KL Auschwitz a KL Auschwitz II Birkenau
V pátek, 25. března, jsem usedl do kupé 2. třídy vlaku Ex357, který se ve 21 hodin a 10 minut rozjel z Plzně do stanice Praha hl.n. Rozhodl jsem se totiž ten víkend navštívit bývalé koncentrační tábory v polském městě Oswiecim. Krátce před 23. hodinou vlak zastavil u druhého nástupiště v Praze, já vystoupil a odešel do nádražní haly. Bylo totiž třeba zakoupit síťovou jízdenku SONE+Polsko. Tato se, bohužel, dá koupit jen v den odjezdu a nikoli v dvouměsíčním předprodeji jako její vnitrostátní varianta.
Zkusil jsem štěstí v mezinárodní pokladně už před půlnocí a vyplatilo se to. Ochotná paní pokladní mne sice upozornila, že prodej bude pravděpodobně možný až po půlnoci, ale přesto to zkusila. A vyšlo to. Ve 23 hodin a 10 minut jsem už držel v ruce svoji jízdenku a sháněl se po informacích k odjezdu vlaku R441 Excelsior. Tento rychlík odjížděl od druhého nástupiště v 0 hodin a 11 minut. Zbývalo tedy docela dost času. Ale i tak jsem odešel na druhé nástupiště a tam zjistil, že vlak už je dávno přistaven. Po prohlídce dvou vagónů druhé třídy mi moc do smíchu nebylo. Vlak byl beznadějně plný a já neměl platnou místenku. Přeci nebudu až do Bohumína stát? Vždyť to je 4 hodiny a 19 minut jízdy daleko. V těchto úvahách jsem vystoupil a přemýšlel co dál. Z ničeho nic ke mně přišla paní průvodčí a sdělila mi, že k vlaku budou ještě připojeny další vagóny a nějaké to místo k sezení se určitě najde. Několik málo minut po půlnoci se tak stalo. Nastoupil jsem do nejbližšího vagónu a usadil se v jednom z kupé. Bylo tam docela teplo. Asi s 9 minutovým zpožděním se vlak dal do pohybu. Cesta pomalu ubíhala a já si ji krátil protestním spánkem proti čemukoliv.
Hodiny ukazovaly 4:30, když R441 zastavil ve stanici Bohumín. Přijel načas. Vystoupil jsem a odešel do nádražní haly na kafe. Do odjezdu „mého“ dalšího vlaku totiž zbývaly 2 hodiny a mně se pořád chtělo spát. Horší nádraží jsem snad na svých cestách ještě neviděl. Mizerně osvětlená nádražní hala a v jednom koutě se krčil automat na kávu a jiné podobné „chuťovky“. Odvahu k vypití „parodie na kávu“ jsem nenašel, ale ochutnal jsem Moccaccino. To se dalo. Jenže čas vůbec neutíkal. Tak jsem se pomalu pokoušel posunovat hodiny a moje snaha byla tak nějak marná. Také jsem uvažoval o tom, co mne v Osvětimi čeká. Určitou představu jsem měl.
Když jsem se znovu podíval na hodiny, ukazovaly 6 hodin a 25 minut k tomu. Konečně byl čas odejít na nástupiště. Tam už byla přistavena elektrická jednotka řady 460 – „Tornádo“. Nastoupil jsem tedy do prvního vozu a usadil se na koženkové sedačce. V 6:31 odpískal výpravčí odjezd a vlak se dal do pohybu. Po nějaké době se ukázala paní průvodčí a zatoužila vidět moji jízdenku. Asi nebyla jiná možnost, tak jsem jízdenku předložil ke kontrole. Paní průvodčí mne upozornila, že v Petrovičích u Karviné musím přestoupit do polského vlaku. Na můj udivený pohled ještě dodala, že se tak děje mimořádně, protože jinak prý polský vlak jezdí až do Bohumína. Dobrá tedy. Zanedlouho se „Tornádo“ přiřítilo do Petrovic. Vystoupil jsem a rozhlédl se po okolí. Na druhé koleji stejného nástupiště stála polská elektrická jednotka řady EN57. První pohled napovídal, že tento vlak pamatuje dobu, kdy „černé uhlí bylo ještě přesličkami a kapradím“. To jsem ještě netušil, jaký mne to čeká šílený zážitek z jízdy tímto „peklostrojem“. Uvnitř byly nemožně vyboulené laminátové sedačky a komfort by byl přijatelný tak ve 3. třídě, ale ne ve dvojce. Po