Speleo 2010 - Býčí skála, Lopač
Krátká zpráva z pokračování našich výprav do podzemí v rámci našeho speleoprojektu. Letos opět Moravský kras trochu jinak. Odkaz na fotky a videa naleznete na konci článku.
Po speleologickém kursu, kterým jsme prošli v roce 2009 v Rudickém propadání, kdy jsme se vydali cestou Jedovnického potoka a došli až k sifonu kde naše pouť končila. Letos jsme se chtěli dostat k sifonu z druhé strany a domluvili se na prohlídku Býčí skály .
Nakonec vše dopadlo trošku jinak, užili jsme si úplně jinou jeskyňařinu. Aleš nám nejdříve vyprávěl úžasnou historii tohoto místa, o které si můžete přečíst na jejich stránkách, viz výše, seznámil nás s technologií zemních lamp a pak nás vzal na naše přání do plazivek, kterými jsme se dostali do Májové jeskyně a navštívili čerstvě objevené cesty a dómy. Některé z nich nebyly ani týden staré. Také sintrová výzdoba zde chyběla, i když sem tam se objevil její náznak. Zato zde bylo plno jílu a naplaveniny. Plazivky jsou kapitola sama o sobě, zkusili jsme si ty lehčí a stejně to byl nářez, zvlášť když z obrovských štol býčí skály bez varování odbočíte a zavrtáte se jako červ do skály. Tělo vyplavovalo adrenalin a my se pohybovali píďalkovými pohyby vpřed. Odměnou nám byli zcela nové prostory.
Většina z nás už žebříky nepřekvapily, nicméně volně zavěšený žebřík nad sifonem společně s Alešovým: „pozor, teď hodně opatrně, jestli spadnete, vtáhne vás proud pod skálu a vyplavete po pár hodinách o 80 metrů dál“ dodalo pokračování další rozměr. I další riziková místa jsme prošli bez problémů, neboť nám přálo počasí a podzemí nebylo rozvodněné. Nejvíc se odvědčili prsačky, protože gumovky po rozkrok byly prostě nízké...jejich vylévání ala nohy nahoru s vytékajícím blátem a vodou přes břichno mělo chladivý účinek...Přilby pracovaly naplno a neustále pohlcovaly nárazy o skálu...jen v několika místech, kde prošla jen hlava trošku překážely.
Aleš nám při čekání na ostatní vyprávěl o práci speleologů a přidal nějaké vlastní husté zážitky, které bychom ani nemuseli zkoušet. Jejich práce, koníček v nás stále vzbuzuje veliký obdiv a respekt. Při cestě zpátky jsme se vyblbnuli v kalibrační šachtě a po třech a půl hodinách spatřili denní světlo. Když jsme se vraceli přes turisticky navštěvovaný vchod, zíraly na nás překvapené oči malých skautíků, oblečených do čistých šatů, uniforem. Není divu, špinavé, mokré a totálně zablácené jeskyňáře, kteří se před vámi najednou z temnoty objeví nevidíte každý den. Venku nás čekalo povinné focení již hodně mokrými za zablácenými foťáky a pak povinná očista v nedalekém potoce.
Chvilka povinného kešování, rozloučení a odjezd do kempu. Vyházet totálně zasranou speleovýbavu, sbalit věci na lezení a hurá na speleoforum a oběd ve Sloupu. Na speleoforu hltáme informace, prohlížíme výstavu fotek, osaháváme matroš, zjišťujeme probíhající přednášky a potkáváme známé tváře z expedičních závodů. Dáváme se do řeči a protože jsou to zároveň jedni z pořadatelů, domlouváme se na nedělní ráno na prohlídku dalších jeskyní. Je tam už ale přihlášeno deset lidí a nám se tam nechce s deseti dalšíma lidma, tak si nejdřív domlouváme soukromou výpravu a nakonec dostáváme klíče od závrtu a ještě večer vyrážíme pod zem úplně sami.
Zase nás čeká úplně něco jiného. Díky zapadajícímu sluníčku ani nevadí, že si navlíkáme špinavé, studené a mokré věci. Odemykáme skruž a pomalu postupně s velikou opatrností slézáme na kolmém žebříku šachtou, kterou zde vyhloubili záchranáři při vyprošťování mrtvého potápěče, více o záchranné akci zde. 31 metrů bez jištění, v úzkém kolmé šachtě po cca 95 stupních kovového, kluzkého a jílem obaleného žebříku je už trošičku morál. Navíc příhoda o pádu jedné slečny a jejím neskutečném štěstí nás nutí zvýšit opatrnost na maximum. Dole je to ještě lepší, malá plošinka, hukot vody, nízké štěrbiny, nemáme mapu, instruktáž byla jen povrchní. Hledáme cestu a vydáváme se směrem k sifonu, cestu nám ukazuje natažená dvojlinka, které si občas sem tam zmizí. Hledat cestu v černé ledové vodě, kdy nevíte jestli se při dalším kroku nepropadnete, prolézat štěrbiny, když nevíte zda se dostanete zpátky nebo koukat na provizorní pažení z kamenů, trámů a montážní pěny v místech sesuvů dodá výpravě jiný rozměr.
