Tak už se zvedla záplava těch stínů co v srdci jsem měla a poradit si s nimi neuměla? Zvláštní, dostanu se k tomuto tématu a hned mi tam začnou naskakovat rýmy. A kdo ví o čem je opravdu toto téma? No, myslím, že jen dva lidé, já a mé druhé já, nožná ještě jeden člověk tuší, ale ten zde není přítomen a ještě dlouho nebude….možná
Proč stíny odešli? Je to opravdu tak, že čas všechny rány zahojí? Né to si nemyslím. Ne v mém případě, ne v tomto případě. Spíš je to tak, že už je to hodně dlouho co se nad tím trápím a přemýšlím jak to vyřešit, těch řešení moc není, dřív jsem viděla jen dvě, teď jsem našla to třetí a jsem za něj ráda. Jaké řešení jest ? Nedokáži ho moc popsat. Smíření z mou situací, smíření z minulostí, přítomností, budoucností. Smíření s pravdou, že tak jak to má být tak to bude a je pravda, že já se můžu pokusit leccos změnit, ale v tuto chvíli už změna není na mě a tak nemá smysl se trápit nad tím, že já už změnit nic nemůžu. Co můžu ? Čekat? No to bych se as nedočkala, já se zase a jenom mohu přizpůsobit. Přizpůsobit – tohle slovo se mi ale nelíbí a nevystihuje to, tak řeknu, že si to mohu pouze užívat, protože bych na tom klidně mohla být hůř. Teď jsem na tom tak jak jsem a tak i budu a je to vlastně fajn, protože teď už vím na čem sem a vím že nemá cenu se snažit to změnit.
Co dál dodat? No asi jsem u konce této kapitoly, kterou bych možná měla označit, aby se vědělo o kterou kapitolu jde.
Jo ještě bych se mohla vrátit k otázce – Co to zahojilo, když né čas? – napsala jsem, že pochopení nebo dá se říct smíření , ale pochopení se dostavilo až po činu. Čin – to je taky divné slovo. Prostě tak málo stačí, aby člověku přeskočila páčka o které už dávno ví, ale neví jak s ní pohnout a srdce konečně souhlasilo s myslí, že trápit se je blbost. U mě tomu napomohla procházka jednoho krásného jarního dne, kdy slunce hřálo a já si jen tak ležela uprostřed louky. Najednou se všechno kolem mě rozprostřelo, vesmír se spojil, mysl byla vymetena… nádherná nepopsatelná chvíle, jakých v životě moc není a když slunce zakryl mrak bylo vše jasné a nejen tato kapitola X mi byla jasná, ale i spoustu jiných věcí.
Pak už stačilo pár hezkých chvilek s fajn člověkem, povídání o tématu, které je též závažné (jak už to bývá, já neřeším nic nezávažného) a odreagování na zkoušce s kapelou. A kde je depka ??? Frrrrrr…….. uletěla do hor? To asi ne, jen byla pochopena, schválena a uschována na jiné časy.
Tím chci říct, že hodit za hlavu to nelze, ale pochopit lze a jak už jsem v jiném článku napsala pochopení je první krok – v tomto případě můj jediný ….. a poslední krok.