ANTON PAVLOVIČ ČECHOV (1860 – 1904)

VIŠŇOVÝ SAD (1904)

HISTORICKÝ KONTEXT:

1870: první vatikánský koncil (dogma o papežské neomylnosti)

1871: Pařížská komuna

Rozvoj techniky, vynálezy (1876: A.G. Bell – telefon, 1867: A. B. Nobel – dynamit, 1895: W. C. Röntgen – rentgen, kinematograf bratří Lumièrů), počátek věku elektřiny a nových technologií

Antiseminismus přelomu století – Dreyfusova aféra

Vznik levicových politických stran (1874 rakouská, 1878 česká sociální demokracie)

1900: Freudova teorie výkladu snů a psychoanalýzy

1905: Einsteinova teorie relativity

Vyvrcholení světové kolonizace

1914 – 1918: 1. světová válka

            Koncem 19. stol. narůstaly společenské problémy (rozdělování sfér velmocemi, aféry, sociální krize vedoucí k radikalizaci dělnictva apod.). Dosavadní úspěšný vývoj vědy a techniky, který umožňoval racionálně optimistickký pohled na skutečnost, měl za následek překotný rozvoj civilizace a rychlé životní tempo. Přestaly platit staré hodnoty (křesťanský výklad světa), šířil se pesimismus, obavy z budoucnosti, pocit bezvýchodnosti, únava a katastrofické nálady. To vše vedlo k nejistotě (zrazené ideály, žádná jistota, vize blízké změny či spravedlnosti) a krizi myšlení a kultury. Pro tento všeobecný pocit krize bývá užíván pojem „konec století'' (tzv. fin de siécle)

            Vznikaly nové filozofické koncepce. Německý filosof Arthur Schopenhauer (1788 – 1860) popřel ve spise SVĚT JAKO VŮLE A PŘEDSTAVA (1844) reálnou existenci světa. Utrpení člověka vysvětlil neustálou přítomností fyziologického pudu, který cítíme jako nutkání něčeho dosáhnout. Člověk je ze své podstaty špatný a sobecký. Jedinou obranou proti morálnímu úpadku je úplná askeze. Od zla se lze podle Schopenhauerova osvobodit též schopností tvořit a chápat umění, toto poznání je ovšem dáno jen geniálním jedincům. Další výnamní činitelé doby: Friedrich Nietzsche (1844 – 1900), L. N. Tolstoj, Henri Bergson (1859 – 1941),...

SYMBOLISMUS = vznikl jako samostatný umělecký proud v 80. letech 19. stol ve Francii. Řeč symbolů se však v umělecké tvorbě uplatňovala odjakživa; typiské znaky symbolismu:

·        Nepřímí náznak srozumitelnosti na základě podobnosti, příbuznosti či vnitřní souvislosti (asociace)

·        Skutečnost má být sugerována, ne racionálně pojmenována

·        Mnohoznačnost

·        Vnitřní svět je pouze látkou uměleckého podobenství

IMPRESIONISMUS = umělecký směr se vyvinul ze současně se uplatňujícího naturalismu. Naturalistickou objektivitu a popisnost však nahradil vjemovým vnímáním a náladovostí; znaky:

·        Bezprostřednost, spontínnost – svět jako neustálý pohyb

·        Snaha zachytit jediný prchavý a neopakovatelný okamžik, intimní dojem chvíle

·        Užití jasných barev, vyloučení černé a ostrých kontur, častým motivem přírodní scenerie (vlnění obilí, prodění vzduchu)

·        Důraz na smyslové vjemy, individuální nálady, nikoli na rozumové poznání skutečnosti

·        V literatuře rozvoj lyrických žánrů, neotřelých básnických obrazů, zvukových asociacích, melodičnosti

·        V literární kritice se projevil impresionismus jako metoda posuzující dílo subjektivně, na základě dojmů

DEKADENCE = znechucení nad stavem společnosti se promítalo do ideálů mladší generace symbolistů ( - hanlivé iznačení francouzské poezie konce 19. stol); znaky:

·        Opovrhování společnosti

·        Zaměření na vlastní nitro, mistika, únik do nereálných světů

·        Hledání krásy v ošklivosti, pocit přesycenosti a únavy

·        Vypjatý individualismus, aristokratismus, životní a umělecká stylizace

·        Pasivita, melancholie, neochota i neschopnost jednat

·        Umělecká rafinovanost

·        Tvora pro úzký kruh umělců, milovníků umění a zasvěcenců

Čechov je po F. M. Dostojevském a L. N. Tolstém patrně nejuznávanějším klasikem ruské literatury 19. stol., ovšem jeho dílo významně zasáhlo i do literatury počátku stol. 20. Začínal jako humorista a fejetonista. V druhém tvůrčím období se humor v jeho prózách mísí s melancholií, tragikou a pocitem životní prázdnoty. K nejlepším Čechovovým povídkám patří STEP (1888), NUDNÁ HISTORIE (1889), PAVILON Č. 6 (1892) či DÁMA S PSÍČKEM (1899). Čechov proslul jako dramatik; nejznámějších je čtveřice celovečerních her: kromě VIŠŇOVÉHO SADU jsou to RACEK (1896), STRÝČEK VÁŇA (1897) a TŘI SESTRY (1901).