přestupu cestujících se zavřely dveře a „peklostroj“ se za nervydrásající symfonie pískání, vrzání a skřípání přece jen rozjel. Už to bylo samo o sobě neuvěřitelné. Během chvilky se ukázala polská průvodčí. Z její řeči bylo patrné, že provádí kontrolu jízdenek, tak jsem jí tu svoji podal. Ještě něco říkala, a tak jsem se mile usmál a česky jí popřál dobrý den, poněvadž polsky nerozumím ani slovo. Přibližně po půlhodině jízdy tímto strojem děsu, kdy mne neustále napadaly takové příjemné věcičky jako odpadnuvší dvojkolí, propadlá podlaha i s mojí sedačkou, jsem se přeci jen dostal do Czechowic Dziedzic. Tam bylo třeba přestoupit. Tajně jsem doufal, že z této stanice až do Osvětimi pojede už nějaký normální vlak. Opak byl pravdou. Na vedlejší koleji koleji stála elektrická jednotka stejné řady. Už to vypadalo, že mne sklátí „šlak myokardu úplně“, ale přeci jen jsem našel poslední zbytky odvahy a nastoupil. Sedadla v tomto vlaku byly již koženkové a dalo se na nich celkem pohodlně sedět. Tím však veškeré pozitiva končily. Při jízdě stejná „symfonie“ a stejné úvahy. Až neskutečně jsem se těšil na chvíli, kdy ve stanici Oswiecim vystoupím. V 8 hodin a 16 minut se mi můj sen splnil. Je to až neuvěřitelné, ale ten „peklostroj“ dojel včas. Ještě teď, s odstupem času, nemohu pochopit, jak to vlastně dokázal.
Rozhlédl jsem se po osvětimském nádraží a nakonec vyšel ven před nádražní budovu. Moje první cesta vedla do bývalého KL Auschwitz. Od nádraží jsem se tedy vydal doprava až ke kruhovému objezdu (jsem moc rád, že se nestaví jen v ČR) a potom vlevo až k bývalému lágru. Celá tato cesta z nádraží byla asi 2 km dlouhá. Po průchodu budovou, v níž byli dříve registrováni nově příchozí vězni, jsem se po několika málo krocích dostal až k vlastní vstupní bráně do koncentračního tábora. Nad ní mne vítal cynický nápis „ARBEIT MACHT FREI. To je asi ve všech koncentrácích stejné, ale tento osvětimský je přeci jen něčím zvláštní. Obvykle se horní „bříško“ v písmenu B píše menší než spodní, ale to osvětimské je opačně. Horní je větší než spodní. Prý to tak kdysi vyrobil jeden vězeň KL Auschwitz jako vyjádření protestu a odporu k fašistickému Německu.
Věděl jsem, že při prohlídce tábora je doporučeno se držet směrových šipek. Toho jsem se také držel, ale jelikož mi chyběl alespoň tištěný průvodce, tak se mi povedlo začít na konci. Ano, moje prohlídka KL Auschwitz začala u šibenice, na níž byl 16. dubna 1947 popraven zakladatel a první velitel tohoto tábora SS Obersturmbannführer Rudolf Höss. Tato se nachází v místě, kde v době existence tábora stál barák táborového gestapa. V těsné blízkosti je krematorium č. 1 s plynovou komorou. Po vstupu dovnitř jsem prošel svlékárnou, kde se nešťastníci museli svléknout. Poté jsem dveřmi vlevo vešel do vlastní plynové komory. Je to tmavá místnost, kterou slabě osvětluje několik žárovek u stropu. Do této místnosti esesáci dokázali nahnat až 900 vězňů a pak uzavřeli vstupní dveře. Někteří z nich pak zvenku dvěma otvory ve stropě vsypali dovnitř potřebné množství Cyklonu B a otvory hermeticky uzavřeli. Rudolf Höss ve svých zápiscích informuje, že během 10 až 20 minut byli uvnitř všichni mrtvi. Pak byla komora odvětrána a členové Sonderkomanda odváželi mrtvoly do vedlejší místnosti ke kremačním pecím. Tyto byly v krematoriu č. 1 původně 3, ale do dnešní doby se zachovaly jen dvě. I tak jsem měl v této místnosti dost zvláštní pocity. Nějak se mi podařilo představit si, jak vězni ze Sonderkomanda s