Nové prostředí Kapitola 2.
Kapitola 2.
Jakmile byli skřeti vysláni na Antakasovo království, představoval si Rexon tu neuvěřitelnou moc, jen by mu mohla poskytnout zázračná rostlina. Neuvědomoval si však, že i tahle rostlina se dokáže moc dobře ubránit jako například trnitý keř, jenž na sobě nese nádherné květy. Tahle rostlina dokázala ovládat veškerou magii, aniž by se to jen u nějaké podobné rostliny dalo očekávat. Ve chvílích, kdy byli Triton a Trijan sami a mohli si opět promluvit, začal pomalu i Triton uvažovat o možném útěku. Moc však dobře věděl, že je to zhola nemožné a raději tuhle myšlenku přenechal svému synovi a věděl, že tak mladého syna by jistě mohlo něco napadnout. Ale jak uvažoval, tak uvažoval, nic jej doposud nenapadlo. A tak i nadále pokračoval ve svém zdlouhavém uvažování. Sibara, která byla až doposud vystresovaná a oddálená od svých dětí byla na tom docela špatně. Před svýma očima se ji míhali různé temné stíny jednotlivých postav, ale bylo to jen v její mysli. Někdy dokonce mněla pocit, že vidí svou matku, aniž by ji byla schopna znát. Dokonce se ji zjevila nějaká postava, kterou vůbec neznala a le vypadala dosti strašidelně. Dokonce se ji i jako by zjevila její matka, ale netušila proč. Jako by ji chtěla něco sdělit. Už z toho pomalu začala šílet. Po nějaké době ji mžitky zmizely a ona se vrátila opět do reality. Vůbec netušila, co se vlastně stalo, ale později si to začala vše dokonale vybavovat. Jen mněla strach, aby se nikdy nepotkala s tou ženou, z níž mněla strach. Co ale nemohla pochopit bylo to, že se před ní objevila její matka. O své matce přece věděla, že je dávno mrtvá jak ji bylo řečeno. A nebo ne? V těch nejtěžších okamžicích si na malou chvíli představila, jaké by to asi bylo, být opět se svou rodinou, ale bylo těžké se nyní do takového času vžít. Nakonec se před jejíma očima objevil její syn a Triton. Na svém těle pociťovala značné teplo svých dcer Melandy a Marie které objímala. Ale bylo to jen v jejich představách. Jakmile otevřela oči, stál před ní samotný Rexon spolu s několika skřety. Jakmile je spatřila, velice se ulekla ale nedala to na sobě jakkoliv znát a proto se snažila být velice statečná a dávala to dosti značně najevo. V téhle situaci ji už nic nedokázalo rozhodit a nebo dokonce zastrašit. ,,Vylez ven Sibaro, už je čas!´´Tohohle se trochu ulekla a mněla strach. Nedokázala se na nic zeptat. Ze strachu před Rexonem zalezla více do útrob jeskyně a nechtěla z ní odejít. Jakmile viděl, že odmítá uposlechnout, okamžitě pro ní poslal několik skřetů, aby ji odtamtud dostali a odvedli. Sibara mněla ze skřetů strach a dlouho se jim vzpínala když ji chtěli uchopit. Vůbec ji nemohli udržet, ale nakonec celá zesláblá se jim podvolila a oni mohli v klidu vyjít se Sibarou venku. Když ji vynášeli, mněla zavřené oči, ale dýchala. Nevěděla, zdali je noc a nebo zrovna den. Nevěděla co se kolem ní vlastně děje. Jakmile zrovna někde procházeli, slyšela různé hlasy a zvuky. Naháněli ji velký strach a tak nechala své oči i nadále zavřeny. Nad hlasy ani tak moc nepřemýšlela. Bylo docela možné, že oné hlasy slyšela ve své hlavě. Netušila však, že hlasy byly skutečné. Místami, kde ji skřeti vedli, byli ve stěnách uvězněny duše, které nemohli odejít z tohoto světa z různých důvodů a Rexon toho plně využil a zmocnil se jich proto. Hlasy slyšeli i skřeti, ale těm to bylo v podstatě jedno. Nějak se na ně nedívali a vedli i nadále Sibaru do míst, kde jim to určil Rexon. Zem, po které ji vlekli byla hrbolatá a místami bylo několik propadlin na které museli dávat pozor. Místami byla země chladná jako led, ale místami zase natolik teplá., že se Sibara i někde popálila. Vlastně nad tím nějak nepřemýšlela, ale občas velkou bolest pociťovala. Z velkými bolestmi se potýkali i jeji děti, které doposud opět nemohla spatřit. Jakmile dorazili na určené místo, skřeti ji hodili velice drsným způsobem na zem a ona upadla do krátkého bezvědomí. Když se z něho nakonec probrala, zjistila, že se nachází úplně někde jinde, než by původně očekávala. V místech, kde bylo ještě několik kusů neopracovaných kamenů stál nyní jakýsi temný palác ze kterého šlehali mohutné plameny. Z věží stoupal černý a mohutný dým a kolem něj obtékala černá láva která mněla tak vysokou teplotu, že obyčejná láva tak vysokou teplotu nikdy nemohla mít. Jediný krok k ní, jediný pohled do jejího nitra. Stačil by jediný závan jejího modrého dýmu a vše by bylo na místě okamžitě mrtvé. Kolem hradu kroužili v povětří obrovští černí draci a svým křikem povolávali z hlubin temnot a s celého světa přívržence Rexona. Nebyli to jenom skřeti, a různé další nestvůry, které kdy chodili po této zemi. Dále se i naskytli při této možnosti maurosové, fargasové a další národy, kteří toužili být jako samotný Rexon a chtěli mít stejnou moc jako mněl on. Moc však dobře věděli, že se to nikdy nemůže stát. Mezitím byla Sibara násilím do tohohle hradu zavlečena. Vůbec nemněla ponětí, co se s ní vlastně nyní bude dít, ale rozhodně nic příjemného. Skřeti vedli Sibaru dlouhou chodbou skrz zámek až nakonec dorazili k jedním dveřím. Jakmile se před dveře postavili, dveře se sami od sebe otevřeli a oni mohli vstoupit proto dovnitř.Místnost byla zahalena tmou a uvnitř proudil štiplavý a těžký vzduch.Nevím, zdali to byl ještě vzduch, protože se tady dýchalo dosti obtížně a tak se dokonce i málem udusila, ale nakonec se z toho dokázala vzpamatovat. Jakmile byla dovnitř zavlečena, skřeti ji donesli jeji dcery a odešli. Sibara byla velmi ráda že je má opět ve své blízkosti i když je nemohla dobře vidět, protože byla všude kolem jen tma. Obě dvě dívky byli dosti ustrašeny ze tmy, která byla kolem nich a proto trochu plakali. Pokoušela se je nějakým způsobem utěšit, ale moc ji to nešlo. Asi po značně dlouhé chvíli celé zesláblé nakonec obě dvě usnuli. Když Sibara věděla, že obě dívky jsou už v klidu a spí, chtěla si také trochu odpočinout a načerpat nových sil do dalších okamžiků. Triton se svým synem zas tolik štěstí nemněli jako mněla Melanda, Marie a Sibara. Těžce ještě pracovali na zámku, který se tvořil pro samotného Rexona. Občas si povídali, když je skřeti zrovna nehlídali, ale brzy si toho všimli a byli oba proto okamžitě potrestáni. Skřeti vytáhli okamžitě něco kovového co mnělo tvar dlouhého provazu a začali je oba mrskat po jejich zádech. Takovou bolest si doposud nedokázali představit a museli si dávat velký pozor, aby se to už neopakovalo. Asi po třech