Jak mě třetí málem umlátila
První plán třetí a čtvrté Třetiny vznikl během brulsařsko-tříkolkové expedice, ale jak už to tak bývá, zatím ho nezrealizovaly, ale mezitím vymyslely jinou trasu. A jak na ni přišly? Inu to máte tak. Třetí je v práci poslední dobou trochu zaneprázdněna, ale jednou večer, když už tam byl klid a ona čekala až se jí něco vytiskne, uviděla u kolegyně na stole magazín Hospodářských novin. Tak v něm jen tak namátkou začala listovat a v tom jí zrak padl na titulek Kolem na Budeč a mapku s velkým nápisem PRAHA. Do článku se nejprve začetla a pak nelenila, stránku naskenovala a rozeslala všem potenicálním cyklovýletníkům. Ti sice nakonec nejeli, ale i tak jsem si jen ve dvoutřetinové společnosti užil báječnou neděli. Teda až na pár drobných mušek...
Tak to vezmeme hezky popořadě...
Jedenáctá dopolední, aneb hodina srazu je tu. Čtvrtá i třetí bloudí někde po Dejvicích. Nakonec se scházíme na domluveném místě a kolem půl dvanácté vyrážíme na stezku. Po šíleném krpálu dolů a pak po šíleném krpálu nahoru to holky moc nebaví, jdou pěšky a cestou vedou debatu o tom, podle čeho dostaly Horoměřice své jméno. Nakonec je ale čeká krásná rovinka na návrší a tak se nálada zase zlepší. Cesta příjemně ubíhá, držíme se přesně itineráře až na Svrkyni, kde nás autor článku nutí odbočit vlevo vedle kostela. Nojo, to bychom se ale vraceli, a ještě navíc kostel stojí po pravé straně silnice. Po konzultaci s mapou hledáme odbočku vpravo. Polní cestu jsme ale nenašli a tak odbočujeme až po silnici. Do osady Hole přijíždíme přesně podle plánu po 14 km cesty, jsme skvělí! Dál nás čeká sjezd polní cestou. Tak jdeme na to. Nojo, jenomže cesta se najednou nějak rozdvojuje, tak co teď? Kudy dál? Asi si dáme pauzu, než si to rozmyslíme. Mezitím posvačíme, spočítáme cyklisty, kteří projeli kolem a pak se vydáme po vzoru většiny cestou vpravo. Jaké je naše překvapení, když po pár metrech najdeme návršíčko, lavičku a cykloznačku. Jedeme dál polní cestou, která nás vede téměř dokola kolem pole, ale užíváme si to. V zápětí nás čeká prudší sjezd do Trněného Újezdu a tak hurá do toho. Čtvrtá už nám kdesi zmizela a já s třetí jedeme za ní. Jedeme, jedeme, jede... co se to děje? Proč je svět najednou vzhůru nohama? A zase není a zase a ... au au ... a je konec. Nic se nehýbe. Ticho. Opatrně vykukuju z brašny a koukám, jak se třetí oprašuje hlínu z trička a sbírá z cesty vysypané věci. Chvíli váhá, ale pak nasedá a jede dál. Uf, to se mi ulevilo. Dole nás čeká malá třešňová svačinka a parádní sjezd do Zákolan. Ten už je ale po silnici. Když v Zákolanech míjíme jednu hospůdku, holky si všimnou cedule s nápisem točená malinová limonáda. Je jasné, co je napadlo. Ano, další pauza. Dají si limču a utopence a po chvíli vyráží dál. A ještě než se tak stane, projede kolem cyklista, který se přesně jako ony taky vrátí zlákán vidinou občerstvení. A pak přijíždí další, který holky míjel ještě než se vůbec vypravily na cestu. Kudy asi jel... :-)
Druhá polovina výletu má začít prudkým stoupáním ke kostelu na Budči. Ani se proto moc nerozjíždíme a cestu do kopce jdeme pěšky. Kostelík je pěkný, obhlídneme ho a pak zase frčíme dál, logicky dolů, paráda. Čeká nás cesta podél potoků a kolejí a jede se nám krásně. Jaké je ale naše překvapení, když najedou vidíme směrovku Okoř s úplně jiným číslem cyklotrasy. Koukáme do mapy a ... ano, značení opět nezklamalo a my zapomněli odbočit. Nevadí, na Okoř dojedeme po silnici. Proč je ale čtvrté tahle křitovatka nějaká povědomá? A třetí zase tyhle vrata a nojo, tady už jednou byla! Vlastně dvakrát - před pár lety a před pár hodinama! Nevadí, tentokrát opustíme Noutonice jinudy a po chvíli dorazíme na Okoř, kde to žije o dost víc, než při naší poslední návštěvě. Tady se napojíme na původní trasu a pokračujeme na Malé Číčovice a následně polní cestou do Tuchoměřic. Cesta nám trvá hodně dlouho, protože venku je tak krásně a holky jsou tak unavené a tak sedí, svačí, užívají klidu, kochají se krajinou a nechce se jim dál. Ale nakonec se odhodlají a po drobných technických úpravách kola čtvrté, kdy alespoň použila své nové nářadí a přestaly jí chrastit povolené šroubky, pokračujeme dál.
