Boj o zrno
Letošní léto se odehrálo v poněkud chladnějším rázu, kdy dešťové víly tančily ve svých krůpějových šatech mokré tance téměř celý červenec, tráva rostla přímo před očima a bylo jí mnoho. Slunce pak honem dohánělo zrání a pozvalo si na pomoc vítr, který když chce, tak svým mírným dechem dokáže rozvlnit lán do zlatavých vln. Navzdory rozmarům počasí přišla doba žní. Nastal boj o zrno. Kombajny vnoří obří plechová těla do lánů obilí, roztočí lištu, jenž se hladově zakousne do žluté potravy a za nimi zůstávají jen oblaka prachu a sláma v řádcích. Velká většina lidu nebyla s rádoby letními měsíci spokojena. Když pršelo, pršelo moc, když svítilo slunce, svítilo taky moc ostře, pak zase bylo příliš chladno, noci byly chladné, a much a hovad kolik se díky tomu všemu již vyřčenému vylíhlo! Ještěže není Od na hmyzáky alergická, jen jí znepříjemňují život a ona se jich snaží všemožně zbavit. Odhání je šviháním žíněmi, pohazováním hlavou, a když je nejhůř a hovado zaboří pichlavý sosák do kůže a pochutnává si na její krvi, tu milá Půďa vezme roha a snaží se vetřelce zbavit útěkem. Je sice pravidelně ošetřována repelentem, ale ty mrchy jsou nezdolní neřádi a navíc je to chemikálie, tak není dobré to s repelentěním přehánět. Jednou takhle, když se Odetí tým vracel ze stáje zpátky do výběhu, měli pravidelnou zastávku na louce v kopci pod Šibalím výběhem. Odý se cpala, až se jí dělaly boule za ušima. Na chvíli zvedla hlavu a parťačka jí podrbala pod bradou. Nahmatala tam jakýsi pupínek se stroupkem a tak ho strhla s tím, že ho pak u výběhu vydesinfikuje. Po chvíli kouká, nevěří svým očím, shýbá se, znovu sahá Půdě zespoda na bradu a dlaň má rázem celou od krve nato pak i druhou a tak volá na parťáka, aby jí honem podal kapesník, vůbec nechápe, o co se mohla Óda poranit. V parťákovi by se pro změnu krve nedořezal a kapesník u sebe tradičně neměl. Parťačka nevěděla, co dělat dřív, jestli uklidňovat parťáka v deprézi, kam krev utírat, takže honem zavelela k rychlému přesunu do výběhu a mezitím krvácení ustalo. Možná už asi odhadnete, co se to tak asi stalo. To na bradě, to nebyl ledajaký obyčejný pupínek, ale pěkně nacucané klíště, které parťačka rozmáčkla a z jeho nasáklých útrob pocházela právě ona krev. Nebo jste snad nikdy neviděli pořádně napitého klíšťáka? Není o co stát, je to pěknej hnus....
Co se pracovního nasazení týče, užívá si peršeronka stále pohodu jazz. Víte, ona se nenarodila, aby pracovala, ona se narodila, aby se mazlila a hlavně pro reprezentaci svého plemene! A rozhodně to dělá na plný úvazek, s totálním nasazením. Jakmile vyjedou za brány stáje, auta přibržďují, turisti se zastavují, cvakají spouště fotoaparátů, každý se kochá pohledem na ladné křivky madame Odette Kaline. A že je na co se dívat! Když rozhoupe své boky v rytmu klus, poklesne čelist údivem nejednomu přihlížeči, neb tak lehký pohyb od dámy s pupíčkem ani nečekají. Nebo když jdou holky k vodě, to už je hotová pouťová atrakce – na mostě, odkud je prima výhled na řeku si lidé užívají té nevšední podívané. Óda je prostě populární! Procházky s parťačkou na hřbetě snáší jakž takž, snad si je už místy i užívá, poslední dobou frčí akcičky jen tak nalehko bez sedla, jelikož je parťačka líná se na tu chvíli mořit se sedlem a taky vzhledem k faktu, že si značně oblíbila posez na prostorných Odetích zádíčkách. Ale přál bych Vám zažít, když se Oděně nechce. V tom okamžení, kdy se parťačka zjeví ve dveřích boxu v jedné ruce uzdečku a čabraku, ví, kolikátá bije a vrhá extra zkroušené pohledy směrem k parťákovi, aby jí z té šlamastyky vysvobodil. Ztuhne a zapomíná snad i dýchat, nejraději by vysublimovala, jen aby nemusela opustit box. Je však pravda, že udidlo si vezme sama a ochotně, nedělá s tím žádný štráchy. A taky je faktem to, že ještě zkušebně nahodí variantu bručoun kodiak neboli kÓda, co kdyby to klaplo a akce byla odvolaná. I kdepak, parťačku tím neodradí, zkrátka se jde a hotovo dvacet. Sami všichni víte, že jinak jí pošetří, jak může. Kupříkladu je-li velké vedro, svede jí z pastviny do boxu a nechá jí pospat v přívětivě chladném boxu kamenné stáje anebo si vyjdou na krátkou procházku řídíce se heslem, nejsme na dostizích, ale na relaxačním pobytu. Jen tak mimochodem nezapomínejte, že měla parťačka levou ruku tak trochu mimo provoz a když už by mohlo být lépe, tak přišlo na řadu vytržení moudrého zubu. Je to letos dokola komplikované. Raději nebudu předjímat, jestli podzim už konečně prolomí vyjížďkové ledy....... No a pak je tu ještě mlsná držtička mademoiselle. Ona by se nejraději jen a jen popásala. Cestou necestou, polem nepolem, tam kde je tráva vysoká, při chůzi se snaží si sem tam nějakou uďobnout, jen tak nenápadka, jakože to stéblo bylo fakticky tak vysoký, takže ho vlastně musela vlastní tlamou odstranit z cesty. Jakmile to parťačka zblejskne, dostane Půdice céres a tak semkne pevně své rtíky a vítězoslavně v nich třímá onu zelenou kořist jako trofej. Je to kobyla všema mastma mazaná. Nebo tuhle! Po návratu do Velkého výběhu se zcela překvapivě vydala do nejspodnějšího cípu, kde na zemi v roztahaných špinavých zbytcích sena cosi lovila, když tu ji však v činnosti vyrušila zvěř dole v lese, tudíž z místa odcválala rychle pryč. Parťačka už neměla čas jít vyzkoumat, o co šlo, ale vrtalo jí to pěkně hlavou. A tak se následující den jala Odett po propuštění ze služby pozorovat. Peršeronka se nejdříve dlouze napila ze stříbrné nádrže, labužnicky se vyválela, pozdravila kámošku Amču a hnedky si to štrádovala přímo dolů. Parťačka si počkala, až se Od začne pohrabovat v seně, aby měla čas vyšpiónit, co to tam vlastně baští. Holenku to ale bylo překvapení! Ony tam na zemi ležely desítky mini hruštiček, takových těch co padají z Frňákovníku. Planá hrušeň na okraji lesa, kdo by to byl řekl, že? Prostě stále je co zkoumat, stále je co pozorovat. S konicí se jeden fakt nenudí. Takže zase příště přátelé.....