měsících, co je uvěznili byli už skoro hotovi se svou prací, kterou jim Rexon zadal. Zbývalo jen několik detailů které museli splnit a Rexon se jich dosti dožadoval.Brzy z Tritona a jeho syna nezbylo skoro už vůbec nic. Byli jenom kost a kůže, sotva se dokázali udržet při životě. Nakonec se pomalu káceli na zem a nedokázali se na vlastních nohách už dále udržet. Skřeti to viděli a nutili je i nadále pracovat. Jenomže už prostě nemohli. Byli natolik slabí, že Rexon nařídil skřetům odvézt je někde pryč. Jakmile skřeti oba dva vlekli po zemi, na malou chvíli je Rexon zastavil. Vypadal, jako by nad něčím snad uvažovala chtěl něco změnit.,,Stůjte, mám lepší nápad. Zavedeme je do hradu a tam už na ně bude čekat Kirkas.´´Když skřeti věděli, co bylo oba vda čeká, velice je to pobavilo a už se moc těšili až uvidí oba dva zápasit s jejich netvorem. Rexona vůbec nenapadlo, proč to dělá, ale bral to jako zábavu a čekal, co oba dva dokážou ještě vydržet. Když oba dva nakonec skřeti vedli do hradu, kteří oba dva tak těžce budovali a obnovovali, Triton něco vytušil. Cítil přítomnost Sibary, ale nevěděl proč. Už ji dlouho neviděl a tak tomu moc velkou šanci nedával. Když tak procházeli místem, kde byla uvězněna spolu s oběma dívkami, začal se prsten chovat trochu zvláštně. Jako by začal něco vysílat čeho si nikdo nevšimnul a dokonce ani Triton. Dokonce to nenapadlo ani Rexona a ten už moc dobře věděl, čeho všeho je jeho prsten vlastně schopný. Tajemná síla prstenu se dostala do míst, kde s e nacházela Sibara a brzy se i v místech projevila naplno. Ta si toho moc nevšimla, ale její dcery byly dosti rozrušeny. Před svýma očima viděli pronikavé světlo které dokázalo prorazit hradební zeď. Sibara si ničeho nevšimla a nadále spala. Po chvíli se však probudila a pomalu začala otevírat oči. Jakmile ji do nich vstoupilo pronikavé světlo, ihned je zase zavřela. Vůbec však netušila co se to stalo.,,Co se to děje a jak to, že je tady prolomena ta zeď, vždyť předtím to tady ještě nebylo?´´Chtěla využít příležitost a rychle se odtamtud dostat, ale nakonec si to rozmyslela. Raději zůstane tady protože moc dobře věděla, že někde poblíž je její manžela a ten by byl jistě zklamaný, kdyby věděl, že mu Sibara opět někde zmizela. V podstatě by ji to nic nepřineslo. Proto raději i nadále zůstala na svém místě. Mezitím skřeti, kteří byli na své vyslané pouti od Rexona na panství Halinkarnas, zkřížila jim cestu nějaká bájná příšera. Ta ze skřetů pociťovala jakousi nenávist a zlo, které v nich panovalo. Tahle příšera tady hlídala a dělala pomyslnou hranici mezi Halinkarnasem a okolním světem. Ihned zaútočila na skřety. Ti se ji však nějak nezalekli a také zaútočili na příšeru. Asi po půl hodině jejich boj skončil a nestvůra byla zavražděna. Nyní bylo panství Halinkarnas ztraceno. Jeho obyvatelé se i nadále domnívali, že je bájná nestvůra ochrání před veškerým zlem, ale to ještě netušili, co se vlastně stalo. Netušili, že je jejich ochrana mrtvá a oni jsou nyní vydání na milost a nemilost Rexonovým skřetům. K městu se přibližovali poměrně rychle a vše co by jim stálo v cestě, to bez milosti zničili. V městě toho času žila rodina Hartakasová kteří žili v jednom z domů na okraji jejich vesnice uprostřed velkého panství. V některých chvílích to neměli zrovna lehké. Kdyby na město mněl někdo zaútočit, jejich rodina by byla asi první, kdo by padl za oběť. V rodině žila matka asi s dvěma dětmi. Svého muže ztratila v jedné z bitev kterou podstoupil a položil tak svůj život za svoji vlast. Žena se jmenovala Aira a mněla dvě dcery. Jedné dceři bylo okolo sedmnácti let a druhá byla mladší asi o dva roky. Obě sestry si dobře rozuměli a v těžkých chvílích se navzájem podrželi. Ve vesnici však nežila jen tahle rodina. O několik domů dál žil jeden mladík v domě po svých zemřelých rodičích. V některých chvílích se cítil velice osamělý a občas mezi lidi nechodil. Jmenoval se Najkar a bylo mu asi osmnáct let. Nevěděl, zda-li má nějaké sourozence. Nikdo mu o nich nic neřekl. Do města šel jenom když něco potřeboval k jídlu a to bylo asi tak všechno. Občas se potkal s dívkami Airy a vůbec mu na nich nepřipadalo nic zvláštního. Z jednou z dívek se dobře znal, ale necítil k ní během let nic. Ale když dospíval a v patnácti dosáhl plnoletosti, jej jedna z dívek začala dosti zajímat. Nevěděl vlastně proč, ale něco jej na ní uchvátilo. Nechtěl si to přiznat, ale časem dospěl k závěru, že dívku neuvěřitelně miluje. V noci chodil spát s myšlenkami, že jsou spolu na rozsáhlé pláni a procházejí se. Ale to bylo pouze jen v jeho představách. Nevěděl, jestli se to někdy vyplní, ale moc v to doufal a věřil v to. Ve chvílích, kdy se odvážil jít za dívkou do které se zamiloval a požádat ji o ruku, stanuli před hlavními branami skřeti a začali na město útočit. Najkra moc dobře věděl, že bydlí hned na okraji vesnice a jsou tak jako první na řadě kteří by mněli padnout za jejich oběť. Tohle nemohl dopustit. Vyběhl proto ze svého domu a šel se podívat do míst, kde už se povalovala hromada sutin. Snažil se najít její rodinu, ale byl v té chvíli dosti bezradný. Domníval se, že je už snad nikdy neuvidí a proto se jeho sny rozplynuly jako pára nad hrncem. Najednou uslyšel dívčí hlas. Poznal že to jej jedna z dívek, ale netušil vlastně která. Když dívka vylezla, poznal že to je ta, kterou tak moc miloval ale nechtěl ji nic říci, jelikož na to nebyl vlastně čas a nemněl moc odvahy. Rexonovi skřeti provedli dokonalý útok na Halinkarnas a nikdo se nedovedl moc dobře ubránit. Antakas, který mněl obranu města na starost se svíjel vzteky, ale dovedl se i ovládnout. Jen bezradně pozoroval své město, jak se řítí snad do záhuby. Jistá naděje tady však ale byla. Několik vojáků, kteří město měli dokonale bránit podlehlo po prvních útocích na hlavní hradby. Najkar, který měl za úkol dávat dobrý pozor na obě dívky byl brzy odveden několika vojáky k hradbám zámku. Jeho úkol byl bránit město před skřety a dávat dobrý pozor na občany města. Po několika minutách však bylo několik obyvatel mrtvých a Antakasovi nezbývalo nic jiného než se vzdát. než tak však učinil, nevěděl proč vlastně skřeti na Halinkarnas útočí a co je k tomu vlastně vedlo. Od jednoho starce se doslechl, že mají namířeno ke kouzelné rostlině. V tomhle se Antakasovi trochu ulevilo. Nevěděl, jestli rostlinu získají, ale moc dobře věděl, že se dokáže sama bez nějaké cizí pomoci ubránit sama. Ovšem byl také i na pochybách, že by rostlina nedokázala odolat tak velké převaze cizího ohavného vojska, jako bylo právě to Rexonovo. Sám si představoval tu jejich beznaděj až zjistí, že tam jdou úplně nadarmo a vůbec jim toho moc nepřinese. Aby mněl však jistotu, vyslal ke kouzelným rostlinám hned několik vojáků, aby rostlinu bránili. Naštěstí skřeti tuhle zem neznali a netušili, kudy se mají k rostlině vlastně vydat. Něco je však začalo mocně vábit a nedokázali téhle tajuplné síle jakkoliv utéci a nebo se ji nějak zbavit. Domnívali se, že jsou již blízko hledané rostliny a tak se nakonec tajuplné síle podvolili. Síla a moc je táhla někde do hor přes různá úskalí a propadliny, které se nacházeli jen několik metrů od hluboké rokle. Nechybělo málo a několik skřetů by se svalilo do smrtelné propadliny. Ke smůle občanů se skřeti drželi docela dobře nato, že byli občas někdy tak nemotorní že dokázali zakopávat o vlastní nohy. V jistých chvílích byli docela dosti odhodlaní aby nedokázali vykonat Rexonův rozkaz. Po několika krocích se přiblížili k místu, kde bylo postaveno několik mužů, kteří dávali dobrý pozor na tajemství rostliny. Jakmile jejich oči spatřili hrůzostrašné skřety, nevěděli co mají od nich vlastně čekat a tak se připravili k boji. I když moc dobře věděli, že je to prohraný boj i tak se o to alespoň pokusili. Vytáhli meče a různé své zbraně a zaútočili na nepřítele. Skřeti se nenechali zastrašit několika ustrašenými vojáky a do jednoho je pobili. Ze začátku to brali jako jejich zdržení, ale nakonec je smetli všechny do rokle a po jejich pádu všichni vojáci do jednoho zemřeli. Nyní mněli skřeti opět cestu volnou a mohli i nadále pokračovat ve své cestě za mocnou rostlinou. Ve chvílích, kdy se zrovna nacházeli a vrcholu jednoho z kopců, kde mněla rostlina být, mněl Antakas jiné starosti než ochranu rostliny. Nyní pro něj byli především důležití obyvatelé Halinkarnasu a vše, co mnělo nějakou cenu zachránit. Nevěděl, dali skřeti budou ještě jednou útočit a tak se předem připravil s několika málo vojakama na obranu jeho města. Místami viděl, že je několik domů rozbořeno a tak se musel nějakým způsobem postarat o jejich obnovu a vytvořit tak všem občanům nějaké nové prostředí, ve kterém by se cítili nějakým způsobem jakkoliv spokojeně. Ze začátku se mu to moc nedařilo ale s pomocí lidí se město pomalu opět začalo vzpamatovávat ze strašného útoku skřetů. Na některých viděl pomalu jejich únavu a proto posílil ty, kteří dovedli ještě něco vykonat ve prospěch jejich města. Na některých místech začaly dokonce z ničeho nic hořet obytné domy, ale dokonce se do povětří vznesli různá zvířata. Dokázali to díky strachu, který je donutil přeměnit se v něco, co by jim pomohlo udržet se v povětří. Nebe nyní doplnilo několik vzácných zvířat, ale jen málo zvířat zůstalo v zemi, ve které vyrostly a doposud i nadále žili. Na jednom z míst, kde stál původně rodinný dům, stála starší žena. Vedle ní její děti a pozorovali, jak přicházejí o svůj jediný domov. Nyní už neměli nic. Byli ještě moc malé a tak nerozuměli tomu, co se nyní vlastně stalo. Dokonce až doposud netušili, že přišli o svého otce, když byli ještě malí. Matka jim doposud nalhávala, že odešel do jedné z válek a ještě se nevrátil. ,,Matko, kdy se vrátí otec?