16. května 2017

Jednoho dne přišel malý chlapec domů a podal své matce dopis se slovy: "Učitel mi dal tento dopis a řekl mi, že ti ho mám dát."

Podrobné informace k nabídce terapií, metodách, technikách, o mně a ceníky naleznete na zbrusu nových stránkách:

www.ivahemska.cz

​Možnost on-line konrultace

Matka si vzala dopis, tiše si ho přečetla a rozplakala se. Syn se zeptal, co je v něm napsáno. Ona se na něj podívala a nahlas mu přečetla: "Váš syn je génius. Naše škola je pro něj příliš malá a nemáme dostatečně dobré učitele, kteří by ho dál vzdělávali. Prosíme Vás, abyste ho vzdělávali doma. "

Po letech matka zemřela a z malého chlapce vyrostl neobyčejný muž - Thomas Edison - jeden z největších vynálezců století.

Jednoho dne si Edison začal prohlížet staré rodinné věci, když najednou spatřil složený papír v rohu zásuvky psacího stolu. Vzal ho do ruky a otevřel. Bylo tam napsáno: "Váš syn je pomatený. Už mu nedovolíme znovu vstoupit do školy. "

Edison několik hodin plakal a pak napsal do deníku toto: "Thomas Alva Edison byl pomatené dítě, které se skrze hrdinskou matku stalo géniem století."

To, zda je tento příběh pravdivý nebo je to jen legenda, se už nedozvíme. Ale také díky němu vidíme sílu slova ... co by se stalo, kdyby malý Thomas slyšel slova o svém sníženém intelektu? Co by se stalo, kdyby jeho matka nespolkla slova odsouzení vůči svému synovi?

I na tomto příběhu vidíme, že slova jsou silné, že umí povzbudit, ale i ublížit. Vědomě i nevědomě.

Přemýšleli jste nad tím, jak ovlivňují naše slova na děti? Milá, laskavá slova dovolí dítěti růst. Jak je to se slovy, které děti slyší v našem hněvu, výchovném zánětu, při únavě či nepozornosti? Co v nich zaséváme?

Jaký vliv mají na děti, jejich psychické zdraví, jejich budoucí vztahy, jejich sebevědomí či náš vzájemný vztah?

Sebevědomí

My rodiče máme velkou sílu, velkou zodpovědnost vůči našim dětem. Dostáváme je jako dar - malé, nevinné a čisté.

Otevírají se nám - rodičům, rostou a čekají na naplnění svých potřeb, svých dětských srdcí a touží po průvodci v jejich dětském životě. V celém tomto životním procesu je důležité sebevědomí.

Sebevědomí dítěte, sebevědomí dospělého. To odráží, determinuje vztahy, kvalitu života, přijímání sebe sama, ale i druhých. Sebevědomí určuje, jak se cítíme, jak se vnímáme, jak vnímáme druhé...

Právě zde mají rodiče své místo. My rodiče přímo vytváříme dětské sebevědomí. Sebevědomí vzniká na základě slov. Slov rodiče, slov autority (Rodiče, vychovatelé, učitelé..)

Všechno to, jak o dítěti mluvíme v jeho přítomnosti i nepřítomnosti, to, co si o něm myslíme, jak ho hodnotíme, jak ho vnímáme. Na základě toho si to naše malé oddané dítě buduje a vytváří své vlastní sebehodnocení a sebepřijetí. (tyto věty bych vytesala do kamene. Iva)

...

Slova mají velkou moc. Moc budovat a dovolit růst dětskému sebevědomí nebo moc pošlapat ho a nechat ho padnout. Mnohokrát zapomínáme, že i to, jak přemýšlíme nad dítětem, co si o něm myslíme, co říkáme o něm v jeho nepřítomnosti, tak ovlivňuje naše přemýšlení a chování vůči němu.

To, že o něm řekneme v jeho nepřítomnosti: "On je takový malý lakomec," určuje naše chování a komunikaci v přítomnosti našeho dítěte. Přesvědčíme sebe a dítě, že je lakomec.

Funguje zde Pygmalionský efekt, kdy očekávání a hodnocení rodičů má přímý dopad na dítě. Dítě se totiž stane takovým, jakým očekáváme, že se stane. (Více o hodnocení, dosahu rodičů, učitelů a vrstevníků na dítě a Pygmalionovskom efektu si můžete přečíst v článku Jak vychovat z chlapce muže a z dívky ženu.

Takže nezapomínejme, že slovy a hodnocením skrytým nebo řečeným přímo dítěti budujeme a stavíme jeho sebeúctu a sebevědomí.

Co ale dělat, pokud zjistíme, že dítě příliš kritizujeme, slovy udupávat, ačkoli to nechceme?

Možná se někdy zachováme jako Edisonovi učitelé - odmítneme, zkritizoval, tvrdě se vyjádříme k vlastním dětem. Co potom? Pokud v únavě, v zklamáni opakovaně vyslovujeme naše soudy nad dítětem?

V té chvíli je můžeme považovat za správné, dobré či přinášející úlevu. Později však procitneme a zjistíme, že to byla chyba. Že náš soud o dítěti byl klamavý, naše slova tvrdé, naše myšlenky vznětlivé.

Připravte si "krizový plán", jak byste chtěli reagovat v únavě, hněvu či stresu. Tak, jak vám vyběhnou slova z úst automaticky, tak se cíleně naučte slova, která vám později tato slova, také automaticky, nahradí - například: "Miško, už jsem vyčerpaná. Teď mi dej 5 minut odpočinku."

Takže místo slov, které mohlo vaše dítě slyšet -" Dej mi chvíli klid "," Stále otravuješ ", bude slyšet milejší, vysvětlující slova. Tuto větu si zapamatujte a určitě ví, kdy ji chcete použít.

Takové "krizové slova" můžete použít na jakoukoli situaci, jestli je to vaše únava, opakovaná ignorace ze strany dítěte, nerespektování vás ... Jde o to, aby dítě neslyšelo automatické hodnotící výroky.

A co v případě, kdy považujeme naše dítě za pomalé, líné či milující nepořádek, nebo má jiný nedostatek v našich očích? 

Přenastavte své myšlení. Je to dlouhá cesta, ale během ní se naučíte hledět na nedostatky svého dítěte s větším pochopením.

Pokud je vaše dítě nepořádné, neříkejte mu, že dělá jen nepořádek a stále po něm musíte uklízet.

Raději se přenastavte vnitřně a řekněte mu, že je opravdu chytrý, pokud se vyzná ve svých věcech i v takovém nepořádku.

Ale že - přece jen to spolu uklidíte, abyste měli hezčí pokoj nebo cokoliv jiného. A v tom spatříte, že to věčně nepořádné dítě se velmi šikovně vyzná ve svých věcech. Že je opravdu chytrý, pokud něco hledá, poradí si sám - je samostatný, vyzná  se.

Pokud vaše dítě neustále mluví a dožaduje se pozornosti - neříkejte mu: "Stále otravuješ", ale zkuste v tom jeho návalu slov zjistit něco pozitivního.

Vaše dítě s vámi komunikuje, nebojí se vám říci cokoliv, má vás rádo a důvěřuje vám. Jste pro něj tak důležitý, že vám řekne to, co prožívá.

Takže namísto soudů, kritizování a udupávání slovy - zkusme hledat to dobré, nacvičit si naše slova v krizových situacích.

Odpuštění

Jistě, každý z nás je někdy velmi unavený, rozzlobený a řekne i to, čeho po chvíli lituje. A to i dětem.

Co potom udělat? Naberte odvahu a vysvětlete dítěti, otevřete mu své srdce a nebojte se omluvit. Nesnížíte se v očích dítěte, ale naopak, je to velká úleva vědět a zažít, že i to vaše malé dítě vám odpouští.

Tak, jak chceme a očekáváme, že naše dítě se naučí ovládat svůj jazyk, učíme se to i my. Celý život..

Je to celoživotní výzva pro nás mnohé. Pokud ale tento boj odložíme, zda si od něj odpočineme, děti budou muset zvládat naši výchovu a naše mnohokrát tvrdá slova. Jednoho dne budou mít dost. Děti se vracejí k láskyplné matce, k láskyplnému  otci, a ne k přísnému, neustále kritizující a hodnotícímu rodiči.

Proto, pokud i raním slovy, tehdy potřebujeme laskavost. Odpuštění,  klidu,  smíření.