Něco z historie rodu Kux
3. 3. 2010
Odkud rod Kuxů pochází? Držme se této linie pro základní představu:
Josef Kux, narozen před 1808 neznámo kde
Jan Kux, narozen 29.12.1828 v Klopině 53
Josef Kux, narozen 29.12.1864 v Klopině
Oldřich Kux, narozen 9.12.1902 v Polici
Vojtěch Kux, narozen 11.9.1927 v Úsově 180
Miloslava roz. Kuxová, narozena 20.4.1960 v Úsově 180
Martin Farkaš, narozen 17.7.1978 v Zábřeze na Moravě
Rod Kuxů pochází z Klopiny. V Klopině existuje rod Kůxů minimálně od roku 1691, kdy tam přišel někdy dříve snad z Medlova. Já však mám vysledovanou linii pouze k Josefu Kuxovi, který se narodil někdy před rokem 1808. Chybí mi v klopinské matrice jeho narození, tedy soudím, že se narodil v některé sousední vesnici a v té matrice je zapsán. Proto nenavazuji na předky, kteří v Klopinách jsou, nýbrž vyčkávám, dokud se mi tato osoba nepodaří nalézt, nebo mi může pomoci např. jeho svatba, když už nemám narození. V Klopině na č. 53 žila rodina Krestinová, Martin a Kateřina a jim se narodila dcera Barbora v roce 1798. Tato se stala manželkou zmiňovaného Josefa Kuxe. Podle data jejího narození odhaduji, že Josef Kux se narodil ne před rokem 1808, ale před rokem 1798. Důležité však je, že se na statek č. 53 v Klopinách přiženil a zdědil jej a po něm i jeho děti. Nevím, proč na tomto statku nezůstal rod Krestinů, možná tento vymřel, alespoň se mi nepodařilo sehnat mužských přeživších potomků. Z Klopiny se čtvrtá generace nižší odstěhovala do Police, odtud dále do Úsova a jinam. Původ tohoto rodu vidím v oblasti kolem Medlova, kde se nachází mnoho variant tohoto příjmení.
Ze života Vojtěcha Kuxe a jeho manželky Emílie
Dne 11.9.1927 v Úsově na čísle popisném 180 se narodil Oldřichu a Marii Kuxovým syn jménem Vojtěch. Ve svém dětství rád sbíral knoflíky a odnzanky.
Svá školní léta trávil ve škole v Úsově, kam chodil přes pole a byl tam během pěti minut. V roce 1936 mu umřela maminka a to zasáhlo velmi malého Vojtěcha i jeho mladší sestru Marii. Otec se potom znovu oženil a vzal si sestru zemřelé Marie, Pavlínu. Vojtěch byl tehdy dosti závislý na své babičce Josefě Utěšené, kterou měl rád a často na ni vzpomínal. Rád poslouchal její příběhy a různá povídání jak při práci, tak při tzv. „černých hodinkách“, kde večer se svítilo doma svíčkou a babička povídala příběhy ze svého života, nebo pověsti a pohádky, co kde slyšela. Je tedy zřejmé, že i smrt této hodné a laskavé ženy v roce 1942 na něho hluboce dolehla.
1.10.1949 nastoupil na povinnou vojenskou službu. 17.11.1951 byl z této služby propuštěn. V Úsově pomáhal v kostele a tam se i poznal s Emílií Vachutkovou, kterou si později dne 22.9.1951 také vzal za manželku. Vojtěch byl také aktivním členem československého ovocnářského a zahradnického svazu, kdy se stal členem dne 2.4.1964.
Kolem roku 1968 se Vojtěch přestěhoval i se svou rodinou z čísla 180 na číslo 42, což bylo jenom půl kilometru vedle, ale již to byl Zadní Újezd. Nyní je to zase Úsov s číslem 366. V roce 1974 pracoval Vojtěch na úpravě tohoto domu, který přestavoval. Původně jej postavili jeho rodiče, ale byl malý.
V roce 1988 byl zbaven branné povinnosti, kdy vystupoval jako vojín v záloze. Než přešel do důchodu, pracoval jako svářeč.
