Příběh od KiKči
Bylo mi 13. Už tři roky jsem v jezdecké škole jezdila hannoverána Hollyho. Měla jsem ho moc ráda. Pak ale přišel šok- museli jsme se přestěhovat na farmu, protože mamčina prateta umřela a celé naší rodině, tedy jí, tátovi, mě a mé otravné ségře, osmileté Irmě, odkázala statek na jihovýchodě Pensylvánie. Takže jsme opustili Reading, městečko na severu Pensylvánie a stěhovali jsme se. Když jsem na statek dojela, stála tam krásná čtyřiletá klisna Achaltekince. Byla na toto plemeno velká, minimálně 155 cm. Byla hnědá, měla bílé spěnky, tmavě hnědou hřívu i ocas a na čele se jí skvěla malá bílá hvězdička. Na vodítku ji držela asi čtyřicetiletá černovlasá ošetřovatelka. "Jmenuje se Yva. Jsou jí čtyři a je tvoje, jestli ji tedy budeš chtít." Máma mi podala vodítko. Vzpoměla jsem si na Hollyho a píchlo mě u srdce. Po tvářích se mi rozkutálely slzy. Pak sjem přikývla, osušila si o její hřívu slzya řekla, že bych se na ní chtěla projet. Jelo se mi na ní skvěle. Sice jsemnikdy na žádném Achaltekinském koni nejela, ale z knížek a internetu vím, že mají unikátní chůzi mezi ostatními plemeny, plynulou, bez otřesů a houpání. Bylo to skvělé. Další den jsme jeli do bývalé jezdecké školy, se všemi jsme se rozloučili a dozvěděla jsem se, že si Hollyho koupila Sára, moje kamarádka takže bych ho mohla navštěvovat kdy chci. Lepší to být nemůže!
Kiki, 14
Super povídka! KiKča získává členství ve virtuální stáji neomezeně a daruji jí koníka, jakého si vybere bez omezení na body. Gratuluju!