Vlk a včelařský kroužek
Běžná odpolední procházka podél stoky. Yperitka hárá, takže mě vesele ignoruje, čuchá jako zběsilá, všeho se leká, všechno ji zajímá a neustále mě někam tahá, takže nic neobvyklého se nedělo. Já pro samé pozorování terénu, zda se odněkud neblíží místní erotoman Žeryk, nemám čas na výchovné lekce nezvedeného psíka a upřímně řečeno ani nervy a sílu. Takže většinu času za svým psem odevzdaně vlaju a jen velmi zřídka, když už ramenní kloub nezdá se býti z hlediska anatomie v přijatelné poloze, se nesměle pokusím prosadit povel "pomalu". Přiznávám, v tomto období miluju zvuk zavíraných dvířek od kotce a pohled na Vlkodlaka lapeného uvnitř. Yperitka táhne, čuchá, na všechno blafe a najednou v dálce objevila skupinku dětí, zhruba patnáct, ale neměla jsem moc čas je počítat, neb tah stopovacího vodítka mi připomněl, co bude následovat pokud nezasáhnu. Yper se rozběhne ke skupince dětí, která ji hrozně zajímá-jako správný německý ovčák, cca tři metry před skupinkou se však projeví vlčí ostražitost a nedůvěra a plyšový pejsek se rázem změní v naježenou kouli vrčící a štěkající jak při ostraze hranic. Vysvětlujte pak dospělým, že se nejedná o nezvladatelného agresivního jedince schopného sežrat děti i je, ale o plaché, trochu nejisté štěňátko. Kdybych jí pustila, tak začne skupinku obíhat dokola a nakonec si je očuchá s neustálým uskakováním a poštěkáváním a kdo neumře hrůzou, stane se posléze kámošem, kterého je nutno přivítat. Toto je však situace pouze teoretická, v praxi samozřejmě běsnící monstrum držím na krátkém vodítku a Yper je potom hrozně překvapená, že se s ní ti lidé nechtějí kamarádit. Čekajíc obvyklý scénář, postupovala jsem tažena psem a tahnoucí psa do přijatelné vzdálenosti od dětí. Moje strategie však byla narušena. Z chumlu se ozval pronikavý dětský hlásek "Jéééééé, Yperitka. Yperitko ahoooooj!!!!!!" a jakýsi blonďatý klučina, ve kterém jsem nevím zda zcela správně identifikovala malého Karlíka, zjevně člena včelařského kroužku, se rozběhl směrem k Yperitce. Neměla jsem čas ověřovat identitu dítka. Yperitka se lekla tak, že se i zapomněla naježit, jen se pokusila vyndat hlavu z obojku, ale ani to nehrotila a dala se na ústup-tahla mě známou cestou nekompromisně přímo na mlejn. Během velmi rychlého postupu jsem si přála, aby se aspoň na chvíli začuchala a nechala mě nabrat dech, snad i ten Žeryk by se v dané chvíli hodil-marně, dav dětí postupoval nekompromisně za námi a vlk zdrhal a zdrhal. Ale i na vlka došlo. Když jsme se dostali do dostatečné vzdálenosti od dětí, Yperitka lehce zpomalila a tvářila se, že by si i začuchala. Mě se však hodilo procházku poněkud urychlit a tak jsem zvolila unfair postup. V momentě, když zvíře přiložilo čenich k zemi, stačilo jen se správně dramatickým tónem v hlase říct. "Děti tě chytí, už se blíží, už tě skoro maji". A vlk vyrazil směr mlejn. Tato hra nám vydržela až k rybníku, kde se procházel bažant, ale to už patří do jiné rubriky.