Psí zlozvyky
Psí zlovyky
Když pes loudí
Upřený pohled, šťouchání čumákem, prošení, kňučení či přímo štěkot – to jsou jen některé příklady z přepestrého rejstříku žebrajících psů. Ať už psi loudí o sousto ze stolu nebo při vaření o odřezky z kuchyňské linky, jedno je jisté: nepřidá to na důstojnosti ani psovi ani nám. Pes loudí proto, že se mu to v minulosti už mnohokrát vyplatilo a nejen to, začíná mít pocit, že dělit se s člověkem o jeho jídlo je jeho právem. Měkký, nedůsledný chovatel si myslí, že soustem podaným psovi přímo z talíře nikoho neurazí a nikomu neublíží, ale opak je pravdou. Ze zlozvyku, původně praktikovaného a podporovaného v soukromí, za domácími dveřmi, se může stát naše ostuda, když přijde návštěva, nebo přímo hrozba, když si pes začne vynucovat "to svoje" během vycházek nebo výletů s přáteli. A pokud pes sebere dítěti v parku rohlík, může mu tím způsobit přímé poranění, doživotní trauma – nebo obojí.
Aby pes neloudil, musíme ho důsledně krmit vždy na jednom místě, vždycky z jeho misky a pokud možno pokaždé ve stejnou dobu. Pokud už máme potřebu dávat psovi zbytky z našeho stolu, přemístíme je do psí misky až po skončení našeho jídla všechny najednou. Nešvar panující v mnoha rodinách – předbíhat se v kupování přízně psa množstvím vybraných soust z talíře – je nešťastný, nehygienický a koneckonců i škodlivý pro zdraví psa. Pokud máme děti, je třeba i jim dát jasně najevo, že nesmějí ani výjimečně podlehnout smutným psím očím.
Když pes při vítání neúměrně skáče
Špinavé oblečení, roztrhané punčocháče nebo poražené malé dítě mohou být důsledkem nevychovanosti psa, který se radostně vrhá na příchozí a přehnaně je vítá. Je na nás, jak tuto obtíž zvládneme.
Šetrnější metodou je psa při skákání rukou stlačit do sedu a dát povel "fuj". Pokud to nefunguje (třeba proto, že vás neslyší, neboť pravděpodobně zároveň štěká), doporučují někteří chovatelé vždy při skákání psovi lehce přišlápnout zadní tlapu. Pes ucítí bolest a stoupne na všechny čtyři. Určitě existují i jiné metody, jak psovi skákání znepříjemnit, např. postříkat psovi tlamu vodou z injekční stříkačky. Než se pes tomuto zlozvyku odnaučí, budeme muset pravděpodobně prostřídat různé způsoby, protože pes brzy pozná, jak se podobným nepříjemnostem vyhnout.
Když nám pes olizuje obličej
Psí polibky připadají mnohým chovatelům jako roztomilá pozornost podobná lidskému chování. Vzájemné olizování štěňat po narození je sice výrazem náklonnosti, ale v pozdějším věku znamená žádost štěněte, aby mu dospělý pes vyvrhl potravu. Až v dospělosti má znamenat uklidňovací gesto.
Pokud necháme psa, aby olizoval tvář naši a našich dětí, velmi tím riskujeme možnost přenosu infekce, např. žloutenky, nebo parazitů: škrkavky psí a tasemnice. Proto se snahám o olizování naopak snažíme vyhnout.
Když má pes toulavé boty
Zatoulat se může i ten pes, který se obvykle zuby-nehty drží svého pána: v době hárání. Jednou z příčin výchovných může být nedostatek volnosti pohybu, takže pes se proběhne, kdykoliv mu k tomu i nechtíce dáme příležitost.
Proto všude, kde to je jen trochu možné, vedeme psa volně, ale často ho přivoláváme a vždy ho odměníme a pochválíme, když přijde.
Naproti tomu je zlozvykem majitelů psů, když po přiběhnutí psa potrestají.
Když se pes válí ve výkalech a mršinách
Pes se tak často snaží upoutat na sebe pozornost a navázat kontakt se svým pánem.
Když pes štěká
Každý chovatel pozná, kdy pes štěká na svou obranu, kdy útočí, kdy se bojí a kdy má bolest. Melodičtější štěkání znamená kladné podněty: hru nebo výraz podřízenosti. Mimochodem, podobné zvuky jsou typické jen pro domácí psy, u divoce žijících psovitých šelem se vůbec nevyskytují. Z toho někteří vědci usuzují, že štěkání vzniklo kvůli lidem a pro lidi.