Z Vojtěchova vyprávění jsem si zapamatoval, že někde v domě v Úsově 366 v místnosti zvané garáž, má zakopané staré peníze a tzv. dole v zahradě, ve starých základech po původním domku č. 180, je zabetonovaná láhev a v ní je zakládající dopis s různými cennostmi a památkami na dobu, kdy byl dům stavěn. Také tvrdil, že v místech „Za dolem“, jak vlastníme část lesa, byl kdysi židovský hřbitov. Na dvoře v Úsově 366 měli dříve sklep, který vzniknul tak, že se tam propadla část zeminy do podzemních prostor. Chvíli tam měli sklep, ale propadalo se to čím dál více, tak to zaházeli.
Děda vždy vyprávěl o své babičce Josefě, jak navštěvovala s ním někdy svou rodinu v Rovensku a ve Svébohově, nebo jak z Rovenska občas přijel snad její bratr s rodinou do Úsova na návštěvu. Také chodili do Pískova, ale protože Josefa byla již stará, tak i když to byl kousek, jezdili tam povozem, stejně jako do Rovenska či jinam. Tato Josefa je pochována i se svým manželem Severinem Utěšeným v Úsově.
Vojtěch zemřel dne 16.1.1993. Byl nalezen mrtvý mezi Úsovem a Klopinou a nikdy se přesně nezjistilo, co se mu stalo. Vojtěch Kux byl pochován na hřbitově v Úsově, u své rodiny, u svých rodičů a prarodičů.
Emílie Vachutková se narodila 5.8.1927 v Králové, číslo 57, v okrese Šternberk, rodičům Josefu Vachutkovi a Aloisii Řmotové, kteří se vzali až dne 7.10.1929, tedy v době, kdy malé Emílii byly dva roky. Do vínku dostala jméno Emílie Aloisie Marie. Při křtu, který se konal ve stejný den jejího narození, vystupovali jako kmotři její dědeček a babička Jan a Aloisie Vachutkovi, které měla do smrti ráda a o nich i velmi pěkně mluvila a vzpomínala. Biřmovaná byla taktéž.
Jak se rodina Vachutků dostala z Králové do Úsova není známo, je ale známo, že v Úsově byli do Emíliiných 6 let. V Králové bydleli její dědeček a babička Řmotovi, je tedy možné, že je rodiče bydleli právě u nich. Pak se však přestěhovala tato rodina do Loštic.
Ve svých 6 letech Emílie začala chodit do školy v Lošticích, konkrétně dne 1.9.1933, kam se přestěhovala celá rodina z Úsova. Nebydleli však v samotných Lošticích, ale v nedaleké obci Vlčice. V Lošticích byla tedy od první třídy do 1.10.1938, kde chodila vlastně od první třídy do páté obecné školy dívčí. Její známky tehdy byly průměrné.
Dále od tohoto data do 5.2.1942, vlastně do poloviny devátého ročníku chodila do měšťanské školy v Lošticích. Osmý ročník, tedy školní rok 1940/1941 dokončila v Lošticích a na závěr své osmileté docházky obdržela tzv. propouštěcí osvědčení, které ji zprošťovalo školní docházky. Její vysvědčení z osmé třídy již bylo viditelně lepší než v páté třídě obecné školy dívčí, patřila k lepším studentům.
Potom následný devátý ročník dodělala ve Zlíně, kam se přestěhovala za studiem a prací, kde bydlela od 5.2.1942 do 1.1.1945. Zde ve Zlíně se projevila její chuť a touha ve věcech spisovatelských, básnických a malířských. Přijala „umělecké“ jméno Inka Maderová a pod ním sepisovala svá dílka. Byla zde šťastná. V té době sepisovala i různé písničky, básničky a příběhy. Také malovala, což převzala od svého strýce Františka Řmota, který byl malířem a dochoval se po něm jeden obraz, který namaloval.
Po dokončení 3 let měšťanské školy v Lošticích a jednoho devátého ročníku ve Zlíně, pokračovala další tři ročníky na „Baťově školní práci“, tj. ve dne pracovala u Bati a večer navštěvovala „večerní školu“.