´´ Zeptal se Bernard své matky. Jeho sestra byla asi o rok mladší a tak doposud ničemu nerozuměla.,,Neměj strach, už brzy se vrátí, ale ještě musí válčit a bránit svou zemi a vojsko, do kterého byl přidělen.´´Pohlédl opět na svou matku a mněl ještě další otázky.,,A kde nyní budeme bydlet když je náš dům zničený?´´Ta na něj pohlédla a vůbec mu na tohle nedokázala dát nějakou dobrou odpověď. ,,Sama nevím, zkusíme jít k mojí sestře, ale nevím, jestli nás příjme, sami moc dobře víte jaká je.´´Obě děti na ni smutně pohlédli a potom přikývli, jako že ano. Vůbec se k sestře své matky jít nechtělo, ale co mohli ztratit. Proto se vydali všichni tři směrem k hradu a doufali, že bude k ním přívětivá a ujme se alespoň obou dětí. Šli kolem různých domů které byli zbortěny a nebo se jich drželi jen obvodové zdi. Někde dokonce viděli umírat za následky poranění i lidi, které dobře znali. Jak tak procházeli kolem domů, spatřil Bernard nějaké hořící tělo které se ještě dokázalo hýbat. Přiběhl proto k němu blíže a pokusil se jej uhasit. Naštěstí se mu to jako zázrakem podařilo a on zjistil že jistou osobu odněkud určitě zná. Na malou chvíli od něho poodstoupil protože se začal pomalu hýbat a dával najevo známky života. Bernard se začal obávat toho, zdali osoba vůbec přežije protože nevěděl zdali je to muž a nebo žena. Nakonec se ukázalo že je to nějaký muž. Vypadalo to, jako by utrpěl poranění hlavy jelikož si nepamatoval jak se vlastně jmenuje a kde se tady vzal.,,Jste v pořádku pane?´´Zeptal se jej, když viděl muže jak přišel k životu. Mněl pocit, jako by se znovu narodil. Muž se na něj překvapeně podíval a byl trochu vystrašený. ,,Ano, ano, tedy vlastně ne. Sám nevím, co se stalo. Nepamatuji si poslední události a kdo jsem vlastně já. Co tady děláte a kdo jste.´´ Bernard na něj udiveně hleděl a byl trochu překvapený z toho, že neví jak se sám jmenuje. Muž se chtěl postavit na nohy, ale brzy upadl na zem. Byl příliš slabý aby se dokázal udržet na nohou a udělat jediný krok. ,,Vydržte tady, já zajdu pro svoji matku, ona vám snad dokáže lépe pomoci. ´´A vydal se pro svou matku, která si nedokázala vzpomenout na cestu k její sestře. Přistoupil k matce a začal ji někde tahat.,,Co se děje, kde mně to vlečeš? Víš přece že nemám čas na nějaké tvoje výtvory a nálezy které jen tak najdeš na cestě.´´Bernard však na svoji matku i nadále naléhal. ,,Prosím tě mami pojď tohle je důležité, možná tady jde i o život. ´´Trochu se vyděsila, ale nakonec šla se svým synem který ji až k muži, který ležel nehybně v trávě. Ukázal na muže a vše vysvětlil matce. Ta k muži přistoupila trochu blíže a snažila se na něj promluvit. Muž na jeji slova nějak nereagoval. Snažila na něj ještě jednou promluvit ale bylo to marné. Nakonec se žena snažila mu nahmatat tep na místě kde nebyl zas až tak popálený. Tep nenahmatala. Muž byl po několika minutách svého holého života mrtev. Navíc byl příliš starý aby odolal popáleninám. Jakmile viděla že je muž mrtev odešla ke svému synovi a tomu zdělila, že muž je už dávno mrtev a Bernarda to velice mrzelo. Nedokázal se smířit s tím, že muže kterého našel a ještě s ním promlouval si jej vzala smrt. Nakonec je trochu utěšila a on pochopil, že takový už asi život je a na