Pátek. Pátek je vždycky zvláštní den. Po celém pracovním týdnu jsou všichni unavení a těší se už domů. První na tom nebyla jinak. Ke všemu se přidala únava z propařených, proúčtovaných a progilmorovaných nocí. Dokonce to nevydržela a pípla si konec pracovní doby ještě dřív, než dorazila třetí s bráškou. A potom už Berunda a cesta na Čerňák. A chcete říct tajemství?? Jojo ... byla tam. Zácpa. A taky byla tma jako v pytli. U mek a áče vyzvednout stopující druhou ... vymotat se na kruháčích a hurá na Liberec. Páteční útlum se projevoval na celém osazenstvu auta. A taky se dostavil hlad. Takže ... sjedem ze silnice v***. Nabrali jsme to směr mek a áč ... tyjo kde se tam berou ty davy lidí a příčné pruhy a auta couvající v jednosměrce a chodci na přechodu a vůbec to je chaos a hlavně si nedávejte chicken roll. Najíst, vyčůrat, pomodlit a ... ne spát, ne .. pokračovat v cestě. Nevím co se u mek a áče stalo, ale mám svoji teorii. Oni tam musejí míchat něco do jídla - jinak to není možný, protože – jak by ti Američani mohli to jídlo nesfetovaný jíst? A jak mi vysvětlíte, co to udělalo s třetinama? Měl jsem pocit, že si někde nědo šlehly nebo šlukly. :-)
K Lidovým sadům to tentokrát prý bylo o dost dobrodružnější než jindy. Zaparkovat, přezout, vzít jen pár nejnutnějších věcí a rychle dovnitř. Co je to za frontu? Na lístky? Jaký lístky? :-) Blonďatá Hanička z Jarretu nás vítá slovy: „Už jsem myslela, že budete mít áčko.“ Takže vítání, líbání, povídání, divení se ... a já pořád trůnil uvězněný v tašce. To jsou tedy způsoby tohle to.
Dechno. Teda trošku v omezené formě, ale stejně. Miluju Traband. Miluju Janičku. Miluju Jardu. Miluju bubeníky. Písničky staré i nové. Ale hlavně krásné. Zvláštní ... když někdo umí, tak prostě umí. Dlouhý potlesk na závěr si přece jen vynutil přídavek. Ještě že tak. A potom světlo ... chaos ... hluk ... čerstvý vzduch ... nová dávka dobrého vína ... povídání si ... pohledy do „očí“ okolochodících slečen ... a tma.
Folkrock. Teda trošku folk a trošku rock, ale stejně. Miluju Jarret. Miluju Haničku. Miluju nátělníka, kolouška, introverta, siláka a basáka. Miluju zvukaře. Písničky staré i nové. Ale hlavně krásné. Zvláštní ... když někdo umí, tak prostě umí. Ale to už tu bylo. :-) Fascinuje mě, jak někdo dokáže o jednom rozchodu napsat dvě tak odlišné písně. Ale to je úplně jiné téma ...
Po koncertě jsme s bráškama byli za hvězdy. Bodejď by ne. Naše společná premiéra a uvedení do společnosti. A to společnosti velmi vybrané. A zase ... povídání ... víno ... tousty ... pohoda. Mám pocit, že to v Liberci asi tak chodí běžně. Třetiny tedy povídaly, že to tentokrát bylo slabší a moc se nepařilo, ale to se nedá nic dělat. Ale i první si to užívala ... Berunda byla odsouzená strávit noc sama opuštěná u Liďáků. Noční jízda taxíkem měla svoje kouzlo ... Po rozkoukání se v bytě Evičky všechny zalezly do peřin a spaly a spaly a spaly až do rána. Jen druhá zase nespala a hrála si s Irmou.
Posnídat ... poděkovat ... pohrát si s Jizerkou a hurá ven na procházku. Bylo nádherně. Třetiny cestou vyměkly a vytáhly i mapu. Chodit s mapou po městě je fakt sranda. Užívali si to všichni. I Irma o kterou se skoro!!! pořád někdo staral. Lidové sady byly nakonec úspěšně nalezeny. I Berunda byla na svém místě.
Cesta nádhernou podzimní krajinou zalitou sluncem byla opravdu požitkem. Takové pookřání po těch šílených ošklivých dnech před tím. Nový Bor nalezen. Příjezdová cesta trefena hned napoprvé. Fotograf v růžové košili nezajet. Nicméně výraz na jeho tváři, když uviděl, kdo to přijel, by stál za zdokumentování. Vítání ... gratulace ... líbání … seznamování se. A pak už výstava. Slavnostní zahájení. První je správný muž připravený na vše a hlavně nosící u sebe nůž. Fotky s atmosférou. Hudba, housle, flétna, ... Zrcadla. Hádání čí je to ruka, housle, basa, nos, ... A pak rychle do Berundy a na Prahu.
Třetinku jsme vyložili doma u baráku a pokračovali směr Chodov. Bylo to nečekaně dobrodružné. První zjistila, že vlastně celou dobu hledáme centrum, kolem kterého šla minulý týden. Takže zaparkovat a utíkat ... přece jen už bylo po páté. Ale kde jsou dveře? Dveře nalezeny až na x-tý pokus. Ještě počkat než dohrají písničku a hezky tiše jako myšky dovnitř... najít místa ... hele, tady má někdo šálu s nápisem Paris ... jejej .. ahoj Kytko. :-)
Písničky skupiny Pranic jsou ovlivněné povoláním kapelníka – je to evangelický farář – a jsou plné moudrosti. Alenka schovávající za harmonikou rostoucí bříško, zvukař výjimečný americký kytarista, zářící Ondra, usmívající se František, Honza v pozadí s basovou kytarou a Míťa sřídající nástroje, tak to je Pranic toho večera. Pohlazení po duši a velmi příjemné a mílé zakončení víkendu.
A teď děti pěkně spát ...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář