Monte Negro aneb na moři tentokrát bez Karrla
21. 9. 2008
Den 0
Poslední dodělávky v práci před čtrnáctidenní dovolenou mě naprosto vyřídily. Do toho se zabalit, nezapomenout nic důležitého (krém na opalování, zimní čepici, peníze, červenou slivovici, bublifuk, žabičky, řízky… prostě samé důležitosti, vždyť to říkám). Dvě hodiny před plánovaným odjezdem (vyzvednutím) z Prahy přichází rána po telefonu. Láďa je nemocný a s Řechtalkou nejedou. Tak to je fakt smůla. Takže pár telefonátů s Myšákem a s Řechtalkou, trošku (dost) zrychlení tempa příprav, pro Berundu do práce, pro věci do Vršovic a směr Plzeň. 45 minut v zácpě před Baranďákem trošku kazí časový rozvrh, ale Berunda je poklad a před osmou parkuju v Plzni u Hondy. Přehodit tašku, odvézt Berundu na hlídání k Myšákovo mamince a zpátky. Kapitán si dal pivko a zavrtal se vzadu do velbloudí dečky, takže navigace je na mně a řízení na Myšákovi. Do Železné Rudy je to pohodička, ale… pak začíná pršet a to je fakt na houby. Honda vozidlo jelo jako první. Podle GPS a ... jojo ... dojeli jsme k zákazu vjezdu a dál cesta nevedla. Otočení a… další zmatky. Psychicky jsme to nevydrželi a převzali velení. Navigace podle „globusu“ (čti mapa s rozlišením 1:3000000) koupeného na poslední chvíli na benzince se ukázala jako dobrá volba. Cestu teď komplikoval už jen ten déšť.
Den 1
Graz. P 192. Respektive vzhledem k dešti benzina za ním. Druhá část výpravy. Vítání. Únava ze mě spadla. Diskuze nad mapou a informacemi o objíždění dálnice ve Slovinsku. Nicméně někteří navigátoři se tak nějak neúčastnili. Vyprosili jsme si Černošku jako dalšího spolujezdce k nám do auta. Snažím se vzadu spát, abych si odpočinula a mohla řídit přes den. Cesta úspěšně utíkala… výhledy byly uchvacující… poplatky taky. Černá Hora je díra. Fronta na hranicích a obstrukce kvůli známce aneb 10 euro na ekologickou daň. Všude chaos a nepořádek. To je první dojem. Potom se to zlepší a městečka začínají vypadat příjemně. Obrovský záliv, který jsme museli objíždět, byl nádherný, ale únava převeliká. Ke konci jsme se udržovali při životě recitování vogonské poezie, Poštovní schránky, Křišťálové studánky a zpíváním hitů z dětských kreslených seriálů. Kačerov jak hurikán… čip, čip, čip, čip a dejlllll…. Kotor se objevil v pravou chvíli. Myslím, že kapitán si právě začínal myslet, že jsme se definitivně zbláznili. :) 22 hodin cesty.
Hledání lodí byl celkem složitý oříšek. Ten večer jsme se poprvé v duchu omluvili Chorvatům. Jsou to haluzáři, bordeláři a tak, ale na Černohorce nemají. Definitivní předání lodí a dořešení „drobných problémů“ – jako že nefunguje motor k záchrannému člunu, že nefunguje záchranný člun, že nemáme plynovou bombu, že neohřívá voda na elektriku, že nefunguje přípojka na elektriku, že je rozdrbaná gena, že.... co já vím, co všechno byl problém...
Náladu nám zlepšovala úžasná vyhlídka na osvětlené městské hradby a vtipné historky. Vždycky když jsem dostala za úkol vyřídit něco na druhé lodi (což bylo fakt dost daleko na druhé straně mola), tak se zjevil Myšák a já nemusela chodit nikam. Super. Že by náhodička?? První noc v kajutě ...
Den 2
Vyplout se nám podařilo až po pořádném zásobení se potravinami a tekutinami. Místní trh byl naprosto úchvatný. Ale v plné kráse se nám ukázal až poslední den dovolené… nebudu tedy předbíhat. Vtipné smsky z domova ve stylu nezmrzněte… máte sekeru na prosekávání ledu?… už chumelí?… jsme se smíchem přecházeli. Moře mělo 28°C a nám bylo fajn. Konečně moře, loď a my. Nádhera. Jako by ani ty dva roky nebyly. Všechno šlapalo. Vytáhnout genu i hlavní plachtu a pak už jen křižovat v úzkém průlivu mezi trajekty. Kapitán začal slavit začátek dovolené na moři velmi bujaře. Nicméně kapitánovi se neodporuje, takže na povel KOUPAČKA většina posádky vzorně naskákala do vody. Paráda. Moře bylo slaný jako vždycky. A pak najednou z ničeho nic (tedy skoro z ničeho nic) tu byla bouřka. Druhou loď to třikrát otočilo jako větrného kohouta. My naštěstí měli už skasané plachty. Kapitán se definitivně „zbláznil“ a otočil loď na volné moře. V tu chvíli jsme měli velmi blízko ke vzpouře. Naštěstí uznal, že to není dobrý nápad a zamířili jsme do nejbližší mariny. Ale v tom počasí i ta byla dost daleko. Přistávání nám trvalo opravdu velmi dlouho a jeho popisem vás nebudu unavovat. Byl to opravdu masakr, ale neutrpěla ani loď ani kapitán, kterého jsme měli chuť roztrhnout asi všichni. Je to prostě poklad. Barmani na baru se „bavili“ a my už tam nikdy nemůžeme. I když oni jsou zvyklý možná i na horší věci.
Den 3
Prší. Mezi přeháňkami děláme průzkumy a fotky na molu i v blízkém okolí. Z krásné soukromé pláže nás vyhání ostraha. Maják a dole kameny, o které se tříští voda. Prostě kýč. Najednou sluníčko. Vzhůru do města (jmenovalo se Hercegnovi) na KPČ, ale to bychom nebyli my, aby nezačala průtrž. Pevnost jsme si tedy prohlíželi přes clony deště, ale mělo to výhodu. Byli jsme tam sami. Při cestě zpátky se samozřejmě udělalo zase krásně. Kolem se valily proudy vody v „kanálech“ a všude byly úžasné kaluže. Tričko jsem mohla ždímat, ale myslím, že žádnému z pánů, co jsme potkávali, to nevadilo. Po cestě jsme ještě nakoupili úžasná rajčata a nějakou další zeleninu a potom už vzhůru na moře. Počasí zase nic moc. Někteří členové posádky zaujaly své místo v podpalubí na pavoučka a jiní statečně kormidlovali navzdory větru i dešti. Celý den se nad námi honily mraky, ale odpoledne už nepršelo. Večer Budva. Při kotvení se ze mě stává odborný asistent Rejpala. Rejpal je odborník na muringové lano. Muringové lano je hnusné, slizké a smradlavé (většinou). Musí se vytáhnout z moře a loď se k němu přídí kotví. Je to moc prima práce tahat ho z vody a přitahovat a přitahovat a přitahovat… V Budvě se zadařilo obzvlášť neb to bylo lano snad pro parník. Tááááááááákhle tlustý. Po prozkoumání okolí rychle šup do plavek a jít vyzkoušet místní pláž než úplně zapadne sluníčko. Tohle bylo nejošklivější koupání za celou cestu. Ve vodě občas plaval nějaký papír nebo vajgl. Zlaté širé moře. Večer Budva - lázeňské městečko se spoustou hospůdek a s historickým centrem plným úzkých uliček.
Den 4
Ranní vstávání a KPČ. Zapomněla jsem poznamenat, že kapitán je ranní ptáče a každý den vstával kolem šesté. Snažil se k nějaké aktivitě donutit i nás, ale nepodařilo se mu to. Jen „slabší“ jedinci (čti jako Rejpal) podlehli nátlaku a po ránu s ním spolupracovali. Nicméně po použití drsnějších metod – dupání nad hlavou, nedobrovolné sprchování otevřeným okénkem kam náhodou zatékalo při mytí paluby, připravená a vonící snídaně – jsme kolem osmé vstávali všichni. Svítilo sluníčko, takže rychle na KPČ. Procházka bludištěm uliček a kochání se. Dokochali jsme se až k Citadele, která nás lákala už večer. Vstupné 2 ojra je ucházející nicméně prohlídka, která nám měla trvat 40 minut, se nějak zkrátila na 15. Co taky chcete prohlížet v jedné místnosti plné knížek (některé byly obzvlášť vtipné) a z jednoho ochozu. Na zpáteční cestě jsme potkali kapitána, který se marně snažil vymámit z místních ouřadů papíry k lodi. Takže tentokrát se pozdě nevyplouvalo kvůli nám. Večer se pokoušíme kotvit v zátoce. Moc se nám to nedaří. Vlny jsou fakt velké a houpe to pořádně. Proto míříme k nejbližší marině. Uvítal nás bar. Tedy město Bar. Nejjižnější místo naší cesty. Nádherný západ slunce. Hnusná marina, ošklivé město, divné existence, divné skvrny na molu, úúúúúúúžasné sprchy s teplou vodou. První a poslední na pevnině za celou plavbu.
Den 5
Ráno vstáváme a vyrážíme na KPČ i s kapitánem. Starý Bar by měl být východně asi 4 kilometry od pobřeží. Dojem z města je pořád stejný. Je ošklivé, ošklivé, ošklivé. Cesta podél šílené výpadovky je nepříjemná. Nechápu, na co od turistů vybírají za auta, která mají katalyzátory, ekologickou daň. Ty jejich šunky jsou smradlavky šílený. Hodně jsou tu vidět rozdíly mezi vrstvami obyvatel – na jedné straně opravdu chudoba – šílené baráčky, všude odpadky, auta, která se snad už ani nemohou rozjet a na druhé nové luxusní stavby a auta – wow. Víc je ale té chudoby. Trh práce v praxi aneb dělníci postávající u silnice a čekající na práci. Nenápadná odbočka nás konečně zbavila hnusné široké silnice s provozem. Dál už vedla jen úzká silnice se skoro stejným provozem. Člověk nemá ani kam uskočit. Místní smuteční síň a odpočinek pod olivovníky. Olivovníky jsou všude… v průvodci psali, že je jich v okolí Baru 110 tis. Neskutečné. Krásné. Konečně před námi vykukují zříceniny starého Baru. Po počátečním zklamání si prohlídku užíváme. Děláme fotky a fotky a fotky. Kocháme se. Zpáteční cesta je trošku křeč. Posilňujeme se zakoupeným džusem a chlebem. Zkratka lesem nás pobaví. Podivné chodníky (tedy jen obrubníky) a uprostřed těch chodníků stromy. Velké stromy. Staré stromy. Nechápavě kroutíme hlavou. A sbíráme šišky. Na semínka. Vyplouváme a užíváme si moře. A sluníčko. Opalujeme se.
Večer kotvíme zase v Budvě. Rychlá koupačka na mole u hotelu. Nádhera. Až na rybáře, který se nás pokoušel ulovit a nahazoval na nás udici.
Den 6
Tradiční ráno a tradiční kapitánovo rámusení. KPČ v podobě procházky, muzea a koupačky na krásné, nicméně dost narvané, pláži. Muzeum bylo… jak to napsat… černohorské. Popisky ve stylu: Různé keramické nádoby, různých velikostí k různým účelům. V dalším patře byly různé skleněné nádoby, různých velikostí k různým účelům. Kvůli nám asi vylepili po celé budově zákaz focení. Jak jinak si vysvětlit, že to dělali, zrovna když jsme tam byli my? Náhodička? Vyplouváme a kocháme se krajinou a sluníčkem. Většinou různě poleháváme a spíme – na pavoučka nebo zažabičkovaní. Snažíme se nepřipouštět si, že už se vracíme a zažíná se nám ta dovolená krátit. K večeru pozorujeme pobřeží, které je provrtané tunely a obsypané železnými ježky, kteří mají zabránit vyloďování. Atmosféru války dokreslují polorozpadlé vojenské základny. Náladu nám vylepšují letadla startující z letiště ukrytého v údolí přímo proti nám. Obdivujeme piloty, jak zvedají letadla přímo proti horám a dělají prudké obraty nad moře. Krása. Mám i fotky. Doplouváme do Tivatu a hledáme kde zakotvit. Vojenskému přístavu se zdaleka vyhýbáme, marina je plně obsazená, takže kotvíme u mola u centra města. Druhá loď přímo pod trojstěžníkem jménem Jadran, my máme krásné místečko na druhé straně. Rychlá akce s převazováním fendrů proběhla bez chybičky. Prostě jsme po týdnu už profíci. Probíhají tady nějaké folklórní slavnosti. Škoda, že zrovna končí. Mohli jsme mít veselo celou noc. Noční procházka po nábřeží a návštěva cukrárny. Lehce jsme vyděsili servírku. On totiž zjev podobný bezdomovci – kulich na hlavě, svetr a bunda – s obrovským stativem v ruce vypadal velmi nezvykle. Možná si pomyslela cosi o ujetých filmařích. Myšák vyhlásil soutěž o to, kdo domluví prohlídku na Jadranu. Odvážného prohlášení, že bude stačit si obléknout vhodné tričko, jsem litovala vlastně až ráno, kdy se na loď začali sjíždět a scházet námořníci. Když jich bylo asi padesát, odvaha mě opustila úplně. Ale mít tak ještě půl hodinu, tak bych to nakonec určitě domluvila. A pomlouvačné řeči, že námořníci padali z lanoví, vůbec neberte vážně a neposlouchejte.
Den 7
Ranní procházka v pyžamu po nábřeží, focení a čaj na lavičce s vyhlídkou na Jadran. O námořnících už ani slovo. Raději. Kapitán se po ránu pokusil zabít Rejpala. Uvařil mu kafe ze slivovice a to fakt byla síla. Rejpal potom asi dvě hodiny seděl schoulený pod dekou a nereagoval na žádné rýpání. A to je co říct. Prostě úplně ho to vyřídilo. A to se ani nestačil napít. Jen se zhluboka nadechl vůně.
Vyplouváme na poslední část cesty. Musíme zajet k druhé lodi a pořádně dát o sobě vědět. Zatroubení na hornu mohlo konkurovat kde jakému zaoceánskému parníku. Kocháme se, užíváme si sluníčka. V úzkém průlivu se křižujeme s trajekty a obrovskou lodí jménem Black Prince. Ostrůvky s kostelíkem a klášterem dáváme pro velký úspěch dvakrát dokola. Vzbuzujeme údiv turistů, kteří se valí v davech z lodních taxi. Lodní taxi – kapitola sama pro sebe. Chovají se neuvěřitelně arogantně. Jako by jim část moře mezi pevninou a ostrůvky patřila. A nejen část moře, ale i veškeré místo na kotvení. Marně hledáme možnost přistání někde u nábřeží a… nic. Kotvíme na kotvě kousek od úžasné hospůdky. Poprvé za cestu zkoušíme člun a fakt se bavíme. Všichni máme mokré zadky. Obsluha v hospůdce je naprosto vzorná a úžasná. Víno chlazené, ryby čerstvé a brambory se špenátem… mňam. Připíjíme na dálku kapitánovi a ládujeme se o sto šest. I já. Já, která nejím ryby. Zbouchala jsem ji celou. Táááááááááááákhle velkou. Po obědě prozkoumáváme městečko. Já s Hůdem odpadáme – máváme proplouvající druhé lodi. Černoška s Rejpalem plní závazky a dávají plnohodnotné KPČ v podobě muzea. Na zpáteční cestě na loď plní slib daný před obědem. Svlékáme šaty a na loď plaveme. Brrr… voda byla nejstudenější za celou cestu. Kapitán si čekání krátil… hádejte čím… ano, přesně tak… pozoroval „slečny“ na břehu. Nicméně prohlásil, že nic moc. A to je prý neslyšel promluvit. Pomalu motorujeme do Kotoru. Ještě natankovat a nechat se zkontrolovat od policie. My opravdu musíme zkusit všechno. Zakotvit. Vytáhnout naposledy hnusné muringové lano. Vhodně umístit fendry, aby nebyl vidět utržený šrám a vzhůru na prohlídku města. Kapitán si ještě musí zašít poutko na kalhotách, ale pak už vyrážíme. Hledáme ve spleti uliček námořní muzeum. Podaří se nám to až na několikátý pokus, ale stojí to výjimečně i za tu námahu. Prohlížíme si modely lodí, obrázky lodí a všechno možné o námořnictví. Soňa dokonce objeví fotku naše úžasného trojstěžníku Jadranu. Neskutečné. Ta loď byla vyrobena před 75 lety a nyní slouží jako výcviková loď námořní akademie. Po prohlídce nesmí chybět zmrzlina a potulování se uličkami. Objednáváme stůl na společnou večeři. K večeři si nečekaně dáváme ryby. Rejpal je vybrán jako nejzodpovědnější osoba pro výběr. Tuhle, tuhle a tuhle… tři krásné rybičky putovali na pánvičky a potom k nám na stůl. Pochoutka. Nacpaní k prasknutí se přemísťujeme na lodě a přemýšlíme, jestli balit teď nebo až ráno. Plavba skončila a teď nás čeká jen cesta domů.
Den 8
Ráno je smutné. Musíme zabalit věci. Vykydat loď. Nakoupit nějaké drobnosti domů a hlavně nás čeká šílená cesta domů. Že bude šílenější, než cesta sem, v tu chvíli ještě netušíme. Prozkoumáváme místní trh, který nabízí nepřeberné množství ovoce, zeleniny, ryb, sýrů, pečiva, kytek, sušených věcí – houby, ovoce, bylinky,… prostě směs chutí a vůní. Neodoláme a nakupujeme sýry, zeleninu a pršut.
Teď už jenom zamávat lodi a vyrazit. Objíždíme záliv, kocháme se a vzpomínáme. Přicházejí smsky o hořící Makarské a uzavřených tunelech. Nad Dubrovníkem se rozhodujeme pro cestu vnitrozemím. Přes Bosnu a Hercegovinu. Je to šílené. 500 kilometrů jsme jeli asi 10 hodin. Během 24 hodin jsme byli v 7 státech a v Chorvatsku asi 3x. Noční prohlídka slovinského venkova měla také svoje kouzlo. (Aneb opět jsme se spolehli na GPS.) Kapitán se dožadoval čerstvého mléka k snídani. Ve tři ráno. Před Grazem jsme vrátili Soňu, která s námi spolucestovala a v počtu 3 jsme pokračovali směr domov. Nesnáším německé dálnice a jejich šílené příjezdy k pumpám. Před Železnou Rudou jsem měla tu čest také vyzkoušet pelíšek na zadním sedadle a bylo to úúúúúúúúžasné. Potom už Plzeň. Velké kafe s mlékem. Slast. Vyúčtování. Berunda. Dopravit Myšáka domu. A cesta do Prahy. Neskutečná únava. Jídlo. Sprcha. Spánek.
Poslední dodělávky v práci před čtrnáctidenní dovolenou mě naprosto vyřídily. Do toho se zabalit, nezapomenout nic důležitého (krém na opalování, zimní čepici, peníze, červenou slivovici, bublifuk, žabičky, řízky… prostě samé důležitosti, vždyť to říkám). Dvě hodiny před plánovaným odjezdem (vyzvednutím) z Prahy přichází rána po telefonu. Láďa je nemocný a s Řechtalkou nejedou. Tak to je fakt smůla. Takže pár telefonátů s Myšákem a s Řechtalkou, trošku (dost) zrychlení tempa příprav, pro Berundu do práce, pro věci do Vršovic a směr Plzeň. 45 minut v zácpě před Baranďákem trošku kazí časový rozvrh, ale Berunda je poklad a před osmou parkuju v Plzni u Hondy. Přehodit tašku, odvézt Berundu na hlídání k Myšákovo mamince a zpátky. Kapitán si dal pivko a zavrtal se vzadu do velbloudí dečky, takže navigace je na mně a řízení na Myšákovi. Do Železné Rudy je to pohodička, ale… pak začíná pršet a to je fakt na houby. Honda vozidlo jelo jako první. Podle GPS a ... jojo ... dojeli jsme k zákazu vjezdu a dál cesta nevedla. Otočení a… další zmatky. Psychicky jsme to nevydrželi a převzali velení. Navigace podle „globusu“ (čti mapa s rozlišením 1:3000000) koupeného na poslední chvíli na benzince se ukázala jako dobrá volba. Cestu teď komplikoval už jen ten déšť.
Den 1
Graz. P 192. Respektive vzhledem k dešti benzina za ním. Druhá část výpravy. Vítání. Únava ze mě spadla. Diskuze nad mapou a informacemi o objíždění dálnice ve Slovinsku. Nicméně někteří navigátoři se tak nějak neúčastnili. Vyprosili jsme si Černošku jako dalšího spolujezdce k nám do auta. Snažím se vzadu spát, abych si odpočinula a mohla řídit přes den. Cesta úspěšně utíkala… výhledy byly uchvacující… poplatky taky. Černá Hora je díra. Fronta na hranicích a obstrukce kvůli známce aneb 10 euro na ekologickou daň. Všude chaos a nepořádek. To je první dojem. Potom se to zlepší a městečka začínají vypadat příjemně. Obrovský záliv, který jsme museli objíždět, byl nádherný, ale únava převeliká. Ke konci jsme se udržovali při životě recitování vogonské poezie, Poštovní schránky, Křišťálové studánky a zpíváním hitů z dětských kreslených seriálů. Kačerov jak hurikán… čip, čip, čip, čip a dejlllll…. Kotor se objevil v pravou chvíli. Myslím, že kapitán si právě začínal myslet, že jsme se definitivně zbláznili. :) 22 hodin cesty.
Hledání lodí byl celkem složitý oříšek. Ten večer jsme se poprvé v duchu omluvili Chorvatům. Jsou to haluzáři, bordeláři a tak, ale na Černohorce nemají. Definitivní předání lodí a dořešení „drobných problémů“ – jako že nefunguje motor k záchrannému člunu, že nefunguje záchranný člun, že nemáme plynovou bombu, že neohřívá voda na elektriku, že nefunguje přípojka na elektriku, že je rozdrbaná gena, že.... co já vím, co všechno byl problém...
Náladu nám zlepšovala úžasná vyhlídka na osvětlené městské hradby a vtipné historky. Vždycky když jsem dostala za úkol vyřídit něco na druhé lodi (což bylo fakt dost daleko na druhé straně mola), tak se zjevil Myšák a já nemusela chodit nikam. Super. Že by náhodička?? První noc v kajutě ...
Den 2
Vyplout se nám podařilo až po pořádném zásobení se potravinami a tekutinami. Místní trh byl naprosto úchvatný. Ale v plné kráse se nám ukázal až poslední den dovolené… nebudu tedy předbíhat. Vtipné smsky z domova ve stylu nezmrzněte… máte sekeru na prosekávání ledu?… už chumelí?… jsme se smíchem přecházeli. Moře mělo 28°C a nám bylo fajn. Konečně moře, loď a my. Nádhera. Jako by ani ty dva roky nebyly. Všechno šlapalo. Vytáhnout genu i hlavní plachtu a pak už jen křižovat v úzkém průlivu mezi trajekty. Kapitán začal slavit začátek dovolené na moři velmi bujaře. Nicméně kapitánovi se neodporuje, takže na povel KOUPAČKA většina posádky vzorně naskákala do vody. Paráda. Moře bylo slaný jako vždycky. A pak najednou z ničeho nic (tedy skoro z ničeho nic) tu byla bouřka. Druhou loď to třikrát otočilo jako větrného kohouta. My naštěstí měli už skasané plachty. Kapitán se definitivně „zbláznil“ a otočil loď na volné moře. V tu chvíli jsme měli velmi blízko ke vzpouře. Naštěstí uznal, že to není dobrý nápad a zamířili jsme do nejbližší mariny. Ale v tom počasí i ta byla dost daleko. Přistávání nám trvalo opravdu velmi dlouho a jeho popisem vás nebudu unavovat. Byl to opravdu masakr, ale neutrpěla ani loď ani kapitán, kterého jsme měli chuť roztrhnout asi všichni. Je to prostě poklad. Barmani na baru se „bavili“ a my už tam nikdy nemůžeme. I když oni jsou zvyklý možná i na horší věci.
