Anita Blakeová 16., 17., 18., 19., 20.
5. 4. 2010
16
Ve snu jsem byla malá. Dítě. Auto s rozdrceným předním sklem, jak narazilo do boku dalšího auta. Vypadalo jako udělané z lesklého papíru, který někdo zmuchlal v ruce. Dveře byly otevřené. Vlezla jsem dovnitř, na povědomé polstrování, tak světlé, až bylo téměř bílé. Na sedadle se vyjímala tmavá skvrna. Nebyla až tak velká. Zkusmo jsem se jí dotkla.
Na prstech mi zůstala karmínová šmouha. Byla to první krev, kterou jsem kdy viděla. Zadívala jsem se na čelní sklo. Bylo rozbité v pavučině prasklin, prohnuté ven v místech, kde do něj moje matka narazila obličejem. Vypadla ven ze dveří a zemřela na poli u silnice. Proto na sedadle nebylo mnoho krve.
Dívala jsem se na čerstvou krev na prstech. Ve skutečnosti byla ta krev zaschlá, tvořila jen skvrnu. Když se mi o ní zdálo, byla vždycky čerstvá.
Tentokrát jsem ucítila nějaký pach. Zápach hnijícího masa. To není v pořádku. Ve snu jsem zvedla hlavu a uvědomila si, že je to jen sen. A ten zápach není jeho součástí. Ten je skutečný.
Okamžitě jsem se probudila, pohled upřený do tmy. Srdce mi tlouklo až v krku. Ruka mi sklouzla k browningu, který jsem měla uložený v druhém pouzdře, připoutaném u hlav postele. Zbraň byla pevná a spolehlivá, uklidňující. Zůstala jsem ležet, zády přitisknutá ke zdi v hlavách postele, pistoli jsem držela v hrsti.
Úzkou škvírou mezi závěsy dopadal dovnitř měsíční svit. Slabounké světlo vykreslilo mužskou postavu. Postava nijak nereagovala na zbraň ani na můj pohyb. Šourala se kupředu tahajíc nohy po koberci. Klopýtla o mou sbírku plyšových tučňáků, kteří se rozsypali jako ochmýřený příboj pod oknem ložnice. Příchozí některé z nich shodil a zdálo se, že nedokáže zvednout nohu a překročit je. Brodil se chmýřovitými tučňáky, nohy tahal za sebou, jako by se brodil vodou.
Jednou rukou jsem stále mířila na toho tvora a druhou po paměti rozsvítila lampičku na nočním stolku. Světlo se v kontrastu s tmou zdálo přímo bodavé. Rychle jsem zamrkala, abych přiměla zorničky stáhnout se, přizpůsobit se. Jakmile se tak stalo a já konečně viděla, zjistila jsem, že to je zombie.
Zaživa to byl velký muž. Ramena široká jako vrata od stodoly a samý sval. Jeho mohutné ruce vypadaly velice silné. Jedno oko vyschlo a scvrklo se jako sušená švestka. Druhé na mě hledělo. V tom pohledu nebylo nic, žádné očekávání, žádné rozčilení, žádná krutost, nic než prázdnota. Prázdnota, kterou Dominga Salvadorová naplnila záměrem. Řekla „zabij“. To bych se vsadila.
Je to její zombie. Nedokážu ji odvrátit. Nemůžu jí nic nařídit, dokud nesplní příkaz Domingy. Jakmile mě zabije, bude poslušná jako mrtvé štěňátko. Jakmile mě zabije.
Myslím, že na to nebudu čekat.
Browning mám nabitý postříbřenými tříštivými náboji Glazer. Glazer Safety zabijí člověka, pokud ho zasáhnete kamkoliv poblíž středu těla. Díra bude prostě příliš velká na to, aby ho zachránili. Díra v hrudníku zombii příliš starostí nedělá. Půjde dál se srdcem nebo bez něj. Když ale tříštivým nábojem zasáhnete někoho do paže nebo nohy, tak to danou končetinu utrhne. Instantní amputace. Když se dobře trefíte.
Zdálo se, že zombie nespěchá. Šourala se přes popadané plyšové hračky se soustředěným odhodláním mrtvých. Zombie nejsou nadlidsky silné. Ale dokáží využít každou špetku své síly. Nešetří se. Téměř každý člověk by jednou jedinkrát mohl dokázat nadlidský skutek. Natáhnete svaly, rozervete chrupavky, zlomíte si páteř – ale dokážete zvednout auto. Jen inhibitory v mozku nám brání v sebepoškození. Zombie tyhle inhibitory nemají. Mrtvola mě může doslova roztrhnout vejpůl, i když přitom zároveň roztrhne sebe. Ale kdyby mě Dominga opravdu chtěla zabít, poslala by o něco méně rozloženou zombii. Tahle už je tak jetá, že bych ji možná mohla oběhnout a dostat se ke dveřím. Možná. Ale na druhou stranu…
Obemkla jsem pažbu pistole levačkou, pravačku přesně tam, kde má být, prst na spoušti. Zmáčkla jsem spoušť a výstřel zazněl v malé místnosti neuvěřitelně hlasitě. Zombie sebou trhla, zavrávorala. Pravá ruka jí odlétla ve změti masa a úlomků kostí. Žádná krev, na to byla zombie příliš dlouho mrtvá.
Nemrtvý šel dál.
Zamířila jsem na druhou paži. Zadržet dech, zmáááčknout. Mířila jsem na loket. Zasáhla jsem. Dvě paže ležely na koberci a začaly se plazit k posteli. Mohla bych tu věc rozsekat na kusy a všechny ty kousky by se mě dál snažily zabít.
Pravá noha v koleni. Nohu jsem neustřelila celou, ale zombie se zakymácela a překotila se na stranu. Dopadla na bok, přetočila se na břicho a začala se odstrkovat zbývající nohou. Z roztříštěné nohy vytékala jakási tmavá tekutina. Zápach byl teď mnohem horší.
Polkla jsem, pach zhoustl. Bože. Vylezla jsem z postele na druhé straně, než se nacházel ten tvor. Obešla jsem postel a vynořila se té bytosti za zády. Okamžitě věděla, že jsem se přesunula. Snažila se obrátit a dostat se ke mně, odstrkovala se zbylou nohou. Plazící se ruce se otočily rychleji, prsty škrábaly o koberec. Stanula jsem nad zombií a zhruba z půl metru odstřelila druhou nohu. Zbytky tkáně se rozcákly po mých tučňácích. Ksakru.
Ruce už byly skoro u mých bosých nohou. Vystřelila jsem dvakrát rychle za sebou a ruka se roztříštila, vybuchla na bílém koberci. Bezruké paže se zmítaly a cukaly. Pořád ještě se snažily mě dostihnout.
Šelest látky, cosi se pohnulo přímo za mými zády, ve ztemnělém obýváku. Stála jsem zády k otevřeným dveřím. Prudce jsem se otočila a věděla jsem, že je pozdě.
Sevřely mě čísi paže, přitiskly mě k velmi pevnému hrudníku. Do pravé paže se mi zaryly prsty, přitiskly mi pistoli k tělu. Odvrátila jsem hlavu, využila jsem vlasy, abych si kryla tvář a krk. Do ramene se mi zaryly zuby. Vykřikla jsem.
Obličej jsem měla přitisknutý k útočníkově rameni. Zatínal mi prsty do kůže. Rozdrtí mi paži. Hlaveň pistole zůstala opřená o rameno toho tvora. Zaťal mi zuby do masa, ale nebyly to tesáky. Má jenom lidské zuby. Bolí to jak ďas, ale budu v pořádku, pokud se mi povede se vysmeknout.
Odvrátila jsem obličej co nejdál od ramene a zmáčkla spoušť. Celé tělo sebou trhlo dozadu. Levá paže se mu rozpadla. Vyvlékla jsem se ze sevření. Na předloktí mi visela jeho ruka, držela se dosud sevřenými prsty.
Stála jsem ve dveřích ložnice a zírala na bytost, která mě skoro dostala. Byl to běloch, měl přes metr osmdesát, stavěny jako hráč rugby. Byl čerstvý, takříkajíc přímo z krámu. Tam, kde míval odervané rameno, stříkala krev. Prsty na mém předloktí stiskly pevněji. Nemohly mi rozdrtit kosti, ale já se jich taky nemohla zbavit. Neměla jsem na to čas.
Zombie zaútočila, ruku napřaženou, aby mě chytila. Zdálo se mi, že mám všechen čas na světě, abych zvedla obouruč drženou pistoli. Jeho ruka se svíjela a kladla mi odpor, jako by byla stále ještě spojena s útočníkovým mozkem. Vystřelila jsem dvakrát rychle za sebou. Zombie se zapotácela, podklesla pod ní levá noha. Příliš pozdě. Dostala se příliš blízko. Jak padala, strhla mě s sebou.
Dopadli jsme na zem, já vespodu. Podařilo se mi udržet browning nahoře, takže jsem měla volné paže a pistoli. Útočník mě svou vahou přitiskl k zemi, s tím jsem nemohla nic dělat. Na rtech se mu leskla krev. Vystřelila jsem z bezprostřední blízkosti. Jak jsem stiskla spoušť, zavřela jsem oči. Nejen pro to, že jsem to nechtěla vidět, ale abych si chránila oči před úlomky kostí.
Když jsem se znovu podívala, hlava byla pryč kromě tenké linie odhalené spodní čelisti a části lebky. Zbývající ruka se mi sápala po krku. Ruka, která mě dosud držela za předloktí, pomáhala tělu. Nemohla jsem otočit pistoli, abych do té paže střelila. Špatný úhel.
Zvuk čehosi plazícího se kdesi za mnou. Riskovala jsem kratičký pohled a zvrátila jsem krk dozadu. Uviděla jsem první zombii, jak se ke mně blíží. Ústa doširoka otevřená – jediná věc, kterou mi ještě mohla ublížit.
Zaječela jsem a obrátila se zpátky k zombii, která mě držela. Ruka dosud připojená k tělu se mi svíjela u krku. Odtrhla jsem ji a předhodila jí její vlastní paži. Chňapla ji. Bez mozku už nebyla tak chytrá. Cítila jsem, jak stisk ustřelené ruky povolil. Projelo jí zachvění. Vytryskla z ní krev jako šťáva z čerstvého melounu. Prsty se křečovitě zacukaly, pustily mé předloktí. Zombie stiskla svou vlastní paži, až ji roztříštila a zpřelámala kosti.
Škrábavé zvuky za mnou se blížily. „Panebože!“
„Policie! Vyjděte ven s rukama nad hlavou!“ Silný mužský hlas z předsíně.
K čertu se stylem a soběstačností. „Pomoc!“
„Slečno, co se tu děje?“
Škrábání už bylo u mě. Otočila jsem krk a zjistila, že se můj obličej téměř dotýká tváře první zombie. Vrazila jsem jí browning mezi otevřené čelisti. Zuby zacvakaly o hlaveň a já zmáčkla spoušť.
Policista stál v tu chvíli ve dveřích, silueta proti okolní tmě. Z mého úhlu pohledu vypadal obrovský. Kudrnaté hnědé vlasy mu už šedivěly, knír, pistole v ruce. „Ježíšikriste,“ vydechl.
Druhá zombie pustila vlastní rozdrcenou paži a znovu hrábla po mně. Policista pevně popadl zombii za opasek a jednou rukou ji zvedl. „Dostaň slečnu odtud.“
Jeho parťák vběhl dovnitř, ale nedala jsem mu čas. Vyškrábala jsem se zpod napůl zvednutého těla, hrabala jsem se po všech čtyřech pryč, do obývacího pokoje. Nemuseli mi říkat dvakrát. Parťák mě vytáhl na nohy, za ruku. Byla to moje pravá ruka a s ní vytáhl nahoru i browning.
Je běžné, že jako první věc vás policajt přiměje pustit zbraň. Většinou není možné poznat, kdo je špatňák. Pokud máte pistoli, tak jste špatňák, dokud se neprokáže opak. Presumpce neviny v poli nefunguje.
Vytáhl mi zbraň z dlaně. Nebránila jsem se. Znám jeho výcvik.
Za námi zaduněl výstřel. Trhla jsem sebou a policista taky. Byl asi stejně starý jako já, ale v tu chvíli jsem si připadala o milion let starší. Obrátili jsme se a zjistili, že první policista střílí do zombie. Bytost se mu vykroutila ze sevření. Držela se na nohou a potácela se pod nárazy kulek, ale nezastavila se.
„Pojď sem, Brady,“ křikl první policajt. Mladší vytáhl pistoli a vykročil. Zaváhal, pohlédl na mě.
„Běž mu pomoct,“ vyhrkla jsem.
Přikývl a začal střílet do zombie. Střelba zněla jako hromobití. Naplnila místnost, až mi zvonilo v uších a pach střelného prachu mě téměř porazil. Na zdech se objevily díry po kulkách. Zombie se potácela dál. Jenom ji tím trochu otravovali.
Problém policie je, že nesmějí mít nabito tříštivými. Většina policistů se nesetkává s nadpřirozenem zdaleka tak často jako já. Většinou pronásledují lidské darebáky. Nepohlíželo by dobře na to, kdyby ustřelili nohu Johna Q., občana, jenom proto, že po nich střílel. Nepředpokládá se, že budete doopravdy zabíjet lidi jen proto, že se oni snaží zabít vás, že ano?
Takže mají nabito normálními náboji, možná trochu postříbřit, aby se meducínka líp polykala, ale nic, co by mohlo zastavit zombii. Navzájem se kryli. Jeden nabíjel, zatímco druhý střílel. Bytost se vrávoravě blížila. Zbývající rukou šátrala před sebou, tápala. Po mně. Do hajzlu.
„Já mám nabito tříštivými,“ ozvala jsem se. „Použijte mou pistoli.“
„Brady, řekl jsem ti, abys ji dostal odtud,“ ucedil první policista.
„Potřeboval jsi pomoc,“ namítl Brady.
„Do hajzlu, dostaň odtud tu civilistku!“
Já a civilistka?
Brady už o tom nediskutoval. Začal ustupovat ke mně, pistoli namířenou na zombii, ale nestřílel. „Pojďte, slečno, musíme odtud vypadnout.“
„Dejte mi mou pistoli.“
Pohlédl na mě, zavrtěl hlavou.
„Jsem od Místního oddělení supernaturální trestné činnosti.“ Což je pravda. Doufala jsem, že si domyslí, že jsem policajt, což pravda není.
Byl mladý. Domyslel si. Podal mi zpátky browning. „Dík.“
Přešla jsem ke staršímu z policistů. „Jsem od MOST.“
Letmo se na mě podíval, pistoli namířenou na postupující mrtvolu. „Tak něco dělejte.“
V obývacím pokoji někdo rozsvítil. Teď, když po ní nikdo nestřílel, se zombie pohybovala svižněji. Šla jako člověk, který si vykračuje po ulici, až na to, že neměla hlavu a jednu ruku. Krok měla lehký. Možná cítila, že jsem blízko.
Tělo bylo v lepším stavu než u první zombie. Můžu ho zmrzačit, ale ne úplně ochromit. Zmrzačení bude stačit. Vystřelila jsem potřetí do levé nohy, kterou jsem zasáhla už předtím. Měla jsem víc času na míření a mířím dobře.
Zombii se podlomila noha. Soukala se dopředu s pomocí jedné ruky, nohou hrabala po koberci. Hrabe z posledního. Začala jsem se usmívat, pak skoro smát, ale smích mi zaskočil v hrdle. Obešla jsem vzdálenější stranu pohovky. Nechtěla jsem žádné nehody – poté, co jsem viděla, co ta bytost provedla se svou vlastní paží. Nestojím o rozdrcené končetiny.
Stanula jsem za zombii a ona se začala sunout rychleji, než by měla, jak se snažila obrátit se ke mně. Dvěma výstřely jsem odstranila další nohu. Nevzpomínám si, kolik nábojů už jsem vystřílela. Mám ještě jeden, dva, nebo žádný?
Cítila jsem se jako Drsnej Harry, až na to, že tomuhle šmejdovi bylo úplně ukradený, kolik kulek mi zbývá. Mrtvé není snadné vystrašit.
Zombie se pořád ještě soukala dopředu a vlekla za sebou poničenou nohu. Jedna ruka. Vystřelila jsem z téměř bezprostřední blízkosti a ruka vybuchla jako karmínová květina na bílém koberci. Zombie lezla dál, odstrkovala se pahýlem zápěstí.
Zmáčkla jsem spoušť a pistole cvakla naprázdno. Do hajzlu. „Došla munice,“ oznámila jsem. Ustoupila jsem před nemrtvým. Plazil se za mnou.
Starší policajt nakročil dopředu a popadl zombii za kotníky. Trhl zpátky. Jedna noha pomalu vyklouzla z kalhot a sama od sebe se mu kroutila v ruce. „Do prdele!“ Upustil nohu. Svíjela se jak had s přeraženou páteří.
Shlédla jsem na stále stejně odhodlanou mrtvolu. Probíjela si cestu ke mně. Nepostupovala příliš rychle. Policista ji držel za nohu napůl ve vzduchu. Ale zombie se snažila dál. Bude se snažit, dokud ji někdo nezpopelní nebo Dominga Salvadorová nezmění rozkazy.
Dveřmi vpadli dovnitř další policisté v uniformách. Vrhli se na zmasakrovanou zombii jako supi na antilopu. Zmítala se a rvala se s nimi. Snažila se dostat pryč, dokončit svůj úkol. Zabít mě. Bylo tu dost policistů na to, aby zombii zvládli. Budou ji držet, dokud nedorazí chlapci z laborky. Ti udělají, co bude v jejich silách udělat na místě. Pak bude zombie zpopelněna exterminátorským týmem. Dřív se snažili brát zombie do márnice a držet je tam kvůli testům, ale různé malé kousky neustále utíkaly a schovávaly se na nejpodivnějších místech.
Lékařská ohledavačka prohlásila, že všechny zombie musejí být doopravdy mrtvé ještě před dodáním. Posádka sanitky a laboratorní technici s ní souhlasili. Chápu to, ale vím, že většina důkazů je v ohni zničena. Muka volby.
Stála jsem v obývacím pokoji, stranou. V zápalu boje na mě zapomněli. To bylo dobré. Necítila jsem se pro dnešní noc na zápas s jakoukoli další zombii. Až teď jsem si uvědomila, že mám na sobě jenom příliš velké tričko a kalhotky. Tričko se mi lepilo na tělo, nasáklé krví. Vydala jsem se do ložnice. Myslím, že jsem si chtěla vzít kalhoty. Pohled na podlahu mě zmrazil na místě.
První zombie byla jako beznohý hmyz. Nemohla se hýbat, ale snažila se. Tělo, z něhož zbyla krvavá troska, se stále snažilo splnit příkaz. Zabít mě.
Dominga Salvadorová mě chtěla zabít. Dvě zombie, jedna téměř čerstvá. Chtěla mě zabít. Tahle jediná myšlenka se mi honila hlavou jako útržek vtíravé písničky. Navzájem jsme si vyhrožovaly, ale proč až takové násilí? Proč mě zabíjet? Legálně ji nemohu zastavit. Ona to ví. Tak proč se dopouštět tak zatraceně vážného pokusu o vraždu?
Možná proto, že má co skrývat? Dominga mi dala slovo, že vraždící zombii neoživila, ale možná, že její slovo nemá žádnou váhu. To je jediná možná odpověď. Má něco společného s tou vraždící zombii. Povolala ji z hrobu? Nebo ví, kdo to udělal? Ne. Ona tu zrůdu oživila, protože proč by mě jinak zabíjela tu noc, co jsem s ní mluvila? Příliš velká shoda náhod. Dominga Salvadorová povolala zombii a nemrtvý se jí vymkl. To je ono. Je sice zlá, ale není duševně chorá. Neoživila by jen tak vraždící zombii a nepustila ji ze řetězu. Naše velká královna vúdú něco královsky zmršila. Právě to ji naštvalo víc než cokoliv jiného, víc než mrtví lidé nebo možné obvinění z vraždy. Nemůže si dovolit, aby její pověst takhle utrpěla.
Zírala jsem přes krvavé páchnoucí zbytky v ložnici. Moji plyšoví tučňáci byli špinaví od krve nebo od něčeho ještě horšího. Dokázali by je zachránit v čistírně, kde mě již dlouho trpí? Moje kostýmky celkem zvládají.
Tříštivé střelivo neprojde zdí. Další důvod, proč ho mám v oblibě. Nezastřelím jím svoje sousedy. Ale policejní kulky provrtaly stěny ložnice. Všude byly úhledné kulaté dírky.
Nikdo na mě předtím doma nezaútočil, ne takhle. To by se mělo zakázat. Ve vlastní posteli by člověk měl být v bezpečí. Já vím, já vím. Záporáci neuznávají pravidla. To je jeden z důvodů, proč jsou to záporáci.
Vím, kdo tu zombii oživil. Musím to jen dokázat. Všude je krev. Krev nebo horší věci. Vlastně jsem si na ten zápach začala zvykat. Bože. To ale smrdí. Celý byt smrdí. Skoro všechno v bytě mám bílé: stěny, koberec, pohovku, židle. Skvrny hezky vynikaly, jako čerstvé rány. Díry po kulkách a popraskaná omítka krev ještě zvýrazňovaly.
Byt byl poničený. Dokážu, že za tohle může Dominga, a pak, když budu mít štěstí, jí tuhle laskavost oplatím.
„Na hrubý pytel hrubá záplata,“ zašeptala jsem, k nikomu konkrétnímu. Vzadu v krku mě začínal pálit pláč. Nechtěla jsem plakat, ale v hrdle mě taky tak nějak lechtal křik. Plakat nebo křičet. Plakat se mi zdálo lepší.
Dorazili zdravotníci. Byla mezi nimi nevysoká černoška zhruba v mém věku. „Pojď, zlato, musíme se na tebe podívat.“ Hlas měla jemný, rukama mě nasměrovala pryč od toho masakru. Ani mi nevadilo, že mi říká zlato.
V tuhle chvíli jsem strašně chtěla vyšplhat se někomu na klín a být utěšována. Potřebuju to. Ale nebude mi to přáno.
„Zlato, musíme se podívat, jak moc krvácíš, než tě vezmeme dolů do sanitky.“
Zavrtěla jsem hlavou. Vlastní hlas mi zněl vzdáleně, odtrženě. „To není moje krev.“
„Cože?“
Podívala jsem se na ni, snažila jsem se zaostřit a nepotácet se. Nastupuje šok. Většinou to zvládám líp, ale uznejte, každý může mít svou noc.
„Není to moje krev. Mám kousanec na rameni a to je všechno.“
Tvářila se, že mi nevěří. Nezazlívala jsem jí to. Většina lidí, když vás vidí pocákané od krve, tak prostě usoudí, že alespoň část z ní musí být vaše. Neberou v potaz, že mají co do činění z oživovatelkou mrtvol a lovkyní upírů drsnou jako rašple.
Slzy se vrátily, pálily mě těsně za očima. Moji tučňáci jsou celí od krve. Kašlu na stěny a na koberec, ty lze nahradit, ale ty zatracené plyšové hračky jsem sbírala léta. Nechala jsem se od doktorky odvést pryč. Po tvářích mi stékaly slzy. Nepláču, jen mi tečou oči. Tečou mi oči, protože moje hračky jsou zasviněné zbytky zombií. Ježíšikriste.
17
Viděla jsem dostatek míst činu na to, abych věděla co čekat. Je to jako divadelní hra, kterou jsem viděla už mockrát. Mohla bych vám přeříkat všechny vstupy, odchody a většinu replik. Ale tohle bylo něco jiného. Tohle byl můj byt.
Je hloupé cítit se uražená, že mě Dominga Salvadorová napadla v mém vlastním bytě. Je to hloupé, ale je to tak. Porušila pravidlo. Pravidlo, o němž jsem dosud ani nevěděla, že ho mám. Zapovězeno jest zaútočiti na klaďáka v jeho, či jejím, domově. Do hajzlu.
Za tohle přitluču její kůži na nejbližší strom. Jo jasně, já a moje armáda. Možná. Já a policie.
Záclony v obýváku povívaly v horkém vánku. Okno nepřežilo přestřelku. Byla jsem ráda, že jsem právě podepsala smlouvu o pronájmu na dva roky. Aspoň mě nemůžou vyhodit na ulici.
Dolph seděl naproti mně v malé kuchyňce. Stolek, stejně jako dvě židle s rovnými opěradly, vypadal malý, když se Dolph usadil. Jako by vyplnil celou kuchyň. Nebo se jen dnes v noci cítím malá. Nebo už dnes ráno?
Podívala jsem se na hodinky. Přes sklíčko se táhla tmavá slizká šmouha. Neviděla jsem na ručičky. Budu muset tu zatracenou věc vyčistit. Stáhla jsem ruku zase pod deku, kterou mi dal někdo ze zdravotníků. Kůži jsem měla chladnější, než by měla být. Ani myšlenky na pomstu mě nedokázaly zahřát. Později, až později mi bude teplo. Později budu naštvaná. Právě teď jsem jen ráda, že žiju.
„Dobrá, Anito, co se stalo?“
Ohlédla jsem se do obýváku. Byl skoro prázdný. Zombie byly odneseny. Zpopelnili je na ulici. Podívaná pro celé sousedství. Rodinná zábava.
„Můžu se prosím převléknout, než podám výpověď?“
Na vteřinku se na mě zadíval, pak přikývl.
„Skvělé.“ Vstala jsem a přitáhla si kolem sebe deku, konce pečlivě ohrnuté. Nechtělo se mi omylem zakopnout o okraj, už jsem se za jednu noc shodila dost.
„Uschovej to tričko jako důkazní materiál,“ zavolal za mnou Dolph.
„Jasně,“ odtušila jsem, aniž jsem se otočila. Policajti hodili plachty přes nejhorší skvrny, aby nerozšlapali krev po celém domě. Hezké. Ložnice smrděla po shnilém mase, zaschlé krvi, starých mrtvolách. Bože můj. Nemůžu tu dneska v noci spát. I já mám své meze.
Toužila jsem po sprše, ale usoudila jsem, že Dolph nebude čekat tak dlouho. Musí mi stačit džínsy, ponožky a čisté tričko. Všechno jsem si to odnesla do koupelny. Když jsem zavřela dveře, pach tu byl velmi slabý. Tudy se žádná pohroma neprohnala.
Odhodila jsem deku na podlahu a tričko taky. Na rameni, tam, kde mě kousla zombie, jsem měla tlustý obvaz. Měla jsem štěstí, že mi nevyrvala kus masa. Zdravotník mě varoval, abych si nechala dát tetanovku. Zombie nevytvářejí kousnutím další zombie, ale mrtví mají pěkně odporný chrup. Infekce je větší nebezpečí a tetanovka je prevence.
Krev mi zaschla na pažích a na rukou, tvořila odlupující se skvrny. Nenamáhala jsem se mýt si ruce. Osprchuju se později. Umyju se celá a najednou.
Tričko mi sahalo skoro ke kolenům. Vpředu mělo velkou karikaturu Arthura Conana Doyla. Díval se srkz velkou lupu, jedno oko měl legračně zvětšené. Zadívala jsem se do zrcadla nad umyvadlem, koukala jsem na tričko. Bylo měkké, hřejivé a uklidňující. Uklidňující mi pro teď stačilo.
Staré tričko bylo nenávratně zničené. Bez šance na záchranu. Ale možná ještě zachráním některé z tučňáků. Napustila jsem do vany studenou vodu. Kdyby to bylo tričko, vymáchala bych ho ve studené vodě. Možná, že na hračky to bude fungovat taky.
Vytáhla jsem zpod postele tenisky. Dvakrát se mi nechtělo chodit přes zasychající krev jenom v ponožkách. Boty jsou pro takovou příležitost uzpůsobené. Dobrá, dobrá, tvůrce tenisek Nike Air asi nepředvídal, že v nich bude někdo chodit přes zasychající krev zombií. Je těžké být připraven na všechno.
