,,JEN SE SMĚJ, NEZNÁLKU!”
,,JEN SE SMĚJ, NEZNÁLKU!”
Tento nápis zdobí naši stužku, kterou my, maturanti Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, třídy 6.S, hrdě nosíme připnutou na batozích... Ano, už je to tady! Nastává náš čas, čas všech maturantů.
V prvním ročníku se nám zdálo, že maturanti už jsou tak velcí, všechno ví a pro nás je toto období ještě daleko. Chodíme do školy, učíme se, děláme úkoly, když máme volno, užíváme si... Ani se však nenadějeme a píšeme na sešity ČTVRTÝ ROČNÍK.
Již v září se řeší poslední společný výlet, tabla, stužky, večírky... Všichni se snaží, aby měli co nejkrásnější stužkovací večírek, pobavili profesory, popřípadě s nimi urovnali nějaký ten prohřešek.
Nyní následuje učení nikdy nekončících hor papírů s maturitními otázkami, probdělé noci nad sešity, shánění materiálů na poslední chvíli. Vznikají kamarádství, která se dřív zdála nemožná, všichni drží při sobě, pomáhají si, jak jen mohou. Navzájem se podporujeme, utěšujeme, dodáváme síly potřebné na květen.
Blíží se největší rozhodování v životě. Co po gymnáziu? Kam jít? To je volba, jejíž důsledky nás budou provázet téměř celý život. Nejde už jen o to bezhlavě v písemce zakroužkovat možnost A, nebo B. Začínáme být dospělí, pomalu se loučíme s branami školy, do níž jsme chodili šest let, někdy s radostí a úsměvem, jindy zase se strachem. Vždy tu však byl někdo, kdo při nás stál. Většinou to byla paní profesorka třídní. Všechno jsme nějak překonali a maturitu zvládneme také!
V tuto chvíli si ještě někteří nedokážeme představit, že několikaleté radovánky končí. Již se nebudeme čekávat před školou, kopírovat taháky, radit si u písemek, o přestávkách po sobě házet všechno možné... Přichází etapa života, kdy bojujeme každý sám za sebe!
Milí maturanti, pomalu nastává čas rozloučení. Budeme poznávat nová prostředí, přátele a okolní svět, o němž jsme doposud moc nevěděli. Nezapomínejme vždy bojovat čestně, pomáhejme, buďme přátelští ke všem, rozdávejme naději a úsměv tak, jak nás to naučilo naše Arcibiskupské gymnázium!
Doufám, že v květnu ukážeme profesorům, že jejich snaha nebyla marná, ostatním studentům, že my, kteří jsme statečně vydrželi až do konce, jsme třída, jež nikdy nezklame, a svým rodinám, že jejich podpora nepřišla vniveč. Bez ní by to šlo hůře, ačkoli si to mnohdy nepřiznáváme. Proto za ni děkujeme.
Maturanti, zatlačme slzu v oku a vzhůru k maturitě, život čeká! Do neznáma s úsměvem!
Klára Vyskočilová