často dělala, jestliže chtěla v tomto společenství přežít.
„Bože, co jí tak trvá, jako kdyby sháněla krávy z pastvin!“ Hromoval Filip, když Sojla už několik minut stále nevycházela ze svého bytu.
Martina zaklepala.
„Ta tě tak uslyší.“ Přidal se k Filipovu nadávání Honza.
„By si měla vyndat špunty z uší.“ Dodal Filip.
„Zmlkněte!“ zaječela zase Renáta svým vysokým hlasem, až z toho ostatním málem praskly ušní bubínky.
Andrea vrhla po všech, kromě své svěřenkyně, káravý pohled a oni zmlkli. Ovšem až na Petra, který si začal prozpěvovat písničku Holka modrooká, což způsobilo hlasitý výbuch smíchu všech zúčastněných, včetně Renáty.
„Bože, ona se snad rozhodla jet si pro věci až do Mongolska.“ Přidala se už také netrpělivá Martina, když vtom se konečně otevřely ony tolik spekulované dveře.
„Konečně!“ Vydechla parta přátel téměř sborově.
Sojla se na ně lišácky usmála a omluvila se:
„Já ještě muset dát prádlo do pračka.“
„A my tu málem zdechnout nuda!“ Odpověděl jí Filip, který sklapl téměř okamžitě, jakmile mu od kohosi přiletěl pohlavek.
„Tak kam my jít?“ Zeptala se Sojla, když po deseti minutách konečně skončila se zamykáním 4 zámků, jež zabezpečovaly jejich byt.
„Na maják!“ Rozhodla Martina a rozešla se, nevšímajíc si pobavených výrazů na tvářích většiny jejích kamarádů.
Titanic
Došli na vysněné místo jejich přítelkyně a usadili se na lavičky postavené podél chodníku. Martina samozřejmě na to nejvyšší možné místo.
„Tvé rozjařené hormony se stále neuklidnily?“ rýpl do ní Filip.
„Ha, ha, ha. Vtipné! Ale ne, neuklidnili.“ uznala Martina a dál se rozhlížela po okolo jdoucích chlapcích.
„Kecejte něco…“ vzdychla asi po deseti minutách, když zjistila, že žádné výstavní exponáty se zde nenachází.
„A co?“ zeptal se jí tradičně Adam.
„Cokoliv…“ prosila dál Martina. „Můžem třeba zahrát pravdu.“ Navrhla, načež málem ohluchla. To tím, jak jí všichni příliš hlasitě vyjádřili unisono jejich nesouhlas.
„Tak co chcete dělat?“ zoufala si Martina. „Kluci tady nejsou, pravdu hrát nechcete. Teď už se můžeme jen nudit.“
„Třeba moct jít do město.“ Uvažovala Sojla nahlas.
„A co tam? Oblečení kupovat za česká peníz?“ Filip nepřestával napodobovat její češtinu. Už se chystal skrčit se před přilétajícím se pohlavkem, ale kupodivu mu žádný nepřiletěl. Pohlédl na své přátelé a zjistil, že všichni soustředěně pozorují něco jiného. Podíval se směrem, kudy směřoval zrak jeho kamarádů a spočinul na Petrovi.
Ten z bůhví jakých důvodů stál na cihlové zídce, ruce roztažené, hlavu vzhůru a zpíval si při tom ústřední melodii z filmu Titanic.
Přátelé se nezmohli vůbec na nic. Nevěděli, jestli se mají svalit smíchy na zem, nebo ho odvést zpátky do blázince. Tak ho tam nechali, ať si užije tu romantickou chvilku.
„Ehm, nepůjdeme třeba do Michalova? Tam by nemuselo být moc míst, kde by si Petr mohl hrát na Titanic.“ Ptala se Andrea svých kamarádů.
„Můžeme jít třeba na houpačky. A Petra zavřeme na veřejné WC.“ Uvažoval dál Adam.
„Ty jsi ale krutý!“ kárala ho Renáta.
„A tohle není kruté, nechat ho, takhle se ztrapňovat?“ Opáčil jí vzápětí.
Renáta otevřela pusu a chtěla něco říct, když jí přerušil křik Petra.
„Jacku, já letím!“ křičel na celé sídliště a kolem jdoucí lidé se zvědavě otáčeli a hledali zdroj této známé hlášky.