Dva tučňáci začínali hnědnout, jak na nich usychala krev. Neobratně jsem je odnesla do koupelny a položila je do vody. Přimáčkla jsem je pod hladinu, až se nasákli dost na to, aby zůstali částečně ponoření. Pak jsem vypnula vodu. Moje ruce byly o něco čistší. Voda ne. Od obou plyšových hraček se táhla krvavá stopa jako voda vyždímaná z houby. Pokud tyhle dva vyčistím, tak se mi povede zachránit všechny.
Utřela jsem si ruce do deky. Nemá smysl rozpatlávat krev po něčem dalším.
Sigmund, tučňák, kterého si občas beru do postele, byl potřísněný jen nepatrně. Jen několik malých skvrnek na ochmýřeném bílém bříšku. Drobná požehnání. Skoro jsem si ho vzala pod paži, abych ho mohla držet, zatímco budu vypovídat. Dolph by to na mě pravděpodobně nikomu neřekl. Položila jsem Sigmunda kousek dál od nejhorších kaluží, jako by to mohlo pomoci. Když jsem se ujistila, že ta hloupá hračka je bezpečně usazená v koutku, cítila jsem se líp. Skvěle.
Zerbrowski pokukoval po akváriu. Ohlédl se po mně. „To jsou ty zatraceně největší skaláry, jaký jsem kdy viděl. Mohla bys nějaký usmažit na pánvičce.“
„Nech ty rybičky na pokoji, Zerbrowski,“ odsekla jsem.
Zakřenil se. „Jasně, to byl jenom nápad.“
Dolph seděl v kuchyni, ruce složené na stole. Tvář měl nečitelnou. Jestli byl naštvaný, že jsem dneska v noci málem zaklepala bačkorama, nedával to najevo. Ale Dolph nedával najevo skoro nic, nikdy. Největší emoce, které jsem ho kdy viděla projevovat, se týkaly tohohle případu. Vraždící zombie. Zmasakrovaní civilisté.
„Chceš kafe?“ zeptala jsem se.
„Dám si.“
„Já taky,“ nedal se přehlédnout Zerbrowski.
„Jen když hezky poprosíš.“
Opřel se o zeď zvenčí, hned vedle dveří do kuchyně. „Prosím.“
Vyndala jsem z mrazáku sáček s kávou.
„Ty máš kafe v mrazáku?“ zeptal se Zerbrowski.
„To jsi nikdy neviděl, jak se dělá pořádné kafe?“
„Moje představa labužnickýho kafe je instantní Taster’s Choice.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Barbare.“
„Jestli jste vy dva skončili s chytrým odsekáváním,“ ozval se Dolph, „mohla bys začít s tou výpovědí?“ Hlas měl mírnější než slova.
Usmála jsem se na něj a na Zerbrowskiho. Sakra. Jsem tak ráda, že je oba vidím. Určitě jsem zraněná víc, než jsem si myslela, že mě těší vidět Zerbrowskiho.
„Spala jsem a hleděla si svého, když jsem se probudila a zjistila, že nade mnou stojí zombie.“ Odměřila jsem zrnka a nasypala je do malého mlýnku na kávu, který jsem si koupila, protože se hodil ke kávovaru.
„Co tě vzbudilo?“ ptal se Dolph.
Zmáčkla jsem tlačítko na mlýnku a kuchyň se naplnila silnou vůní čerstvě mleté kávy. Hmm, jsem v nebi.
„Ucítila jsem pach mrtvol,“ odtušila jsem.
„Vysvětli to.“
„Něco se mi zdálo a ucítila jsem hnijící maso. Nehodilo se to ke snu. Vzbudilo mě to.“
„Co bylo dál?“ Měl v ruce svůj věčný zápisník. Propisku připravenou.
Soustředila jsem se na každý krok při dělání kávy a pověděla Dolphovi všechno včetně podezření na Seňoru Salvadorovou. Když jsem skončila, káva už se překapávala a plnila byt tou úžasnou vůní, kterou káva vždycky má.
„Takže si myslíš, že Dominga Salvadorová je náš oživovatel zombií?“ zeptal se Dolph.
„Ano.“
Zadíval se na mě přes malý stolek. Oči měl velmi vážné. „Můžeš to dokázat?“
„Ne.“
Zhluboka se nadechl, zavřel na chvíli oči. „Skvělé. Prostě nádhera.“
„Kafe už voní jako hotové,“ vložil se do toho Zerbrowski. Seděl na zemi, záda opřená o rám dveří.
Vstala jsem a nalila kafe. „Jestli chcete cukr nebo smetanu, poslužte si.“ Položila jsem na linku smetanu, pravou smetanu, a taky misku s cukrem. Zerbrowski si dal spoustu cukru a trošku smetany. Dolph dal přednost černé kávě. Takhle piju kafe většinou i já. Dneska jsem si přidala smetanu a osladila. Skutečná smetana ve skutečné kávě. Mňamky.
„Kdybychom tě mohli dostat do Dominžina domu, mohla bys najít nějaký důkaz?“ zajímal se Dolph.
„Důkaz něčeho určitě, ale důkaz o povolání vraždící zombie…“ Zavrtěla jsem hlavou. „Pokud ji oživila a zombie jí utekla, pak s ní nebude chtít být spojována. Určitě nechala zničit všechny důkazy, jen aby si zachovala tvář.“
„Za tohle ji chci dostat,“ ucedil Dolph.
„Já taky.“
„Mohla by tě taky zkusit znova zabít,“ poznamenal Zerbrowski ode dveří. Foukal do svého kafe, aby ho ochladil.
„Beze srandy,“ řekla jsem.
„Myslíš, že to zkusí znova?“ zeptal se Dolph.
„Pravděpodobně ano. Jak se ksakru dostaly dvě zombie do mého bytu?“
„Někdo otevřel zámek paklíčem,“ vyložil Dolph. „Mohla by zombie…“
„Ne, zombie by vyrvala dveře z pantů, ale nezdržovala by se hraním s paklíčem. I kdyby měla dostatečně jemnou motoriku, aby to dokázala.“
„Takže někdo, kdo to umí, odemkl dveře a pustil zombie dovnitř.“
„Vypadá to tak.“
„Nějaké nápady, kdo to mohl být?“
„Vsadila bych se, že někdo z jejích osobních strážců. Její vnuk Antonio nebo možná Enzo. Velký chlápek kolem čtyřiceti, který se zdá být jejím osobním ochráncem. Nevím, jestli kdokoli z nich umí vypáčit zámek, ale udělali by to. Enzo. Antonio ne.“
„Proč jsi ho vyškrtla?“
„Kdyby to byl Tony, kdo pustil zombie dovnitř, tak by zůstal a díval se.“
„Jsi si jistá?“
Pokrčila jsem rameny. „Je to ten typ. Enzo by udělal, co je třeba, a odešel. Řídil by se příkazy. Vnouček ne.“
Dolph přikývl. „Shora na nás hodně tlačí, abychom ten případ vyřešili. Myslím, že nám dokážu sehnat povolení k prohlídce do osmačtyřiceti hodin.“
„Dva dny je dlouhá doba, Dolphe.“
„Dva dny bez jediného důkazu, Anito. Kromě tvého slova. Dávám za tebe ruku do ohně.“
„Jede v tom, Dolphe, nějak je v tom zapletená. Nevím proč a nevím, co by mohlo způsobit, aby ztratila kontrolu nad zombií, ale jede v tom.“
„Seženu to povolení.“
„Jeden z brášků v modrém říkal, žes mu tvrdila, že jsi policajtka,“ nadhodil Zerbrowski.
„Řekla jsem mu, že jsem od vašeho oddělení. Nikdy jsem neřekla, že jsem policistka.“
Zerbrowski se zašklíbil. „Mhm.“
„Budeš tu dneska v noci v bezpečí?“ chtěl vědět Dolph.
„Myslím, že ano. Seňora nechce porušovat zákon. S odrodilými čarodějnicemi zachází asi stejně jako s odrodilými upíry. Je to automatický trest smrti.“
„Protože se jich lidi příliš bojí,“ dodal Dolph.
„Protože některé čarodějnice se protáhnou skrze každý zkurvený mříže.“
„A co královny vúdú?“ zeptal se Zerbrowski.
Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci to vědět.“
„Měli bychom jít a nechat tě, ať se trochu vyspíš,“ prohlásil Dolph. Nechal prázdný hrnek na stole. Zerbrowski ještě nedopil, ale položil hrnek na linku a následoval Dolpha.
Doprovodila jsem je ke dveřím.
„Dám ti vědět, jakmile budeme mít povolení k domovní prohlídce,“ ujistil mě Dolph.
„Mohl bys zařídit, abych si směla prohlédnout osobní věci Petra Burkeho?“
„Proč?“
„Jsou jen dva způsoby, jak takhle zásadně pozbýt kontrolu nad zombií. Jeden je, že jsi dost silný, abys ji povolal, ale ne dost silný na to, abys ji ovládl. Dominga dokáže ovládnout cokoliv, co dokáže povolat. Druhá možnost je, že zasáhne někdo téměř stejně mocný, něco jako výzva.“ Vzhlédla jsem k Dolphovi. „John Burke by mohl být dost silný na to, aby to udělal. Možná, že kdybych mu byla nápomocna tím, že Johna vezmu, aby si mohl prohlédnout bratrovy osobní věci – možná mu něco uklouzne.“
„Už je na tebe naštvaná Dominga Salvadorová, Anito. Není toho za jeden týden dost?“
„Na jeden celý život. Ale je to něco, co můžeme udělat, zatímco budeme čekat na povolení.“
Dolph přikývl. „Jo. Zařídím to. Zavolej zítra panu Burkemu a domluvte si čas. Pak zavolej mně.“
„Provedu.“
Dolph na okamžik zaváhal ve dveřích. „Kryj si záda.“
„Jako vždycky,“ odvětila jsem.
Zerbrovski se ke mně naklonil a pronesl: „Pěkní tučňáci.“ Následoval Dolpha chodbou. Věděla jsem, že až příště uvidím zbytek oddělení pro boj s nadpřirozenem, tak budou všichni vědět, že sbírám plyšové tučňáky. Moje tajemství je prozrazeno. Zerbrowski ho bude šířit, co to dá. Alespoň je zásadový.
Je hezké vědět, že alespoň někdo je zásadový.
18
Vycpaná zvířátka se nemají namáčet do vody. Ta dvě ve vaně byla zničená. Možná odstraňovač skvrn? Zápach byl silný a zdál se trvalý. Nechala jsem naléhavý vzkaz na záznamníku své úklidové služby. Neuváděla jsem příliš mnoho podrobností. Nechtěla jsem je odstrašit.
Sbalila jsem si věci na noc. Dvě sady oblečení a jednoho tučňáka s čerstvě vydrhnutým bříškem. Složku Harolda Gaynora a hotovo. Taky jsem si vzala obě pistole: firestar v pouzdru v džínách a browning v podpaží. Browning bezpečně skrývala bunda. V kapsách jsem měla další munici. I s oběma pistolemi jsem měla dvaadvacet kulek. Dvaadvacet kulek. Tak proč se necítím v bezpečí?
Na rozdíl od většiny živých mrtvých snesou zombie sluneční světlo. Nemají ho rády, ale mohou na světle existovat. Dominga mohla přikázat zombii, aby mě zabila ve dne stejně dobře jako v noci. Nedokázala by oživit mrtvého přes den, ale pokud si to dobře naplánovala, mohla mrtvolu povolat z hrobu v noci a poslat ji, ať mě zabije následující den. Kněžka vú-dú se schopností exekutivního plánování. Taková smůla by mě přesně mohla potkat.
Ve skutečnosti jsem příliš nevěřila tomu, že by Dominga měla nějaké zombie v záloze, aby mě napadly. Ale tak nějak se dnes ráno cítím paranoidní. Paranoia je jen jiné jméno dlouhověkosti.
Vyšla jsem do tiché chodby a rozhlédla se na obě strany, jako by to byla ulice. Nic. Žádní živí mrtví schovávající se ve stínech. Jsme tu jen my, vystrašená koťata. Jediným zvukem bylo hučení klimatizace. Chodba působila takovým dojmem. Chodím domů dost často za úsvitu, abych znala vlastnosti ticha. Chvíli jsem o tom přemýšlela. Věděla jsem, že už skoro svítá. Ani z pohledu na hodinky, ani z pohledu z okna, ale na jakési hlubší úrovni. Jakýsi instinkt, který v sobě objevil náš prapředek, když se schovával ve tmavé jeskyni a modlil se za světlo.
Většina lidí má neurčitý strach ze tmy. Bojí se toho, co by mohlo být tam venku. Já oživuji mrtvé. Zabila jsem přes tucet upírů. Já vím, co je tam venku v temnotě. A mám z toho hrůzu. Lidé mají mít strach z neznámého, ale nevědomost je požehnáním, když znalost je tak zatraceně děsivá.
Věděla jsem, co by se mi stalo, kdybych to v noci nezvládla. Kdybych byla pomalejší nebo hůř mířila. Před dvěma lety tady byly tři vraždy. Nic je nespojovalo kromě způsobu úmrtí. Oběti byly roztrhané zombiemi. Nebyly sežrány. Normální zombie nic nejedí. Jednou nebo dvakrát kousnou, ale to je všechno. Měli jsme tu jednoho muže s rozdrceným krkem, ale to byla nehoda. Zombie jen kousla do nejbližší části těla. Náhodou to byl smrtelný úder. Slepá náhoda.
Zombie vás obvykle jen roztrhá na kousky. Jako malý kluk, který trhá na kousky mouchu.
Povolat zombii a použít ji jako vražednou zbraň znamená automaticky trest smrti. Soudní systém pracuje posledních pár let celkem rychle. Trest smrti je dnes myšlen naprosto vážně. Obzvlášť když jde o zločin nějakým způsobem spojený s nadpřirozenem. Čarodějnice už neupalujeme. Dostanou elektrické křeslo.
Kdybychom získali důkazy, stát by Domingu Salvadorovou zabil za mne. Johna Burkeho taky, kdybychom mohli dokázat, že vědomě způsobil, že se zombie zcvokla. Problém s nadpřirozenými zločiny je dokázat je před soudem. Většina členů poroty nemá přehled o nejnovější kouzlech a zaklínáních. Ksakru, vždyť ani já ho nemám. Ale už jsem se několikrát snažila vysvětlit zombie a upíry u soudu. Naučila jsem se nekomplikovat to a přidat veškeré krvavé podrobnosti, které mi obhajoba dovolila. Porota ocení trochu zprostředkovaného dobrodružství. Většina svědectví je příšerné nudná nebo srdceryvná. Snažte se být zajímaví. Je to změna.