Když byl Zlín rozbombardován, tak šla pracovat od 1.1.1945 do Třebíče opět k Baťovi, kde byla na dívčím internátu s Lídou Svobodovou. Ve Zlíně byla na III. dívčím internátu v pokoji číslo 22. Němci následně rozbombardovali po roce Brno, a v Třebíči jim oznámili, že kdo bydlí za Olomoucí na sever, má jet domů, aby nepřišli k úrazu. Musela si tedy dne 4.12.1944 oficiálně zažádat o přeložení domů. Jako oficiální důvod ve své žádosti uvedla, že bude pracovat u svého otce v kamenolomu v okrese Litovelském. To jí také následně bylo schváleno a mladá Emílie se mohla vydat domů. Zde tedy bydlela do 22.1.1946.
Emílie jela tedy ke svým rodičům do Loštic, kde byla ve skutečnosti v domácnosti od 22.1.1946, ne v kamenolomu, jak pracoval její otec jako dozorce, kterého tam ale často navštěvovala a někdy kolem 12.4.1946 odešla do Úsova, do ulice Zápotočí na číslo 140 i se svými rodiči, místo blízké rodiny Drtičovy, která byla odsunuta do Německa v rámci poválečného vypořádání se s Němci.
Emílie vlastnila fotoaparát a ráda fotila, z čehož se zachovalo spousta fotografií. Také se zabývala činností sběratelskou, sbírala např. ubrousky, obaly od čokolád, obaly od sýrů, pohlednice.
V té době se Emílie účastnila i všesokolského sletu v Praze, odkud se dochovalo také pár fotografií. Se svým dědečkem navštěvovala hodně širší rodinu, která byla jak daleko, např. Praha, tak i blízko, např. Třeština, Vyšehorky, Obectov, Králová či Troubelice. Měla jej velmi ráda a chodila s ním i na hasičské slavnosti, protože Jan Vachutka byl členem Dobrovolného hasičského sboru v Úsově.
Po roce 1945 byla z Úsova odsunuta do Mohelnice a pak do Německa rodina Drtilova (teta ze strany matčiny), kteří bydleli v ulici Zápotočí 140. Každý mohl mít s sebou pouze malý pinklýček a ona je doprovázela na kole do Mohelnice. Strašně tehdy plakala, protože se jí to zdálo nespravedlivé. Lidé, co znala od narození, co tady žili, tak najednou museli všechno opustit a odejít pryč, nejenom z republiky, ale i z jejího života.
Z Králové museli také do Německa přes Uničov její babička a dědeček Řmotovi, Hermína a rodina Geprtova. Dochovala se o tom jedna fotografie, kdy na vozech tito odjíždějí a pokaždé, když babička tuto fotku viděla, tak měla slzy v očích. Musel to být pro ni silný zážitek, který byl i po padesáti letech neustále v živé její paměti.
Když její matka přestala pracovat a otec šel pracovat do Králové do dolů, šla Emílie pracovat k Františku Šinclovi do Mohelnice, kde vyráběla logaritmická pravítka a různé početní pomůcky. Byla tam od 27.8.1948 do 14.10.1951, tedy necelé 4 roky. V té době se také provdala. Potom pracovala ještě chvíli ve firmě Logarex n. p. závod 07 Loštice, provozovna Mohelnice, za předsedy závodní rady Krejčího, kde zůstala až do 1.1.1952, kdy musela svůj pracovní poměr ukončit, protože se jí za měsíc narodilo první dítě. Ze zaměstnání v Mezu Mohelnice šla tedy na mateřskou dovolenou.
V Úsově se v kostele poznala s kostelníkem Vojtěchem Kuxem, kterého si později dne 22.9.1951 také vzala.
Po svatbě s Vojtěchem Kuxem se tito přestěhovali do Úsova a společně se rozhodli žít na ulici Podlesí č. 180, v rodném domě Vojtěcha Kuxe. Na svatbě byli rodiče a sourozenci, Marie Šilhavá – Mirek Řmot syn, Aloisie Sokelová – 2 děti, děda a babi Vachutkovi (Jan a Aloisie), farář J. Vávra a kuchařky: Věra Kahánková, Gusta a Boža Malých. Z kostela jeli autem, což na tehdejší dobu bylo přelomové!