otupělým výrazem v obličeji strkají každých 20 – 30 minut do hladových otvorů pecí další a další mrtvoly. Do každého otvoru dvě, někdy i tři mrtvoly. Udělalo se mi z toho všeho docela zle, proto jsem rychlým krokem opustil objekt krematoria. Po východu ven jsem pokračoval v prohlídce jednotlivých bloků. Některé z vězeňských bloků jsou volně přístupné a jsou v nich umístěny expozice věnované jednotlivým národnostem. Blok č. 10, v němž prof. Dr. Carl Clauberg prováděl své zločinné sterilizační pokusy, však přístupný není. V bloku č.11 bývala táborová věznice. V jejích sklepních prostorách se nacházely temnice a je tam i kobka, která posloužila jako první provizorní plynová komora. Právě v této „cele“ prý zástupce velitele tábora provedl zkušební zplynování vězňů Cyklonem B, který se do té doby v táboře používal k dezinfekci a hubení škůdců. Mezi bloky č.10 a 11 je uzavřený dvůr s popravčí zdí. U této zdi byli střelou do týla popravováni nazí vězni (především Poláci). Jedním z těch, kteří zde nejčastěji vystupovali v roli kata byl esesák Gerhardt Palitsch. Na dvoře se také nacházejí dva sloupky využívané k vyvěšování vězňů. Jednalo se krutý a bolestivý druh trestu, spočívající v zavěšení provinilce za spoutané a dozadu vykroucené ruce. V této pozici nechávali esesáci trestané i několik hodin. Výsledkem bývalo vykloubení paží v ramenních kloubech. Z tohoto důvodu nebyli trestaní schopni další těžké fyzické práce, a tak končili na popravišti nebo s dalšími v plynové komoře. Dalším způsobem popravy byly fenolové injekce aplikované přímo do srdce. Popravu fenolovou injekcí nejčastěji vykonávali esesáci: Friedrich Entress, Herbert Scherpe, Jozef Klehr a Emil Hantl. Injekce používaná k popravám fenolem leží na stole v pro veřejnost uzavřené popravčí místnosti, do které je možno nahlédnou prosklenými dveřmi. Jeden z bloků je věnován i vězňům z českých a slovenských zemí. Na apelplacu před táborovou kuchyní stojí replika hromadné šibenice, na níž bylo 19. července 1943 oběšeno 12 polských vězňů odsouzených k smrti za udržování styků s civilním obyvatelstvem. Byli to: Zbigniew Foltanski, Józef Gancarz, Mieczyslaw Kulikowski, Czeslaw Marcisz, Boguslaw Ohrt, Janusz Pogonowski, Tadeusz Rapacz, Leon Rajzer, Edmund Sikorski, Stanislaw Slawinski, Józef Wojtyga a Jerzy Wozniak.
Přibližně po čtyřech hodinách strávených v lágru KL Auschwitz jsem vyšel ven z tábora. A byl jsem šťastný. Přestože k lágru KL Auschwitz II Birkenau jezdí autobus, rozhodl jsem se jít tam pěšky. Ani to není daleko. Přibližně 3 km. Cestou jsem přešel koleje po mostě, na němž kdysi stál SS Reichsführer Heinrich Himmler a SS Obersturmbannführer Rudolf Höss. Himmler prý tenkrát (v roce 1941) pohlédl na vesničku Brzezinka a řekl: „Hössi, tam bude stát další tábor.“ Cihly z rozebraných domů vesničky Brzezinka byly použity na výstavbu zděných bloků v táboře BIa a BIb. Tyto tábory se nachází v KL Auschwitz II Birkenau vlevo za „Branou smrti“. V těchto blocích byl od roku 1943 tzv. Ženský tábor. Žádný z těchto bloků jsem nenavštívil. Ani se nepamatuji, že by byly otevřeny pro veřejnost. Ale třeba se pletu, kdo ví?. Jediným zachovaným dřevěným barákem v táboře BIa je barák, v němž Dr. Schumann (lékař SS) prováděl na vězních a vězeňkyních sterilizační pokusy pomocí rentgenového záření. Výsledkem těchto pokusů byly často hrozné spáleniny. Tento barák je již několik let pro veřejnost uzavřen. Navštívil jsem i rampu, u níž zastavovaly transporty a na níž probíhaly selekce.
