Hezký den,
tak, abych se Vám nejprve představil. Já jsem voříšek (deset čistokrevných ras) LUMP von Pastouch. Tak mne pojmenovali, protože moji páni neznali moje jméno. Zkoušeli na mne volat všelijak, ale já na žádné neslyšel. Prostě se netrefili. A protože jsem takový štěkací psí rošťák vzniklo jméno Lump. Pak mi ještě přidali přídomek von a Pastouch. Pastouch je po bezdomovcích, kteří žili v obecní pastoušce. Ty jednoho dne pan starosta vystěhoval. Ostatní pejsci - mí kamarádi - byli na půdě zatlučení hřebíky. Ti byli nakonec odvezení do útulku. Mně se tam nechtělo. Starostovi i jeho pomocníkům jsem utekl. Na půdě jsem pak večer co večer brečel, protože mi bylo opravdu smutno. Ze sousedního domu si mne všimla hodná a hezká paní Elen. Protože už měli doma psy dva, tak řekla v Hostinci Na Růžku panu hostinskému Toníkovi, že tam jsem. Přišel se na mne podívat. Jen jsem na něj za gaučem koukal smutnýma očima. Páni, představte si, že jsem se tomu hospodskému líbil.
Druhý den mi jeho přítelkyně Maruška donesla játra na cibulce s rýží. Jůůůůůůůůůůů! Kdyby jste věděli, jak to vonělo. Moc jsem chtěl k tomu talíři, ale bál jsem se. Tak mi řekla, že jde a odešla. Ale nebyla to pravda, jen na mne ušila „boudu“. Já se vrhl k tomu dobrýmu a voňavýmu žrádýlku. To už mi posouvala talíř blíž k sobě. Jenže já si nechtěl tu dobrůtku vzít. Pak najednou po mne sáhla a už si mne nesla domů i s talířem. Od té doby jsem v hospůdce - doma.
Naučil jsem se tu společně s nimi žít, i když to trvalo, než jsem ustoupil ze své paličatosti. Mnohokrát jsem utekl za místními slečinkami. Jednou jsem to odnesl zdravím…. Málem jsem umřel. Museli mě odvézt k panu doktorovi Vlčkovi. Dostal jsem několik žihadel, a byl jsem zase zdravý jako buk. Vážení, představte si, od té doby mi páníček dělá hodně často „pečátka“. Abyste věděli, to je pečené kuřátko, to se mi ještě nikdy nepřejedlo.
A aby se to nepletlo, mám ještě jeden takový hodně smutný zážitek. Na Štědrý den roku 2006 mě panička pustila ven, protože jsem zlobil a chtěl jsem pustit za sousedkou Dášenkou. Zmizel jsem. Představte si na dlouho…….až do 4.února 2007. Všichni mě prý pořád hledali, smutnili pro mě, zkoušeli všechno možné, jen aby mě našli. Bohužel marně. Skoro mě už oplakali. 3.února se stavili v hospodě dva mladí lidé a vyprávěli tam, že mne jistojistě viděli v městečku Humpolci v místní hospůdce u milých hostinských a pána mého dobrého přítele i chlapíka, co se o mě starali.
Jak jsem se tam dostal? Vím já?
Hned, jak se to dozvěděli, Toník s Maruškou tam jeli. To byli moji páni, panečku, překvapeni, jak jsem si tam dovedl poradit. Seděl jsem před Hospůdkou V Lázních. Tak dlouho jsem chtěl dovnitř, až mne tam vzali a celou dobu se o mě všichni starali.
Dovedete si vůbec představit, jakou jsem měl radost, že si pro mne přijeli? To vám bylo radosti ze setkání! Mně se vám tak strašlivě moc stýskalo a jim taky, však mi o tom tolik povídali. Naskočil jsem do auta svých páníčků a už jsme frčeli domů. Tam mě čekalo velikánské překvapení.
Když jsem přijel domů, byla tam ještě jiná haf-slečna. Mým páníčkům se po mně tolik stýskalo, že se rozhodli, když mě nemohou najít, že se ujmou jiného pejska, kterému pomohou a mě budou zatím stále hledat. Jenže té dámičce jsem se zprvu nelíbil. Pár dní jsme spolu soupeřili. Nakonec jsme zjistili, že bude lepší být kamarády. Sžili jsme se, máme se rádi, i když na sebe občas zavrčíme. Pravda, zešedivěl jsem a zmoudřel. Od toho dne nikdy neuteču tak, abych nebyl do hodiny doma. Jen prý, kdybych štěkal tišeji…..
Tak a teď Já!
Já jsem border collie tricolor Beruška, nebo-li Lady von Lanškroun.
Ani já jsem od určité doby neměla na růžích ustláno. Moji původní majitelé, mě moc rádi asi neměli. Kdo ví? Nakonec mne začátkem ledna 2007 vyhodili z auta na silnici. Byla jsem tak překvapená, že než jsem si uvědomila, co se se mnou děje, další auto mne srazilo. Ležela jsem dlouhou dobu na silnici, zraněná, se zlomeným srdcem, ustýskaná a rozbolavělá.
Pak mi někdo hodný, kdo jel kolem, zavolal zvířátkovou pomoc. Odvezli mne do Canis centra v Lanškrouně. Tam se jako dva andílci objevili Toník a Maruška. Od nich jsem se dozvěděla, že nemohli moji páníčci najít Lumpíka. Tak moc byli smutní, že se rozhodli najít si jiného pejska. Našli si mě na internetu. Paničce jsem se líbila, pánovi taky.
Přesně 18. ledna 2008 si pro mne přijeli. Teď jsem od původního domova asi hodně daleko, ale musí Vám říct, že mi tady nic nechybí. Je mi s nimi moc dobře, mají mě skutečně rádi.
Když si mě dovezli, byla jsem celá vykulená, jakou velikou zahradu mám, že se mnou půjdou na procházky a také, že mohu až dovnitř do domu. To jsem předtím nesměla. Nový páníček mě přesvědčil, že to bude lepší. Už totiž nejsem nejmladší a teplíčko doma mi dělá dobře.
Víte, já si do nového domova přivezla těžkou nemoc, na kterou jsem mohla umřít, ale Toník ani Maruška o tom nic nevěděli. Když mi bylo těžko, sem tam jsem cenila zuby a lehce naznačovala, že mi není dobře.
To bylo vloni v říjnu. Už jsem nežrala ani naše oblíbená „pečátka“, tak mne odvezli k panu veterináři. Zde mi při vyšetření ultrazvukem zjistili, že mám prasklou dělohu a musím na operaci. Dostala jsem antibiotika. Hned po víkendu jsem byla operována paní doktorkou Vlčkovou. Čtvrtý den už jsem byla čilá a šla s Maruškou na první oblíbenou procházku po lese.
Od té doby chodí se mnou moje panička každý víkend na dlouhé procházky a já šlapu a šlapu. To vám je krása! Tolik se toho pokaždé nového dozvím – o okolí, sousedech, psích kamarádech, zvířátkách i přírodě. Moje panička sem za námi všemi jezdí jenom na víkendy. Přes týden jsme tu sami s páníčkem.
Ale všichni se máme moc rádi.
+ 28. listopadu 2009 jsem usnula sladkým spánkem a odešla do psího nebe.
Náhledy fotografií ze složky Moje lásky