V roce 1952 se v životě této ženy udala veliká změna. Narodilo se jí nejstarší dítě, prvorozená dcera Jiřina. Potom v roce 1954 se narodila dcera Olga, následovně 1955 syn Jiří a nakonec v roce 1960 poslední dítě, dcera Miloslava.
Kolem roku 1968 se Vojtěch a Emílie přestěhovali severně o 500 metrů dále od Úsova, kde ale již byla adresa Zadní Újezd 42. Byl to dům, který postavil její tchán a který tam bydlel. Tam našla Emílie svůj nový domov, kde žila až do smrti.
Emílie také pracovala v bavlnářském závodu Perla v Zábřeze na Moravě. Tam dojížděla autobusem a bylo to její poslední zaměstnání před důchodem.
V roce 1981 žádala o přiznání starobního důchodu, což jí však nepovolili, ale v roce 1983 již tuto žádost schválili a přiznali jí starobní důchod ve výši 985 Kč, který jí postupně až do smrti zvyšovali různě řádově po sto korunách. Dne 29.1.1993 musela i s manželem žádat o výpis výše pobírání starobního důchodu, což k tomuto datu činilo celých 1788 Kč měsíčně.
Když jí dne 16.1.1993 zemřel manžel, velmi se jí změnil dosavadní život. Prožili spolu spoustu let společného života. Do konce života na něho vzpomínala. Zachovala se kopie dopisu, který poslala své rodině do Německa, kde se blíže zmiňuje o svých pocitech.
Někdy v tuto dobu se Emílie snažila podporovat svého vnuka (autora této kroniky) v bádání historickém a rodopisném a sama uvažovala o sepsání svých pamětí a vzpomínek. Dochovalo se hodně zápisků z těchto ní připravovaných pamětí.
Emílie umřela dne 26.11.1998 o půl osmé ráno ve svých 71 letech, když několik dnů dříve ji lékaři převezli z domu v Úsově do nemocnice v Zábřeze na Moravě s podezřením na cukrovku. Večer ulehla a z tohoto posledního spánku se již ráno neprobudila. V nemocnici je navštěvovala její blízká rodiny, děti a vnoučata. Byla zpopelněna a pochována v Úsově na rodinném hřbitově.
Josef Kux, narozen před 1808 neznámo kde
Jan Kux, narozen 29.12.1828 v Klopině 53
Josef Kux, narozen 29.12.1864 v Klopině
Oldřich Kux, narozen 9.12.1902 v Polici
Vojtěch Kux, narozen 11.9.1927 v Úsově 180
Miloslava roz. Kuxová, narozena 20.4.1960 v Úsově 180
Martin Farkaš, narozen 17.7.1978 v Zábřeze na Moravě
Rod Kuxů pochází z Klopiny. V Klopině existuje rod Kůxů minimálně od roku 1691, kdy tam přišel někdy dříve snad z Medlova. Já však mám vysledovanou linii pouze k Josefu Kuxovi, který se narodil někdy před rokem 1808. Chybí mi v klopinské matrice jeho narození, tedy soudím, že se narodil v některé sousední vesnici a v té matrice je zapsán. Proto nenavazuji na předky, kteří v Klopinách jsou, nýbrž vyčkávám, dokud se mi tato osoba nepodaří nalézt, nebo mi může pomoci např. jeho svatba, když už nemám narození. V Klopině na č. 53 žila rodina Krestinová, Martin a Kateřina a jim se narodila dcera Barbora v roce 1798. Tato se stala manželkou zmiňovaného Josefa Kuxe. Podle data jejího narození odhaduji, že Josef Kux se narodil ne před rokem 1808, ale před rokem 1798. Důležité však je, že se na statek č. 53 v Klopinách přiženil a zdědil jej a po něm i jeho děti. Nevím, proč na tomto statku nezůstal rod Krestinů, možná tento vymřel, alespoň se mi nepodařilo sehnat mužských přeživších potomků. Z Klopiny se čtvrtá generace nižší odstěhovala do Police, odtud dále do Úsova a jinam. Původ tohoto rodu vidím v oblasti kolem Medlova, kde se nachází mnoho variant tohoto příjmení.