V Tuchoměřicích se odpojujeme od plánované trasy a volíme nejkratší cestu do Prahy, neb únava útočí. Je to krásný sjezd po silnici jen s jedním, dvěma malými zaváháními kvůli nedokonalému dopravnímu značení a objížďce v Přední Kopanině (proč se vůbec divím, že v této části Prahy je rozkopaná silnice :-) ) míříme do Nebušic a pak směrem na Dejvice. Už už se zdá, že je všechno v nejlepším pořádku a na nejlepší cestě ke zdárnému konci výletu, když v tom to přijde. Další rána. Třetí si to sviští a najednou na ní čtvrtá zavolá, že červená je vpravo. Třetí se rozhlíží, aby zjistila, kterou ze dvou cest vpravo od silnice čtvrtá myslí, začíná brzdit a pořád se rozhlíží a brzdí a už stojí a najednou... ano, to byla ta rána. A zase celé kolo spadlo na mou malou hlavičku. Ještě že jsem ji měl chráněnou cyklobrašnou a jako airbag jsem použi petlahve. To třetí dopadla hůř. Blbý pitomý nášlapný pedály! Ale ona to zvládne, chce to jen trochu cviku. Chvíli to vypadá, že právě dojela, ale znáte to, koleno vždycky bolí víc, než je nezbytně nutné. Za pár minut bylo dobře, i ten blatník spravila a tak vyrážíme na onu červenou.
Podle mapy do je do Dejvic kousek. Červená se ale najednou odchyluje od krásně sjízdné cesty podél potoka a tak se rozhodujeme, kudy dál. Volíme krásně sjízdnou cestu s tím, že někam povede. Vedla. Ale... najednou tak nějak končila mostkem přes potok. Bylo nám to divné, podle mapy měla končit silnicí. Chvíli jsme mapu zkoumali, otáčeli, přemýšleli co nám síly dovolily až pak najednou po pár minutách třetí povídá cosi o tom, že odbočka ze silnice vpravo na červenou byla špatně, že celou dobu jedeme na druhou stranu! Nojono, tak hurá zpátky. Tentokrát se to opravdu podařilo, lesní cesta končila vysněnou silnicí ve Vokovicích. Teď zbýval poslední úkol - vymyslet, jak se dostat k metru (já a třetí) a k autu (čtvrtá). Problém se vyřešil ve chvíli, kdy jsme došli k Evropské. Krásná cyklostezka vedoucí mimo provoz aut zlákala třetí ke sjezdu až téměř k metru (ano, přiznávám, pak už jsem jela po chodníku, ale až po tom širokém dole) a čtvrtá to vzala kolem nádraží Kladenskou ulicí k autu.
Když jsme po osmé hodině večerní dorazili se třetí domů, měli jsme na tachometru lehce přes 50 km a síly tak akorát na ošetření ran, malou večeři, sprchu a v devět už jsme chrněli.
Tak kdy a kam vyrazíme příště? A kdo se k nám přidá?
PS: nebylo to tak dramatické, máte pravdu. Ona spíš třetí zkoušela umlátit sebe. Alespoň druhý den říkala, že si připadá jak zmlácená a spát musela jen na pravým boku :-)
Komentáře
Přehled komentářů
No vidíš, rukavice a přilba byly první, co jsem si k svému teď už starému kolu kupovala. A musím říct, že jsem si na rukavice rychle zvykla a když jsem tenkrát na táboře jela narychlo jen něco nakoupit a zapomněla si je vzít, měla jsem divnej pocit, že něco neníí jak má. Já spíš po minulým pádu přemýšlela o chrániči na kolena :-))
Title
(Kačka, 27. 7. 2009 22:44)Já se hlásím, ale musím nejdřív někde půjčit kolo :-) A tak si říkám, jestli bysme neměly Karrlovi pořídit lékárničku, ale kde jí sehnat...aby nás mohl ošetřovat :-)Ty pedály taky nesnáším..já si na ně nezvyknu asi nikdy...posledně jsem spadla pitomě na štěrku a rozedřela si obě dlaně. To se pak nedá kolo ani tlačit :-) Koho by ale napadlo kvůli tomu nosit rukavice .-)A to jsem jela jen kousek do Počernic. A Honouch se mi škodolibě smál. Ale Karrel u toho naštěstí nebyl.
rukavice
(Olina, 28. 7. 2009 8:29)