Parkoviště bylo temné, nad hlavou mi dosud zářily hvězdy. Ale slábly jako svíčky ve vytrvalém větru. Cítila jsem ve vzduchu svítání. Téměř jsem ho mohla poválet na jazyku. Možná to je vším tím lovením upírů, ale jsem naladěná na střídání dne a noci mnohem víc než před čtyřmi lety. Dřív jsem nebyla schopna cítit úsvit.
Samozřejmě, že moje noční můry taky byly před čtyřmi lety mnohem méně zajímavé. Něco získáte, něco ztratíte. Tak to v životě chodí.
Bylo něco po páté hodině ranní, když jsem nastoupila do auta a vyrazila do nejbližšího hotelu. Nevydržela bych ve svém bytě, dokud odtamtud úklidová četa nedostane ten zápach. Můj domácí nebude mít radost, pokud se jim to nepovede.
A bude mít ještě menší radost z děr po kulkách a rozbitého okna. Vyměnit sklo. A možná zasádrovat zdi? Vážně nevím, jak se opravují díry po kulkách. Taky jsem doufala, že moje nájemní smlouva nemůže být zpochybněna u soudu.
První náznak svítání se prosmýkl nad východním obzorem. Čisté bílé světlo, které se šířilo jako led přes temnotu. Většina lidí si myslí, že úsvit je stejně barevný jako západ slunce, ale první barva svítání je bílá, čistá, bezbarvá, je téměř cítit nepřítomností noci.
Nedaleko je motel, ale všechny pokoje má v prvním nebo druhém patře, některé odporně izolované. Chtěla jsem dav. Rozhodla jsem se pro hotel Stouffer Concourse, který sice není nikterak úžasně levný, ale nutil by zombie jet nahoru výtahem. Ve výtahu mají lidé tendenci všimnout si zápachu. Stouffer Concourse má rovněž pokojovou službu i v tuhle nekřesťanskou ranní hodinu. Potřebuju pokojovou službu. Kafe, dejte mi kafe.
Recepční mi věnoval takový ten pohled rozšířených očí ve stylu jsem-příliš-zdvořilý-na-to-abych-něco-řekl-nahlas. Ve výtahu byla zrcadla a já neměla po několik pater nic jiného na práci než pozorovat svůj odraz. Ve vlasech mi zaschla a ztmavla krev. Po pravé tváři, těsně pod linií vlasů, se mi táhla krvavá šmouha a vedla až ke krku. Doma jsem si toho v zrcadle nevšimla. V šoku na ledacos zapomenete.
Nebylo to ale kvůli krvi, proč se na mě recepční díval úkosem. Pokud jste nevěděli, co hledat, nepoznali byste, že je to krev. Ne. Problém byl, že kůži mám smrtelně bledou, jako čistý papír. Oči mám bezchybně hnědé, teď vypadají černé. Obrovské a tmavé a… divné. Poplašené. Vypadám poplašeně. Překvapeně, že jsem naživu. Možná. Pořád ještě jsem zápasila s trochou šoku. Bez ohledu na to, jak vzpamatovaná jsem se cítila, můj obličej svědčil o něčem jiném. Až šok pomine, budu schopna usnout. Do té doby si budu číst Gaynorovu složku.
V pokoji byly dvě manželské postele. Víc místa, než potřebuju, ale vem to ďas. Vytáhla jsem si čisté oblečení, dala firestar do zásuvky nočního stolku a vzala si browning s sebou do koupelny. Když budu dost opatrná a nepustím sprchu naplno, tak můžu podpažní pouzdro přivázat k věšáku na ručníky v zadní části sprchového koutu. Ani se nenamočí. Ačkoli popravdě většině moderních pistolí vlhkost nevadí. Pokud je potom vyčistíte. Většina pistolí bude střílet i pod vodou.
Když jsem volala pokojovou službu, neměla jsem na sobě nic než ručník. Málem bych zapomněla. Objednala jsem si konev kávy, cukr a smetanu. Ptali se, jestli chci kávu bez kofeinu. Řekla jsem děkuji, nechci. Snaživí. Stejně jako číšníci, kteří se mě ptají, jestli chci colu-light, když jsem si o ni neřekla. Nikdy se neptají mužů, ani tělnatých mužů, jestli nechtějí colu bez cukru.
Dokázala bych vypít konev kofeinu a spát jako mimčo. Neudrží mě vzhůru, ani pak nejsem nervózní. Prostě jen líp chutná.
Ano, nechají vozík přede dveřmi. Ne, nebudou klepat. Připíšou mi kávu na účet. Řekla jsem, že to je v pořádku. Měli číslo mé kreditky. Když mají kartu, lidé jsou vždycky dychtiví, aby vám něco přidali na účet. Dokud limit dovolí.
Zapřela jsem židli s rovným opěradlem pod kliku u dveří do chodby. Kdyby někdo násilím otevřel dveře, slyšela bych to. Možná. Zamkla jsem se v koupelně a měla pistoli s sebou ve sprše. Jsem v bezpečí tak, jak je to jen možné.
Na nahotě je cosi, co způsobuje, že se cítím zranitelná. Záporňákům bych mnohem raději čelila oblečená než svlečená. Hádám, že ostatní jsou na tom podobně.
Kousnutí na rameni a tlustý obvaz byly trochu problém, když jsem si chtěla mýt vlasy. Musím ze sebe tu krev dostat, obvaz neobvaz.
Použila jsem hotelové lahvičky se šamponem a kondicionérem. Voněly tak, jak by měly vonět květiny, ale ty takhle nikdy nevoní. Na těle mi zaschly krvavé skvrny. Vypadala jsem strakatá. Voda, která odtékala do kanálu, byla narůžovělá.
Vyplácala jsem celou lahvičku šamponu, než vlasy byly naprosto čisté. Při posledním oplachování mi voda prosákla obvazem na pravém rameni. Bolest byla ostrá a vytrvalá. Nesmím zapomenout na tu tetanovku.
Vydrhla jsem se žínkou a maličkým kouskem mýdla. Když jsem vydrhla a promáčela každou píď kůže a byla tak čistá, jak to jen šlo, stoupla jsem si pod prudkou horkou sprchu. Nechala jsem si vodu stékat po zádech dolů po těle. Obvaz nasákl už dávno.
Co když nenajdeme spojení mezi Domingou a zombiemi? Co když nenajdeme žádné důkazy? Zkusí to znova. Teď je v sázce její pýcha. Poslala na mě dvě zombie a já je obě sejmula. S trochou policejní pomoci. Dominga Salvadorová to bude brát jako osobní výzvu.
Oživila zombii, a ta se zcela vymkla její kontrole. Radši nechá masakrovat nevinné lidi, než aby přiznala svou chybu. A radši mě zabije, než aby dopustila, že její chybu dokážu. Mstivá mrcha.
Musím Seňoru Salvadorovou zastavit. Jestli nepomůže povolení k domovní prohlídce, budu muset být praktičtější. Dala jasně najevo, že půjde buď ona, nebo já. Budu raději, když to bude ona. A nebude-li vyhnutí, tak se o to postarám.
Otevřela jsem oči a zavřela vodu. Nechtěla jsem o tom dál přemýšlet. Tady jde o vraždu. Já to chápu jako sebeobranu, ale pochybuju, že porota by se na to dívala také tak. Dokazovalo by se to setsakra těžko. Chci několik věcí. Domingu mimo dění, mrtvou nebo ve vězení. Zůstat naživu. Neocitnout se ve vězení nebo obviněná z vraždy. Chytit vraždící zombii dřív, než bude zase zabíjet. Vážně mám velkou šanci, že? Zjistit, jak do toho zmatku zapadá John Burke.
Jo a ještě zařídit, aby mě Harold Gaynor nedonutil provést lidskou oběť. Jo jo, na to jsem málem zapomněla.
Byl to rušný týden.
Káva byla na malém podnose za dveřmi. Postavila jsem ji uvnitř na zem, zamkla dveře a zapřela zase židli o kliku. Až pak jsem postavil tác s kávou na stoleček u okna se zataženými záclonami. Browning už ležel na stole, vytažený z pouzdra. Podpažní pouzdro zůstalo na posteli.
Rozhrnula jsem závěsy. Obvykle bych je nechala zatažené, ale dneska jsem chtěla vidět světlo. Svítání se šířilo jako jemný opar světla. Horko ještě nemělo čas získat na síle a zardousit tenhle první něžný dotek rána.
Káva nebyla špatná, ale nebyla ani nijak skvělá. Samozřejmě, že teď by i ta nejhorší káva, jakou jsem kdy pila, byla úžasná. No, kafe na policejním velitelství možná ne. Ale i to bylo lepší než nic. Káva je pro mě uklidňující nápoj. Nejspíš lepší než alkohol.
Rozložila jsem si Gaynorovu složku na stole a začala číst. Kolem osmé ráno, dřív než obvykle vstávám, jsem měla přečtené všechny naškrábané poznámky, shlédla jsem všechny rozmazané fotky. Věděla jsem o panu Haroldovi Gaynorovi víc, než jsem chtěla, ale nic z toho nebylo příliš užitečné.
Gaynor má spojení s mafií, ale nelze mu to dokázat. Sám se vypracoval na multimilionáře. Bod pro něj. Může si dovolit zaplatit ten milion a půl, co mi Tommy slíbil. Je hezké vědět, že někdo může zaplatit své účty.
Jeho jedinou příbuznou byla matka, která mu zemřela před deseti lety. Jeho otec údajně zemřel dřív, než se Harold narodil. Ale o otcově smrti nebyl žádný záznam. Ve skutečnosti o otci neexistoval vůbec žádný záznam.
Pečlivě zakrytý nemanželský původ? Možná. Takže Gaynor je bastard v tom původním slova smyslu. A co? Už jsem věděla, že je bastard povahou.
Opřela jsem si fotku Vozíčkářky Vandy o kávovou konvici. Usmívala se, skoro jako by věděla, že ji někdo fotí. Možná je jen fotogenická. Měla jsem dvě fotky, na nichž byla spolu s Gaynorem. Na jedné se usmívali a drželi se za ruce, Tommy tlačil Gaynorův vozíček a Bruno Vandin. Dívala se na Gaynora pohledem, který jsem viděla u jiných žen. Obdiv, láska. Dokonce jsem to sama nakrátko zažila na škole. Z toho se člověk vzpamatuje.
Druhá fotka byla téměř stejná jako ta první. Bruno a Tommy tlačí vozíčky. Ale už se nedrželi za ruce. Gaynor se usmíval. Vanda ne. Vypadala naštvaně. Po Gaynorově druhém boku kráčela blonďatá prázdnooká Cicely. S ní se Harold držel za ruku. Ahaaa.
Takže Gaynor je u sebe měl nějaký čas obě dvě. Proč Vanda odešla? Ze žárlivosti? Zařídila to Cicely? Přestala Harolda bavit? Jediný způsob, jak to zjistit, je zeptat se jí.
Dívala jsem se na fotku s Cicely. Položila jsem ji vedle usmívajícího se detailu Vandiny tváře. Nešťastná mladá žena, odvržená milenka. Jestli Gaynora víc nenávidí, než se ho bojí, tak se mnou bude chtít mluvit. Byla by hloupá, kdyby se bavila s novináři, ale já její tajemství nechci zveřejnit.
Já chci Gaynorova tajemství, aby mi nemohl ublížit. Chci něco, s čím bych mohla jít na policii.
Pan Gaynor bude mít jiné věci na práci, pokud se mi povede dostat ho do basy. Může zapomenout na jednu neochotnou oživovatelku. Samozřejmě pokud nezjistí, že mám něco společného s jeho zatčením. To by nebylo dobré. Gaynor mi přijde pomstychtivý. Už je na mě naštvaná Dominga Salvadorová. Nepotřebuju nikoho dalšího.
Zatáhla jsem závěsy a objednala si buzení po telefonu na poledne. Irving si prostě na složku musí počkat. Nechtěně jsem mu zařídila interview s novým Pánem města. To by mi mělo získat trochu tolerance. A jestli ne, tak ať jde k čertu. Já jdu spát.
Jako poslední věc před spaním jsem zavolala k Petrovi Burkemu domů. Usoudila jsem, že John bude bydlet tam. Zazvonilo to pětkrát, než naskočil záznamník. „Tady Anita Blake, možná mám nějaké informace pro Johna Burkeho ohledně záležitosti, kterou jsme probírali ve čtvrtek.“ Vzkaz byl poněkud neurčitý, ale nechtěla jsem zanechat vzkaz „Zavolej mi kvůli vraždě tvého bratra.“ Znělo by to melodramaticky a krutě.
Zanechala jsem číslo do hotelu stejně jako domů. Čistě pro jistotu. Pravděpodobně mají vypnuté zvonění u telefonu. Já bych měla. Tenhle případ byl na prvních stránkách novin, protože Peter je – nebo spíš byl – oživovatel. Oživovatelé nejsou příliš často vražděni při běžných loupežích. Obvykle to je něco neobvyklejšího.
Cestou domů vrátím Gaynorovu složku. Nechám ji na recepci. Nemám náladu bavit se s Irvingem o jeho skvělém interview. Nechci slyšet nic o tom, jak je Jean-Claude okouzlující a jaké má úžasné plány pro blaho města. Jean-Claude bude velmi opatrný, co řekne reportérovi. V tisku to bude vypadat dobře. Ale já znám pravdu. Upíři jsou stejně tak stvůry jako kterákoli zombie, možná horší. Vampové jdou většinou do proměny dobrovolně, zombie ne.
Přesně jako Irving šel dobrovolně s Jean-Claudem. Samozřejmě, že kdyby Irving nepřišel se mnou, Nejvyšší by ho nechal na pokoji. Pravděpodobně. Takže to je moje vina, i když to byla jeho volba. Byla jsem k smrti unavená, ale věděla jsem, že neusnu, dokud neuslyším Irvingův hlas. Můžu předstírat, že mu volám, aby věděl, že vracím složku se zpožděním.