Ze života Vojtěcha Kuxe a jeho manželky Emílie
Dne 11.9.1927 v Úsově na čísle popisném 180 se narodil Oldřichu a Marii Kuxovým syn jménem Vojtěch. Ve svém dětství rád sbíral knoflíky a odnzanky.
Svá školní léta trávil ve škole v Úsově, kam chodil přes pole a byl tam během pěti minut. V roce 1936 mu umřela maminka a to zasáhlo velmi malého Vojtěcha i jeho mladší sestru Marii. Otec se potom znovu oženil a vzal si sestru zemřelé Marie, Pavlínu. Vojtěch byl tehdy dosti závislý na své babičce Josefě Utěšené, kterou měl rád a často na ni vzpomínal. Rád poslouchal její příběhy a různá povídání jak při práci, tak při tzv. „černých hodinkách“, kde večer se svítilo doma svíčkou a babička povídala příběhy ze svého života, nebo pověsti a pohádky, co kde slyšela. Je tedy zřejmé, že i smrt této hodné a laskavé ženy v roce 1942 na něho hluboce dolehla.
1.10.1949 nastoupil na povinnou vojenskou službu. 17.11.1951 byl z této služby propuštěn. V Úsově pomáhal v kostele a tam se i poznal s Emílií Vachutkovou, kterou si později dne 22.9.1951 také vzal za manželku. Vojtěch byl také aktivním členem československého ovocnářského a zahradnického svazu, kdy se stal členem dne 2.4.1964.
Kolem roku 1968 se Vojtěch přestěhoval i se svou rodinou z čísla 180 na číslo 42, což bylo jenom půl kilometru vedle, ale již to byl Zadní Újezd. Nyní je to zase Úsov s číslem 366. V roce 1974 pracoval Vojtěch na úpravě tohoto domu, který přestavoval. Původně jej postavili jeho rodiče, ale byl malý.
V roce 1988 byl zbaven branné povinnosti, kdy vystupoval jako vojín v záloze. Než přešel do důchodu, pracoval jako svářeč.
Z Vojtěchova vyprávění jsem si zapamatoval, že někde v domě v Úsově 366 v místnosti zvané garáž, má zakopané staré peníze a tzv. dole v zahradě, ve starých základech po původním domku č. 180, je zabetonovaná láhev a v ní je zakládající dopis s různými cennostmi a památkami na dobu, kdy byl dům stavěn. Také tvrdil, že v místech „Za dolem“, jak vlastníme část lesa, byl kdysi židovský hřbitov. Na dvoře v Úsově 366 měli dříve sklep, který vzniknul tak, že se tam propadla část zeminy do podzemních prostor. Chvíli tam měli sklep, ale propadalo se to čím dál více, tak to zaházeli.
Děda vždy vyprávěl o své babičce Josefě, jak navštěvovala s ním někdy svou rodinu v Rovensku a ve Svébohově, nebo jak z Rovenska občas přijel snad její bratr s rodinou do Úsova na návštěvu. Také chodili do Pískova, ale protože Josefa byla již stará, tak i když to byl kousek, jezdili tam povozem, stejně jako do Rovenska či jinam. Tato Josefa je pochována i se svým manželem Severinem Utěšeným v Úsově.
Vojtěch zemřel dne 16.1.1993. Byl nalezen mrtvý mezi Úsovem a Klopinou a nikdy se přesně nezjistilo, co se mu stalo. Vojtěch Kux byl pochován na hřbitově v Úsově, u své rodiny, u svých rodičů a prarodičů.
Emílie Vachutková se narodila 5.8.1927 v Králové, číslo 57, v okrese Šternberk, rodičům Josefu Vachutkovi a Aloisii Řmotové, kteří se vzali až dne 7.10.1929, tedy v době, kdy malé Emílii byly dva roky. Do vínku dostala jméno Emílie Aloisie Marie. Při křtu, který se konal ve stejný den jejího narození, vystupovali jako kmotři její dědeček a babička Jan a Aloisie Vachutkovi, které měla do smrti ráda a o nich i velmi pěkně mluvila a vzpomínala. Biřmovaná byla taktéž.
Jak se rodina Vachutků dostala z Králové do Úsova není známo, je ale známo, že v Úsově byli do Emíliiných 6 let. V Králové bydleli její dědeček a babička Řmotovi, je tedy možné, že je rodiče bydleli právě u nich. Pak se však přestěhovala tato rodina do Loštic.
Ve svých 6 letech Emílie začala chodit do školy v Lošticích, konkrétně dne 1.9.1933, kam se přestěhovala celá rodina z Úsova. Nebydleli však v samotných Lošticích, ale v nedaleké obci Vlčice. V Lošticích byla tedy od první třídy do 1.10.1938, kde chodila vlastně od první třídy do páté obecné školy dívčí. Její známky tehdy byly průměrné.
Dále od tohoto data do 5.2.1942, vlastně do poloviny devátého ročníku chodila do měšťanské školy v Lošticích. Osmý ročník, tedy školní rok 1940/1941 dokončila v Lošticích a na závěr své osmileté docházky obdržela tzv. propouštěcí osvědčení, které ji zprošťovalo školní docházky. Její vysvědčení z osmé třídy již bylo viditelně lepší než v páté třídě obecné školy dívčí, patřila k lepším studentům.
Potom následný devátý ročník dodělala ve Zlíně, kam se přestěhovala za studiem a prací, kde bydlela od 5.2.1942 do 1.1.1945. Zde ve Zlíně se projevila její chuť a touha ve věcech spisovatelských, básnických a malířských. Přijala „umělecké“ jméno Inka Maderová a pod ním sepisovala svá dílka. Byla zde šťastná. V té době sepisovala i různé písničky, básničky a příběhy. Také malovala, což převzala od svého strýce Františka Řmota, který byl malířem a dochoval se po něm jeden obraz, který namaloval.
Po dokončení 3 let měšťanské školy v Lošticích a jednoho devátého ročníku ve Zlíně, pokračovala další tři ročníky na „Baťově školní práci“, tj. ve dne pracovala u Bati a večer navštěvovala „večerní školu“.
Když byl Zlín rozbombardován, tak šla pracovat od 1.1.1945 do Třebíče opět k Baťovi, kde byla na dívčím internátu s Lídou Svobodovou. Ve Zlíně byla na III. dívčím internátu v pokoji číslo 22. Němci následně rozbombardovali po roce Brno, a v Třebíči jim oznámili, že kdo bydlí za Olomoucí na sever, má jet domů, aby nepřišli k úrazu. Musela si tedy dne 4.12.1944 oficiálně zažádat o přeložení domů. Jako oficiální důvod ve své žádosti uvedla, že bude pracovat u svého otce v kamenolomu v okrese Litovelském. To jí také následně bylo schváleno a mladá Emílie se mohla vydat domů. Zde tedy bydlela do 22.1.1946.
Emílie jela tedy ke svým rodičům do Loštic, kde byla ve skutečnosti v domácnosti od 22.1.1946, ne v kamenolomu, jak pracoval její otec jako dozorce, kterého tam ale často navštěvovala a někdy kolem 12.4.1946 odešla do Úsova, do ulice Zápotočí na číslo 140 i se svými rodiči, místo blízké rodiny Drtičovy, která byla odsunuta do Německa v rámci poválečného vypořádání se s Němci.
Emílie vlastnila fotoaparát a ráda fotila, z čehož se zachovalo spousta fotografií. Také se zabývala činností sběratelskou, sbírala např. ubrousky, obaly od čokolád, obaly od sýrů, pohlednice.
V té době se Emílie účastnila i všesokolského sletu v Praze, odkud se dochovalo také pár fotografií. Se svým dědečkem navštěvovala hodně širší rodinu, která byla jak daleko, např. Praha, tak i blízko, např. Třeština, Vyšehorky, Obectov, Králová či Troubelice. Měla jej velmi ráda a chodila s ním i na hasičské slavnosti, protože Jan Vachutka byl členem Dobrovolného hasičského sboru v Úsově.
Po roce 1945 byla z Úsova odsunuta do Mohelnice a pak do Německa rodina Drtilova (teta ze strany matčiny), kteří bydleli v ulici Zápotočí 140. Každý mohl mít s sebou pouze malý pinklýček a ona je doprovázela na kole do Mohelnice. Strašně tehdy plakala, protože se jí to zdálo nespravedlivé. Lidé, co znala od narození, co tady žili, tak najednou museli všechno opustit a odejít pryč, nejenom z republiky, ale i z jejího života.
