Jak valaši do Prahy slivovici a koláče dovezli
Začalo to celkem nenápadně. Mailík od Žambocha, že točí .. že dotočili .. že míchají .. že domíchali .. že přijedou křtít. Pak záznam v diáři. Potom jedna noční smska od Třetinky – ona je fakt takový dobrák a neumí říct ne, takže zase dělala prodavačku.
Dorazil jsem s první těsně před koncertem. Ona má pořád nějaké výmluvy o spoustě práce a že nestíhá a vůbec podobné nesmysly. Kavárna vypadala příjemně zaplněně. Bylo tam i několik známých tváří a spousta muzikantů.
Usadil jsem se s první a druhou u stolečku, který byl krásně ozdobený novými i starými cd Žambochů. Trošku mě překvapila volba hodně podobného – dá se vlastně říct skoro shodného designu. Myslím, že se lidem budou cd plést, ale autor a maminka mají vždycky pravdu. Před začátkem ještě dorazila čtvrtá, takže jsme byli skoro komplet.
Jako host vystupoval Petr Sedláček a malý Tamaral. Chyběla mi tam Inka. Hodně. Prostě jsem zvyklý slýchat písničky jejím hlasem a v jejím podání. Petr všechny zval na koncert Tamaralu druhý den, ale já přiznávám, že mě to ani nelákalo. Asi to musím nejprve trošku zažít – jako tu změnu a ono to nějak půjde. Určitě.
O přestávce nastala ta slavná chvíle a nové cdéčko bylo pokřtěno. Slivovicí. Jak taky jinak. K tomu se taky z kuchyňky vynořila Staňka se spoustou frgálů. Mňam. Křest o přestávce mi přišel jako dobrý nápad. Odpadla taková ta trapná chvíle, kdy na pódiu všichni pijí a užívají si zaslouženou radost z dokončené práce, ale většina diváků se nudí a přemýšlí jestli ještě tleskat má nebo už nemá nebo co jako ...
Po přestávce se Třetinka vytratila, protože ji nedělalo dobře vydýchané a hodně horké prostředí. Roli pokladní převzala první a musím říct, že ji to šlo moc hezky. Prodala spoustu (asi 10) cdéček. :-) Možná i víc. Ale kdo by si to pamatoval. :-)
Na „nové“ Žambochy – protože ten styl je opravdu jiný – mají Třetiny rozdílné názory. První byla nadšená. Vzhledově sice Žamboch Plžovatí, ale po hudební stránce – jako hraní na kytaru – Emanuelovatí a to je fakt jako dost dobrý. Čtvrtá se trošku novým stylem trápila. Ostatní dvě jsou zatím asi neutrální, ale myslím, že je znám dost dobře a dokážu reakce odhadnout. Schválně jestli to vy dokážete taky. :-) Případné tipy uvádějte do komentářů.
Jako přídavek zazněla i píseň Plíseň ve třech jazykových mutacích. Byla to opravdu legrace. Hlavně ten anglický překlad.
Chvilka povídání a logistických smsek a jelo se domů. Čtvrtá s tatínkem, první s pradědou. A já? Copak já vím ... však povídám ... kdo si to má všechno pamatovat. :-)
PS: Pár poznámek na závěr, které si nemůžu (a hlavně nechci) nechat pro sebe. I kdyby tu měly být napsané jen pro připomenutí někdy v budoucnosti ...
1. Třetinka je až moc hodná. Musí se naučit říkat ne a přestat se konečně nechat využívat.
2. Někteří lidé by si měli uvědomit, že všechno není samozřejmé.
3. Obyčejné děkuji se pomalu, ale jistě stává vzácností.
4. Dokud lidé „ve folku“ nezmění styl přemýšlení a chování, bude to pořád takový zaprděný rybníček jako je to teď. A to mě mrzí. Hodně.