Plazivky a překonávání propastí po tyčích a žebřících je už tak akorát na hranicích našich možností. Výprava se rozděluje na dvě části. Ještě kus pokračujeme a pak po zvážení rizik v kombinaci s pokračující únavou a chladem také otáčíme a po necelých dvou hodinách s bolavými prsty a nekonečným počtem příček žebříků vítáme soumrak. Hustej zážitek. Konečně se tělo trošku uvolní z radosti, že se nikomu nic nestalo a že jsme to všichni zvládli.
Nakonec pár odkazů k Lopači, ona speleologie má mnoho odvětví a směrů a bez obrovského nadšení to nejde. Letos jsme nakoukli maličko do oboru jeskyňářů objevitelů, kteří pomocí proudnic a nejnovější techniky, mnohdy však i pomocí kyblíků a koleček dopravují neskutečná množství naplaveniny napovrch, tak aby země mohla vydat další svá tajemství. Ano i v 21. Století je stále co objevovat.
Fotky naleznete zde, škoda, že se na kritických místech nedá a ani není chuť fotit, takže jen něco z těch pohodovějších míst. Zatím jen od Kolibříka, ostatní budou do týdne.
Lezení ve Sloupu jsme vzdali, všechny lehké cesty byly buď obsazané nebo špatně přístupné či nezajištěné. Dali jsme tedy jen pětkovou kešku u nejvyššího vysílače Kojál, kde jsme museli použít naše horo vybavení a vysmicovat na kovovou konstrukci. Házet lano směrem na silnici byla dost dřina a prča....smicovat po hladké oceli také stálo za to... Navštívili jsme i macochu, aby jsme trošku podpořili komerci a vydali se na cestu domů.
Unavení, ale spokojení můžeme prohlásit, že se sem určitě za rok vrátíme a zkusíme posunout naše hranice, zkušenosti a znalosti zase o kousek dál. Pokud to vyjde, čeká nás speleoalpinismus, nějaké ty svislé komíny s pomocí lan a jumarů a možná i přespání pod zemí....
Takže díky, Aleši, kluci z Octoginty a kamarádi, za bezva víkend.
P.S. nechápu ty davy cyklistů honících se v nádherné přírodě moravského krasu bez přileb, do jednoho.
Tak a s odstupem času připojuji zprávu od Bobeše, jak to viděl on:
Společně s Mírou procházím kolem rybníka Olšovec na okraji Jedovnice a míříme se zavlažit do knajpy. Vyloženě mě zaráží, že je to už rok, co jsme v Moravským krasu byli poprvé a rozhodli se pro dnešní návrat. Třeba je to tím, jak zeměkoule kolem Slunce švihá brutální rychlostí 107.000 km/hod. Prostě ten čas utíká moc rychle.
V pátek 23. dubna 2010 v putyce U Hastrmana není místo ani na stojáka, tak jdeme do další hospody. Taky osvědčený. O půlnoci už tlačíme do hlavy všichni pohromadě U Hastrmana. Cestu do Jedovnice našli ještě Kolda, Zach, Plha, Fuňa, Borůvka a Pavel. V noci pak venku zřejmě proběhla nějaká oslava našeho příjezdu, o čemž prakticky nic nevím, pač jsem si šel zbaběle lehnout už ve 3 hodiny. Vzhledem k tomuto se nám docela hodilo, že Aleš Pekárek měl jisté rodinné problémy a setkání s ním před Býčí skálou se odložilo až na desátou.
Býčí skála společně s Rudickým propadáním tvoří druhý nejdelší jeskynní systém v České republice o celkové délce 16 km. Chodby jsou až ve třech horizontálních úrovních a narušené soustavou komínů. Objevy dalších prostor přibývají řádově v kilometrech a částečně nejsou chodby zdokumentovány ani zmapovány. Další krasové dutiny na své první návštěvníky teprve čekají.
Speleologická kapacita Aleš Pekárek nám uvnitř zkušeně vykládá o historii využití podzemních prostor a jeho průzkumu. Jak to tu rozhrabávali archeologové, o prvním pronikání do hlubin kopce odvodňováním, rozšiřováním stísněných přístupů do chodeb a v poslední době oblíbenou hydrotěžbou. Hydrotěžba spočívá v tom, že totálně zabahněný speleolog s proudnicí z hasičských hadic stříká vodu do jílem vyplněných chodeb. Rozplavené sedimenty pak kalovými čerpadly vypouští do Křtinského potoka, který je zdrojem pitné vody pro Adamov. Z celých vagónů bahna v potoce mají v Adamově pochopitelně radost a nadšení ze zkvalitnění vody a ulehčení filtrace vodárny dávají zřetelně najevo.