Z Králové museli také do Německa přes Uničov její babička a dědeček Řmotovi, Hermína a rodina Geprtova. Dochovala se o tom jedna fotografie, kdy na vozech tito odjíždějí a pokaždé, když babička tuto fotku viděla, tak měla slzy v očích. Musel to být pro ni silný zážitek, který byl i po padesáti letech neustále v živé její paměti.
Když její matka přestala pracovat a otec šel pracovat do Králové do dolů, šla Emílie pracovat k Františku Šinclovi do Mohelnice, kde vyráběla logaritmická pravítka a různé početní pomůcky. Byla tam od 27.8.1948 do 14.10.1951, tedy necelé 4 roky. V té době se také provdala. Potom pracovala ještě chvíli ve firmě Logarex n. p. závod 07 Loštice, provozovna Mohelnice, za předsedy závodní rady Krejčího, kde zůstala až do 1.1.1952, kdy musela svůj pracovní poměr ukončit, protože se jí za měsíc narodilo první dítě. Ze zaměstnání v Mezu Mohelnice šla tedy na mateřskou dovolenou.
V Úsově se v kostele poznala s kostelníkem Vojtěchem Kuxem, kterého si později dne 22.9.1951 také vzala.
Po svatbě s Vojtěchem Kuxem se tito přestěhovali do Úsova a společně se rozhodli žít na ulici Podlesí č. 180, v rodném domě Vojtěcha Kuxe. Na svatbě byli rodiče a sourozenci, Marie Šilhavá – Mirek Řmot syn, Aloisie Sokelová – 2 děti, děda a babi Vachutkovi (Jan a Aloisie), farář J. Vávra a kuchařky: Věra Kahánková, Gusta a Boža Malých. Z kostela jeli autem, což na tehdejší dobu bylo přelomové!
V roce 1952 se v životě této ženy udala veliká změna. Narodilo se jí nejstarší dítě, prvorozená dcera Jiřina. Potom v roce 1954 se narodila dcera Olga, následovně 1955 syn Jiří a nakonec v roce 1960 poslední dítě, dcera Miloslava.
Kolem roku 1968 se Vojtěch a Emílie přestěhovali severně o 500 metrů dále od Úsova, kde ale již byla adresa Zadní Újezd 42. Byl to dům, který postavil její tchán a který tam bydlel. Tam našla Emílie svůj nový domov, kde žila až do smrti.
Emílie také pracovala v bavlnářském závodu Perla v Zábřeze na Moravě. Tam dojížděla autobusem a bylo to její poslední zaměstnání před důchodem.
V roce 1981 žádala o přiznání starobního důchodu, což jí však nepovolili, ale v roce 1983 již tuto žádost schválili a přiznali jí starobní důchod ve výši 985 Kč, který jí postupně až do smrti zvyšovali různě řádově po sto korunách. Dne 29.1.1993 musela i s manželem žádat o výpis výše pobírání starobního důchodu, což k tomuto datu činilo celých 1788 Kč měsíčně.
Když jí dne 16.1.1993 zemřel manžel, velmi se jí změnil dosavadní život. Prožili spolu spoustu let společného života. Do konce života na něho vzpomínala. Zachovala se kopie dopisu, který poslala své rodině do Německa, kde se blíže zmiňuje o svých pocitech.
Někdy v tuto dobu se Emílie snažila podporovat svého vnuka (autora této kroniky) v bádání historickém a rodopisném a sama uvažovala o sepsání svých pamětí a vzpomínek. Dochovalo se hodně zápisků z těchto ní připravovaných pamětí.
Emílie umřela dne 26.11.1998 o půl osmé ráno ve svých 71 letech, když několik dnů dříve ji lékaři převezli z domu v Úsově do nemocnice v Zábřeze na Moravě s podezřením na cukrovku. Večer ulehla a z tohoto posledního spánku se již ráno neprobudila. V nemocnici je navštěvovala její blízká rodiny, děti a vnoučata. Byla zpopelněna a pochována v Úsově na rodinném hřbitově.