Nebyla jsem si jistá, jestli Irving bude na cestě do práce nebo ne. Nejdřív jsem zkusila zavolat mu domů. Zvedl to po prvním zazvonění.
„Prosím?“
Oddechla jsem si. „Ahoj, Irvingu, to jsem já.“
„Slečno Blakeová, čemu vděčím za takové potěšení takhle brzy ráno?“ Jeho hlas zněl tak obyčejně.
„Měla jsem v noci u sebe v bytě trochu rušno. Doufala jsem, že bych mohla složku vrátit později během dne.“
„Jak rušno?“ Hlas mu přeskakoval skrytým „pověz“!
„Tak rušno, že je to věc policie a ne tvoje.“
„Myslel jsem si, že to řekneš. Právě jdeš spát?“
„Jo.“
„Řekl bych, že můžu nechat těžce pracující oživovatelku trochu prospat. Moje kolegyně to možná i pochopí.“
„Dík, Irvingu.“
„Tobě se nestalo nic, Anito?“
Stalo, chtěla jsem říct, ale neudělala jsem to. Přešla jsem otázku. „Choval se Jean-Claude slušně?“
„Byl skvělý!“ Irvingovo nadšení bylo upřímné, celý bublal vzrušením. „Bylo to úžasné interview.“ Na chvilku ztichl. „Hej, tys mi volala, abys mě zkontrolovala. Aby ses ujistila, že jsem v pořádku.“
„Ne,“ ohradila jsem se.
„Díky, Anito, hodně to pro mě znamená. Ale vážně, choval se velmi civilizovaně.“
„Fajn. Tak tě nechám, jdi si po svém. Užij si den.“
„To rozhodně užiju. Můj šéfredaktor metá kozelce radostí nad exkluzivním interview s Pánem města.“
Musela jsem se zasmát nad způsobem, kterým ten titul poválel na jazyku. „Dobrou noc, Irvingu.“
„Odpočiň si, Blakeová. Zavolám ti za den dva ohledně těch článků o zombiích.“
„Pak dáme řeč.“ Zavěsili jsme.
Irving je v pohodě. Měla bych se víc starat o sebe a méně o všechny ostatní.
Zhasla jsem a zachumlala se pod deku. V náručí jsem tiskla tučňáka. Browning Hi-Power jsem uložila pod polštář. Nemohla jsem se k němu sice dostat tak snadno jako v případě pouzdra u postele, které mám doma, ale lepší než nic.
Nevím, co je víc uklidňující, jestli pistole nebo tučňák. Hádám, že obojí stejně, ale z úplně jiných důvodů.
Odříkala jsem modlitbu před spaním jako hodná holčička. Velmi upřímně jsem prosila o to, aby se mi nic nezdálo.
19
Úklidové firmě odpadla nějaká práce a do mezery zařadili mě. Odpoledne byl už můj byt čistý a voněl po jarním úklidu. Údržba bytů vyměnila rozbité okno. Díry po kulkách byly překryté bílou barvou. Vypadaly jako malé dolíčky ve zdi. Sečteno a podtrženo, byt vypadal skvěle.
John Burke mi zatím nezavolal zpátky. Možná jsem byla příliš rychlá. Později zkusím nechat neotesanější vzkaz. Ale právě teď mám příjemnější věci na práci.
Oblékla jsem se na jogging. Tmavě modré šortky s bílým lemováním, bílomodré tenisky, roztomilé sportovní ponožtičky a tílko. Šortky mají takovou tu vnitřní kapsu, která se zapíná na suchý zip. Do kapsy jsem uložila derringer. Americký derringer, abych byla přesná: je dlouhý něco přes deset centimetrů, ráže osmatřicet a váží to dvacet deka. Při té váze je jako neforemné pírko.
Kapsa neprospívala rychlému tasení zbraně. Jen dvě rány a na dálku je už i plivnutí přesnější, ale na druhou stranu, Gaynorovi muži mě nechtějí zabít. Mají mi ublížit, ale ne zabít. Na to, aby mi ublížili, se musejí přiblížit. Dost blízko na to, abych mohla použít derringer. Mám samozřejmě jen dva náboje. Pak budu mít problém.
Snažila jsem se najít způsob, jak vzít s sebou devítku, ale žádný není. Nemůžu jít běhat, a přitom s sebou tahat takovou palebnou sílu. Muka volby.
Veronica Simsová už stála v obýváku. Ronnie má přes metr sedmdesát, je světlovlasá, šedooká. Je soukromým detektivem a má smlouvu s firmou Oživovatelé Inc. Taky spolu chodíme běhat aspoň dvakrát týdně, pokud jedna z nás není ve městě, zraněná nebo až po krk v upírech. Ty poslední dvě varianty nastávají častěji, než je mi milé.
Na sobě měla vysoko prostřižené purpurové šortky a tričko s nápisem: „Mimo psa je kniha nejlepší přítel člověka. Uvnitř psa je moc tma na čtení.“ Moje přátelství s Ronnie má své důvody.
„Postrádala jsem tě ve čtvrtek v posilovně,“ poznamenala. „Byl ten pohřeb hrozný?“
„Tomu věř.“
Nechtěla po mně podrobnosti. Ví, že pohřby zrovna nemusím. Většina lidí nesnáší pohřby kvůli mrtvým. Já nesnáším všechnu tu emocionální omáčku.
Ronnie si protahovala nohy rovnoběžně s tělem nízko u země v jakémsi protahovacím podřepu. Vždycky se rozcvičujeme v bytě. Většina cviků na nohy není vhodná na to, aby je člověk dělal v krátkých šortkách.
Napodobila jsem ji. Svaly na horní části stehen se natáhly a zaprotestovaly. Derringer vytvářel nepohodlnou, ale snesitelnou bouli.
„Čistě ze zvědavosti,“ ozvala se Ronnie, „proč považuješ za nutné brát s sebou pistoli?“
„Vždycky mám s sebou pistoli,“ odtušila jsem.
Zadívala se na mě, v očích se jí zračilo znechucení. „Jestli mi to nechceš říct, neříkej mi to, ale nekecej mi.“
„Dobrá, dobrá. Je to sice divné, ale nikdo mi neříkal, že to nesmím nikomu povědět.“
„Cože? Žádné výhružky, že nemáš chodit na policii?“
„Ne.“
„No jéje, jak úžasně přátelské.“
„Ne přátelské.“ Posadila jsem se na zem, nohy od sebe. Ronnie mě napodobila. Vypadalo to, že si snad chceme kutálet míčem. „Ani trochu přátelské.“ Sklonila jsem se k levé noze, až jsem se tváří dotkla stehna.
„Pověz mi o tom něco,“ navrhla Ronnie.
Řekla jsem jí to. Než jsem skončila, tak už jsme se rozcvičily a byly jsme připraveny si zaběhat.
„Do háje, Anito. Zombie u tebe v bytě a šílený milionář, který se tě snaží donutit k lidské oběti.“ Upírala mi šedavé oči do tváře. „Jsi jediný člověk, kterého znám, co má divnější problémy než já.“
„Ti dík.“ Zamkla jsem za námi dveře a dala si klíče do kapsy k derringeru. Já vím, že se tím pistole zatraceně poškrábe, ale co jsem měla dělat? Běhat s klíčema v ruce?
„Harold Gaynor. Mohla bych ho pro tebe trochu proklepnout.“
„Nemáš náhodou případ?“ Seběhly jsme po schodech.
„Dělám zhruba na třech různých pojišťovacích podvodech. Většinou sledování a focení. Jestli budu muset sníst ještě jednu večeři ve fastfoodu, tak začnu zpívat reklamní znělky!“
Usmála jsem se. „Tak si dáme sprchu a převlečeme se u mě. Půjdeme si dát pořádnou večeři.“
„To zní skvěle, ale nechceš přece, aby na tebe Jean-Claude musel čekat.“
„Nech toho, Ronnie.“
Pokrčila rameny. „Drž se od té… bytosti… jak nejdál to půjde, Anito.“
„Já vím.“ Teď jsem pokrčila rameny já. „Souhlasit se setkáním se zdálo být menší zlo.“
„Jaké jsi měla možnosti?“
„Buď se s ním sejdu dobrovolně, nebo mě unesou a dovlečou k němu.“
„Skvělý výběr.“
„Jo.“
Otevřela jsem dvojité dveře, které vedly ven. Do tváře mě udeřilo horko. Vládlo přímo omračující vedro, jako by člověk vlezl do pece. A my v tomhle budeme běhat?
Podívala jsem se na Ronnie. Je o víc než deset čísel vyšší než já a většinu z toho tvoří nohy. Můžeme spolu běhat, ale já musím udávat krok a musím se snažit. Je to velice dobré cvičení. „Dneska musí být skoro čtyřicet,“ poznamenala jsem.
„Bez práce nejsou koláče,“ odtušila Ronnie. V levé ruce nesla sportovní láhev s vodou. Byly jsme připraveny, jak jen to šlo.
„Dva kilásky běhu v pekle. Tak do toho.“ Vyrazily jsme pomalu, ale vytrvale. Většinou končíme s běháním po půl hodině nebo ještě dřív.
Vzduch se zdál žárem skoro hmatatelný. Jako bychom běžely polopevnými stěnami žhavého vzduchu. Vlhkost v St. Louis je skoro vždycky kolem sta procent. Zkombinujte vlhkost se čtyřicetistupňovým vedrem a získáte malý a vlhký kousek pekla. St. Louis v létě, hurá hurá.
Nemám ráda cvičení. Mít štíhlé boky a svalnatá stehna, to pro mě není dostatečná motivace, abych se takhle týrala. Dokázat předběhnout špatňáky, to motivace je. Někdy se všechno omezí jen na to, kdo je rychlejší, silnější, obratnější. Dělám ve špatném oboru. Ale nestěžuju si. Ale sedmačtyřicet kilo, to člověk nemá moc svalů, kterými by se oháněl.
Samozřejmě, že když dojde na upíry, mohla bych mít klidně víc než devadesát kilo čistě lidských svalů, a bylo by mi to platné jak mrtvému zimník. I čerstvě mrtví uzvednou auto. Jsem mimo kategorii. Zvykla jsem si.
První půlka kilometru byla za námi. Vždycky bolí nejvíc. Mému tělo trvá vždycky tak kilometr, než pochopí, že mi tohle šílenství nedokáže rozmluvit.
Běžely jsme starší čtvrtí. Spousta malých oplocených dvorků a domů z padesátých nebo sedmdesátých let. Tyčila se tu hladká cihlová zeď skladiště, které bylo postaveno ještě před občanskou válkou. To je náš orientační bod na půli cesty. Kilometr. Cítila jsem se uvolněná a silná, jako bych mohla běžet donekonečna, pokud nebudu muset běžet příliš rychle. Soustředila jsem se na pohyb těla v tom horku, na udržení rytmu. Byla to Ronnie, kdo si všiml toho muže.
„Nechci dělat paniku, ale proč tam ten chlap jen tak stojí?“
Zašilhala jsem před nás. Necelých pět metrů před námi končila cihlová zeď a rostl tam vysoký jilm. Nedaleko od kmene stál nějaký muž. Nesnažil se schovávat. Ale měl na sobě džínovou bundu. Příliš horko na něco takového. Pokud pod ní neměl pistoli.
„Jak dlouho tam je?“
„Právě vylezl zpoza stromu,“ odtušila.
Paranoia vítězí. „Otočíme to. Je to kilometr tam i zpátky.“
Ronnie přikývla.
Otočily jsme se a rozběhly se opačným směrem. Muž za našimi zády nevykřikl, ani neřekl, ať se zastavíme. Paranoia je záludná choroba.
Od vzdálenějšího konce cihlové zdi se odlepil druhý muž. Ještě jsme k němu popoběhly o několik kroků. Letmo jsem se ohlédla. Pan Džínová bunda se k nám nedbale valil. Bundu měl rozepnutou a sahal pod paži. Tolik k paranoie.
„Utíkej,“ sykla jsem.
Druhý muž vytáhl z kapsy u bundy pistoli.
Zastavily jsme se. V tu chvíli se to zdálo jako dobrý nápad.
„Uh,“ prohlásil, „nemám náladu nikoho honit v tomhle vedru. Stačí, když budeš naživu, zlatíčko, všechno ostatní je bonus.“ Pistole byla automatická, ráže dvaadvacet. Nemá příliš velký zastavovací účinek, ale perfektně s ní zraníte. Tohle si promysleli. A to mě děsilo.
Ronnie stála velice strnule vedle mě. Zápasila jsem s touhou popadnout ji za ruku a stisknout ji, ale to by nebylo příliš ve stylu drsné lovkyně upírů, že? „Co chcete?“
„To je lepší,“ uculil se. Světle modré tričko se mu vyhrnovalo tam, kde mu přes opasek přesahoval pivní pupek. Ale jeho paže se zdály svalnaté. Možná má nadváhu, ale když vás praští, tak to zabolí. Doufala jsem, že nebudu nucena si svou teorii ověřit.
Ustoupila jsem tak, že jsem měla cihlovou zeď za zády. Ronnie popošla se mnou. Pan Džínová bunda byl už skoro u nás, berettu devítku držel volně v pravé ruce. Ta nebyla určena k tomu, aby se s ní dalo jen perfektně zranit.
Pohlédla jsem na Ronnie, pak na Tlusťocha, který už byl skoro u ní. Ohlédla jsem se po pánovi Džínová bunda, který už byl skoro u mě. Pak zpátky na Ronnie. Zorničky se jí rozšířily jen trochu. Jednou si olízla rty, pak se obrátila zpátky, aby měla na očích Tlusťocha. Chlápek s berettou je můj. Ronnie nafasovala dvaadvacítku. Poselstvo v nejlepší kondičce.
„Co chcete?“ zeptala jsem se znova. Nesnáším, když se musím opakovat.
„Chceme vás vzít na malou projížďku, to je všechno.“ Tlusťoch se usmíval.