Den 3
Prší. Mezi přeháňkami děláme průzkumy a fotky na molu i v blízkém okolí. Z krásné soukromé pláže nás vyhání ostraha. Maják a dole kameny, o které se tříští voda. Prostě kýč. Najednou sluníčko. Vzhůru do města (jmenovalo se Hercegnovi) na KPČ, ale to bychom nebyli my, aby nezačala průtrž. Pevnost jsme si tedy prohlíželi přes clony deště, ale mělo to výhodu. Byli jsme tam sami. Při cestě zpátky se samozřejmě udělalo zase krásně. Kolem se valily proudy vody v „kanálech“ a všude byly úžasné kaluže. Tričko jsem mohla ždímat, ale myslím, že žádnému z pánů, co jsme potkávali, to nevadilo. Po cestě jsme ještě nakoupili úžasná rajčata a nějakou další zeleninu a potom už vzhůru na moře. Počasí zase nic moc. Někteří členové posádky zaujaly své místo v podpalubí na pavoučka a jiní statečně kormidlovali navzdory větru i dešti. Celý den se nad námi honily mraky, ale odpoledne už nepršelo. Večer Budva. Při kotvení se ze mě stává odborný asistent Rejpala. Rejpal je odborník na muringové lano. Muringové lano je hnusné, slizké a smradlavé (většinou). Musí se vytáhnout z moře a loď se k němu přídí kotví. Je to moc prima práce tahat ho z vody a přitahovat a přitahovat a přitahovat… V Budvě se zadařilo obzvlášť neb to bylo lano snad pro parník. Tááááááááákhle tlustý. Po prozkoumání okolí rychle šup do plavek a jít vyzkoušet místní pláž než úplně zapadne sluníčko. Tohle bylo nejošklivější koupání za celou cestu. Ve vodě občas plaval nějaký papír nebo vajgl. Zlaté širé moře. Večer Budva - lázeňské městečko se spoustou hospůdek a s historickým centrem plným úzkých uliček.
Den 4
Ranní vstávání a KPČ. Zapomněla jsem poznamenat, že kapitán je ranní ptáče a každý den vstával kolem šesté. Snažil se k nějaké aktivitě donutit i nás, ale nepodařilo se mu to. Jen „slabší“ jedinci (čti jako Rejpal) podlehli nátlaku a po ránu s ním spolupracovali. Nicméně po použití drsnějších metod – dupání nad hlavou, nedobrovolné sprchování otevřeným okénkem kam náhodou zatékalo při mytí paluby, připravená a vonící snídaně – jsme kolem osmé vstávali všichni. Svítilo sluníčko, takže rychle na KPČ. Procházka bludištěm uliček a kochání se. Dokochali jsme se až k Citadele, která nás lákala už večer. Vstupné 2 ojra je ucházející nicméně prohlídka, která nám měla trvat 40 minut, se nějak zkrátila na 15. Co taky chcete prohlížet v jedné místnosti plné knížek (některé byly obzvlášť vtipné) a z jednoho ochozu. Na zpáteční cestě jsme potkali kapitána, který se marně snažil vymámit z místních ouřadů papíry k lodi. Takže tentokrát se pozdě nevyplouvalo kvůli nám. Večer se pokoušíme kotvit v zátoce. Moc se nám to nedaří. Vlny jsou fakt velké a houpe to pořádně. Proto míříme k nejbližší marině. Uvítal nás bar. Tedy město Bar. Nejjižnější místo naší cesty. Nádherný západ slunce. Hnusná marina, ošklivé město, divné existence, divné skvrny na molu, úúúúúúúžasné sprchy s teplou vodou. První a poslední na pevnině za celou plavbu.
Den 5
Ráno vstáváme a vyrážíme na KPČ i s kapitánem. Starý Bar by měl být východně asi 4 kilometry od pobřeží. Dojem z města je pořád stejný. Je ošklivé, ošklivé, ošklivé. Cesta podél šílené výpadovky je nepříjemná. Nechápu, na co od turistů vybírají za auta, která mají katalyzátory, ekologickou daň. Ty jejich šunky jsou smradlavky šílený. Hodně jsou tu vidět rozdíly mezi vrstvami obyvatel – na jedné straně opravdu chudoba – šílené baráčky, všude odpadky, auta, která se snad už ani nemohou rozjet a na druhé nové luxusní stavby a auta – wow. Víc je ale té chudoby. Trh práce v praxi aneb dělníci postávající u silnice a čekající na práci. Nenápadná odbočka nás konečně zbavila hnusné široké silnice s provozem. Dál už vedla jen úzká silnice se skoro stejným provozem. Člověk nemá ani kam uskočit. Místní smuteční síň a odpočinek pod olivovníky. Olivovníky jsou všude… v průvodci psali, že je jich v okolí Baru 110 tis. Neskutečné. Krásné. Konečně před námi vykukují zříceniny starého Baru. Po počátečním zklamání si prohlídku užíváme. Děláme fotky a fotky a fotky. Kocháme se. Zpáteční cesta je trošku křeč. Posilňujeme se zakoupeným džusem a chlebem. Zkratka lesem nás pobaví. Podivné chodníky (tedy jen obrubníky) a uprostřed těch chodníků stromy. Velké stromy. Staré stromy. Nechápavě kroutíme hlavou. A sbíráme šišky. Na semínka. Vyplouváme a užíváme si moře. A sluníčko. Opalujeme se.