Pokračoval jsem táborem BIb, v němž je u jednoho bloku pod přístřeškem zaparkován čtyřkolový vůz využívaný pro svoz zemřelých do krematorií. Prošel jsem hlavní cestou až k čističce za táborem a po cestě vpravo došel až ruinám krematoria č. 2 (č.1 je v kmenovém táboře). Krematoria č. 2 a č. 3 měla velké podzemní šatny a plynové komory. Do jedné plynové komory se prý vešlo cca 2000 lidí. Zplynované oběti odváželi vězni ze Sonderkomanda výtahem na povrch ke kremačním pecím. V krematoriu č.2 i č.3 (v každém) bylo 5 kremačních pecí, každá se třemi spalovacími komorami. Mezi č. 2 a č.3 je dnes mezinárodní památník obětí. Pokračoval jsem dále kolem další čističky až ke krematoriu č.4. Toto krematorium nemělo velkou podzemní šatnu a plynovou komoru, ale několik menších komor. Byla to vlastně upravená selská usedlost, která se původně nacházela mimo vlastní tábora. Mezi vězni bylo toto krematorium známo jako „Bunkr 1“ nebo jako „Červený domek“. Krematorium č.4 bylo 7.října 1944 zničeno při vzpouře Sonderkomanda. Krematorium č.5 bylo „zrcadlovým odrazem“ č.4 a nacházelo se nedaleko něho. Vězňové o něm hovořili jako o „Bunkru 2“ nebo o „Bílém domku“. Velitelem všech čtyř krematorií v Birkenau byl sadistický esesák SS Oberscharführer Otto Moll. V době, kdy kapacita všech krematorií nebyla, vzhledem k počtu obětí, dostatečná, spalovaly se mrtvoly i v kremačních jámách pod otevřeným nebem. Určitým paradoxem bylo, že tyto jámy byly výkonnější než samotná krematoria. Kremační jámy se nacházely za č.5 a dnes jsou tato místa vyštěrkována a označena černými kamennými pamětními deskami. Za krematoriem č.5 je také rybníček, do něhož byl sypán popel obětí.
Moje další cesta vedla kolem zbytků jednotlivých táborů BIIg až BIIa. Po levé straně jsem měl tabor BIII, který nebyl nikdy dokončen. Prošel jsem kolem budovy bývalé komandatury KL Auschwitz II Birkenau a táborem BIIa došel až zpět „Bráně smrti“.
Vyšel jsem ven. Cesta zpátky na nádraží byla občas zpestřena mírným deštíkem. Měl jsem asi ještě hodinu čas, proto nebylo třeba nějak zvlášť pospíchat. Kolem 16. hodiny mne nohy donesly k nádraží. Do odjezdu vlaku zbývala asi půlhodina. Tu jsem strávil natočením videa s přijíždějící elektrickou jednotkou EN57 v hlavní roli.
V 16 hodin a 30 minut jsem nastoupil do vlaku a odjel z Osvětimi do Czechowic Dziedzic. Tam mne čekal přestup do další EN57 a jízda do Petrovic u Karviné. V Petrovicích již čekalo přistavené „Tornádo“ řady 460 a po přestupu cestujících se rozjelo do Bohumína. V Bohumíně jsem měl v úmyslu něco dobrého sníst. To se ukázalo jako poněkud větší problém. V nádražním Snack baru měli jen bagety a na ty chuť nebyla. Hospoda venku byla otevřena sice denně, ale jen do 16 hodin a v době mého příjezdu ukazovaly hodiny 18:45, takže taky smůla. Nakonec mne nenapadlo nic lepšího než vyrazit směrem do města a zkusit štěstí tam. Povedlo se a já pozřel smažený hermelín, hranolky a tatarku. A to všechno zalil plzeňskou dvanáctkou o jejíž kvalitě by se dalo diskutovat delší dobu. Byl čas odejít rychlým krokem zpět na nádraží, proto jsem se už nikde nezdržoval. V 19:46 jsem nastoupil do Ex140 a ten se i se mnou rozjel do Prahy. Během cesty jsem navštívil restaurační vagón a pochutnal si na dobré kávě. Po návratu na místo mne nenapadlo nic lepšího než protestní spánek proti čemukoliv. A tak se i stalo. Ve 23 hodin a 48 minut vlak zastavil u nástupiště ve stanici Praha hl.n. a já vystoupil. Moje výprava do Polska tam pro ten den končila.
Chtěl jsem KL Auschwitz i KL Auschwitz II Birkenau vidět, tak jsem je viděl, ale z pochopitelných důvodů už asi opakovat nebudu.