Usmála jsem se taky, pak jsem se obrátila k Džínové bundě a jeho ochočené berettě. „Ty neumíš mluvit?“
„Umím.“ Udělal ještě dva kroky ke mně, ale pistolí mi pořád neochvějně mířil na hrudník. „Umím mluvit fakt dobře.“ Pohladil mě po vlasech, lehce, jen konečky prstů. Berettu měl sakra blízko. Jestli teď zmáčkne spoušť, je po všem. Chmurná černá hlaveň se zdála větší a větší. Je to jen iluze, ale čím déle zíráte na pistoli, tím důležitější se stává. Když jste na jejím špatném konci.
„Nic takovýho, Seymoure,“ prohlásil Tlusťoch. „Žádný šoustání a nesmíme ji zabít, takový jsou pravidla.“
„Ale do hajzlu, Pete.“
„Můžeš mít tu bloncku. Nikdo neříkal, že si nemůžem užít s ní,“ navrhl Pete alias Tlusťoch.
Nepodívala jsem se na Ronnie. Dívala jsem se dál Seymoura. Musím být připravená, pokud mám dostat příležitost na jedinou vteřinu. Koukat se po kamarádce, jak bere novinky o zamýšleném znásilnění, nám moc nepomůže. Vážně.
„Falická síla, Ronnie. Vždycky dojde na gonády,“ poznamenala jsem.
Seymour se zamračil. „Co tím ksakru chceš říct?“
„Tím chci říct, Seymoure, že si myslím, že jsi blbec a místo mozku myslíš koulema.“ Mile jsem se na něj usmála.
Tvrdě mě uhodil dlaní. Zapotácela jsem se, ale nepadla. Pistoli měl pořád namířenou, bez jediného zachvění. Do hajzlu. Hluboko z hrdla se mu vydralo zavrčení a udeřil mě pěstí. Šla jsem k zemi. Ležela jsem na okamžik na štěrkem posypaném chodníku a slyšela jen krev, jak mi duní v uších. Facka štípla. Pěstí to bolelo.
Někdo mě kopl do žeber. „Nechte ji být!“ zaječela Ronnie.
Ležela jsem na břiše a předstírala, že jsem zraněná. Nebylo to těžké. Hmátla jsem po kapse se suchým zipem. Seymour mával berettou Ronnie před obličejem. Ona na něj ječela. Pete popadl Ronnie za paži a snažil se ji udržet. Věci se nám vymykají z ruky. Paráda.
Podívala jsem se nahoru podél Seymourových nohou a vyškrábala se na kolena. A namířila mu derringer do slabin. Strnul a koukl dolů, na mě.
„Ani hnout, nebo si tvoje koule naservíruju na podnose,“ oznámila jsem.
Ronnie vrazila loket Tlusťochovi do solar plexu. Trochu se sklonil, rukama se chytil za žaludek. Vykroutila se mu a kopla ho kolenem do obličeje. Z nosu mu vystříkla krev, zavrávoral dozadu. Uhodila ho ze strany do obličeje, vložila do toho sílu celého ramene a horní části těla. Padl k zemi. Sevřela v ruce ráži dvaadvacet.
Odolala jsem pokušení zavýsknout „Bravo, Ronnie!“, ale to by neznělo dost drsně. Plácneme si později. „Řekni svému kamarádíčkovi, Seymoure, že jestli se hne, tak zmáčknu spoušť.“
Polkl tak hlasitě, že jsem to slyšela i já. „Nehejbej se, Pete, okej?“
Pete na nás jenom zíral.
„Ronnie, prosím tě, vezmi Seymourovi pistoli. Děkuji.“
Stále jsem klečela na štěrku, derringer přitisknutý Seymourovi do slabin. Bez odporu nechal Ronnie, aby mu vzala zbraň. To si dám líbit.
„Tohohle mám na mušce, Anito,“ ohlásila Ronnie. Nedívala jsem se na ni. Odvede svou práci. Já odvedu svou.
„Seymoure, tohle je dvouranná osmatřicítka. Můžou v ní být různé druhy munice. Ráže dvaadvacet, čtyřiačtyřicet nebo 357 Magnum.“ Tohle byla lež, nová lehká verze se nedá nabít ničím větším než osmatřicítkou, ale vsázela jsem na to, že Seymour nepozná rozdíl. „Čtyřiačtyřicítka nebo .357 a můžeš se rozloučit se svými rodinnými klenoty. Dvaadvacítka tě možná bude jen velice velice bolet. Abych tak citovala svůj osobní idol: Myslíš, že máš dneska šťastnej den?“
„Co chceš, čéče, řekni, co chceš?“ Hlas měl vysoký a pištivý strachem.
„Kdo vás najal, abyste po nás šli?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, čéče, ten by nás zabil.“
„Třistasedmapadesátka Magnum vyrobí kurva velkou díru, Seymoure.“
„Neříkej jí ani hovno,“ sykl Pete.
„Jestli ještě něco řekne, Ronnie, prostřel mu koleno.“
„Bude mi potěšením,“ odtušila Ronnie. Zajímalo by mě, jestli by to opravdu udělala. Zajímalo by mě, jestli bych jí řekla, ať to udělá. Radši bych to nezjišťovala.
„Povídej, Seymoure, hned, nebo zmáčknu spoušť.“ Přitiskla jsem pistoli o něco důkladněji. To už samo o sobě muselo bolet. Pokusil se stoupnout si na špičky.
„Bože, prosím, nedělej to.“
„Kdo tě najal?“
„Bruno.“
„Seš hovado, Seymoure,“ zaúpěl Pete. „Ten nás zabije.“
„Ronnie, prosím tě, střel ho,“ požádala jsem.
„Říkala jsi koleno, že?“
„Aaano.“
„Co takhle radši loket?“ zeptala se.
„Vyber si.“
„Jste blázni,“ procedil Seymour.
„Jo,“ přikývla jsem, „to si piš. Co přesně ti Bruno říkal?“
„Říkal, že tě máme vzít do jednoho baráku blízko Dlouhý, na Washingtonský. Že vás máme přivést obě, ale tý bloncce smíme ubližovat, abychom tě přiměli jít s náma,“
„Řekni mi adresu.“
Seymour poslechl. Myslím, že by mi řekl i tajnou ingredienci do magického nápoje, kdybych o to stála.
„Jestli tam pudete, Bruno bude vědět, že sme ti to řekli,“ pronesl Pete.
„Ronnie…“ začala jsem.
„Odstřel mě, zlatíčko, je to jedno. Dyž tam pudete nebo tam pošlete policajty, jsme mrtví.“
Koukla jsem na Peta. Tvářil se velice vážně. Byli to hajzlové, ale… „Dobrá, nevlítneme tam na něj.“
„Nepůjdeme na policii?“ optala se Ronnie.
„Ne; kdybychom to udělaly, to je můžeme rovnou zabít na místě. Ale to nemusíme udělat, že ne, Seymoure?“
„Ne, čéče, fakt ne.“
„Kolik vám strarej Bruno zaplatil?“
„Čtyři stovky za kus.“
„To bylo málo.“
„To mi povídej.“
„Teď vstanu, Seymoure, a nechám tvoje koule tam, kde jsou. Nepřibližuj se už nikdy ke mně ani k Ronnie nebo řeknu Brunovi, žes ho prodal.“
„Zabil by nás, čéče. Zabil by nás pomalu.“
„Přesně tak, Seymoure. Budeme se prostě všichni tvářit, že se tohle nikdy nestalo, jasný?“ Urputně přikyvoval.
„Vyhovuje ti to, Pete?“ zeptala jsem se.
„Nejsem blbej. Bruno by nám vytrhl srdce a narval nám ho do chřtánu. Nebudeme nikde mluvit.“ Znělo to znechuceně.
Vstala jsem a opatrně odstoupila od Seymoura. Ronnie hezky pevnou rukou mířila na Peta berettou. Dvaadvacítku měla za pasem sportovních šortek. „Vypadněte odtud,“ poradila jsem jim.
Seymour měl nezdravou barvu, studený pot se mu perlil na tváři. „Můžu dostat zpátky svou pistoli?“ Není zrovna bystrý.
„Nesnaž se chytračit,“ doporučila jsem mu.
Pete vstal. Krev pod nosem už mu začínala zasychat. „Pojď, Seymoure. Musíme vypadnout.“
Vyrazili bok po boku ulicí. Seymour vypadal trochu shrbeně, jako by zápasil s touhou chytit se za své vybaveníčko.
Ronnie si zhluboka vydechla a opřela se o zeď. Pistoli pořád svírala v pravé ruce. „Bože můj.“
„Jo,“ řekla jsem.
Sáhla mi na obličej tam, kam mě Seymour praštil. Bolelo to. Cukla jsem sebou. „Není ti nic?“ zeptala se Ronnie.
„Nic,“ ujistila jsem ji. Ve skutečnosti jsem cítila, jak mě celá půlka obličeje bolí, ale kdybych to přiznala nahlas, nebolelo by to o nic míň.
„Půjdeme do toho baráku, kam nás měli dopravit?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Vím, kdo Bruno je a kdo mu dává příkazy. Vím, proč se mě pokusili unést. Co bych se mohla dozvědět, aby to stálo za dva životy?“
Ronnie nad tím chvíli uvažovala. „Máš asi pravdu. Ale to nenahlásíš ten útok na policii?“
„Proč bych měla? Já jsem v pořádku, ty jsi v pořádku. Seymour a Pete se nevrátí.“
Pokrčila rameny. „Nechtěla jsi, abych mu doopravdy prostřelila koleno, že ne? Chci říct, hráli jsme hodného a zlého poldu, že ano?“ Dívala se na mě velmi upřeně, výrazné šedé oči naléhavé a upřímné.
Odvrátila jsem pohled. „Pojďme zpátky domů. Necítím se na další jogging.“
„Ani já.“
Vydaly jsme se ulicí. Ronnie si vykasala tričko a schovala berettu za pas. Dvaadvacítku tak nějak svírala v ruce, takže nebyla příliš nápadná.
„Předstíraly jsme to, že ano? Že jsme drsné, že jo?“
Pravdu. „Nevím.“
„Anito!“
„Nevím. Taková je pravda.“
„Nedokázala bych z něj odstřelovat kousky jenom proto, abych mu zabránila mluvit.“
„Pak je dobře, že jsi nemusela.“
„Vážně bys zmáčkla spoušť?“
Někde v dálce zpíval nějaký ptáček, asi kardinál červený. Zpěv naplnil zatuchlé horko a zdálo se mi, že je chladněji.
„Odpověz, Anito. Opravdu bys zmáčkla spoušť?“
„Ano.“
„Ano?“ Hlas jí přeskočil překvapením.
„Ano.“
„Do hajzlu.“ Minutu dvě jsme kráčely v tichosti, pak se zeptala. „Čím máš dneska nabito?“
„Osmatřicítkama.“
„Zabila bys ho tím?“
„Pravděpodobně.“
Viděla jsem, jak se na mě úkosem podívala. Pohled, který jsem už předtím viděla. Směs hrůzy a obdivu. Jen jsem ho nikdy neviděla na tváři kamarádky. To zabolelo. Ale šly jsme ten večer na jídlo do restaurace U Mlynářovy dcery ve čtvrti Old St. Charles. Atmosféra příjemná a jídlo úžasné. Jako vždycky.
Bavily jsme se a smály, užívaly si to. Ani jedna z nás nezmínila, co se dneska odpoledne stalo. Když budeme dost usilovně předstírat, že se nic nestalo, třeba to zmizí.
20
V půl jedenácté v noci jsem dorazila dolů, do upíří čtvrti. Tmavomodré tričko s rolákem, džínsy, červená bunda. Bunda skrývala podpažní pouzdro a Browning Hi-Power. Pot se mi usazoval na vnitřní straně loktů, ale pořád to bylo lepší než nemít zbraň.
Odpolední legrácky se v dobré obrátily, ale to bylo zčásti štěstím. A tím, že Seymour ztratil nervy. A tím, že jsem dokázala snést ránu a fungovat dál. Ledem jsem zabránila tomu, aby mi obličej otekl, ale levou část tváře jsem měla zarudlou a trochu opuchlou, jako by z ní měl vyrašit nějaký druh ovoce. Žádná modřina – zatím.
Rozesmátá mrtvola je jeden z nejnovějších klubů v Distriktu. Upíři jsou sexy. To přiznávám. Ale zábavní? Pochybuji. Zjevně jsem ale v menšině. Od klubu se táhla fronta až za roh.
Nenapadlo mě, že budu potřebovat lístek nebo rezervaci nebo něco, abych se dostala dovnitř. Ale co, znám šéfa. Většinu přítomných tvořili mladí lidé. Dvě ženy v šatech, muži v módním sportovnějším odění, občas někdo v obleku. Bavili se mezi sebou vzrušenými hlasy, spousta nedbalých doteků rukou a paží. Rande. Vzpomínám si na svá rande. Ale už je to trošku dávno. Možná, že kdybych nebyla pořád až po uši v řece plné aligátorů, tak bych randila trochu víc. Možná.
Předběhla jsem dva mladé páry, které zjevně vyrazily na rande ve čtyřech. „Hej,“ houkl za mnou jeden z mužů.
„Promiňte,“ omluvila jsem se.
Žena v pokladně se na mě zamračila. „Nemůžete takhle jen tak předbíhat, madam.“
Madam? „Nechci lístek. Nechci vidět představení. Mám se tu sejít s Jean-Claudem. To je všechno.“
„No, nevím. Jak mám vědět, že nejste nějaká novinářka?“
Novinářka? Zhluboka jsem se nadechla. „Prostě zavolejte Jean-Clauda a řekněte mu, že přišla Anita. Ano?“
Pořád se na mě mračila.
„Podívejte, jen zavolejte Jean-Clauda. Pokud jsem zvědavá novinářka, zbaví se mě. Pokud jsem, kdo tvrdím že jsem, bude rád, že jste mu dala vědět. Nemáte co ztratit.“
„Nevím, nevím.“
Potlačila jsem touhu začít na ni ječet. Pravděpodobně by to nepomohlo. Pravděpodobně. „Prostě zavolejte Jean-Clauda, pěkně prosím.“
Možná to bylo tím pěkně prosím. Otočila se na židličce a otevřela horní část dveří v zadní části pokladny. Maličké pokladny. Neslyšela jsem, co říká, ale pak se obrátila zase zpátky. „Dobrá, manažer říká, že můžete dál.“
„Skvělé, dík.“ Vyšla jsem po schodech. Celá fronta čekajících lidí na mě zírala. Cítila jsem jejich nažhavené pohledy v zádech. Ale dívali se na mě odborníci, tak jsem si dala záležet, abych sebou necukla. Nikdo nemá rád lidi, co předbíhají.
