Plemena koní(14)
Jakutský kůň
Původ a historie:
Toto plemeno má přívlastek "nejsevernější" ze všech chovaných koňských plemen. Vyskytuje se až za severním polárním kruhem a zasahuje až k pobřeží moře Laptěvů. Průměrná teplota v této oblasti je kolem -10°C a nejnižší teploty dosahují až -60°C. Léto je zde krátké.
Do Jakutska, což je severní a střední část Sibiře, se patrně kůň dostal v 13. a 14. století z Přibajkalí. Přizpůsobil se zde neobyčejně krutým podmínkám a stal se jedním z nejotužilejších a nejskromnějších plemen. Vytvořily se dva typy, menší verchojanský a větší, úhlednější jihojakutský.
Popis a charakteristika:
Pony má charakteristické rysy mongolských koní. Převažují hnědáci, plaváci, bělouši a ryzáci. Zimní osrstění je výjimečně bohaté a husté, dosahuje délky 8 - 10 cm. Výška v kohoutku je asi 134 cm, obvod hrudi 166 cm, obvod holeně 18 cm. Klisny jsou menší a slabší. Hlava je hrubá, krk krátký a tlustý, kohoutek nízký, nohy krátké a zadní nohy často "kravské", kopyta pevná. Je to energický, živý kůň s krátkými, rychlými chody.
Využití a sport:
Jakut je všestranný a dobře snáší mráz, je velmi silný a vytrvalý. Využívá se hlavně jako soumar, je schopen v tvrdých klimatických podmínkách nosit břemena až okolo 100 kg a to na dlouhé vzdálenosti v hornatém terénu. Je to plemeno, které dospívá až v 5 - 6 letech, ale dožívá se až 30 let. Jejich chov je dále zaměřen na produkci masa a mléka, jako zdroje cenných bílkovin v nehostinných podmínkách.
Javánský pony
Původ a historie:
Holanďané již v roce 1958 vybudovali u Bantamu na Jávě faktorii a v roce 1619 zřídili poblíž v místě dnešního moderního velkoměsta Jakarty (dříve Baravie) hlavní sídlo Holandské východoindické společnosti. Arabští a berberští koně, které odedávna dováželi arabští kupci a které pak doplňovali Holanďané, žili na ostrově určitě už v 17. století a přispěli k zušlechtění místních chovů na Jávě.Arabský vliv není na vzhledu javánského ponyho příliš patrný, i když java zdědil jak životnost, tak odolnost vůči horku. Na pohled méně přitažlivý berber hrál při vývoji ponyho také velmi významnou roli. Dodal mu rysy pouštního koně a přidal jedinečnou, neuvěřitelnou houževnatost, kterou je javánský pony proslulý.
Popis a charakteristika:
Java je vysoký do 127 cm, je tedy o trochu větší než většina ostrovních poníků kromě bataka a sandalwooda a je relativně robustněji stavěný. Není to pravidlem, ale často nemívá právě příkladnou tělesnou stavbu a obyčejně má sblížená hlezna. Nohy a klouby jsou nedostatečně vyvinuty. Tyto nedostatky však vynahrazuje jeho ochota a očividná neúnavnost. V tropických vedrech zdánlivě bez velikého úsilí tahají tito poníci těžké sados, javánské taxíky, nacpané celými rodinami a jejich svršky. Podobně jako sandalwood se i java jen málokdy potí či jeví jiné známky tísně.
Využití:
Na javánském pony se často jezdí, ale na rozdíl od jiných ostrovních poníků nosí dřevěné sedlo, pokryté vyšívanou látkou. Zdejší třmeny si zasluhují zvláštní pozornost, a to nejen pro způsob pžívání, ale také pro svůj tvar. Nejsou totiž ničím jiným, než uzlem na konci řemnínku nebo provázku, zasunutým mezi jezdcův palec a ostatní prsty. Tyto "palcové třmeny" jsou v jihovýchodní Asii často vidět a Javánci si je zřejmě vypůjčili od svých blízkých sousedů na malém ostrůvku Timoru, kam je patrně dovezli indičtí cestovatelé a obchodníci ještě před příjezdem Portugalců v 16. století. Kupodivu tyto jednoduché třmeny nezdomácněly na ostrovech Sumba a Sumbava, které leží mezi Jávou a Timorem. "Palcové třmeny" jsou významné, protože ukazují cestu od bosé nohy k třmenu ve tvaru boty, který se vyráběl z kovu nebo ze dřeva.
Jomud
Původ a historie:
Podobně jako achaltekinský kůň, pochází i jomud z pouštní oblasti Turkménie, ale není zdaleka tak originální. V době mongolské expanze za Tímúra (Tamerlána) se do Turkménie dostalo pět tisíc arabských klisen, které značně ovlivnily vzhled i pohyb jomuda. Od 14. století se tedy toto plemeno dělí na tři rozdílné typy. Dnes se chová přibližně nve stejné oblasti jako achaltekinec.
Popis a charakteristika:
Jeho štíhlá hlava, delší než u achaltekince, mívá náběh k štičímu profilu a také náznak "mitbah", povlovného spojení mezi hlavou a hrdlem. Kůň je poněkud nižší, v průměru měrí 154 cm, klisna 152 cm. Obvod hrudi je 162 cm, u klisen 168 cm, obvod holeně 19 cm. Krk je dlouhý a rovný, ale hlavu nese jomud tak vysoko jako achaltekinec. Kopyta jsou větší, rohovina pevná, postoj a utváření kopyta je korektnější. Kůže je tenká, srst hedvábná, ocas a hříva řídké, kštice obyčejně řidší. Povoleny jsou všechny čisté barvy, nejobvyklejší jsou hnědáci, ryzáci a bělouši. Srst má výrazný kovový lesk. Tři typy se od sebe liší podle míry arabského vlivu. Nejvyšší a nejpůvodnější se najvíc podobá achaltekinskému koni, druhý typ, přechodný, blízký polokrevníkům, je nejrozšířenější. Třetí, nejmenší typ nejvíc připomíná oblejšími proporcemi a hlavou araba, také se nejvíce cení pro dobré jizdní schopnosti.
Využití a sport:
Jomud je výborný jezdecký kůň, dokonale přizpůsobený pouštním podmínkám, neúnavný, skromný, dobře snášející vedra. Nemá plavný cval achaltekince, ale ostatní chody má lepší. Výborně se hodí do terénu, k dálkovým jízdám, k drezuře i soutěžím.
Jutský kůň
Zdroje informací:
- Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
- Obrazová encyklopedie koní - Elwyn Hartley Edwards
- Koně - Helena Kholová, Jan Hošek
Úvodem...
Těžký jutský kůň pochází z Dánska a byl na Jutském poloostrově chován po celá staletí. První zapsaná zmínka o tomto plemeni je z 12. století - v té době sloužil jako válečný kůň, protože byl dost silný, aby mohl nést rytíře v plné zbroji a dost odolný, aby vydržel všechny strasti válečného tažení. Jutland je předkem a zakladatelem blízkého šlesvického chladnokrevníka.
Původ a historie:
Určité zprávy z 9. století našeho letopočtu informují o tom, že předchůdce jutlanda žil již za vikingských dob. Svědčí o tom anglosaské vyobrazení dánských nájezdníků, jak při braní zajatců jezdí na koních vzhledem velmi podobným současným jutlandům. Je docela možné, že Vikingové dovezli dánské koně do východní Anglie a zde tato zvířata přispěla k vytvoření kmenového stáda, z něhož časem vznikl suffolský kůň. Ovšem Anglie, podobně jako Francie a Německo dovážela ve středověku koně z Jutska během delší doby. Na vývoj moderního jutského koně měl vliv suffolský punch, a to hlavně hřebec Oppenheimer LXII, dovezený v roce 1860. Tmavý ryzák Oppenheimer byl sice kdysi milně považován za shira, ale jednalo se nepochybně o suffolka. Dovezl ho významný obchodník s koňmi Oppenheimer z Hamburku, jenž soustavně obchodoval se suffolky, které dovážel i do Německa pro hřebčín v Meklenbursku. Zvířata se v hřebčíně velmi osvědčila a založila významnou linii s mnoha potomky Oldrup Mudkedal.Během 18. století posloužili ke zlepšení chodů jutlanda dánští frederiksborgové, kteří měli španělské předky. V 19. století byli ještě nepříliš úspěšně přikříženi clevelandští hnědáci a jejich příbuzní yorkshirští kočároví koně. V 50. letech našeho století bylo v Dánsku 405 chovatelských zařízení, kde měli jutlandy, celkem 14 416 klisen a 2563 hřebců, ale dnes už jsou tyto počty podstatně nižší. Na venkově dnes pracuje jen pár těchto chladnokrevníků, daleko víc se užívají k tahu z reklamních důvodů ve velkých městech a jako atrakce jsou velmi populární na přehlídkách a jezdeckých dnech.
Popis a charakteristika:
Dnes je podobnost mezi jutlandem a suffokem naprosto zřejmá. Současný jutland se nyní ve většině rysů shoduje se suffolkem, až na mohutné rousy na nohou. Jejich obrůst se však dnešní chovatelé jutských koní snaží poněkud změnšít, aniž by tento znak zcela odstranili. Jutští koně jsou poněkud hrubší než suffolk, hlavně jejich hlava, ale mají kompaktní, podsadité tělo a příjemnou "oblost" britského plemene. Jutland je statný, aktivní a vytrvalý a velmi ochotný pracovní kůň. V kohoutku měří 157 - 163 cm a jeho základní zbarvení je tmavý ryzák s atraktivní hřívou a ohonem plavým jako len. Jen vzácně se objevují hnědáci nebo vraníci, ale jsou nežádoucí.
Jutland má velkou, nepříliš ušlechtilou, ale příjemnou hlavu s milým výrazem a dlouhýma ušima. Krk je krátký, mohutný s výrazným hřebenem, plece jsou svalnaté, hrudník velmi hluboký, trup krátký, zavalitý, záď mocná, louplá (se žlábkem), velmi svalnatá a zakulacená. Na krátkých nohách jsou bohaté, dlouhé rousy. Velká plochá kopyta mají poněkud měkčí rohovinu. Typický je vysoký kříž, zpravidla převyšující nevýrazný kohoutek. Hříva a ohon jsou bohaté a nikdy se nekrátí.
Využití:
Ve 12. století soužili tito koně hlavně rytířské jízdě a podle nedoložených zpráv na nich ještě dříve jezdili Vikingové. Později se tito klidní, učenliví koně s vydatnými chody uplatnili zejména v přepravě těžkých nákladů a při těžší práci v zemědělství. Dnes slouží reprezentaci pivovarů.