Se spoustou sněhu ke mně a k mému druhému já přivál vítr nové zkoušky osudu. Jsou to zdi, černý les, velký žár… Však hmotné nejsou a s našimi dušemi si zahrávají. Co s tím dělat máme, když řešit to nelze, však udržet v sobě také ne, snad vykřičet do lesů by se dalo, to co nás trápí. Pochybuji ale velice, že by to pomohlo, možná jen na krátký čas, déle ne.
Všude vidíme ty vrány bílé, všude slyšíme jejich zpěv, všude cítíme jejich perutě. Zapomenout nelze. I kdyby roztála studená zima, i kdyby sněženky vystrčily svéhlavičky, zapomenout nelze. Karty ukazují, to a totéž … nech své srdce bít, nech své plíce dýchat, nech myšlenky plynout, nech se vést tam, tam kam cítíš. To ale nejde, svět je velký, vzdálenost je veliká a jak může člověk poznat myšlenky jiné, pocity jiné v jiné člověku uzavřené? Nijak, i kdyby cesta byla a já po ní šla, co čeká mě v cíly? Náruč či prach? Nevím, asi strach mi brání vydat se stezkou přes hory . Strach, který je převlečen do všech možných kostýmů citů a pocitů.
Má člověk žít raději ve svých snech, ve své nejistotě, iluzích nebo se spíše má vydat kupředu s hlavou hrdě vztyčenou, být silný, být statečný? Jsem lev, měla bych být statečná. Lvi tací bývají. Já ale zklamu kočky co mají duši jako rek. Já statečná nejsem, jsem zbabělec. Budu se utápět ve svých snech až do chvíle, kdy osud to vzdá a nechá mě zapomenou, zapomenout na vše. Možná nesplním jeho zkoušku a nic už mi ze své krásy neukáže,ani větru nebudu už rozumět. V duši usadí se černé ticho, šedý a těžký prach. Zastře vše a já budu žít jak pták, pták co mu někdo vzal třetí zrak.