CELKOVÁ CHARAKTERISTIKA

            Drama, jehož děj je zasazen do autorovy současnosti (přelom 19. a 20. stol.), lze nejvýstižněji charakterizovat jako komedii s prvky tragédie. Individuální osudy hlavních hrdinů poukazují k obecnější rovině, kterou představuje soudobá společenská realita, poznamenaná rozpadem starého Ruska a krizí tradičních hodnot. Višňový sad je symbolem rodinné minulosti, ale i symbolem zanikajícího patriarchálního světa uplynulého 19. stol., v němž byla tradice uznávanou hodnotou. Na jeho místě se tlačí svět moderní, dravý, povrchní, a ,,bez paměti''.

POSTAVY

            Důležitější než zápletka je napětí, které panuje mezi jednotlivými postavami. Jejich psychologie je odstíněna, ale až na vyjímky tito ,,nejhrdinští'' hrdinové jednají nevýrazně, nerozhodně a často v rozporu s vlastními ideály nebo představami. Takovou vyjímku je např. Lopachin, jenž své filosofii rychlého zisku podřizuje vše, včetně vztahu k Varje. Přitom jeho vnitřní život zeje prázdnotou, což je ovšem rys společný většině postav. Varja své citové zklamání a životní prázdnotu zakrývá prací, Raněvská se zase oddává sentimentálnímu snění o rodinné minulosti, jež nemá oporu v současné realitě, a stává se směšnou. Zajímavou postavou je Péťa Trofimov, který se díky lásce k nezkušené a naivní Aně, dceři Raněvské, mění v aktivního člověka. Kromě osamělé vychovatelky Charlotty vystupují ve hře ještě postavy služebnictva: hloupý a povýšený komorník Jaša, panská Duňaša nebo oddaný sluha Firs, jenž nakonec umírá.

DĚJ A KOMPOZICE

            Raněvská přijíždí z Paříže do Ruska, do rodného domu. Jejímu panství však hrozí úpadek. Lopachin, nápadník Varji, nevlastní dcery Raněvské, navrhuje jeho prodej, což by znamenalo zánik starého višňového sadu. To je pro Raněvskou i jejího bratra Gajeva nepřijatelné řešení. Protože se jim nepodaří získat nutné finanční prostředky, dávají panství do dražby. Jeho novým majitelem se stává Lopachin. Lopachin, chystající demolici domu, si znepřátelí celou rodinu, včetně Varji. Zklamaná Raněvská se vrací do Paříže. Kompozice dramatu spojuje estetické protiklady a vytváří zvláštní, tragikomickou atmosféru. Strukturní těžiště se přesouvá z epického plánu do významového.

JAZYK A STYL

            Symbol Višňového sadu zastřešuje významovou strukturu dramatu, je klíčem k jeho  interpretaci. Stylové prostředky, jejiž Čechov použil, poněkud rozrušily tradiční podobu dramatu a přinesly několik inovačních momentů. Autor využívá techniku tzv. monologizace dialogů, kdy dialogy postav se vzájemně rozestupují do samostatných promluv, jež přestávají být úzce svázány s promluvou partnera. Tyto ,,monologické dialogy'' pak dávají nahlédnout hlouběji do nitra hrdinů a současně vyjadřují jejich osamělost. (VNITŘNÍ MONOLOG – je monologická promluva nepronesená, zachycují mylenkový a především citový vnitřní svět postavy v určitém okamžiku)

OKOLNOSTI VZNIKU DÍLA

            Své pravděpodobně vrcholící dramatické dílo psal Čechov během pobytu na Jaltě, v proslulé ,,bílé vile''. Zdejší podnebí působilo blahodárně na jeho tuberkulózou napadené plíce. Hra měla premiéru 17. 1. 1904, půl roku před autorovou smrtí. Její realizace byla výsledkem Čechovovy spolupráce s významným ruským režisérem K. S. Stanislavským (1863 – 1938). Ve stejném roce byl VIŠŇOVÝ SAD uveden i na české scéně Švandova divadla v Praze.

VLIV DÍLA

            Přestože Čechovova dramata zaznamenala divácký úspěch už v době, kdy byla poprvé inscenována, obecně lze říci, že Čechov-dramatik byl plně doceněn až po 2. svět. válce. Bylo uznáno jeho novátorství, spočívající v prolínání humoru a melancholie a v lyrizaci dramatického textu. Velký význam má však také Čechov-povídkář. Z ruských autorů na něj navázal zejména I. Bunin. Na Čechovově výrazové úspornosti, stylové lakoničnosti, se učinily američtí autoři E. Hemingway či R. Carver.

ÚRYVEK

            Raněvská: ,,Já mám hříchů... vždycky jsem vášnivě rozhazovala peníze jako blázen a vzala jsem si člověka, který uměl dělat jenom dluhy. Můj muž umřel na šampaňské – strašlivě pil – a já se naneštěstí zamilovala znova – často jsme spolu bývaly a právě tenkrát – to byl první trest, rána rovnou do srdce – tady v řece... se mi utopil chlapec, a já odjela do ciziny, navždy, abych se nikdy nevrátila, abych už nikdy neviděla tuhle řeku... Zavřela jsem oči a utíkala jako smyslů zbavená, ale on za mnou... bez slitování. (…)

Poznámka:

                Podobně jako naši spisovatelé V. Vančura nebo J. Durych i Čechov vystudoval medicínu, avšak lékařskému řemeslu se věnoval pouhé dva roky. Už za svých studií začal psát a publikovat pod pseudonymem Aljoša Čechonte krátké humorné miniatury (vytvořil jich na šest set) a zájem o jeho literaturu nakonec u něho převážil.