Uvnitř v klubu bylo šero, jak už to většinou v klubech bývá. Chlápek hned za dveřmi se ke mně obrátil. „Vaši vstupenku prosím.“
Podívala jsem se na něj. Měl na sobě tričko s nápisem: „Rozesmátá mrtvola, to je hukot!“ Na hrudi měl nakreslenou obrovskou karikaturu upíra s otevřenou pusou. Chlápek sám byl rozložitý a svalnatý, už mu chyběl jen nápis „vyhazovač“ vytetovaný na čele. „Vaši vstupenku prosím,“ opakoval.
Nejdřív pokladní a teď uvaděč? „Manažer říkal, že můžu jít dál, mám schůzku s Jean-Claudem.“
„Willie,“ zavolal, „poslal jsi ji dovnitř?“
Otočila jsem se a tam stál Willie McCoy. Usmála jsem se, když jsem ho uviděla. Byla jsem ráda, že ho vidím. Samotnou mě to překvapilo. Většinou nejsem ráda, když vidím mrtvého muže.
Willie je nevysoký, hubený, černé vlasy nosí sčesané z čela. V šeru jsem nemohla přesně rozeznat barvu jeho obleku, ale vypadal matně rajčatově červený. Bílá zapnutá košile, dlouhá zářivě zelená vázanka. Musela jsem se podívat dvakrát, než jsem si byla jistá, ale fakt měl na kravatě svítící ve tmě obrázek havajské tanečnice. Bylo to nejvkusnější oblečení, jaké jsem kdy na Williem viděla.
Zakřenil se tak, že mu byly perfektně vidět špičáky. „Anito, tak rád tě zas vidím.“
Pokývla jsem. „Já tebe taky, Willie.“
„Vážně?“
„Jo.“
Uculil se ještě víc. Špičáky se mu ve slabém světle leskly. Není mrtvý ještě ani rok.
„Jak dlouho jsi tu manažerem?“ zajímala jsem se.
„Asi dva tejdny.“
„Blahopřeju.“
Přistoupil blíž ke mně. Já ustoupila. Instinktivně. Nic osobního, ale upír je upír. Nechoďte k nim moc blízko. Willie je čerstvě mrtvý, ale stejně dokáže člověka zhypnotizovat pohledem. Dobrá, možná, že žádný upír tak mladý jako je Willie, by mě ve skutečnosti nedokázal očarovat pohledem, ale staré zvyky mají tuhý kořínek.
Willieho nadšení pohaslo. Cosi se mu mihlo očima – ublíženost? Ztišil hlas, ale nesnažil se přijít ke mně. Jako mrtvý se učí rychleji než kdy za živa. „Díky tomu, že jsem ti posledně pomáhal, teď fakt dobře vycházím se šéfem.“
Znělo to jako ze staré gangsterky, ale to byl prostě Willie. „Jsem ráda, že jsi s Jean-Claudem zadobře.“
„Jo, to jo. Tohle je nejlepší práce, jakou jsem kdy měl. A šéf není…“ Zamával rukama sem a tam. „Dyť víš… zlej.“
Přikývla jsem. Věděla jsem. Mohla jsem skuhrat a stěžovat si na Jean-Clauda co hrdlo ráčí, ale ve srovnání s většinou Nejvyšších upírů to byl zlatý kocourek. Velký, nebezpečný, masožravý zlatý kocourek, ale stejně to bylo zlepšení.
„Šéf má zrovna práci,“ prohlásil Willie. „Řekl, že pokud přijdeš brzy, tak tě mám usadit u stolu blízko pódia.“
Fakt skvělé. „Jak dlouho to Jean-Claudovi zabere?“ zeptala jsem se nahlas.
Willie pokrčil rameny. „Nejsem si jistej.“
Pokývla jsem. „Okej, chvilku počkám.“
Willie se uculil, zaleskly se tesáky. „Chceš, abych řekl Jean-Claudovi, že si má pospíšit?“
„Udělal bys to?“
Zatvářil se, jako by spolkl brouka. „Ksakru. Ne.“
„Netlač na pilu. Až mě přestane bavit čekat, řeknu mu to sama.“
Willie se na mě podíval tak nějak úkosem. „Ty bys to udělala, co?“
„Jo.“
Jen zavrtěl hlavou a vedl mě mezi malými kulatými stolky. Kolem každého stolu seděla spousta lidí.
Smáli se, lapali po dechu, pili, drželi se za ruce. Měla jsem téměř nepřekonatelný pocit, jako by mě příliš těsně obklopovala stěna tepajícího života.
Podívala jsem se na Willieho. Cítí to taky? Kroutí se mu žaludek hlady nad tolika živoucími lidmi na jednom místě? Jde v noci domů a sní o tom, že by se vrhl do ukřičeného hlučného davu? Skoro jsem se ho zeptala, ale mám Willieho tak ráda, jak jen mohu mít ráda upíra. Pokud odpověď zní ano, nechci to vědět.
Jeden stůl vzdálený jen o řadu od pódia byl prázdný. Stál na něm velký bílý přeložený karton s nápisem „Réservé“. Willie mi chtěl odsunout židli, ale mávla jsem na něj, ať toho nechá. Nešlo o ženskou emancipaci. Prostě jsem nikdy nepochopila, co mám dělat, když mi chlap přisune židli. Mám si sednout a sledovat, jak se snaží pohnout židlí i se mnou? Ponižující. Většinou se držím těsně nad židlí, a pak dostanu ránu pod kolena. K čertu s tím.
„Dáš si drink, zatímco budeš čekat?“ zeptal se Willie.
„Dala bych si kolu.“
„Nic silnějšího?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Willie se vydal pryč, musel se přitom proplétat mezi stolky a lidmi. Na pódiu stanul štíhlý muž s krátkými černými vlasy. Hubený byl naprosto celý, tvář měl téměř mrtvolnou, ale určitě to byl člověk. Vypadal spíš směšně než jakkoli jinak, asi jako klaun s příliš dlouhými končetinami. Vedle něj stála zombie, bezvýrazný pohled upřený do publika.
Světlé oči měla dosud jasné, vyhlížely lidsky, ale nemrkala. Známý strnulý pohled směrovaný do davu. Diváci poslouchali vtipy jen napůl. Většina očí hleděla na mrtvého muže. Tělo rozložené jen trošku po okrajích, dost na to, aby vypadal strašidelně, ale ani o jednu řadu od pódia nebyl cítit ani náznak zápachu. Hezký trik, když si to umíte zařídit.
„Tadyhle Ernie je nejlepší spolubydlící, jakého jsem kdy měl,“ prohlásil komik. „Moc toho nesní, nevymlouvá mi díru do hlavy, netahá si domů hezký kočky a nezamyká mě venku, zatímco si s nima užívá.“ Publikem proběhl nervózní smích. Oči přilepené na starém Erniem.
„Ačkoli tady byl ten vepřový řízek, co se nám zkazil v ledničce. Ten se Erniemu docela líbil.“
Zombie se pomalu, téměř bolestně, otočila a zadívala se na komika. Její oči zalétly k nemrtvému, pak zpátky do hlediště, úsměv držel na místě. Zombie se na něj dál dívala. Komikovi se to příliš nelíbilo. Nezazlívala jsem mu to. Ani mrtvým se nelíbí, když jsou terčem vtipů.
Ty vtipy ani nebyly tak vtipné. Šlo o novotu. Zombie byla tou novotou. Celkem nápaditou a celkem ujetou.
Willie přišel s mou kolou. Manažer mě obsluhuje u stolu. Pfff. Samozřejmě, že rezervovaný stůl je taky dost dobrý. Willie postavil pití na jeden z těch nesmyslných vystřihovaných papírových podtácků. „Užívej si,“ usmál se. Otočil se k odchodu, ale zachytila jsem ho za paži. Přála jsem si, abych to byla neudělala.
Paži měl dost pevnou, dost skutečnou. Ale bylo to jako sáhnout na dřevo. Je mrtvý. Nevím, jak jinak to nazvat. Žádný pocit pohybu. Nic.
Pomalu jsem ho pustila a vzhlédla k němu. Díky Jean-Claudovým znamením se mu můžu podívat do očí. V těch hnědých očích bylo cosi jako žal.
Najednou jsem slyšela vlastní tep v uších a musela jsem polknout, abych si zklidnila puls. Do háje. Chtěla jsem, aby Willie odešel. Odvrátila jsem se od něj a upřeně se zadívala na svoje pití. Odešel. Možná to bylo jen kvůli všemu tomu smíchu kolem, ale neslyšela jsem ho odejít.
Willie McCoy je jediný upír, kterého jsem znala před smrtí. Pamatuji ho ještě za živa. Byl to malý zlodějíček. Poslíček pro velké ryby. Možná si Willie myslel, že když se stane upírem, tak bude velkou rybou. Zmýlil se. Teď byl jen nemrtvá malá ryba. Jean-Claude nebo někdo takový bude řídit Willieho „život“ navěky. Chudák Willie.
Otřela jsem si ruku, kterou jsem se ho dotkla, o nohavici. Chtěla jsem zapomenout na dojem z těla pod novým rajčatově červeným oblekem, ale nešlo to. Z Jean-Clauda jsem takový pocit neměla. Samozřejmě, že Jean-Claude by se sakra skoro mohl vydávat za člověka. Někteří staří tohle dokáží. Willie se to naučí. Bůh mu pomáhej.
„Zombie jsou lepší než psi. Přinesou vám pantofle a nemusíte je věnčit. Ernie si mi dokonce sedne u nohou a poprosí, když mu řeknu.“
Publikum se zasmálo. Nebyla jsem si jistá proč. Nebyl to ten upřímný ha-ha smích. Znělo to pobouřeně a šokovaně. Smích ve stylu nemůžu-uvěřit-že-něco-takového-řekl.
Zombie vyrazila ke komikovi jakýmsi zpomaleným trhnutím. Natáhla pokroucené ruce a mně se stáhly vnitřnosti. Záblesk vzpomínky na minulou noc. Zombie téměř vždycky útočí tím, že vztáhnou ruce. Přesně jako ve filmech.
Komikovi nedošlo, že Ernie se právě rozhodl, že toho bylo dost. Pokud je zombie oživena bez nějakých konkrétních příkazů, obvykle se stane tím, co je pro ni přirozené. Dobrý člověk bude dobrým člověkem, dokud se mu nerozloží mozek, a nepřijde tím o osobnost. Většina zombií nezabije bez příkazu, ale čas od času má někdo peška a povolá zombii s vražednými sklony. Komik měl právě peška.
Zombie se k němu blížila jako špatné frankensteinovské monstrum. Komik konečně pochopil, že něco není v pořádku. Zarazil se uprostřed vtipu, otočil se, oči rozšířené. „Ernie…“ začal. Dál se nedostal. Hnijící ruce se mu sevřely kolem krku a začaly ho škrtit.
Na jediný příjemný okamžik jsem chtěla zombii nechat, ať ho krocne. Vykořisťování mrtvých je něco, co mi silně vadí, ale… za blbost si nikdo nezaslouží trest smrti. Kdyby ano, tak bychom měli sakra velký úbytek populace.
Vstala jsem, letmo se rozhlédla po klubu, abych zjistila, jestli někdo s touhle eventualitou počítal. Willie přiběhl na pódium. Popadl zombii kolem pasu a zatáhl, zvedl mnohem vyšší tělo ze země, ale ruce škrtily dál.
Komik padl na kolena, přidušeně zasténal. V obličeji přecházel z červené do karmínové. Obecenstvo se smálo. Mysleli si, že to je součást představení. Bylo to mnohem vtipnější než vystoupení samé.
Vykročila jsem na scénu a tiše řekla Williemu: „Nechceš pomoct?“
Podíval se na mě, aniž zombii pustil. Willie mohl svou nadlidskou silou zombii odtrhnout jeden prst po druhém od komikova krku a pravděpodobně ho zachránit. Ale superupíří síla je k ničemu, když nepřemýšlíte nad tím, jak ji využít. Willie nikdy nepřemýšlí. Samozřejmě, že zombie by mohla tomu člověku rozdrtit průdušnici dřív, než jí i upír odtrhne ruce. Možná. Radši to nezjišťovat.
Usoudila jsem, že komik je blbec. Ale nemohla jsem tam jen tak stát a dívat se, jak umře. Vážně jsem nemohla.
„Dost,“ řekla jsem. Tiše, jen pro uši zombie. Přestala škrtit, ale ruce měla stále sevřené. Komik zůstal bezvládně viset. „Pusť ho.“
Zombie poslechla. Muž upadl a téměř omdlel na scéně. Willie se narovnal a nechal zuřivého škrčení komika. Uhladil si rajčatově červený oblek. Vlasy měl stále bezchybně ulízané. Příliš mnoho vlasového gelu na to, aby mu pouhý zápas se zombií poničil účes.
„Dík,“ šeptl. Pak se narovnal v celé své výšce metr šedesát a zahlaholil: „Dámy a pánové – Úžasný Ulbert a jeho zombie mazlíček!“ Obecenstvo bylo trochu nejisté, ale začalo tleskat. Když se Úžasný Ulbert vyškrábal na nohy, potlesk přímo vybuchl. „Ernie si myslí, že je na čase jít domů. Byli jste skvělé publikum,“ zakrákoral komik do mikrofonu. Potlesk byl hlasitý a upřímný.
Ulbert opustil scénu. Zombie zůstala a dívala se na mě. Čekala, čekala na další příkaz. Nevím, proč ne každý může promluvit a dát zombii příkaz, který uposlechne. Ani mi to nepřipadá jako magie. Necítím žádné mrazení na kůži, žádné vdechnutí moci. Mluvím a zombie poslouchají. Já a prezident E. F. Hutton.
„Jdi za Ulbertem a poslouchej ho, dokud ti neřeknu jinak.“ Zombie na mě na vteřinku shlížela, pak se pomalu obrátila a šourala se za komikem. Zombie ho teď nebude chtít zabít. Což ale komikovi neřeknu. Ať si myslí, že jeho život je v ohrožení. Ať si myslí, že mě musí požádat, abych zombii uložila zpátky k odpočinku. To je to, co chci já. Je to pravděpodobně i to, co chce zombie.