Hlavně štěňata těžce nesou chvíle, kdy musí zůstat sama v novém domově. Abychom předešli jejich stresu z odloučení, trénujeme naše odchody vždy na delší dobu. Necháme štěněti vodu, krmení a hračky, odstraníme všechny věci, které by mohly psa ohrozit (např. kabely) i věci, které nechceme mít zničené, a po příchodu štěně odměníme.
Pokud štěká dospělý pes během naší nepřítomnosti, může být příčinou buď samota nebo stesk po pánovi. Odpověď zjistíme snadným pokusem. Psa necháme po dobu experimentu doma s člověkem, kterého zatím nezná, případně si vypůjčíme jiného psa. Jestliže je pes zticha, znamená to, že nesnáší samotu. Pokud to jde, pořídíme si dalšího psa nebo kočku. Horší variantu, kdy pes štěká steskem po pánovi, je třeba řešit s daleko větší dávkou trpělivosti a porozumění.
Psi bránící své teritorium štěkáním po zazvonění zvonku u domovních dveří nebo za plotem na každého chodce jsou nedůsledně vychováni. Pokud pes štěká v přítomnosti pána, pokládá se nejspíše za vůdce smečky, protože u divoce žijících psovitých šelem by vůdčí samec varoval smečku stejným způsobem. Naopak štěkat by měl pes tehdy, když je sám doma, tedy když je pozice vůdce smečky volná a náš pes ji pro tuto chvíli přejímá a zahání vetřelce. Pokud je třeba okřiknout štěkajícího psa, měl by to dělat vždycky jen jeden člověk. Když bude psa napomínat víc lidí najednou, může si pes myslet, že správně upozornil smečku na hrozící nebezpečí a ona se teď přidává k zahánění nepřítele.
Štěkání ze strachu mnohdy nevědomky podporujeme. Pes, který se bojí, štěká a hledá ochranu u svého pána. Pokud jej majitel konejší a hladí, pes získává dojem, že je za své bojácné chování odměňován.
Setrvale štěkající pes na procházce je jistě obtížný pro vás i pro okolí. Pes si tímto způsobem může vynucovat pozornost majitele nebo kolemjdoucích. Tady nejsou namístě tresty, protože i trest je pozornost. Dlouhodobý ale účinný postup je takový, že psa pokaždé zabavíme jiným způsobem a až v momentě, kdy neštěká, jej odměníme.
Někdy mohou psi štěkat a zároveň vrtět ocasem. Vžitá laická představa je, že vrtění ocáskem rovná se vyjádření přátelství a náklonnosti. Kromě toho ale znamená také těšení se na boj, takže pozor: štěkání nebo cenění zubů, třebas je doprovází vrtění ocasu, patří spíše do následující kapitolky.
Když je pes agresivní
I mírumilovný pes se může v situaci, která v něm vzbudí strach a kterou neumí jinak vyřešit, chovat agresivně. Nárůst strachu až do úrovně děsu a paniky může vyvolat skutečný nebo domnělý útok proti němu nebo proti ostatním členům smečky, ať už psí nebo lidské, ale také střelba, rány při ohňostrojích nebo bouřka. Častou formou odreagování bývají tzv. stereotypie – opakované provádění různých činností. Známé je např. běhání za vlastním ocasem dokolečka.
Pes, který je agresivní z toho důvodu, že má vrozené sklony stát se alfa-zvířetem ve smečce, přestane útočit na ostatní jedině v případě, že je jeho majitel dominantní. Demokratický chovatel, který nemá ambice uplatňovat vůdčí postavení, svým postojem ještě zesiluje dominanci svého psa. To, zda má pes sklony vůdčí či přímo agresivní, lze rozpoznat už ve vrhu štěňat. Dominantní štěňata by si neměli brát lidé, kteří vědí o své malé důslednosti. Zkušení chovatelé-vůdčí typy důsledně psa vychovávají tak, aby vrozené pudy dominance a agresivity omezili. Pes musí od počátku cítit, že hierarchie je přesně vymezená a nelze ji měnit, a že on sám má v lidské smečce to nejnižší postavení. Tam, kde někdy cítí přísnost a jindy povolnost, předpokládá pes jistou možnost zvrátit situaci ve svůj prospěch. Proto jediným účinným návodem pro majitele agresivních psů je každodenní důslednost a nutnost prosadit se jako vůdce smečky.
Když na nás zavrčí vlastní pes
Co dělat v situaci, kdy přivoláme psa a on nejenže nepřijde, ale ještě na nás zavrčí? Pochopitelný názor nedůsledného chovatele je, že pes chce mít momentálně "svůj klid". Pokud jsme ovšem jednou vydali rozkaz, je třeba trvat na jeho důsledném vyplnění. Přitom psa netaháme za kůži na krku, stačí okřiknout.
Když pes ničí věci po našem odchodu z domova
Hlasitý štěkot, škrábání na dveře nebo stěny, odmítání potravy, převržené misky na vodu nebo ničení našich věcí, když odejdeme ráno do práce. To jsou poměrně časté zlozvyky našich psů, pramenících ovšem ze strachu. A chování vyvolané strachem bychom neměli ani trestat ani odměňovat – viz kapitolka Když pes štěká.
V nejnaléhavějších případech je nutná odborná pomoc. Psovi může veterinář předepsat tišící prostředky, chovatel hledá informace u svých zkušenějších kolegů. Někdy stačí prostě vydržet, dokud si pes nezvykne, že stejně jako odcházíme, také se později vracíme.
Dosud nejosvědčenější metoda jak psa odnaučit strachu z odloučení, je postupné zvykání. Psa ponecháme v pelíšku s povelem "zůstaň!" a odejdeme na chvíli za dveře. To opakujeme, dokud pes nepochopí, že se jedná o krátkodobou hru a zcela se nezklidní. Když je pes po odchodu hodný, vrátíme se a pochválíme ho. Tento postup několikrát opakujeme, přičemž dobu strávenou za dveřmi stále prodlužujeme.
Když pes pytlačí
Psi s loveckým pudem mají bytostnou potřebu tento pud naplňovat a jejich majitelé potřebují hodně trpělivosti, aby povahu svého psa korigovali, dost možná také pomoc odborníka na výcvik psů s nápadným chováním. Loveckého psa, kterého hodláme chovat ve městě, určitě nebudeme ani v mládí cvičit pro lov a připravovat ho k loveckým zkouškám.
Podporovaný lovecký pud totiž jednoznačně potlačí jeho poslušnost.
Pokud se pes na procházce dostane do kontaktu se zvěří, bývá každá snaha o odlákání pozornosti oblíbenou hračkou nebo piškotem marná už z toho důvodu, že pes je dávno na hony vzdálen z dosahu majitele.
Vhodné nejsou ani často vychvalované pomůcky jako obojek Halti nebo diskové kotouče; ty lze používat k výchově jen u snadno ovladatelných psů bez loveckých sklonů.
Když pes na vodítku táhne
Pes vlekoucí za sebou svého pána znamená opět problém dominantního psa, resp. problém submisivního majitele. Už během zvykání štěněte na chůzi na vodítku používáme lehké korekce správně dávkovaným trhnutím vodítka, což psa poměrně rychle naučí, jak se má chovat. Trhnutí doprovázíme povelem "k noze". Vodítko musí být stále lehce prověšené. Pokud se navykání na chůzi na vodítku nedaří, znamená to, že majitel není důsledný, případně že se na výchově štěněte neshodla celá rodina, jednou je něco zakázáno a příště dovoleno. Pes pak nechápe, jaké chování se od něj očekává, a navíc si zvykne využít každé mezery v nastolených pravidlech, aby je poupravil ve svůj prospěch. Není příjemné přetahovat se celoživotně na každé procházce se psem malé rasy, natož s plemeny, která dorůstají hmotnosti třeba 60 kilogramů.
Dospělý pes, který po celý svůj dosavadní život člověka jako vůdce smečky ignoroval, se i na vodítku cítí jako vůdčí pes. Proto je u dospělých zvířat hodně těžké odnaučit je tahání na vodítku a záleží na každé vteřině, abychom byli stoprocentně důslední a za každé i sebevypjatější situace donutili psa, aby zůstal u naší nohy.
Když odmítá pohyb na vodítku
Možná jsme to už někdy viděli: pes si sedne, případně lehne a odmítá jít dál. Bezmocný pán cloumá marně vodítkem, pak se vzdává a vodítko odepne. Pes jde na volno bez problému u nohy.
Pokud pes není nemocný a neodmítá pohyb na vodítku i bez něho, tkví problém opět v postavení psa na špici hierarchie smečky a tedy v nedůsledné výchově. Psovi necháme vodítko i doma, aby je za sebou tahal a zvykl si na ně. Je možné je i lehce zatížit, aby si při každém pohybu pes přítomnost a tah vodítka uvědomoval.
Když pes "obskakuje"
Pes pohlavně dospívá ve věku osmi až dvanácti měsíců. Chování, při kterém se chová k lidem, věcem, cizím zvířatům apod. jako k objektu svého sexuálního zájmu, je u štěňat zcela normální a většina z nich z toho vyroste.
Protože však jde o chování v lidské smečce nežádoucí, důrazně je psovi zakazováno. Když vidíme, že pes už se chystá na někoho vyskočit, s použitím svazku klíčů, kamínků v plechovce, silným tlesknutím atd. vydáme tak silný zvuk, aby se pes lekl, a zároveň dáme důrazný povel "nesmíš!". Vhodné je odvést pozornost od naskakování oblíbenou hračkou nebo hrou. Při odnaučování musí být jednotná a důsledná celá rodina.
Když dospělý pes dělá doma loužičky
Opět je třeba vyloučit nemoc. Pokud však jde skutečně o zlozvyk, který pes (a většinou fenka) většinou dělá o samotě, v noci nebo po dobu majitelovy nepřítomnosti během dne, je vhodné pokusit se o nápravu využitím přirozené psí čistotnosti. Psa musíme nechávat v cestovní kleci a doufat, že si nebude znečišťovat vlastní pelíšek. Zvykání na klec musí být postupné, dovnitř se dávají pamlsky a doba, po kterou je pes v kleci zavřen, postupně z původních tří až pěti minut zvyšujeme. Aby se pes necítil sám, je zpočátku možné klec na noc umístit na dohled od naší postele.
Někteří psi dělají loužičky při každém projevu radosti. U štěňat a mladých psů je to normální jev, který časem odezní. Někdy se problém může projevovat i hluboko do dospělého věku. Protože se to stává většinou při vítání, doporučuje se při příchodu domů s pejskem příliš nevítat, pouze pohladit a chvíli si ho nevšímat.
Když požívá výkaly
Důvod, proč je požívání cizích výkalů v psím světě běžné, není zcela objasněn. Někteří veterináři se domnívají, že se takhle psi osídlují bakteriemi typickými pro trávicí aparát psa, a proto mohou zvířeti předepsat aplikaci probiotika – koncentrátu bakterií běžně obsažených v psím trávicím traktu. Ve střevě (především v tlustém) je bohaté bakteriální osídlení a bakterie se podílejí na trávení potravy.
Jakkoli však může být zdůvodňováno, že požírání cizích výkalů je u divokých psovitých šelem obvyklé, u doma chovaných psů je značným rizikem jak bakteriálním tak parazitárním. Proto mluvíme o zlozvyku a hledáme návody, jak ho psa odnaučit. Všechny výchovné snahy jsou většinou bezvýsledné, pes sice pochopí, že za pojídání exkrementů následuje trest, ale požitek je velmi lákavý a tak v případě nálezu "pochoutky" jen zrychlí tempo požívání.
V zákazu musíme být velmi důrazní, a v místech kde lze předpokládat vyšší výskyt výkalů, dáváme psa na vodítko a případně mu nasazujeme košík. Ve chvíli, kdy se pes k podobné lahůdce přibližuje, důrazně vyslovíme povel "fuj" nebo "nesmíš" a současně důrazně trhneme vodítkem. Za vodítko netaháme, ale skutečně silně škubneme, aby pes pocítil jednoznačný odpor.
Jiná je situace, když pes konzumuje výkaly vlastní. Rychle vyhledáme veterinární pomoc, protože většinou jde buď o příznak organického onemocnění nebo o poruchu chování vyvolanou syndromem strádání a depresemi.
Závěr
Nedostatečná schopnost některých chovatelů prosadit se a někdy i značná dávka falešně chápané lásky ke psům dovedou zkazit i nejlepšího psa. Výsledkem jsou psí zlozvyky, které se obracejí proti psům i jejich majitelům. Podobné problémy mají jediné řešení: správnou výchovu. Uvědomme si, že pes rozhodně nebude strádat, když přijme svou podřízenou roli v naší smečce. Má totiž ve svých genech zakódováno, že vůdcem je ten, kdo je silný a zároveň dominantní a inteligentní a že zbytek smečky mu je podřízený. Pokud včas nastolíme pro psa přirozený princip smečky a budeme-li jej důsledně dodržovat, podaří se i problémové psy dříve či později převychovat na poslušná stvoření.