Kapitola 5
Sobota byla dobrá. Neděle stojí za hovno. Proč byla sobota dobrá? Protože jsem nemyslel. Proč neděle stojí za hovno? Protože myslím.
A když myslím, tak jedině na ni. Na Karolínu - a to zcela automaticky. Ráno se člověk vzbudí, hlava ho šíleně bolí, ale první myšlenka nezní: ,,Co jsem to včera zase chlastal?" ale ozve se výkřik samoty a nejistoty: ,,Karolína?" Dělá se mi ze sebe samého špatně. Jsem zkažený, nahlodaný...a při tom dokonale čistý, dokonce i vlasy se mi povedlo fajnově projet gelem...měl bych si připadat krásný, čistý a svěží...i ten lehký větřík, co tu v parku pofukuje tomu nahrává. Ale ne. Jsem shnilý, prožraný od červů - svých myšlenek...myšlenek na ni. Opravdu to je jako by vám zubař chtěl vyvrtat mozek v hlavě. Celý můj mozek je protunelovaný myšlenkami na Karolínu, Karolínu a zase Karolínu...mám o ni strach. Chjooo. Nejradši bych si nafackoval, ale k tomu také nedojde, protože jsem na to moc chytrej...vím, že jediné, co by z toho bylo, je bolest. A tu nesnáším. Nesnáším a při tom tak často způsobuji...sobě i jiným.
Lidé zde chodí kolem mne a koukají, jako bych byl zjevem z dávných dob...tiše se přibližují, nahlížejí mi přes rameno do sešitu...cche...nic bych sem o vás nepsal, kdybyste ke mě nelezli jako zloději myšlenek. Sedím v parku na lavičce, sám. Bolí mě hlava - fakt kurevsky bolí. Chce se mi zvracet, ale stejně to nedělám, nějak nemůžu...mám v sobě nějakej blok proti tomuhle. Sedím, píšu, občas se podívám, jak se slévají Labe s Orlicí a myslím na Karolínu. Chtěl bych jí to tu ukázat. Je to tu opravdu velice hezké (když člověk přehlédne to bláto a nápisy o neznámých lidech) je tu takový klid. Večer v parku rozsvítí lampy, které ho naplňují jakýmsi tajemným záhadným šerem. Tomu říkám nádhera...je z toho cítit vzrušení...skoro hmatatelné vzrušení... miluji to.
Dnes "ráno" (kolem 2-3 hodiny) jsem jí napsal. Prostě jsem našel její číslo v mobilu. Nechápu, jak je to možné...všechny smsky a volání, její kontakt, prostě všechno jsem smazal. Až na tuhle zprávu...nerozumím tomu...jak mi mohla uniknout? Ve své opilosti sem čísla využil a napsal jí. Zlobím se na sebe. Je dvanáct hodin...a ona neodpovídá. Je to jasné jak facka, jen si to přiznej...ne ne ne nechci. Moje srdce to odmítá...je tak hloupé. Moje duše je to samé...hloupá duše.... Už ke mě nic necítí...nemůže... Ta dívka z dálek. Ta jediná, které jsem připraven dát ze sebe všechno...ta jediná, které jsem se pokusil všechno vzít? Je to tak nebo mi jen hlava blbne a přestávám jasně uvažovat? Já nevím...sakra nevím...tohle nemůžu vědět...ví to jen ona...ta, kterou miluji. Asi už podlehla nátlaku těch dvou bastardů. Co to žvaním? Tří bastardů přece...ten třetí jsem já sám. Ale ne. Zase blbost. Já jsem první bastard. Největší bastard. Tak si to teď ty bastarde sežer, dostals, co sis zasloužil...trp...to by mi měla říct...měla by se mi vysmát do očí...ale ona? Cche... Kdepak. To na ní miluji. Její měkkost. Hebkost. Prostě to, jak se nebrání tomu, že je žena. Jak se nesnaží tvářit jako obrovské haldy dívek kolem nás. Frajerky, co všechno sami zvládnou, sami udělají. Miluji její přirozenost. Žádná se jí v tomhle opravdu nikdy nevyrovná, na to dám krk.
Teď si připadám jako vůl. Největší vůl. Nač tady sedím a stěžuju si, co? Vždyť dělá jen to, o co jsem ji požádal. Ignoruje mě. Ano, ano, ano. (kurva stejně mě to děsně sere, že mi neodepsala) Řekl jsem, že je konec, že trhám všechna pouta...psal jsem jí to v dopise...psal si jí to v dopise...ty pitomče!!! Prý...už mi nepiš a já nikdy nenapíšu tobě...jó to jsem zase dělal tvrdýho kluka...jsem sám sobě k smíchu. Co teď vlastně dělám? To je úplně jasný. Nezvládám to. A to dost těžce nezvládám...vlastně sem úplně v prdeli. Jo tak to je a nijak jinak. Pouta jsem nepřerval...nedokážu to, ať trhám rukou sebevíc...nutím se mozkem trhat víc, tak srdce to trhání změkčuje...a tak se to prostě nikdy nepřerve. Sakra. Jí to problém očividně nedělá (i když Zdroj furt žvaní něco jinýho, ale já už nevím co mu mám věřit...tuhle mi píše, že u něj spala...pak zas, že možná ne...nevím, k čemu mi vůbec je...začíná mi lhát? to je taky na nic...). Hahaha. Musím se opět sobě vysmát. Proč by jí to mělo dělat problém? Má přece kluka, svou "sestřičku", svého bratra (bůh ví proč mi připadá jako v pohodě týpek) a také ty svoje plyšáčky :) Nechápu jedinou věc...ten prstýnek. Není on poutem? Neznamená to, že pořád pouto existuje i z její strany? Proč ho jednoduše nezahodí???!!!...
Sakra...ať se namáhám sebevíc...nepřijdu na to. Že se na všechno nevyseru. Dojít na most, skočit po hlavě a narazit. Hotovo. To by bylo fajn. To nedokážu. Chtěl bych, ale nedokážu. Že bych někoho poprosil, aby mi pomohl? Taky blbost, na to taky nemám. Co teď? Ona mi nenapíše...to vím a to mě prostě tak sere...bodá mě to do hlavy víc než všechen alkohol světa. Miluji ji snad? Ne jen tak miluji...jasně, že ji miluji...ale zrodilo se snad ve mě to, o čem jsem myslel, že to možná neexstuje? Je to láska lásek? Jsem toho schopen? Mám strach, že ano. Jedno vím jistě. Miluji tě Karolíno.
Nevím, nevím
(Petr, 7. 3. 2010 17:00)