Erniemu se určitě nezamlouvalo být terčem vtipů v komediálním představení. Popichování je jedna věc. Uškrtit komika je přece jen trochu přehnané.
Willie mě dovedl zpátky ke stolu. Sedla jsem si a upíjela kolu. Sedl si naproti mně. Vypadal otřeseně. Drobné ruce se mu třásly, jak seděl přes stůl ode mě. Je upír, ale pořád ještě je Willie McCoy. Zajímalo by mě, kolik let to potrvá, než zmizí poslední zbytky jeho osobnosti. Deset let, dvacet, sto? Jak dlouho to potrvá, než nestvůra pohltí člověka?
Pokud to vůbec potrvá tak dlouho, nebude to můj problém. Už tady nebudu, abych to viděla. Abych pravdu řekla, nechci to vidět.
„Nikdy jsem neměl rád zombie,“ zamumlal Willie.
Podívala jsem se na něj. „Ty se bojíš zombií?“
Zalétl ke mně pohledem, pak sklopil oči na stůl. „Ne.“
Zaculila jsem se na něj. „Ty se bojíš zombií. Máš z nich fobii.“
Naklonil se přes stůl. „Neříkej mu to. Prosím tě, neříkej mu to.“ V očích měl opravdový strach.
„Komu bych to měla říkat?“
„Vždyť víš.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím, o čem to mluvíš, Willie.“
„NEJVYŠŠÍ.“ Přímo jsem slyšela, že slovo „Nejvyšší“ vyřkl se všemi písmeny velkými.
„Proč bych to Jean-Claudovi říkala?“
Willie teď už šeptal. Na pódiu stanul další komik, byl tu smích a hluk, a on přesto šeptal. „Jsi jeho lidská služebnice, ať se ti to líbí nebo ne. Říká nám, že když mluvíme s tebou, mluvíme s ním.“
Nakláněli jsme se k sobě, naše tváře se téměř dotýkaly. Ovanul mě jeho lehký výdech, voněl po mentolových bonbonech. Skoro všichni upíři voní po mentolových bonbonech. Nevím, co dělali, než byly vynalezeny mentolky. Nejspíš jim táhlo z pusy.
„Víš, že nejsem jeho lidská služebnice.“
„Ale on chce, abys byla.“
„Jen proto, že Jean-Claude něco chce, tak to neznamená, že to hned dostane.“
„Nevíš, jaký je.“
„Myslím, že vím…“
Dotkl se mé paže. Tentokrát jsem neucukla. Příliš jsem se soustředila na to, co říká. „Od doby, co zemřela předchozí Nejvyšší, se Jean-Claude změnil. Je mnohem mocnější než dokonce i ty víš.“
Přesně takové jsem měla podezření. „Tak proč bych mu neměla říci, že máš strach ze zombií?“
„Využil by to, aby mě potrestal.“
Zírala jsem na něj, naše obličeje byly jen pár centimetrů od sebe. „Chceš tím říct, že týrá lidi, aby je mohl ovládat?“
Přikývl.
„Do hajzlu.“
„Neřekneš mu to?“
„Neřeknu. Slibuju.“
Tak si oddechl, že jsem ho poplácala po ruce. Jeho ruka byla jako lidská. Jeho tělo najednou nebylo tvrdé jako dřevo. Proč? Nevím, a kdybych se zeptala Willieho, pravděpodobně by to taky nevěděl. Jedna z oněch záhad… smrti.
„Dík.“
„Měla jsem za to, že jsi říkal, že Jean-Claude je jeden z nejvlídnějších pánů, jaké jsi kdy měl.“
„Je,“ odtušil Willie.
To byla děsivá pravda. Pokud mučení vaším nejhorším strachem je to nejvlídnější, o kolik horší byla Nikolaos. Ksakru, na to znám odpověď. Byla psychopatická. Jean-Claude není krutý jen proto, aby viděl, jak se člověk svíjí. Jeho krutost má důvod. Což je přece jen zlepšení.
„Musím jít. Dík za pomoc s tou zombií.“ Vstal.
„Byl jsi statečný, víš o tom?“
Zakřenil se na mě, ve slabém světle se mu zaleskly tesáky. Úsměv mu vzápětí zmizel z tváře tak náhle, jako byste cvakli vypínačem. „Nemůžu si dovolit být jiný.“
Upíři se hodně podobají vlčí smečce. Slabí jsou buď ovládnuti, nebo zničeni. Vypovězení nepřipadá v úvahu. Willie stoupá po společenském žebříčku. Známka slabosti by mohla tenhle vzestup zastavit nebo něco horšího. Často jsem se sama sebe ptala, čeho se bojí upíři. Jeden z nich se bojí zombií. Bylo by to směšné, kdybych neviděla ten strach v jeho očích.
Komik na pódiu byl upír. Čerstvě mrtvý. Kůže křídově bílá, oči jako tmavé díry vypálené v papíru. Dásně měl bezkrevné, odhalující tesáky, za které by se nestyděl žádný vlčák. Nikdy jsem neviděla upíra, který by vypadal tak nestvůrně. Všichni se obvykle snažili vypadat lidsky. Tenhle ne.
Ušla mi reakce publika na jeho vstup, ale teď už se smáli. Pokud jsem měla dojem, že zombické vtipy jsou špatné, tyhle byly ještě horší. Nějaká žena u sousedního stolu se smála tak, až se jí po tvářích kutálely slzy.
„Jel jsem do New Yorku, je to drsný město. Přepadl mě ňákej gang, ale byl jsem to já, kdo je sosnul o prachy.“ Lidi se drželi za žebra, jako by je smích až bolel.
Nechápala jsem to. Upřímně – to prostě nebylo vtipné. Rozhlédla jsem se po davu a zjistila, že všechny oči se upírají na scénu. Zírali na něj s bezmocnou oddaností očarovaných.
Používá ovlivňování mysli. Viděla jsem upíry svádět, vyhrožovat, děsit, všechno jen silou soustředění. Ale nikdy jsem je neviděla působit smích. On je nutil ke smíchu.
Nebylo to zdaleka nejhorší zneužití upířích schopností, které jsem kdy viděla. Nesnažil se jim ublížit. A tahle hromadná hypnóza je neškodná, je dočasná. Ale je to špatné. Hromadné ovládání mysli je jedna z nejděsivějších věcí, o níž většina lidí neví, že ji upíři ovládají.
Já to vím a nelíbí se mi to. Tenhle je čerstvě mrtvý a i bez Jean-Claudových znamení by mě komik nedokázal ovlivnit. Jsem oživovatelka, a to mi dává částečnou odolnost vůči upírům. Je to jeden z důvodů, proč jsou oživovatelé tak často lovci upírů. Máme výhodu.
Předtím jsem Charlesovi volala, ale pořád jsem ho nikde neviděla. Není snadné ho přehlédnout v davu, asi jako Godzillu kráčející Tokiem. Kde vězí? A kdy se Jean-Claude uráčí mě přijmout? Už je po jedenácté. To je mu podobné, pohrůžkami mě přinutit, ať se s ním sejdu, a pak mě nechat čekat. Je to neskutečně arogantní zkurvysyn.
Charles přišel lítačkami, které vedly do kuchyně. Prošel mezi stoly, měl namířeno ke dveřím. Vrtěl hlavou a cosi mumlal k malému Asiatovi, který musel popobíhat, aby mu stačil.
Zamávala jsem a Charles zamířil ke mně. Slyšela jsem, jak se menší muž hádá: „Mám velice dobrou, čistou kuchyni.“
Charles zahučel něco, co jsem neslyšela. Očarované publikum si nás nevšímalo. Mohli jsme odpálit salvu z jedenadvaceti pušek a oni by sebou ani netrhli. Dokud upíří komik neskončí, nebudou vnímat nic jiného.
„Sakra, jste snad od hygieniků nebo co?“ zeptal se Asiat. Měl na sobě tradiční šéfkuchařský oděv. Velkou měkkou kuchařskou čepici držel zmuchlanou v rukou. Ve tmavých šikmých očích mu jiskřilo vzteky.
Charles měří jen něco přes metr osmdesát, ale vypadá vyšší. Má takříkajíc ramena přes celá záda a nohy až na zem. Zdá se, že nemá pas. Je jako chodící hora. Mohutný. Naprosto hnědé oči mají tutéž barvu jako pleť. Úžasně tmavou. Dlaň má tak velkou jako já obličej.
Asijský šéfkuchař vedle něj vypadal jako vzteklé štěňátko. Popadl Charlese paži. Nevím, co si myslel, že dělá, ale Charles se zastavil. Podíval se dolů na onu závadnou ruku a velmi důrazně prohlásil téměř bolestivě hlubokým hlasem: „Nedotýkejte se mě.“
Šéfkuchař pustil jeho paži, jako by se spálil. O krok ustoupil. Charles mu věnoval jen část svého „pohledu“. Plná dávka spolehlivě odesílala rádoby lupiče s křikem na útěk. Část tohohle pohledu stačila na jednoho navztekaného šéfkuchaře.
Když znova promluvil, zněl klidně a rozumně: „Mám čistou kuchyni.“
Charles zavrtěl hlavou. „Nemůžete pustit zombie k přípravě jídla. Je to ilegální. Hygienické předpisy zakazují přítomnost mrtvol v blízkosti jídla.“
„Můj asistent je upír. Je taky mrtvý.“
Charles se pootočil ke mně a obrátil oči v sloup. Soucítila jsem s ním. Už jsem vedla tutéž diskusi s jedním dvěma šéfkuchaři. „Upíři už nejsou podle zákona považováni za mrtvé, pane Kime. Zombie ano.“
„Nechápu proč.“
„Zombie se rozkládají a přenášejí choroby stejně jako jakékoli jiné mrtvé tělo. Jen proto, že chodí kolem, neznamená, že nejsou skladištěm nemocí.“
„Nechápu…“
„Buď nepouštějte zombie do kuchyně, nebo vám zavřeme podnik. To chápete?“
„A musel byste vysvětlovat majiteli, proč jeho podnik nevydělává peníze,“ dodala jsem a usmála se na ně oba.
Šéfkuchař poněkud pobledl. Prima. „Chá… chápu. Postarám se o to.“
„Dobře,“ řekl Charles.
Šéfkuchař mi věnoval vyděšený pohled, pak si začal razit cestu zpátky do kuchyně. Zvláštní, jak Jean-Claude začíná děsit tolik lidí. Patříval mezi civilizovanější upíry, než se stal hlavní pijavkou. Moc korumpuje.
Charles si sedl proti mně. Zdál se příliš velký proti stolu. „Dostal jsem tvůj vzkaz. O co jde?“
„Potřebuju doprovod do bordelové čtvrti.“
Těžko říct, kdy se Charles červená, ale zakroutil sebou na židli. „Proč tam pro všechno na světě chceš jít?“
„Potřebuju najít někoho, kdo tam pracuje.“
„Koho?“
„Jednu prostitutku.“
Znovu se zakroutil. Bylo to jako sledovat horu, která se cítí nesvá. „Caroline se to nebude líbit.“
„Tak jí to neříkej.“
„Víš, že Caroline a já si vzájemně nelžeme. V ničem.“
Stálo mě jisté úsilí zachovat neutrální výraz. Jestli musí Charles každý svůj krok ospravedlňovat své ženě, je to jeho volba. Nemusí se od Caroline nechat kontrolovat. Rozhodl se pro to. Ale nesmírně mě to štvalo.
„Řekni jí prostě, že musíš řešit nějaké oživovatelské záležitosti navíc. Nebude se ptát na detaily.“ Caroline si myslí, že naše práce je odporná. Sekání hlav kuřatům, oživování zombií – jak barbarské.
„Proč chceš tu prostitutku najít?“
Ignorovala jsem jeho otázku a odpověděla jsem na jinou. Čím méně bude Charles vědět o Haroldovi Gaynorovi, v tím větším bezpečí bude. „Prostě potřebuju někoho, kdo bude vypadat výhružně. Nechci zastřelit nějakého ubohého blbečka proto, že mě obtěžoval. Okej?“
Charles přikývl. „Přijdu. Jsem polichocen, že jsi mě o to požádala.“
Věnovala jsem mu povzbudivý úsměv. Pravda je, že Manny je mnohem nebezpečnější a je mnohem lepší krytí. Ale Manny je jako já. Nevypadá nebezpečně. Charles ano. Dneska v noci potřebuju dobrého bluféra, ne palebnou sílu.
Podívala jsem se na hodinky. Skoro půlnoc. Jean-Claude už mě nechal čekat hodinu. Ohlédla jsem se a zachytila Willieho pohled. Okamžitě ke mně přispěchal. Vynasnažím se tuhle moc využívat jen pro dobré účely.
Sklonil se blíž, ale ne příliš blízko. Pohlédl na Charlese, vzal ho na vědomí pokývnutím hlavy. Charles odpověděl stejně. Pan Stoik.
„Co potřebuješ?“ zeptal se Willie.
„Přijme mě Jean-Claude, nebo ne?“
„Jasně, právě jsem pro tebe šel. Nevěděl jsem, že dneska čekáš společnost.“ Pohlédl na Charlese.
„Je to můj kolega.“
„Oživovatel?“ optal se Willie.
„Ano,“ odtušil Charles. Výraz měl naprosto chladný. Pohled tiše výhružný.
Zdálo se, že na Willieho udělal dojem. Přikývl. „Jasně. Máš po schůzce s Jean-Claudem nějaké oživování?“
„Jo,“ prohlásila jsem. Vstala jsem a šeptem se obrátila k Charlesovi, i když byla slušná pravděpodobnost, že nás Willie uslyší. I čerstvě mrtví mají lepší sluch než většina psů.
„Odbudu to tak rychle, jak to jen bude možné.“
„Dobrá. Ale musím být brzo doma.“
Chápala jsem to. Je na krátkém vodítku. Je to jeho vlastní vina, ale zdálo se, že mě to štve víc než jeho. Možná je to jeden z důvodů, proč nejsem vdaná. Kompromis není moje silná stránka.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář