Tak, už je zase po dovolené. Celoroční těšení na zasloužený odpočinek je za námi, a tak trochu paradoxně už zase před námi. Ovšem, u mě mluvit o zaslouženém odpočinku je trochu protimluv, neb v práci, kterou teď dělám, na rozdíl od těch předchozích, je odpočívání v mé pracovní náplni.
Přesto jsem na dovolenou moc ráda nastoupila a měla ji čtyři týdny. Naprostá fantazie. Čtyři týdny nicnedělání a relaxu je věc opravdu dost luxusní. Ale nezáviďte, vám zase chodí na konta tučné částky. Mě to stačí sotva k životu, ale nereptám, neb vím, že peníze nejsou všechno a štěstí nám moc nepřinesou. Možná tak tu trochu diskutabilní svobodu, ale co to je svoboda. Někdo řekne pěkně nabitá peněženka, pro mě je to stav duše. Cítím se svobodná a to je, myslím, nejdůležitější. Ale je mi jasné, že každý to máme jinak.
Jak už jsem psala, byla dovolená moc fajn. Větší část jsem ji prožila na sestřině chatě. Chvíli s ní, chvíli s dcerou a vnoučaty. A bohužel jen úplně malinkou chvilinku sama. To já moc ráda. naprosto sama! Asi je to ta moje sobeckost, že jsem ráda sama se sebou. Protože já se ničím neomezuji. Mohu si dělat co chci. Zatopit si kdykoliv mám pocit, že by mi to bylo příjemné a milé. číst si do noci, poslouchat stanici jakou mám ráda. Však to znáte. A kdo to jednou pozná, nerad se toho vzdává.
Také to byl pro mě čas prozření a poučení. Spolu s vámi mnohými se pozastavuji, ba přímo pohoršuji nad tím, jak jsou dnešní mladí, a nejen mladí, sprostí a hrubí. Letos jsem zjistila proč tomu tak je. Aniž jsme si toho totiž všimli, vyvynul se nám, podle Darwinovy evoluční teorie, zcela nový druh člověka. Bohužel nevím jeho latinský název, ale s homo sapiens. Hned vám napíši jak jsem na to přišla.
Stojím si tak na nádraží a čekám na vlak. Stojím a sotva dechu popadá, neb jsem přiběhla na poslední chvíli. Leč vlak má zpoždění. Stjně jako skoro vždy, ale spoléhat se na to nedá. Je přece naprosto jasné, že jakmile bych se spolehla na to, že vlak má zpoždění, pojede na vteřinku přesně. A tak stojím na pŕóně, popadám dech a stírám pot z čela, přemýšlím, zda si vzít ten jediný a poslední nitroglycerin, nebo ho nechat na horší časy, když v tom přijede vlak. Sice z druhé strany, ale je to předzvěst toho, že i ten můj sei to brzy přihasí. Z vlaku vystoupí spousta cestujících a mezi nimi také partička z dětského tábora. Děti vede vedoucí, muž, tak něco po třicítce, odhad mám špatný. Výšky a váhy průměrné, ovšem jeho ego je nadprůměrné. Důvod je jasný, kromě hrstky menších dětí jsou s ním dvě dívky o trochu starší, a tak před nimi exceluje a pěkně se vytahuje. Budiž mu přáno jeho 15 minut slávy. Poněkud mě zarazil jeho slovník. Asi by se mi nelíbilo, kdyby muž, který na pár týdnů převzal na svá bedra výchovu mých dětí, používal sprostá slova. Sama je moc nepoužívá. Ani mí známí nejsou z těch, kterým splývají ze rtů snadno. Samozřejmě, všichni známe ty vypjaté situace, kdy nám vyletí z úst naprosto samovolně, neb nic nepomůže ve chvílích, kdy jsme se trefili kladivem do palce jedno, či dvě pěkně peprná slova. Proto, když šel onen muž okolo mě, pozdravila jsem slušně a stejně slušně jsem se ho optala, zda je vedoucí. Na jeho kladnou odpověď jsem se znovu, slušně, jak jinak,vždyť stále nezapomínám na dobré vychování, jak nám kladl na srdce náš milovaný tatínek v dobách zeleného mládí, když jsme odcházely se sestrou do noci za zábavou, zeptala, proč před těmi ubohými dětmi mluví sprostě. Upřímně se ten dobrý muž podivl, cože, sprostě, co řekl sprostého. Nerada jsem mu opakovala jeho slova. Nešla mi přes pusu tak snadno jako jemu, ale dokázala jsem to. Než mi stačil odpovědět, dostala mě jedna ze starších dívek, snad praktikantka, "Víte, my jsme vandráci a mezi námi je to jinak." Tak jsem byla doma.
A tak milí a vážení, pozor na ten nový druh, aby nám brzy nezaplnil celou planetu, na které sem tam, zbydou ostůvky nás, ubohých homo sapiens.