Večer kotvíme zase v Budvě. Rychlá koupačka na mole u hotelu. Nádhera. Až na rybáře, který se nás pokoušel ulovit a nahazoval na nás udici.
Den 6
Tradiční ráno a tradiční kapitánovo rámusení. KPČ v podobě procházky, muzea a koupačky na krásné, nicméně dost narvané, pláži. Muzeum bylo… jak to napsat… černohorské. Popisky ve stylu: Různé keramické nádoby, různých velikostí k různým účelům. V dalším patře byly různé skleněné nádoby, různých velikostí k různým účelům. Kvůli nám asi vylepili po celé budově zákaz focení. Jak jinak si vysvětlit, že to dělali, zrovna když jsme tam byli my? Náhodička? Vyplouváme a kocháme se krajinou a sluníčkem. Většinou různě poleháváme a spíme – na pavoučka nebo zažabičkovaní. Snažíme se nepřipouštět si, že už se vracíme a zažíná se nám ta dovolená krátit. K večeru pozorujeme pobřeží, které je provrtané tunely a obsypané železnými ježky, kteří mají zabránit vyloďování. Atmosféru války dokreslují polorozpadlé vojenské základny. Náladu nám vylepšují letadla startující z letiště ukrytého v údolí přímo proti nám. Obdivujeme piloty, jak zvedají letadla přímo proti horám a dělají prudké obraty nad moře. Krása. Mám i fotky. Doplouváme do Tivatu a hledáme kde zakotvit. Vojenskému přístavu se zdaleka vyhýbáme, marina je plně obsazená, takže kotvíme u mola u centra města. Druhá loď přímo pod trojstěžníkem jménem Jadran, my máme krásné místečko na druhé straně. Rychlá akce s převazováním fendrů proběhla bez chybičky. Prostě jsme po týdnu už profíci. Probíhají tady nějaké folklórní slavnosti. Škoda, že zrovna končí. Mohli jsme mít veselo celou noc. Noční procházka po nábřeží a návštěva cukrárny. Lehce jsme vyděsili servírku. On totiž zjev podobný bezdomovci – kulich na hlavě, svetr a bunda – s obrovským stativem v ruce vypadal velmi nezvykle. Možná si pomyslela cosi o ujetých filmařích. Myšák vyhlásil soutěž o to, kdo domluví prohlídku na Jadranu. Odvážného prohlášení, že bude stačit si obléknout vhodné tričko, jsem litovala vlastně až ráno, kdy se na loď začali sjíždět a scházet námořníci. Když jich bylo asi padesát, odvaha mě opustila úplně. Ale mít tak ještě půl hodinu, tak bych to nakonec určitě domluvila. A pomlouvačné řeči, že námořníci padali z lanoví, vůbec neberte vážně a neposlouchejte.
Den 7
Ranní procházka v pyžamu po nábřeží, focení a čaj na lavičce s vyhlídkou na Jadran. O námořnících už ani slovo. Raději. Kapitán se po ránu pokusil zabít Rejpala. Uvařil mu kafe ze slivovice a to fakt byla síla. Rejpal potom asi dvě hodiny seděl schoulený pod dekou a nereagoval na žádné rýpání. A to je co říct. Prostě úplně ho to vyřídilo. A to se ani nestačil napít. Jen se zhluboka nadechl vůně.
Vyplouváme na poslední část cesty. Musíme zajet k druhé lodi a pořádně dát o sobě vědět. Zatroubení na hornu mohlo konkurovat kde jakému zaoceánskému parníku. Kocháme se, užíváme si sluníčka. V úzkém průlivu se křižujeme s trajekty a obrovskou lodí jménem Black Prince. Ostrůvky s kostelíkem a klášterem dáváme pro velký úspěch dvakrát dokola. Vzbuzujeme údiv turistů, kteří se valí v davech z lodních taxi. Lodní taxi – kapitola sama pro sebe. Chovají se neuvěřitelně arogantně. Jako by jim část moře mezi pevninou a ostrůvky patřila. A nejen část moře, ale i veškeré místo na kotvení. Marně hledáme možnost přistání někde u nábřeží a… nic. Kotvíme na kotvě kousek od úžasné hospůdky. Poprvé za cestu zkoušíme člun a fakt se bavíme. Všichni máme mokré zadky. Obsluha v hospůdce je naprosto vzorná a úžasná. Víno chlazené, ryby čerstvé a brambory se špenátem… mňam. Připíjíme na dálku kapitánovi a ládujeme se o sto šest. I já. Já, která nejím ryby. Zbouchala jsem ji celou. Táááááááááááákhle velkou. Po obědě prozkoumáváme městečko. Já s Hůdem odpadáme – máváme proplouvající druhé lodi. Černoška s Rejpalem plní závazky a dávají plnohodnotné KPČ v podobě muzea. Na zpáteční cestě na loď plní slib daný před obědem. Svlékáme šaty a na loď plaveme. Brrr… voda byla nejstudenější za celou cestu. Kapitán si čekání krátil… hádejte čím… ano, přesně tak… pozoroval „slečny“ na břehu. Nicméně prohlásil, že nic moc. A to je prý neslyšel promluvit. Pomalu motorujeme do Kotoru. Ještě natankovat a nechat se zkontrolovat od policie. My opravdu musíme zkusit všechno. Zakotvit. Vytáhnout naposledy hnusné muringové lano. Vhodně umístit fendry, aby nebyl vidět utržený šrám a vzhůru na prohlídku města. Kapitán si ještě musí zašít poutko na kalhotách, ale pak už vyrážíme. Hledáme ve spleti uliček námořní muzeum. Podaří se nám to až na několikátý pokus, ale stojí to výjimečně i za tu námahu. Prohlížíme si modely lodí, obrázky lodí a všechno možné o námořnictví. Soňa dokonce objeví fotku naše úžasného trojstěžníku Jadranu. Neskutečné. Ta loď byla vyrobena před 75 lety a nyní slouží jako výcviková loď námořní akademie. Po prohlídce nesmí chybět zmrzlina a potulování se uličkami. Objednáváme stůl na společnou večeři. K večeři si nečekaně dáváme ryby. Rejpal je vybrán jako nejzodpovědnější osoba pro výběr. Tuhle, tuhle a tuhle… tři krásné rybičky putovali na pánvičky a potom k nám na stůl. Pochoutka. Nacpaní k prasknutí se přemísťujeme na lodě a přemýšlíme, jestli balit teď nebo až ráno. Plavba skončila a teď nás čeká jen cesta domů.
Den 8
Ráno je smutné. Musíme zabalit věci. Vykydat loď. Nakoupit nějaké drobnosti domů a hlavně nás čeká šílená cesta domů. Že bude šílenější, než cesta sem, v tu chvíli ještě netušíme. Prozkoumáváme místní trh, který nabízí nepřeberné množství ovoce, zeleniny, ryb, sýrů, pečiva, kytek, sušených věcí – houby, ovoce, bylinky,… prostě směs chutí a vůní. Neodoláme a nakupujeme sýry, zeleninu a pršut.
Teď už jenom zamávat lodi a vyrazit. Objíždíme záliv, kocháme se a vzpomínáme. Přicházejí smsky o hořící Makarské a uzavřených tunelech. Nad Dubrovníkem se rozhodujeme pro cestu vnitrozemím. Přes Bosnu a Hercegovinu. Je to šílené. 500 kilometrů jsme jeli asi 10 hodin. Během 24 hodin jsme byli v 7 státech a v Chorvatsku asi 3x. Noční prohlídka slovinského venkova měla také svoje kouzlo. (Aneb opět jsme se spolehli na GPS.) Kapitán se dožadoval čerstvého mléka k snídani. Ve tři ráno. Před Grazem jsme vrátili Soňu, která s námi spolucestovala a v počtu 3 jsme pokračovali směr domov. Nesnáším německé dálnice a jejich šílené příjezdy k pumpám. Před Železnou Rudou jsem měla tu čest také vyzkoušet pelíšek na zadním sedadle a bylo to úúúúúúúúžasné. Potom už Plzeň. Velké kafe s mlékem. Slast. Vyúčtování. Berunda. Dopravit Myšáka domu. A cesta do Prahy. Neskutečná únava. Jídlo. Sprcha. Spánek.
Komentáře
Přehled komentářů
já počítám, že v sobotu přinesu CD. Jen nevím, které z Vás ho dám. Asi Kytce, tu vídám nejmíň často :-)
Title
(Jája, 7. 10. 2008 11:55)Nechci .. kde bych na to brala čas?? Ne, chci, ale až budu mít ten notebook a budu mít přístup z Vršovic. Ale fotky z dovolené budou snad i dřív. Dejte mi chvilku čas. :)
myšlenky...
(Olina, 7. 10. 2008 11:07)
už zase my čteš myšlenky?!
Jájo, nechceš si takhle náhodou založit jaja.rajce.net? :-)
jééé :-)
(Olina, 7. 10. 2008 12:11)