Běhej Řeky - (ne)obyčejný canicross
To vám takhle v úterý 11-5-2021 přijde zpráva od Marcely: „Návrh na výlet v těchto vedrech. Co myslíš? Poběžíme to teď ve čtvrtek s Ivčou, okoukneme to a pak třeba o nějakým víkendu můžeme udělat výlet nebo výběh. Pojedeš s námi?“ A připojuje trasu. Možná už maličko tušíte, jsem pro každou špatnost…
Čtvrtek, 5:20, něco zvoní, nejdřív to chci típnout, bo přece do práce dnes nejdu, ale po malé chvilce začínají pracovat neuronová propojení a dochází mi, že musím vstávat. První, co mě překvapilo bylo, že už je venku tolik světla :D Druhá věc, co mě překvapila, že na Shellku, kde mám sraz s Marci je to 2,5km. Takže v šest ráno už vybíhám. Marcely auto už tam stojí, Pongo mě nerad pouští na místo spolujezdce a Meginka k nim skáče zvesela. Cesta utíká, a tak v osm už vyhlížíme Ivanku, převážíme auta a konečně to vypadá, že vyběhneme.
Mám v bříšku dva rohlíky se šunkou a sýrem, kus papriky, půl litru vody a loučím se s dívkami, které mají naspeedované hafany v zápřahu a cílí na svoje průměrné tempo 4:30 a já si připadám s Meggie jako Veru s Tymiánem a musím šetřit nohu, takže 6:00 tempo bude akorát. Vybíháme, pár vteřin a už běžím sám. V dálce sleduju vzdalující se šmouhy bo v první zatáčce sundávám brýle, bo „maličko“ prší. Jo, a to vedro taky nikde, jen voda ze všech stran. Minutka, dvě a už běžím sám, sleduju nádhernou, díky nočním dešťům trošku rozvodněnou řeku. Trasa vede skoro celou cestu podél řeky. Kousek po startu začíná první taková veselá rovinka, nazvu jí tentokrát vertikála. Ale jsme plní energie, Ivča si v noci odpočla v práci a utíká to. Holky jsou takové audiny, co mají zrychlení a pak vždy na odpočívadle čekají a klábosí, zatímco je dojede naložený supící kamion Kolibřík a pokračuje dál. Oni dopovídají, doběhnou a pak zase čekají, takový začarovaný kruh. Cestou jsem tázán zda mám s sebou tuňáka. Ty co s námi šli minulý týden na Modravu vědí.
Na křižovatkách na mě dávají pozor, abych neseběhnul z červené cesty, bo se mi to bez brýlí a s myšlenkami ve hvězdách snadno stane. V jednu chvíli Ivanka křičí: „si blbě, tuuudy!“ tak se pár metrů vrátím, seskočím na travnatou cestičku sklánějící se k řece a hodná Ivanka mě pozorně sleduje. Srovnám krok, napřímím trošku tělo a první selhání podrážek. Krásně letím a užívám si pohled na oblohu a dlouhý skluz po zádech. Přemýšlím, zda má ta vrstvička bláta na zádech také termoizolační vlastnosti. Ivča se směje a svěřuje se, že ona letěla trošku jiným způsobem. Je zákeřná, pozor na to.
Ona je obecně i zdatná herečka, v jednu chvíli to je výkon na oskara. Posuďte sami, klopýtne na jednom z kamenů, podobný tomu co jí zrakvil kotník už v prosinci v H.Týně. Bohužel jsme si s Marci nestihli všimnout, jestli ho nenápadně nevyndala z kapsy a nepohodila na zem. Mimikou, prostě ksichtěním, dokázala okamžitě spojit několik dešťových kapek na tváři do slz velikosti hrachu, nohu držela dramaticky ve vzduchu a její řečnický projev, komentující událost by strčil do kapsy nejednoho dlaždiče. Tvrdila také, že to je asi konec. Koukáme na ni s Marci, litujeme, jsme naprosto přesvědčeni, že má kotník v háji. Po minutě Ivanka říká: „Tak jdem“ a rozběhne se… stojíme s Marcelou a koukáme jak šmouha mizí v dáli…
Zákeřná jsou ale i místa, která poznáte už z dálky. Stojí tam rozmazaná Marcela s Ivčou a v rukou mají mobily a v hlavě se rozezní vykřičníky!!! Mozek okamžitě přepíná z filozofických úvah o čísle 42 na praktickou kontrolu cesty. Jak to popsat? Všichni jste již slyšeli, někteří běželi a někteří vyhráli sérii závodů Běhej Lesy, nu a nám dnes příroda vnukla nápad na 4 etapový závod, sérii Běhej Řeky. Jdete do toho?
Okolí Berounky je rozmanité, široké louky, kde může běžet i 50 canicrossařů vedle sebe, ale i lesní pěšinky, kam se vejde max pět běžících užovek nalepených na sebe, teda kdyby měly nohy a kanagon (hej, mládeži, víte doufám, co je kanagon?). Nohy si užívají měkoučké horizontály a doslova si rochní blahem… v bahně… ale i skalnaté vertikály, kde se zejména kotníky nádherně protáhnou ze všech stran a směrů. Prostě rovinky, co mám rád. Co už mám rád méně, když jsou na úkor normálních lidí zvýhodňováni běžci, kteří mají pravou nohu o 20 cm kratší, protože ty „rovinky“ jsou kromě předozadního náklonu opatřeny ještě náklonem bočním, a to dost výrazným. Jo a je na nich taky bláto. Dokonce se zde dostávám několikrát i do vedoucí pozice. Když vysupíte nahoru a máte ještě sílu, běží se již jen po vrstevnici. Vrstevnicí myslím tu rovnou čáru v mapách, svoji vrstevnici jsem cestou nepotkal :D. Pravda, zde v praxi vypadá tak, jako by ji maloval notně opilý člověk…s alzhaimerem... při tanci.. když do něj všichni žďuchají… a má absťák..na lodi… za bouře..
Také padají hlášky, jedna za druhou, něco jako: „Neboj, když uklouzneš, hlavně pět vteřin vůbec nic nedělej, ale pak začni kopat nohama, dělat takové ty kroužky rukama a zkus se dostat nad hladinu“. A že to klouže. Některé vertikály jsou tak vertikální, že to v tom blátě jde těžko i vyjít. A ty seběhy, nádhera. Někde mezi 7,5 a 8,5 km se shodneme na popisu: „Nádherná, rychlá, ideální trasa pro canicross… teda když to běžíš s jorkšírkem! …. v batohu!“
Prostě to utíká, hlídám si nohu a holky jsou na mě hodné, dokonce máme i přestávku, fotíme se na lodičce. Samozřejmě se nejdřív zeptáme, zda můžeme a děkujeme nahlas. Teda ono je to jen taková formální slušnost, on tam nikdo není, jen lodička na vodě, a voda v lodičce.
Najednou mě jedna šmouha míjí a hlásí, už je to jen 3 km, že tam za chvilku budeme. Tak holkám vyprávím, jak mohou být 3km relativní pojem, ptám se zda někdy viděly závod Eco-challenge na Fiji nebo na Borneu a vyprávím jak jim třeba pár km džunglí trvalo celou noc a další podobné historky. V tom se před námi objeví taková moc hezká rokle, ale jako fakt hezká a to tak, že se v ní líbí i srnkám. Cestička, kterou běžíme dovolí i zarputilému canicrossaři mít na vodítku pouze toho jorkšírka.. v batohu.. Pongo, Falco navolno využívají situace a jdou se konečně rychle proběhnout.
Relativní teorie tří kilometrů dostává praktický, a i hlasitý rozměr. Prostě hulákáme na lesy. A? Nic.. půl hodiny čekáme a vrací se Falco. Marcelka má o 50% lepší náladu. Pak běžíme po cestě zpět, protože tím směrem zmizeli a Ivanka jde mimo cestu podél řeky jako stopař. Občas se navzájem slyšíme. Pak už ne. Naštěstí mají holky mobily, takže si voláme a Ivanka hlásí, že Ponga našla. Jsme rádi, Marcelka na 100%, a taky už je nám, všem na kost promočeným, dost zima. Termovrstvička bláta se rychle smyje. Pokračujeme svižně směr cíl.
Jo, ale on vlastně cíl trasy je trošku jinde, než nakonec skončilo auto. Ale tak na rozcestí navigátor volí cestu z kopce, navíc širokou, travnatou, pevnou a vinoucí se nádhernou álejí. Kdo by protestoval. Na konci áleje je nádherná zděná brána ohraničující písčitou cestu dále do nějakého areálu. Hezké místo. Jen zde zjišťujeme, že musíme do toho kopce zpět a běžet trošku na druhou stranu. Ale tak komu by to po 16km vadilo, álej je to pěkná, na kopci je taky hezký výhled.. dáme si to podruhé, kein štres. Na Modravě jsem byl minulý týden také dvakrát, prostě Ivča je dobrý navigátor, jen jí nejdou ty koncovky.
Pár km a jsme u auta, nakládáme psy a rychle na start, kde se můžeme převléknout. Převlékání je často velmi zajímavá věc. Občas až surrealistická. Náhodnému divákovi, např. Siluetě Ivči ve spodním prádle v zamlženém a sterilně čistém transilvánském hummeru se naskýtá pohled na nahulatého Kolibříka balancujícího na jedné noze ve snaze se zase obléct a vedle něho poklidně stojící Marci připravující 3x kávu, vedle tři banány, tři nektarinky a tři kousky špenátového dortu s mascarpone a lemoncurd krémem. Povídáme, hodnotíme, neustále se smějeme a pak se vydáváme na cestu domů.
Po deseti minutách volá Ivča, že jede za náma, ale netuší, kam že to jedeme, bo ona jela jinudy. Tvrdíme, že jedeme na McDonalds na Rozvadov a další blbosti. Domů, byť oklikou, nakonec trefíme všichni. Jo, pro ty pozorné, i v Plzni jsem byl dnes cestou domů dvakrát.
Měl to být obyčejný den, běh, už od rána vedro k zalknutí. Očekával jsem, že budu trpět, bo noha prostě bolí. Ale nic z toho se nekonalo, místo toho jsme si užili plno vody, bláta, potu, smíchu a dalších blbostí.
Vím, uvědomuji si, že nejsem Božena Němcová a nejsem schopen popsat zurčení potůčku na 30 stránkách (četli jste Babičku?), ale snažil jsem se alespoň stručně v pár slovech shrnout dnešní den, trasu a navnadit vás na jeden společný výlet, běh, který se bude dát spojit i s … ale to už bych se moc rozepisoval.
Díky, Kamarádi !
P.s. odkaz na fotky dodám později, zatím je máte na fb.. :D