V současné době se stále častěji hovoří o násilí páchaném na dětech. MF Dnes (24. května 2012) zveřejnila údaje ze statistik, které shromáždila Nadace naše dítě s ministerstvy vnitra a sociálních věcí: v roce 2011 bylo odhaleno 6 642 případů týrání, sexuálního zneužívání a zanedbávání dětí. Oproti roku 2010 je to prý o 855 případů více.

„To číslo považujeme pouze za vrchol ledovce. Většina případů bohužel zůstane skryta,“ uvedla ředitelka nadace Zuzana Baudyšová. Za nárůst případů podle ní může stoupající agrese ve společnosti, ale i větší všímavost veřejnosti a oznamovací povinnost nahlásit případ týrání či zanedbávání dítěte.“

Podle vzrůstajících tendencí bude nejspíš situace rok od roku horší. Málokdo se ovšem zamýšlí nad tím, že týrání a zneužívání dětí je pouhým následkem dnešní amorální doby, kdy se už dobro nenosí. Masový mravní rozklad našich dětí prostřednictvím médií, nové idoly herců, zpěváků, sportovců, školní „inovace” ve formě sexuální výchovy – to je cílevědomé mrzačení dětských duší.

Představte si, jaké pohoršení by mezi ochránci dětských práv vyvolaly snahy zavést něco na způsob mravní cenzury, alespoň pro neplnoleté. Demokratické společenství by opět demonstrovalo s „totalitou práv“ dětí na informaci. I když by to jistě pomohlo snížit procento násilí kopírujících zločinců, kteří hledají v životě nezřídka to, co vidí na obrazovkách. Duch dnešní doby tak vědomě vede psychicky labilnější jedince k nehoráznostem různých forem. Jak ze začarovaného kruhu ven?

Jak řekl nedávno psychiatr, teolog a spisovatel J. M. Kašparů: ,,… dneska máme tendenci mít všechno instantní, všechno rychle.“ Vrátit se ke křesťanským hodnotám, ctění skutečných morálních autorit, to je příliš dlouhodobý proces. Proces globalizace navíc vědomě vede rodinu – hlavní jednotku společnosti – k roztříštěnosti. Na Západě proto zavedli „instantní“ instituci „juvenilní justice“, tedy jakousi zvláštní formu „ochrany“ dětských práv.

Západní společnost nás již nesčetněkrát zlákala do sítí čehosi nového, pro nás neznámého; vždy jsme si mysleli, že mají vše lepší, rozvinutější. Nestačí nám převzaté platné reformované vzdělání, zdravotnictví, věda či kultura. Přejeme dát našim dětem i právo žalovat na dospělé.

Už jsme však pozapomněli, že jsme v minulosti – na rozdíl od našich západních sousedů – i bez juvenilní justice neměli tolik dětské agrese, dětské narkomanie, prostituce, bezprizornosti, kriminality a skoro jsme neznali případy sebevražd neplnoletých. Přestože byla společnost, jak rádi podotýkají liberálové, méně materiálně blahobytná. Proč se tedy necháváme inspirovat cizím – ještě k tomu pro nás zhoubným?

Vždyť, jak se vyjádřil psychiatr Max Kašparů: „… ona totiž agresivita v celé společnosti narůstá. Narůstá počet týraných dětí. Je agrese dětí vůči rodičům, starým rodičům … ale ona je i agresivita pacientů vůči lékařům. Já se s tím setkávám … narůstá agresivita lidí vůči úřadům. Prostě všeobecná agresivita. Já si myslím, že budeme-li hodnotit první polovinu 21. století v budoucnu, tak to bude století agrese a plastů.“

A co nemotivovaná agrese? Jen tak z legrace někoho napadnout – vždyť nehoráznost na veřejnosti se hodnotí jako příznak hrdinství. A násilné protesty, podpalování aut, rabování obchodů v Paříži, Berlíně, Londýně…?

Proč jsou země – veteráni juvenilní justice neúspěšní s trestnou činností, jež páchají už i malé děti? Nemluvě o obavách, které vyvolává tato instituce u místních občanů. Kamarádka žijící už několikátý rok v jedné západní zemi mi vyprávěla o opatrnosti mnohých rodičů, již se bojí lidově řečeno „plácnout na zadek“ neposlušné dítě na veřejnosti. Není to také jedna z příčin nízké porodnosti v těchto zemích?

Při vynalézání nových „instantních“ receptů, jak udělat ve společnosti pořádek, musíme mít vždy na paměti evangelijní moudrost, že i cesta do pekla je vydlážděna dobrými úmysly, jak už se stalo v historii lidstva nesčetněkrát.