Toník a Maruška si mne přivezli 13. března 2010. Chvíli jsme se seznamovali a já si rychle přivykla. Na všechny, i ty lidičky, co sem chodí, na velkou louku a prostor co tu mám. Občas mne něco vystraší a to štěkám jako o život. Prostě na věci, které se mi postaví do cesty, na které nejsem zvyklá. No to víte, seznamovala jsem se se vším zdejším okolím.
Ke všemu se mám, jako divá. Ne zbytečně mi říkají černý ďábel. Nejdřív mne zajímala nejvíc miska. Masíčka se střídala a já jen baštila a baštila. Tu to byly vařené vepřové nožičky, pak pečené masíčko, jak vepřové, tak kuřecí. K tomu jazyk a slezinka. No musím Vám říct, nemám se špatně. A granulky, ty mám pořád v misce, ty mám jako laskominku, to když mám na něco zajímavého chuť. Za tu dobu co tu jsem, jsem Vám vyrostla. Už je ze mě pořádná hafuška. Nic pro mne není problém, kouknout se z okna, jak je venku, a nebo se dívat, co nám panička chystá do misek. Nikdy nezapomenu ji zkontrolovat, zda nám chystá dobrůtky, které mám ráda.
Tak to vidíte, čas běží, a já se naučila trochu být hodná, o to víc zlobím, v autě strašně ráda sedím vedle Toníka vpředu. Jenže mi stále opakují, že to nejde, že bychom dostali pokutu, a tak sedím vzadu sama. Stejně celou cestu všechno kontroluji, zda Toník jede správně a dodržuje předpisy.
V listopadu najednou jsme jeli nakoupit, a dělali Vám přede mnou tajnosti. Večer jsem věděla proč. Dostala jsem k prvním narozeninám dort. Byl celý z moc dobrýho masíčka. Buřtíček, šunčička a sýr a nahoře jedna svíčka. To jsem ještě nikdy neviděla, a tak jsem se zase té svíčky bála. Až tu svíčku sundali a odnesli mi talíř s dortem do pelíšku, tak jsem jej celý zbaštila a sama.
Dnes už je zima, a já mám moc ráda sníh. Každý den ráno v něm řádím, to byste měli vidět. Že nevíte, kde jsem?
Přece tady, ta dvě červená světélka ...... to jsem já, černý ďábel.
Však koukněte na moje nové fotky.
Vaše Betynka.