Když nás Aleš uviděl, hned si uvědomil, že nějakým procházením se po chodbách a tunelech nás neuspokojí. Z prostorných tunelů brzy ohneme do nějaké boční chodby a vzápětí se zanoříme do první plazivky. Po břiše se protahujeme blátivou chodbičkou. Charakter členitého prostředí spletitého systému chodeb Býčí skály se neustále mění. Prakticky od počátku ztrácím přehled o směru našeho pohybu. Vůbec nejsem schopen odhadnout odkud a kam jdeme. Stejně tak netuším, kam vedou všechny ty chodby, které se kolem nás větví do všech stran. Po krkolomných žebřících slézáme dolů, pak se jinde zase vracíme nahoru. Brodíme se, plahočíme a prodíráme mazlavým blátem i vodou. Pobyt v temnotě podzemí je jednoduše naprosto skvělý a rozmanitý. Rozměry a tvar profilů chodeb jsou rovněž velice pestrý. Prostorný tunely přecházejí do stísněných plazivek a naopak. Procházíme i pouhý týden odkrytými chodbami a Májovými jeskyněmi, které mě dříve zaujaly na fotkách z Býčí skály.
Zase znovu se brodíme proudící vodou podzemního potoka. Přede mnou rozhrnuje vodu Plha. Sleduji, jak se noří hlouběji do vody a spekuluju, jestli třeba nevolí špatný místo průchodu. Dokonce se uklidňuju, jestli třeba nemá krátký nohy. Po kolenou tudy Plha ale pochopitelně nepokračovala. Vydám se tedy za ní a náhle se mě studená voda rozlévá přes břicho. O něco dál vyléváme vodu z gumaček. Obzvlášť rafinovaný způsob je, zvednout nohy a třeba opřít o stěnu. Při troše šikovnosti je možné takto vodu vypouštět pod oblečením až za krkem.
To už se krásně zapatlaný blátem blížíme zpátky ke vratům. Aleš nám ještě představí „kalibrační plazivku“, která vlastně tvoří vstupenku do těsných plazivek. Tato chodbička v jednom místě zahýbá prudce doleva a vzápětí nahoru, při čemž se zúží do otvoru, kterým se dá protáhnout jen hodně ztuha. Vzhledem k dění v díře usuzuju, že průstup usnadňuje hekání a funění. Jenom Fuňa se neprotáhl. Ani se o to nepokoušel.
Borůvka nás seznamuje se zjištěním, že bahno z jeskyně má zvláštní vůni. Někdo ji pak upozorní, že ho má už 3 hodiny pod nosem.
Kazi dostává znamenitej nápad zajet do Sloupu na Speleofórum. Zach si pak taky prohlíží nástěnku s nabídkou „exkurzí“. Současně dochází k určité komunikaci mezi jistými lidmi. Závěru jednání jsem už byl přítomen: „Nechcete se jít do Lopače podívat třeba hned?“. Výhrady nemá pochopitelně nikdo, tak mě ten dotyčný neznámý strčí do ruky klíče a vysvětlí nám, kde vchod do jeskyně najdeme.
Fuňa pečlivě připevní čelovku na přilbu a zjistí, že světlo směřuje na opačnou stranu. Kolda mu poradí: „Půjdeš poslední a budeš svítit dozadu, aby nás někdo nepřejel“.
Vstup do jeskyně Nový Lopač je kousek od Balcarky na okraji louky pod Ostrovem u Macochy. Tvoří jej betonová skruž se zamčeným poklopem. Dolů vede 30 metrů hluboká šachta vystrojená kolmým žebříkem. Na dně šachty za bočním otvorem je hladina sifonu vedoucího ze Starého Lopače. Na okraji jezírka je přepad do peřejnaté kaskády a tudy směřujeme hlouběji do jeskyně.
Jeskyně je opět členitá, rozmanitá a protéká ji aktivní vodní tok, který ve spádu chodeb tvoří kromě peřejí i vodopády. Ani zde se nevyhneme těsným chodbičkám a vertikálním sestupům po žebříkách. Další příval zkušeností a seznámení se opět s jiným charakterem podzemního prostředí, je ještě umocněn tím, že sem jdeme úplně sami bez doprovodu. Jedna těsná chodba, kterou kráčíme po čtyřech, je zpevněná a podepřená dřevěnými kolíky a špalíky. Velice zvláštně působí slepení rozpojeného kameniva montážní pěnou. Od prvního velkého vodopádu se večer vrací i zbytek výpravy do podzemí.
Později U Hastrmana Kolibřík vyhodnotí naše snahy u půllitrů a konstatuje, že jsme nejvíc píchlej stůl v hospodě. Raději tedy jdeme do chaty, pač nás ještě čeká nádherně prosluněná a prohřátá neděle.
Komentáře
Přehled komentářů
Nejdriv hluboky obdiv Plze a Boruvce, videla jsem fotky a chytila jsem total klaustrofobickej zachvat.Smekam.pa
už se těším za rok
(Plha, 26. 4. 2010 10:54)Tímto se přihlašuji na další rok. Sice se zase budu někde klepat strachy, který za pomoci kamarádů přemůžů a budu si moci týden říkat, jaký jsem pašák. Byl to úžasný víkend plný zážitků! Díky všem a za rok ahoj v jeskyni!
Hovada....
(Lenous, 26. 4. 2010 12:58)