tom asi nikdo už nic jiného nezmění. Nakonec se s tím smířil a opět se vydali směrem k matčině sestře. Jakmile se blížili k obydlí ve kterém její sestra bydlela, viděli, že její sestra neutrpěla žádné škody jako ostatní lidé na celém panství. Přistoupili tedy blíže k domu a zaklepali na jeho dveře. Dům byl velice vysoký. Několik pater bylo doplněno vysokými a širokými okny s barevnou výztuží. Obvodové stěny byly pokryty vřetovníkem a obalen do jemně tmavého koberce živé rostliny. Rostlina celý dům jako by chránila. Každého nepřítele okamžitě zabila a nedovolila mu i nadále žít. Totéž chtěla udělat i se sestrou její paní, ale jakmile ucítila podobný závan pachu nic jim neudělala. Stáhla se a ukázala jim dveře které byly dokonale zakryty aby je nikdo nedokázal najít. Žena tedy zaklepala na dveře a když ji nikdo nedokázal odpovědět , vešla. Rozhlížela se kolem sebe a nikoho neviděla. Děti se ze strachu krčili a drželi blízko ní. Moc světla tam nebylo, ale i tak moc dobře věděli, kde našlapujou. Nakonec došli až k velkému hlavnímu schodišti. Pod schodištěm bylo několik pokojů a v některých z nich nebyl skoro nikdo živý. Jako by tady snad někdo umřela. Nebylo zde cítit náznak smrti a proto se vydala hledat svojí sestru do jednoho z pokojů. Otevřela tedy dveře jednoho z pokojů a narazila na tajuplnou laboratoř a místnost ve které byla tma. Byl tam také krb a plápolající oheň. Nad ohněm byl zavěšený velký kotel a vněm se asi něco vařilo. Přistoupila tedy blíže a prohlížela si místnost jak jen to šlo. Při tom byla velice opatrná aby nic nezničila a nebo aby se něco nestalo zlého. Uprostřed místnosti byl stůl a na něm byla postavena nějaká skříňka zahalena do zeleného pláště. Přistoupila tedy blíže k malému stolečku a plášť ze skříňky odstranila. Skříňku se však neodvážila otevřít, ale nakonec neodolala a skříňku pomalu pootevřela. Ze začátku se nedělo nic neobvyklého a zvláštního, ale po úplném otevření skříňky se začalo dít něco děsivého. Oheň byl uhašen studeným větrem který se odněkud vzal a z hrnce začala vystupovat ženská postava. Nakonec osoba vyšla ven celá a hrnec okamžitě zmizel. Před ženu se nyní postavila její sestra a vypadala dosti slabá a unavená. Žena obou dětí moc dobře věděla jaká její sestra je a proto si dávala moc velký pozor na to, co bude nyní následovat. Ale vypadalo to, jako by se snad její sestra změnila a odhodila ze sebe tu špatnou stránku. Sestra na ženu pohlédla a jako by nevěřila vlastním očím. Před ní stála její sestra a vypadala docela vyděšeně. Jakmile zjistila, že k ní dorazila její sestra spolu se svými dětmi začala se chovat mile. Žena nevěřila vlastním očím, ale nakonec to brala tak, jako by byla nemocná a něco ji zázračně vyléčilo. Byla v podstatě potěšena. Ale po několika ji její setra začala dělat starosti. ,,Jsi v pořádku Karlen? Vidím, že si se hodně změnila. Co jsi vlastně dělala v tom hrnci?´´Karlen se na ni udiveně podívala a nevěděla o čem to vlastně mluví. Brala to jako nějaký žert. Po chvíli ji začalo docházet co se vlastně stalo a došlo ji, že takhle ji to vyhovuje a přijala svoji sestru i jeji děti docela v pohostinském stylu. Nyní se ocitli úplně v novém prostředí které jim docela vyhovovalo a nějak si nestěžovali.