Podzimní čas
Při pohledu na datum v kalendáři Vám potvrzuji, ano, je to půl roku, co se brána otevřela a já jsem znenadání před sebou uviděl stříbrnou cestu vedoucí přímo na nebeské věčné pastviny. V ten moment, kdy jsem jí spatřil, uvědomil jsem si, že jsem volný a můžu, ba i musím už jít. Ale co kdybych Vám malinko popsal, jak to zde vypadá? Vždy zelené pláně jsou pokryté šťavnatou trávou. Obloha je blankytná a slunce tady svítí, ale nevydává takové to klasické teplo jako na zemi, před nímž máte nutkání se odejít schovat do stínu, je tu příjemná teplota, právě taková, abyste se mohli proběhnout a nezpotit se u toho, právě taková, abyste se mohli spokojeně a nerušeně popásat. Jsou tady krásné, vzrostlé stromy, potoky a říčky s průzračně čisťoučkou vodou. Naše obrovské stádo se pohybuje podle libosti, neb prostranství našich pastvin je, jak tušíte, nekonečné.
Na zemi se v tomto podzimím čase příroda chystá ke spánku. Světla ubývá a spadané listí tvoří pestrobarevné závěje, jimiž se parťačka brodí a naslouchá jejich příjemnému šustivému zvuku, když stoupá zkratkou okolo báby nahoru k výběhu. Vidím, jak bývá často zamyšlená, neustále někam chvátá a lamentuje, že je unavená a deprimovaná, jelikož je brzy odpoledne tma. K tomu už i rána začínají být protkaná mlžnými závoji, převalujícími se sem a tam, tráva bývá pokryta třpytivým jinovatkovým přelivem a koním při výdechu stoupá od nozder pára. Když dorazíte k výběhu, zastavíte se a pozorujete je, jak stojí nehnutě, vypadají jako pekelní oři, zvláště pak černá Odeta. Té narostla plyšová, hustá, zimní srst. Hotová medvědice KÓda. Zatím si vede dobře a jejími kamarády ve stádě jsou i nadále Amála, o trochu více si oblíbila Lagunku a taktéž probíhá družba s Vandalem, i když on je tu a tam odtažitý a odhání ji.
Odeta si jednoznačně přivlastňuje parťačku kvůli odměnám a příliš nesnese jakéhokoli koně v její blízkosti. Nehodlá se totiž dělit o těch pár dobrůtek, co dostane to je přeci jasná věc. A tak, jakmile i někteří přijdou, aby si něco vyloudili, naklopí ušiska, natáhne krk, bojovně se rozkročí, vykulí oči a zaujme pozici zlého dinosaura. To pak raději každý vyklidí pole, jelikož ona v ten moment vypadá značně nebezpečně. A to byste koukali, jak dokáže dávat sakra najevo, že se jí něco nelíbí, anebo když musí dělat něco, co nechce! Ihned se začne pěkně šklebit, nahlas mručí a frká, no vysloveně odmlouvá. Parťačka se tomu směje, docela jí baví, jak se Oďous projevuje, jelikož i ona sama taky často protestuje, když se jí do něčeho nechce. Ale říkává se, že pes, kterej štěká, nekouše, ne? Neméně legrační je, jak se Odet tváří, když ji nasedlají a ve chvíli, kdy má i uzdečku, nahodí velmi zkroušený výraz a stojí v boxu jak přibitá. Práce není zrovinka její doménou. Jó, to já byl makáč, já uměl zabrat, však jsem opravdu celý život dřel jak kůň, ale důchod, důchod byl fajn. Tak přátelé, loučím se s Vámi, a jelikož podzim bývá časem k zádumčivosti, na závěr řadím opět jedno moudro: „Užívej dne, už se nevrátí!“ Mějte se báječně …………