Aby toho nebylo málo, rozpustil si Petr své dlouhé vlasy, do této chvíle ještě stažené gumičkou, takže už opravdu vypadal jako Rose z toho známého celovečerního filmu.
Vytáhl si svůj hřeben a začal si znovu pročesávat své kudrnaté lokny a nepřestával si při tom pobrukovat onu tématickou píseň.
Renáta si nevšímala záchvatu smíchu svých přátel, pohlédla na Adama a kývla na něj na znamení souhlasu. Ten vstal, došel k Petrovi, chytil jej za rameno a dovedl jej k partě.
„Tak co? Do Michalova?“ Chtěla se ujistit Andrea.
„Snad tam budou lepší úlovky.“ Doufala Martina.
„Tady naše Rose ti nestačí?“ opakovaně do ní rýpal Filip.
Přátelé procházeli Máchovou ulicí směrem k městskému parku Michalov. Ovšem tradičně až na Petra, který se neprocházel, nýbrž tančil valčík sám se sebou.
„Tady je ticho jak v krematoriu. Dokonce je to tak zlé, že přemýšlím, jestli neuděláme Martině radost a nezahrajeme Pravdu.“ Přemýšlel nahlas Adam.
Martině se najednou rozzářili oči, a aby si pojistila úspěch, dodala:
„Už mám i otázku!“
Přátelé chvíli nic neříkali. Nejspíš jim bylo líto svého vlastního soukromí, které by teď měli darovat všem. Ale nakonec svolili.
„Tak koho ty ptát se?“ Zeptala se Sojla.
Martina probírala všechny možnosti.
„Adam na všechno odpovídá ne, Renáta by mě poslala…domů, Andrey se ptát nebudu, ta už mi odpověděla, Honza taky, tak zbývá Filip!“
„Ó bože! Smrt nastala v – „ řekl a podíval se na hodinky, když vtom ho okamžitě přerušila Martina.
„Takže, Filipe. Dělá ti dobře anální výtěr u doktorky?“
Parta kamarádů tradičně propukla v hlasitý smích a Filip se zamyslel.
„Jó, je to strašně vzrušující, když ti ta špejle čistí konečník!“ popisoval svůj nedávný zážitek u obvodního lékaře.
Někteří z přátel se začali dávit, další si pro jistotu zacpali uši. I Martina zmlkla.
„Teda takhle zničit tak dokonalou otázku!“ okřikla Filipa a vlepila mu další pohlavek. „To bylo nechutný!“
„Řekla sis o to!“ oplatil jí Filip její vražedný pohled.
„Já vážně odejdu domů!“ Potahovala Renáta slzy.
„Ale, Renčo, no ták.“ Uklidňovala jí Andrea.
Adama mezitím napadlo, co by jí mohl koupit na Vánoce – nejspíš hodně kvalitní sluchátka.
„Renáto, ty nesmět být tak slušný!“ radila jí Sojla.
„Slušná.“ Opravil ji Adam.
„To být jedno. Prostě, Renáto, ty teď říct ‚do prdel‘“ přikázala jí její mongolská kamarádka.
„Do prdele!“ opravil jí zase Adam.
„Sojla po něm vrhla zlostný pohled a promluvila.
„Ty jít do prdele!“
Adam sklapl a přidal se k Petrovi, kterýžto valčík vystřídal za polku.
(Pokračování – možnost 1.)
Došli do Michalova a usadili se na jejich obvyklé místo – dvě klády přímo uprostřed prohlubně v zemi, která kdysi bývala rybníčkem.
„Tak co teď?“ zeptala se Martina, jakmile si upravila vlasy, které jí rozfoukal vítr. Honza se na ni podíval.
„Vypadáš pořád jako Krakonoš. Chybí ti jen vousy.“
Petr si nevšímal provokace, jiskřící mezi těma dvěma a stáhl si své dlouhé vlasy do obličeje a vytvořil si s jejich pomocí knírek. S takto vylepšenou image potom pobíhal okolo přátel a výskal při tom, že Martina na něj nemá.
Adam seděl na konci jednoho z kusů dřeva a nepřítomně sledoval západ slunce.
„Adam se nám zamiloval.“ Šeptal Filip Renátě opatrně do ucha, aby jej Adam neslyšel.
„To je tak krásné!“ zasnila se Renáta.
„Je to trapas!“ opáčil jí Filip.
„Co je trapas?“ Zeptal se Adam, když jej z přemýšlení vytrhl Martinin chechot.
„Ehm, Petr. Podívej!“ ukázala Andrea směrem k Petrovi, jelikož nechtěla, aby se tu strhla hádka.
Petr si od Sojly vypůjčil hedvábný mongolský šátek, který si následně omotal kolem krku, do rozpuštěných vlasů si vložil sedmikrásky a skákal po trávě a zpíval si při tom:
„Jsem duhová víla!!!“
„Nepřihlásíme ho do Superstar?“ Odvětil Adam, když se vzpamatoval z počátečního šoku, ačkoliv by řekl, že už ho u ‚naší Rose‘ nemůže nic překvapit.
„Leda že by to pořádali Bohnice.“ Konstatoval Filip.
Obloha se mezitím z jasně modré zbarvila do sytě oranžova.
Petr už netancoval. Seděl na lavici a všem ukazoval, jak se mu klepou ruce.
„Co mu je?“ strachovala se Renáta.
„Ale nic, jen si myslí, že všude hoří. Už ať už to slunce zapadne!“ nadával Adam.
Konečně byla tma. Světlo zajišťoval jen mimořádně jasný měsíc a pouliční lampy v parku. Petr už byl klidný a znovu přemlouval Sojlu, aby mu půjčila šátek.
„Ne, už dost. Ty už jít domů, být pozdě!“ zamítla jeho nápad.
Parta přátel se společně vracela domů, zatímco Adam s Andreou se loudali pár metrů za nimi.
„Cos mi chtěla říct?“ vyzvídal Adam.
„Ale nic. Jen…“ odmlčela se.
„No?“ povzbuzoval ji Adam s úsměvem na tváři.
„Nepřijel bys, teda vy všichni, někdy do Olomouce? Mohli bychom zajít do ZOO.“
„Jako že bych pozdravil své příbuzné orangutany?“ rozesmál se Adam.
Andrea se taky pousmála.
„No, a já bych zašla za dědou šimpanzem.“
„Co tam děláte vy dva?“ mrkala na ně Martina.
„Nic!“ vyjekli oba dva a rozeběhli se k ostatním.
„Kolik je hodin?“ ptal se Filip.
„Půl deváté, kruciš.“ Odpověděla Renáta.
Sojla zakroutila hlavou.
„Ne, Renáto, to špatně. Ne ‚kruciš‘, ale ‚do prdelE!“ zvýraznila poslední písmeno toho slova zvlášť pro Adama, který zrudl i na krku.
„Nech mě aspoň ty.“ Žádala Renáta svou mongolskou přítelkyni.
„Stejně já jednou tebe naučím!“ nedala se odbýt.
Šli pomalým krokem směrem na Kopaniny, bydliště většiny z přátel. Procházeli zrovna kolem hospody na okraji Michalova, když Andrea nadšeně vypískla a rozeběhla se ke zdi této budovy, na níž bylo místo pro vylepování plakátů.
„V kině hrajou novej film s Medvídkem Pů!“ výskala radostní a chytila Renátu za ruce a začala poskakovat.
„Půjdeme tam, půjdeme tam, prosím!“ žadonila po své kamarádce.
„Mě se neptej, musíš se zeptat mámy!“ kroutila hlavou. „Ale pokud jde o mě, určitě s tebou půjdu!“ usmála se.
„Já bych šla na pořádnej krvák!“ přimhouřila Martina zasněně oči.
„Jó! Já taky!“ Souhlasil Filip.
Oba dva se na sebe podívali a pronesli jednohlasně to samé ve stejnou chvíli.
„Ale s tebou nejdu! Ty se mnou?! Ne, já s tebou! Sakra!“
Vypadalo to, jako kdyby si četli myšlenky. Nebo, vysvětleno tak, aby to pochopili zcela všichni, vypadalo to, jako kdyby si tuhle scénku nacvičovali doma a čekali na vhodnou chvíli, kdy ji předvést.
Všichni je pozorovali s otevřenou Pusou. Dokonce i Petr.
„Tak jo, jdeme na Medvídka Pů.“ Řekla Martina smutně a vzápětí vrhla po Filipovi nenávistný pohled. Ten jí ho oplatil.
Andrea se po zbytek cesty jen blaženě usmívala.
Takoví normální přátelé 5.
Následující den se přátelé znovu sešli.
Rozhodli se vynechat tradiční debatu o tom, kam se půjde, co se bude dělat a o čem se bude mluvit, a šli na maják (samozřejmě na přání Martiny).
Ta byla tentokrát šťastná, jelikož na asi 10 metrů vzdálené řece měli trénink mladí vodáci, kteří se na loďkách projížděli bez trička.
Filip s Honzou a Sojlou se bavili a občas se zeptali i na něco Martiny. Ta jim ovšem vždycky odpověděla:
„Co? Hm. Jo, jo. Jasně.“
Byla to totiž univerzální odpověď, použitelná kdykoliv tázaný nevnímá okolí.
„Martino, počůráváš se ještě v posteli?“ zeptal se jí Filip, když poznal Martininu taktiku.
„Co? Hm, jo, jasně.“ Zopakovala automaticky Martina, načež opravdu přestala sledovat svalnatá mužská těla a dotírala se, čemu se všichni smějí.
„Ale nic.“ Mlčela tentokrát smějící se Renáta a snažila se změnit téma.
„Andreo, kdy hrají toho Medvídka Pů?“
Andree se na tváří rozzářil úsměv a zpaměti dovykládala všechna data a hodiny, kdy film promítají.
„Tak co třeba v sobotu, přespíš u nás?“ navrhla Renáta.
„Jo, jo, jo! Jasně!“ zavýskala Andrea a otočila se k ostatním. „Půjdete s námi?“
Adam se zamyslel, jestli mu stojí za to, strávit sobotní odpoledne, kdy by mohl spát, v kině na kresleném filmu pro děti. Nakonec ale souhlasil, jelikož náhradou mu za ten film byl fakt, že to odpoledne bude stráveno s přáteli.
Když Filip zaslechl Adamovo svolení, rozloučil se v duchu s krvákem a souhlasil taky.
Honza jen kýval hlavou. Film, kde plyšový osel hledá svůj ocas, ho sice dvakrát nelákal, ale protože v televizi zrovna nedávali hokej ani fotbal, rozhodl se jít.
Martině bylo jasné, že proti přesile nemá šanci, a v duchu zopakovala Filipovo gesto – zamávala krvavému hororu.
Zato Sojle to bylo vcelku jedno. Spíš se těšila, i když animované filmy neměla zrovna v lásce. Využila totiž každé příležitosti, jak se naučit česky.
„Jupí. Aspoň já naučím česky.“ Pronesla po chvíli.
„Z Medvídka Bú?“ utahoval si z ní Filip. „Leda bys chtěla někomu říct. „Prasátko, já tě mám tak rád. Na, tady máš med, ale jez rychle, nebo ti ho oslík sní!“
Renáta, jež neměla myšlení totálně zkažené jako zbytek jejich přátel, se začala hlasitě smát. Ovšem ostatním to moc vtipné nepřišlo, tak ji jen pozorovali, jak se snaží přes všechny obtíže pravidelně dýchat.
Nějakou dobu se nic nedělo. Dokonce i Petr nějakým zázrakem jen seděl na lavičce a pozoroval Martinu jak pozoruje příslušníky opačného pohlaví.
„Co děláš?“ zeptal se ho Adam.
„Hrajem hru.“ Odpověděl Petr.
Všichni zpozorněli.
„Jakou?“ zajímala se Andrea.
„Kdo se vydrží dýl dívat na jedno místo.“ Odpověděl Petr s nadšením.
Přátelé v tu chvíli dělilo od výbuchu smíchu jen velmi málo.
„To je rozkošné!“ zasnila se znovu Renáta.
Tak tohle už nikdo nevydržel. Na majáku se strhl tak hlasitý smích, že vodáci, plující po řece, raději obrátili své loďky dnem vzhůru a plavali pod vodou, byl-li jim jejich sluch milý.
„Tak tohle je moc i na mě.“ Hulákal Adam a snažil se nadechnout.
„Martina se mezitím už trošku uklidnila, a tak se snažila uklidnit i další. Ale pokaždé, co se podívala na svou přítelkyni, která tuto katastrofu zavinila, začala se znovu neovladatelně smát a donutila k tomu i ostatní.
Renáta z toho měla slzy na krajíčku.
„Já jdu domů!“ řekla po deseti minutách, kdy smích pořád neustával.
„Renčo, neblbni, to je v pohodě.“ Tišila ji Andrea, která se už stačila uklidnit.
„Jo, je to v pohodě.“ Opakoval už taky klidný Adam.
„Nech toho Renčo, vždyť je to úplně… rozkošný!“ zachrochtal smíchy Filip a jeho nejapný vtip způsobil opakující se vytlen Martiny, Honzy, Sojly a Petra, vyjímaje Andreu s Adamem, kteří utěšovali Renátu.
Renáta se chystala vstát a odejít, ale Andrea ji nějakým zázrakem přemluvila, ať nikam nechodí.
„Rozhodla se vám dát ještě šanci, tak to nepokazte.“ Vysvětlovala Andrea šeptem Adamovi a ten to posílal šeptem jako při hře na Tichou poštu.
Všichni už zmlkli a seděli na lavici jak vidle zaražené v hnoji.
„Kecejte něco, je tu nuda.“ Žadonila Martina.
„A co?“ opáčili ji všichni sborově.
Martina nad tím jen mávla rukou.
„Kašlete na to.“ Dodala nakonec a zahleděla se znovu na opačné pohlaví.
Petr se začal nudit, ale Titanic mu přišel ohraný, Sojla mu odmítala půjčit svůj šátek a zrovna se nestmívalo, a tak přemýšlel, jak se má zabavit.
Vtom mu konečně cvaklo, postavil se před Martinu a začal se nakrucovat jako břišní tanečnice, přičemž si svlékal své tričko.
Martina na něj vyvalila oči, ačkoliv by si spíš přála je zavřít a už nikdy neotevřít.
„Martino, nedívej se, je-li ti život milý!“ řval na ni Filip mezi záchvaty smíchu.
Renáta, kteréžto přišlo Petra líto, vstala, podala mu tričko a odvedla ho zpátky na lavičku.
„Tak tohohle pohledu už se nikdy nezbavím…“ uvažoval Adam.
Martina na něj pohlédla svýma pořád vyvalenýma očima a pronesla.
„Závidíš mi snad místo v první řadě?“
„Ne, díky. Měl jsem dost i odtud.“ Usmál se na ni.
Sojla mezitím vytáhla něco z kabelky. Přistoupila k Petrovi, který se snažil vsoukat se zpět do trička, ale nějak mu to nešlo, protože si spletl, jak se oblíká tričko a jak se oblékají kalhoty.
„Na, tady. S tímhle ty hrát.“ Řekla a podala mu kus hedvábné látky.
Petr jen nadšeně zavýskal, vytrhl Sojle z rukou šátek a rozeběhl se na parket a začal znovu tancovat.
„Já už vím, co mu dát na narozenin.“ Mrkla Sojla na ostatní.
Takoví normální přátelé
Adam s Andreou doběhli své přátelé, přičemž ona zamířila k Renátě, Sojle a Martině a Adama odchytl za paži Filip a stáhl ho k sobě.
„Co jste tam dělali?“ vyzvídal.
„Kde?“ ptal se Adam a mrkl jedním okem na Andreu, jež se na něj otočila, aby slyšela, co odpoví.
„Tam za rohem! Já jsem vás tam viděl! Tak nehraj blbého!“ nepřestával Filip.
„Koho s kým a kde?“ Zapíral pořád Adam.
„Já vás viděl, něco jste si tam říkali a tys jí něco dával!“ skoro hystericky ječel Filip, až se na něj zbylí přátelé otočili. Andrea mezitím přišla blíž.
„Halucinace…“ mávla rukou a usmála se na Adama, který propukl v záchvat smíchu.
Filip se rozhodl odejít za děvčaty a Petrem a poslouchat jejich dívčí řeči, které si myslel, že nikdy nebude chápat a nechal tam ty dvě hrdličky o samotě.
„Co tu probíráte?“ zeptal se Martiny.
„My?“ otočila se na něj.
„Nezačínej i ty!“ vyštěkl po ní Filip až Martina šokem uskočila vzad.
„Filipe, klid. Vole!“ usmála se na něj Renáta, načež Martinu rychle opustil post-traumatický šok a neovladatelně se rozchechtala, stejně jako Filip, Sojla a Petr.
„Čemu se tam tak smějete?“ zakřičela na ně Andrea, kterážto zůstala s Adamem několik metrů za nimi.
„Petr si asi zase hraje na Titanic…“ zašeptal jí do ucha Adam.
Andrea se začala taky smát, tudíž neslyšela odpověď, kterou na ni v záchvatu smíchu hulákala Sojla.
Adam to všechno jen pozoroval s otevřenou pusou.
„Pozor, ať ti do ní nevletí muška, muška, muška!“ zpíval Petr pisklavým hláskem a poskakoval při tom.
Tohle bylo moc i na něj.
Petrův ‚úlet‘ posílil smích všech přítomných a v Adamovi vyvolal tentýž záchvat smíchu, jaký měli i ostatní.
„Kam teď půjdem?“ zeptal se Filip, když se všichni uklidnili.
„Na ma -!„ nedořekla svůj návrh Martina, když ji přerušil křik ostatních:
„Nééé!“ zavrhli jednohlasně.
„Za prvé - teď jsme odtamtud přišli, a za druhé – nemyslíš, že Petr už Titanicem a tancem pobavil dost lidí?“ pokračoval Adam.
Martina nasadila přemýšlivý výraz a zmlkla.
„Má někdo lepší návrh?“ pobídl ostatní Adam.
„Na – „ pokračovala dál Martina. Všichni po ní vrhli odmítavý pohled, ale ona se nedala zastrašit
„Vždyť nevíte, co chci říct!“ namítla.
„No dobře, tak spusť.“ Svolil jí Filip.
„Na Hradby!“ skoro zasténala Martina.
Asi se divíte, proč to slovo Martina tak značně a příjemně prožívala. Odpověď je velice jednoduchá – Hradby se totiž nacházejí na druhém břehu řeky, protékající Přerovem – přímo naproti Majáku.
„Má někdo LEPŠÍ nápad?“ ptal se znovu Adam.
Když se mu nedostávalo žádné odpovědi, sklopil hlavu, otočil se na patě a rozešel se směrem k Hradbám.
„Díky, díky, díky!“ běžela za ním Martina a plácala ho po ramenech.
Andrea za ním přiběhla.
„Nějak to přežijem.“ Snažila se ho uklidnit a vzala ho za ruku.
Adam zrudl i na krku jako přezrálé rajče a otočil se na své přátelé. Ti jen stáli a zírali na ně. Andrea pohlédla jeho směrem a usmála se.
„Tak tohle nám potom vysvětlíte!“ zářila Martina, jelikož ji už určitě napadaly další otázky, kterými by mohla dva ubožáky bombardovat snad další dva měsíce.
Přátelé, zírající na Adama a Andreu pořád stáli, oči vyvalené, pusy otevřené.
Pár si už připadal jako nějaká exotická zvěř ze ZOO.
„Nechcete jít dál?“ pobídl je rozpačitě Adam.
Žádná reakce.
Žádné známky života jeho přátel.
„Haló!“ pokračoval dál.
„Co? Ehm, jo. Už jdem!“ řekla Renáta a drbla do ostatních.
Ti se rozešli a když procházeli kolem dvou, teď už nejspíš víc než kamarádů, všichni začali pískat a výskat.
Adam jim přeochotně rozdával razítka do zad, zatímco Andrea se jen usmívala.
Petr zcela nepochopil provokatérský záměr popískávání, a tak si začal pískat písničku ‚Šla Nanynka do zelí‘.
Asi je zcela zbytečné psát, že se všichni začali neovladatelně smát, až někteří chrochtali, ale tento příběh by potom ztratil své charakteristické rysy, kterými jsou věty, opakující se co pět řádků – ‚A všichni se začali smát.‘
Adam s Andreou se procházeli cestou k Hradbám a povídali si.
Tu za nimi najednou přiběhla Renáta se Sojlou. Renáta chytla za paži Andreu, Sojla chytila Adama a trhaly je od sebe.
„Nechat si to na domov!“ hulákala Sojla.
„Jo, volové, pářit se můžete až zítra!“ ječela Renáta a přitom se smála.
Dvě oběti se na sebe podívali a ze svých vzájemných zmučených výrazů ve tváři poznali, že měli pokračovat ve hře, kterou hráli před Filipem.
Násilníci dovedli své přátelé do skupiny těch zbylých a Sojla jim po jejím způsobu řeči vysvětlila, o čem se baví, přičemž Renáta jim to musela tlumočit.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář